35.

Kastan Styrax obrátil stránku a oči mu klouzaly po slovech, aniž by je vnímal. Okolo panovalo tíživé ticho. V Domě strachu byla kromě něj jen starší žena, kterou očividně dění mimo knihovnu nezajímalo. Skutečnost, že Styrax vešel do knihovny v plné zbroji, u ní vyvolala jen chvilkové zmatené zamračení.

Kdyby si vzpomněla na původ jeho zbroje − vykoval ji Aryn Bwr a Styrax ji svlékl z mrtvoly prince Koezhe Vukotice − možná by u ní vzbudila zájem, ale Styrax hádal, že se žena asi o události v Zemi nezajímá natolik, aby si je spojila. Zjistil, že ani řinčení těžké zbroje nedokáže napůl hluchou učenku vyrušit.

Ještě několik minut, pomyslel si Styrax v očekávání, a upoutám tvoji pozornost.

Velké dveře hlavního vchodu se bez varování rozlétly. Styrax slyšel, jak Kiallas zalapal šokem po dechu, sám ale nevzhlédl. Věděl, kdo přichází, stejně jako věděl, co řekne. Ke stolu se blížil rychlým krokem muž, který byl odhodlán k pánovi neběžet bez ohledu na naléhavé noviny.

„Lorde Styraxi,“ řekl pečlivě odměřeným tónem. Hluboký hlas bělookého se rozlehl tichou místností a odrazil se vzhůru od dlážděné podlahy.

„Lorde Larime,“ odpověděl Styrax. Konečně zvedl oči od knihy a zpříma na Larima pohlédl. Oblékl si pestrobarevný háv Laratova Vyvoleného, ale na rozdíl od svého předchůdce do něj nevložil předměty moci. Tu a tam měl kousky látky pošité stříbrnými značkami, rozličnými amulety, ale všechny byly malé a sloužily jen k obraně. „Neseš zprávy?“

„Váš drak je připraven a čeká na povely.“

„Výtečně,“ řekl Styrax a usmál se. „Jak si vedeme v bitvě?“

Larim pokrčil rameny. „Oni útočí, my se bráníme.“

Styrax si všiml, jak se muž pokradmu snaží rozluštit, jakou knihu čte, a v duchu se usmál. Larim si očividně neuvědomoval, že si s ním hrají a pečlivě vybírají, jaké knihy mu ukáží, kdykoli vejde do místnosti.

Zklamal jsi mě, Larime. Dokonce i Jantar si toho všiml. Dnes vybral knihu téměř nahodile. Dokončil výzkum a rozluštil hádanku srdce, takže už jen čekal, až kousky skládačky zapadnou na místo.

„Trochu víc podrobností, prosím.“

Larimovy bílé oči se zaleskly, jak bojoval s touhou odseknout. Laratův Vyvolený zůstával hluboko v srdci stejně agresivní a hádavý jako kterýkoli jiný bělooký. Čím víc moci běloocí získávali, tím hůře přijímali cizí autoritu.

„Moje kotérie zabránila Chalatovi prolomit naše linie. Zálohy se zapojily do boje. Armáda lorda Isaka se zatím drží zpátky; čeká v bojové pohotovosti před Byorou.“

„Brzy bude muset zakročit,“ prohlásil Styrax sebejistě. „Bez její pomoci budou Chalatovy jednotky zmasakrovány.“

„Proč by se držel zpátky?“

„Ano, proč?“ Protože v Byoře je něco, co chce − jen proto nám krásná vévodkyně nabídla pomoc. Náš přítel stín se ocitl v úzkých. „Jdi a připoj se ke generálu Gaurovi,“ řekl Styrax po krátké úvaze. „Brzy přijdu.“

„Jak přikazujete,“ řekl Larim ledově. Krátce se uklonil a odkráčel stále otevřenými dveřmi. Styrax vyhlédl na okamžik ven a zadíval se na černá mračna, která se sbírala nad skalami.

„Isaku Pane bouří,“ řekl tiše, „dovol, abych ti ukázal, jak to dělá mistr.“

Počkal několik minut, aby se ujistil, že Larim je na cestě ven z údolí, pak zavřel knihu. Jeho smyslům mága připadala knihovna nudná a nečinná; vzduch byl tak suchý, že sotva cítil vzrušení z toho, co se chystal udělat.

Vnímám tíhu let, anebo tato věc skutečně není tak působivá jako to, co jsem udělal tehdy na thotelské Chrámové pláni? přemýšlel. Vstal, rozhlédl se po místnosti a ignoroval Kiallasův podezřívavý pohled. Gesh, největší z okřídlených bělookých, ho poprvé od chvíle, kdy do knihovny dorazil, opustil. Styrax předpokládal, že má plné ruce práce s obranou, proto mu jako garde přidělil staršího, ale neméně zpupného Kiallase. Bylo to tak mnohem lepší; Kiallas byl totiž hloupější.

„Kiallasi,“ začal a všiml si, jak bělooký pootevřel víc oči, „přemýšlel jsi někdy o hádance srdce?“

Bělooký na Styraxe chvíli zíral, pak zavrtěl hlavou. „Neztrácím čas dětinskými hrami.“

„Samozřejmě že ne,“ přitakal Styrax, „na to je služba strážců knihovny příliš posvátná. Ale ocenil bych, kdybys mi vyhověl.“ Ukázal na sloup ve středu knihovny a všiml si, jak přitom Litse sevřel pevněji násadu kopí.

Až přehnaně pomalu sáhl Styrax po pochvě u opasku a vytáhl tři tenké dýky, které pak před sebou roztáhl jako vějíř. Styrax sledoval Litsův obličej; Kiallas si očividně uvědomil, že by bylo pošetilé, kdyby se začal hádat o to, jaké zbraně jsou či nejsou v knihovně přípustné.

„Prosím, vezmi si jednu,“ řekl a nabídl mu je jílci napřed. Kiallas opatrně poslechl a Styrax přikročil ke sloupu z černého kamene. Polokoule na vrcholu zářila teple žlutým světlem, což jen dokazovalo, jak čisté zlato na ni bylo použito. Styrax si klekl a ukázal obrněným prstem.

„Vidíš tu runu? Mohl by ses zapřít hrotem nože do zkřížených čar?“

„O co tu jde?“

„Samozřejmě vyluštím hádanku, ale potřebuji tři dýky a mám jen dvě ruce. Bylo by trochu nedůstojné, kdybych se musel zout,“ řekl, omluvně se usmál a ukázal na okovanou botu.

Kiallase žert nepobavil, ale zdálo se, že na něj zapůsobil. S kopím v ruce Litse poklekl, umístil hrot tenké dýky na místo a snažil se přitom držet tak vzpřímeně, jak jen to šlo. Styrax sloup obešel a zaujal postavení. Chvíli mu trvalo, než našel správné runy, pak se hroty nožů zapřel do středu každé z nich, do horizontální čáry u jedné, do vertikální u druhé.

„Až napočítám do tří, vtlač dýku do kamene,“ řekl.

Kiallas vykoukl zpoza sloupu. „Dovnitř?“

„Půjde to snadno. Jedna, dvě, tři.“

Oba muži zatlačili společně na dýky a cítili, jak něco pod tlakem povolilo. Nože s tenkou čepelí zajely do kamene hladce až po jílce.

„Teď otočíme celým sloupem doprava,“ řekl. Kiallas, který se nyní tvářil zaujatě, poslechl. Sloup se začal lehce otáčet, pak se zprudka zastavil. Styrax se usmál. „Nebýt majora Jantara vypadal bych teď trochu hloupě.“ Potáhl jednu z dýk napůl ze sloupu a pootočil jím o osminu kruhu zpátky. „Tak to dopadá, když je člověk netrpělivý,“ dodal a díval se, jak se sloup nadzvedl, když jeho základna sjela na něco, co vypadalo jako nakloněné koleje.

Kiallas neodpověděl. Pořád v úžasu zíral na sloup, který se za celý jeho život nepohnul ani o píď. Styrax si nebral jeho málomluvnost k srdci; s ohledem na okolnosti by to bylo neomaleně.

Místo toho vytrhl jednu z dýk s přátelským úsměvem ze sloupu a vrazil ji Kiallasovi do krku.

Nabroušené ostří prořízlo svaly a kosti ještě lehčeji než kámen. Kiallas s překvapeným výrazem pustil jílec nože a zhroutil se. Padl na zem a zalehl si jedno elegantní křídlo.

„Už jsem tě zaujal, drahá?“ řekl Styrax tiše starší učence.

Dál se skláněla nad pergamenem; zdálo se, že si dramatu, které se odehrálo sotva deset yardů od ní, ani nevšimla.

„Ne? No, nenechám se odradit,“ řekl a dřepl si. Popadl sloup rukama a napjal statná ramena. Plynulým pohybem ho zvedl dobrých osm palců do výšky a odhodil stranou. Kamenný sloup dopadl s hlasitým zaduněním na zem, roztříštil dlaždice a − konečně − přiměl stařenu polekaně vyjeknout.

Styrax na ni uctivě kývl, pak nahlédl do díry v zemi. Malou prohlubeň obklopovaly nápisy ve stejném písmu jako na sloupu a uvnitř ležela Křišťálová lebka.

„Lebka zvaná Krev,“ řekl. „Tři mám, zbývá devět.“ Odmlčel se. „A dvě mi brzy padnou do rukou.“

Sáhl dolů a vytáhl Lebku ven. Cítil, jak se budova otřásla, pak ji zalil zvuk, který nejen slyšel, nýbrž také cítil. Vstal, zhluboka se nadechl, s potěšením vydechl a zasmál se, když ucítil, jak se mu do těla vrací magie.

Studený vzduch se tetelil, protože kouzlo bylo zlomeno a do údolí se vracela magie, valila se dolů z nebes a zalévala vyprahlou zemi hromem a ohněm a vířila okolo Styraxe jako bouřkové mračno plné blesků.

Zamrkal, jak barvy Domu strachu jasně a oslnivě zahořely a tíha jeho zbroje zmizela. V šedém zimním světle, které v Styraxových očích hyzdila bolestivá nepřítomnost magie, vypadal Dům strachu působivě, ale bezduše. Nyní mohl budovu znovu obdivovat, žasnout nad velkolepou majestátností vysokých zdí, zářivých, zlatem lemovaných praporců a spletitých řezeb na trámech, které nesly kupoli.

Ozval se tichý zvuk, kterého by si normální smrtelník ani nevšiml, a vytrhl ho z rozjímání. Ihned soustředil rozechvělé smysly, protože ucítil, jak se něco mohutného začíná probouzet k životu, nějaká obrovská a prastará mysl, ještě ale nebyla zcela při vědomí.

„Ach ano, strážce,“ řekl a zadíval se dolů na odhozený sloup. Když teď jeho tělem kolovala magie, zlato působilo mdle a nedůležitě. „Hrozba, která zastavila nespočet lidí. Zhio Vukoticová, považuj to za lekci; nejsem jako ostatní lidé.“

Styrax si přitiskl Křišťálovou lebku k hrudi a držel ji tam, dokud nesplynula s černým tepaným kovem. Poté se vydal ke dveřím, sebral svoji přilbu a znovu uctivě kývl na starou ženu. „Raději zůstaň, kde jsi, a buď zticha,“ poradil jí vesele. „Knihovník má špatnou náladu.“

Když Styrax vyšel ven a spatřil první šokované tváře, cítil, jak probouzející se mysl sílí a je čím dál výraznější. Pohlédl k bráně a viděl, jak litští strážci pobíhají zmateně sem a tam a jejich zděšené hlasy se ztrácejí ve větru. Jeho drak si jimi proklestil cestu, dlouhými skoky ukrajoval ze vzdálenosti a odrážel se mocnýma nohama, dokud se nedostal do volného prostoru, neroztáhl křídla a nevznesl se k nebi. Přilétl k pánovi, ale místo aby přistál přímo před ním, zůstal viset nejistě ve vzduchu, protože vycítil cizí mysl.

„Pojď sem,“ zavrčel Styrax, vložil do slov střípek magie a zesílil kouzlo, které před mnoha měsíci na stvoření draka vložil. Ten bez přemýšlení poslechl a vrhl se dolů tak rychle, že krotitel na jeho hřbetu překvapeně vyjekl.

Zvíře přistálo, sklonilo hlavu a krkem se otřelo o trávu u Styraxových nohou. Natáhl se a poplácal ho. Drak stočil hadí krk a sledoval, jak nasedá, zatímco krotitel rychle sklouzl na opačné straně dolů.

„Utíkej,“ poručil Styrax muži, „běž k bráně a pokus se dostihnout lorda Larima. Všichni ostatní panikaří, takže se nemusíš bát, že by tě někdo zastavil, za minutu ať už tu ale nejsi.“

„Co se děje, můj pane?“ křikl muž. Vtom se země začala chvět a otřásat jako při zemětřesení.

„Blíží se něco, co by nezvládl ani nejlepší krotitel,“ odvětil Styrax. „Utíkej, ty zatracený hlupáku!“

Muž nečekal a rozběhl se zpátky k bráně do Ismessu. Styrax zkontroloval sedlo a našel Živla a Zkázu, dvě Lebky, které musel nechat před vstupem do knihovny ve strážnici spolu s Kobrou, svým obrovským zubatým mečem. Jeho černý povrch byl matný a zašlý, protože celé týdny hladověl po krvi i magii, ale trocha lesku se mu vrátila, když Styrax nasadil na jílec Zkázu. Druhou Lebku si přidal na náprsní krunýř a připnul si dračí opasek k sedlu. Vysoko nad údolím se vzduch začal třpytit a chvět, jak se jim hora vzpínala pod nohama.

Styrax se rozhlédl po knihovně a spokojeně zabručel. „Zdá se, že všechno běží podle plánu,“ poznamenal a vzal do ruky uzdu přivázanou k hrušce sedla.

Před očima se mu mihla tmavá šmouha. V okamžení tasil meč − ale šmouha ho minula a zastavila se až před pomníkem Leitah asi o tucet yardů dál. Ústa mu naplnila hořká, měděná pachuť magie, ale ve chvíli, kdy nasál moc z Lebek na zbroji, temný vír zmizel a odhalil postavu ve zbroji velmi podobné té jeho. Půda se znovu otřásla, ještě silněji než dřív, a ozvalo se sténání zmučeného kamene.

Postava se otočila k němu. Styrax ji ihned poznal a věděl, proč ji černá zbroj ozdobená rytinami halí od hlavy až k patě a ukrývá před slabým sluncem. Ohlédl se a na skále za sebou spatřil další postavu. Byla příliš daleko a on tak sotva rozeznal černou siluetu na pozadí nebe, ale nepotřeboval vidět víc.

„Přece jste se nepřišli pomstít?“ zamumlal a připravil si obranu.

Postava ve zbroji se otočila a změřila si kopec zeminy, který chránil pomník.

Tak, Zhio, co uděláš teď? Nai se nemýlil, když tvrdil, že tvář na pomníku vypadá povědomě, že ne? Přinesli jste sem mrtvolu svého otce, pohřbili jste ho tu a udělali z něj děsivého strážce… Styrax ztuhl. Bohově. Pokud jsem vás ovšem nepodcenil…

„Odejdi,“ zavolala Zhia přes dunění otřásající se hory a její hlas se rozléhal údolím silou hromu. „Odejdi, jinak tě zabijeme.“

Styrax se otočil po druhé postavě. Muž tasil meč a zdůraznil tak sestřina slova. Oba mají Lebky a jsou nesmrtelní. To nevypadá dobře.

Zhia nečekala na odpověď a nakopla kamenný pomník. Pevný kus skály se převrátil na bok s lehkostí převržené židle, ale Styrax cítil, jak těžké dunění rozdrcených tun kamení vibruje tělem jeho draka.

„Jdi!“ poručila a její moc jím otřásla do morku kostí. Styrax věděl, že je to poslední varování. Trhl za uzdu, ale ani sám drak si nijak nepřál zdržovat se ve společnosti děsivě mocných tvorů, proto rychle roztáhl světle modrá křídla a vznesl se k nebi. Stačila tři mocná mávnutí a ocitli se na úrovni útesů, kde je podepřel stoupající teplý vítr, Styrax ale draka otočil, aby se mohl dívat, co se bude dít.

Ústa mu naplnila kyselá pachuť, když si uvědomil, že ho převezli. Díval se, jak Zhia pohlédla na kopec zeminy vedle sebe, pak okovanou pěstí udeřila do spodní části pomníku. Kámen se pod úderem roztříštil a z pukliny vyšlehlo bílé světlo.

Pokud se pod pomníkem nacházel hrob jejího otce, nevěnovala mu žádnou pozornost − ale to Styraxe nijak nepřekvapilo, protože pochopil, co dělá. Znovu a znovu tloukla do pomníku, a jak na zem padaly kusy kamene, vylila se ven obrovská vlna energie.

Dokonce i vysoko na nebi zachvátila Styraxe na okamžik mdloba, přesto mu neuniklo, že Zhia vytáhla z balvanu zářící předmět.

Rychle ho zabalila do kusu látky, pevně ho ovázala, sundala si ze zad meč a předmět pověsila na jeho místo. Ozval se zvláštní trhavý zvuk. Zhia se otočila a dívala se, jak země praská jako obrovská kukla a páře se dál a dál podél hřbetu kopce, jak se něco tlačí zespoda ven.

Z hlíny se zvedlo obrovské, ale stále nevýrazné tělo, natáhlo jednu, druhou a třetí nohu a postavilo je na zem, pak zemina opadla a Styrax zahlédl záblesk smaragdově zelené…

Vzápětí kopec vybuchl. Vyrazil z něj drak a zkroutil se, aby se vymanil z půdy. Křídla měl těsně složená a olepená hlínou, ale Styrax poznal, že je obrovský dokonce i na poměry draků. Pohyboval se líně, což se po magickém spánku dalo očekávat, ale s každou vteřinou Styrax cítil, jak drakova moc narůstá.

Styraxův drak vylétl výš, protože se zoufale snažil dostat z dosahu obrovského bratrance. Tentokrát ho Styrax nezastavil. To, čeho se právě stal svědkem, ho zaskočilo, ale po chvíli se v něm probudil pud sebezáchovy, obrátil se na západ a zamířil k armádě. Hádanka srdce byla jasná, udržovala ve spánku draka, který se měl po probuzení obrátit proti tomu, kdo hádanku rozluštil. O Křišťálové lebce v ní nebyla ani zmínka, ale Styrax uhádl, jak mechanismus funguje, a moc dobře věděl, jak asi draci milují mágy. Proto poslal lorda Larima pryč; zkušenosti s Lebkami Styraxe naučily, že když nejsou používány, nedají se prakticky vystopovat, a tak bylo pravděpodobné, že drak vyrazí za nejbližším mocným mágem.

A s farlanskou armádou poblíž mohl draka využít hned několika způsoby.

Přesto mě dostala, pomyslel si se sílícím úžasem a nevírou. Sotva dokázal uvěřit tomu, co viděl − a ulevilo se mu, že se nerozhodl zůstat a se Zhiou bojovat. Rozhodl se tak, protože byl přesvědčen, že dva nesmrtelní upíři s Křišťálovými lebkami by byli příliš velké sousto i pro něj. Ale když teď jednomu z nich padl do rukou Aenaris, Klíč života? Nedokáží je zastavit ani bohové!

* * *

Kavalerie se srazila s meninskými liniemi, muži i koně křičeli, řvali a padali. Jantar se krčil vedle kapitána Haina za štíty, které opřeli o hraniční zeď. Za ním se na malém prostoru mačkali pěšáci. Skoro půlka zdi už ležela v troskách, ale stačilo to k otupení farlanského útoku a Meninové s kušemi teď jednoho po druhém odstřelovali.

Jantar cítil, jak se mu do štítu zabodl oštěp a málem mu ho vyrval z ruky. Vrhl se poslepu vpřed a zasáhl do šíje koně. Zvíře se vzepjalo, převrátilo a ryčelo, jak se při pádu snažilo vyhnout jezdci. Šamšír vylétl Jantarovi z ruky, proto vytrhl oštěp ze štítu a ohnal se s ním po dalším muži, který se na ně vrhl. Za sebou slyšel zběsilý křik důstojníků velících střelcům a těžké dunění, jak se blížila další jednotka pěchoty.

Polovina Farlanů sesedla z koní a útočila s pozoruhodným zápalem. Jantar věděl, že se žoldáky si jeho muži snadno poradí, ale byli mezi nimi i muži úplně jiného kalibru. Hlouček rytířů si proklestil cestu linií do míst, kde se zeď vyvrátila, sekali na všechny strany a koně kopali a dupali a nechávali za sebou krvavou stezku. Rudé a bílé stuhy na jejich zbrojích zuřivě tančily ve větru.

„Oddělejte je!“ zařval Jantar na pěchotu, která právě dorazila. Muži sklonili oštěpy a vrhli se na půltucet rytířů. Nejbližšího probodli, ochránil ale ostatní a ti se otočili, najeli rovnou do jednotky, dostali se z dosahu oštěpů a sekali po všech okolo. Dva šípy srazily posledního rytíře ve skupině ze sedla, ale ostatní si toho nevšímali, odhodláni napáchat co nejvíce škody. Nakonec se pěchotě podařilo rytíře jednoho po druhém udolat, utrpěli ale těžké ztráty.

Jantar s Hainem vedli útok, který měl ucpat díru ve zdi, a v patách měli oddíl mužů. K trhlině v obraně se blížili další nepřátelé a vedla je nepřirozeně vysoká postava zahalená do stínů a s dlouhými šamšíry v rukou.

„U všech démonů, to vypadá na Hayshe!“ zvolal Jantar šokovaně. Muž byl hubenější a bledší než ikona nad cvičištěm, kde se jako mladík učil bojovat, ale to ho nijak nepřekvapilo − Haysh Ocelový tanečník byl koneckonců meninský aspekt Karkarna. Farlanská verze odrážela představy farlanských uctívačů.

Hodil po aspektovi oštěpem, ale ten sklouzl stranou, přetočil se ve vzduchu a usekl napřed štít, potom i paži nejbližšího muže na opačné straně zdi. Jantar tasil zbývající šamšír, přiskočil k aspektovi a zeširoka sekl.

„Za mnou,“ křikl na Haina, protože uhodl, že aspekt pozná bojový styl, který se vyučoval v jeho chrámech, a bude ho tak považovat za největší hrozbu. „Držte se nízko u země!“

Muži se bok po boku vrhli vpřed. Když se k aspektovi přiblížili na vzdálenost několika stop, udeřil do nich ostrý, studený vítr, ale Jantar neměl čas dělat si s tím starosti. Hnali se dál a napadli aspekta, který zeširoka sekl po Jantarovi, čímž je na okamžik zastavil, pak ucouvl. Jednotka okolo Haina sklopila kopí a Jantar dvakrát sekl, pokaždé byl ale lehce odražen. Vojáci zaútočili, přinutili aspekta otočit se a použít oba meče, aby je zatlačil zpátky. Jantar znovu udeřil a umožnil Hainovi seknout aspekta hluboko do levé paže.

Půdu pokropila černá krev a nižší bůh zasyčel bolestí. Levá paže mu pod tíhou meče poklesla, nijak ho to ale nezpomalilo a vzápětí sekl dolů po Hainově vztyčeném štítu. Kapitán padl, ale Jantar nastoupil na jeho místo, ťal aspektovi po krku a srazil ho k zemi. Když se bůh zhroutil, uslyšel Jantar v dálce výkřik a zahlédl, jak jeden z knězů zavrávoral. Vzápětí aspekt vzplál černým plamenem.

Jantar popadl Haina a odtáhl ho zpátky, jednotka se zatím otočila a srazila dohromady štíty, protože další farlanští vojáci se vrhli do útoku. Nad hlavami jim létaly zlaté šípy; jeden z Larimových vojenských mágů stál s rukama napřaženýma a obklopovalo ho bolestivě jasné zlaté světlo.

Jantar poklekl na zem a obrátil Haina na záda. „Haine, jste celý?“ zeptal se naléhavě.

„Bastarde,“ zakašlal Hain a obličej se mu stáhl bolestí, „nemusel jste mě táhnout ksichtem po zemi!“

Jantar se zakřenil; když zraněný klel, bylo to dobré znamení. Sklonil se, aby si lépe prohlédl Hainovu zraněnou paži, ale zdálo se, že nárameník úder oslabil; silný ocelový plát stejně jako štít, kterým se Hain chránil, byly čistě rozseknuté. Hainovo rameno smáčela krev.

„Bohové, krvácíte víc než panna v kasárnách,“ žertoval Jantar. Zvedl se a začal tahat menšího muže na nohy. „Přežijete, ale jděte si to nechat ošetřit.“

„Jo… do prdele!“ vydechl Hain a vytřeštil oči.

Ještě než se Jantar otočil, viděl, jak se Hainovi v očích odrazila žlutá zář. Do meninských řad vtrhla družina jezdců, kterou tvořili rytíři a kněží vedení obrovskou, žlutě oděnou postavou samotného lorda Chalata. Bělooký byl tichý a soustředěný, sekal obrovským měděným mečem a kovová rukavice na levé ruce mu hořela. Jantar viděl, jak po úderu obrovského bělookého odlétl jeden meninský voják dobrých dvacet stop dozadu, a ještě než dopadl na zem, rozlily se mu po těle plameny.

„Bohové, kde jsou Plenitelé?“ zvolal Jantar.

Vtom prořízl lomoz pomatený vřískot plný zuřivosti a extáze. Na východě spatřil velkého muže dřepícího na obrovském štítu s nabroušenými okraji, další dva muži ho v těsné blízkosti následovali, zmizeli ale za masou kavalerie, která se vyrojila okolo nepřátelských linií.

„Do prdele, jsou úplně jinde, než by měli být,“ uvědomil si Jantar a rozhlédl se, aby zjistil, kolik lidí má k odražení útoku k dispozici. Posily neztrácely čas a namířily si to rovnou k obležené linii, ale Jantar si uvědomil, že pokud se objeví další aspekti nebo dojde k dalšímu průlomu, nebude to stačit. Vojenský mág za ním zmlkl a jeho zlatou zář nahradil slabý nazelenalý svit; tvářil se soustředěně a zaměřil se jen na Tsatachova Vyvoleného.

Major se otočil a uviděl, jak Chalata škrábl do masité části bicepsu šíp. Přehodil si ale meč do levé ruky, takže to možná bude stačit.

„Dokážete nás před ním ochránit?“ křikl Jantar na vojenského mága.

Muž vypadal na okamžik zmateně, pak přikývl. „Ale jen na několik vteřin.“

„Pak mě chraňte,“ zakřičel Jantar, a aniž by dal mágovi šanci odpovědět, popadl do levé ruky Hainovu dlouhou sekyru s bodcem, do pravé šamšír. Rozběhl se rovnou k bělookému, který si prosekával krvavou cestu obránci. Chalat vykopl do zdi díru, předběhl o několik yardů spojence a bojoval se všemi dovednostmi Vyvoleného, přestože musel používat levou ruku. Jantar byl vždycky rychlý, obzvláště na tak velkého muže, a teď ignoroval všechny okolo a vložil do sprintu každičký zbývající kousek síly.

Dvanáct yardů k průlomu ve zdi, osm, pět − obklopila ho teplá záře mágova ochranného štítu. Chalat se rozhlédl a trhl zápěstím jeho směrem. Ochranný plášť bojového mága ale srazil ohnivé kopí stranou. Jantar sebou trhl, běžel však dál. Ve vzdálenosti jednoho yardu skočil po Chalatovi, vyrazil vítězoslavný výkřik a sekl mu šamšírem po krku.

Bělooký se pohnul tak rychle, že to Jantar ani nezaregistroval, a zrak mu zbělel ohněm, který ho obalil. Štít ho ale opět ochránil a plameny se rozplynuly právě včas, aby Jantar spatřil, jak se Chalat otočil a zvedl meč, aby zachytil Jantarův šamšír. Jantar vložil do úderu celou váhu a cítil tak, jak sebou jeho tělo trhlo prudce dozadu, když se zbraně srazily a ta Chalatova se nepohnula ani o palec. Zlomil si zápěstí a paží se mu rozlila ostrá bolest, ale setrvačnost ho nesla dál. Jantar už nemyslel na vlastní přežití, zahnal se proto sekyrou a zaťal ji Chalatovi do těla.

Jantar narazil obličejem do tváře bělookého a bodec na sekyře se hluboko zasekl. Sekyra zaškrábala o Chalatovu hrudní kost, pak vylétla Jantarovi z ruky a před očima mu vybuchly jiskry, jak opět zafungovala zemská přitažlivost. Padal dozadu a nebe zfialovělo, když mu tíha šamšíru otočila zápěstím, pak narazil hlavou a rameny na zem a pohltila ho šokující tma.

* * *

Farlanská kavalerie postupovala vpřed klusem, přebrodila napřed jednu, pak druhou řeku. Před nimi jely oddíly lehké kavalerie, aby těžším jezdcům usnadnily přebrození. Cítil za sebou něčí přítomnost, cítil, jak ho někdo cestou do bitvy sleduje. V Byoře panoval celý den klid, což jen posilovalo jeho paranoiu, ale Isak věděl, že nemůže poslat k městu víc než jednu legii lehké kavalerie, kterou tam už rozmístil.

Bojoval s nutkáním zavrtět se v sedle, protože se obával toho, co leží před ním i za ním, a všechny instinkty ho nabádaly, aby se dal na ústup. Obklopovaly ho pestré barvy farlanské šlechty a jejích kopiníků: šest set těžkých kavaleristů, střed farlanské linie. Všichni byli plní obav, mlčeli a nervy měli napjaté k prasknutí. Muži okolo svírali zbraně příliš pevně, dokonce i hrabě Vesna, a mnozí byli na své koně až příliš přísní. Farlanský hrdina mlčel a upíral pohled někam do dálky, hledí měl přitom spuštěné, a tak musel Isaka o průběhu bitvy informovat generál Lahk. S každou zprávou a každou radou Isakův svět temněl.

Na levém křídle lenní pán Torl pomalu ustupoval; stahoval se od meninských linií, ale minotauři mu působili těžké ztráty. Ve středu a na pravém křídle se rozpoutal chaos; stálý nátlak meninských záloh tlačil Farlany dozadu. Přestože Chalata obklíčili ze všech stran, neustoupil ani se nepřeskupil.

Střed meninské obrany odrazil několik útoků, ale odmítl se nechat vylákat, prostě čekal, až kavalerie vpadne nepříteli do zad. Podle mágů jen díky hrdinnému nasazení lehké kavalerie Meninové celé vojsko ještě nezmasakrovali − přesto už se dlouho neudrží.

„Můj pane, mohu poslat pomoc lennímu pánovi Torlovi?“ zeptal se generál Lahk.

Isak pohlédl na tři oddíly Duchů a jednu legii lehké kavalerie. „Můžeš − předej Torlovi velení nad Prvními strážci a fordansko-tebranskou legií.“

Lahk vydal povel a brzy už se od nich oddělily další jednotky. Lehká kavalerie předběhla Duchy, aby posílila Torlovy těžce zkoušené muže co nejdříve. Isakovi tak zůstaly oddíl Duchů na levém křídle, tři legie lehké kavalerie na pravém a od každého jedna jako zadní voj.

„Tiražské legie na pravém křídle do útoku?“ zeptal se generál Lahk, protože se striktně držel protokolu.

Isak povel zopakoval a vzápětí byl zatrouben. Legie vpravo se pohnuly vpřed, předběhly střed a napadly meninské rezervy zezadu. Isak neviděl, co se děje; musel důvěřovat Lahkovým zkušenostem, i když mu celou dobu nervy drnčely jako zvonkohra ve větru.

O sto yardů dál se mu otevřel výhled.

Roztroušená farlanská kavalerie ucouvla před nátlakem, stočila se doleva, zatímco útočníci ustoupili doprava. Zbité oddíly byly oblečené v tmavých kutnách kajícníků, takže uspořádané jednotky s bílými kopími byly meninská kavalerie. Vojáci ustupovali, aby se ujistili, že je neobklíčí, neuvědomovali si ale, že mají před sebou farlanskou těžkou kavalerii. Když uhnuli do strany, odhalili meninskou pěchotu, jako když slunce vyjde zpoza mračen. Isakovi se rozbušilo srdce.

„Trubte do útoku!“ zařval Isak, aniž by ho Lahk musel pobízet.

Těžká kavalerie ihned přidala do kroku, protože si rytíři uvědomili, že se jim naskytla šance rozdrtit srdce záloh nepřítele. Dvě stě yardů, mezera se rychle uzavírala. Instinkt přiměl Isaka vzhlédnout a srdce mu poskočilo, když vysoko nad hlavou spatřil okřídlený obrys draka.

„Zrnka písku padají,“ broukal Kat v koutku Isakovy mysli. „Lovec volá.“

Isak potřásl hlavou a vytlačil hlas z mysli, pak si naplnil tělo magickým ohněm z Křišťálových lebek. Na okamžik se mu roztřásly ruce, jak mu žilami začala kolovat omamná energie a zabalila ho do teplého zámotku moci.

Nepřítele před sebou najednou viděl jasně a zřetelně, dech mu přešel ve vrčení a svaly se mu napjaly očekáváním. Ramena ho bolela mocí, která volala po uvolnění, a on jí rád vyhověl. Zvedl Eolis nad hlavu, zařval povel k útoku, který přejali všichni okolo, a rozpoutal zuřivost bouře.

Z hrotu Eolise vystřelil oslepující záblesk, rozdvojil se ve vzduchu, jednou dvakrát udeřil do země, pak šlehl v dešti jisker do předních řad pěchoty. Isak explozi sotva slyšel, protože ho ohlušovalo dunění podkov, spatřil ale, že výboj měl náležitý efekt: na zemi ležela těla a v přední řadě se objevila díra, kterou mohli Farlané projet.

Toramin téměř nezpomalil, když se srazil s nepřáteli. Isak cítil nárazy, jak statná, obrněná hruď obrovského hřebce drtila jednoho muže za druhým. Sekal vpravo i vlevo a štít držel nízko, takže muže, které zabíjel, sotva viděl. Slyšel, jak vedle něj Vesna divoce řve, krev tekla, zbraně řinčely, muži křičeli a umírali.

Farlanská kavalerie si proklestila cestu do středu nepřátelské legie a zanechala za sebou jen rozdrcená, zlomená těla. Když se jejich postup zpomalil, mnozí rytíři odhodili kopí a popadli zbraně, které jim visely ze sedel. Jen Vesna a Isak drželi v rukou meče; ostatní bušili do nepřátel sekyrami a palcáty − byly to těžké, brutální údery, které drtily lebky a usekávaly hlavy. Isak řval, vkládal do každého seknutí všechnu nadpřirozenou sílu a vyžíval se v tvrdých ranách. Eolis roztínal stejně snadno ocel i kosti a štítem Isak odrážel zbraně a drtil obličeje na kaši.

Během několika okamžiků nebo možná minut, Isak ztratil pojem o čase, se nepřítel dal na útěk. Mnozí vojáci odhodili zbraně a rozběhli se poslepu do bezpečí meninských linií, které se teď obrátily čelem k Farlanům. Isak frustrovaně zařval, když viděl, že utíkají, a znovu načerpal moc z Lebky.

Zvedl Eolis vysoko nad hlavu. Meč za sebou ve vzduchu zanechal třpytivou šmouhu, která se zhmotnila ve stříbřitá vlákna a ta se kroutila a kroutila, dokud je Isak nevrhl za prchajícími vojáky. O prvního se sotva otřela, přesto mu urvala paži i s ramenem, prosvištěla okolo něj a vrazila do hlavní skupiny vojáků. Každý, koho se dotkla, padl k zemi a z tisíce řezných ran mu prýštila krev; ti, přes něž se přelila, prostě zmizeli v karmínové šmouze.

Isak přerušil proud magie a lapal po dechu. Rytíři okolo výskali a dívali se, jak nepřítel utíká. Pohlédl dolů a spatřil zmasakrované zbytky meninské pěchoty, koberec mrtvol všude okolo.

„To je ono, můj pane!“ křikl muž vedle něj, hlas mu ochraptěl těžkým dechem a nadšením. Isak chvíli nepoznával jeho erb, pak si vzpomněl: růžové okvětní plátky a dýka; lenní pán Lehm.

„Konečně vědí, co těžká kavalerie dokáže, že?“ Lehm ukázal na masakr okolo a Isak si uvědomil, že má pravdu. Dobrou polovinu mužů rozdupali ocelí okovaní, obrnění koně.

„Na oslavy nemáme čas,“ zařval generál Lahk, aby překřičel rámus. „Seřadit!“ Muži vyskočili a pospíšili si uposlechnout, zatímco trubači zaduli povědomé tóny. Lehká kavalerie vyrazila za prchajícími vojáky, aby je pozabíjela, než se dostanou do bezpečí.

Isak se díval, jak se meninská kavalerie znovu staví na nohy a chystá se odrazit farlanské vojáky − když tu se odněkud zezadu ozvalo: „Pozor! Útok − útok z města!“ Hlas zněl velmi vyplašeně a všichni ho jasně slyšeli, proto se Isak okamžitě otočil a začal si s Vesnou v patách klestit cestu davem, přičemž generála nechali pokřikovat nadávky na kopiníky i šlechtice, kteří se neřadili dost rychle. Někde vzadu kopiník v barvách lenního pána Foleha zvolal: „Nevím, jak se to stalo, ale podle toho, jak naši utíkají, bych řekl, že je právě někdo roztrhal na cucky.“ Muž, který se nezdál o mnoho starší než Isak, stál ve třmenech a ukazoval k Byoře. Navzdory mládí vypadal sebejistě jako pravý veterán.

Isak viděl, že zálohy už se obracejí; určitě zaslechly troubení trubačů legie před Byorou.

„Mágové nikdy nejsou po ruce, když je člověk potřebuje,“ zavrčel Isak. Zavřel oči, ruku položil na Lebku na kyrysu a znovu z ní načerpal energii. Mysl mu zalila studená vlna. Zalapal po dechu, soustředil se, dýchal pomalu a zhluboka a uzavřel se všemu až na rytmické bušení srdce, pak vyslal smysly vysoko k ponurému nebi. Ignoroval vztekle vířící mračna a soustředil se jen na Zemi pod sebou. Stoupající vítr s sebou nesl pach vlhké hlíny a prolité krve. Zbývající kněze a aspekty cítil jako lehké brnění vzadu v mysli; Kastan Styrax zářil jako maják a jeho Křišťálové lebky působily Isakovi ostrou bolest, než ho zablokoval. Když se otočil k severu, vycítil něco prastarého. Ať už na ně útočilo cokoli, bylo to velmi, velmi staré. Vzadu v mysli se mu cosi pohnulo, a to tak rychle, že vyjekl a rychle okolo sebe v duchu vystavěl zeď, vzápětí si ale uvědomil, že to nebylo potřeba, nikdo na něj neútočil. Něco ho opustilo − možná ne úplně, protože pořád cítil vlákno energie, které je spojovalo − ale získalo to sílu odlétnout přes bojiště. Voják, pomyslel si, aspekt Smrti, který je nejsilnější na bojišti…

Zaváhal, protože si něco uvědomil. Energie na bojišti se zvláštně podobala Vojákovi, byla spíše božská než lidská. Ale než mohl celou věc blíže prozkoumat, upoutal jeho pozornost pohyb na východě. Když se tím směrem obrátil, upřelo na něj pohled něco obrovského a Isak vycítil zuřivost, jakou ještě nikdy nepoznal, byla dokonce větší než vztek, který ho málem zničil v první bitvě.

Isak na nic dalšího nečekal, přerušil tok magie a přinutil se otevřít oči.

Vesna si zvedl hledí a úzkostně na něj hleděl: „Bohové, to nevypadá dobře,“ řekl a ani se nepokusil působit vesele, když si Isak sundal z hlavy přilbu a zoufale lapal po dechu.

Isak se otřásl jako mokrý pes. „Tentokrát to nebyla moje zasraná vina,“ vydechl, „ale něco se probouzí v Černém zubu.“

„Co tím myslíte, probouzí?“ řekl Vesna vyděšeně. „A něco? Snad další vodní živel?“

„Tentokrát nebudeme mít takové štěstí − ať už je to cokoli, je to mnohem větší.“ Odmlčel se a snažil se pocit zařadit, pak mu na mysli vytanula vzpomínka. „Bohové,“ zašeptal, „připomnělo mi to Genedela.“

Vesna zbledl. „Chystá se nás napadnout zatracený drak?“

„Mě,“ opravil ho Isak. „Chystá se napadnout mě.“

„Co jste mu provedl?“

Isakovi povolily nervy. „Nic!“ zařval a strčil do Vesny tak tvrdě, že ho málem shodil ze sedla. „Pro jednou to není moje zatracená vina!“ Otočil se zpátky k meninské linii a zavrčel: „A není náš jediný zatracený problém − to, co na nás útočí z Byory, se podobá Smrtkám.“

„Podobá?“ Vesna se zamyslel. „U všech démonů, jsou to Šašci, bastardi Smrti. Doufali jsme, že zemřeli při požáru Scree, ale očividně jsme měli smůlu. Švábi vždycky najdou způsob, jak přežít, co?“

„Pochybuji, že se dá z Azaerových služeb odejít,“ řekl Isak pochmurně, „za života nebo po smrti. Ale důležitější je, že jsme v tuto chvíli obklíčeni.“ Jejich plány nepočítaly s tím, že si budou muset probojovat cestu ven z pasti − mágové nenašli dost nepřátel, aby dokázali obklíčit celou armádu, a legie před Byorou měla zastavit útok z města. „Návrhy?“

Vesna pohlédl dolů na své zápěstí, pak na meninské linie. Pootevřel ústa a zase je zavřel, jak ho ovládla nejistota.

„Nic?“ zeptal se Isak. „Myslíš, že dokážeme Meniny převálcovat, když sebereme síly k jednomu velkému útoku?“

Vesna pokrčil bezmocně rameny. „Nevím. Zformovali se, takže nikoho nezastihneme na otevřeném prostranství samotného.“

Rozhlédl se po plucích farlanské lehké kavalerie. Dokázaly zasáhnout nepřátelské linie, a přitom byly dost pohyblivé na to, aby se vyhnuly protiútoku. V dálce se meninskými liniemi rozléhalo děsivé bubnování, povely, kterým nerozuměl.

„Nemůžeme tu prostě stát,“ zamumlal Vesna a uvažoval nahlas. „Když zatroubíme na ústup, budeme je mít za patami, ale pokud prolomíme linii Šašků, měli bychom to zvládnout. Pokud budeme tlačit dál… no, nemám zdání, na co můžeme narazit. Oni vědí, že stačí, když náš útok zpomalí. Mají na své straně Plenitele, minotaury a samotného lorda Styraxe, takže jsou dost silní.“

„Do prdele,“ vydechl Isak, když se otočil k východnímu obzoru, a čelist mu poklesla.

Vesna chvíli netušil, co Isakovu pozornost upoutalo. Marně si prohlížel siluetu Černého zubu, pak si uvědomil, že Isak hledí výš, na nejasný černý obrys, který pomalu, těžkopádně stoupal k nebi.

„Bohové…“ Vesna na tvora zíral a snažil se odhadnout, jak velký vlastně je, pak to vzdal. Bylo to zbytečné. „Tohle jde po vás?“

Isak si povzdychl. „Myslím, že ho nezajímá, kdo jsem. Je rozzlobený a já mu právě před nosem zamával červeným praporem.“

„Dokážete ho zastavit?“

„Jak? S pomocí Lebek? S deseti lety výcviku možná − ale v tuhle chvíli umím zastavit něco podobného jen jedním způsobem, a to bouří jako tehdy v Narkangu. Pokud to udělám, nikdo v mojí blízkosti nepřežije.“

„Co váš společník?“ zeptal se Vesna tiše a ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že je nikdo neuslyší.

„Kdybych mu předal dost kontroly na to, aby zvládl něco podobného, už nikdy bych ji nezískal zpátky,“ přiznal Isak.

„Poslední zrnka padají,“ zašeptal mu hlas v mysli, jako by odpovídal Vesnovi na otázku. Zněl radostně a záštiplně. „Mistr si jde pro tebe.“

Isak ztuhl. Kat působil tak sebejistě jako nikdy dřív, znělo to, jako by kdosi přibouchl dveře hrobky.

Bohové, opravdu je konec.

Sevřel pevněji uzdu, protože ho ovládla taková mdloba, až zavrávoral. Ryk bitvy utichl, viděl jen nahý Eolis ve svém klíně a temného tvora na nebi, který pomalu mířil jejich směrem.

„Pokud zůstaneme, jsme všichni mrtví,“ prohlásil Isak.

Cítím, jak nás to k sobě táhne. Mé sny mě sem přivedly. Vlákna, která mě svazují − ať se jedná o proroctví, osud nebo stínovy plány − mě přivlekly na místo, odkud není úniku. Pevně mě svazují…

Vesna nevědomky vytrhl Isaka z temných myšlenek. Zvedl ruku a jasně pronesl: „Možná ne, můj pane.“

Isak na něj pohlédl. Vesna zápasil s chráničem předloktí a pokračoval: „Něco… něco jsem vám neřekl, protože jsem se bál…“

„Na tom nezáleží,“ přerušil ho Isak.

„Záleží!“ trval na svém Vesna, vzdal snahu chránič rozvázat a prostě přeřízl tkanice mečem. „Mohu je rozptýlit, mohu Meninům tak zamotat hlavu, že snadno prolomíte linie Šašků.“

„Ne, můj příteli, nemůžeš,“ řekl Isak smutně. Díval se, jak generál Lahk projel mezi rytíři, zasalutoval mu a muži ztichli. Obklopili Isaka s Vesnou kruhem oceli, a i když neslyšeli, o čem spolu hovoří, cítili, že se děje něco významného.

„Můj pane,“ vykřikl Vesna, aby upoutal Isakovu pozornost, „poslouchejte mě!“

Isak se na přítele konečně soustředil.

Vesna vyřkl nahlas slova, která si v duchu znovu a znovu dlouho opakoval. „Tu noc, kdy mě v Tirahu přepadli, se mi zjevil Karkarn a nabídl mi šanci stát se jeho smrtelným aspektem.“ Konečně se mu podařilo sundat chránič a strhnout obvaz ze zápěstí. Vzal do ruky rubín ve tvaru slzy a ukázal mu ho. „Dal mi tohle. Když se tím říznu do tváře, zpečetím naši dohodu.“

„A pak?“ zeptal se Isak tiše. „Chceš se samojediný postavit celé armádě? Chceš bok po boku s bohem války bojovat s jeho Vyvoleným i s drakem? Ani nevíš, jestli tě vůbec vezme na vědomí.“

„Dá vám to šanci,“ naléhal Vesna a emocemi mu ochraptěl hlas. „Pokud nic neuděláme, je po nás!“

„Já vím.“ Isak nechal slova viset chvíli ve vzduchu.

Pokynul Lahkovi a řekl: „Generále Lahku, věřím, že jsi muž, který splní rozkaz, i kdyby tě posílal na smrt; mám pravdu?“

Generál nic neřekl, jen přikývl. Pořád měl na hlavě přilbu, takže mu Isak neviděl do tváře, ale nepochyboval o tom, že se jako obvykle tváří netečně.

„Dobře. Protože pokud neuposlechneš, vlastnoručně tě zabiju. Jasné?“

„Isaku!“ zvolal Vesna zoufale, ale bělooký ho umlčel zvednutou rukou.

„Generále Lahku, dej troubit na ústup,“ pokračoval Isak. „Odveď muže zpět směrem, odkud jsme přišli. Nezastavuj… nezastavuj se kvůli ničemu a nikomu. Bitva je ztracena; nezbývá než zachránit, co se dá. Rozumíš?“

Lahk znovu přikývl a otočil se k trubači. „Plný ústup všem legiím,“ zopakoval vážně.

„Vesno, příteli,“ pokračoval Isak, zatímco se nad bojištěm nesl hlahol trubek, „ať už uděláš cokoli, ať uzavřeš jakoukoli dohodu, nedokážeš poskytnout armádě dost času. Potřebuji, abys odvedl vojsko z bojiště − jinak tě taky zabiju.“

„Ale…“

„Už dost.“ Isak zvedl Eolis a vzal do ruky Lebku, která obalovala záštitu jako kus ledu. „Vezmi si s sebou Lov; není nutné, aby padly do nepřátelských rukou obě.“

„To nemůžete,“ řekl Vesna slabě.

„Můžu.“ Isak se usmál a cítil, jak mu z ramen padá tíha Země. Drak se blížil, ale pořád měl čas. „Nikdy jsem nebyl hráč − nikdy jsem na to neměl trpělivost − ale vypadá to, že tentokrát nemám na vybranou. Carel říkával, že hodnota muže se měří podle kvality jeho přátel − nevím, co to vypovídá o mém mládí, tehdy jsem žádné přátele neměl, ale teď doufám, že měl pravdu.“

Sklouzl ze sedla a podal uzdu Vesnovi. „Rozehraji hru s nejvyššími sázkami, ale aspoň se nebojím. Budu věřit, že mě přátelé zachrání.“

Neohrabaně podal Vesnovi ruku, ten na ni chvíli šokovaně zíral, pak ji přijal.

„Sbohem, příteli,“ řekl Isak prostě. „Děkuji.“

S tím se otočil a vykročil k meninské linii. Farlanští rytíři se před ním rozestupovali, někteří hleděli zmateně, jiní stříbrně oděnému obrovi salutovali. Slyšel, jak se jeho poslední rozkaz rozléhá legiemi, jak ho muži pospíchají splnit.

I Vesna slyšel povel k ústupu, ale nedokázal se na něj soustředit, dokonce ani když ho jeden z kopiníků chytil za paži a zakřičel mu něco rovnou do obličeje. Nerozuměl jeho slovům…

Generál Lahk zařval: „Hrabě Vesno, máte rozkazy! Veďte, člověče!“ Vesna se otřásl.

Vzhlédl k muži, který mu celé roky, kdy sloužil u Duchů, velel. Oči mu nevyhnutelně sklouzly k rubínu v dlani, pak se otočil za Isakem a díval se, jak bělooký klidně kráčí vstříc nepřátelské armádě, obklopený závojem blesků.

Ať vás bohové ochrání, příteli, pomyslel si a škrábl se rubínem do kůže pod okem. Ucítil neobvykle ostrou bolest, instinktivně ucukl rukou − a zjistil, že rubín zůstal na místě. Pokusil se ho odlepit od kůže, ale držel na ní jako přilepený − ale byla to jeho nejmenší starost, obklopily ho totiž stíny. Uviděl hrůzu v kopiníkově tváři, vzápětí ale muž zmizel za vírem temnoty. V útrobách mu vzplál oheň.

Najednou ucítil všechna zranění, která kdy utržil, všechny jizvy, škrábance a modřiny se probudily k životu a Vesna zvedl tvář k nebi a zavyl strašlivou bolestí. Cítil, jak mu stíny tečou do krku, sráží ho dozadu, a kdyby se nezachytil, spadl by z koně. Všechna nervová zakončení mu ožila, jako by byla mapou vjemů namalovanou na kůži. Ušima se mu rozléhaly křik a řinčení minulých bitev.

„Můj generále,“ řekl mu Karkarn přímo do ucha a jeho hlas byl tak ohlušující, že Vesnou otřásl a rozechvěl ho do morku kostí. Všude okolo najednou cítil syrovou moc, strašlivou i nádhernou ve své krutosti, a do svalů se mu vlila nadlidská síla. Zaostřil na bojiště před sebou; táhlo se do dálky a on viděl každý kopeček i dolinu. Cítil strach v očích vzdáleného nepřítele i krev ve větru.

„Pozvedni meč, můj generále,“ zvolal Karkarn, „jdeme do války!“

* * *

Isak cítil, jak jeho moc s každým krokem sílí, a protože jí popustil uzdu, rozpoutala magie Lebky zuřivou bouři. Vzduch vibroval a země se třásla, jak výboje energie kosily trávu a rvaly drny z půdy. Mraky na nebi se točily a nadouvaly, klesaly stále níž a duněly nad plání.

Otevřel své smysly Zemi tak doširoka, že teď už draka dokonce cítil; jeho přítomnost se nedala ignorovat. Isak kráčel k meninským vojákům a obklopovala ho přitom koróna žhavého světla. Ucítil, jak se za ním najednou zhmotnil sám Karkarn, ale přinutil se ho ignorovat. Byl už tak blízko, že viděl hrůzu ve tvářích nepřátel, které strašlivá ukázka síly vyděsila.

Někteří se nervózně otočili k východu, kde byl čím dál jasněji vidět drak, ale většina jen dál zírala. Zuřivá aura okolo něj se začala zhmotňovat do celistvé masy. Isak vzdáleně cítil, jak do průsvitné ulity bílého ohně tlučou magické výboje, jakmile ale zasáhly jeho syrovou moc, zaprskaly a rozplynuly se.

Když se drak přiblížil, zvedl štít nad hlavu a vyslal do nakupených mračen kroutící se sloup světla. Bouře zareagovala a Isak cítil, jak na ochranný štít s ohlušujícím praskáním dopadají blesky. Vzhlédl a uviděl, že se obrovitý netvor zastavil ve vzduchu, pohodil hlavou dozadu a obrovským ocasem švihl dopředu, jak vzduch protínaly blesky.

Isak postupoval vpřed; věděl, že nedokáže kontrolovat tak obrovské množství magie dlouho, jinak si spálí mysl. Když byl od nepřátelské linie sotva padesát kroků, zasáhl krčící se vojáky blesk a zanechal v jejich řadách díru. Přidal k blesku vlastní moc a slyšel, jak muži křičí, když jich tucet nebo i víc vzplálo.

Blýskalo se čím dál silněji. Drak zůstal viset ve vzduchu, otáčel se a snažil se najít bezpečnou cestu nadpřirozenou bouří k Isakovi. Řval bolestí a jeho křik téměř přehlušil dunění hromu nad plání. Jeho šupinaté tělo zářilo smaragdovou zelení, jak se přes něj přelévaly blesky.

Přímý zásah zahnal draka zpátky, netvor zavrávoral, ale dokonce ani bouře ho nedokázala srazit z nebe. Byl dostatečně vysoko na to, aby se vzpamatoval, roztáhl veliká, světle zelená křídla a znovu vzlétl. Isak cítil netvorův šok, ale jeho zuřivost nepolevovala. Co nejlépe nasměroval bouři jeho směrem, drak ucouvl o dalších několik set yardů a těžce přistál.

Se štítem vztyčeným a s mečem v ruce pochodoval Isak k meninské pěchotě, která se před ním rozprchla, protože se děsila zuřivé bouře energie, která ho obklopovala. Za pěchotou se táhla druhá linie vojáků: jezdectvo a kopiníci srocení jeden vedle druhého. Isak nezaváhal, ale pohledem naléhavě přelétl bojiště − už neměl moc času. Křišťálová lebka bránila jeho mysl a zároveň ji živila mocí, jakou dokáží pochopit jen bohové, ale podobná moc byla příliš velká pro jakéhokoli smrtelníka − a co teprve pro magického zelenáče. Brzy nejslabší článek řetězu praskne a syrová moc se obrátí proti němu.

Konečně je spatřil. Zvířeti podobný tvor v brnění a velký rytíř s erbem lorda Styraxe na hrudi seděli v sedle koní mezi kavalerií a pěchotou: generál Gaur a následník Kohrad, Styraxův syn.

Šel dál, ale každý další krok ho stál víc a víc sil, protože jeho vědomí pomalu odplývalo. Zasáhla ho další magie, ale opět bezúspěšně; blesky bušily do země se zuřivostí bohů a trhaly muže na kusy. Viděl, jak generál Gaur na něco ukázal, jeho slova však spláchl oceán zvuků, a muži na něj namířili kuše. Isak mávl rukou, vyryl mezi nimi brázdu a roztrhal vojáky ve třech zástupech na kusy.

Bez varování se rozběhl, odhodlán dostat se k nim, dokud ještě může. Generál Gaur pobídl koně vpřed, aby se mu postavil, ale Isak srazil stranou jak jezdce, tak obrovského válečného oře a zaútočil rovnou na Kohrada.

Syn Kastana Styraxe nebyl žádný zbabělec. Mladý bělooký zařval výzvu, sklouzl z koně a ohnal se mečem i sekyrou po Isakovi, který protiútok vlastními zbraněmi odrazil. Zasáhl Kohrada jen lehce, ale stačilo to k tomu, aby menšího bělookého zatlačil zpátky. Vzápětí mezi ně udeřil blesk. Kohrad zavyl a znovu ho napadl, předstíral útok z výšky, ťal ale Isakovi po nohách. Marně se pokusil vyrazit Isakovi z ruky Eolis, farlanský lord uhnul a praštil Kohrada štítem do obličeje. Kohrad se stočil spolu s úderem a sekl po Isakovi oběma zbraněmi. Opřel se do nich vší silou a přinutil Isaka couvnout. Isak však zachytil údery štítem a zasypal Kohrada deštěm ran, kterým se Kohrad jen zoufale bránil…

Dokud půdu mezi nimi nerozryla burácivá moc a nezahnala je od sebe.

Isak se otočil a uviděl, jak zástupy kavaleristů, kteří šokovaně přihlíželi a příliš žasli, než aby do souboje obrů zasáhli, přeskočil drak. Bouře změnila směr a soustředila blesky na postavu v černé zbroji na hřbetě okřídleného zvířete, ale Kastan Styrax zvedl bílou ruku nad hlavu a vytvořil nad sebou ocelově šedý magický štít. Blesky do štítu zuřivě bušily, avšak marně − získaly ale Isakovi potřebný čas.

Zhluboka nasál moc z Lebky, vyslal divoké úponky energie všemi směry, pak je do jednoho obrátil proti Styraxovi. Zdálo se, jako se by pod útokem zkroutil a roztrhal i vzduch mezi nimi. Slyšel, jak se v jeho stínu posměšně, jásavě chechtají Smrtky a jak Země sténá, když vypustil víc magie, než považoval za možné.

Styrax spustil štít dolů a opět útok odrazil. Drak zmizel za závojem oslepujících jisker.

Isak skoro nic neviděl a řídil se čistě instinktem. Pustil magii, sevřel pevněji Eolis a zprudka se otočil. Zahnal se a jedním plynulým pohybem hodil…

…meč se pomalu točil, prořízl doběla rozžhavený chaos…

…a se smrtící přesností zasáhl cíl…

Isakovi se podlomila kolena a zhroutil se na zem zároveň s Kohradem, kterého síla, jíž ho Eolis zasáhl, přiměla klopýtnout dozadu, než padl k zemi.

Vzápětí magická bouře zmizela a Isaka zachvátila bolest. Přinutil se zvednout na koleno a málem zavřískl bolestí. V plicích mu hvízdalo agonií a v hrdle ho pálil oheň, který mu hořel v nitru.

Z dálky k němu dolehl žalostný zvířecí řev.

„Kohrade!“ vykřikl někdo a kolem se prohnala černá postava. Isak téměř opile vrávoral, nedokázal se soustředit a celé jeho tělo sebou bolestivě škubalo. Pokusil se otočit hlavu, ale odmítla poslechnout. Další křik, pak mu někdo zasadil z boku do hlavy tvrdou ránu a srazil ho obličejem do zbrázděné hlíny.

Popadly ho ruce, vytáhly ho na kolena a strhly mu z hlavy přilbu. Objevila se tvář stažená zuřivostí a nenávistí a křičela něco, čemu nerozuměl. Potom uslyšel farlansky s těžkým přízvukem: „Budeš hořet! Budeš trpět nekonečnou agonií!“

Isakovi se podařilo zasmát. „Myslíš? Umírám,“ zašeptal a námaha, kterou musel vynaložit, aby dokázal promluvit, mu vehnala slzy do očí.

„Ne dřív, než s tebou skoncuju!“ zařval Styrax. Poklekl vedle Isaka a praštil ho do hlavy okovanou pěstí.

Před očima mu vybuchly hvězdy a nová bolest překonala předchozí agonii, Isak se přesto přinutil k úsměvu. „Čeká mě ráj,“ zasípal. „Jsem Vyvolený − a umírám.“

Obklopil je temný závoj a Isak jedním zdravým okem uviděl, jak Země okolo ztmavla a zchladla. Na rameno mu položil ruku Smrt.

„To nedovolím!“ zaječel Styrax vztekle a zuřivě znovu srazil Isaka na zem.

Dal znamení vojákům, kteří farlanského lorda položili na záda a chytili ho za ruce a nohy, i když byl tak slabý, že ani nedokázal stát.

Isak zmučeně zakašlal a pokusil se otočit hlavu, aby vyzvracel páchnoucí černou krev.

„Nikdy nespatříš Zemi bez času,“ zavrčel Styrax a zabořil Isakovi do těla opancéřované prsty. „Nepředstoupíš před Poslední soud!“ Strhl Isakovi Křišťálovou lebku z kyrysu a téměř bez zájmu ji odhodil stranou, pak praštil Isaka do obličeje a roztříštil mu nos. Myšlenkou přivolal svůj černý meč a Kobra mu přilétla do ruky.

Isak cítil, jak se meninský lord otevřel obrovské síle vlastních Lebek a kolem vyšlehly temné plameny. Zrak se mu trochu pročistil, jak jeho tělo vděčně pilo divokou magii okolo, bolest v krvi a kostech však nezahnala. Ze zmrzačeného oka mu dál volně vytékala krev a v krku mu hořel oheň.

Slyšel, jak Styrax vyje slova, kterým nerozuměl, a ucítil, jak se země pod ním začala otřásat a vzpínat.

„Slíbil jsem ti bolest,“ vyplivl Styrax, „a tu taky dostaneš!“ Vrhl se vpřed, rozsekl zubatým mečem Isakův kyrys a vrazil mu čepel hluboko do žaludku. Isak chraplavě vykřikl, když mu meč rozřízl vnitřnosti, žhavý i ledový zároveň. Styrax škubal čepelí nahoru a dolů, aby Isakovi způsobil co největší bolest, rozřízl ho od rozkroku až po hrudník a vyrazil mu z plic všechen vzduch. Kolem se rozlehlo strašlivé štěbetání, jak je obklopily hlasy démonů.

Temnota zhoustla a zledovatěla, když Styrax naposledy zakroutil Kobrou. Odměnou mu byl další Isakův výkřik, po kterém zvedl nohu a dupl farlanskému lordovi do obličeje.

„Přemýšlej o životě, který jsi vzal,“ řekl a hlas mu zdrsněl žalem, „až ti budou v Ghenně strhávat kůži z těla! Temné místo tě vítá.“ Vytrhl Kobru z rány a Isak cítil, jak se pod ním otvírá země a on se propadá hlouběji a hlouběji. Obklopila ho temnota a řev démonů mu trhal uši.

Vykřikl.