8.

Haipar nepotřebovala pomoc, aby vypadala zoufale. Už nebyla hrdá žoldnéřka, měňavkyně, velitelka. Roky ji konečně dohnaly a teď připomínala zlomenou stařenu. Kdysi si hrdě masírovala do vlasů popel, nyní je měla prostě šedé, přirozeně i nepřirozeně. Její končetiny, na nichž se dříve napínaly svaly, nyní působily křehce jako údy hladovějícího uprchlíka. Jen výrazný nos a čelo zůstaly téměř nedotčeny jejich poutí a příliš krátkým těhotenstvím. Ilumene se k ní cestou na jih choval laskavě, což ho samotného překvapilo. Na rozdíl od ubožáka Kavky, kterého se Ilumene rád zbavil, když ho poslal spolu s Vennem na sever, byla Haipar příliš křehká a zlomená, než aby v Ilumenovi vyvolala nechuť. Pro bývalého člena narkangského Bratrstva bylo snadné ovládnout zákeřnou povahu. Král Emin ho naučil aspoň jedno, a to jak důležitá je během úkolu sebekontrola.

Haipařina mysl byla roztříštěná a nedovolovala jí následovat žádnou myšlenku až k jejímu rozuzlení, ale nějaký podvědomý, primitivní instinkt ji přiměl zkontrolovat uzlíček v náruči. Při pohledu na dítě se jí tvář rozzářila úžasem i strachem. Chlapec na ni hleděl se rty zkroucenými v úsměvu a se stínem v očích − díval se, vždy se díval.

Dav okolo ní se během poslední hodiny rozrostl. Na velké náměstí ve městě Byora, v místě, kde hlavní silnice opouštěla městskou část, dorazila mezi prvními. Byora byla největší a nejzámožnější ze čtyř částí Kruhového města, které si vládly samy a rozkládaly se okolo obrovské hory s názvem Černý zub.

Ilumene srkal odporně sladký čaj ze špinavého šálku a sledoval svěřenkyni, která chránila své dítě před tlačenicí mezi žebráky. Shlukli se tu v naději − povětšinou plané − že získají nějakou příležitostnou práci. Ilumene Haipar poručil, aby přišla, a ona poslechla, i když asi netušila, proč tu vlastně čeká. V jejích šedých očích nebyl ani záblesk poznání, jen zmatek, už nepoznávala Zemi okolo.

Náměstí nebylo nijak pozoruhodné, výjimečné na něm bylo jen to, že se rozkládalo na silnici vedoucí od hlavní brány vyšší čtvrti k městským hradbám. Ilumene zvedl oči a zadíval se na vyšší čtvrť, která se tiskla k vysoké skalní stěně a shlížela na zbytek Byory s jistou nevolí.

Obrovské stavby, které daly čtvrti jméno Osm Věží, byly na pozadí nízkých zimních mračen sotva viditelné. Po stranách se pak jako rodiče dohlížející na rozhádané děti tyčily působivé budovy čtvrtí Zhoj a Mince. Na rozdíl od Byořina jižního souseda Ismessu, kde vládlo církevní právo a žádná budova nesměla být vyšší než chrám, shlíželo osm věží na sousedy z výšky, což nesmírně zlobilo jak kněze ve Zhoji, tak kupce v Minci. Ve stínu Černého zubu představovala výška moc a Osm Věží ji dávalo Byoranům nízkého původu jasně pocítit.

Za nimi se k nebesům zvedala hora. Pro Ilumena bylo nemožné ji ignorovat. Narodil se v pobřežním Narkangu, celé míle od nejbližšího pohoří, a rozeklané, mísám podobné skály a tenká černá věž, která stoupala z kráteru mezi skalami, ho zneklidňovaly. Cítil se obklíčený a nejednou zjistil, že se odklání od Černého zubu, jako by ho hora fyzicky utiskovala.

Ze zamyšlení ho vytrhl zvuk. Otočil se a zadíval se na družinu Natai Escral, vévodkyně z Byory. Šarlatové tuniky stráží Rubínové věže byly jediným zábleskem barvy v ponurém dni. Bezpochyby se staraly o vévodkynino bezpečí. Všichni v Byoře slyšeli o tom, že Meninové pochodují na sever na Tor Salan, a pokud budou poté, co žoldáky bránící velké obchodní město porazí, pokračovat v cestě, Kruhové město se dozajista stane další kořistí lorda Styraxe.

„A vy víte, že nejste ani zdaleka tak silní jako Tor Salan,“ zašeptal Ilumene, když se vévodkyně přiblížila, „přestože Aracnan a Šašci jen čekají na můj rozkaz.“

Dopil čaj a byl vděčný za jeho žár, i když jinak chutnal odporně. Odsunul židli trochu dozadu, aby mu nic nestálo v cestě, až přijde čas. „Žádný strach, Vaše Veličenstvo,“ zamumlal, „chystám se vám představit vašeho Spasitele.“

Šlechtičnina družina dosáhla náměstí a žebráci se nahrnuli blíž, ruce vztahovali v prosbě o almužnu a hlasitě kvíleli. Třesoucí se chudáci zaplnili silnici; vypadalo to, jako by je zimní vichr připravil o veškerou opatrnost. Dav s sebou vlekl i Haipar. Uslyšela výkřik, a když vzhlédla, uviděla, že se na ni žene voják na koni.

„Zpátky, zpátky! Vykliďte cestu!“ řval a na poslední chvíli přitáhl koni uzdu, aby žebračku v hadrech nerozdupal; uzlíčku v jejích pažích si ani nevšiml. Nezajímala ho. Vítr mu nadzvedl plášť a odhalil čisťounkou karmínovou uniformu se zlatými prýmky, které byly stejně vidět jako zbraň u jeho boku. Dav varování ignoroval, lidé se tiskli k sobě, aby se chránili před chladem, a pohybovali se vpřed téměř jako jeden.

Ilumene poposedl vpřed a upřeně vše sledoval. Vítr k němu donesl známou vůni a v mysli ucítil jemný dotyk. Aracnan se řídil Ilumenovými rozkazy. Nesmrtelný stál nahý u okna někde na dohled davu a v třesoucích se rukách držel Křišťálovou lebku. V žaludku mu určitě kručelo hlady.

Ilumene si přitáhl kazajku podšitou ovčí vlnou blíž k tělu, protože měl pocit, jako by mu z kostí stoupal chlad. Aracnan vyslal po větru svoji špatnou náladu a nepohodlí, aby zapůsobil na všechny na náměstí, a přestože na to byl Ilumene připravený, pocítil touhu vrčet odporem. V myšlenkách se vrátil zpátky do Narkangu, ke králi, kterého kdysi miloval jako otce, ale pak se vzchopil a upřel pozornost zpátky na dav.

Změna byla okamžitá. Ilumene znal dobře vztek, proto vycítil změnu nálady dřív než ostatní. Očima zalétl k muži nalevo v tlačenici, který sáhl po uzdě nejbližšího koně. Jezdec ho uviděl a zareagoval první, nakopl muže a povalil ho na zem. Dav ale neustoupil, naopak se začal tlačit vpřed. Jezdec volal o pomoc, jeho slova však přehlušil nenávistný křik obou stran.

Kavalerie si vzpomněla na výcvik a nepokusila se do davu proniknout. Držela linii a spokojila se s tím, že tloukla násadami oštěpů do všech na dosah. Krev crčela a muži křičeli a padali na zem, kde je dav rozdupával. Ilumene konečně vstal a zvedl meč v pochvě, když dvě jednotky jezdectva projely okolo vévodkynina kočáru.

Vojáci vrazili s křikem do davu, který se jim vrhl v ústrety, jen aby vzápětí dobrý půltucet žebráků padl k zemi pod údery těžkých štítů. Ilumene se napjal a sledoval Haipar, kterou postrkovali sem a tam a která zvednutými pažemi bránila své dítě. Křik davu tichl, jak ho jezdectvo tlačilo zpátky, Haipar se vyděšeně přikrčila − a najednou stála osamocená před vévodkyninými obránci.

Ilumene už byl v pohybu, když se náměstím rozlehl hlasitý křik. Všichni ztuhli a tři jezdci se s tasenými zbraněmi obrátili k ženě. Haipar stála bez hnutí, čekala na smrt a dítě v jejích pažích znovu zavřísklo.

Křik všechny až na Ilumena přimrazil. Ilumene vrazil ramenem do nejbližšího vojáka a srazil ho k zemi. V očích muže za ním zahlédl záblesk strachu, když nepřirozeně ladným pohybem tasil meč, sekl vojáka do kolene a prosmýkl se okolo. Tvář třetího jezdce se stáhla zuřivostí, zvedl oštěp a vrhl se na Haipar…

Ale Ilumene se k ní dostal včas. Sekl po násadě oštěpu a setrvačností se dostal do mužovy blízkosti. Ťal vzhůru a zasáhl muže do obličeje. Tvář mu potřísnila krev a voják padl. Jako první zareagoval malý muž se štítem a oštěpem. Ilumene se odvrátil, takže ho hrot oštěpu minul, tělem vstřebal úder štítem, pak se zahnal loktem, udeřil muže do krku a srazil ho k zemi. Zvedl meč, aby zachytil útok dalšího vojáka.

„Stop!“ zařval hlas za ním. „Skloňte zbraně!“

Vojáci ztuhli, jako by jim někdo přibil nohy k zemi. Ilumene se otáčel, aby nespustil vojáky z očí, a přesunul se k Haipar. Potom sklonil meč a zadíval se na ženu, která vojáky zastavila. Vévodkyně, jež se postavila v otevřeném kočáře, byla žena středního věku s hrdou tváří. Shodila si z hlavy kožešinou lemovanou kápi a odhalila tváře zrudlé ostrým větrem. Vlasy jí držela rubíny posázená čelenka. Po jejím boku asi seděl vévoda, Ilumene z něj ale viděl jen úzkostný obličej a mnohem menší čelenku.

„Už žádné další zabíjení,“ pokračovala vévodkyně tišeji. Ilumene počkal, až vojáci schovají zbraně, pak sám vrátil meč do pochvy. Pohlédl na Haipar. Klesla na kolena a sklopila hlavu, jako by vzlykala − nebo se modlila. Ilumene se tvářil netečně a skrýval odpor nad tím, co se z ní stalo. Zapomněla na své dovednosti, odvahu i sílu. Byla k ničemu, dala se využít už jen jako kojná pro mistra, a ani to ne na dlouho. Až ji nebudou potřebovat, její osud bude záviset na Azaerově krutosti.

Ilumene zasunul meč do pochvy, kývl a dítě se jakoby na znamení dalo do křiku. Srdcervoucí zvuk přinutil vévodkyni vystoupit z kočáru. Všichni věděli, že je bezdětná, což neznalý dav svaloval výhradně na jejího ubožáka manžela.

Byla stejně vysoká a houževnatá jako kdysi Haipar, ale jinak se od ní nemohla víc lišit. Rysy měla drobné a úhledné a ani jediný pískově žlutý vlásek neměla rozcuchaný. Její náušnice tvořily zlaté spirály zdobené rubíny.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Ilumena, když se protlačila svými muži.

„Kayel,“ odpověděl váhavě a nervózně střelil pohledem po vojákovi, který sesedl z koně a zaujal pozici po jejím boku. „Hener Kayel.“

„Nepocházíš z Kruhového města, že?“

„Ne, z Kanárského Újezdu,“ odpověděl, pak se rychle vzpamatoval a dodal, „Vaše Veličenstvo.“ Zatraceně. Snažím se působit pokorně a pak udělám tak pitomou chybu. Snad si bude myslet, že mě tak uchvátila.

„Jsi žoldák. Máš práci, nebo ji teprve hledáš?“ Mluvila otevřeně, téměř přívětivě. Ilumene očividně uspěl a udělal dojem.

Pokrčil rameny. „Najal si mě nějaký kupec, doprovodil jsem ho do města. Mám se s ním setkat později a promluvit si o další práci, Vaše Veličenstvo.“

„Je to dobrá práce?“

Ilumene znovu pokrčil rameny, sklopil oči a čekal, až znovu promluví. Dobrá práce, ha! Měla jste vidět výsledky mé poslední práce!

„Vypadá to, že se v boji vyznáš,“ řekla vévodkyně a zadívala se na jizvu na jeho tváři, která se táhla až k zohavenému uchu.

Ilumene zvedl ruku k uchu a dotkl se jizvy. Předloktí mu hyzdilo příliš mnoho jizev i na žoldáka, ale zakrývaly je dlouhé kožené chrániče pošité ocelovými kruhy − i když si je z vrtochu omotal motouzem, aby si jizvy připomněl.

Pokrčil rameny a zatvářil se bolestivě. „Častokrát jsem stál na špatné straně, Vaše Veličenstvo. Nijak se do bojů neženu, ale myslím, že jsem ještě pořád dost silný na to, abych zahnal pár zlodějů.“

„Jsi dezertér?“

Ilumene zavrtěl hlavou, hleděl na zem a předstíral hanbu. „Nezůstal mi žádný pluk, ze kterého bych mohl dezertovat, má paní.“

„A přesto jsi neváhal zakročit, když jsi uviděl v nebezpečí dítě − které asi neznáš, když vezmu v úvahu, jak různě jste oblečení.“ Přemýšlivě se na něj zadívala.

Ilumene pokýval hlavou. Vládce jiná odpověď nezajímala.

Vévodkyně se otočila k Haipar a chlácholivě jí položila ruku na rameno. Voják za ní nespokojeně zabručel, ale ona nad jeho starostí mávla rukou. „Fohle, někdy se chováte jako stará bába! Je přece jasné, že sotva stojí.“ Něžně pomohla Haipar na nohy. „Jsi zraněná?“ zeptala se.

Haipar se okamžik tvářila zmateně a těkala pohledem od vévodkyně k Ilumenovi, pak zavrtěla hlavou.

„A tvé dítě?“ Vévodkyně opatrně odsunula záhyb látky halící dětský obličej. Ilumenovi se zadrhl dech v hrdle, když pohlédl na andělskou tvář Azaerovy smrtelné podoby. Chlapec se podíval na vévodkyni a zkroutil rty v kouzelném úsměvu. I ze vzdálenosti několika stop Ilumene cítil úchvatnou moc Azaerova pohledu, když se mu vévodkyně hluboce zadívala do stínem prostoupených očí. Zachvěl se při vzpomínce na to, jak do nich sám poprvé pohlédl.

„Já…“ Vévodkynin hlas zněl užasle. „Tvé dítě je nádherné.“

„Je to princ,“ zašeptala Haipar. Znělo to tak tupě, že nebylo jisté, jestli chápe, co to znamená. Tu větu jí vtloukali do hlavy pořád dokola, až ji nemohla zapomenout, i kdyby se jí z mysli vypařilo vše ostatní.

Vévodkyně němě kývla. Po další vteřině či dvou dítě mrklo a kouzlo bylo zlomeno.

„Opravdu je to princ. Ještě nikdy jsem neviděla krásnější dítě. Jak se jmenuje? Jak je starý? Šest měsíců?“ pokračovala vévodkyně z Escralu tiše a zdálo se, že je naprosto uchvácena.

Haipar zavrtěla hlavou a Ilumene musel potlačit nutkání natáhnout se a uštědřit jí pohlavek.

„Měsíc,“ zašeptala. „Jmenuje se Ruhen.“

„Jen měsíc?“ Vévodkyně pohlédla skepticky na Ilumena, který znovu pokrčil rameny. „Myslím, že jsi trochu ztratila pojem o čase, drahá. Tvé dítě je starší než měsíc.“

Haipar začala znovu vrtět hlavou, pak ale zachytila Ilumenův pohled a zamračeně zaváhala.

„Jsi si jistá?“ pokračovala vévodkyně něžně. „No, na tom nezáleží. Zjistila jsem, že s věkem začínáme být všichni tak trochu zmatení. Pojď, nastup ke mně do kočáru. Nedokázala bych spát klidně, kdybych nechala tak krásné dítě dnes v noci hladovět. Ulice jsou pro někoho tak mladého příliš studené a kruté.“ Přinutila se zasmát. „A nesmíme zapomenout, že jeho jediný výkřik přiměl otrlého vojáka postavit se celé armádě. Jen si představ, jak úžasných věcí by mohl Ruhen dosáhnout, až se naučí mluvit!“

Větších, než si umíš představit, běhno, pomyslel si Ilumene. Budeš litovat toho, co jsi tak neprozřetelně plácla. Až splníš svůj účel, přehnu tě přes trůn a vezmu si tě, zatímco tvůj moula manžel nám bude krvácet u nohou. A pak se k němu připojíš…

„Kapitáne Fohle, možná by se pro někoho tak zdatného, jako je tady mistr Kayel, našlo místo ve stráži? Určitě mu můžeme nabídnout lepší plat než většina kupců. Už ukázal své dovednosti.“ Nedbale mávla rukou na padlé vojáky. Jeden byl mrtvý, dva stále v bezvědomí.

Kapitána nijak nenadchlo, že by měl do jednotky přijmout neznámého žoldáka, ale věděl, že nemá cenu se s paní hádat. Když se pro něco rozhodla, diskuse skončila.

„Myslím, že bychom pro něj našli uniformu,“ zavrčel Fohl. Byl to štíhlý muž po čtyřicítce, blonďaté vlasy mu šedivěly a žlutá duhovka levého oka matněla do mléčně bílé.

„Co říkáte, mistře Kayele?“ zeptala se vévodkyně. „Rubínová věž potřebuje víc stráží než většina kupců a děsivý vzhled, který dokáže odradit zloděje, vám prospěje i tam.“

Ilumene se zadíval na zem a snažil se vypadat co nejvíce nejistě. „Asi bych to zvládl,“ řekl nakonec a vysloužil si pohrdavý pohled od Fohla, který jeho vítězství jasně přičítal štěstí a překvapení, ne dovednostem.

Správný Litse, pomyslel si Ilumene, když si vzal uzdu koně, kterou mu jeden z jezdců nabídl. Žluté vlasy, žluté oči a arogance. Asi bys pro mě našel nějakou uniformu, ale myslím, že si vezmu tvoji. I kdybys měl obě oči zdravě, neviděl bys mě přicházet.

Jedna jednotka jezdectva zůstala na místě, aby se postarala o raněné. Ilumene hleděl na silnici před sebou a jen jednou pohlédl do davu, ve kterém snadno našel obličej muže se staženými rysy a tvářemi zjizvenými dětskou nemocí. Když projížděli okolo, Ilumene zachytil ve větru mužův hlas, příliš slabý, než aby rozeznal slova, přesto věděl, co říká.

Křik dítěte dokáže udělat i ze zbabělce hrdinu.

* * *

Legana se vyklonila přes naleštěné dřevěné zábradlí balkónu a zadívala se dolů do ulice. Zima jí nevadila; při tak přepychovém ubytování se s podobnou drobností snadno vyrovnala. Pozvedla sklenici na pozdrav čtvrti a vypila zbytek svařeného vína.

„Kéž by všechny úkoly byly tak pohodlné,“ povzdychla si farlanská agentka a odhodila si z tváře neposlušný pramen vlasů. „Pochybuji, že by se vrchnímu správci Lesarlovi líbilo, že se jen tak povaluji a čekám na Zhiu, ale nemůže s tím moc dělat, že? Takže může jít do háje!“

Narovnala se a potáhla si rukávy. Ani po měsících výcviku pod dohledem odhodlané Zhii Vukoticové ještě zdaleka neodpovídala Zhiiným představám šlechtičny; vždy dávala přednost kožené tunice a kalhotám. Šaty byly pro ženské − za což se Legana nepovažovala − ale bystrá upírka by si všimla, že se Legana obléká lépe. Nůž v botě a meč u boku samozřejmě zůstávaly na místě.

„Ale jak zatím trávíš svůj čas?“ Ženský hlas se ozval z pokoje za ní.

Legana zaklela; pokoj byl prázdný, když za sebou zamkla dveře. Tiše ustoupila do strany a ušklíbla se, když shodila sklenku dolů z balkónu. Plynulým pohybem tasila meče a obrátila se k vetřelkyni.

„To je trochu zbytečné,“ pokračovala žena pobaveně. Přistoupila blíž a pokynula jí, ať skloní zbraně. Legana cítila, jak se jí paže zachvěly a znecitlivěly. Zbraně jí vypadly z rukou a zařinčely o zem. Žena se přiblížila a slabé denní světlo ozářilo její dlouhé měděné vlasy a překvapivě zelené oči.

„Bohové!“ vydechla Legana a na okamžik šokovaně ztuhla, pak padla na koleno. „Paní.“

„Je jen jeden bůh, drahá, ale jinak jsi uhádla.“

Legana cítila, jak si ji Osud měří.

„Ach, vstávej děvče. Plazení ani jedné z nás nesluší.“

Legana poslechla, ale oči nechala sklopené a zoufale si snažila vzpomenout na vše, co se učila v dětství. Všichni se dobře bavili, když jim chrámová učitelka přednášela o tom, jak se chovat při rozhovoru s bohyní, ale Legana teď horečnatě litovala, že tehdy lépe neposlouchala. Při pohledu na krátké meče na podlaze pocítila bodnutí hanby a pokusila se je špičkou nohy schovat pod závěs.

„Nech je být,“ řekla Paní. „Co kdybys mi nalila sklenku vína?“

Leganu překvapilo, jak dychtivě poslechla.

„A vypadá to, že ty budeš taky potřebovat nový pohár,“ zavolala Osud z balkónu.

Legana se otočila a uviděla, jak se bohyně vyklání přes zábradlí, hledí dolů a posílá nějakému křiklounovi na ulici vzdušný polibek. Tam venku nebylo nic, co by mohlo bohyni zaujmout, jen prostá ulička v Minci, v kupecké čtvrti města. Nestály tu chrámy − dokonce ani žádný zasvěcený Osudu, bohyni štěstí − což byl důvod, proč tu Zhia Vukoticová najala pokoje.

Ach, u všech démonů, uvědomila si Legana, hodila jsem snad sklenku někomu na hlavu? Rychle se připojila ke své paní na balkóně a trochu váhavě jí podala víno.

„Ach, děkuji.“ Osudu se usadil na tváři lstivý úsměv, usrkla vína a posadila se na židli. Po chvíli Leganě pokynula, aby si také sedla. Legana poslechla, ale cítila se vedle bohyně nemotorně a těžce, protože Osud se posadila stejně ladně, jako když se hedvábí nadouvá ve větru. „Myslím, že se kvůli tobě tam dole na ulici nějaký mladík pomočil,“ řekla náhle. „Copak ti upírka neporučila, abys nebudila pozornost?“

U Temného místa, ona je tady kvůli Zhie, pomyslela si Legana s hrůzou. Jsem mrtvá. Jsem mrtvá a zatracená.

„Och, hm, já…“ Slova se jí zadrhla v hrdle, když Osud mávla rukou. Legana ztuhla jako pes reagující na rozkaz své paní.

„Nejsem tu kvůli upírce, tedy aspoň ne jen kvůli ní,“ řekla po chvíli.

„Tak proč jste tady?“ Legana se snažila, aby její hlas nezněl zvědavě a vyděšeně.

Bohyně se tiše zasmála a Legana měla pocit, jako by jí někdo přejel po páteři rampouchem. „Abych udělala to, co dělám nejlépe: dala ti možnost volby.“

„Volby? Mně?“ Leganin překvapený výraz Osud pobavil. „Proč? Jakou volbu mi chcete nabídnout? Jsem vaší oddanou vyznavačkou, můžete mi vydat jakýkoli rozkaz.“

„Ale no tak, nikdy jsi nepatřila ke zbožným ženám, že? Pochybuji, že nějaké zbožné prohlášení by bylo na místě.“

V hlase Osudu nezaznívala žádná zlost, ale Legana se přesto zachvěla a bojovala s nutkáním padnout na kolena. Věděla, že bohové tak na lidi působí, ale její vlastní reakce ji vylekala. Jen málo věcí v Zemi ji děsilo, byla vycvičená vražedkyně, a přesto stačilo, aby se Paní pousmála, a Legana cítila chvění u páteře.

„Obávám se, že nerozumím, Paní.“

„Ano, mám pro tebe úkol, to je pravda, ale napřed ti chci něco nabídnout.“ Paní se nečekaně naklonila blíž a Legana nechtěně ucukla, než ji znovu uchvátil nadpřirozený smaragdový lesk jejích očí.

Připomněly jí přítele, který vyhrál pár kostek zdobených smaragdy. O týden později jí nabídl všechny peníze, které vyhrál, jen když ho kostek zbaví. Jen málo smrtelníků by přežilo takové štěstí dlouho.

„Byla jsi v Scree; viděla jsi, co se tam stalo.“

„Viděla, ale dobře jsem to nepochopila,“ přiznala Legana. Nedokázala Paní hledět do očí dlouho, i když ji její pohled neustále přitahoval.

„Na nějaký čas vyhnali nás bohy z města; tamní lidé se obrátili proti nám.“ Osud promluvila šeptem a z tváře jí zmizel úsměv. „Nemělo to trvat věčně, to víme, tento precedent nám ale dělá, řekněme, starosti.“

„A náboženský zápal?“ zeptala se Legana pokorně, protože si nebyla jistá, jakou reakci otázka vyvolá. „Slyšela jsem, že i umírnění kněží najednou káží o ohni a síře; dohání lidi k násilí.“

„Jsem si toho vědoma,“ řekla Paní a v očích jí zahořelo, „ale jsou tací, které podobný vztek nepopadl už od Velké války. Několika bohům Horního kruhu bylo ukřivděno a oni teď touží po pomstě.“

Legana se otřásla. To znělo docela vážně. „A co chcete ode mě, Paní?“

„Dohodu,“ řekla Osud. „Minulé chyby už se nesmí opakovat. Naší největší chybou ve Velké válce bylo, že jsme jí hned na počátku nevěnovali dostatečnou pozornost. Nesmrtelní se v detailech smrtelného života nevyznají, ale tuším, že právě ten bude bojištěm, na kterém brzy svedeme válku.“

Bohyně se odmlčela a prohlédla si Leganino oblečení. Ve srovnání s tmavě zelenými šaty Osudu, jež okolo ní vířily ve vánku, který Legana necítila, vypadaly ještě omšeleji. Po chvíli řekla: „Po tobě chci, aby ses ke mně připojila. Obvykle kněze a bojovníky nepoužívám, ale teď věřím, že právě to − a mnohem víc − budeme potřebovat, abychom v nadcházejících konfliktech nezůstali pozadu.“

„V nadcházejících konfliktech? Co chcete říct tím, abych se k vám ‚připojila‘?“

Osud zaváhala. „Dosáhli jsme Věku naplnění a já nevidím budoucnost. Existuje tolik možností a všechny konflikty splývají, jsou to zlá znamení, která se navzájem přiživují. Nestojíme tváří v tvář jednomu nepříteli. Blíží se hurikán možností, který musíme rozluštit, pochopit a zmapovat. Bohové nejsou jednotní. Mají rozdílné cíle a odmítají se dělit o věřící − Nartis už se nikdy nepostaví do čela meninských armád a Smrt už nikdy nebude kráčet ulicemi a sjednocovat nejchudší k obraně. Velká válka nás v mnoha ohledech zlomila.

A co myslím tím, aby ses ke mně připojila? Přesně to, co říkám. Asi jsem první, která činí podobnou nabídku, ale určitě ne poslední.“ Vytáhla jemný zlatý řetízek, dokonale opracovaný a ozdobený smaragdy. „My bohové potřebujeme lidské prostředníky jako nikdy dřív. Legano, nabízím ti šanci stát se mojí součástí − sdílet moji moc a jednat mým jménem.“

„Chcete, abych se stala vaší Vyvolenou?“ vydechla Legana. Ze všech věcí by ji tohle nikdy nenapadlo, ani za…

„Nic tak ubohého,“ zafuněla Paní. Nepodala náhrdelník Leganě, i když byl jasně součástí nabídky. „Chci, aby ses stala mojí součástí, ne mojí služebnicí. Přeji si, aby ses stala mým smrtelným aspektem. Budeš kráčet zemí s mojí silou a autoritou.

Pověs si náhrdelník na krk a staneš se aspektem Osudu, nebudeš smrtelník, ale ani bůh. Potřebuji smrtelnou mysl, aby viděla, co já ne, smrtelné tělo, aby se bálo toho, nad čím bych já mávla rukou.“ Pohlédla na Leganu a v očích se jí usadil žal. „Má drahá, není to snadné rozhodnutí. Podobná věc se ještě nikdy nestala a já netuším, jak to dopadne. Ale nemohu čekat dlouho. Dám ti čas do svítání, aby ses rozhod…“

„Není třeba,“ řekla Legana s náhlou sebejistotou. „Paní, já přijímám.“

Osud na ni tázavě pohlédla, ale tentokrát se Legana neodvrátila. Při slově „Vyvolená“ ji zamrazilo vzrušením. Vychovali ji stoupenci Paní a vždy se k ní chovali laskavě; dokonce i trest za neposlušnost byl mírný ve srovnání s historkami o krutostech, které zažívaly novicky v jiných klášterech a chrámech.

V den, kdy Legana opustila chrám, si uvědomila, že pevná ruka božích služebnic zkrotila její prudkou povahu a udělala z ní lepší ženu. Dlužila jim − a bohyni − tolik a bude Paní sloužit, jak jen bude moct.

A Legana byla natolik chytrá, aby věděla, že lepší nabídku už nikdy neobdrží. O něčem podobném se jí nikdy ani nesnilo.

„Víš to jistě?“ zeptala se Osud po chvíli. „Pro něco takového se nemůžeš rozhodnout neuváženě a já si nepřeji spojit se s někým proti jeho vůli.“

„Jsem si tím jistá,“ řekla Legana a beze strachu pohlédla bohyni zpříma do očí. „Jen ve vašem chrámu jsem měla pocit, že někam skutečně patřím − nedostatek mé zbožnosti pramenil z toho, že jsem se cítila nedůležitá, byla jsem přesvědčená, že vás nejsem hodna. Nezradím své lidi ani svého pána, ale chci být něčím víc než jen zvědem muže, kterého sotva znám.

Přijmu váš dar, ať už je cena jakákoli.“

Osud si mladou ženu změřila, pak se zářivě usmála. „Opravdu jsem si zvolila dobře. Než si ale náhrdelník nasadíš, poslouchej, protože tuším, že náhlý pocit smrtelnosti pro mě bude strašlivým šokem a já se budu muset na čas uchýlit do Paláce bohů, abych se zotavila.“

Legana rychle kývla a oči se jí dychtivě třpytily.

„Od této chvíle už se nebudeš stýkat s nekromanty ani s upíry. Vypořádej se se společníky a zamiř do mého chrámu ve Zhoji. Můžeš tam žít. Zhia Vukoticová tam za tebou nepřijde.“

Legana znovu kývla a pohledem zalétla k odhozeným zbraním. Nebude snadné zbavit se Mikisse, upíra, který spal vedle v pokoji, ani Naie, nekromanta, kterého naposledy viděla včera v noci, ale co by se silou bohyně nezvládla?

Paní si všimla Leganina pohledu. „Dobře; oba je zabij, pak se zaposlouchej do hlasu města. Křižovatka západu je rozdělena do částí, ale aby překonala, co přijde, musí se sjednotit − a věř mi, křižovatka západu musí přežít.“

Paní mluvila rychle a podala Leganě náhrdelník.

Přejela prsty po smaragdech, aniž by odtrhla pohled od tváře Paní.

„Navrhuji, abys začala tím, že zabiješ vrchního kněze Alterr v Byoře. Je jím malý ubožák jménem Ayarl Lier.“

Legana vytřeštila oči. Bohové se obracejí proti sobě navzájem? „Nikdy jsme spolu dobře nevycházely,“ řekla Paní a usmála se, protože správně uhádla, co Leganu napadlo. „Alterr patří k těm, kdo dali průchod vzteku. Přinutí nás udělat něco zbrklého, pokud se nám nepodaří omezit její sílu, a Lier má velký vliv jak na dvoře Natai Escral, tak mezi obyčejným lidem Zhoje. Bude nejlepší, když jeho vliv zcela odstraníme. A kromě toho,“ dodala s rošťáckým úsměvem, jako by navrhla nějaký žertík, „Alterr patří k Hornímu kruhu panteonu, kdežto já ne. Nejen smrtelníci jsou ctižádostiví.“

* * *

Venn pomalu otevřel oči a snažil se nehýbat, když zaostřoval na postavy sedící poblíž. Všichni byli mladí a držení těla jasně prozrazovalo, že patří k harlekýnům. Byli oblečení do kožešin a kůže a hrubých šatů klanu, ne do šatů harlekýnů s typickým kosodélníkovým vzorem. Takže nešlo o jejich poslední návštěvu v jeskyni, ale nebude trvat dlouho a i oni získají čepele a budou vysláni do Země.

A čekali na mě, pomyslel si Venn se zadostiučiněním. Zdá se, že moje nová slabost je dalším znamením mé božské mise.

Ještě se nestalo, aby se nějaký harlekýn zřekl po letech života v Zemi tradic klanu − ti, kdo jeho jednání považovali za zradu, nevěděli, co s ním, ale stále více příslušníků klanů na něj hledělo jako na muže, který našel cestu k jinému způsobu života. Země přetvořila nejlepšího z harlekýnů a vrátila jim ho, aby je vedl vstříc nové budoucnosti. Nadpřirozená aura, která ho díky Kavkovi obklopovala, se postarala o to, aby ti, kdo si na něj stěžovali nebo ho vinili, tak dělali jen tiše. O nic je nežádal ani se nerouhal; a dokud jedno nebo druhé neudělá, bude ho chránit jejich vlastní nejistota.

Paži měl jako z olova, když se natáhl pro misku s vodou, kterou měl vždy poblíž. Jeskyně byla obrovským místem se spoustou otevřených chrámů a svatyň, ale díky přirozenému zvrásnění skály tu bylo také mnoho říms a výklenků. Venn jednu takovou římsu obsadil a trávil většinu dní tím, že na ní prostě seděl zády opřený o stěnu. Jen zřídkakdy vycházel ven; tyto dny byly jeho jediným cvičením procházky od jedné svatyně k druhé.

Navzdory zimním měsícům přicházeli další návštěvníci, a to kvůli němu, kvůli harlekýnovi, který se vrátil ze Země jako jiný muž, proto se donutil probudit, když přišli, a hovořit s nimi nebo jím kázat.

Žíznivě se napil, odložil misku stranou a ignoroval kručení v břiše. Kavka zůstával v jeho stínu a někdy celé dny mlčel, stále ale potřeboval k životu totéž co normální muž. Jediný rozdíl teď byl v tom, že si to bral od Venna.

Takhle se cítí budoucí matka? přemýšlel a roztáhl rty v úsměvu. Dítě se hladově krmí z mého těla, zatímco já tu musím sedět a pět ódy? Mistře, opět tleskám vašemu smyslu pro humor.

„Stáří je prokletí, které musíme všichni snášet,“ začal, protože si byl dobře vědom toho, že skupina mladých mužů a žen dychtivě očekává další kázání. Náboženství: jak mistrný nástroj. Očekávají moudrost a nic jiného neslyší.

„Moudrost let kalí rozum. Život je neustále prostoupen strachem, který nás odvádí od pravdy. Kdyby novorozeně dokázalo mluvit, poradilo by nám lépe než jakýkoli král, protože novorozeně nezná bolest − ani bolest ztráty, ani lásky, ani hladu, ani strachu.“

Cítil, jak se Kavka zavrtěl, protože poznal, že přišla řada na něj; opět byla potřeba jeho dovedností. Venn zvedl dlaně způsobem, který připomínal ikony Shaolay, bohyně moudrosti, které často zdobily trůny. Viděl v očích nových učedníků úžas, když mu tělem proběhl záchvěv Kavkovy magie, který jemně podtrhl boží obraz, který představoval.

„Dokonalé dítě nám může připomenout, jací jsme byli, než nás pošpinily roky života v Zemi; jeho hlas nás může zbavit strachu, který zatemňuje úsudek, a vrátit nám neposkvrněný stav. Takové dítě dokáže uklidnit rozzuřené. Dokáže dodat odvahu zbabělci a přimět ho, aby bojoval jako bůh, aby chránil nevinné. Pátrat po takové nevinnosti v ostatních a sloužit dítěti, které nezná nenávist, existuje snad vyšší poslání?“