Kapitola 7
7.
Isaka doprovázely dvě jednotky osobních strážců, a přesto kráčel k masivní zdobené bráně s nahrbenými rameny. Chrám práva byl postaven okolo obrovské síně, která se mohla téměř vyrovnat bílým mramorovým síním v Isakových snech, tato ale kypěla životem. Bílými a žlutými okny vysokými celá dvě patra proudilo dovnitř světlo.
Na levé straně síně se nacházely troje masivní dveře ve tvaru lomeného oblouku, podobaly se hlavní bráně, jen je nezdobilo složité kování, a vedly do soudních síní, pravou stěnu pak rozdělovaly malé průchody a chodby vedoucí do bludiště úřadoven. Ze dveří a na schodišti opatrně vykukovali lidé a ani řinčení zbrojí nedokázalo přehlušit šepot hlasů a šoupání nohou po mramorových schodech.
Největší a nejvelkolepější soudní síň se nacházela na vzdáleném konci modře dlážděné chodby, přímo naproti hlavnímu schodišti a vchodu do cel. Isak proplul chodbou jako přílivová vlna a major Jachen, velitel jeho osobní stráže, za ním vedl družinu bez draka na livreji. Vojáci byli oblečeni do bitvy, ozbrojili se sudlicemi s krátkými rukojeťmi, na hlavách ale neměli přilby, protože to zakazovala tradice. Byli připraveni okamžitě zasáhnout. Vypadali děsivě, a dokonce i diváci, kteří od nich stáli daleko, se krčili a snažili se dostat ještě dál.
Chodbu lemovaly praporce: rudá liščí hlava Alavy, bohyně spravedlnosti, se střídala s modrým Narcisovým hadem a s Isakovým vlastním smaragdovým drakem s korunou. Otevřenou branou se jim v ústrety nesl studený vánek, který nadouval vlajky se zlatými střapci. Isak ucítil vítr na tváři a zamračil se, protože k němu donesl hučení davu na Iriennově náměstí. Lidé se tam scházeli už od úsvitu a náměstí doslova praskalo ve švech, když dorazil na zahajovací formality soudu s vévodou Certinse. Zástup rudých, zuřivých tváří se ostře lišil od bledého obličeje mladíka, který klečel na černém čtverci ve středu soudní síně.
Za linií černobíle oděných Palácových stráží zuřil dav kleriků v různobarevných kutnách a mísil se s občany Tirahu. Nejvíce mezi nimi vyvstávaly šarlatové hávy kardinálské větve Nartisova kultu, muži a ženy různých věků a postavení. Dostavili se i tři kardinálové a každého doprovázela jednotka vojáků v livreji a třikrát tolik noviců v modrých kutnách a všichni nesli v rukách palice.
Kněží z Chrámu Smrti zašli ještě dál − připojila se k nim alespoň jedna kompanie šedě oděných mužů, noviců kultu Smrti. Většině Nartisových noviců bylo sotva osmnáct, tihle ale byli mnohem starší − Isakovi připomínali cizí žoldáky. Neobtěžoval se s počítáním, věděl, že jich bude přesně padesát jedna, kompanie složená z deseti jednotek a velitele.
Nikdo nevyslovil hrozbu nahlas, přesto ji všichni pochopili. Kněží odkryli karty. Najali si vlastní milici a snažili se ho zavléct do bojů o moc v době, kdy veřejně proklamoval nutnost sjednotit se.
„Podceňují tě. Horečka, kterou je nakazili bohové, jim zatemnila rozum.“ Hlas zněl sžíravě.
Pro jednou musel Isak s Arynem Bwr souhlasit. Kdyby kněží uvažovali rozumně, dokonce ani arogantního kardinála Certinse by nenapadlo, že by se mohl postavit pánovi Farlanu a zvítězit − ale v tom byl problém. Neuvažovali rozumně a on si podobný konflikt mohl jen těžko dovolit.
„Nasaď na Certinse svůj stín,“ zašeptal poslední král v jasném okamžiku. Isak ztuhnul, ale pak si uvědomil, že Aryn Bwr mluví o Mihnovi. „Ať se v noci vplíží do kardinálova paláce a poví mu, že první, kdo ve válce zemře, bude on sám. Distancoval se od rodiny, aby si uchránil postavení, tak mu nabídni, že si může ponechat vše, po čem zoufale touží, když umlčí ostatní.“
„Zrovna teď mi bude stačit, když se dostaneme z náměstí, aniž bychom museli někoho zabít,“ zamumlal Isak tiše, aby mu nikdo nerozuměl, major Jachen ale zachytil zvuk jeho hlasu.
„Pane?“
„Nic, Jachene,“ řekl Isak a mávl rukou. „Jen se postarej, ať tví muži udrží venku pořádek.“
„Sami nic nezačnou, můj pane, o tom vás mohu ujistit − sir Cerse s sebou vzal tři důstojníky, kteří mají na vojáky dohlédnout.“
„Dobrá. Myslím si totiž, že lidé jsou v přesile.“
„Není to tak zlé, můj pane,“ namítl hrabě Vesna s nuceným veselím, „Duchové už na bojišti čelili horším věcem − a nezapomeňte, že mám druhý pluk uvnitř budovy a třetí kryje okolní ulice. Pokud si něco začnou, ukončíme to − a vy se ani nebudete muset dotknout zbraně.“
Isak se otočil a pohlédl na přítele, který v černém hedvábí a v dlouhém plášti se zlatým prýmkováním vypadal skvěle. Dlouhé černé vlasy si naolejoval a spletl do copu, aby odhalil rytířské tetování, na které byl tak pyšný. Kromě zlatých náušnic svého postavení si Vesna pověsil na krk zlatou lví hlavu, přesnou kopii té na zbroji, a to včetně rubínu v oku.
Slavný voják byl stále v dokonalé kondici − Isak ho viděl bojovat v Scree − věděl ale, že v poslední době na něj doléhá vlastní smrtelnost. Vesna vypadal starší, než když se seznámili, a jeho rošťácký úsměv občas prodchla únava.
Doufám, že svatba tvůj výraz změní, příteli. Nepotřebuji starého válečného oře, nýbrž generála, na kterého se můžu spolehnout, pomyslel si Isak trochu smutně.
„Je krásný den, Vesno. Doufejme, že nikdo nebude muset tasit.“
Slabé zimní slunce se už napůl schovalo za budovami, přesto vrhalo bledé světlo na bílé dláždění Studených síní. Duchové uzavřeli prostor u vchodu do Chrámu práva a zadržovali dav, který se zdál stejně popuzený, jako když Isak před dvěma hodinami vešel dovnitř. Sir Cerse, plukovník Palácové stráže, zasalutoval Isakovi z pozice na okraji uzavřeného prostoru a vyštěkl rozkazy. Pán Farlanu sestoupil po dvou schodech na náměstí.
Linie Duchů zatlačily, aby vrazily do davu klín a Isak mohl projít, ale povykující měšťané za kněžstvem se bez problémů rozestoupili a síly tak nebylo potřeba. Isak ostře vnímal ochranný kruh černých sudlic okolo a ignoroval křik obou stran.
Po dvaceti yardech si Isak, který se tyčil nad všemi společníky, všiml dvou postav, které se k náměstí blížily po Lovecké stezce a mířily rovnou k němu: muž a žena. Žena měla na hlavě kápi, která ji úplně halila, muž byl oblečen do livreje kopiníků. Isak se zastavil. Rudé a červené kostky. Chvíli mu trvalo, než je zařadil.
Tildek, sídlo rodu Certinse.
„Vesno, míří k nám kopiník z Tildeku,“ řekl.
Ještě nedomluvil a hrabě už proklouzl okolo a v ruce sevřel jílec meče. I kdyby se muž chystal jen něco říct, nechtěli, aby se Isak do celé věci zapletl.
„Lorde Isaku!“ zakřičel kopiník a pochodoval před společnicí. Vesna přidal do kroku.
Isak se rozhlédl. Jachen kopiníka ignoroval a rozhlížel se po davu pro případ, že by šlo jen o zastírací manévr. Obrátil pozornost zpátky k Vesnovi. Muž padl na kolena a Vesna si k němu pospíšil, nedokázal ho ale umlčet včas.
„Lorde Isaku, zahanbujete kmen a Nartise!“ zvolal muž. Byl mladý, jen o několik let starší než Isak. Měl huňaté obočí a jizvu přes ústa, která odhalovala ulámané zuby.
Isak viděl, jak muži hoří oči zápalem, když tasil zpoza opasku dýku, obrátil ji a vrazil si ji do hrudi. Dav okolo zalapal po dechu a muži přelétl přes tvář záblesk bolesti. Isak sledoval, jak muž vrávorá a rukama dál svírá rukojeť dýky.
Kopiník otevřel ústa, zavřel oči, zalapal po dechu a znovu dýku vyškubl. Z rány vytryskl gejzír krve, potřísnil dláždění u nohou hraběte Vesny a zastavil ho. Isak cítil, jak okolí ztuhlo a všichni se otočili k muži. Do mysli se mu vetřela vzpomínka z let, kdy se pod Carlovým vedením učil šermovat: okamžik je to jediné, co může voják získat.
Otevřel ústa, aby vykřikl, ale než mohl kohokoli varovat, kopiníkova společnice zvedla něco nad hlavu a hodila to umírajícímu muži k nohám. Isak slyšel, jak se předmět roztříštil na dláždění. Kolem se rozstříkla tekutina a rozlétly se střepy a tucty malinkých černých věciček začaly bláznivě poskakovat všemi směry. Po světlém dláždění se rozlila tmavě rudá tekutina a Isakova ústa naplnila hořká pachuť. Na okamžik se mu zdálo, že cítí krev, ale pak ji nahradila hořká, štiplavá chuť popela. Chladný vzduch zmrzl, kopiník padl na břicho a začal se křečovitě zmítat.
Do vzduchu se vznesl černý oblak magie a žena ucouvla. Kápě jí spadla z hlavy a odhalila hrůzu v její tváři.
„Vesno,“ zařval Isak, když konečně našel hlas, „zpátky! Všichni ustupte!“ Moc v jeho hlase zlomila ochromení přihlížejících a lidé se dali na útěk.
Tasil Eolis a ucítil, jak po čepeli přeběhla magie a Křišťálová lebka zapulzovala energií. Mrtvý kopiník sebou znovu silně trhl. Škubl pažemi a zkroutil je v nepřirozeném úhlu. Isak ustoupil. Po jeho levici se ozval bojový pokřik a Isak uviděl, jak jeden ze strážců hodil sudlicí…
A mrtvý kopiník ji chytil ve vzduchu. Pachuť popela v Isakových ústech zesílila a on poznal masivní vlnu magie, která začala vířit okolo mrtvoly.
Mrtvý roztáhl prsty a sudlice spadla na zem. Ruce a paže se mu odporně zkroutily, popraskaly jako přezrálé ovoce a z těla mu vyhřezly šedé údy. Z každé paže vyrazila kostnatá končetina, která během jediného zabušení srdce narostla do délky lidského těla. Ostré bodce na koncích se zarazily do země. Nohy mrtvoly vybuchly vzápětí podobným způsobem. Podivné, ostré výčnělky na koncích končetin se zarývaly do dláždění a hledaly pevnější úchyt. Pomalu se protahovaly a začaly nadzvedávat ze země tělo, které současně odporně otékalo.
Jekot davu přerušoval křik Jachena a velitelů.
Vesna vykročil a zvedl meč, jedna z končetin se po něm ale ohnala jako bodající oštěp. Hrabě si uvědomil, že přes ni na tělo nedosáhne, proto rychle ustoupil k Isakovi.
„Můj pane,“ zvolal, aniž by odtrhl oči od netvora, „musíme vás dostat pryč od démona.“
Isak uchváceně přihlížel, jak se torzo mrtvého kopiníka mění. „A nechat tohle − ať už je to cokoli − volně pobíhat?“ opáčil. „Nebuď hloupý!“
„Je to past,“ zaječel Vesna, ale ať už se chystal dodat cokoli, přerušilo ho hlasité vřeštění, které se rozlehlo náměstím a připomínalo bzučení tisíce šílících brouků.
Trup mrtvoly se divoce zkroutil a ve spršce krve z něj vyrazila hlava s dlouhým zobákem následovaná pevným, kostnatým tělem zbroceným olejovitou krví. Z toho, co dříve bývala ramena, visely ruce s mnoha klouby, tak dlouhé, že se zahnutými prsty téměř dotýkaly země.
Démon pohnul hlavou, krátce se rozhlédl, pak podřepl, aby sebral odhozenou sudlici. Zbraň vypadala v jeho rukách jako hračka, obzvláště v porovnání s bodci na konci nohou, které byly větší než Isak. Krutý zobák se otevřel a odhalil zuby ostré jako dýky. Tucet očí se štěrbinami namísto zorniček se mu chaoticky táhl od středu zobáku nahoru přes šedou, zježenou hlavu.
Zatímco Isak přihlížel, pátrající oči se znenadání obrátily k němu. Démon se napjal a trhl hlavou dopředu, jako by ho zkoumal.
Vidí moji moc, uvědomil si, a neví, co má dělat. Ale já ano.
Sáhl po moci Křišťálové lebky a zvedl Eolis. Vesna vykřikl a klopýtl dozadu, protože se přes Isakovo tělo přelily oslnivě bílé, praskající plameny. Na Tilinu radu si oblékl kyrys Siulents, magické zbroje, pro případ, že by ho přepadli zabijáci − ale bolestivě si uvědomoval, že zbytek těla mu chrání jen plámo a hedvábí.
Přinuť protivníka zaváhat, pomyslel si při vzpomínce na Carlův výcvik a zesílil tok energie.
Démon vřískl a pohnul nohou, jako by se chystal vykročit. Isak obalil Eolisovu čepel blesky a zvedl meč. Vzadu v mysli uslyšel zděšený výkřik Aryna Bwr, v následujícím okamžiku ucítil po svém boku ve světelné bouři dva stíny a proud magie, který jím protékal, se zpomalil. Stíny se pohnuly vpřed démonovi v ústrety a Isak šokovaně ztuhl, zíral a všechny jeho myšlenky zmrzly − ale jen na okamžik.
Pak znovu zaostřil na Zemi.
Smrtky!
Viděl je jen zezadu, ale nepotřeboval se dívat dvakrát: Vojáka a Kata nebylo možné si splést. Nikdy nezapomene na masakr, který rozpoutali na Chrámovém náměstí v Scree, a tady, v bledém denním světle, nevypadali o nic méně děsivě. Voják se zaháněl mečem a Kat zvedal obrovskou sekyru s rovným ostřím.
Démon otočil hlavu od jednoho k druhému, pak zaútočil nohou na Vojáka. Isakovi připadalo, jako by se aspekt Smrti jen vyklonil do strany, aby se úderu vyhnul, pak sekl démonovi po noze. Z rány vystříkla krev, zalila aspektovu tvář i ledově modrou zbroj, ale on to ignoroval a sekal dál.
Démon zavřískl, tentokrát skutečnou bolestí, a pokusil se stáhnout, ale Kat vší silou ťal po druhé přední noze a zasekl do ní hluboko sekyru. Démon klesl a upustil sudlici. Podepřel se rukama, zatímco spodní končetiny se divoce zmítaly a snažily se uniknout těžkým čepelím. Škrábal nohama po dláždění, ale Smrtky ho pronásledovaly ránu za ranou. Isak mohl jen užasle přihlížet. Vyjící netvor ustupoval, stříkal krev na všechny strany a rozháněl dav, který se Loveckou stezkou přiběhl podívat, co se děje.
Démon zasáhl ostrou nohou do krku nějakou ženu a probodl ji. Připíchl jí k zemi jako rybu, ale ani si toho nevšiml, protože se zoufale snažil osvobodit − a v následujícím okamžiku mu Voják nohu usekl. Démon ztratil rovnováhu, zhroutil se, ale uťatá končetina zůstala stát a dál držela umírající ženu, která sebou nekontrolovatelně škubala, přibodnutou k zemi. Kat využil toho, že netvor padl k zemi, sekl dolů a rozpoltil démonovi hlavu.
Isak sebou trhl, když se přes náměstí přelila hořká magie a démon zmizel. Rozhostil se klid a Smrtky se zadívaly dolů na zbrázděné dláždění kluzké démonovou vazkou krví. Lidé ztuhli a zírali na aspekty Smrti.
Náměstím se prohnal vítr a Isak sebou znovu škubl, protože poryv probudil Smrtky k životu. Pohlédly na něj. Vojákovu tvář z půlky halily vlasy slepené démonovou krví a z Kata byly vidět jen jeho černé oči. Isakovi se stáhly vnitřnosti, protože Smrtky obrátily dravou pozornost k němu a on si vzpomněl na Vojákova slova v Scree. Chtěly Aryna Bwr − kolikrát je ještě dokáže odmítnout? Cítil, jak nasávají magii, která mu protékala tělem. Čerpaly energii přímo z Lebky.
Nenechám se k ničemu nutit. Ustoupil o krok a zastavil se. Smrtky se nepohnuly. Prostě na něj hladově hleděly. Nic se nehýbalo, jen z Vojákovy zbroje kapala krev. Isak stiskl pevněji jílec Eolisu a pokusil se zastavit tok energie z Lebky.
Smrtky se zachvěly a Isak cítil, jak se magie vzepjala jako mula, když se mu vzepřely. Náraz otřásl jeho statnými rameny, ale on odmítl povolit. Přinutil se udělat krok vpřed a zvednout Eolis a dál se silou pokoušel zastavit tok energie z Lebky − Smrtky s ním najednou nedokázaly dál bojovat a proud magie zmizel. Bez něj byly Smrtky odmrštěny dozadu a zmizely dřív, než dopadly na zem.
Isak sklonil meč a lapal po dechu. Klopýtl a na okamžik hrozilo, že se mu podlomí kolena. Rozběhli se k němu Jachen s Vesnou a křičeli, chvíli jim ale nerozuměl. Vesna musel uskočit, jak se Isak s Eolisem v ruce rychle otočil. Strážci s tasenými zbraněmi, kteří mu byli spolu s Jachenem v patách, se tvářili zmateně.
Jeden z důstojníků proběhl okolo nich k ženě, která vše rozpoutala. Prostě tam stála, zjevně uchvácená chaosem, který způsobila. Kápě jí spadla z hlavy a odhalila ženu středního věku, kterou to, co se právě stalo, vyděsilo a šokovalo očividně stejně jako ostatní. Když se k ní důstojník dostal, zdálo se, že se probrala z omámení. Zvedla ruce, jako by chtěla prosit o milost, ale než mohla pronést jediné slovo, důstojník ji uhodil pěstí do obličeje. Žena padla k zemi a zůstala nehybně ležet, ale velitel neriskoval; tasil meč a přitiskl jí ho ke krku, aby se ujistil, že jakýkoli další pohyb bude její poslední.
Isak se otočil k davu, který mlčky přihlížel. Několik lidí padlo na kolena a začalo se modlit. Viděl, jak pohybují ústy, ale nic neslyšel. S velkým přemáháním schoval meč do pochvy… a ztuhl. Něco se změnilo. Drobný detail rozezvučel v jeho hlavě poplašné zvony.
Pomalu, jakoby přes opar, zaostřil na Zemi okolo.
„Proč je zavřená brána?“ řekl Isak. Když pochopil, pomalu vykročil a zařval: „Kdo zavřel tu zatracenou bránu?“
* * *
„Rychle to přisuň, Durile!“ křikl Kam, zariskoval a pohlédl na zabarikádovanou bránu. Vrhl se na něj další muž a Kam se divoce ohnal kyjem. Minul, ale Boren ne. Těžkým úderem vyrazil rytíři rapír z ruky.
U všech démonů, tohle místo je pořád plné vojáků! Z náměstí doléhal křik a po schodech dolů sbíhali další lidé. Věděla ta šílená ženská, co vlastně dělá? Kam byl u toho, když se venku rozpoutal chaos, protože do vzduchu vystřelily pavoučí nohy tak obrovské, že je viděl i vzadu v davu. Bohové, doufám, že její přítel dodrží slovo, pomyslel si horečnatě a připravil se na boj.
Ze strážnice u vchodu do cel vyrazili čtyři Duchové. Sir Gliwen, lominský rytíř, kterého s nimi poslala vévodkyně, vedl Kamovy společníky, přeskakoval mrtvé a běžel v ústrety vojákům, bránu nechal na starost Durilovi.
Bratři Herenové chránili Kamovi záda. „Uvidíme se v Heroldově síni!“ zařval Jeyer Heren. Užíval si šanci vyzkoušet své dovednosti − a těžkou dřevorubeckou sekyru − v boji s Palácovou stráží. Byl velký jako medvěd a nebojácný; prvního vojáka, který se jim postavil, rozsekl skoro v půli. Jeyer jim získá potřebný čas. Už si dali sbohem.
Než mohl Kam zakročit, Usmrkaný Woran vyrazil vpřed a napadl vojáky sám. Hubený malý muž byl opilý adrenalinem a divoce mával podomácku vyrobeným palcátem. Duchové ale sotva zpomalili, prosmýkli se pod Woranovými ranami a brutálně mu rozřízli břicho. Woran s vřískotem padl.
„Držte se pohromadě,“ zakřičel Kam, protože věděl, že nemají proti zkušeným veteránům žádnou šanci, pokud nezaútočí hromadně. Kyjem zablokoval další úder a umožnil tak Borenovi praštit vojáka do obličeje. Kolem se rozstříkla krev a muž padl, jeho kamarády to ale nijak nerozptýlilo a zuřivě se do Siulanů pustili. Gren vyjekl a silná rána do ramene ho málem otočila. Zabručel, vrazil do Foreta, kterému obličej rozsekla sudlice, a padl bezhlesně k zemi.
Kam rychle podřepl a riskoval krk, aby se dostal vojákovi ke kolenům. Byl to slabý útok, vyvedl ale muže z rovnováhy a uhlíř Tol dokončil práci sekyrou. Rychle se zbavili zbývajících vojáků, Duchům se ale podařilo zabít ještě dva z nich.
„Pohyb!“ zařval Kam, sebral jednomu z mrtvých sudlici a kruh s klíči a rozběhl se chodbou. Vchod do cel ležel přímo před nimi a ve strážnici budou čekat další Duchové. Zůstaň v pohybu, zůstaň v pohybu, slova mu běžela myslí jako mantra. Bylo po nich a všichni to věděli, ale pokud měla jejich smrt něco znamenat, museli se dostat k mladému vévodovi.
Sir Gliwen se dostal ke strážnici první. Uvnitř čekali dva zbývající strážci a jejich meče se leskly v tlumeném světle lamp. Lominský rytíř se zakřenil a pokynul kamarádům.
Než si strážci uvědomili, co se děje, vrazil dovnitř Tol, sekyrou uťal jednomu muži kus paže a roztříštil dveře za ním. Lominský rytíř se pustil do šermířského souboje s druhým a siulští muži zatím odpravili Tolova protivníka. Během okamžiku leželi oba strážci na zemi mrtví.
Gren se zašklebil nad ránou, kterou utržil do ramene, pak postrčil Tola ke dveřím, aby je vylomil. Sir Gliwen na ně ale křikl a zamával kruhem s těžkými železnými klíči.
Když se jim konečně podařilo dveře otevřít, sir Gliwen jimi prošel jako první − a o vteřinu později ležel mrtvý na podlaze a stál nad ním šedovlasý muž se zlatým orlem na hrudi a zakrváceným mečem v ruce. Jakmile sir Gliwen vtrhl do chodby, vrhl se na něj, srazil jeho výpad stranou a probodl ho. Rytíř z Lominu sotva dopadl na zem a starý muž už uskakoval zpátky, aby se vyhnul Corastově sekyře.
Kam užasle zamrkal nad starcovou rychlostí. Muž zachytil Corastovu sekyru mečem, vrhl se vpřed a levou rukou vrazil Corastovi do pravého ramene dýku. Ale navzdory rychlosti a nepopiratelným dovednostem stál proti obrovské přesile. Kam zaútočil zprava a Boren zasáhl starce do levé paže. Když ucukl, Boren ho praštil rukojetí sudlice do hlavy.
„Dál,“ přikázal Kam zadýchaně, pobídl společníky vpřed a nedovolil si pohlédnout na padlého. Dorazili k úzkému schodišti, kde na ně čekali další vojáci. Někdo − Kam nevěděl, jestli jeden z jeho mužů nebo nepřítel − vyrazil z držáku jedinou pochodeň a schodiště ihned pohltilo šero. Výkřiky zděšení a bolesti zakrátko následovaly zvuky padajících těl a zbraní řinčících o kamennou podlahu. Nad hlavami jim prolétly jiskry a napadaly Borenovi do vlasů. Kam se sklonil a snažil se udržet na nohách, zatímco Boren řval bolestí, mával rukama a snažil se uhasit doutnající jiskry. Ostatní se zatím řítili dolů po schodech.
Konečně se Siulané vpotáceli do dolní strážnice, povalili dva černobíle oděné Palácové strážce na zem a dokončili práci kyji a palicemi. Další dva zatlačil dav bojem poblázněných mužů k zadní zdi, kde neměli žádný prostor k manévrování a byli brutálně ubiti.
Kam se rozhlédl. Šerá strážnice měla nízký strop, nacházel se sotva palec nad jeho hlavou, a špinavé šedé stěny a ve vzduchu byl cítit puch výkalů, potu a strachu. V koutě stál nezapálený ohňový koš. Jediné další dveře se otvíraly do úzké chodby, kterou v pravidelných intervalech lemovaly dveře cel.
„Najděte klíče,“ rozkázal a zamířil k celám. Boren, Gren, Corast a Tol začali prohledávat těla a Kam zatím křičel jméno vévody Certinse a hledal správnou celu. Odpověděl mu tucet hlasů a všechny prosily o záchranu, proto zabušil na každé dveře. Nakonec našel ty správné, a to tak, že sledoval jediný hlas, který mu připomínal mladého vévodu. Začal se přehrabovat kruhem těžkých, rezavých klíčů, který mu podal Boren.
Otevřel dveře a zakřičel: „Máme ho! Zpátky nahoru, hned.“ Hledal mezi klíči na kruhu nějaký dost malý na to, aby dokázal odemknout vévodovy okovy, ale všechny byly příliš velké.
„Není mezi nimi,“ zachraptěl Certinse. „Má ho u sebe velitel Kerin.“
„Kdo je to?“
„Byl tu před několika minutami. Slyšel jsem ho. Modrá tunika se zlatým orlem.“
„Borene, klíč má u sebe ten chlap nahoře na schodišti,“ zavolal Kam, Boren zabručel a zmizel. Kam si změřil muže, za kterého položil život. Nevypadal nijak působivě. Vévoda Certinse byl menší, než si představoval, štíhlý mladík s hladkými tvářemi a i přikovaný ke stěně vypadal nadutě.
„Jaký je váš další plán?“ zeptal se.
Kam pokrčil rameny. „Dostat se ven. Tohle místo je jedno velké bludiště − najdeme okno, kterým vyklouzneme ven a dostaneme se ke koním.“
„To je celý váš plán?“ odsekl vévoda zlostně.
„Přestaňte si stěžovat,“ řekl Kam klidně. „Pokud je lord Isak opravdu tak dobrý, jak říkají, daleko se nedostaneme.“
Vtom k nim ze schodiště dolehl křik následovaný řinčením mečů.
„Jsme v pasti.“ Kam přistoupil ke dveřím a uviděl, že zbývající přátelé se shlukli pod schody a připravili si zbraně. Nikdo nepromluvil, dokonce ani Petril Corast, který měl po ruce vždy nějakou hloupou poznámku. Kam skoro viděl, jak Corastovy děti obrací oči v sloup, kdykoli otevře ústa − teď by je jejich táta nezahanbil. Stál bok po boku s ostatními a z rány na rameni mu volně prýštila krev. Přehodil si sekyru do levé ruky.
„Uvidíme se v Heroldově síni,“ řekl Kam tiše.
Boren kývl, drsně nejstaršího přítele objal a připojil se k ostatním. Kam bojoval se strašlivým svíravým pocitem v břiše, přistoupil k jednomu z mrtvých a vytáhl mu zpoza opasku dva krátké meče. Vrátil se do cely, hodil meče vévodovi k nohám a sekyrou začal bušit do řetězů, které poutaly mladíka ke stěně. Oka byla silná a kvalitní, a dokonce i Kamově nabroušené sekyře hnané silou zoufalství trvalo dlouho, než přeťal první řetěz.
Zastavil se a vytáhl z kapsy lahvičku ze silného skla opředenou drátem. „Vezměte si to,“ řekl.
Vévoda Certinse na lahvičku zmateně pohlédl. „Co je to?“
„Jed. Pokud si chcete být jistý, že vás nedostanou živého, vypijte to. Meče vám umožní zemřít v boji. Jed vás zabije, když se vám to nepodaří.“
Certinse ponuře kývl a najednou nevypadal jako dítě. Vypáčil voskovou zátku, pozvedl lahvičku v tichém přípitku a vypil ji. Oba ignorovali křik mužů ve strážnici, zatímco se snažil nepozvracet.
Kam znovu zvedl sekyru, ale než se mohl pustit do druhého řetězu, Certinse ho zastavil. „Paže mi k ničemu není, nezahojila se správně.“ Ukázal na meče a Kam mu je podal. Jeden vzal do přikované pravé ruky, druhý do levé.
Kam souhlasně pokýval hlavou a otočil se ke dveřím. Uslyšel Borenův řev a navzdory hluku rozpoznal Tolův nosový výkřik bolesti.
„Doufám, že vaše matka dodrží slovo,“ řekl, zvedl sudlici a odstoupil od vévody, aby oběma poskytl prostor. „Pokud ne, najdu si vás třeba i na Temném místě.“
Na odpověď nebyl čas, protože dovnitř vtrhli Duchové.