31.

„Dohadují se jako rozmazlená děcka,“ prohlásil Ilumene znechuceně, když se ohlédl po Paláci učenců. Na vévodkyninu žádost vzal Ruhena na procházku a nechal ji, aby se dál hádala se Styraxem.

Otočil hlavu a vzhlédl k dítěti, které mu teď sedělo na ramenou. „Pokud budou tímhle způsobem pokračovat, lord Styrax je rozmáčkne jako bůh ješitných lidí.“

Jeho poznámka nevyvolala žádnou reakci. Ilumene cítil, že dítě sleduje vyjednávání s obvyklým tichým zájmem. Večer se vplížil do údolí tiše jako panter. Když přinesli lucerny, požádala vévodkyně i o přikrývku pro Ruhena.

K Ilumenovu zklamání ho žádný z litských pobočníků nesledoval, když opustil terasu. Jen mocní a učenci vyžadovali dohled; Ilumene očividně nebyl ani jedno.

„Pověz mi příběh,“ řekl Ruhen. Jeho hlas byl tichý a prchavý jako ševelení podzimního listí ve větru.

„O bohovi ješitných lidí? Nenapsal jste ho?“ Zachechtal se a vydal se po pěšině okolo údolí. „V tom případě žije na západě jistý vševědoucí král, který mi dluží deset zlatých!“ Zamířil k tunelu, který je zavede zpátky do Byory, až všichni kapitulují. Oddané a hlavně rytíře-kardinála zprávy o dobytí Pěsti zaskočily, ale ještě se nevzdali. Kdo ví, o co se hádali teď, Ilumena to nezajímalo. S rytířem-kardinálem se setkal poprvé ještě jako jeden z bezejmenných osobních strážců krále Emina; ani dlouhé roky, jež od té doby uplynuly, nepřipravily vůdce Oddaných o schopnost donekonečna klábosit a celou dobu se usmívat − ale Ilumene byl rád, že mu přirozená farlanská arogance zabránila zapamatovat si tváře narkangských osobních strážců.

Teatrálně si odkašlal. „Tak dobrá, příběh o bohovi ješitných lidí − bude se vám líbit. Je dost kacířský, proto jsem si myslel, že jste ho vymyslel vy. V království Pelesei žil kdysi bohatý muž, který na svých pozemcích našel starou svatyni…“

„To je lež,“ přerušil ho Ruhen.

„Lež? Co je lež?“

„Pověz mi o Peleseii.“

„O Peleseii?“ Ilumene měl co dělat, aby pánovi stačil. „Pelesei bylo království na Srpkovém poloostrově daleko na jihu. Před dvěma tisíci lety ho zničil mor; teď už z něj zbylo jen asi padesát městských státečků.“

„Proč si ho lidé pamatují?“ zeptal se Ruhen.

Odfrkl si. „Hlavně kvůli příběhům, které se tam odehrávají.“ Odmlčel se. „Chcete tím říct, že všechny příběhy o Peleseii jsou vymyšlené? Ale Rojak mi jich musel vyprávět aspoň tucet…“

„Můj posel věděl.“

„Věděl co?“ zeptal se Ilumene. „U všech démonů, co? Že Pelesei nikdy neexistovalo? To mi neříkejte, nemůže to být pravda.“

„Existovalo, daleko na jihu.“

Ilumene chvíli mlčel a přemýšlel. „Ale příběhy, které se v něm odehrávají, jsou vymyšlené, takže jediné, čím se proslavilo, bylo… že existovalo daleko odsud? Proto tam skoro nikdo nebyl… Je víc vzrušující, když se příběh odehrává někde, kde to lidé neznají, protože tak můžete vyprávět cokoli a nikdo vás neopraví. Není divu, že Rojak zasazoval své příběhy zrovna tam. Minstrel miloval lži, ale ty, které měnily dějiny, byly jeho nejoblíbenější!“

Hlasitě se zasmál a jeho hlas se odrazil od skalních stěn údolí. Tady byly téměř kolmé, ale o dvacet yardů dál se svah zmírňoval; tam by se dalo vyšplhat kus nahoru − ne že by se odtamtud dalo někam dostat, k vrcholu nevedla žádná stezka… Jak se blížili, Ilumene zahlédl, že Marná snaha přece jen někoho nezastavila: zář světla vykreslovala postavu, jež seděla na kamenné římse a nohy jí visely přes okraj.

„Vypadá to, že je mrtvý nebo namol,“ poznamenal Ilumene, když se přiblížil, kam až to šlo, aniž by musel sám vyšplhat nahoru. Naklonil se blíž. „Je to ten mág ze včerejška,“ řekl Ruhenovi. „Náš přátelský psíček ze Scree.“

„Pes potřebuje pána.“

„A kdo je jeho pánem teď?“ přemýšlel Ilumene nahlas. „Možná je skrz naskrz Menin, ale kdo by věřil nekromantovi? Styrax rozhodně ne, takže mezi jeho důvěrníky se nikdy nedostane. Bylo by nejlepší, kdyby vsadil na lorda Larima; nemají všichni Laratovi Vyvolení vlastní kotérie akolytů?“ Cítil, jak chlapec na ramenou přitakal.

„Tak proč není dole v Ismessu a nesnaží se vlichotit do přízně nového pána Ukryté věže? Podle toho, co jsme viděli v Scree, se umí přizpůsobit. Kdybych byl Larimem, vzal bych si spratka s divnýma nohama do kotérie už jen proto, aby o sobě ostatní začali pochybovat. Nikdo nedokáže způsobit takové potíže jako mágové, kteří si jsou jistí svým postavením.“

Ruhen ukázal na postavu na římse, která se doposud nepohnula. Nai se zabalil do přikrývky, aby se ochránil před večerním chladem, a trčela mu z ní jen hlava. „Světlo,“ zašeptal chlapec.

„Do prdele,“ zvolal Ilumene. „Podívejte se na to!“

Nai sebou trhl, když Ilumene zvýšil hlas. Ještě chvíli zíral na zamračené nebe, pak pohlédl dolů na dvojici. Promnul si rukou obličej, smetl vlasy z očí a podepřel se. „Podobné výrazy by dítě slyšet nemělo,“ řekl a slova mu přitom lehce splývala. „Co chcete?“

„Co třeba světlo?“ zavolal Ilumene.

Nai sebou trhl a provinile pohlédl na lampu vedle sebe. Světlo téměř ihned pohaslo a začalo se normálně třepotat.

„Našel sis pěkné místo,“ pokračoval Ilumene a zákeřně se křenil. „Dokonalé na pití.“

Nai zvedl láhev a zasalutoval jí Ilumenovi. Vypadalo to, že už v ní skoro nic nezůstalo.

„Jsou tu i jiná místa, jako je tohle?“

„Ach ne.“ Nai se rozhlédl po údolí, i když toho v houstnoucím šeru moc neviděl. „No, možná jo, já vlastně nevím.“

„Prostě sis vybral římsu a měl jsi štěstí?“

Nai zaníceně přitakal. „Myslel jsem, že si najdu tichý koutek a dopiju pivo. Necítil jsem to, dokud jsem nedorazil až sem. Magie nefunguje asi do dvojnásobné výšky člověka.“ Najednou se zasmál. „Myslím, že jsem někde četl, že magie je těžší než vzduch.“

Ruhen zatahal Ilumena za ucho; chtěl jít dál. „Takže tě přenechám pivu,“ řekl a okázale nekromantovi zasalutoval. „Tvůj pán vyhrál, ale bude ještě několik hodin trvat, než to ostatní přijmou.“

Nai se zadíval na Palác učenců, Ilumene se rychle vydal pryč a snažil se neupoutat nekromantovu pozornost − mohl by být jedním z těch opilců, kteří si ráno pamatují všechny nepohodlné podrobnosti, a tady rozhodně nechtěli působit nápadně.

Stezka byla skalnatá a vysypaná štěrkem, který mimo jiné označoval cestu, Ilumene tak dělal při chůzi dost hluku na to, aby se nemusel obávat, že Nai uslyší, co říká. „To jsem nečekal,“ pravil. „Slyšel jsem, že celé údolí je mrtvá zóna.“

„Palác,“ přispěl Ruhen.

Ilumene ztuhl. „Palác učenců?“ Našpulil rty. „Máte pravdu; jeho vysvětlení nedává smysl, že? Horní patra paláce jsou výš, než kde seděl on.“

Otočil se, aby si to ověřil: krajina se sice svažovala, ale Naiova římsa se nenacházela ani zdaleka tak vysoko jako horní patra budovy, kterou právě opustili.

„Otázkou tedy zůstává, jestli o tom místě věděl předem, nebo mu řekli, aby hledal praskliny ve štítu. Na co byste vsadil?“

Ruhen neodpověděl, asi přemýšlel. V malé pěsti držel chomáč Ilumenových vlasů. Chlapec byl zvláštní, protože se choval jako dítě i jako nesmrtelný zároveň. Ilumene si nejednou všiml, že se Ruhen nevědomky zachoval jako skutečné dítě, což ho přesvědčilo o tom, že v chlapci zůstaly zbytky smrtelné duše. Když mu Ruhen přikázal, aby mu pověděl příběh o bohovi ješitných lidí, nešlo jen o to, že by se Azaer pokoušel upevnit svoji dominanci; stejně jako stínovo tělo potřebovalo šaty a potravu, zvuk hlasu vyprávějícího příběh uspokojoval nějakou nepopsatelnou potřebu v nitru dítěte.

Takže si hraju na tátu; to jsem nečekal!

„Proč si vybírat?“ řekl Ruhen nakonec.

„Myslíte, že obě možnosti jsou pravdivé?“ Ilumene pokrčil rameny. „Možná. Nejjednodušší odpovědí je, že ho lord Styrax poslal na výzvědy, ale na druhou stranu patřil Nai k nejužšímu okruhu Zhii Vukoticové. Neexistuje důvod, proč by ho nemohla pořád využívat − nestaví se ani na jednu stranu, stejně jako ona.“ Znovu vykročil. Byl odhodlaný jít, dokud bude moct, najednou se ale zprudka zastavil.

„Co myslíte, že má lord Styrax za lubem?“ zeptal se nečekaně. „Pokud Naie poslal, aby prověřil, kam až sahají hranice knihovny, pak o ni má větší zájem, než jsme předpokládali. Co když má něco v rukávu?“

„Měj víru.“

„Ha. Emin vždycky říkával: ‚Věř jenom vlastní připravenosti.‘ Pokud vám to nebude vadit, budu o tom dál přemýšlet.“

„Dobře.“

Ilumene čekal, ale žádné další rady se nedočkal. Zatraceně, chováte se jako Emin, abyste mě popíchl, nebo měl Rojak pravdu a jste určován svými nepřáteli?

„Pokud opravdu něco plánuje, pak bychom si měli dělat starosti − mohl by narušit zdejší rovnováhu. Když postavíme lorda Isaka proti lordu Styraxovi, poštveme proti sobě dvě největší síly; Farlané vyhrají válku jen na domovské půdě, ale musí vydržet. Pokud získá Styrax významně navrch, mohl by se vydat na západ příliš rychle, než abychom toho mohli využít. Oddaní ještě nejsou připraveni na Spasitele a rovnováha musí být zachována.“

„A když to nepůjde?“

Sundal si Ruhena z ramen, postavil ho něžně na zem a klekl si před něj. „Opustil byste svůj plán?“ zeptal se šokovaně. Stín byl zosobněná trpělivost, postupoval pomalu a rozvrhoval si kroky na celé roky, desetiletí, staletí dopředu. „Ještě nikdy jsem neviděl, že byste před něčím ustoupil.“

„Dosud to nebylo nutné.“

Ilumene pomalu pokýval hlavou. „Nemáte je pod kontrolou; kvůli pravidlům, která jste sám stanovil, jsou herci mimo kontrolu autora. Jaké záložní plány můžeme připravit? Do meninských dějin nelze vložit proroctví!“

„Co jsem?“

„Dítě,“ začal Ilumene pomalu, protože věděl, že očividné odpovědi ho dovedou k cíli, i když budou znít hloupě. „Chlapec, spasitel, smrtelník… syn.“

„Syn a spasitel.“

„Oddaní jsou připraveni uctívat Spasitele,“ vydechl, když pochopil, „a Styraxovou jedinou slabinou je jeho syn − ale vy můžete být obojí a zachovat tak rovnováhu?“

Na tucet zabušení srdce se odmlčel a přemýšlel. Nakonec zavrtěl hlavou. „Ne, protiřečí to všem mým instinktům. Žádný generál nevymění úspěšnou taktiku za nevyzkoušenou, zvlášť když nevyhovuje jeho silám. Vaši stoupenci jsou pečlivě rozmístěni a vaše plány začnou ve specifických okamžicích nést ovoce − jak bychom to teď mohli změnit?

Než generál zahájí bitvu, musí se dostat do pozice, která vylučuje porážku; je to rozhodující pravidlo války. Zahodit roky plánování, protiřečí to všemu, co jsem se kdy naučil o vedení války. A vy jste mi vždy tvrdil, abych celou věc bral jako vojenské tažení.“

Ruhen mlčel tak dlouho, až Ilumena napadlo, jestli si netroufl příliš. Rojak mu vyprávěl spoustu příběhů o služebnících, kteří na sebe strhli Azaerovu zlost. Tajní písaři krále Emina putovali zemí a sbírali příběhy o přízracích a hrůzách a Ilumene věděl, že ne všichni lidé, které potkal podobný osud, byli Azaerovi nepřátelé − někteří ho prostě zklamali. Ti končili nejhůře.

„I nejdokonalejší ovoce může shnít,“ řeklo dítě nakonec. V jeho hlase zaznívalo něco, co Ilumene nikdy dřív neslyšel a ježily se mu z toho vlasy vzadu na krku. S každým dnem rostl Ruhen rychleji a rychleji, získával síly, které míval jako stín, ale velmi lidským způsobem. Po nespočetných staletích nehmotné slabosti ztrácel trpělivost s několika měsíci bezmocného dětství. „Zvaž, s jakými silami tu hrajeme. Korupce je nevyhnutelná. Nesmíme se jí bát.“

Ilumene se usmál. „To říká zahnívající zbytek Rojakovy duše.“

Ruhen přikývl a v očích mu tančily stíny.

* * *

„Ze všech prokletí, ženských i nesmrtelných, nenávidím tebe velmi zvláštním způsobem.“

Nai se s trhnutím probudil. V tmavém údolí nikoho neviděl, ale to nemuselo být dobré znamení.

„Ach, paní Zhio?“ zachroptěl vyprahlým hrdlem.

„Žádná ‚paní Zhio‘, ty chromý červe,“ zavrčela mu sametově do levého ucha.

Nai sebou škubl a spadl by z římsy, kdyby se nezachytil. Otáčel se dokola, ale pořád neviděl nic než černý kámen a zhaslou lampu.

Tentokrát mu hlas promluvil do pravého ucha. „Tvoje hloupost skutečně nezná hranic; okamžitě se nějak ospravedlň, jinak ti vyrvu střeva a pověsím tě za ně.“

Teď už byl Nai připraven a podařilo se mu neucuknout. Mysl mu pořád zatemňoval alkohol, přesto si jasně uvědomoval, že by pro ni bylo děsivě snadné hrozbu splnit.

„Jsem přesně tam, kam jste mě poslala.“

„Řekla jsem snad, abys to oznámil celému zasranému údolí?“ vyštěkla Zhia. „Odpusť, že jsem opomněla dodat, abys zůstal střízlivý a nenechal se nachytat při něčem, co má být nemožné!“

Nai se provinile rozhlédl. Prázdnou láhev nikde neviděl; musel ji srazit z římsy, když usnul.

Aspoň jsem nepřilákal stráže, pomyslel si s trochou úlevy. To by mě doopravdy zabila. Prosvištěl okolo něj vítr, proto si přitáhl k tělu kožený kabát. Neodpověděl Zhie, protože věděl, že ať už by řekl cokoli, jen by ji ještě víc rozzuřil.

„Neukázala jsem ti to místo, abys ho mohl vybreptat všem okolo; už kvůli tobě doufám, že jsi neriskoval pro nic, za nic.“

„Ne, paní,“ řekl Nai rychle a byl rád, že může změnit téma. Vrčení rozzuřené upírky mu zázračně pročistilo hlavu. „Mám zprávy. Muži lorda Styraxe dnes odpoledne obsadili Pěst.“

„To vím,“ vysmála se mu. „Rád se předvádí. Ten hloupý kluk už si zase hrál s démony; pět z nich přinutil, aby se zhmotnili a vykouřili posádku. Cítila jsem to až v Byoře. Pověz mi, co dělá v knihovně.“

„V knihovně?“ Nai se zatvářil zmateně. „Jedná o kapitulaci, to víte.“

„Tak daleko od armády a na místě, kde nemůže použít největší zbraně? Nebuď hloupý. Litsové jsou možná trosky, ale armáda v Ismessu je rozhodně větší než oddíl stráží, který si vzal s sebou − Styrax je na tom místě zranitelný, i když má někde po ruce draka. Plánuje zůstat víc než den?“

„Myslím, že ano,“ řekl Nai opatrně. „Zaslechl jsem ho mluvit s generálem Gaurem; nabyl jsem dojmu, že potřebuje něco prozkoumat. Varoval generála, aby dohlédl na Kohrada.“

„Něco víc?“

„Dal mi úkol. Mám obejít údolí a označit místa, kde ve vzduchu cítím energie.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Nai se pootočil a vzhlédl, za což si vysloužil úder mrazivým větrem do obličeje.

„Pokud nějaká najdeš, dej mi určitě vědět.“

Nai kývl, přestože nevěděl, co si o rozkazu myslet. Ve vzduchu cítil závan upírčiny vůně, tak jemný, že mohl být jen vzpomínkou vyvolanou jejím hlasem. Zhia věděla o magii víc, než kolik se mohl naučit za celý život − až se sem ráno vrátí, možná bude římsa úplně stejná jako zbytek údolí. Možná se dala magie vtlačit do údolí zvenčí; anebo ji energie obklopovala jako bublina.

„Ještě něco, paní?“

„To ty máš podávat hlášení,“ řekla suše.

„Ach ano, samozřejmě. Rozkazy v Akellu vydává rytíř-kardinál Certinse; dorazil před několika týdny.“

„Mířil sem, nebo byl na cestě do Embere?“

„To nevím.“

Zhia se odmlčela. „Slyšela jsem, že má s sebou čtyři nebo pět legií; to je víc, než kolik by potřeboval k převzetí moci nad Akellem, protože Sourl nemá odvahu postavit se veliteli. Nevěřím, že by odtáhl s tolika muži z Narkangu jen kvůli něčemu takovému, ten muž je ctižádostivý. Spíše má velkolepý plán, ke kterému potřebuje skutečnou kontrolu nad řádem, ne jen oficiální. A nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je dobýt ralandské zlaté doly, které teď má pod kontrolou Telith Vener. Byl ochotný přijmout Certinsovu nadvládu nad řádem, dokud byl Certinse kdesi daleko a Ralandu vládl vévoda Nemarse, teď ale ne.“ Zmlkla a zamyslela se, ale Nai podle tónu jejího hlasu poznal, že je se svým závěrem spokojená.

„Ještě něco?“

„Mezi vévodkyniným osobním strážcem, seržantem Kayelem, a naším přítelem majorem Jantarem existuje nějaké magické pouto.“

„Zvláštní, já si očima lady Kinny ničeho nevšimla.“

„Je velmi slabé − jako by každý z nich nesl ozvěnu toho druhého ve svém stínu. V přítomnosti obou byste si toho všimla.“

„Kayel a Jantar,“ uvažovala Zhia. „Zajímavý zvrat.“

„Znáte Kayela?“

„Jen Kinninýma očima − ale zjevně není jen hrubiánský seržant. Dobře se dívej a poslouchej. Chci, abys zůstal, dokud zůstane Styrax. Buď mu užitečný, jakkoli to půjde, a každý den mi hodinu po soumraku podej hlášení − rozumíš?“

„Ano.“

„Dobrá.“ Zaváhala, pak jí zjihl hlas. „Naii, je to důležitější, než tušíš. Musíš mi věřit, že ti nejvíce prospěje, když mě budeš o všem informovat. Teď jdi, než tě začnou postrádat.“

* * *

Zhia zastavila tok magie a vydechla, když ucítila, jak se energie rozplynuly v nočním vzduchu. Seděla vysoko na útesu, bez hnutí a nedotčena vyjícím větrem, jako by ji obklopovala skleněná bublina. Kus skály, na kterém seděla, měl tvar hrubého oválu o průměru asi deseti yardů a byl to jediný kus ploché země v pustině výšin Černého zubu, kde člověk nemohl ujít padesát stop, aniž by při tom musel šplhat.

Nad vnější kruh skal nic nevyčnívalo. Uvnitř tvořila horu rozeklaná divočina chráněná před nejhorší větrnou erozí. Tu a tam se na skále uchytil trs trávy nebo kus mechu, jinak ale byla dočista holá. Jen málo ptáků se odvážilo hnízdit tu, protože vichry tady byly zrádné a potrava žádná; bylo to pusté, nepřístupné místo.

A proto také ideální úkryt.

„Slyšel jsi to?“ zeptala se po dlouhé odmlce. Obvyklé hedvábné šaty vyměnila za praktičtější lovecké kalhoty a tuniku, i když i ty zdobila výšivka modrých květů. Meč s dlouhým jílcem jí visel na zádech v kožené pochvě ozdobené vzorem, který odpovídal tomu na šatech. Připravenost k boji ještě podtrhoval její účes; dlouhou, hustou hřívu měla sepnutou stříbrnými jehlicemi ozdobenými safíry.

„Ano,“ odvětil Koezh v malé jeskyňce za ní. „Jak dalece mu věříš?“

„Vůbec ne.“ Na rtech se jí usadil malý úsměv, když se obrátila a pohlédla na bratra. „Je to poctivý muž, ale je věrný jen sám sobě.“

„Takže pokud něco najde, poví o tom lordu Styraxovi.“ Koezhův hlas zněl unaveně. „Styrax mohl vydat podobný rozkaz jen z jednoho důvodu. Ať už ví, co hledá, nebo ne, je mu jasné, že mrtvý prostor není přirozený.“

Zhia souhlasila. „Část uhádl a o zbytek už zakopne.“

V jeskyni vzplálo světlo a ozářilo stísněný prostor uvnitř. Koezh seděl na přikrývce a díval se na skleněnou kouli, která světlo vyzařovala. Vedle něj ležel malý košík a několik tlustých knih vázaných v kůži. Zhiiny přikrývky byly pohozené u protější stěny.

Upír se tvářil vážně. „Takže nám nezbývá než čekat.“ Ukázal na věci. „Už je to dlouho, co jsme naposledy tábořili.“

Byl oblečený do bitvy, ve starodávné černé zbroji, jen přilbu a rukavice odložil na zem vedle sebe. Nenávisti plný meč visel na dvou silných železných hřebech, které zatloukl do skály nad svým lůžkem. Kdyby nebyl meč opředený kouzlem, i Zhie by bylo nepříjemné na zbraň, do které Aryn Bwr vložil svoji zuřivost a žal nad vraždou následníka, pohlédnout.

„Tisíce let,“ odvětil Zhia ostře, „a já nevidím důvod si tu zkušenost zopakovat. Bude bádat celé dny, než bude moct plán uskutečnit. Pokud si přejete zatím tábořit, princi Koezhi, poslužte si.“

„Nemůžeme vědět, jak dlouho mu to bude trvat,“ odvětil Koezh s nekonečnou, dráždivou trpělivostí. „Nemůžeš vědět, kde začne, a nemůžeme riskovat. Nepodaří se nám ho podplatit nebo zastrašit, jako jsme to udělali s Deverkem Grastem; i kdyby znal celý příběh, stejně by to udělal. Nemůžeme riskovat, že mu ta věc padne do rukou, a nemůžeme se spolehnout na to, že ho zastaví strážce − a to už nemluvím o zkáze, která by padla na hlavy nevinných v Ismessu.“ Ukázal na její lůžko. „To všechno sama víš, takže si sedni.“

Zhia se zamračila a vrátila se k dávno zapomenutým zvykům mladší sestry, věděla ale, že bratr má pravdu.

„I kdybychom mu tu věc měli dát později sami, musíme si být jistí,“ připustila a připojila se k němu v jeskyni. Ledový vítr jí na okamžik rval oblečení, jak přecházela zpod ochrany jednoho kouzla do druhého. „Ale pokud se dobře nevyspím, vyhrazuji si právo klást ti to za vinu.“

Koezh kývl. „Matka vždy říkávala, že muž musí přijmout to, z čeho ho viní dáma. Myslím, že to platí i v případě, že sám muž není skutečnou příčinou ženina vzteku.“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Zhia chladně.

Bratr se usmál. „Neustále se vyhýbáš jistému mladíkovi a to tě, jak se zdá, velmi dráždí. Jak sladké. Mám ti zazpívat ukolébavku?“

„Zkus to a podříznu ti krk, pak si tu můžeš čekat sám,“ vyštěkla a odvrátila se od jeho rozesmátého obličeje.

„Nedůtklivost jako sebevražedný nástroj; málo známá potěcha nesmrtelnosti.“