Kapitola 6
6.
Ashin Doranei cítil nesmírné nutkání otočit se na židli a zamračit se na člověka, který kouřil silně kořeněný tabák. Už dobrou hodinu ho z toho škrábalo v krku a začínal být skutečně podrážděný. Chvíli to zvažoval, ale nakonec se rozhodl nic neudělat − bylo totiž víc než pravděpodobné, že by ze židle spadl, kdyby se o něco podobně akrobatického pokusil.
Samozřejmě by mohl napřed vstát, ale ani kdyby měl u sebe nějaké peníze, nevsadil by se, že by to zvládl.
Ha, už se nesázím o peníze, pomyslel si, znám zábavnější věci. Chvíli se chabě plácal po kapsách. Někde by měl mít pár dračích drápů, které vyhrál při poslední sázce s kamarády.
Bastardi, napřed mě nechali tu potvoru zabít. Není to proti pravidlům? My máme nějaká pravidla? Existují pro muže, jako jsem já, pravidla?
„Takže kde je láska mého života?“ řekla žena na opačné straně barového pultu.
Doranei chvíli vrávoral, pak otočil hlavu a pohlédl jí do obličeje.
Zatraceně… vypadá jako ženská, se kterou jsem spal.
Doranei svěsil hlavu a sevřel pevněji korbel s pitím.
Nemělo by mě to překvapovat. Janna tu přece pracuje. Pokud ovšem…
Ta myšlenka si bolestivě pomalu provrtala cestu do jeho hlavy a Doranei s velkými obtížemi znovu otočil hlavu a rozhlédl se po hospodě.
Do prdele. Musel jsem se zapomenout v Hbitých prstech. Proč tu, do pekla, trčím tak dlouho?
S hlasitým zaduněním přistál na pultu před ním další korbel piva.
Aha. Doranei se natáhl pro pití a jeho potlučený obličej se roztáhl v křivém úsměvu. Proto.
„Pořád vzhůru? Kde máš Bratra, cukrouši?“ Žena mluvila pomalu a pečlivě vyslovovala.
Cukrouši. Bohové, nesnášel jsem, když mi takhle říkala − proto jsem s ní přestal spát? Moudře přitakal a Janna si podrážděně odfrkla.
„Furt si hraješ na tajnůstkáře, co? Fajn, jdi do prdele. Uvidíme, jestli jsi natolik ožralý, abych ti vyfoukla jedno z těch fajnových cigár, která teď kouříš.“
Janna se k němu natáhla, napřed opatrně, aby se ujistila, že Doranei nezareaguje, pak se zakřenila, vsunula mu ruku zkušeně do tuniky a sebrala stříbrné pouzdro na cigára. „No není to pěkné?“ řekla upovídaně. „Má to na sobě včelu a…“ Zmlkla a z tváře jí zmizel pobavený výraz. „Bohové, tohle ti dal tvůj šéf?“
Doranei chvíli zíral na bar, pak se pokusil sáhnout do kapsy. Na druhý pokus se mu to povedlo.
Pouzdro na cigára je fuč. Zatraceně. Tohle se tady může stát? Může mě někdo obrat v hospodě Bratrstva? To je zatraceně pitomé.
Janna vytáhla cigáro, odložila pouzdro na bar a zapálila si od lampy. Silně potahovala, dokud nechytilo. Potom vrátila pouzdro Doraneiovi do kapsy, opřela se lokty o bar a přiblížila tvář na vzdálenost několika palců k jeho.
„No tak, cukrouši, kde máš Seba? Až ho příště uvidíš, pověz mu, že se mi stýská po něm i po jeho krásných jizvách. Bohové, měls slyšet, jak jsem zaječela, když jsem ho minulý týden viděla plešatého jako mimino! Pořádně děsivé, to jo, ale stejně ho miluju. Ale řekla jsem mu, cukrouši: ‚Teď tě nemám za co držet,‘ a ty víš, jak ráda se držím!“ Janna se zachechtala tak hlasitě, že na okamžik umlčela zbytek hospody.
Janna. Holka má pořádnou ránu, pomyslel si Doranei zasněně, zvedl korbel a automaticky se napil piva. Chudák Sebe, je do ní blázen. Být od rány si zaslouží respekt, to jo, a její úsměv dokáže rozzářit celý pokoj. Půjde z ní hrůza, až Sebe najde odvahu a ožení se s ní, ale bude se k němu chovat hezky. Ten malý hajzlík ví, jak s ní být zadobře.
„Tak jaké byly ženské v Scree, co?“ pokračovala Janna spiklenecky a nenechala se odradit jeho mlčením. „Fešandy? Vsadím se, že pořádné ohavy, co? Všecky to byly černovlasé farlanské poběhlice, co?“
„Ženské?“ řekl Doranei najednou, jako by se probouzel ze snu.
„Do prdele, ono to žije,“ zachechtala se Janna. „Zajímavé, nestojím ti za pozornost, dokud nezačnu mluvit o sukni!“
Natáhla se a poplácala ho po tváři. „Doraneii, cukrouši, přestals konečně vzdychat po mně a našel sis slečnu, nebo jsi snad potkal lepší děvku, než jsem já?“
Doranei se znovu napil piva a počkal, až se mu slova usadí v hlavě ve správném pořadí.
Ženské.
Vzdychat.
Slečna.
Na mysli mu vytanul obrázek tří žen, které v Scree vídával nejčastěji: měňavkyni Haipar, farlanskou vražedkyni Leganu a samozřejmě princeznu Zhiu Vukoticovou, upírku a nepřítele bohů.
„Zatraceně děsivé,“ prohlásil nakonec.
Janna se zasmála. „Do prdele, to byly tak škaredé?“
Doranei ještě chvíli přemýšlel. Nakonec ostře zavrtěl hlavou. „Ne škaredé, krásné,“ řekl, jakmile získal zpět rovnováhu. Chytil se baru a opřel se o něj.
„Co je na tom tak děsivého, cukrouši?“
„Příliš krásné. Příliš nebezpečné. Příliš…“ Zmlkl a upřel pohled na korbel před sebou.
„U všech démonů, ty ses zamiloval, co? Jak se jmenuje?“
Doranei se zadíval Janně do obličeje. Měla pořád stejně rozcuchané kudrny, kulatou tvář a zářivý úsměv a na levé straně jí chyběl špičák.
Janna je pěkná. Proč jsem s ní nezůstal? Sebe má víc rozumu než já. Možná se bojí Jannina vzteku, ale to je všechno. Který blázen se zamiluje do ženské, která ho zatraceně děsí?
„Tajemství.“
„Tajemství? Cukrouši, já viděla každičký kousíček tvého těla z více úhlů, než si pamatuju. Přede mnou nic schovávat nemusíš.“
„Nemůžu ti to říct.“
Janna si zklamaně odfrkla. „To kvůli ní se tu o samotě opíjíš? Kvůli ní jsi tu byl i včera v noci? Do prdele, cukrouši, myslela jsem, že vy v noci pracujete.“
„Nejenom kvůli ní,“ zabručel Doranei a tvrdohlavě vystrčil bradu. Nevědomky se prstem dotkl jizvičky, kterou mu Zhia zanechala na spodním rtu. Byla to jediná jeho památka na ni.
„Nejenom,“ zopakovala. „No dobrá. Slyšela jsem, co se stalo, takže ti věřím.“ Zhluboka se napila jeho piva. „Pokud je půlka z toho, co jsem slyšela, pravda, pila bych na tvém místě brandy.“
„Všechno je to pravda.“ Vyškubl jí korbel z ruky a vyprázdnil ho. „Ale upálili jsme ho. Na to nesmím zapomínat. Zasloužil si to. A já toho bastarda upálil.“
„Upálil?“ zašeptala Janna. „Je to něco osobního, co?“ Tiše zalapala po dechu. „U Temného místa, mluvíš o tom, o kom myslím, že mluvíš? O tom zjizveném bastardovi? Upálili jste ho?“
Doraneiovi zacukalo ve tváři, protože moc dobře věděl, koho má na mysli. Hospoda U Hbitých prstů byla útočištěm Bratrstva, bezpečným místem pro královy agenty a zločince, ze kterých se rekrutovali. Janna byla možná jen obyčejná hostinská, ale byla bystrá a znala většinu členů Bratrstva. Jen Královi muži znali podrobnosti, ale nemohli zatajit fakt, že Ilumene už není jedním z nich.
Doraneiova tvář potemněla a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, jeho ne. Ještě ne. Já…“
Nedokončil větu, protože mu na rameni přistála těžká ruka. Janna radostně vykřikla, protlačila svoji kyprou postavu před Doraneiovým obličejem, popadla nově příchozího a vlepila mu na tvář polibek.
Ach, páchne jako mula. Už si vzpomínám.
„Tady je můj krasavec,“ zvolala Janna, když dovolila Sebovi popadnout dech, „a dokonce má na hlavě i trochu chmýří.“ Přejela rukou Sebovi po hlavě a znělo to, jako by hladila smirkový papír.
„Šeptáš mému děvčeti sladké řečičky?“ ozvalo se Doraneiovi v uchu. Opřel se o bar a otočil se. Před očima se mu kolébal rozmazaný obličej.
„Kdo, do prdele, jsi?“ zamumlal.
„Do pekla, už zas? Janno, máš něco, po čem by vystřízlivěl?“ řekl rozmazaný obličej. Doranei se naklonil blíž, aby rozeznal detaily. Vypadá jako zatracená opice. Ha, Sebe taky vypadá jako opice.
„Mohla bych ho kopnout do koulí,“ nabídla Janna a uculila se, „posledně to toho malého bastarda probudilo.“
Někdo chytil Doraneie za obličej a natočil ho do světla. Zavrčel a odtáhl se, zvedl ke rtům korbel a pokusil se sfouknout zbývající trošku pěny na okraji.
„Co ty na to, kluku, kopanec do koulí od mého děvčete tě probudí?“
„Co má za problém, cukrouši?“ zeptala se Janna, než si Doranei stačil uvědomit, že muž mluvil na něj. „Proč se takhle souží kvůli ženské? To se mu vůbec nepodobá.“
„Dlouhý příběh,“ řekl Sebe chladně, „a tady ho vyprávět nebudu. Řekl ti o ní něco?“
„Nejenom že je to tajemství.“
„Je, takže pokud se opije a pustí si hubu na špacír, zastav ho. Ráno ti poděkuje.“
Doranei zvedl hlavu. „Nejsem opilý.“
Něco ho uhodilo do hlavy, bar odlétl stranou a vzápětí ho praštila podlaha. Pokusil se znovu napít, ale pivo někam zmizelo a jeho ztráta ho připravila o veškerou vůli.
Zasténal a zhroutil se.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala se Janna, jakmile se přestala smát.
„Vidíš toho vrabce u dveří?“
„To ztracené štěně, které tě sledovalo dovnitř? Je těžké si ho nevšimnout.“
„Přivedl jsem ho, aby si promluvil s Doraneiem. Prohledával hospody dole v docích a ptal se po Bratrstvu.“
„U Tsatachovy prdele! Je to prosťáček, co?“ zvolala Janna.
„Spíše je zoufalý,“ namítl Sebe a pokrčil rameny. „No, myslel jsem, že nechám tady kluka, aby rozhodl, co s ním, ale jak tak vidím, není na to dost střízlivý.“
Pohlédl dolů na Doraneie, který chvíli mával rukama, pak se vyškrábal do sedu. Trvalo mu, než si uvědomil, že není slepý, že prostě zírá na dřevěné obložení barového pultu. Králův muž se záhadně zakřenil, chytil se baru a vytáhl se víceméně na nohy.
„Kdo mě praštil?“ zamumlal.
„Já,“ řekl Sebe a povzdychl si. „Bohové, Doraneii, ještě nikdy jsi na tom nebyl tak špatně.“
„Sebe.“ Doranei několikrát zamrkal a kolébal hlavou vpřed a vzad, jak se snažil na přítele zaostřit. Nakonec se hloupě zazubil. „Pivo?“
„Ne, mám tu vrabce, se kterým by sis měl promluvit.“
„Vrabce?“
Sebe ukázal na dveře. Doranei zamrkal, aby si pročistil zrak, a prohlédl si muže od hlavy k patě. Vypadal jako šlechtic, který strávil několik nocí ve stohu sena. Na tváři měl čerstvé jizvy a zdálo se, že už dlouho nic nejedl.
Muž sebou trhl, když Doranei klopýtl vpřed a zavrčel: „Kdo, do prdele, jste?“
„Já… jmenuji se Ortof-Greyl,“ řekl rychle, jako by ho ta informace sama o sobě měla ochránit. „Harn Ortof-Greyl.“ S očekáváním na Doraneie pohlédl.
„To zní povědomě.“
Ortof-Greyl čekal, že Doranei řekne víc, ale Králův muž jen lehce vrávoral a mlaskal v naději, že Janna pochopí.
„Patřil jsem… patřím k Rytířům chrámů,“ pokračoval muž po chvíli nepříjemného ticha.
„Nejste si jistý, co? Chápu, to může být problém.“ Doranei poplácal muže přátelsky po rameni a znovu se vyškrábal na stoličku. Opřel se o lokty. „Dáte si pivo?“
Sebe se zakřenil, přitáhl dvě židle a pokynul Ortofu-Greylovi, aby se posadil mezi ně. Muž po chvíli váhání poslechl.
„Hodnost?“ zavrčel Doranei.
„Major,“ odpověděl muž.
„Takže vysvěcený.“ Nebyla to otázka a všichni věděli, co to znamená. „Kde máš brandy, ženská?“
„Pokud nepožádáš mileji, nacpu ti ho do zadku, cukrouši,“ odvětila Janna sladce.
Doranei zvedl oči od baru, ale její zářivý úsměv zahnal vše, co se v jeho hlavě vydávalo za myšlenky. Otočil se k Sebovi, mávl rukou na Jannu a znovu si hlavu opřel o prázdný korbel.
Sebe si povzdychl, sebral láhev a tři náprstkům podobné koflíčky.
„Vysvěcený,“ zopakoval Doranei ponuře a zíral přes bar. „Zatraceně.“
Major vedle něj kývl a vypadal ještě bledší, než když do hospody vstoupil. „Někdy mám pocit, že mi žilami koluje oheň. Ale už ne dlouho,“ dodal, „ne potom, co se stalo v uprchlickém táboře.“ Obrátil do sebe první číšku brandy, než Doranei vůbec našel tu svou.
„Vašemu řádu se to nebude zrovna líbit,“ namítl Sebe.
„Řád je roztříštěný, ztracený,“ odpověděl Ortof-Greyl smutně. „Generál Gort je mrtvý, generál Chotech je mrtvý. Před týdnem jsem se doslechl, že generála Diolise zavraždili v Arothu. Moje skupina je zničená.“
„Rytíř-kardinál zjistil, že jste se proti němu spikli? Provádí čistky?“ zeptal se Sebe a naklonil se blíž.
„Jsem přesvědčen, že ano. Někdo na nás musel donášet. Ať už je pravda jakákoli, nedokážeme dát dohromady armádu Oddaných, jak jsme slíbili lordu Isakovi. Selhali jsme.“
„To nejste jediní,“ zavrčel Doranei. Najednou ho přepadl zvláštní pocit marnosti a vypil dva kalíšky brandy, než pokračoval.
Pohled na Seba Ortofu-Greylovi prozradil, že ani on netuší, o čem Doranei mluví.
„Po Scree jsem si udělal malý výlet,“ řekl Doranei, zatímco čekal, až mu Janna dolije. „Zaskočil jsem do kláštera a promluvil si s bandou mnichů.“
Sebe zalapal po dechu, když pochopil, o čem Doranei mluví. „Majore, mohl byste nás nechat chvíli o samotě?“ požádal naléhavě.
„Táhněte, jinak vás vykuchám jako rybu!“ zavrčel Doranei, rozmáchle se otočil a zastavil se jen několik palců od majorovy tváře.
Ortof-Greyl rychle ucouvl a přesunul se na opačnou stranu místnosti. Janna uštědřila Doraneiovi ostrý pohlavek, rychle načepovala pivo a odnesla ho Ortofu-Greylovi, čímž si od Seba vysloužila vděčný pohled.
„Takže co s ním uděláme?“
Doranei pokrčil rameny. „Nic mu nedlužíme. Pošli ho domů.“
„Jako špeha? Bude potřebovat ujištění, že mu pomůžeme − a co rytíř-kardinál a jeho čistky? Nelíbí se mi to. Pošleme ho rovnou na smrt.“
„Do prdele s ním.“
Sebe si povzdychl. „Bohové, co se s tebou stalo?“
„Prozkoumal jsem jejich historii,“ zamumlal Doranei.
„A?“
„Bastardi měli příliš mnoho tajemství.“
„Ach, bohové.“
Bratrstvo se po pádu Scree rozprchlo do všech stran, někteří Bratři pronásledovali nepřátelské agenty, jiní se vydali po stopě Azaerových stoupenců. Doranei dohonil hlavní voj farlanské armády, a když zajišťoval doprovod pro krále, setkal se s novicem, který dorazil do Scree s opatem Dorenem. Mladý novic Mayel mu nakonec pověděl o ostrovním klášteře zasvěceném Vellernovi, bohovi ptáků, a o Kavkovi, Azaerově stoupenci, který je sledoval až do Scree.
„Král to tušil,“ řekl Doranei a Sebe přikývl. „Když všechno znovu dobře zvážil, došlo mu, že jsme Lebku získali příliš snadno. Ten bastard minstrel si ji mohl klidně vzít, ale ani se o to nepokusil. Mayel mi řekl, že Lebka nebyla jediným magickým předmětem, který s sebou vzali, měli u sebe i knihu s iniciálami na deskách − se dvěma V. Požádal jsem mnichy, aby mi ukázali kroniku. Prozradili mi, že Lebku přinesl farlanský rytíř, v té době už ale měli jiné hříšné tajemství.“
„Dvě V? Pořád to může být náhoda.“
Doranei si odfrkl a znovu zaútočil na brandy. „Může. Ale zatraceně není. Klášter je starý, ale mniši na tom místě vždycky nežili. Našli tam ruiny Ilitova chrámu a spolu s deníkem i kroniku − málem se posrali, když přeložili obsah: Uprostřed noci se jednou objevil muž a řekl Ilitovým mnichům, aby ukryli deník.“
„Nech mě hádat,“ řekl Sebe. „Měl oči jako safíry?“ Natáhl se pro brandy a napil se rovnou z láhve.
„Zatracené safíry. Minstrel nám nechal Lebku a sebral knihu, která patřila samotnému Vorizhu Vukoticovi, šílenému krvežíznivému bastardovi. A hádej, kdo dostane za úkol zeptat se jeho sestry, co v ní stojí?“
„Co v ní stojí?“ zopakoval Sebe. „Co může být tak cenného, že se kvůli tomu vzdali Lebky zvané Vláda? Odpověď se nám nebude líbit, co? A Zhiu by mohlo nasrat, že se pleteme do jejích rodinných záležitostí.“
„Další brandy, ženská!“