32.

„Užíváš si ranního vzduchu?“

Jantar se při zvuku hlasu lorda Styraxe rychle otočil.

Bohové, neslyšel jsem ho přicházet, pomyslel si, než odpověděl: „Ano, můj pane. Jedna noc v Naiově společnosti muže naučí vážit si čerstvého vánku.“

„Vzduch ve vašem pokoji nebyl čerstvý?“ Dnes si lord Styrax zvolil vycházkový oděv důstojníka: silnou černou plátěnou tuniku bez prýmků i odznaků hodnosti, černé kalhoty a vysoké jezdecké boty naleštěné jako zrcadlo. Bělooký možná nebyl zvlášť pohledný − lidé si jeho rysů vlastně sotva všimli a jen málokdo by je dokázal popsat. Všichni si ale pamatovali jeho moc, do které se halil jako do pláště.

„Byl trochu zatuchlý, pokud mi odpustíte ten výraz, můj pane.“

„Mohlo za to vepřové − i můj žaludek tvrdil, že bylo trochu moc kořeněné.“

Dokonce i na území knihovny, kde neměla existovat žádná magie, byla přítomnost lorda Styraxe téměř drtivá. Možná patřil k největším mužům v Zemi, ale zároveň se nesl lehce, hbitě a ladně jako tanečník. Jantar věřil, že neproniknutelný obr není obyčejný člověk: jako by se bohům konečně podařilo lidi zdokonalit a on byl výsledek. Dokonce ani Aryn Bwr nemohl vzbuzovat větší úctu než Kastan Styrax.

Lord Styrax překonal několik yardů, které je od sebe dělily, a postavil se vedle majora. Z Knihovny období vedla jediná cesta, a to obrovskou branou. Strážnice byla zasazena do skály, trčela ven do cesty a shlížela dolů na Ilitovy schody. Oblouk brány využíval přirozené štěrbiny ve skalní stěně a otesané kvádry o výšce člověka oblouk podpíraly. Bez vrat vypadala knihovna zvláštně zranitelně, ale Ilitovy schody tvořil dvě stě yardů dlouhý a dvacet yardů široký, prudký svah, který neposkytoval žádnou ochranu těm, kdo stoupali nahoru.

Strážci knihovny se postarali o to, aby všichni věděli, že se v obrovských skladištích, kam uložili zbraně hostů, nacházejí i velké zásoby šípů − jeden za každého muže, kterého Deverk Grast přivedl do Ismessu. Ať už to byla pravda, nebo ne, podobnému účelu tu sloužil i přinejmenším tucet balist.

„Toužíš po svobodě?“ řekl lord Styrax a ukázal na oblouk, skrz který byly vidět řídce zalesněné kopce a jasné, bleděmodré nebe. Pořád bylo brzy; slunce vyšlo teprve před půlhodinou a údolí halily stíny. Vzduch byl studený a ostrý.

Jantarovi to připomnělo zimní rána, za kterých vyrážel s otcem a bratry na lov.

„Jen si užívám výhledu,“ řekl nakonec. „V podobně vznešeném prostředí rychle znervózním, obzvláště když moji muži jsou tam venku beze mě.“

„Takže ti raději seženu práci. Plánuji celý den zůstat v Domě strachu a potřebuji pomocníka.“

„Samozřejmě, můj pane.“ Jantar na okamžik zaváhal, pak se zeptal: „Můj pane, nehodil by se na to spíše Nai? Já vám pomůžu jenom tím, že budu nosit z místa na místo knihy.“

Lord Styrax kývl. „Máš sice pravdu, ale nikdy nevěř nekromantovi. Lidé bělooké z dobrého důvodu nenávidí, ale nejsme ničím ve srovnání s temnými poutníky.“ Styraxova slova Jantarovi připomněla rozhovor mezi nekromantem Isherinem Purnem, Naiovým mistrem, a lordem Styraxem, který vyslechl v Thotelu. Aniž by Jantar věděl, o čem je řeč, vycítil, že slova každého z mužů provází podtext, napětí a svazky, o nichž neměl ani potuchy.

Dívali se, jak se stráže u brány otočily k nim: nervózní Litsové připomínali vysokou, která vycítila vlky. Běloocí mezi nimi zareagovali jako poslední. Tři stáli čelem k Ismessu a nastavovali obličej větru, který vál vzhůru po Ilitových schodech. Jeden roztáhl křídla, i když by musel ujít dobrých deset kroků, než by mohl vzlétnout. Navzdory velikosti nedokázala křídla zvednout nikoho ze země bez magie.

„Ptáci v kleci,“ řekl Styrax a kývl na bělooké, kteří se k nim konečně otočili. Zdálo se, že si jejich nervozitu užívá. „Jsou k tomuto místu připoutaní; vštípili jim, že mohou hledět ven skrz mříže, ale nesmí klec opustit.“

Jantar zaváhal. „Nechápu ty lidi. Dokonce i jejich běloocí mi připadají divní a já si myslel, že váš druh je v celé Zemi stejný.“

„Patří ke zlomenému kmeni, který si není vědom ani své zašlé slávy. Bez nového vůdce zakrsnou na tomhle prohnilém místě, dokud je incest nebo válka nezničí.“

Ale jaké řešení jim nabídneme my? napadlo Jantara, když se Styrax zprudka odvrátil a pokynul Jantarovi, aby ho doprovodil.

Noční déšť promáčel půdu, proto zamířili k nejbližší štěrkové cestičce. Gesh je následoval. Bělooký se oblékl stejně jako den předtím, do formálního bílého roucha a obřadní zbroje. Bylo zvláštní vidět na někom tak málo barev; Gesh měl bledou kůži, krémově žluté vlasy a bílé oči, takže se Jantarovi zdálo, jako by snad ani nežil. Jeho štíhlá postava a nadpřirozený vzhled připomněly Jantarovi příběhy o elfech a ostře rudá a zelená barva kopí v obrovském toulci u boku neskutečný obrázek ještě podtrhla.

„Má ducha,“ poznamenal lord Styrax, když si všiml, kam se Jantar dívá. Šli dál cestou, která se stáčela, chvíli vedla podél potoka, pak zamířila zpět k hrozivému Domu strachu.

„Když budu mít čas, najdu si k němu cestu.“ Jantar se zatvářil zmateně a Styrax se zasmál. „Ne, takhle ne! Lord Celao je ostudný hlupák; bylo by lepší, kdyby se udusil rybí kostí a vlády nad Ismessem se ujal Gesh. Nedovolím, aby nějaký můj vazalský stát zůstal tak slabý.“

„Nikdy vás nebudou milovat,“ uvažoval Jantar nahlas.

„Pravda, ale ani mě nebudou nenávidět a jejich děti budou vědět, kdo jim vrátil budoucnost. Ne, Ismess je problém, který časem vyřeším − to Byora mi dělá větší starosti.“

„Vévodkyně Natai Escral, nebo její osobní strážce?“

„Oba. Tvé informace potvrzují, že Byora je jazýčkem na vahách Kruhového města, a očividně nejsme jediní, kdo si to myslí.“

„Nic z toho nechápu,“ povzdychl si Jantar. „Jak můžete pochybovat o nesmrtelných?“

„V jistých ohledech je snadnější je pochopit; jejich touhy a obavy jsou mnohem větší. Tuším, že Zhia se prozatím jen udržuje ve hře. Cítí, že se dějí velké věci, a ví, že musí zůstat u hracího stolu, pokud se nemá připravit o možnost zasáhnout.“ Styrax poplácal Jantara obrovskou rukou po rameni. „V Scree jsi odvedl dobrou práci, majore; s kartami, které ti rozdali, jsi rozehrál dobrou hru. Do té doby jsem Azaera považoval za nedůležitého; teď vidím, že do svých plánů zapletl i mě. A také jsi mi umožnil prohlédnout Zhiinu legendu; než se stala velkou zrádkyní a nestvůrou, byla člověkem jako každý jiný.“

Jantar kývl. Když se znovu připojil k armádě, podal vyčerpávající hlášení, které místy hraničilo s výslechem, protože lord Styrax a generál Gaur hladově nasávali každičký kousek informace a debatovali o každém rozhovoru a činu, na který si vzpomněl.

„O Azaerovi jsem věděl jenom to, co říká jeho legenda.“

„A tu si určitě pečlivě vybudoval, proto musím Azaera napřed lépe poznat, abych ho dokázal pochopit. Než jsem zabil lorda Bahla, stín mě varoval, že až se vrátím, budu čelit povstání. Proč? Potřeboval, abych své dobyvatelské tažení uspíšil? Chtěl, abych dorazil až sem a stal se svědkem, nebo ho Salen zradil? Co dělá v Byoře, že potřebuje odvést pozornost? Tvým úkolem bude Byoru v následujících měsících nepozorovaně sledovat a informovat mě o všem, co se tam bude dít.“

„Bude mi ctí, můj pane.“

„O tom pochybuji,“ řekl Styrax s úsměvem, „ale přežil jsi Scree a víš, po čem pátrat. O své muže si nemusíš dělat starosti; povedeš je do příští bitvy.“

„Děkuji, můj pane,“ řekl Jantar a dojalo ho, že pán chápe jeho potřebu být s muži, až se postaví nepříteli.

U vchodu do Domu strachu se lord Styrax zastavil a znovu se zadíval na velký pomník. „Tajemství v tajemství,“ řekl nahlas. „Ale napřed musíme vyřešit hádanku srdce. Kryptografie asi mezi tvé silné stránky nepatří, co, Jantare?“

Jantar zavrtěl hlavou a lord Styrax ho poplácal po zádech. „Nevadí; uvidíme, jak rychle se dokážeš učit!“ řekl vesele a vydal se nahoru po schodech ke dveřím.

Jantar si povzdychl a následoval ho.

* * *

Když lenní pán Torl vyšel ze stanu, bylo venku stále šero a slunce se sotva ukázalo na obzoru. V táboře panovalo i na tak brzkou hodinu nepřirozené ticho. Rozhlédl se a uviděl, že ohně začínají plápolat, vzhůru ale byla jen hrstka vojáků. Posledních několik týdnů jim dával pořádně do těla, ale za tíživé ticho nemohlo jen vyčerpání. Bylo jen dobře, že se lord Isak držel dál, protože po příchodu noci je už tak dost často navštěvovala smrt.

Nalevo Torl viděl ohně armády lorda Isaka. Jeden z pobočníků jí říkal Dočasná farlanská armáda. Označení náboženské tažení se klerikům zrovna nelíbilo; navzdory jedu a zášti trvali na stravitelnějších názvech: Boží vojáci, Obránci Země, a dokonce Spirituální poslové; každý kult a každá frakce měly své jméno a cíl. V Torlových ústech to zanechávalo hořkou pachuť, protože klerici trvali na tom, aby s nimi vše konzultoval, dokonce i zásobování.

„Můj pane,“ zavolal poručík Zaler a pospíšil si k němu. „Dobré ráno, pane.“

„Je?“ zavrčel Torl. „To se dá těžko říct.“

Zaler zaváhal. „Ach, co, můj pane?“ Byl to mladý muž, syn sestřenice Torlovy manželky, a přestože už byl víc než rok Torlovým pobočníkem, zachovával si zvláštní upřímnost. Byl malý a štíhlý − nikdy z něj nebude pořádný bojovník − což se snažil dohnat spolehlivostí, vstřícností a výkonností. Naneštěstí mu scházel selský rozum a ještě si nevypěstoval vojácký cynismus.

„Dobré, nebo ráno?“ zopakoval Zaler úzkostně.

„Nebuďte hloupý, poručíku,“ řekl Torl podrážděně.

„Promiňte, pane. Mám dát zatroubit budíček?“

Torl kývl, pak si podle Zalerova výrazu uvědomil, že už zase mhouří oči a tiskne si kořen nosu. Asi vypadal přesně tak vyčerpaně a staře, jak se cítil. Palanda v táboře se v ničem nevyrovnala obrovské péřové matraci v panské ložnici v Koanu, jeho hlavním sídle. Byl sice zvyklý na vojenská tažení, ale najednou se mu zdálo, jako by ho dostihl věk.

Zaler dal znamení trubači, který ostře zasalutoval, přiložil k ústům roh a zadul několik ostrých tónů, které všude okolo vyvolaly sténání. Troubení následně přejali trubači ostatních pluků, takže brzy doléhalo ze všech stran. Během několika vteřin zazněl budíček i z tábora generála Lahka.

Torl se zadíval na řady stanů. Jeho jednotky zůstávaly úhledné a disciplinované, zatímco legie kajícníků začínaly působit rozedraně a chaoticky. Důsledkem bylo, že kajícníci doráželi do táborů až po setmění, na což klerici reagovali pouze tím, že nechali nejpomalejší muže zbičovat, a to všechno ještě zhoršovalo.

„Pane, mám přivést léčitele? Vypadáte vyčerpaně,“ zeptal se Zaler ustaraně.

Torl zavrtěl hlavou. „Jsem jenom unavený. Nemůžu dovolit, aby muži viděli, jak se o mě dvě rána po sobě stará léčitel, špatně by si to vyložili.“

„Můj pane, víte to jistě? Jste příšerně bledý.“

Torl zahlédl Zalerův úzkostný výraz a na okamžik své rozhodnutí zvážil; mladík nikdy zbytečně nenaléhal a musel přiznat, že ho lehká zbroj to ráno tíží jako bojové brnění. „Muži nebudou bojovat za rozmazleného hlupáka, Zalere,“ řekl po chvíli.

„Pane, to by nikoho ani nenapadlo. Ale faktem je, že jste o dvacet let starší než většina z nás a sám jste řekl, že generál je důležitější než jeho vojáci. Jsou to vaše vlastní slova, pane; generál se o sebe musí starat. Nemoc nebo vyčerpání vede ke špatným rozhodnutím a ta stojí životy.“

Torl se na pobočníka zamračil. Možná ten kluk přece jenom není úplně k ničemu. „Takhle dokazujete poslušnost? Tím, že protiřečíte generálovi v poli?“

Zaler sebou škubl, ale neustoupil. „Podrobně jste mi popsal povinnosti generálova pobočníka.“

„Pokud mi pak dáte pokoj, tak toho zatraceného léčitele přiveďte…“ Torl se odmlčel. „Ne, napřed mi povězte, jestli včera v noci byly nějaké problémy.“

„Obávám se, že ano, ale zdá se, že jsme je zase zvládli.“

„Bohové, pochodujeme do války a bojujeme přitom mezi sebou,“ vzdychl si, klesl do křesla a od panoše přijal misku s čajem. Vzal ji do dlaní, usrkl horkého nápoje a rýhy na čele se mu trochu vyhladily. „Každý rok mi trvá déle, než si vyženu z kostí ranní chlad,“ řekl si pro sebe, pak vzhlédl. „Je tu Tiniq?“

Zaler kývl a mávnutím přivolal dvojče generála Lahka. Byl to asketa − voják, jehož latentní magické schopnosti se nikdy správně nevyvinuly, přesto byl díky nim mimořádně nadaný. Lesarl ho odvolal z Isakovy osobní stráže, aby mohl lennímu pánovi Torlovi pomoct s méně přátelskými kleriky.

Doposud se pokusili Torla dvakrát zavraždit a téměř každou noc docházelo k násilným střetům, ale agenti vrchního správce si se žoldáky, kteří se snažili eliminovat ty, kdo ohrožovali postavení kultovních vůdců, snadno poradili. Sám Tiniq teď spával přes den na voze se zavazadly, aby mohl celou noc zůstat vzhůru.

„Lenní pane Torle,“ pozdravil Tiniq, když rychle přistoupil. Levou paži měl ovázanou, ale nezdálo se, že by mu dělala potíže.

Tiniq byl dvojčetem bělookého − což bylo samo o sobě nemožné, jak tvrdili léčitelé − ale nevypadal nijak pozoruhodně. Byl průměrné výšky i postavy a měl normální oči. Jeho jedinou zjevnou schopností bylo, že dokázal splynout s okolím. Další odlišnosti se projevily až ve chvíli, když člověk zjistil, že je jen o pět let mladší než Torl, nebo uviděl, jak je rychlý, když se lenního pána pokusil zavraždit Nartisův kněz.

„Co se vám stalo s rukou?“ zeptal se Torl a nabručeně si všiml, že jednomu z nich to ráno léta očividně nevadí. Tiniqovy oči se znepokojivým způsobem leskly. Obvykle si nepotrpěl na to být středem pozornosti, noční vzrušení mu ale dodávalo neobvyklou energii.

„Pokusili se nás zlikvidovat nájemní vrazi,“ oznámil. „Trocha uznání neškodí, co? Narazili jsme na skupinu, která se plížila k Sarocovi; asi plánovali zabít plukovníka Medaha.“

„A napadli vás ze zálohy?“

„Pokusili se o to, ale nevšimli si, že se za nimi plíží Leshi a Shinir.“

„Zajatci?“

Tiniq přešlápl. „Ardela se přestala ovládat.“

„Ardela? Ta holohlavá ďábelská kočka?“

„Přesně ta,“ přitakal Tiniq a od srdce se zakřenil. „Ukázalo se, že opravdu nesnáší každého, kdo je nějak spojený s Nartisem. Když uviděla, že jde o Nartisovy kajícníky, úplně nad sebou ztratila kontrolu.“ Všiml si Torlova výrazu. „Můj pane, promiňte; před odchodem z Tirahu jsem se s ní nikdy nesetkal. Nevěděl jsem, že je až tak šílená.“

Rozhovor přerušily zvýšené hlasy nedaleko a všichni se otočili ke skupince mužů, která se k nim blížila. Muži lenního pána Torla sáhli po zbraních.

Torl se přes ně zadíval na skupinu kněží a na obrovskou postavu v bílém v jejich středu. „Bohové, ještě to mi scházelo,“ zabručel, pak zvýšil hlas. „Sire Dahtene, ať si muži dají pohov.“

Šedovlasý kopiník se otočil k lennímu pánovi s bolestným výrazem ve tváři. Torl ho ignoroval, proto sir Dahten zavrčel rozkaz. Osobní strážci neodložili zbraně, ale zaujali méně agresivní postoj, zatímco všude okolo vojáci strhávali tábor.

„Chalate, dobré ráno,“ zvolal Torl. Chetský bělooký neodpověděl hned. Zdálo se, že upírá všechnu pozornost na tábor v dálce. Torl poklekl a nabídl mu svůj meč jílcem napřed podle farlanského zvyku. Před výpravou se s bývalým vládcem Chetsů nikdy nesetkal, ale dost toho o něm slyšel. Jeho chuť k jídlu byla stejně pověstná jako jeho fyzická zdatnost, ale zdálo se, že některé z historek přeháněly.

„Torle, vaši muži se nevěnují ranním bohoslužbám,“ řekl Chalat nakonec, přelétl pohledem shromážděné kopiníky a pak se zadíval na lenního pána. „Jejich bezbožnost nám dělá starosti. Náš úspěch závisí na požehnání bohů.“

Chalat byl stejně vysoký jako generál Lahk, ale mnohem statnější než jakýkoli Farlan. Předloktí měl silná jako jiný muž stehna − na tom jeho nedávný půst nic nezměnil − ale jeho proslulá soudkovitá postava byla ta tam. Ztratil břicho a jeho trup se tak pod mohutným hrudním košem dramaticky zužoval, což ještě podtrhoval háv, který si v pase stahoval provazem. Tvář měl vyzáblou a pod očima tmavé kruhy. Vlasy mu zestříbřely, což se u bělookých stávalo vzácně. Přestože už žil mnohem déle než normální člověk, až do předchozího léta měly jeho vlasy obvyklou chetskou světle hnědou barvu.

„O jejich zbožnosti nepochybuji, Chalate,“ řekl Torl napjatě, „což nemohu říct o některých mužích, kteří se okolo vás shlukují jako krkavci.“

Krkavci za ním si rozzlobeně načechrali peří, ale Chalat je umlčel zvednutým prstem. Ve tváři neměl žádné emoce − byl smířený se Zemí a byl si jistý svým úkolem. Pro lenního pána Torla, otce bělookého a dlouholetého důvěrníka lorda Bahla, to byl znepokojivý pohled. Žádný bělooký by se tak neměl tvářit uprostřed armády; protiřečilo to jeho podstatě.

„Jsou to můry, ne krkavci, a slétají se k mému světlu,“ prohlásil Chalat slavnostně. Na zádech stále nosil velký meč, který dostal, když se stal Vyvoleným boha ohně. Amuletu s krvavou růží, který k meči patřil, se ale před odchodem z Lominu vzdal. Torl se smál, když mu to řekli, protože nevěřil, že by se nějaký bělooký vzdal tak mocného artefaktu, ale Chalat to doopravdy udělal: neodvolatelně se změnil.

„Už nejsem bělooký,“ řekl Chalat, když se k nim připojil, „už nejsem lord, jen posel boží.“

To se na můj vkus až příliš blíží prorokovi a všichni vědí, že ti jsou všichni do jednoho šílení. Myslíte si, že vírou odvrátíte oštěpy? přemýšlel.

„Můry jsou hloupí tvorové, které rychle sežehne oheň,“ opáčil Torl.

Chalat pomalu přitakal, očividně ho zajímala jen sama sláva, ne její následky. „Armáda musí každé ráno provést bohoslužby, důstojníci i prostí vojáci. Kněží na ně dohlédnou a poučí je o způsobech bohů. Mezi muži se šíří zvěsti o bezbožnících, o tvorech, kteří přes den spí a v noci se plíží táborem.“

Poučí je o způsobech bohů? Dokážu si představit, co máte na mysli. Opravdu si myslíte, že muži budou jen nečinně stát a dívat se, jak jejich přátele odvlékáte na hranice?

Torl se zadíval na kněze v Chetsově stínu a snažil se zjistit, jestli některého nezná − pravidelně se měnili, což ukazovalo na krutý boj o moc v řadách kleriků. Dva Tsatachovi kněží, stále dobří bojovníci, které Chalat přijal za učedníky. Zbytek tvořila převážně směska kněží z chrámů Nartise a Smrti, dnes tu ale byli i zástupci Belarannar, Vresta a Vasla.

„Kdybychom muže nutili provádět bohoslužby masově, ztratili bychom každý den celou hodinu,“ protestoval Torl, „a to by nepříteli dalo větší šanci nás vystopovat.“

„Tvrdíte, že nás vaši mágové před nepřáteli chrání. Není to snad pravda?“

„Není to jisté; Laratův Vyvolený může být pro naše mágy příliš silný.“ Teď pro ně máte využití? Včera jste chtěl, abych je všechny pověsil jako kacíře, i když nás varovali před Meniny!

„V tom případě nám k ničemu nejsou,“ odpověděl Chalat prostě. „Předstoupí před morální tribunál a budou se zodpovídat ze svých činů.“

Torl se uklonil a doufal, že působí dostatečně smířlivě. „Obávám se, že to není možné. Lord Isak odvelel všechny mágy k sobě. Po vraždách, k nimž došlo během předchozích dvou nocí, povolal zpět všechny, kdo mají smlouvu s akademií.“

„Jsou pod mým velením,“ řekl Chalat a poprvé se na Torla doopravdy podíval. Očima mu probleskla jiskra bělookého, kterým býval. „Jsou to nástroje bohů a ti si s nimi mohou dělat, co se jim zachce. Povězte tomu chlapci, aby je poslal zpátky.“

„Jak si přejete,“ řekl Torl a žasl nad Chalatovým chováním. Bělookému nedocházelo, že jeho rozkaz bude odmítnut. Pravděpodobně očekával, že mu lord Isak pokorně vyhoví.

Morální tribunály provázelo čím dál větší násilí; muži byli často ubičováni k smrti přímo před očima kněží, kteří se z nich snažili vytlouct doznání, ale Torl litoval především ty, kdo přežili. Byli donuceni přiznat vinu, vzdát se přátel, ztrestat spolubojovníky a přijmout „nápravu“ − Torl si nebyl jistý, jestli na tom odsouzenci na smrt nebyli líp. Častokrát posílal Tiniqa zabíjet, aby ochránil muže před šílenstvím, které se každý den opakovalo.

„Jsme blízko nepřítele; cítím kacířství ve větru,“ řekl Chalat a vytrhl Torla z ponurých myšlenek.

„Dnes vyjedeme v bojové formaci,“ souhlasil Torl. „Za čtyři dny ostré jízdy se dostaneme na dohled Černého zubu. Podle nejnovějších zpráv táboří vojsko lorda Styraxe před Akellem.“

„Musím vést armádu.“ Zadíval se k druhé armádě, kde generál Lahk bezpochyby pobízel vojáky, aby strhli tábor první. „Vyrazíme před lordem Isakem; můžete se ke mně připojit, lenní pane Torle.“ S tím se otočil a odešel.

Torl se díval, jak se kněží rozestoupili a nechali ho projít, pak zapadli úhledně do řady za ním. Zůstal jen jeden muž, vysoký třicátník s rozmáčklým nosem v Nartisově hávu. Zdálo se, že nevnímá, že jeho společníci už opustili linie kopiníků, tak upřeně pozoroval lenního pána Torla. Starší muž ho nepoznával, ale hádal, že patří k lidem s magickými schopnostmi. Aliance a loajalita mezi kulty se neustále měnily, ale pokud to Torl pochopil dobře, nadcházející bitva přesunula mágy do popředí.

„Posel boží vám dal rozkaz. Kopiníky nebudete potřebovat. Nechte je tady.“ Kněz se na Torla křivě usmál a ukázal mu, aby následoval Chalata. „Cítíme, že potřebujete nábožensky osvítit.“

„Táhněte do prdele, ty i všichni ostatní fanatičtí bastardi!“

Torl mrkl. Na okamžik ho napadlo, že slova vyřkl sám, pak si uvědomil, že vpřed vykročil Tiniq a ve tváři má výraz nepokryté nenávisti.

Nezdálo se, že by kněze zastrašil. „Bezbožný neřáde,“ zavrčel. „Za urážku kultů tě postavíme před tribunál, tím si můžeš být jistý.“

„Klidně,“ odpověděl Tiniq. „Jmenuji se Tiniq, jsem bratr generála Lahka a strážce Isaka Pána bouří. Pokud si myslíš, že mě dokážeš odvléct před tribunál, posluž si.“

Kněz se otočil k Torlovi. „Pohybujete se ve společnosti kacířů,“ zasyčel. „Potřebujete poučit víc, než jsme si uvědomovali. Odložte zbraně a následujte mě.“

Torl se ujistil, že lord Chalat stále míří pryč a nevidí je, potom udělal malé gesto. Na jeho znamení tasili všichni vojáci na dohled − plný pluk kopiníků a přísežných vojáků − zbraň.

„Patřím k Bratrům svatého učení od chvíle, kdy jsem dosáhl dospělosti,“ řekl tiše. „Rád bych si poslechl, jak mě muž o polovinu mladší než já poučuje o zbožnosti, ale naneštěstí jsem vázán zvláštním nařízením sedm, a kdybych se mu vzepřel, byl bych obviněn ze zrady.“

„Zvláštní nařízení nestojí nad slovem božím!“

„Zajisté ne,“ řekl Torl a opovržlivě dodal, „ale ty nejsi bůh, jsi ubohý človíček opilý mocí. Pověz ostatním idiotům, kteří zasedají ve vašem takzvaném ‚morálním tribunálu‘, že jsem dostal rozkaz do písmene se držet zvláštního nařízení sedm, a to říká, že žádný armádní důstojník nesmí být souzen žádným jiným soudem než polním a žádný šlechtic ani velící důstojník nesmí cestovat neozbrojen nebo bez doprovodu kopiníků. Pokud si mě přeješ poučovat, musíš napřed předložit žádost nejvyšší farlanské vojenské autoritě.“ Ukázal na druhou armádu, pak na velitele svých kopiníků. „A to je lord Isak, nebo v případě nutnosti já sám. Sir Dahten přijímá předběžné žádosti.“

Odvrátil se a dal tak najevo, že rozhovor je u konce. Kněz za ním prskal vzteky, dokud ho sir Dahten nepoplácal po rameni. Rytíř měl zvláštní dovednost; v devíti případech z deseti se mu podařilo zarýt prst do měkké prohlubně na rameni a zasáhnout nerv. Když uslyšel, jak muž padl na kolena, Torl poznal, že Dahten zase trefil do černého.

„Předběžné žádosti,“ začal Dahten výhrůžně, „se nepodávají ústně. Ale roztáhni doširoka paže − bůh ti v černé hodince určitě dodá sílu.“

Jak dlouho můžeme tímto způsobem pokračovat? uvažoval Torl a zavřel oči, když uslyšel, jak kněz zaskřehotal, jakmile mu do natažených rukou vložili meče. Ještě pět dnů, než dorazíme do Kruhového města. Neroztrháme se napřed navzájem na kusy?

* * *

Následující ráno se nad Kruhovým městem rozpoutala bouře. Varovné troubení se rozeznělo za úsvitu a jeho ozvěna se stále rozléhala městem, když přišla záplava. V Paliči zahalil Cambreyho jazyk hustý oblak páchnoucího šedého kouře.

Ruhen stál v komnatě vysoko v Rubínové věži a hleděl dolů na město, které omývala záplava. Zíral do mlžné dálky a vážnou tvář měl lehce ustaranou. V rukou držel tenkou knížečku, která byla jediným majetkem jeho matky a na niž si nevzpomínala; deník Vorizhe Vukotice vytažený z popela v Scree. Připadalo mu zábavné, že má něco tak cenného, knihu, jejíž obsah určí směr, kterým se bude následující rok válek ubírat, jak dětskou hračku.

„Pojď pryč od okna, drahoušku,“ zavolala vévodkyně a vztáhla k němu ruku. „Pojď, Ruhene, posaď se ke mně.“ Masírovala si spánek, což teď dělávala téměř neustále, protože ji v jednom kuse trápila tupá bolest hlavy. Váčky pod očima napovídaly, že v poslední době špatně spí − Ruhen nerad spával v její ložnici, raději měl přístup k tmavým chodbám věže, kdykoli se mu zachtělo, a bez něj vévodkyně nenacházela odpočinku. Každé ráno vypadala ztrhaněji a nervózněji; bála se stínů.

„Přichází, můj pane,“ řekl hlas ve větru, který nikdo kromě Ruhena neslyšel, i když Haipar sebou škubla. Vyzáblá žena se ještě víc schoulila a silněji se hryzala do rtu, protože cítila v místnosti Aracnanovu přítomnost, i když ho neslyšela. Ilumene si ničeho nevšiml, protože ho trápila kocovina. Zíral bezútěšně na podlahu a občas usrkl vlažné kávy.

„Za jak dlouho tu budou?“

„Možná za čtyři dny, pokud nechají ty nejpomalejší za sebou; armádu tvoří kavalerie, za níž se táhne hejno oškubaných venkovanů. Pět dnů, pokud budou chtít dorazit v bojově pohotovosti.“ Aracnanův hlas byl pouhou ozvěnou v Ruhenově hlavě. Žoldák byl někde v Kole, kde pátral po uprchlé Farlance. Nedařilo se mu ji ale vyčenichat a jeho frustrace byla téměř hmatatelná. Žoldákova role se změnila. Jeho loajalita už nebyla tajemstvím a jeho využitelnost se tím zmenšila.

„Ruhene, prosím, pojď sem, vezmi mě za ruku a pošeptej mi něco, ať mě nebolí hlava,“ žadonila vévodkyně.

Chlapeček se otočil a jeho úsměv jí vyhnal z tváře všechny starosti, tedy alespoň do chvíle, kdy se znovu otočil k oknu.

„Chlapec mě chce zabít. Zvláštní volba − zná riziko.“

„Jedné půlce velí chetský bělooký.“

„Lord Chalat? Výtečně. Sešli na něj sny o démonech, rozdmýchej jeho fanatismus. Bude štvát muže vpřed a neposkytne lordu Isakovi šanci s Meniny vyjednávat ani napadnout Byoru. Nemůže opustit náboženské tažení.“

„Uzavřete s lordem Styraxem dohodu?“

„Ještě se o mně nesmí dozvědět. Ilumene mu nabídne vévodkyninu armádu.“

„Plánujete Farlany vyhladit?“

„Ne, jen chci, aby obě strany utrpěly ztráty. Ať Šašci zajistí, aby lord Isak unikl − bitva nesmí skončit jednoznačným rozhodnutím, musíš ale najít způsob, jak zabít Kohrada Styraxe.“

„Postarám se o to.“

Ruhen přerušil kontakt, poodstoupil od okna a otočil se k adoptivní matce. Znovu se po něm natáhla, proto se k ní odbatolil a dovolil, aby ho pevně objala. Stačilo několik polibků a pohlazení po hebkých hnědých vláscích a Natai Escral, vévodkyně z Byory, byla uchlácholena.

„Ach, zase si hraješ s knihou,“ broukala. „Je to skoro stejná hádanka jako ty, můj krásný chlapečku! A co jsi viděl z okna, malý Ruhene?“

„Vojáky, matko,“ odvětil Ruhen nevinným hláskem.

Jeho slova vyvolala na její tváři zářivý úsměv, pak ale pohlédla na Haipar − žena z Pustiny si vůbec nevšimla, že byla zbavena své pozice.

Haipar by to nezajímalo, i kdyby si to uvědomovala; sotva vnímala okolí, byla totiž ztracena ve vlastní nemoci a mizérii, neustále sebou trhala a nahlížela do koutů. Když si všimla Ruhena, hleděla na něj jako myš na kočku.

„Ano, drahoušku, město je plné vojáků, ale mám je všechny pod kontrolou. Nikdy bychom nedovolili, aby ti někdo ublížil.“

„Ne tady, tam venku.“ Ukázal na obzor a vévodkyně se napjala. „Muži na koních,“ dodal, aby se ujistil, že pochopí.

Odnesla ho k oknu, ale za městem nic neviděla. Ruhen ukázal na severozápad, ale tam spatřila jen mlhu a kouř. „Děsí mě,“ dodal pro zábavu.

Ochranitelsky ho objala okolo ramen. „Nikdo ti neublíží,“ řekla, pak se otočila k Ilumenovi. „Seržante, pošlete sluhu do Čtvrté věže. Ať řekne mágu Penessovi, že chci, aby prozkoumal severozápad.“

Ilumene se zašklebil, ale vyškrábal se na nohy.

Vévodkyně se usmála na Ruhena. „Možná je náš princ výjimečnější, než jsme si mysleli.“

Ruhen se od vévodkyně odvrátil a zadíval se ven z okna, aby neviděla stíny, které mu tančily v očích. Dole pod nimi se sbíral dav − hlavně žebráci a pobudové. Už několik hodin obléhali zvenčí brány a rozprchli se, jen když Kiyer Potopa umyla ulice, jakmile ale voda opadla, připlížili se zpátky. Zatímco přihlížel, srocovali se ve stínu Rubínové věže další a další lidé.

Díky Luercovi a jeho malé družině stoupenců se zprávy šířily rychle. Chrámy se vyprázdnily a v ulicích se bojovalo, takže mnozí lidé hledali něco − cokoli − v co by mohli věřit. Před branami sídla zatím Ruhena vyhlíželi ti nejzoufalejší, ale byl to začátek. Ruhen byl nesmírně trpělivý, a jakmile zprávy proniknou za hranice Kruhového města, určitě se dostanou k lidem, kteří slyšeli vyprávění harlekýnů.

„Vrátíme se zpátky do údolí?“ zeptal se Ruhen.

„Chceš zase vidět muže s křídly?“

Vážně kývl a vévodkyně se usmála. „Dobrá, půjdeme. Lord Styrax nás určitě rád uvidí; chce, abychom byli všichni přátelé − chtěl bys to?“

Ruhen se zamyslel. „Přátelé jsou dobrá věc.“

„To ano, drahoušku.“ Vévodkyně ho opět pevně objala a on slyšel, jak jí na rozdíl od něj rychle tluče srdce.

Vzal ji za ruku a pohlédl jí zpříma do očí. Na okamžik ztuhla, protože se ztratila ve stínech, ale pak se uvolnila. „Možná by bylo nejrozumnější uzavřít spojenectví s Meniny, ale raději bychom měli počkat na zprávy od mága Penesse. S uzavřením přátelství můžeme ještě den nebo dva počkat a je vždy lepší přinést dárek.“

* * *

Ten večer jedli Doranei se Sebem v malé hospůdce na okraji Zlomu, jen kousek od Beristoly. Lell Derager, který je i nadále ukrýval, navrhl, aby zašli právě sem, pokud chtějí zjistit něco nového.

Situace v Kole a Paliči se pomalu vymykala kontrole, zmínila se hospodská téměř ihned. Neřekla, co problémy způsobuje, a muži z Narkangu byli příliš zkušení, než aby projevili větší zájem. Jedli misku za miskou mastného dušeného a špehovali rozhovory okolo.

„…slyšel jsem, že chtěla prodat celý Zhoj Meninům…“

„…Oddaní dostali, co si zasloužili, je to jenom tlupa kněží s meči…“

„…dost šílení na to, aby použili démony v bitvě!“

„…zlomil kletbu dotykem, říkám vám − všichni jsme to cítili!“

Doranei ztuhl a nastražil uši. Místnost byla plná tichých rozhovorů, které se navzájem prolínaly, ale ten poslední zněl jinak. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, čím se liší, ale když pochopil, sotva se ovládl, aby se neotočil a nezadíval se na muže, který promluvil. Něco v jeho hlase mu připomnělo Parima, demagoga, kterého král Emin přinutil vstoupit do Bratrstva: zaznívala v něm naléhavá upřímnost, již Parim úspěšně využíval k tomu, aby posluchače přiměl zasypat ho dary.

„Jdu se vychcat,“ zamumlal Sebovi, odložil pohár a klepl prstem žlutým od koření dvakrát na pult. Chytil Seba za paži a opřel se o něj, když se zvedal ze židle. Sebe se díky tomu mohl pootočit, aniž by upoutal pozornost, rozhlédnout se po místnosti a zjistit, kdo bude Doraneie sledovat. Když se vrátil k jídlu, byl si jistý, že nepřitáhli nechtěnou pozornost, lidé jen zběžně zvedli hlavy, aby se podívali na obrovského, ozbrojeného muže, který je míjel. Nikdo nešel za ním, nikdo nezmlkl, proto se Sebe s radostí vrátil k pití, vyprázdnil pohár a mávl pro další.

Když se Doranei vrátil, poplácal Seba po rameni, aby mu poděkoval za pití, a při sedání mu pošeptal: „Zadní kout, muž v bílém.“

Sebe vytřel zbytek dušeného hrudkovitým chlebem. „Nezapadá sem, co? Není to kněžská kutna, ale žádný kupec se neobléká do bílé.“

Z opačné strany místnosti se k nim donesl další útržek rozhovoru: „…tohle pro mě žádný bůh neudělal. Stačí jediný pohled do jeho očí a změní vás. Vznešený jako princ, a přitom je ještě dítě…“

Doranei se naklonil k Sebovi. Páchl vlhkou vlnou a potem, ale Doranei tušil, že na tom není o nic lépe. „Nezdá se, že by mluvil o některém z našich přátel,“ zamumlal. „Co myslíš?“

Sebe pokrčil rameny. „V tomhle ohozu nepůsobí jako nevinný divák. Myslím, že z něho moc nedostaneme.“

„Není první takový, kterého jsem tu viděl,“ souhlasil Doranei. „Asi jde o další krok, rekrutují lidi, aby šířili zvěsti. Slyšel jsem, že se před branami Rubínové věže scházejí žebráci, píší prosby bohům a věší je na stěny. Zoufalí lidé přestali věřit kultům a hledají něco nového − a poselství stínu je připravené.“

Sebe se zatvářil stejně jako Doranei. „Takže jsi na řadě.“

Doranei vzdychl. „Pravda, a rozhodně ne naposledy,“ řekl ponuře. „Doufejme, že mi poví něco užitečného.“

Dvojice dopila, vyšla ven a rychle si našla v ulici tmavý kout, kde by mohla nerušené počkat, dokud muž v bílém neopustí hospodu a nevyrazí osamoceně do noci.

* * *

Ve chvíli, kdy generál Lahk následující den požádal o svolení zastavit, Isak už pátral v paměti po odloučeném místě, kde by mohl nechutný úkol vykonat. Cestu dobře znal; za Dvojčaty se silnice kroutila mezi kopci a širými travnatými pláněmi, kde kdysi lovil husy a líčil oka na zajíce. Pochodující armáda většinu zvířat zahnala, ale krajina se od dob, kdy tudy projížděl s karavanou vozů, nijak nezměnila.

Rozkaz byl vydán, ale Isak zůstal v sedle a sledoval, jak vojáci okolo bleskurychle plní Lahkovy povely. Stáhl si z tváře hedvábnou modrou masku, nastavil ostříhanou hlavu chladivým prstům ostrého vánku a zadíval se do nastupujícího večera. Muži se vrhli na vozy se zásobami a hledali stany, jídlo a dříví na podpal. Připomnělo mu to armádu mravenců zabíjející kudlanku nábožnou.

Isak vytřeštil nevěřícně oči, když uviděl, kolik vozů s armádou pojede. Vojska čítala dohromady víc než patnáct tisíc vojáků a proviantní generál, komický mužík s krátkými končetinami jménem Pelay Kervar, velel další tisícovce mužů − přesně tolika jako plukovníci, kterým dennodenně hlasitě nadával. Když šli Farlané do války, Kervar stál hodností nad plukovníky i lenními pány a jeho osobní stráž byla skoro stejně silná jako Isakova.

Isak sesedl a několik minut pečoval o svého válečného oře Toramina, než ho předal do péče čekajícímu štolbovi. Pořád byl zvyklý postarat se napřed o koně, než rozbije tábor, ale věděl, že se zdržel i z jiného důvodu. Každý večer ho čekal úkol, k němuž se zavázal, úkol, po kterém se cítil špinavý a jenž se, což bylo ještě horší, zatím neukázal tak nutný, jak doufal. Velitel Jachen postával nedaleko a v rukou držel plátěný vak a několik kusů černého dřeva, a to způsobem, který jasně říkal, že by se raději ani jednoho nedotýkal.

„Posily z Lominu pořád nedorazily?“ zeptal se hraběte Vesny, i když věděl, že by mu ihned oznámili, kdyby se ocitly na dohled.

„Ne, už nikdo další. Vypadá to, že optimismus lenního pána Suila byl nepodložený; šlechtici z východu určitě s radostí využili jakékoli výmluvy, aby mohli zůstat doma a dívat se, jak fanatici odjíždějí.“

Ve zbroji tvořili úchvatný pár. Isak ve stříbrné Siulents a Vesna v černém brnění se zlatou hlavou řvoucího lva na hrudi − přitahovali dokonce pohledy vojáků, kteří byli na jejich společnost zvyklí. Magie Siulents se přímo dožadovala pozornosti a v šeru vynikala ještě víc a Vesnova pověst hrdiny ho v očích unavených vojáků vyzdvihovala téměř stejně.

Isak musel s přítelem souhlasit. Vévoda Lomin odmítl splnit Isakův rozkaz a neposlal mu žádné muže, protože nevěřil Isakovu slibu, že východ ochrání. To poskytlo lenním pánům z východu dobrou výmluvu, aby se nemuseli připojit k náboženskému tažení, o které neměli žádný zájem.

„Poskytli by nám převahu, kterou potřebujeme. Nemohu na to nezareagovat,“ řekl Isak, ale vlastní slova mu připadala prázdná.

„Podle toho, co říkají mágové, věřím, že jsme dost silní,“ ujistil ho Vesna. „Lord Styrax má s sebou jen malé vojsko: čtyři legie pěchoty a tři kavalerie. Zdá se, že umí obsazovat města bez velkého boje. Nebude mít dost času připravit se na nás. Pochybuji, že vůbec hledí naším směrem.“

Isak po něm střelil skeptickým pohledem.

„Ne, asi to nebude tak jednoduché,“ připustil Vesna rychle, „ale pamatujte, jeho problémem jsou Raland a Embere. Jak by mohl očekávat preventivní zásah ze severu?“

„Takže se budeme držet plánu?“

„Zajisté. Mágové potvrdili, že jeho vojsko táboří před Akellem, ale jsem si jistý, že ustoupí na jih od Kruhového města, takže si nebude krýt záda.“

Vesna vytáhl ze sedlové brašny mapu, za chůze ji rozvinul a ukázal Isakovi. Mířili ke kopci, k obyčejné kamenité vyvýšenině, kterou pohromadě držely kořeny starého dubu, poskytne jim ale úkryt před zvědavými pohledy vojáků.

„Okolí Kruhového města tvoří z větší části pastviny, což můžeme využít. Jižní pozice nabízejí dobré únikové cesty a do jisté míry to omezuje útočníky − budou se muset vydat úzkým kanálem mezi městem a mokřinami, takže budete moct předvídat, kudy se nepřítel vydá, a připravit mu několik překvapení. Můžete rozestavět lučištníky a lehkou kavalerii, kteří vám budou chránit ústup a strhnou mosty přes řeku. A všude okolo rozprostřete mágy, kteří útočníky dál oslabí.“

„Není to trochu příliš nápadné?“

„Ano − ale my jsme ti, kdo se snaží vyvolat střet. Chalat chce dost prostoru k manévrování, aby mohl využít naší přesily, a až přebrodíme obě řeky, přesně to mu poskytneme. Je si naprosto jistý disciplínou svých jednotek. Nepřítel přesně ví, čemu čelí; pochodující armáda mágy snadno neošálí.“

Isak se ušklíbl. „Čím víc to poslouchám, tím víc to zní jako velká katastrofa. Promluv si s generálem Lahkem, vymyslete jiné možnosti.“ Dorazili ke kopečku jen několik kroků za velitelem Jachenem.

„Náboženská obdoba čůrání za strom,“ povzdychl si Isak, když Jachen vytáhl z vaku dřevěnou desku a začal do ní zasazovat podpěry. Na desce byla namalovaná ikona Chřadnoucí královny, kterou si se všemi poctami vypůjčili z Chrámu Smrti, a z ní visela malá železná kadidelnice. Nebylo tajemstvím, že se Isak každý večer modlí k Chřadnoucí královně, ale kdyby tak činil otevřeně, ostatní by se cítili povinováni připojit se k němu.

„Je to lepší než nic, můj pane,“ řekl Vesna, když Jachen malý svatostánek dostavěl a ustoupil. „Aspoň dáváte jasně najevo, že nečekáte, že se k ní bude modlit každý v armádě; vzkaz od Lesarlova muže Vojáka, který jsem našel v přikrývkách, to říkal jasně.“

Isak ohrnul nos. „Byla by jedinou bohyní, která by sílila. Nedokážu si představit, jak by svoji moc použila.“ Mávl rukou a téměř ihned začal z kadidelnice stoupat špinavý kouř.

„Ach, můj pane?“ ozval se Vesna, když Isak poklekl před svatyní. Sebral ze země ulomenou větev a nabídl mu ji. „Pokud si chcete dát něco horkého k jídlu, až skončíte…“

„Nejsem cirkusová opice, víš?“ zavrčel Isak. Přesto natáhl ruku, nad dlaní se mu roztančilo zelené světlo, zavířilo a vybuchlo ve stopu vysoké plameny.

„Nikdy bych z vás takovým způsobem netěžil, můj pane,“ ujistil ho Vesna s úsměvem.

Isak neutrálně zabručel; pochopil žert, ale nálada se mu nijak nezlepšila.

Větev vzápětí vzplála a Vesna se otočil zpátky k táboru. Když odcházel, cítil hořkou vůni kadidla a slyšel Isakův tichý, mumlající hlas. Přidal do kroku, vítr k němu donesl vzdálený ženský smích a páteří mu projelo zamrazení.

Ne poprvé přitiskl Vesna prsty na levé předloktí, kde schovával plochou stříbrnou krabičku s Karkarnovou slzou. Připomnělo mu to chvíli, kdy zemřel jeho otec a on zdědil dvě zlaté náušnice označující jeho novou hodnost; neustále se jich tehdy dotýkal a ověřoval si, že jsou stále bezpečně na místě. Z té vzpomínky ho znovu rozbolelo srdce. Byl hrabětem celých šest měsíců, než si konečně zvykl na jejich přítomnost a pocit viny z dědictví začal ustupovat.

Stalo se někdy, že by smrtelník uzavřel dohodu s bohem a dopadlo to pro něj dobře? zeptal se sám sebe už alespoň posté a ohlédl se po Isakovi. A přesto nosím Karkarnovu slzu u sebe. Přesto jsem ho neodmítl.