30.

Padesát yardů široký a osm pater vysoký Palác učenců vypadal zblízka ještě působivěji. Byl postaven z bílého vápence, takže se na pozadí tmavých skal Černého zubu jasně vyjímal. Horních šest pater mělo na každém konci otevřené ochozy, které spojoval společný balkón, odkud je, jak si Jantar všiml, sledoval víc než tucet mužů a žen z různých národů. Tmavovlasí Farlané v tradičních košilích se širokými rukávy stáli bok po boku s chetskými učenci v kožešinách, ale Jantar dokázal zařadit sotva polovinu přihlížejících. Několik světlovlasých lidí nevypadalo na Litse; spíše pocházeli odněkud ze západu. Zdálo se, že kmen pověřený ochranou knihovny si jejích pokladů zrovna necenil.

Šel tiše s lordem Styraxem a jejich okřídlený doprovod je následoval. Až na ptáky křičící vysoko na obloze nevydal nikdo ani hlásku. Když se Jantar rozhlédl, spatřil v nejvzdálenějším koutě údolí bílé tečky, ovce nebo možná kozy, a pod skalním převisem pak dvě řady domků, asi kurníků. S několika zoranými akry oddělenými kamennými zídkami, kde se dalo pěstovat obilí, byla Knihovna období soběstačnější, než očekával.

Anebo možná spoléhají na to, že je potravinami zásobí Ismess.

Ubytovací prostory pro návštěvníky knihovny se nacházely v horních šesti patrech Paláce učenců. Na balkóny vedly v pravidelných rozestupech dveře, které odhalovaly malé, strohé pokojíky. Zdálo se, že přízemí zabírá kuchyně; bylo dvakrát prostornější než ostatní patra a podpíralo obrovskou terasu, již zdobily barvy všech, kdo se účastnili oběda s lordem Styraxem.

Terasu obklopovala balustráda z čistě bílého kamene a její sloupky tvořily sochy lidí a zvířat při různých činnostech. Rohy zaujímali Smrt a Ilit a v napřažených pažích drželi překlad, pod nímž žili a umírali smrtelníci. Na rozdíl od většiny soch znázorňujících Smrt nebyla tato ani pomalovaná, ani vytesaná z černého kamene, nýbrž byla stejně bílá jako všechny ostatní, což na Jantara působilo lehce zneklidňujícím dojmem.

Zubatá lebka lorda Styraxe dominovala středu balkónu, po levé strany měla toulec se šípy lorda Celaa a po pravé pak Rubínovou věž, která tvořila rodový erb Natai Escral. Naproti zubaté lebce se pak nacházel meč Rytířů chrámů bez jakýchkoli osobních symbolů. Jantar se při pohledu na něj zamračil. Nepoužívali Rytíři chrámů osobní erby, nebo se postavení kardinála Sourla v poslední době změnilo?

Pod každým znakem stál dlouhý stůl, takže dohromady tvořily čtverec, v rozích se ale nedotýkaly. Litští sluhové měli plné ruce práce s prostíráním a přípravou formální hostiny a Jantarovi pokleslo srdce, když spočítal místa u stolu lorda Styraxe. Pokud se k nim neplánoval připojit lord Larim, o čemž Jantar pochyboval, asi tušil, kdo usedne na poslední židli.

Jako by mu lord Styrax četl myšlenky, ukázal na nejbližší schodiště, odkud je sledoval jeden ze sluhů. Dlouhé zlaté vlasy měl úhledně stažené dozadu a na tváři přívětivý výraz.

„Oblečení ti odnesli do pokoje; jdi se upravit k obědu. Kardinál Sourl ještě asi nedorazil, takže máš čas.“

„Ano, můj pane,“ řekl Jantar. Pohlédl na nebe a snažil se odhadnout polohu slunce.

„Už je čas, ano,“ ujistil ho lord Styrax. „Armáda bude na místě.“

Jantar kývl. „To člověku zrovna chuť k jídlu nepřidá,“ zabrblal s kyselým výrazem, uklonil se a vykročil pryč.

„Všichni přinášíme oběti,“ zavolal za ním lord Styrax. Jantar se neodvážil otočit a odhalit svůj výraz pánovi, kterého zbožňoval.

Nemysli na to, řekl si, čeká tě práce.

* * *

Pěstí se rozlehl dunivý hlas. Major Teral polekaně vyskočil a vzhlédl od polévky, nevěděl ale, co se děje, protože další a další hlasy se dávaly do křiku, takže jim nebylo rozumět, nebylo však pochyb o tom, že se něco děje. Teral vyskočil na nohy a sáhl po opasku s mečem, ještě než pochopil, co muži křičí. „Do zbraně! Do zbraně!“

Major Teral byl původem Farlan a do Akellu dorazil s Legií teprve před dvěma týdny − byl to jeho první den v roli velitele. Na chodbě se musel na chvíli zastavit a počkat, až se znovu ozve volání, protože mu panika zatemnila paměť a on si nedokázal vzpomenout, kudy vede cesta do horních pater. Už třikrát se v králičích norách chodeb Pěsti, obrovské pevnosti, která tvořila předsunutou obranu Akellu, ztratil.

„Majore!“ zaječel hlas za ním. Teral se otočil a spatřil, že se k němu řítí seržant Jackler. Vousatý starý muž ho před lety přijal za velitele, protože nutně potřeboval vedení. Oba z toho těžili a jejich vztah od té doby přerostl v neotřesitelnou loajalitu. „Před branami máme zatracenou meninskou armádu, pane!“

Jackler se otočil na podpatku a rozběhl se zpět směrem, odkud přišel. Teral mu byl v patách a společně mířili do vyšších pater, odkud budou mít dobrý rozhled.

„Útočí?“ křikl, zatímco Jackler srážel stranou vojáky a vyklízel Teralovi cestu.

„Ne, ti bastardi se prostě přišourali na dohled!“ zavolal Jackler. „Teď už víme, proč se zvědové ještě nevrátili.“ Nelítostně se zasmál. „Myslím, že už se nevyplatí dávat je do hlášení!“

Teral se neobtěžoval odpovědět. Vyběhl za ním nahoru po schodech a ven na vyhlídku. Nejvyšší bod Pěsti už z poloviny zaplnili vojáci, musel si tak probojovat cestu dopředu.

„Jacklere, ať se poddůstojníci hlásí na svých místech,“ zvolal a drsně odstrkával muže stranou. Jacklera, který už začal křičet rozkazy, nechal za sebou, dostal se až k cimbuří a opatrně vystrčil hlavu.

„U všech démonů,“ zašeptal a vytřeštil oči na scénu před sebou.

„Domýšliví bastardi, co, pane?“ zasmál se za ním Jackler. „Žádný spěch, žádné útočné formace. Vypadá to, jako by čekali, že jim prostě otevřeme brány.“

Vojsko pod meninskou standartou nebylo největší, jaké kdy Teral spatřil, ale zatímco přihlížel, jak se formuje mimo dostřel šípu, uvědomil si, že ani nemusí být. V rovných řadách tu stály aspoň dvě legie těžkého jezdectva, jejich dlouhá kopí se kolébala ve vzduchu, a za nimi pak dvě další legie lehčího vojska. Kavalerii nalevo vedli legendární Krvopřísežní a všichni nesli erb se zubatou lebkou zbožňovaného pána. Ale nejvíce ho vyděsilo pravé křídlo. Tmavý dav postav příliš velkých, než aby to byli lidé, tam bučel, ryčel a dupal tak hlasitě, že přehlušil dunění podkov zbytku armády. Vedle nich pak řval šílenou radostí pluk těžké pěchoty a mával nad hlavami obrovskými naleštěnými ocelovými štíty. Teral jasně viděl nabroušené čepele na jejich okrajích. Oddílu mágů za nimi už si sotva všiml.

„Ach, bohové,“ vydechl, „Plenitelé a minotauři.“

„Tak to je dobře, že ještě nezaútočili!“ prohlásil Jackler vesele. Ukázal na pěchotu s masivní meninskou standartou. „Podívejte, bílé praporce. Asi se nám přišli vzdát, pane!“

Od vojska se oddělili tři jezdci a namířili si to rovnou k Pěsti: dva Krvopřísežní s krvavě rudou zubatou lebkou na černých náprsních krunýřích a štítech a mezi nimi šlechtic s bílou vlajkou. Byl vyšší než rytíři, kteří ho doprovázeli.

Díkybohu; někdo, s kým budu moct vyjednávat. Ještě že to není ta rouhačská bestie, Styraxův oblíbený generál, pomyslel si a poděkoval za malé laskavosti.

„Bělooký?“ zeptal se Jackler, když si všiml, že se muž ve středu tyčí nad společníky.

„Na bělookého je příliš vyšňořený,“ poznamenal Teral. Rudá, bílá a modrá livrej z něj dělala bez ohledu na doprovod příliš jasný terč. Vypadal rozmazaně, ale Teral byl Farlan a věděl tak, že na vině není jeho špatný zrak. „Má na sobě stuhy,“ vykřikl. „Pokud je bělooký, pak je to podobný páv jako lenní pán Saroc.“

„Takže to bude vévoda Vrill,“ poradil mu Jackler. „Říkají, že je vrchní správce lorda Styraxe.“ Odmlčel se a se smíchem dodal: „Představte si vrchního správce Lesarla s výbušností bělookého.“

„Lesarl předčí svojí zákeřností jakéhokoli bělookého,“ prohlásil Teral kysele, „ale máte pravdu, musí to být Vrill. Co od nás očekává? Musí mu být jasné, že tu není nikdo s hodností vyšší než plukovník; všichni velitelé jsou na schůzce s jeho pánem!“ Odstrčil se od stěny a s Jacklerem v patách zamířil ke schodům. „Není tu nikdo, kdo by mohl vyjednat kapitulaci, a proč by sem jinak přitáhli s armádou?“

„Je lepší mluvit než na Pěst útočit,“ poukázal Jackler.

Má pravdu, uvědomil si Teral. I s děsivým vojskem, které měli Meninové k dispozici, byla Pěst pořád těžký cíl − a teď ještě k tomu dorazily posily z Akellu: čtyři legie Rytířů chrámů z Kanárského Újezdu a z Arothu, většina z řádu pod nadvládou Narkangu. Řád měl značné zdroje a mnoho pozemků, takže mohl zajistit, aby jednotky byly dobře zásobené a vycvičené. Jeho armády byly roztažené po víc než tuctu městských států, veleli jim vybraní generálové a měly pověst excelentních bojovníků.

Plánovali, že v Pěsti jen doplní zásoby a zamíří dál do Ralandu, klíčového městského státu pod kontrolou řádu, ale Sourl nemohl mít z jejich příchodu větší radost. Vnitřní politika řádu byla velmi komplikovaná, ale nikdy to nevěstilo nic dobrého, když generál vítal s otevřenou náručí jednotky pod velením svého nadřízeného.

„Co řekne, aby nás přesvědčil to vzdát?“ křikl Teral přes rameno, když seběhli dolů a zamířili k opevněné strážnici, jedinému vchodu na té straně Pěsti.

Nad hlavami jim zvonil na poplach zvon a muži běželi zaujmout bojové pozice. Pěst byla mohutná budova čtvercového půdorysu a přímou linii stěn narušovala jen strážnice na severní straně. Vnější zdi byly deset stop široké, uvnitř se táhly obranné chodby a sloužily jako obrovská vnější ulita chránící budovu uprostřed, jež sama o sobě byla pět pater vysoká a tvořila ji změť kuchyní, skladišť, kasáren, dílen, síní, pracoven a stájí.

Pěst se dala jen těžko dobýt. Okrajové části města se neustále přibližovaly a nejbližší domky tak od masivních zdí oddělovalo sotva pět set kroků − ale okolí bylo navrženo tak, aby zbrzdilo útočníky vysokými náspy a hlubokými příkopy těsně u pevnosti. Prostranství okolo bylo dostatečně velké a otevřené na to, aby každý, kdo by se pokusil okolo Pěsti proklouznout, byl rychle odhalený.

Teral vzhlédl; nebe nad ním bylo šedé, takže i jejich nachové uniformy vypadaly vybledlé a zašlé.

„Plukovník Dake tu ještě není?“ štěkl a rozhlížel se po organizovaném zmatku okolo.

„Je ve městě,“ odpověděl Jackler. „Pošlu pro něj.“

„A kde je, u Temného místa, major Sants?“

„Tady, Terale,“ ozval se lakonický hlas ze stínů strážnice. „Čekám, až se ukážete.“

Teral spolkl kletbu, která se mu drala na jazyk. Teď nebyla pravá chvíle nechat se od Santse vyprovokovat. „Vypadá to, že jejich velitel, bělooký Vrill, chce vyjednávat. Nemyslím si, že si můžeme dovolit čekat na plukovníka Dakea, takže bychom měli jít ven a poslechnout si, co nám chce říct.“

Připojili se k němu kapitán Shael a fanatický kaplan Fell. Kaplan pořád nosil na černorudé kutně bronzové prýmky.

Bohové, rytíř-kardinál musel změnit rozhodnutí jen proto, aby si několik kaplanů mohlo hrát na Karkarnovy mystiky, pomyslel si Teral, když si všiml kaplanova oděvu.

Klerici byli vždy hnací silou Rytířů chrámů, ale nedávný fanatismus, který ovládl kulty, je zahnal do extrému. Bylo by komické sledovat, jak se dříve umírnění klerici najednou chovají stejně nadutě a agresivně jako farlanští kaplani pluků, kdyby vše nedoprovázel neurvalý náboženský zápal a pořád brutálnější tresty pro každého, kdo kněžím projevil sebemenší neúctu.

Kněz Belarannar určitě zase šeptal rytíři-kardinálovi do ucha; nalepil se na něj jako blecha a chová se asi stejně přátelsky. Jak dlouho bude trvat, než mi taky přidělí „duchovního rádce“? přemýšlel.

Major Sants ukázal za Terala. Stájníci zrovna přiváděli čtyři koně. „Jen jsme čekali, až nás dohoníte,“ řekl s dráždivým úsměvem.

Teral vytrhl podkonímu otěže z rukou a nezajímalo ho, jak nevděčně přitom působí. Muž se netvářil dotčeně a nezareagoval, ani když Sants přijal uzdu vlastního válečného oře s přehnanou zdvořilostí. Jakmile nasedli, Sants si odkašlal. „Ehm, majore?“

Brána byla zavřená; Teral byl velitel a jen na jeho rozkaz se otevře. Bránu tvořila dvanáct stop široká vrata z dubu z mokřin na západě, zesílená ocelovými pruty. Z můstku nad branou na něj hleděli čtyři muži a čekali na rozkaz.

Otevřel ústa, když tu mu někdo skočil před koně a zvíře se vzepjalo. Teralovi chvíli trvalo, než ho dostal pod kontrolu, pak se podíval na osobu, která mu zastoupila cestu: kněz v černé kutně. Rudé pruhy, jež se mu táhly dolů po širokém rukávu a okolo pasu Teral nepoznával a stejně tak malou, zahnutou dýku připevněnou na kutně − očividně to byl rituální nástroj, ale nedokázal si vzpomenout na žádný kult, který by něco podobného používal.

„Majore,“ zvolal muž s cizím přízvukem. „Majore, musím vás požádat o laskavost.“ Hovořil farlanským dialektem, ale se silným přízvukem.

„Vaše Eminence, teď není správná chvíle,“ řekl Teral a snažil se ovládat. „Prosím, ať už jde o cokoli, poslechnu si vaši žádost později.“

„Ne, majore, je správná chvíle,“ odpověděl muž hlasitě a díky jeho vysokému, cizímu hlasu to znělo jako výtka. Přišourala se k němu malá skupina, jako by se ho chystala podpořit: další čtyři lidé v černém a pět noviců v šedém, i když barva pruhů na jejich kutnách byla jiná. V šeru se dala těžko rozeznat.

Co je to za kněze? Je pruh žlutý, nebo bílý? Instinkt mu napověděl, aby i s koněm ucouvl. Jackler si jeho pohybu všiml a s rukou na jílci se postavil přímo mezi Terala a kněze.

„Kterému bohu sloužíte?“ zeptal se Teral, když posádka strážnice vyšla ven a kněze obklíčila. „Co je tak důležitého, že o tom musíme mluvit teď? Uvědomujete si, že máme před branami meninskou armádu?“

„Slyšel jsem poplach. Nadešel správný čas,“ trval na svém kněz. Shodil si z hlavy kápi a odhalil děsivě bílou hlavu neurčitého věku bez vlasů i chlupů.

Teral přemýšlel, jestli muž nepřišel z Pustiny; slyšel, že mnohé tamní kmeny mají zvláštní barvu kůže, od mrtvolně šedé až po rudou jako znaménko.

„Jsme kněží Smrti. Když se bojuje, musíme se modlit.“

„Tak se modlete, zatraceně,“ zařval kaplan Fell, Karkarnův kněz, „ale táhněte nám z cesty!“

Teral si nemohl pomoct a trhl sebou. Nechtěl se ocitnout přímo mezi znesvářenými kněžími, ale nezdálo se, že by se cizího muže Fellův agresivní tón dotkl.

„No, otče?“ řekl. „Nepotřebujete mé svolení k tomu, abyste se modlili.“

„Omlouvám se, my jsme…“ Kněz chvíli hledal slova, pak se otočil ke společníkům pro pomoc.

„Spříznění,“ řekl jeden z noviců tiše. Nebyl tak mladý jako většina noviců; byl sice také holohlavý, měl ale vyžilý obličej kajícníka.

„Ach ano.“ Kněz se novici lehce uklonil a otočil se zpátky k Teralovi. „Jsme spříznění kněží; sloužíme Smrtkám.“

Teral překvapeně zamrkal. Spříznění se Smrtkami? Ještě nikdy o něčem podobném neslyšel − i když by to vysvětlovalo barvy na kutnách.

Ale, bohové, jaký šílenec by se stal knězem Smrtky?

„Sloužíte Smrtkám?“ řekl šokovaně. „A co chcete ode mě?“ Přepadl ho takový strach, že otázka vyzněla krutě, ale zdálo se, že si toho kněz nevšiml.

Sladký Nartisi, jeden z nich uctívá Kata?

Kněz se uklonil. „Všichni kněží Smrti se musí před bitvou pomodlit − na bojišti.“

„Tam venku?“ odsekl Sants a ukázal na zavřenou bránu. „Chcete vyjít ven a modlit se?“

Kněz tiše kývl.

Teral zaváhal a uvažoval co dělat. Vojáci řádu se podřizovali církevním autoritám; měli to vštípené a v poslední době k tomu docházelo stále častěji, ale cítil, že něco není v pořádku. Zadíval se na kněze; všichni byli oblečení v černém, všichni měli podobně bezvěké tváře.

Bohové, jsou to mágové? napadlo ho. „Seržante,“ křikl ke strážnici, „kde je inkvizitor?“

„Tady jsem,“ ozvalo se shora, než mohl seržant odpovědět. Na zídce jedné z chodeb ve zdi seděl světlovlasý muž s dlouhými končetinami a mával na něj. Jednu nohu měl přehozenou přes zídku. Teral nedokázal říct, jestli za to může trik světla nebo věk a špína, ale mužovy vlasy i tunika vypadaly šedé. Inkvizitoři byli jediní lidé v řádu, kteří nosili bílou a černou.

Muž se neobtěžoval zasalutovat, ale to Terala nijak nepřekvapilo; inkvizitoři byli kapitola sama pro sebe, a dokonce i ti nejlepší byli napůl šílení.

„Jméno?“

„Islir,“ odpověděl muž a teprve po chvíli dodal, „pane.“

„Prozkoumal jste ty kněze?“

„Jasně že jo,“ odsekl výsměšně. „Je to moje práce, ne?“

„Jsou to mágové?“

„Zatraceně, no jasně, a jak silní!“ prohlásil Islir se smíchem.

Jackler tasil napůl meč a ostatní vojáci ho napodobili. Islir je sledoval se sílícím pobavením. „Ha, jsou to obyčejné báby, všichni do jednoho! Jsou neškodní, sám jsem jim namíchal lektvar. Ještě několik dní si nezačarují − vypili toho tolik, že by to zastavilo samotného Aryna Bwr.“

Když inkvizitor zmínil jméno velkého kacíře, které nikdo v řádu nevyslovoval nahlas, Teral sebou škubl.

„Slezte dolů a prohlédněte je znovu,“ poručil. S teatrálním povzdychnutím inkvizitor vstal a zamířil ke schodům.

„Co to děláte, Terale?“ řekl Sants a jeho hlas zněl podrážděně.

„Jsou to cizí kněží a mágové,“ vysvětlil. „Než otevřu bránu, chci, aby ten líný sráč potvrdil, že nepředstavují žádnou hrozbu, přesně jak vyžaduje kodex.“ Kývl na kněze, doufal, že náležitě uctivě, a kněz se usmál a znovu se uklonil na znamení, že se ho nijak nedotkl.

Rytíři chrámů nepoužívali v bitvách mágy, a přestože byl řád rozdrolen do frakcí, všechny se shodovaly na tom, že magie je věcí bohů. Sice přijímali mágy do svých řad, ale jen když odpřísáhli, že nebudou své schopnosti používat. Jedinou výjimkou byli inkvizitoři, jejichž slabá magie jim jen umožnila vycítit moc v jiných. Každý mág, který nepatřil k řádu, musel vypít zvláštní lektvar, který potlačil všechny jeho magické schopnosti. Teral se chtěl ujistit, že nenašli způsob, jak účinky lektvaru potlačit.

„Není to potřeba,“ bručel Islir, když se objevil na schodišti.

„Vyhovte mi,“ zavrčel Teral.

Inkvizitor chytil prvního kněze za ruku. Chvíli nehybně stál, pak se naklonil blíž a pohlédl bledému muži do očí. Teral viděl, jak pohybuje rty, asi se modlil k Laratovi.

Vysvětlovalo by to jeho smysl pro humor, pomyslel si temně. Doufejme, že kněz bude mít strpení, jinak jsem v pořádném průšvihu.

„Tenhle je v pořádku,“ oznámil Islir. „Jsem dost silný na to, abych vycítil moc, aniž bych se musel ostatních dotknout − což je jenom dobře, protože se za žádnou cenu nemíním dotýkat bastarda, který je spřízněný s Chřadnoucí královnou. Jejich moc je hluboko a pěkně pod zámkem; nedokázali by zapálit oheň, ani kdyby jim to mělo zachránit život. Jediná magie, kterou mají, je v těch dýkách, a ta je latentní.“

„Co tím myslíte, latentní?“

„Latentní znamená, že teďka zrovna nic nedělá. Je to obřadní zbraň, takže na sobě bude mít zbytky moci − ale ne dost na to, aby se postavili armádě, žádný strach.“

„Jste si tím jistý?“

Islir na majora Terala zamžoural. „Podle rozkazu kardinála Sourla je každý inkvizitor, který se zmýlí, popraven za zradu, žádná druhá šance. Věřte mi, jsem si zatraceně jistý.“

„Spokojen, majore?“ zeptal se kněz. „Nepředstavujeme hrozbu. Můžeme teď jít a pomodlit se, nebo vám máme napřed zatancovat?“

Do mužova hlasu se vloudilo ostří, varovný tón, který Teral v posledních měsících slýchával často. Urazit vlivného kněze se nyní rovnalo kacířství. Dokonce i tento neznámý poutník by mu mohl způsobit problémy.

Teral se snažil tvářit kajícně. „Jistě, otče. Omlouvám se, ale nařízení mluví jasně a já musím plnit povinnosti, což jsem udělal. Máte mé svolení.“ Vzhlédl k mužům na můstku a křikl: „Otevřete bránu!“

* * *

„Co je to?“

Lord Styrax se otočil doprava a nasadil přehnaně nevinný výraz. „To, lorde Celae? Říká se tomu ‚jídlo‘. Netušil jsem, že ho tu máte takový nedostatek, že už ho ani nepoznáváte.“

Ilitův Vyvolený nedokázal snášet pohled lorda Styraxe dlouho, proto sklopil zamračený pohled k misce před sebou.

Major Jantar měl co dělat, aby na bělookého nezíral. Měl obrovskou kulatou hlavu, zrovna v tu chvíli rudou vzteky, a Jantara napadlo, že ještě nikdy nepřipomínal víc rudý meloun se slaměnou parukou.

Celao byl skoro stejně vysoký jako lord Styrax a patřil k několika málo mužům v zemi, kteří předčili meninského lorda vahou. Nebyl jen tlustý; byl otylá příšera, která by bez síly od bohů nedokázala ani chodit. Jeho křídla byla mnohem větší než Kiallasova nebo Geshova, ale nezvedla by Celaa ani o palec.

K nadzvednutí jeho těla by bylo zapotřebí draka, uvažoval Jantar. Určitě by drakovi dobře chutnal. Kdybych byl jim, byla by to moje noční můra.

„Jídlo chudiny,“ prohlásil Celao trucovitě a odstrčil misku s houbovou polévkou tak prudce, až vyšplíchla na stůl. Jeho společníci si odsedli od stolu, protože nemohli jíst něco, co jejich pán odmítl.

„Neuškodí vám, když propásnete…“ začal Kohrad, ale otec ho umlčel.

„Chovej se u oběda zdvořile, prosím,“ řekl lord Styrax ostře, než mohl jeho bojechtivý syn plácnout něco dalšího. „Lorde Celao, omlouvám se za synovo chování i za jídlo. Jsem mužem prostých potřeb; nelibuji si v pomazánkách z labutích jater nebo z jazýčků bílých drozdů.“

Jantar si všiml, jak moc se Styraxův dokonalý klid liší od kypících emocí jeho syna. Lord Celao byl funící velryba omotaná stanem zlaté látky a vnitřní neklid dával najevo plejádou upejpavých manýr, ale aspoň se ho dotkla boží síla. Kohrad prostě působil jako frustrovaný mladíček ve společnosti přinejmenším dvou jemu nadřazených mužů.

Gesh s Kiallasem seděli na koncích stolu lorda Celaa. Sám lord byl mezi dvěma zlatovlasými šlechtici s téměř identickým vzhledem, přestože jejich erby žádný příbuzenský vztah neprozrazovaly. Zdálo se, že si nevšímají Rytířů chrámů ani vévodkyně z Byory; veškerou pozornost upírali na Meniny, své dávné nepřátele.

Jantar přemýšlel, co vlastně předpokládají, že lord Styrax udělá, protože mu připomínali králíky čekající, až si jich všimne pes a zaútočí. Považujete ho snad za znovuzrozeného Deverka Grasta? Copak se pro Litse tak málo změnilo?

„Vaše jídlo a pohostinnost jsou pod úrovní muže mého postavení,“ prohlásil Celao po dlouhé odmlce.

Jantar viděl, jak Kohrad otevřel ústa, aby něco odsekl, ale otec ho umlčel pohledem.

„Teda já jsem spokojený,“ oznámil muž naproti lorda Styraxe. „Strávil jsem tolik času na cestách, že dobrou polévku považuju za požitek.“

Otočili se k muži ve středu stolu Oddaných. Až na vrchního kněze Belarannar byli všichni odění stejně, a to do šupinového brnění z černého železa a červenomodré tuniky s červenou šerpou, která nesla znak bílého meče řádu. Muž, který promluvil, byl o půl dlaně vyšší než jeho společníci a očividně nebyl místní; od ostatních se lišil tmavými vlasy a elegantními farlanskými rysy. Tvářil se přátelsky a pátravých pohledů si nevšímal. Nabral si na lžíci polévku, vzal si další kus chleba a ostatní stále zírali.

„Jsem rád, že máme podobný názor,“ řekl lord Styrax a chopil se lžíce, která v jeho ruce vypadala malinká a křehká. „Doufám, že tomu tak bude i nadále.“

„Možná,“ řekl muž klidně. „Vše záleží na tom, jestli vezmete zpátky včerejší hrozbu.“ Ukázal na kurýra Karapina, který stál ztuhle stranou s dvěma důstojníky Oddaných po boku.

Jantar muže téměř přehlédl, když se Oddaní blížili k Paláci učenců − teprve pak si všiml, že kardinál Sourl jde o půl kroku za ním a nevede družinu. Když lord Styrax schůzku plánoval, nepočítal s tím, že by rytíř-kardinál Certinse, nejvyšší velitel Rytířů chrámů, byl poblíž − a přesto tu byl a spokojeně se nacpával, zatímco ostatní čekali, až se do jídla pustí lord Celao. Jantar přemýšlel, jak nečekaný zvrat ovlivní jejich plán.

„Zpráva,“ pípl dětský hlásek. Jantar pohlédl na Ruhena sedícího vedle Natai Escral. Chlapec seděl mezi velkým seržantem Kayelem a vévodkyní, kteří připomínali rodiče z nějaké směšné romance. Zvláštní bylo, že seržant Kayel − kterému se Jantar po příchodu do údolí, jež umrtvovalo magii, přestal jakkoli podobat − pečoval o potřeby dítěte stejně jako vévodkyně. Byl lepší herec, než si Jantar myslel.

„Ano, drahý,“ chlácholila ho vévodkyně a střelila po kardinálu Certinsovi ostrým pohledem, „zpráva. Lorde Styraxi, chcete, abychom kapitulovali. Možná jsem jen křehká žena, ale nemohu nepoukázat na to, že jste daleko od domova. Tupci, kterým platím za to, aby podobným věcem věnovali pozornost, tvrdí, že v případě války je to špatná věc.“

„Vaše armáda nebude první, která sem přitáhla od Tor Salanu,“ dodal lord Celao bez obalu.

„Netoužím vám nic vnucovat, ctění hosté,“ řekl Styrax přívětivě. „Pouze chci předložit jistá nepopiratelná fakta.“

Jantar poznal pánův tón; kdykoli hovořil lord Styrax přehnaně zdvořile, neblufoval, byl si jistý, že má v rukávu všechny trumfy. Nepotřeboval je k ničemu nutit, proto si mohl dovolit mluvit na rovinu. Pozval vládce Kruhového města na oběd, aby mohl každému z nich pohlédnout do tváře a předložit mu holou pravdu: rozdrtit je na prach.

Hlášení špionů je ujistila o tom, že vévodkyně je nemilosrdně pragmatická žena, která přijme vazalský status poměrně snadno. Lord Celao byl naopak zbabělec bez armády. Potíže by jim mohla nadělat jen čtvrť kardinála Sourla a situaci ještě zhoršila přítomnost rytíře-kardinála Certinse a jeho armády.

Ego, pomyslel si Jantar, o to tu v konečném důsledku půjde. Jsou příliš hrdí, než aby se sklonili před hrozbou, a za normálních okolností by to byl rozumný přístup − naše zásoby jsou omezené a Raland a Embere stále ovládají Oddaní; možná se uvnitř řádu rvou o moc, ale ani to by jim nezabránilo pochopit, kdo bude další na řadě. Raději by se postavili za Akell, než aby s námi bojovali jeden po druhém.

„Ještě jste nám žádná fakta nepředložil, můj pane,“ připomněla vévodkyně a položila ruku Ruhenovi na rameno. Mezi sobě rovnými znovu našla rovnováhu, která jí při první schůzce s Jantarem chyběla. Chlapec ji očividně stále rozptyloval, ale její politické instinkty fungovaly bezchybně. Bedlivě sledovala všechno, co se kolem dělo.

Lord Styrax kývl. „Faktem je, Vaše Veličenstvo, že během několika dní obsadím Kruhové město. Vy můžete ovlivnit jen to, jakým způsobem to udělám.“

„Blufujete,“ vyštěkl Celao. „Na to nemáte dost mužů.“

„Mám s sebou všechny potřebné nástroje,“ řekl Styrax mírně. „Proč bych blufoval a schovával špatné karty, když jsem mohl přitáhnout s Druhou a Čtvrtou armádou?“

„Protože Tor Salan vám způsobil víc problémů, než jste očekával,“ řekl Certinse. Rytíř-kardinál vytřel zbytek polévky chlebem, vzhlédl a stále se mírně usmíval. „Bez silné posádky ho zase ztratíte. Abyste dobyl Kruhové město, musel byste tam naverbovat nové muže, a na to jste neměl dost času.“

Odmlčel se, když mu muž vedle, podle hábitu vrchní kněz Belarannar, poklepal na paži.

Kardinál Sourl, který seděl po Certinsově druhém boku, se na kněze zamračil. Očividně se mu podřízené postavení nelíbilo. Kardinál měl na sobě uniformu odpovídající postavení generála, ale nezdálo se, že by mu seděla nebo byla pohodlná. Nebyl vojensky ani politicky dost mocný na to, aby se mohl vzepřít autoritě rytíře-kardinála, ale zlobilo ho, že ani nebyl požádán o radu, tak hluboko zaryl vrchní kněz do rytíře-kardinála Certinse své drápy.

Sourl také ztratil od chvíle, kdy naposledy oblékl uniformu, na váze. Meninové věděli jen velmi málo o tom, co bohy tak rozzuřilo, ale ať už se stalo cokoli, Sourl prý poté každý den kázal svým mužům v hábitu Nartisova kněze − když vstoupil do řádu, byl na něj vysvěcen. Kdysi slavný voják jedl jako mnich a jednal jako náboženský fanatik a už tak nebyl dobře stavěný padesátník, kterého očekávali.

Po chvíli šeptání Certinse znovu vzhlédl. „Bratr mi připomněl, že jste si, lorde Styraxi, nechal postavit pomníky, skoro svatyně, oslavující vaši osobu a zničil jste Chrám slunce v Thotelu. Podobné znesvěcení jasně vymezuje pozici. Rytíři chrámů nemohou přijmout vaši nadvládu.“

Lord Styrax se předklonil a opřel se lokty o stůl. „Vyhovte mi a ještě chvíli poslouchejte. Vysvětlím vám celou věc podrobněji, abyste mohli vše dobře zvážit.“

A zatímco ty se obracíš ke kněžím a žádáš je o radu, dodal si pro sebe Jantar, my využíváme důvěry, kterou jsi do nich vložil − ještě hodinu a už se nebudeš tak usmívat.

* * *

Bělooký se tvářil vesele. Toho se major Teral obával.

„Pánové, zdravím vás,“ začal. „Jsem Anote, vévoda Vrill, a v souladu s meninskou tradicí vám nabízím šanci vzdát se.“

Oddaní důstojníci si vyměnili pobavené pohledy. Major Sants byl možná arogantní hulvát, který rád podkopával Teralovu autoritu, ale věděl, jak se chovat před zraky nepřítele.

„A co vás vede k domněnce, že bychom se chtěli vzdát?“ zeptal se Teral. „Za posledních tři sta let ještě žádný nepřítel Pěst nedobyl a vy jste si vybrali špatný týden. Dorazily posily a naší největší starostí je, kde všechny muže ubytujeme. Takže klidně zaútočte, aspoň naše muže na hodinku dvě rozptýlíte.“

Vrill se hrozivě zasmál. Na rozhovor s Oddanými si sundal přilbu a Teral tak viděl dlouhé, tmavě rusé vlasy, které mu padaly na záda − musely být obarvené, protože Meninové byli stejně tmaví jako Teralův vlastní kmen. Jeho přilbu zdobila řvoucí hlava zvířete, jež Teral nepoznával, zbroj měl natřenou na bílo, vyšperkovanou červenými a modrými stuhami a opředenou nějakou magií, díky níž působil vévoda při každém pohybu trochu rozmazaně. Teral viděl něco podobného už dřív a pochopil, jak těžce by se s někým v podobné zbroji bojovalo.

Doprovázeli ho Krvopřísežní, kteří hleděli přímo před sebe. Měli u sebe kopí a ruce jim lehce spočívaly na hruškách sedel, jen několik palců od dlouhých rukojetí srpovitých sekyr.

„Copak jste neslyšeli?“ zeptal se Vrill a zadíval se na muže před sebou. „Lord Styrax dobyl lehce Tor Salan a ten měl lepší obranu než vy. Můj pán si přeje, aby mu Kruhové město postoupilo vládu bez krveprolití.“

„Váš pán,“ vyštěkl kaplan Fell, protože už se nedokázal dál ovládat, „se zřekl bohů. Znesvětil Tsatachův chrám a odvrátil se od svého patrona, boha bitvy.“

„Můj pán bojuje a vítězí,“ odvětil Vrill, „a to znamená, že slouží Karkarnovi, ne?“

„Bude hořet v černých ohních Ghenny!“ zařval Fell a ruka mu instinktivně sklouzla k palcátu, ale Sants to očekával a chytil kaplana za ruku. Fell se s ním chvíli přetahoval, ale byl malý a nedokázal se Santsovi vyškubnout.

„Vévodo Vrille,“ řekl Teral hlasitě, „jsem tu služebně nejstarší velitel, ale nemám autoritu ani chuť vyjednávat s vámi o kapitulaci, tedy pokud by nešlo o tu vaši. Nemáte dost mužů na to, abyste nás přemohli silou, takže zřejmě ztrácíme čas.“

„Právě naopak,“ prohlásil Vrill a jeho úsměv se rozšířil, „není to žádná ztráta.“

„A pročpak?“ zeptal se Teral a v duchu si sám odpověděl: Snaží se nás rozptýlit. Ohlédl se po pevnosti. Zatím se nic nezměnilo.

Nechápu, pomyslel si zmateně. Nemohli se proplížit za nás, to prostě není možné.

Dokonce ani kněží Smrtek nedělali nic nezvyklého, prostě klečeli s akolyty v bahně a modlili se − stejně jako kněží Smrti a Karkarna v Pěsti.

„Chci, aby bylo jasné, že každý, kdo se vzdá a odhodí zbraň, bude ušetřen,“ řekl meninský bělooký. Zvedl levou ruku, načež se rozlehl děsivý řev.

Teral překvapením skoro nadskočil. Minotauři zaklonili hlavy, zaryčeli a vyrazili přes otevřené prostranství k Pěsti.

„Až se vzdáte, můžete své muže odvést západní branou,“ poradil mu meninský generál.

„Jste hluchý, nebo šílený?“ obořil se na něj major Sants, i když Teral věděl, že si dělá stejné starosti jako on. „Nevydáme vám zatracenou Pěst jenom proto, že jste mile požádali!“

„Žádost vám nestačí?“ Vrill pokrčil rameny. „Jak si přejete, takže budu nucen přistoupit k ukázce síly. Nenechte se zdržovat, pánové.“

Rázně zasalutoval a s úsměvem sledoval, jak Oddaní otočili koně a tryskem se rozjeli zpátky k pootevřené bráně Pěsti. Všichni čtyři se děsili toho, co tam najdou.

* * *

„Dost!“ zařval lord Celao a přerušil Styraxe uprostřed věty. „Nezajímají mě vaše administrativní plány, obchodní strategie ani politické analýzy!“ Obličej měl rudý a tváře se mu třásly vzteky. „Vaše přítomnost uráží můj kmen; a ještě víc nás uráží, že vůbec navrhujete, abychom přijali meninskou nadvládu! Grastovi potomci nikdy nebudou vládnout Ismessu!“

„Souhlasím,“ ozval se Certinse klidně, „a taky bych navrhoval, abyste si sehnal lepšího kuchaře − ten úhoř byl příšerně planý.“ Zdálo se, že se farlanský mocipán dobře baví, přestože už půl hodiny poslouchal, jak lord Styrax mluví o věcech, které byly, jak oba věděli, nepodstatné. Věděl, jak hrát tuto hru, a s potěšením naslouchal, sledoval tváře okolo a občas něco prohodil nebo dovolil bezejmennému knězi v hnědém, aby mu pošeptal do ucha. V pravý čas už se dostanou k jádru věci a pak teprve začnou hrát naostro.

Vévodkyně z Byory netrpělivě bubnovala prsty do stolu. Ruhen uchváceně zíral na lorda Celaa a odmítal toho nechat. A seržant Kayel ji dráždil skoro stejně, nejenže ignoroval její tiché výtky, zapojoval se do rozhovoru a překračoval pravomoci svého postavení, ale ještě povzbuzoval chlapcův zájem o okřídlené bělooké.

„Lorde Celao, jste tady, protože jste Ilitův Vyvolený a vládce Ismessu,“ řekl Styrax nakonec, „ale nemyslete si, že mě na základě toho můžete i nadále urážet, aniž by vám Kohrad utrhl hlavu. Vaše armáda je výsměch; slouží tlusťochovi, který je Vyvoleným Posla bohů. Ostuda, jakou děláte Ilitovi, musí být dokladem poklesu jeho postavení.“

Litský bělooký zaječel na protest, ale vypadal ještě uraženěji, když ho Gesh ani Kiallas nezačali hned bránit. Okřídlení muži sice ztuhli, ale žádný z nich nepožádal, aby Styrax vzal prohlášení zpátky.

„Přijmete meninskou nadvládu, protože vám nic jiného nezbývá,“ pokračoval Styrax hrubě a položil varovně ruku na paži Kohrada, který se chvěl vzteky. „Pozval jsem vás sem jen ze zdvořilosti; zajímá mě pouze názor vévodkyně a rytíře-kardinála Certinse.“

Když znovu promluvil, v hlase neměl ani stopu předchozího nepřátelství. „Natai, pokud mi odpustíš moji opovážlivost, tvá pozice je následující. Nemáš dost mužů na to, abys vybojovala válku sama, obzvláště ne teď, když tvé město ovládly náboženské nepokoje. Podpoříš obranu, jak jen to půjde, ale budeš se řídit rozhodnutím Akellu.

Rytíři-kardinále, kardinále Sourle − vy se společně rozhodnete, jestli budete bojovat, nebo kapitulujete; jste vojenský řád, takže s největší pravděpodobností zvolíte boj.“ Odmlčel se a okatě se zadíval na nebe, jako by odhadoval, kolik je hodin. Slunce bylo schované za hustou přikrývkou mračen, ale meninskému pánovi to stačilo. Věděl, že může důvěřovat Vrillovu načasování.

„Pánové, pozval jsem vás sem, abych vám řekl, že tato možnost už nepřichází v úvahu.“

Jantar viděl, jak úsměv na Certinsově tváři znejistěl. „Co tím myslíte?“ zeptal se.

Lord Styrax vstal a pokynul kurýrovi Karapinovi, který si k němu pospíšil se třemi svitky v ruce. „Tím myslím, rytíři-kardinále, že jsem právě dobyl Pěst, hlavní obranu vaší čtvrti. Pokud nepodepíšete mírovou smlouvu, kterou vám předá kurýr Karapin, nezastavím se jen u ní.“

Otočil se a vydal se pryč od stolu. „Brzy dorazí posel. Pokud nechcete, aby moji minotauři roznesli vaše město na kopytech, měli byste přede mnou raději ihned pokleknout.“

* * *

Teral pobídl koně vpřed, protože byl odhodlán zjistit, co se stalo v Pěsti, jako první. Viděl, jak kněží Smrtek překvapeně vzhlédli, protože je vytrhl z modliteb. Když k nim dorazil, vyskočili novici na nohy, protože cítili potíže. Potvrdilo to jeho tušení, že jsou to bývali vojáci, protože kdo jiný by vstoupil do služeb Smrtek?

Byli už jen asi padesát yardů od hradeb Pěsti, dostanou se do bezpečí dřív, než je meninská kavalerie dostihne, ale kněží novice ignorovali. Zadívali se na jezdce, pak na meninskou armádu za nimi.

„Utíkejte, hlupáci!“ zavolal major Sants a přinutil skupinu k pohybu.

Otočili se a vydali se zpátky k Pěsti, nejmenšího z nich, Teral si uvědomil, že je to žena, musel jeden z noviců napůl vléct. Teral zahlédl nečekaný pohyb a novic padl k zemi.

„Bohové, lučištníci!“ křikl, sehnul se ke koňské šíji a nezpomalil, dokud neprojel branou. Sklouzl z koně, ještě než podkoní stačil chytit otěže.

„Jacklere!“ zaječel. „Seber jednotku, prohledejte Pěst a zdvojnásobte stráže u všech vchodů.“ Zmlkl, když dovnitř na koních vtrhli major Sants a kapitán Shael a málem ho srazili k zemi.

„Zvoňte na poplach!“ zařval Sants. „A trochu života do toho umírání, bastardi!“

„Kde je Fell?“ zeptal se Teral a bál se nejhoršího.

Sants potřásl hlavou. Obličej měl fialový vzteky. „Myslím, že se ten idiot rozjel za Vrillem.“ Rozběhl se zpátky k bráně, aby se podíval. „Kde jsou…?“ Ztuhl.

Než se mohl Teral zeptat, co se děje, prořízlo vzduch vytí, jaké ještě nikdy neslyšel: vysoké a pronikavé, ne bolestivé, nýbrž plné nenávisti. Vzápětí utichlo, na dohled přiskákala podsaditá postava, a aniž by zpomalila, srazila majora Santse k zemi. Vše se odehrálo v jediném okamžení; Teral zahlédl dlouhé, znetvořené špičáky, které netvor vzápětí zabořil do Santse.

Cítil, jak se mu pod nohama otřásá země, jako by se dunivým krokem blížil obr. Tasil meč a tři vojáci zatím sklonili kopí a vrhli se Santsovi na pomoc − a přímo do cesty druhému temnému netvorovi. Prvního vojáka zasáhl obrovskou paží, odhodil ho na kamarády a všichni padli k zemi.

Teral vyrazil vpřed, ale než se k nim dostal, prohnala se vzduchem třetí postava a sekla dolů. Zcela instinktivně zvedl meč. Zableskla se čepel, ťala mu po obličeji a vyrazila mu meč z ruky. Klopýtl stranou a postava, jež mávala rukama jako rozzuřený Karkarnův mystik, se prosmýkla okolo k dalšímu muži. Ucítil na obličeji spršku krve, jak branou proskočil další netvor a oháněl se čepelemi. Teral mrkal a snažil se přijít na to, co vlastně vidí. První obluda se k němu otočila a zadívala se na něj planoucíma rudýma očima. Ucouvl, protože se otřásla jako pes a ze slepené srsti jí začal stoupat páchnoucí černý kouř.

Zalkl se hnilobným puchem, který nečekaně naplnil vzduch, padl na kolena a dávil. Největší netvor znovu zařval, hlasitěji než minotauři, ale lidštějším hlasem. Měl špinavě šedou barvu a z těla mu visely cáry oblečení nebo možná peří. Obrovské paže měl skoro stejně velké jako zbytek těla a pokrývaly je úlomky skořepinové zbroje. Popadl jedno z křídel otevřené brány, zkroutil ho a silné, kovem vyztužené trámy rozlámal jako třísky. Zařval, mrštil kusy po Teralovi, srazil majora na záda a znovu se ještě větší silou vrhl na bránu.

Kouř houstl. Slyšel za sebou rámus boje, jak dva netvoři bušili meči podobnýma rukama do posádky strážnice. První z nestvůr − démoni, jsou to démoni, pochopil konečně − nevtrhl dovnitř jako ostatní, nýbrž se zastavila v bráně a vyfukovala oblaka dusivého kouře, které vítr nesl do Pěsti. Teral jí viděl do očí, viděl, s jak strašlivou dychtivostí sleduje masakr okolo.

Objevila se pátá postava. Značně se lišila od ostatních, Teral se začal vyděšeně plazit dozadu a ignoroval přitom odporný kouř, který mu plnil plíce a ústa. Nedokázal se vypořádat s hrůzou, která ho ovládla při pohledu na doběla rozžhavenou, planoucí bytost.

Hořící muž, pomyslel si a zafňukal strachy, pak si ale uvědomil, že to není on, nýbrž ohnivý netvor, postava celá z tančících plamenů: démon jako ostatní. Démoni, všechno jsou to démoni.

Pokusil se utéct, ale Pěst halil kouř. Ze všech stran k němu doléhal křik a bolestivě hlasitý řev největšího démona. Viděl jen planoucí rudé oči a strašlivou ohnivou postavu. Oči ho pálily, žaludek se mu převracel a končetiny neovladatelně třásly, jak ho trávil kouř…

Odnikud se objevila ruka, popadla ho a začala někam vléct. Ohnal se po ní a vřískal strachy, ale v následujícím okamžiku už letěl vzduchem. Nebe zesvětlalo, kouř ustoupil a najednou měl pod sebou studenou hlínu a na tváři cítil chladivý vzduch. Teral se jednou dvakrát překulil, pak na něco narazil a zastavil se. Popadly ho další ruce, postavily ho a držely, protože se mu podlomila kolena.

„Už vám to dochází?“ zařval mu někdo do ucha a on cítil, jak s ním třesou jako teriér krysou. Začal zaostřovat, jak mu jasně žlutá zář vyháněla z očí kouř. Vší silou zamrkal a zadíval se na hlavní vchod do Pěsti, na roztříštěnou, zničenou bránu v plamenech a na ohnivého démona, který se chystal pohltit pevnost.

O kus dál stál největší z démonů, opíral se o obrovité paže a s povislou čelistí přihlížel. Z hrudi mu trčel jílec dýky. Nepamatoval si, že by se někomu podařilo zasadit ránu − pak nůž poznal.

Bohové, byli to kněží! Šedé cáry, které visely z démonova těla a vypadaly, jako by mu vyrůstaly z kůže. Dýkami proměnili novice v démony!

Poznání zbavilo majora Terala posledních sil. Zhroutil se a nezajímalo ho, že stisk na jeho pažích nesnesitelně zesílil. Znovu ho postavili a před očima se mu objevil obličej vévody Vrilla. Bělooký na něj hleděl s neurvalou radostí ve tváři.

„Už jste připraven kapitulovat?“ Vrill ukázal na bránu. „Nebo chcete, aby je všechny zabil oheň a kouř?“

Teral pokýval hlavou, jak nejlépe mohl, a po tvářích mu kanuly slzy. Postrčili ho kupředu a jeden z mužů, kteří ho doposud drželi, ho hnal k hořící, zakouřené bráně.

„Tak jděte,“ zařval Vrill a plameny se rozestoupily, „jděte a povězte to zbytku svých mužů!“