34.

Všude okolo byla tma, plazila se mu po kůži a dusila ho. V ústech cítil horký popel a slzy. Každá kapička páchnoucího, mastného potu ho pálila, ale nedokázal se pohnout a utřít se. Sílu mu vysálo horko sálající z kamene a žhavé řetězy, které ho spoutávaly. Zubaté staré železo se mu zařezávalo do kůže na pažích, krku a okolo pasu.

V dálce uslyšel zvuk. Snažil se na něj soustředit, aby potlačil bolest, ale nestačilo to. Někdy slyšel tichý křik, jindy smích. Častokrát se ozývalo jen šustění šupin nebo kůže po skále, či vzdálené dunění, které spíše cítil v kameni, než slyšel. Všechny zvuky zněly tlumeně a nevýrazně, i když se spáry přiblížily natolik, že se mohly dotknout jeho těla. Smradlavé, horké funění doprovázelo hrdelní bručení. Šepot vyvolával v jeho mysli obrazy, hrůzy, pro které neměl jméno, a samotná slova se nedala rozluštit.

Byla tu taková tma, že nic neviděl, ale občas mu před očima vybuchlo nachové světlo. Vězením mu byla zapomenutá puklina. Jeho krví se živili netvoři, kteří se plazili po stěnách a stropě; někdy bojovali zoufalé bitvy a trhali na kusy nepřátele, hladově požírali těžce vybojované kusy masa, ještě než boj skončil, nebo padali do rozeklaných děr a propastí.

Hlava mu klesla, zíral do prázdnoty pod svýma nohama a nijak nereagoval na kruté mučení. Jeho jazyk byl olověným závažím, které mu zaplňovalo ústa; nemohl polknout ani vykřiknout. Na okamžik ho napadlo, že se mu podařilo zavýt, ale pak mu hnilobný zápach a těžké škrábání drápů prozradily, že na stěnách okolo bylo vybojováno další vítězství. Ve vězení mysli byl jeho křik ohlušující.

* * *

Isak sebou trhl tak prudce, že spadl z polního lůžka. Sténal, zalykal se vzpomínkou na sen a celý se třásl. Po chvíli se přinutil zvednout hlavu a uviděl, že vchodem se do stanu plíží šedé světlo úsvitu. Spal sotva dvě hodiny a cítil se, jako by měl ústa plná sirného popela.

„Není důvod myslet si, že k tomu dojde dneska,“ řekl si chraplavě a natáhl se po vinném měchu visícím na kůlu. „Možná si ten zatracený stín jen pohrává s mojí myslí nebo Smrtky připomínají Arynovi Bwr, co ho čeká.“

Víno bylo kyselé a slabé, ale aspoň ho zbavilo odporné pachuti v ústech. Jeho stan byl prostý, sotva dost dlouhý na to, aby se do něj vešel celý, a ani zdaleka nepřipomínal luxus, se kterým jeli do války někteří vévodové. Isak začínal litovat rozhodnutí jít příkladem. Skutečnost, že Chalat spálil nebo rozdal parádu, kterou si s sebou vzali někteří klerici, byla za studeného, šedého rána jen malou útěchou.

Miska s vodou vedle lůžka nebyla nijak čistá, ale stačila. Isak do ní ponořil ruce a začal si hrubě drhnout obličej, aby se zbavil horkého, mastného pocitu, který v něm zanechal sen.

Když se trochu osvěžil, natáhl na sebe zbroj. Jakmile se Siulents dotkla jeho kůže, začal se mu z kostí vytrácet chlad, a ve chvíli, kdy se opásal Eolisem a vyšel do úsvitu, se už zase cítil skoro jako člověk.

Pod temnou, zataženou oblohou na něj čekali dva muži: nesmiřitelný bělooký a okázalý hrdina. Hrabě Vesna vypadal v legendární černozlaté zbroji skvěle, zatímco generál Lahk si přes lehčí brnění Duchů oblékl strohou černobílou livrej lorda Bahla. Pohled na Lahka Isakovi připomněl, že jeden klerik zašel dokonce tak daleko, že se dožadoval, aby velení Duchů bylo předáno kultu Smrti, když muži tak jako tak nosí livrej mrtvého muže.

„Kde je, k čertu, Torl?“ vyštěkl Isak.

„Omlouvá se,“ odvětil generál Lahk jako obvykle přímo a téměř bez zájmu. „Lenní pán Torl říká, že nemůže opustit Chalatovu armádu; musí dokončit, co začal.“

„Nezapomněl náhodou, že celou věc začal jenom proto, že jsem mu to poručil?“

„Isaku, je to hrdý muž; čestný muž,“ řekl Vesna.

Hrdinovi farlanské armády se nějak podařilo působit čerstvě a bděle, i když ještě pořádně nevyšlo slunce. V levém uchu mu zářily náušnice a lesklé vlasy měl úhledně stažené dozadu; zdál se připravený na přehlídku. Pár šedivých vlasů dodávalo jeho pohledným rysům na moudrosti a důstojnosti. Isak se na něj zamračil.

„Neopustí je, ne když je sem dovedl.“

„Bude ho to stát zatracený život!“ protestoval Isak tak hlasitě, jak se jen odvážil; nechtěl upoutat pozornost legie Duchů okolo.

„Určitě to ví,“ zasyčel Vesna prudce, „ale je to jeho rozhodnutí. Torl není muž, který se jen tak sbalí a odejde. Poslal zpátky Tiniqa a ostatní muže z vaší osobní stráže, ale dál nezajde.“

Isak se zamračil, když k němu přiběhla žena v livreji proviantmistra a podala mu kouřící hliněný hrnek a velký kus chleba. Obojí si od ní se zabručením vzal. Žena se zatvářila ustaraně, protože se bála, že ho nějak urazila, proto vyloudil na tváři malý vděčný úsměv.

„Co říkají mágové?“ zeptal se, když si ukousl chleba.

„Nepřítel drží pozice. V noci k nám poslali několik lidí, ale nic vážného, jen zvědy, kteří se nás snažili vylákat.“

„A posily?“

„Jejich, nebo naše?“ zeptal se Lahk.

Isak zavrtěl podrážděně hlavou. „Jejich, samozřejmě − naše jsou tak daleko, že jsme se ani nemuseli obtěžovat je povolat. Pochybuji, že dorazí včas, aby pohřbily mrtvé!“

„Patnáct legií asi dva dny cesty odsud. Mohli bychom obětovat lehkou kavalerii a aspoň je zpomalit, ale jen pokud bychom přinutili Chalata pozdržet útok na dost dlouho, abychom je obešli z boku.“

„Takže se neobtěžoval přitáhnout ke Kruhovému městu s celou armádou?“

„Je správné, že jste opatrný, můj pane, ale netuším, kde zbývající jednotky jsou. Mágové je nedokáží nikde najít.“

„Považujme to za požehnání,“ řekl Vesna pevně. „Chalat je odhodlaný pochodovat přímo na Styraxe a udělat ze sebe pořádně velký cíl. To zachrání naše muže před nejhorším a dá nám šanci najít zbytek Meninů, ať už se schovávají za zdmi Byory nebo jinde.“

Isak přikývl. „A taky to znamená, že se nezapojíme do boje, pokud to nebude nezbytně nutné. Čím blíž se dostaneme k Byoře, tím líp. S trochou štěstí se Duchům podaří vylomit brány a obsadit Rubínovou věž. V každém případě nechceme dát Azaerovi šanci zasáhnout.“

„Pochybuji, že se mu naskytne příležitost, můj pane,“ řekl Lahk. „Všechno, co jsem o Kastanu Styraxovi slyšel, mi říká, že má nějaký trumf v rukávu.“

„Já vím, ale kvůli tomu tady nejsme. Existuje velká šance, že při prvním střetu zlikviduje Chalata − pokud se mu to podaří, žoldáci se stáhnou. My pak dostaneme šanci se Styraxem vyjednávat − klerikům můžeme říct, že je to léčka; pokud začnou protestovat, budou mít ve svých řadách takový zmatek, že stejně nic nezmůžou.“

Lahk se uklonil a tvářil se bezvýrazně. „Jak si přejete, můj pane.“

„Za jak dlouho budeme připraveni?“

„Dvě legie už jsou v sedle a seřazené a pak jsou tu První strážci na východě,“ řekl Vesna a ukázal nalevo od Isaka, „a oddíly Fordana a Tebrana za vámi.“

Zatímco mluvil, přiběhl k nim pobočník se zvědem v patách. Voják byl oblečený do neforemné tuniky vyztužené ocelovými pásy a v ruce nesl lehkou přilbu. Za opaskem měl zastrčenou dlouhou dýku; pokud měl luk, očividně ho nechal na koni.

„Hlášení,“ poručil Lahk, když dvojice zasalutovala Isakovi.

„Generále,“ řekl pobočník bez dechu, „lord Chalat vydal rozkaz k pochodu.“ Isak odhadl, že mladík je o několik let mladší než on, možná šlechtický syn přiřazený k Lahkovu velení, protože to byl celkem bezpečný post.

„Formace?“

„Široký postup, pane,“ odpověděl zvěd sebejistě. Podle přízvuku to byl horal, přestože neměl žádný odznak, který by ho identifikoval. Byl dvakrát starší než Lahkův pobočník a očividně zkušený, což dokládala i jizva na jeho tváři. „Oddíly Rytířů chrámů a kajícníků spolu s Chalatem a kardinálovými paladiny ve středu, temní mniši na levém křídle a zbytek kajícníků na pravém − kajícníci postupují v těsně semknutých formacích, ale zdá se, že lenní pán Torl nepochopil rozkaz správně, protože jde ve volné formaci.“

„Zatraceně, Chalat neví vůbec nic o kavalerii,“ zamumlal Vesna. „Překvapuje mě, že ji vůbec uvedl do pohybu.“

Zvěd poznámku moudře nekomentoval a pokračoval: „Siulské legie jdou v čele; nepřítel má na každém mostě lučištníky a lehkou kavalerii. Určitě už se střetli.“

„Jak to vypadá s řekami?“

„Hladina je vysoká a břehy měkké, takže tu asi nedávno dost pršelo. Pořád se dají přebrodit, ale jen pomalu. Nechtěl bych být tím, kdo by se pokoušel obejít nepřítele z boku.“

Lahk se otočil k Isakovi. „Můj pane, tiražská kavalerie by jim měla hlídat záda − pokud má nepřítel zálohy za byorskými hradbami, měli bychom ihned vyrazit, aby naši muži nezůstali odhaleni.“

Isak si povzdychl a vzhlédl k nebi. Vypadá to na déšť, a pokud začne pršet, všechno se jen zhorší. Pokud klerici uvíznou v bahně, určitě dojde k boji a já se budu muset postavit lordu Styraxovi.

„Vydej rozkaz,“ řekl generálovi. „Čeká nás dlouhý, těžký den.“

* * *

Úsvit jen s trucovitým odporem ustoupil ránu. Isak měl z malého kopce dobrý výhled na bojiště. Na východě se tyčil masivní Černý zub a před ním ležela Byora. Viděl dobře na dvě úrovně města, které se zvedaly nad hlavní městské hradby. Nepřirozeně vysoké věže působily vedle obrovských černých skalisek za nimi jako trpaslíci.

Akell neviděl; schovával ho výběžek Černého zubu. Je očividné, že Kruhové město není celistvé, pomyslel si. Před byorskými hradbami se rozkládalo široké předměstí s chatrčemi, čím dál ale ležely od hradeb, tím větší a pěknější byly. Krajina až k Ismessu byla poseta farmami a usedlostmi.

Na západě se nalézaly mlžné mokřiny, které kazily vévodkyni z Byory výhled z Rubínové věže. Isakovi se zdálo, že jsou blíž u města, než si pamatoval. Dokonce i během divokého dětství se od nich Isak držel dál, protože byly velmi zrádné. Spratka z karavany možná v ulicích Paliče nebo Kola neviděli rádi, nikdy se ale nezatoulal daleko od města.

Vodnaté oblasti s rybníky a jezery byly branami do říše Smrti. Stojaté vody lákaly zákeřné duchy a netvory a také stvoření, která mohla z bran naopak vylézt. Mokřiny zarůstaly shluky zakrslých, pokroucených olší a stříbřitých vrb, takže vypadaly strašidelně i uprostřed léta. Isak slyšel v Byoře víc příběhů o hejkalech, bludičkách a podobných tvorech než kdekoli jinde mimo Tirah. V mokřinách se dobře lovilo a rostla tu i spousta vrb s léčivou kůrou, nikdo ale nemohl popřít, že představují skutečné nebezpečí.

„Mám vyslat zákopníky, můj pane?“ ozval se hlas u Isakova kolena a bělooký sebou lehce trhl. Pohlédl na proviantního generála Kervara, který stál vedle Isakova koně a hleděl na bojiště.

„Kvůli mostům? Ano, je čas.“

Poté co Kervar vydal rozkaz, odvedl svého koně od Isakova obrovského válečného oře. Toramina totiž znudilo stát bez hnutí, proto obrátil pozornost ke koni vedle sebe, což Kervarovo zvíře znervóznilo.

Isak škubl za uzdu, aby ohnivého hřebce uklidnil, a vzhlédl. Nepotřeboval vidět Pytlákův měsíc skrytý za těžkými mračny, aby poznal, že se blíží půlka dopoledne. Od jihozápadu fičel přes pláň ostrý vítr, který otupí prudkost nepřátelských střel.

Během zimy si Isak prostudoval záznamy v knihovně Tiražského paláce a zjistil, že těžká kavalerie byla prakticky poslední zbraní, kterou Farlané vysílali do bitvy. Farlané obvykle zvítězili proto, že jejich jezdečtí lučištníci byli nejen výteční střelci − což byl samozřejmě taky důvod − ale mohli manévrovat snadněji než nepřátelé. Klasickou farlanskou taktikou bylo poslat těžkou kavalerii do boje až ve chvíli, kdy byl nepřítel oslaben − Isak tušil, že to kavaleristům dovolovalo pořádně se prospat a najíst, zatímco poddaní odvedli většinu práce.

„Rád vidím, že si Chalat dává načas,“ řekl Vesna a přerušil tak hloubavé ticho. Měli téměř dokonalý výhled na celé bojiště až k tři míle vzdálené staré hraniční zdi. Meninové zaujali postavení právě za ní.

„Aspoň nepřišel dočista o rozum,“ souhlasil Lahk. „Dává nepříteli šanci udělat chybu, než přebrodí druhou řeku.“

Isak se pousmál. Palácové záznamy, které si přečetl, v něm zanechaly jeden konkrétní dojem; bitvy obvykle prohrával jeden ze tří faktorů: špatná komunikace, smůla nebo hloupost.

Chalatovi muži byli asi v půli cesty mezi Isakem a Meniny. Trvalo jim několik hodin, než urazili jednu míli a překročili první řeku. Mosty na druhé řece strhli ustupující Meninové, kteří se teď drželi z dosahu a byli připraveni sejmout každého, kdo by se dostal na dostřel. Problém byl jasný: jak se dostat přes řeku, aniž by ztratili stovky mužů.

„Nudím se,“ prohlásil Isak a ukázal na jezdce seřazené před sebou. „Zatrubte na pochod,“ přikázal a mávl rukou k Byoře. Hlavní brána ležela mezi řekami.

Na levém křídle stály tři oddíly těžké kavalerie Palácové stráže s plukem Akademie magie schovaným mezi nimi. Pestrobarevný střed tvořili lenní pánové a jejich kopiníci, několik šlechticů v těžké zbroji a plné dvě legie lehké kavalerie. Vedle nich pak ve volné formaci stály další dva tisíce lehkých kavaleristů. Záloha, poslední oddíl Duchů a zbývající dvě legie kavalerie čekaly daleko napravo.

Generál Lahk kývl. „Trubači, pomalý postup,“ zvolal. Rozezněly se tři dlouhé tóny. Výzvu ihned přejali ostatní trubači a Isakova armáda se dala jako obrovský nafouklý netvor do pohybu.

Isak zachytil významný pohled hraběte Vesny, na okamžik se zamračil a přemýšlel, na co zapomněl. Pak mu to došlo a zvolal: „Pánové, vaše přilby.“ Když si nasazoval přilbu, všiml si, že se Vesna dotkl prsty levého zápěstí. Dokonce i hrdinové potřebují talismany, pomyslel si s povzdechem. A já mám jenom záložní plán, který mě k smrti děsí.

V dálce sotva rozeznal černou tečku obrovské standarty lorda Styraxe. Jakoby v odpověď na jeho zhoršující se náladu ucítil v mysli tlak Křišťálové lebky na kyrysu. Smrtky se probouzely: cítily ve vzduchu smrt. Vysoko nad ním se sbírala mračna, jako by je přivolal.

* * *

„Jsem rád, že jste zpátky, pane.“

Jantar vzhlédl a vytřeštil oči. „Bohové! Co jsem říkal o vaší přilbě, Deebeku?“

Stárnoucí seržant se zakřenil a odhalil uštípané zuby. „Abych si ji nesundával, pane. Prý vás sere, když to dělám.“

„Správně,“ přitakal Jantar a poplácal muže těžce po rameni. Okolo seržanta stála jednotka mladých mužů, které neznal a kteří měli ve tvářích výraz úlevy i úzkosti zároveň.

„Vím, že máte zasvětit nové rekruty do kruté reality vojenského života, ale přece jim nemusíte celou dobu ukazovat svůj ksicht!“ zasmál se.

Nedalo se nijak popřít, že Deebek je ošklivý muž − nebyl pěkný už ani jako dítě, na podsaditý trup měl příliš krátké ruce, a nijak nepomohlo, když ho v pěti letech nakopla do obličeje mula. Potom utržil ránu kladivem do přilby, což dílo dokončilo, protože mu ulomený kus kovu uřízl špičku nosu. Náraz mu zároveň roztříštil lícní kost, zlomil čelist a vyrazil zuby, takže bylo jen štěstí, že rána Deebeka omráčila. Neexistoval ale způsob, jak bezbolestně vytáhnout zaražený kov z masa, proto to udělali rychle a hrubě, což ho zase okamžitě přivedlo k vědomí.

„Měl jste pořádné štěstí,“ řekl Jantar, když se zahleděl na Deebekův obličej. Pokaždé, když se vrátil z bojového úkolu a znovu spatřil Deebeka, uvědomil si, jak blízko měl k mučivě bolestivé smrti − místo toho ho čekalo mučivě bolestivé uzdravování, po kterém dopadl takto. Jantara opět ovládlo uchvácení a odpor zároveň.

„To dobře vím, pane,“ řekl Deebek, „proto dávám pozor, aby moji chlapci měli dobré přilby.“

Jantar se rozhlédl a poznal, že je to pravda. Všichni rekruti měli na hlavách nejkvalitnější jednolité helmy s průzorem ve tvaru písmene Y. Rekruti obvykle o dobré kusy zbroje rychle přišli, ale Deebek tomu očividně učinil přítrž, aspoň u svých chlapců. Nikdo se mu nedivil; kdyby měl před dvaceti lety na sobě něco méně kvalitního, byl by na místě mrtvý.

„Jak to tam vypadá?“ Jantar nahlédl přes zeď, za kterou se zahrabali. Dobře na postupující Farlany viděl, ale Deebek patřil k nejzkušenějším seržantům v Jantarově oddíle a vždy stálo za to poslechnout si jeho názor.

Deebek ihned zvážněl. „Bude to zlé, majore, to určitě. Už to nebude trvat dlouho. Pochodují naším směrem a jezdci nic moc nezmohli.“

Na opačné straně zdi vyhloubili asi šest stop od její paty stopu hluboký příkop. Na pečlivější přípravu neměli čas, podařilo se jim vykopat jen několik jam asi sto padesát kroků od zdi, ale příkop bylo snadné nachystat a farlanští jezdci si dobře rozmyslí, než se rozhodnou zeď přeskočit.

Jantar přelétl pohledem lučištníky, kteří posílili těžkou pěchotu podél zdi. Za nimi čekaly další jednotky. Jejich luky možná nebyly tak dobré − ani jich neměli tolik − jako luky farlanské kavalerie, ale otupí každý útok.

Minotauři, Krvopřísežní rytíři a legie lehké kavalerie chránili otevřené území vpravo. Všichni byli dost rychlí a nebezpeční na to, aby odradili každého, kdo by se je pokusil obejít. Na levém křídle byla za malým lesíkem rozmístěna další legie lehké kavalerie, mezi stromy pak dva pluky pěchoty a pavučina lan natažená mezi kmeny zajišťovaly, že se tudy nikdo nepokusí projet. Bylo to slabší křídlo, ale jen čas ukáže, jestli jim na to Farlané skočí.

„Bude to krutý boj zblízka,“ prohlásil Jantar, „přesně jak to mám rád.“

Na poli před nimi se do pohybu daly dva pluky kavalerie a zaměřily se na střed farlanského vojska. Pestrobarevné kutny označovaly kněze a byl tu i pluk rytířů, které Jantar nedokázal identifikovat. Nevydrží dlouho, protože stáli proti obrovské přesile. V odpověď na déšť šípů vystřelilo z farlanských řad ohnivé kopí a zalilo nejbližší nepřátele plameny.

„Karkarne, stůj při nás,“ vydechl Jantar, když si uvědomil, že oheň vyšlehl z pozice lorda Chalata. Nad bělookým se tetelil vzduch a na nebi se začaly objevovat obrysy. Lučištníci se ihned dali na ústup a Jantar věděl, že kavalerie je bude vzápětí následovat.

„U všech démonů, co je to?“ řekl Deebek a všichni okolo se ptali na totéž.

Jantar se zadíval na nebe a uvědomil si, co vidí. „Bohové,“ zamumlal nahlas, „jsou to zatracení bohové! Ti šílení bastardi kněží povolali aspekty-průvodce!“

V tu chvíli se před farlanskými liniemi objevila ohnivá postava, vyšší a statnější než člověk, dokonce i bělooký, což jen potvrdilo Jantarova slova. Nad bojištěm se rozlehl hluboký řev a jeden z Deebekových rekrutů vyskočil.

„Nedělejte si starosti, chlapci,“ zakřičel Jantar vesele. „Propíchejte kněze šípy a aspekti se rozplynou jako chcanky v řece.“ Jen doufal, že má pravdu.

Otočil se a vydal se na velitelskou pozici asi o padesát yardů dál, kde krotitel držel na dlouhé uzdě syčícího draka lorda Styraxe. Modrozelené zvíře bylo osedlané a připravené k boji. Sedělo na zadních, pokukovalo po nepříteli a roztahovalo bleděmodrá křídla, dokud krotitel netrhl tvrdě za uzdu a nestáhl hlavu zvířete zpět dolů.

„Schovejte ten svůj škaredý ksicht, seržante. Přicházejí,“ zavolal přes rameno a Deebek se rozesmál. Jantar tasil šamšíry a hruškou jednoho klepl do přilby, aby se ujistil, že dobře sedí.

„Nechceme ty bastardy vylekat, co, majore?“ zavolal seržant a zvedl meč na pozdrav.

Dunění podkov se blížilo, proto přidal do kroku, dbal ale na to, aby plácl každého muže, kterého cestou míjel, do přilby. Kapitán Hain rychle zasalutoval a nervózně se ohlédl po vrčícím netvorovi.

„Majore,“ zavolal někdo. Jantar uviděl, že k němu jede jeho velitel, plukovník Uresh, v doprovodu armádního kurýra Karapina a zeleně oděného mága. „Hotovo?“ Vypadalo to, jako by nadcházející bitva vlila starému vojákovi sílu do žil; jeho vrásčitá tvář zářila energií, která naprosto neodpovídala jeho věku − narodil se ve stejném roce jako Jantarův otec. Možná se nemínil osobně zapojit do bojů, přesto měl na sobě těžké pěchotní brnění.

„Ano, pane,“ odpověděl Jantar a zasalutoval. „Všichni důstojníci mají své rozkazy, všichni vědí, kde je jejich místo.“ Ukázal na střed Farlanů. „Vypadá to, že útoku velí lord Chalat; budeme potřebovat další pluk nebo dva, abychom prolomili jejich linii.“

Plukovník se postavil ve třmenech, aby lépe viděl na bojiště. „Vydám rozkazy. Kdyby něco, najdete mě u Plenitelů. Budu tam čekat na vydání povelu rezervám. Hodně štěstí, majore.“

Jantar mu oplatil pozdrav, Uresh pobídl koně a mladší muži měli co dělat, aby mu stačili. Major rychle pohlédl na mlhou zahalené mokřiny, kde lord Styrax rozmístil zbytek Třetí armády − společně s dvojicí adeptů Ukryté věže a šesti mágy, kteří už určitě umdlévali vyčerpáním, jak se snažili skrýt přítomnost tolika mužů před farlanskými mágy. Museli se asi modlit, aby se Farlané nezačali zajímat o mlhu, která se dosud ani nepohnula. Díky zataženému nebi však naštěstí působila přirozeně. „Myslíte, že naše štěstí vydrží, Haine?“ zeptal se tiše.

Mladý kapitán se zakřenil a zvedl sekyru s dlouhou rukojetí, kterou zdobila zubatá lebka lorda Styraxe.

„Štěstí? Nepotřebujeme ho! Ještě před koncem dnešního dne postavíme pánovi další pomník.“

Jantar se ze zvyku dotkl keramické plakety na náprsním krunýři. Měl ji každý voják bez ohledu na to, ke kterému pluku patřil. „Jo, zbude tu tolik lebek, že ani sám Smrt nebude vědět, co s nimi,“ řekl s úsměvem a v duchu si představil hromady knih o magické teorii a teologii na stole v Domě strachu. Poprvé ho napadlo, jestli na pomnících, které na počest Kastana Styraxe postavili, není něco víc.

U Karkarnova rohu, já jsem tak rád, že jsem Menin, pomyslel si upřímně. Otočil se ke krotiteli, který se stále marně snažil udržet draka pod kontrolou. „Je čas, abyste šel; povězte lordu Styraxovi, že má ještě půl hodiny, než ho budeme potřebovat.“

Muž zasalutoval, škubl za uzdu a přinutil draka přikrčit se, aby se mu mohl vyšplhat do sedla na hřbetě. Poté tvor několikrát dychtivě poskočil, roztáhl křídla a vzlétl. Jantar sledoval, jak krotitel udělal obscénní gesto na postupující Farlany a vydal se splnit úkol.

„Lučištníci, připravit!“

* * *

„Druhá skupina, útok!“ křikl lenní pán Torl na trubače, trhnutím otočil koně a zamířil pryč od nepřítele. Koutkem oka zahlédl, že druhou vlnu útoku rytířů Bratří vede hrabě Macove, ale nemohl sledovat její postup, dokud neujel dalších sto yardů a neotočil se, v tu dobu už muži vyměnili luky za kopí. Bratři i Krvopřísežní měli tmavé uniformy, proto se z dálky dalo jen těžko odhadnout, jak si která strana vede, slyšel ale brutální řinčení zbraní.

„Trubači, vydej zálohám rozkaz k postupu,“ přikázal.

Muž zatroubil a ostatní trubači povel vzápětí převzali. Oddíl stál ve třech řadách ne dál než sto yardů od vlastní bitvy a luky měl připravené. Torl se snažil vyhledat malou postavu lenního pána Saroka, ale nedokázal přítele v davu najít. Jediný muž, který na sobě neměl uniformu Bratří, byl kaplan Wain, který stál v třmenech a mával sudlicí jako šílený.

Torl vydal povel vlastnímu oddílu, ten se znovu seřadil, otočil se k nepříteli a zamířil na pravé křídlo, udržoval si ale odstup od záloh. Nad Krvopřísežnými a minotaury měli jednu výhodu, a to rychlost; jakmile se srazí, uzavřou si ústupovou cestu a Farlané budou pravděpodobně rozdrceni.

Úplně nalevo od Torla se oddíl farlanské lehké kavalerie ze všech sil snažil rozptýlit minotaury a prolomit meninskou linii, ale šípy neměly valný účinek. Netvoři dělali příšerný rámus už předtím, než jich několik padlo, a zatímco Torl přihlížel, stáhli se kavaleristé dál doleva, protože zahlédli, že se za minotaury plíží jejich meninské protějšky, snaží se je obejít a vpadnout jim do zad. Meninská lehká kavalerie se držela zpátky, protože se nechtěla pustit do přímého střetu, který nemohla vyhrát. Přesunovala se z jedné strany linie na druhou a hledala prostor k útoku, ale Torl věděl, že nesmí dovolit, aby je obešla a vpadla jim do zad.

„Stáhněte Macova zpět,“ zavolal, protože odhadl, že dalším postupem vpřed už nic nezískají. Trubač vydal rozkaz a někteří vojáci se otočili a dali se na ústup dřív, než byl povel zopakován. „No tak,“ řekl a sevřel pevně otěže, „nenávidíte to, tak už, do prdele, zaútočte!“

„Bastardi neposlouchají, pane,“ ozval se vedle něj bratr-kaplan Sheln. Na hlavě měl otevřenou přilbu jen s chráničem nosu ve tvaru listu. Torl poprvé uviděl v Shelnově tváři barvu − vrazit kopí rytíři do krku očividně na některé lidi působilo ozdravným dojmem.

„Nenapadnou nás,“ předpověděl Torl. „Zdá se, že všechno, co jsme o Krvopřísežných slyšeli, je pravda. Trubači, přikaž zálohám postoupit vpřed a ostřelovat minotaury − uvidíme, kolik toho vydrží.“

„Šípy!“ zvolal jeden muž a ukázal dopředu, kde do Macova ustupujícího oddílu začal bušit tmavý déšť střel vypálený jednotkou s kušemi ve středu bojiště. Nebylo jich mnoho, ale kuše byly mocné zbraně, bude stačit několik salv a v jednotce se rozpoutá chaos a stane se zranitelnou.

„Oddíle, poklusem vpřed,“ zařval Torl, „připravit luky! Palte za jízdy!“

Pobídl koně a uviděl, že muži ve středu se srazili s meninskou linií − což by byl dobrý nápad, kdyby velel Deseti tisícům, takto jen plýtvali silami, když nechali kavalerii bojovat s pěchotou.

Na tomhle křídle jejich linie neprolomíme. Jejich jedinou slabinou jsou minotauři a na ty nedokážeme vést trvalejší útok. Pokud máte nějaký plán, Chalate, sem s ním.

* * *

Jantar se otočil, sekl dolů po násadě kopí, ohnal se štítem po Farlanovi, který ho míjel, udeřil ho do boku a srazil ze sedla. Hain přiskočil blíž, sekl muže do zad sekyrou a voják zařval, kůň ho ale nesl dál a Meninové se obrátili k dalšímu nepříteli.

Kus zdi, kterou bránili, se zhroutil pod padajícím koněm a Farlané se teď k díře vrhali. Nemohli sice útočit přímo za jízdy, ale pořád měli výhodu výšky.

Jantar zariskoval, vykročil vpřed a zalapal po dechu, když jeho obličej sotva o několik palců minul oštěp. Muž, který ho hodil, už sahal pro palcát, když tu ho ze sedla vyhodil šíp z kuše, vzápětí ho ale nahradil další. Nepřátelé měli na sobě starou zbroj a špinavé kutny se symboly bohů. Jantar neslyšel, že by farlanské kulty rekrutovaly, ale už to tak vypadalo. Karkarnovi kajícníci nebyli doma ničím výjimečným a on poznával černou dračí hlavu boha války na mužově hrudi.

Kajícník se nedokázal dostat s koněm přes zeď, proto se vyklonil ze sedla a udeřil do štítu vojína vedle Jantara. Srazil muže na kolena, ale poskytl Jantarovi šanci, na kterou čekal. Přilétly další oštěpy; linie meninské pěchoty prozatím farlanský útok zastavila. Jantar muže hlasitě povzbuzoval a seržanti podél linie se k němu přidávali.

Farlané nemohli využít při útoku tíhu koní, a tak je jednoho po druhém odstřelovali. Netrvalo dlouho a ozvalo se troubení na ústup.

„Držet linii!“ zařval Jantar z plných plic, ale nemusel si dělat starosti. Chemští vojáci se spokojili s tím, že sledovali farlanský ústup; jen pár jich za nimi vypálilo. Potom Jantar zahlédl, jak bělostná postava dvakrát vyšší než člověk zablikala a zmizela: někomu se podařilo zabít kněze. Zmizení aspekta doprovodil veselý pokřik. Podle těl na zemi a koní pobíhajících kolem dali kněží a jejich rytíři do boje všechno.

„Vrátí se,“ poznamenal kapitán Hain, nechal rukojeť sekyry proklouznout pěstí, až její konec udeřil do země a on se tak o ni mohl opřít paží, „ale mohlo to být horší!“

Jantar přikývl. „Překvapili mě. Očekával jsem víc než jenom přímý útok.“

„Možná bylo všechno, co jsme slyšeli o farlanské kavalerii, jenom žvásty,“ zasmál se Hain. „Možná s tím přišli sami, aby děsili nepřátele.“

Jantar rychle spočítal ztráty; netrvalo dlouho a zjistil, že Farlané utržili tvrdý zásah. „Něco rozhodně není v pořádku,“ řekl. „Takhle ničeho nedosáhnou.“

„Nás nezasáhli nejhůř,“ řekl Hain a ukázal na východ.

„Jo, doufejme, že z Larimovy kotérie něco zůstalo,“ řekl Jantar. „Vypadá to, že se museli vypořádat s pořádným požárem.“

Lorda Chalata možná sesadili z trůnu, možná se pomátl a stal se z něj fanatik, ale jeho moc to nezměnilo. Tsatachův vyvolený proslul tím, že pochodoval do bitvy zahalený plameny a pálil ohněm po nepříteli. Jeho syrové moci se nemohli rovnat, proto dostali tři členové Larimovy kotérie rozkazem nedělat nic jiného než odrážet útoky a otupit jeho snahu prolomit linie.

Jantar se zhluboka nadechl. Vzduch ho studil v plicích, jako by se už blížil večer, i když nemohlo být víc než poledne. Pokud nepřítel neprolomí jejich linie, odhadoval, že se budou bránit ještě tak hodinu. Meninové neměli dost kavaleristů k protiútoku a museli tedy počkat na správnou chvíli, než zapojí do bitvy zálohy.

Minotaury a Krvopřísežné umístili na pravé křídlo právě proto, aby Farlané napadli levé. Zálohy tvořila především pěchota, proto potřebovali Farlany co nejblíže. Pokud se lordu Chalatovi podaří prolomit linii ve středu, budou muset nasadit zálohy a doufat, že kavalerie dokáže zastavit pět čekajících legií farlanské pěchoty.

„Pojďte, bastardi,“ zašeptal, „sedněte nám na lep.“

* * *

„Přesunují se, můj pane,“ oznámil generál Lahk a postavil se ve třmenech. „Obrátí se na pravé křídlo.“

Isak sledoval probíhající bitvu. Žaludek se mu stáhl strachem a nervozitou a lpěl na marné naději, že odlet draka znamená, že lord Styrax není přítomen. Žádný plán, ať už jakkoli brilantní, koneckonců nepřečká střet s nepřítelem. Proto se přece Isak rozhodl pochodovat co nejrychleji na Kruhové město, aby nepřítele zaskočil − aby se zachoval přesně opačně, než očekávali.

„Jak to víš?“ zeptal se Isak po chvíli. „Odsud nejsou slyšet rozkazy.“

„Podívejte támhle, úplně vpravo,“ poradil mu Vesna a ukázal za jasanový lesík, jediný větší úkryt podél celé meninské linie. „Ti kavaleristé, nejsou to kajícníci, nýbrž siulské legie.“

„A zapojují se do boje přímo,“ uvažoval Isak nahlas, „nesnaží se protáhnout pronásledování.“

„To by udělali, jen kdyby dostali přímý rozkaz,“ řekl Lahk, „což znamená, že Chalat chce zlikvidovat část tamních pěchotních oddílů, než zaútočí.“

Isak si nemohl pomoct a pohlédl zpátky na Byoru; Rubínová věž se dala snadno poznat i z dálky. Viděl už dost bitev a věděl, že bude chvíli trvat, než k něčemu dojde − bez ohledu na to, jak dobře jsou muži vycvičení, vojsko, jehož nejmenší oddíl čítá pět set mužů, reaguje pomalu.

„Jsi tam, stíne?“ zašeptal. „Sleduješ nás očima Ilumena − nebo chlapce? Bojíš se? Myslel sis, že jsi v bezpečí, ale teď si uvědomuješ, že tě naživu udrží jen štěstí, ne lstivost?“

„Jsou v pohybu, můj pane,“ poznamenal Lahk. „Pokud má nepřítel v rukávu trumf, určitě ho teď použije.“

Isak se otočil zpátky. „Torl zůstane na levém křídle dost osamělý, nemyslíte? Musí se udržet, jinak ho převálcují minotauři a Krvopřísežní.“

„Nedělejte si starosti o Torla, můj pane,“ řekl Vesna. „Okolo něj neprojdou a jen těžko ho chytí. Pamatujte, že obvykle jede s lehkou kavalerií. Zná jejich taktiku lépe než kterýkoli jiný Farlan.“

Isak najednou ztuhl a zamrazilo ho u páteře. Přepadla ho závrať, jako by se Země nečekaně pohnula, pohled mu zakryla vířící šedá mlha a vzduch mu zchladl v plicích. Na okamžik si myslel, že po něm sáhl Azaer, ale pak uslyšel vzadu v mysli mělký dech. Nebyl to stín, jen Voják, ruka Smrti na bojišti.

Cítil je vedle sebe, byli dokonce blíž než Vesna s Lahkem. Kat stál po jeho levici a čekal se strašlivou trpělivostí; Voják napravo byl tak blízko, že Isaka bolela ruka touhou popadnout Eolis. Ve stínech koutkem oka zahlédl Velkého vlka, který se pomalu plížil vpřed, zatímco Hořící muž hladově sledoval lorda Chalata.

„Nech je být, nemůžeš jim pomoct,“ ozval se v jeho mysli tiše hlas, který za poslední měsíce sotva slyšel. Aryn Bwr, poslední elfský král, se schovával v hlubinách Isakovy duše, kam ho zahnali aspekti Smrti spoutaní s Isakovým stínem, neboť tolik toužili dostat ho do rukou.

„Okamžiky ubíhají, jeden za druhým,“ odpověděl Kat. Isak cítil konečnost každého jeho slova, které zvonilo jako umíráček. „Tvůj čas přichází. Brzy přijdeš o poslední útočiště.“

„Obrať se k Byoře,“ pobízel ho Aryn Bwr zoufale. „Zapomeň na kněze, kteří by tě bez váhání zavraždili. Přišel jsi pro stínovy stoupence a ty teď máš na dosah.“

„Poslední zrnka padají,“ pronesl Kat, „jdeme si pro tebe, kacíři.“

Isak potřásl hlavou a pokusil se zahnat otravné hlasy. „Bohové ať vás všechny zatratí,“ zavrčel a ruku položil Toraminovi na šíji, protože toužil cítit živé tělo, ne jen mrtvé duše. Zamrkal a Smrtky se rozplynuly, jak se opět stáhly, aby spokojeně čekaly.

„Můj pane?“ zeptal se Vesna a snažil se, aby jeho hlas nezněl ustaraně.

Isak na něj pohlédl. Přítel měl prsty přitisknuté k zápěstí, jako by si měřil puls − jako by si připomínal, že stále žije.

„Jsem v pořádku, jen slyším v hlavě hlasy.“ Pokusil se říct to pobaveně, ale nepodařilo se mu to, proto znovu zmlkl. Ruku položil na smaragdovou hrušku meče, aby se uklidnil.

„Můj pane, mokřiny!“ zařval Lahk. Když se otočili, spatřili, jak se mlha nad mokřinami zvedá a mizí, a Isakovo srdce sevřela ledová ruka. Mokřiny vypadaly přesně tak, jak si je pamatoval. Ale asi půl míle od háje vysokých jasanů se nerozkládaly močály zarostlé trávou, nýbrž tmavé zástupy vojáků. Daly se na pochod, tři legie pěchoty v jedné linii, které zeširoka objela kavalerie, aby vpadla útočícím Farlanům do zad.

„Můj pane,“ pokračoval generál Lahk, „teď už nemáme na vybranou! Čelí přesile; pokud se budeme jen dívat, jak je masakrují, přijdeme na řadu hned po nich.“

„Poslední zrnka padají,“ zašeptal posměšně hlas v jeho mysli.

Isakovi ztuhly všechny svaly v těle, když si uvědomil, před jak strašlivým rozhodnutím stojí. Ševel hlasů i řinčení zbraní umlkly, seděl v naprostém tichu a hleděl přes neobdělaná pole. Vnímal jen těžké mraky nad hlavou a studenou vůni bahna ve větru.

Jeho mysl naplnil pach hrobu. Zaťal pěsti tak pevně, až se mu roztřásly jako starci, přesto nic neudělal, jen zíral na fádní pole, kde zemře.

Ach, bohové, je to skutečně pravda? Nemohu… Myšlenka zemřela nedokončena. Nebylo to tím, že by nemohl uvěřit; problém byl, že věřil. Nedokázal svůj osud zpochybnit, i když se o to celé měsíce snažil, doufal a modlil se, ignoroval instinkty a snažil se najít příjemnější alternativy, jiné cesty, které by byly dokonale možné, dokonce pravděpodobné…

Ale nic se nezměnilo, protože věděl, co přijde. Smrtky v jeho stínu to cítily; olizovaly si rty a nemohly se dočkat, až se dostanou k duši, která se uvolní, jakmile Isak zemře.

Nemohl uniknout. Nemohl utéct, předstírat ani zdržovat. Písek času dotekl; nemohl opustit své vojáky a vrátit se domů, protože nepřítel by je zmasakroval a získal důvod k pochodu na sever, neboť by věděl, že proti němu Isak nezakročí, že se bude jen krčit doma.

Farlany by vůdce, který zradil muže, po jejichž boku pochodoval, zlomil. Musel vydat rozkaz a doufat, že ho zachrání tichý malý muž. Musel ignorovat hrůzu a bolest a vložit všechnu důvěru v muže, jehož celý život stál na selhání.

„Isaku!“ zařval Vesna a popadl ho za ruku v zoufalé snaze přinutit ho k činu.

Isak sebou trhl a s divokým pohledem v očích se otočil k příteli. Chvíli na něj zíral, pak podlehl pálení v plicích a zalapal po dechu, jako by se vynořil z hlubin.

„Jděte,“ řekl a kvůli vyprahlému hrdlu mu téměř nebylo rozumět. Odkašlal si a spolkl strach. „Trubte do útoku,“ zachraptěl.

Bojím se.