Kapitola 5
5.
V závětří vysokého skladiště v nejjižnější části Tirahu čekali neklidně dva muži a noc přecházela v nový den. Krčili se u budovy, která nesla jméno proslulého krejčího, a sledovali malá dvířka na opačném konci skladiště. Bylo zjevné, že vedou do místnosti strážného, ale ani jeden z nich netušil, proč menšího z nich před třemi týdny zastavil muž s lominským přízvukem a požádal ho, aby v tuto dobu a tu noc čekali právě na tomto místě. Každý z nich dostal stříbrňák, takže nabídka práce byla myšlena vážně, tušili ale, že další platba bude vyžadovat víc, než jen aby se objevili v určitou dobu na určitém místě.
Oblékli se jako prostí poutníci a k boku si připnuli jen dlouhé nože, přestože je čekala tajemná schůzka v pozdní hodinu. Duchové by lidem, kteří se procházejí ulicemi vyzbrojeni jako do bitvy, kladli spoustu otázek − do Tirahu dorazilo na korunovaci nového vévody tolik šlechticů, kyrysníků a vojáků v livrejích, že ti, které nechránil titul, museli našlapovat opatrně.
„Nelíbí se mi to.“
Vyšší muž pohlédl na kamaráda, povzdychl si a sáhl do kapsy pro pytlík s tabákem. „Nemá se ti co nelíbit, Borene.“
„Myslíš?“ Boren se tvářil tak skepticky, až si vysloužil pousmání. Zvuk se odrazil od vysokých cihlových stěn okolo a Boren se instinktivně podíval, jestli se někdo nevydal zjistit, co se děje. Až na jejich dech, který se srážel v chladném vzduchu, a Borenovo cukající obočí se nic nepohnulo.
„Netvrdím, že jsme v nejlepší situaci,“ pokračoval druhý muž, „ale pamatuj si jedno; neudělali jsme nic špatného. Máme dost nepřátel, ale žádného tak daleko na západě. Nejsme vyzbrojeni do boje, neporušili jsme žádný zákon v okruhu padesáti mil a žádný zloděj na sebe neupozorní kouřením, když se chystá krást, proto si teď zapálím.“
„Přesto si myslím, že jsme se museli zbláznit, když jsme sem přišli, přestože nevíme, co se děje, Kame.“
„No, rád si říkám, že právě proto tu rozhoduju já,“ odvětil Kam tlumeně a zapálil si dýmku. „Tvůj přítel říkal, že když se objevíme, dostaneme další prachy − copak to nestačí? Pokud mi něco netajíš, pak jsi stejně švorc jako já, takže trocha tajemství mi za ty peníze stojí.“
„Vadí mi to.“
„Tobě vadí spousta věcí.“
Boren popotáhl a podrbal se v řídkém vousu. „Takže ti nepřipadá divné, že po mně nějaký cizí šlechtic chtěl, abych se s ním tady o půlnoci sešel? Lovcův měsíc zapadl už před hodinou a já toho chlápka nikde nevidím. Připadá mi to podezřelé.“
„Tobě připadá všecko podezřelé,“ řekl Kam, „ale ostatní nám kryjí záda a budou dávat taky pozor, takže starosti nech na mně, jasné? Kdybych byl tvým šlechtickým přítelíčkem, prošel bych si čtvrť a napřed zjistil, koho jsme přivedli s sebou. To znamená, že nás nechá čekat, a protože tu práci fakt potřebujeme, dáme mu čas.“
Boren jen zamumlal, ale Kam přesto kývl a potáhl dlouze z dýmky. Stíny opět ztichly a Kam se vrátil k prohlídce tmavých budov a uliček okolo. Měl bystrý sluch a celý život strávil jako lovec v zalesněném lénu Siul, což vypilovalo jeho instinkty. Nebyli žoldáci − nevedli takový život − ale žili dost blízko neklidného Velkého lesa, aby se už v raném věku naučili bojovat. Muži jako oni byli obvykle základem farlanské armády, ale Kamova vesnice ležela příliš blízko elfského území a byla příliš zranitelná, aby se mohla kohokoli vzdát. A armádní žold nebyl dost vysoký na to, aby muže zlákal a nechali domovy nechráněné. Zvedl hlavu, protože uslyšel kroky.
„Pánové, vypadá to, že je vám zima.“
Rychle se otočili. Za nimi, v uličce, která byla prázdná, když do ní Kam naposledy nahlédl, stál muž v medvědí kůži a se silnými rukavicemi na rukou. Už jeho oblečení prozrazovalo, že nepatří k noční hlídce.
„To je on?“ zeptal se Kam, aniž by spustil nově příchozího z očí. Všiml si rapíru u mužova boku a byl si dobře vědom toho, že sám není ozbrojený. Boren kývl.
„Jsem to já, ano,“ odpověděl cizinec, „a chci, abyste se s někým setkali.“ Podle hlasu Kam poznal, že muž je o dost starší než on, ale nemínil riskovat a věřit tomu, že je tak starý, aby nedokázal rapír použít. Tenká čepel byla na bojišti k ničemu, ale v prázdné ulici byla se svým dosahem a rychlostí lepší než mnohé jiné zbraně. Muž neukázal dlaně v tradičním pozdravu, ani když to Kam s Borenem po krátkém zaváhání udělali.
„Kde?“ zeptal se Kam, než se z mužovy malé urážky mohla stát velká.
Muž ukázal na dveře, které sledovali, a vyrazil k nim. Boren instinktivně ustoupil a nechal ho jít v čele. Muž kývl a rozhodl se to brát jako zdvořilost, ne opatrnost. U dveří rychle dvakrát zaklepal, pak se otočil a pokynul Kamovi s Borenem, ať se přiblíží. Opatrně poslechli, ruce ale nechávali u nožů a neustále se rozhlíželi. Když dorazili ke dveřím, muž je otevřel, vešel dovnitř a podržel jim je.
Kam nahlédl dovnitř. Uprostřed místnosti stál stůl s rozsvícenou lampou, která ozařovala ženu v dlouhém plášti a s kápí na hlavě sedící u malých černých kamínek a stohu beden. Teplo kamínek ho bolestivě vábilo dovnitř, dal si ale dobrý pozor a ještě jednou si místnost prohlédl. Když konečně vešli, muž neztrácel čas a rychle za nimi zavřel.
Ukázal na bedny. „Posaďte se.“
Kam ztuhl nad změnou v mužově hlase. Zdvořilost zmizela a stal se z něj šlechtic zvyklý poroučet.
Co se změnilo? Objevila se žena − pes se chce předvést před paní. Zajímavé. Pohlédl na přítele a společně se podle rozkazu posadili. Šlechtic zůstal stát u dveří s rukou na meči, což Kamovi prozradilo vše, co potřeboval vědět. Pes stojí na stráži. Ale kdo používá šlechtice jako poslíčka? Možná to nebyl tak dobrý nápad…
„Jendel Kam a Litt Boren, má paní.“
„Pánové,“ začala žena, „prosím, neděste se.“ Tvář ve stínu pečlivě ukrývala před světlem.
„Proč ne?“ odpověděl Kam drsně a ignoroval zašoupání nohou u dveří. Nakrčil zjizvený nos. Ženina vůně se neslučitelně mísila s pachem zatuchlého potu a starého tabáku. „Nechápejte mě špatně. Nechci žádné potíže, ale nelíbí se mi, když nevidím do tváře člověku, se kterým mluvím, a dvojnásob pak, když nevím, proč chce, abych se v noci plížil cizím městem.“
„To je zcela pochopitelné,“ odvětila hladce, ale identitu neodhalila. „Jste tady, protože vám zaplatili a slíbili vám práci.“
„To je pravda, takže bych rád věděl, o jakou práci jde,“ řekl Kam klidně. „Nejsme žoldáci, zloději ani zabijáci, takže proč my?“
„Protože pro vás mám úkol, který by přijal jen hlupák.“
„Nadáváte nám do hlupáků?“ zavrčel Boren, ale Kam mu položil ruku na rameno, aby ho uklidnil.
„Jaké hlupáky hledáte?“ zeptal se Kam.
„K čemu by někdo potřeboval hlupáka?“
Kam potlačil nutkání zamračit se. Na šlechticích nenáviděl hlavně to, že nedávali najevo emoce a kdykoli přemýšleli, používali nacvičený, vyrovnaný hlas. Působili kvůli tomu příšerně arogantně, ať už chtěli, nebo ne. „Takže koho hledáte?“ zopakoval.
„Muže dost zoufalé na to, aby se jako hlupáci zachovali,“ řekla.
„Dost. Nemůžete mluvit jasně?“
Žena se pootočila k muži u dveří. Něco mezi nimi proběhlo, i když Kam netušil co, žena si ale následně shodila z hlavy kápi a odhalila obličej osoby středního věku s hlubokými vráskami okolo očí. Vlasy měla krátké a zdobil ji jediný šperk, a to mléčně bílý perlový přívěsek na silném stříbrném řetízku. Na krku měla červenou truchlící stužku.
„Doufám, že mi odpustíte, ale potřebovala jsem napřed zjistit, s kým mám tu čest, než odhalím všechna svá tajemství,“ řekla tiše.
Kam překvapeně zamrkal. Její hlas zněl napjatě a Kam z něj vycítil kolísání člověka, který je na konci sil a ani dlouhé roky výchovy nedokáží zamaskovat jeho emoce.
„To je fér,“ odvětil rychle, „ale my nejsme ve výhodě. Znáte naše jména a víte, odkud jsme, a − nechci vás urazit, jen jsem upřímný − v porovnání s námi jste mocná žena, což samo o sobě představuje hrozbu.“
„Myslíte, že jsem vás sem přivedla, abych vám vyhrožovala?“
„Ne, ale hrozba přesto existuje.“ Kam zvedl chlácholivě ruku. „Prostě říkám, jak to vidím. Jsem chudý, a vy ne. Pokud pro mě máte práci, jde o něco riskantního a vy jste ochotná za to zaplatit, ale ne jako odpověď nepřijmete.“
„Doufám, že mé informace o vás by byly přesnější,“ řekla a zvedla hrdě bradu, pak se ale poraženě schoulila. „Uznávám, máte pravdu, i když bych nezašla tak daleko a naši situaci tímto způsobem nepopsala. Máte pravdu, nemohu dovolit, abyste mě odmítli, a moji známí by se pomstili, kdyby se mi něco stalo.“ Zvedla unavené oči. „Ale doufám, že to nebude nutné, takže dovolte, abych vám předložila svoji nabídku: dvacet zlatých v mincích pro každého z vás i pro vaše muže spolu s příslibem, že všechny vesnice, odkud je naverbujete, získají v dohledné budoucnosti zvýšenou ochranu.“
Kam neodpověděl ihned, protože si nevěřil. Platba byla obrovská − nikdo u něj ve vesnici by nevydělal dvacet zlatých ani za celý rok − ale lapila ho až poslední část nabídky. Ať už šlo o cokoli, úkol přijmou. Ochrana vesnice se nedá prostě koupit, obzvláště kdyby velké částky vzbudily dohady o tom, odkud peníze mají.
„Zlaťáky nám k ničemu nejsou. Poddaní nejsou placení ve zlatě, jen zloději,“ podotkl Boren a vyslovil tak jednu z Kamových obav.
Křivě se usmála. To byl ten nejmenší problém. „Takže řekněme čtyři sta stříbrňáků.“
Kam kývl. „Fajn. Ale za takové peníze existuje velká šance, že zemřeme, a peníze rodině k ničemu nebudou, když někdo okrade moji mrtvolu.“
„Můj vazal nahradí jednoho z vaší družiny. Můžete svého muže poslat zpátky, s kolika penězi budete chtít, a tady můj společník dodá zbytek. Mladé ale pošlete domů, tohle není práce pro ně.“
Kam opět uslyšel v jejím hlase emoce a najednou pochopil, o co tu jde. Ach, bohové, je to opravdu ona?
„Přesto nechci skončit jako mrtvola, bohatá nebo chudá,“ řekl Kam a Boren vážně přitakal.
„Chápu,“ řekla dáma, „přesto očekávám, že mnozí z vás, možná všichni, při plnění úkolu zemřete.“
„Co je to za nabídku?“ vyhrkl Boren, rozhlédl se, vstal a chystal se odejít, ale Kam ho usadil zpátky na bednu.
„Myslím, že rozumím,“ řekl pomalu, „ale jak vám můžeme věřit? Nemáte důvod nechat nás naživu nebo se postarat o naše vesnice, až zemřeme. Pokud peníze odveze váš přítel, povede stopa až k vám, a to si nemůžete dovolit.“
„Jak mi můžete věřit? Asi nemůžete, ale myslím, že víte, že své slovo dodržím.“ Povzdychla si. „Uhádl jste, kdo jsem, a na stopě, o které jste se zmínil, už sotva záleží.“
Kam ignoroval Borenův zmatený výraz, zamyslel se a snažil se uspořádat kousky skládačky dohromady. Ovládl odpor, který se v něm vzedmul.
„Se vší úctou, mezi lidmi se o vás povídají dost nehezké věci,“ poukázal. „Vaše slovo možná za moc nestojí.“
Nehezké věci? zakřičel mu v mysli hlas jeho mladšího já. Zasraná zrádkyně, chceš mě s sebou stáhnout dolů, aby moje jméno prokleli spolu s tvým, a možná mě dokonce poslat na Temné místo, abych se podíval, jaké uvítání tě tam čeká?
Mlčel, ale zaťal ruce v pěst, jako by zoufale bojoval s touhou tasit nůž.
Možná jsem chudý, ale zrádce tedy rozhodně ne… A přesto…
Mám rodinu, kterou přes zimu sotva uživím, a s létem prý mají přijít další útoky elfů. Posledně jsme sotva přežili. Minulou zimu nás málem dostali. Kdyby Borenův chlapec nehonil toho zatraceného psa, nikdo by nás nevaroval…
„No, já nevím, kdo jste,“ řekl Boren a vytrhl tak Kama z hořkých vzpomínek na minulou zimu. „Co kdybyste mi to řekla, abych se taky mohl zúčastnit jednání?“
Vystrčila bradu a řekla: „Jsem vévodkyně vdova z Lominu.“
Borenovi se podařilo utnout překvapené zasyčení a sklapl. Byli s Kamem přátelé celý život a Boren věděl, že se může spolehnout na Kamův úsudek lépe než na svoji výbušnost. Založil si paže na hrudi a sklopil hlavu, což bylo gesto, které Kam dobře znal. Říkalo, že Boren dobře ví, že by litoval, kdyby nezmlkl.
„Existuje jen jedna věc, kterou byste po nás mohla chtít, ale já nemám tušení, jak bychom mohli vysvobodit vašeho syna z vězení. Je nás jenom dvacet a pochybuju, že by lord Isak nechal vašemu synovi hodně šlechtických privilegií. Pokud ho zavřeli do městského žaláře, hlídá ho třikrát víc stráží, než kolik je nás, a pokud je v kobce v paláci, stojí nám v cestě legie Duchů.“ Kam se předklonil a bedna zavrzala. „Promiňte, paní, ale já nechápu, co od nás chcete.“
„Máte pravdu, mého syna drží ve vězení v paláci,“ řekla, „ale jeho soud bude veřejný, což znamená, že se bude konat v Chrámu práva na Iriennově náměstí nebo, pokud se Synodu podaří převzít nad ním kontrolu, na místě, které teprve určí − ale nevěřím, že se to stane. Muž, kterého za vámi zítra pošlu, přinese plán Chrámu práva, kam syna převezou k soudu, tím jsem si jistá.“
„Vévoda Certinse se dostane z paláce, ale to nám nepomůže. I kdyby nás doprovodil oddíl kopiníků, Duchové budou stejně v přesile. Takže se znovu ptám. Co po nás chcete?“
Kam viděl, jak se jí chvěje ret, když se snažila ovládnout.
Je to její jediné dítě, jenom proto její slovo za něco stojí; všechno, co oni říkají, může být pravda, ale nic to nemění na tom, že miluje syna víc než cokoli jiného v Zemi.
„Chci,“ řekla opatrně odměřeným hlasem, „abyste udělali vše, co bude ve vašich silách, a pomohli. Pokud se vám naskytne šance syna osvobodit, budou na něj čekat muži s koňmi a já použiji zbytek svého bohatství k tomu, abych pomohla vám a vašim rodinám. Ať už celá věc dopadne jakkoli, tady můj společník zamíří do Siulu a zorganizuje jednotky, které ochrání vaše vesnice. A taky vašim lidem předá zbytek odměny.“
„Doopravdy nevěříte, že syna osvobodíme, že ne?“ zeptal se Kam a ihned svých slov zalitoval, protože vévodkyni začaly kanout po tvářích slzy.
„To mi nemusíte připomínat,“ řekla, když se ovládla. „Ale dovolíte, abych přesto doufala? Nic jiného mi nezbývá.“ Napřímila se, slzy si však neutřela. „Můžete mu ale prokázat ještě jednu službu.“
„Opravdu?“ Kam nechápal, dokud si nevzpomněl na jedinou veřejnou popravu, kterou viděl. „Ach, rozumím.“
„Chci to,“ řekla vévodkyně ztuhle. „Ten bělooký darebák plánuje popravit mého syna jako zrádce. Soud je obyčejná fraška, protože rozsudek je daný. Nevím, jaký způsob popravy lord Isak zvolí, ale jsem si jistá, že mu žádná zvrhlost není cizí. Chcete, abych s vámi mluvila na rovinu, proto to řeknu otevřeně. Udělám pro vaše rodiny, co budu moct, pokud vy uděláte totéž pro moji. Pokud dokážu synovi zajistit alespoň důstojnou smrt, udělám to. Ráda lorda Isaka připravím o tuto poslední krutost, poté co kromě jiných zločinů zničil náš domov i jméno a zabil mého bratra.
Vybrala jsem si vás právě proto, že nejste žoldáci ani zabijáci. Nečekám, že se odtamtud někdo dostane živý, a to bude naše výhoda. Nebudou předpokládat, že by se někdo o něco pokusil bez ohledu na následky. Vím, že nechcete zemřít. Věřím, že jste dobří, čestní muži. A věřím také, že kvůli rodinám na to strašné riziko přistoupíte. Říkám vám na rovinu, že i když selžete a zemřete, odměnu to nijak neovlivní…“ Zmlkla.
Kam zatajil dech, dokud znovu nepromluvila, a tentokrát se dotkla jeho srdce.
„Jste muži, kteří by obětovali vše pro své rodiny, a věřím, že v tom se od sebe nijak nelišíme. Udělám, co budu moct, abych odvedla jejich pozornost. A pokud moje smrt dá jednomu z vás šanci přežít a setkat se znovu se svými dětmi, pak zemřu ráda.“
„Říkají o vás, že jste čarodějnice a paktujete se s démony,“ zašeptal Boren a Kam sebou trhl.
Vévodkyně potřásla hlavou a na tváři se jí objevil smutek místo zlosti, již Kam očekával. „Já podobnou mocí nevládnu a mágové, kteří nám sloužili, jsou mrtví. Mám v rukávu něco, co by mohlo vyvolat potřebný rozruch, ale nejsem si jistá, jestli to bude fungovat, takže budu moct možná nabídnout jen sama sebe. Nemyslete si, že dokážu víc než jen na okamžik odvrátit pohledy.“
Kam se podíval na Borena, jehož vztek se mezitím vypařil, a vstal.
„Musím si promluvit s ostatními. Až za námi zítra přijde váš člověk, dáme mu odpověď.“
„Děkuji,“ řekla a její hlas zněl dutě. „Kdysi bych řekla, že se za vás budu navěky modlit, ale mně už žádné modlitby nezůstaly. Budete tedy mojí poslední modlitbou − nedokážu už dál prosit o pomoc bohy, které jsem očividně nikdy nezajímala − ale na vás bude Paní možná aspoň jeden den pohlížet milosrdně a dopřeje vám trochu štěstí.“