Kapitola 3
3.
Slabé světlo svíček lorda Isaka nijak neomezovalo. Rozhlížel se po malé sešlosti a snažil se přitom ignorovat bolest vzadu v hlavě. Jedna osoba se na něj mračila a nijak se nesnažila potlačit nespokojenost, ale Isak nic jiného od vrchního správce neočekával. Mladý bělooký zdědil po předchůdci lordu Bahlovi celý národ, a ať už se o vrchním správci Fordanu Lesarlovi říkalo cokoli − označení megalomanský sadista patřilo k barvitějším výrazům − rozhodně věděl, jak řídit zemi.
Ostatní přítomní tvořili docela pohlednou společnost, což Isaka překvapilo, když je poprvé spatřil, přestože nedokázal říct proč. Byli rozdělení do dvou skupin: jedna na něj zírala jako králík zahnaný do kouta, druhá nešťastně klopila oči. Zhluboka se nadechl. Neměl zrovna dobrý den a jeho špatnou náladu ještě zhoršovalo neustálé mrholení, které přecházelo v déšť, kdykoli vyšel ven.
Ovládej se. Isak si musel v duchu neustále opakovat prosté motto: Ovládej se, neobrať se proti těm, kterým důvěřuješ. Nemohl si nevšimnout varování v očích přátel a rádců, především pak Carla. Carel byl nyní pohublý a od chvíle, kdy přišel v bitvě o paži, zestárl o dobrých deset let, přesto dokázal lépe než kdokoli jiný vycítit vztek, který v Isakovi vřel. Během let, kdy Isak žil v karavaně vozů, mu byl Carel víc otcem než jeho skutečný otec a maršálem se stal nejen kvůli zkušenostem, nýbrž i kvůli uklidňujícímu vlivu, který měl na Isaka. Pořád byl osobou, které Isak věřil nejvíce.
U tří stolů sedělo devět členů Lesarlovy kotérie, ta nejrůznorodější společnost, jaká by se dala najít, a ne všichni agenti vrchního správce vypadali, jako by patřili do zaprášeného podkroví hospody u rušné Ocasové ulice. Hlavní tiražské říční doky ležely od hospody U Kohoutího ocasu co by kamenem dohodil, a obvyklí hospodští štamgasti byli drsní a uřvaní. Mrzout s holou hlavou a s tetovanými, zjizvenými pažemi vypadal, jako by do výčepní místnosti dole snadno zapadl, ale švihák v hedvábném oblečku vedle něj by s davem rozhodně nesplynul − nikdo se však nedal oklamat vzhledem ani jednoho z nich.
„Vidím, že jste z naší schůzky stejně nadšení jako Lesarl,“ řekl Isak nakonec.
Farlanský lord byl oblečen skoro stejně přepychově jako Tanečník, parádivý šlechtic. Jeho tmavě modrou tuniku a kalhoty zdobily stříbrné výšivky a měsíční kameny. Po dni plném oficiálních slyšení odložil Isak stříbrnou vévodskou čelenku, ale vše ostatní až na šedý plášť s kápí beze znaku se řídilo tradicemi: upravený vzhled, hladké tváře i zastřižené vlasy. Všechna ta paráda ale nedokázala zakrýt svaly.
„Stejně jako já si dělají starosti s bezpečností,“ řekl Lesarl.
Isak přijal jak vysvětlení, tak jeho neformálnost. Vrchní správce dal jasně najevo, že kotérie může mluvit volně a přímo bez ohledu na tituly.
„Ve městě se každou noc koná tolik tajných schůzek, že si jedné navíc nikdo nevšimne.“
„Vás je těžké přehlédnout,“ namítla nejmladší členka kotérie, Šept, která vedla Lesarlovu osobní síť špehů. „A stejně tak Tanečníka, obzvláště v téhle čtvrti.“
Tanečník se zakřenil a ukázal na ostatní, kteří se sem hodili ještě méně než on. Modlitebník byl Nartisův kněz s tonsurou, padesátiletý muž s kyselou tváří, který se posadil co nejdále od šperky ověnčené ženy, která si říkala Zaklínačka a marně se snažila působit nenápadně. Isak tušil, že není na podobné schůzky zvyklá, ale také věděl, že mágové se v jeho přítomnosti necítí zrovna příjemně. Spojení syrovosti mládí, brutální síly bělookého a obrovské moci dvou Křišťálových lebek by znervóznilo každého.
„Proto existují předem naplánované cesty, kterými se sem každý z vás může dostat,“ řekl Isak. „Plížit se podkrovími a zapadlými uličkami celou cestu ze Studených síní sice možná neodpovídá mému postavení, ale cokoli považuje Lesarl za bezpečné pro sebe, je dost dobré i pro mě.“
„Ne všichni si můžou dovolit takový přepych,“ trvala na svém Šept a do hlasu se jí vkradlo ostří. „Modlitebníka musí naložit do sudu nad Svatými doky. Zaklínačce trvá cesta dvě hodiny a ještě déle se na ni musí připravovat. Když nám nedáte vědět s dostatečným předstihem, riskujeme, že naše cesty odhalí − i bez zvýšeného dohledu Duchů, kteří přitahují zájem našich nepřátel.“
„Možná jsem se nevyjádřil dost jasně,“ odpověděl Isak po krátké odmlce.
I v tlumeném světle svíček se jí zaleskly oči a Isak poznal, že varování pochopila. Na svoje postavení byla překvapivě mladá, mohlo jí být sotva třicet, a pohledná. V tu chvíli byla převlečená za kupeckého synka a tvář jí zastiňovala hříva vlnitých černých vlasů. Když vklouzla dovnitř jediným oknem v podkroví, měla je stažené dozadu. Isak hádal, že své postavení zastává tak krátce, že si dává pozor i na zbytek kotérie. Na rozdíl od ostatních se oblékla uvážlivě a neměla tak na sobě nic neobvyklého ani identifikovatelného, dokonce ani žádný šperk.
„Chtěl jsem se s vámi sejít,“ pokračoval, „a tak se i stalo. Vím, že existují pravidla, která chrání vaši totožnost, ale ta mě v tuto chvíli nezajímají.“
Rozhostilo se ticho. Isak si prohlédl jejich tváře a přemýšlel, kdo z nich je klíčem k tomu, aby si skupinu získal. Lesarl byl vůdce, to jistě, ale Isak vyrostl v karavaně a věděl, že i mezi sobě rovnými je vždy nějaký vůdce. Carel byl velitel stráží karavany, ale Valo Denn byl ten, kdo formoval názor žoldáků a přednášel námitky a stál tím pádem o stupínek nad ostatními.
Takže koho tu máme? uvažoval a podařilo se mu nevyskočit, když ze soukromí mysli dostal odpověď.
„Není to očividné?“ ozvalo se mu pohrdavě v hlavě: Aryn Bwr, poslední elfský král nebo alespoň to, co zůstalo z jeho rozcupované duše. Poslední král nedokázal ovládnout Isakovo tělo a vrátit se jeho prostřednictvím do života, zbyla z něj tak jen hořká vzpomínka na zašlou slávu a strach z odplaty, kterou přinese smrt.
„Tobě určitě,“ odvětil Isak. „Jak dlouho jsi vládl? My ostatní musíme o podobných věcech přemýšlet.“
Rozhlédl se po devíti mužích a ženách, kteří se od sebe navzájem tolik lišili, až mu to připadalo nemožné, po lidech vpletených do přediva svých komunit. Šept, již nedávno naverboval Lesarl a udělal z ní hlavu výzvědné sítě a která se ze všech sil snažila dosáhnout laťky, již nasadil její otec a předchůdce. Tanečník, kterého zlatý kroužek v levém uchu identifikoval jako rytíře nebo maršála − a Isak si byl jist, že maršálem je a titul zdědil. Možná byl klíčem Námořník sedící vedle Tanečníka, zjizvený veterán s rozpláclým nosem. Byl oblečený do červené, typické barvy svého řemesla, i když riskoval výprask, protože si z košile odstranil uzlový vzor identifikující jeho loď − a tím pádem i jeho. Věří, že dokáže zmanipulovat velitele? Je to možné, pomyslel si Isak.
Zaklínačka se chovala tak afektovaně, že si o ní nedokázal vytvořit žádný obrázek, a Vojáka naopak tak děsilo, že sedí v přítomnosti svého pána, až docela zapomněl, že je seržantem s dvacetiletou zkušeností. Kupec a Farmář nedokázali hledět Isakovi do očí, takže na ně mohl zapomenout, a pochyboval, že by skupinu vybranou Lesarlem vedl kněz.
Takže zůstává Občanka. Vypadá na pořádnou mrchu. Pochybuji, že vůbec potřebuje toho tlusťocha dole na prahu, aby udržela hosty pod kontrolou.
Vtom mu Občanka pohlédla do očí, jako by potvrzovala jeho závěr, a bez jakékoli úcty odpověděla na jeho nevyslovenou otázku. „Děláte si starosti se vším,“ prohlásila. Měla drsný místní přízvuk a chraptěla jako někdo, kdo celý život kouřil tabák. „Ani zranění vašeho táty pro vás nejsou na prvním místě. Největší starosti vám dělá zvuk města.“
Občanka byla statná žena s vlasy skoro stejně krátkými, jako měl Isak. Obličej jí brázdily vrásky smíchu a na její silnou čelist by mohl být pyšný i chetský válečník. V každém ušním lalůčku jí visely tři silné zlaté kruhy a Isak si navzdory nezkušenosti uvědomil, že není náhoda, že se podobají náušnicím vévody.
„Vysvětli mi to, prosím,“ požádal zdvořile.
Pokrčila rameny a usmála se. Vůbec jí nevadilo, že se k ní napřela pozornost všech v místnosti. „Celý život jsem žila tady ve městě − znám jeho zvuky a nálady líp než kterýkoli lord. Vy jste bělooký, takže to určitě taky cítíte, i když jste to možná ještě nepoznal.
Někdy město ovládne špatná nálada a v takových dnech tady U Kohoutího ocasu nenaléváme, protože hrozí nepokoje. Věci ještě nedospěly tak daleko, ale město smrdí lidmi namačkanými na sobě jako býci v ohradě.“
Občanka zvedla ruku, předloktí měla statné jako mužské lýtko, a poplácala po rameně Modlitebníka. Kněz po její levici ji ignoroval a přitáhl si plášť blíž k tělu. „A pak jsou tu kněžouři, kteří se najednou chovají hůř než šlechtici, kážou o válce a z hloupých důvodů mrskají v ulicích poctivé lidi.“ Naklonila hlavu na stranu a pohlédla na Isaka. „Hádala bych, že ať už je namíchlo cokoli − a slyšela jsem, že se bohové po Scree naštvali tak, že to cítí všichni jejich kněží − působí to i na vás.“
„Takže jsou všichni podle tvého názoru prostě trochu nervózní?“ řekl Isak podrážděně.
Ještě nikdy v hospodě U Kohoutího ocasu nebyl, ani Carlův bílý límec by tu nikomu nezabránil pustit se do bělookého, ale hospoda a její působivá hospodská Kepra Dei se proslavily v celém Tirahu. Kepra byla tvrdá a dokázala být nemilosrdná ke každému, kdo nepatřil do rodiny. Všichni v přístavu věděli, že pustit se do křížku s někým jménem Dei, znamená koledovat si o potíže. Dokonce i její zeťové, všichni statní muži, rádi porušili tradici a přijali příjmení Dei. A vsadím se, že tři náušnice jsou žert jen pro ni samotnou, pomyslel si. Pro ostatní je to varování, že tady v okolí je její slovo stejně zákon jako to mé − a kdyby přišlo na věc, možná by mělo i větší váhu.
„Nervózní je slabé slovo, chlapče,“ odpověděla klidně. „Mluvím o zmatku, který je ve vzduchu: nikdo s nikým nesouhlasí, šlechtici, kněží ani vojáci. Vám dělá starosti nejenom zmatek ve městě − nemůžete vést válku, když bojujeme sami mezi sebou, že ne? A vás čekají rozmíšky ve všech vrstvách společnosti. Jenže vy cítíte zmatek i sám v sobě.“
Isak neodpověděl. Ženin klidný výraz rozdmýchával vír frustrace a vzteku v jeho nitru. Věděl, že má pravdu, ale nechtěl, aby měla pravdu do takové míry. Jenže pokud byli ovlivněni kněží, byl zasažen i on, i když slaběji, a to díky Lebkám, které chránily jeho mysl − a on nechtěl, aby se Země o něčem takovém dozvěděla.
„Zdá se, že jsi celou věc dobře zvážila,“ řekl po chvíli. „Máš pro mě nějaký návrh? Tvým úkolem je koneckonců radit a ne jen prohlašovat věci, které jsou zatraceně jasné.“
Pokrčila rameny a sklopila oči v úctě, kterou, a tím si byl jist, necítila. Je opravdu bystrá, pomyslel si Isak. Ví, že dokonce ani tady − přese všechnu neformálnost kotérie a vlastní pozici v ní − by nepochodila, kdyby mi začala udílet rady.
„No, nemůžu tvrdit, že vím, co se děje s kněžími,“ začala pomalu, „vy máte víc informací, takže bych musela hádat…“
„Hádej,“ řekl Isak a pokynul, ať pokračuje.
„No, já bych smetla ze stolu to, co šlechtu v tuhle chvíli nejvíc rozptyluje,“ řekla pevně.
„A to je?“
„Vaše korunovace − jsou tu kvůli ní a budou se hádat jako malé děti, dokud nezjistí, kdy se budou moct vrátit domů k rodinám. A pak je tu ta věc s lominským vévodstvím. A hlavně vévoda Certinse.“
Isak přitakal. Lesarl, Tila a Vesna se shodli na tom, že Certinse musí být odsouzen a popraven. Jeho rodina měla příliš mnoho přívrženců a bylo s ní spřízněno příliš mnoho dynastií, nikdo si tak nemohl být jistý, jaké další problémy by mohl vyvolat. A ještě k tomu se do celé věci zapletl další tucet lenních pánů už jen z principu.
„A jak to vyřeší problémy naší zahraniční politiky?“
„Nijak, ale aspoň se o ně budete moct hádat. Když lidi zbavíte několika důvodů k hádkám, přestanou dělat takové potíže. Jste pán Farlanu, i když teprve chvíli. Jakmile si na to lidi zvyknou a uvědomí si, že národ je pořád silný, budete mít autoritu lorda Bahla na dosah.“ Občanka zmlkla a zadívala se na vzdálený stůl. „Tanečníku, hádám správně, že se šlechtici zrovna nehrnou podpořit reformy kardinála Vecka?“
Šlechtic sebou škubl, jako by ho vytrhla ze zamyšlení, a chvíli na Občanku nečitelně hleděl, než odpověděl. „Pravda. Ti, kdo mu naslouchají, si dávají dobrý pozor, aby nesouhlasili příliš hlasitě.“
Tanečníkův hlas byl sytý a medový, a přestože postrádal hlubší tóny hraběte Vesny, měl stejně vyzrálou, odměřenou výslovnost. Na rozdíl od Isaka odložil Tanečník plášť a odhalil formální šat pod ním − který byl mnohem sušší než Isakův, protože Tanečníka nezaskočil déšť.
Muž si prohrábl dlouhý, prošedivělý knír nacvičeným pohybem, který měl působit upejpavě, časem se z něj ale stal zvyk, a kývl. „Vím o jednom, o dvou lidech, kteří je berou vážně. Fakt, že šlechta nesmí přijímat rozkazy od církve, zatím tomu problému předcházel. Ti, kdo se považují za zbožné, budou následovat lenního pána Torla.“
„Lenní pán Torl je vysoce postavený člen Bratří svatého učení,“ vyštěkl Isak, „a protože Veck žádá o právo organizovat náboženské milice, které by prosazovaly jeho vůli, nijak mě to neuklidňuje.“
„Lesarl říká, že jste o Bratřích mluvil s Torlem,“ odvětil Tanečník trpělivě. „Řád je starý několik staletí a nikdy nedal najevo žádnou touhu prosazovat náboženské zákony. Lenní pán Torl je jedním z vašich nejvěrnějších poddaných. Je farlanský voják a to je pro něj ze všeho nejdůležitější − důležitější než titul, dynastie, a dokonce i temní mniši. Můj pane, pokud s ním budete jednat jinak, raníte ho hlouběji, než by dokázal Eolis − a podkopete tím vlastní základnu.“
„A je klíčovým svědkem soudu s vévodou Certinsem,“ ozval se nečekaně Lesarl po Isakově levici. Vrchní správce se odstrčil od stěny a prošel za sedícími postavami. „Synod sám o sobě je silný, ale je si vědom toho, že žádná skupina mezi Farlany nedokáže dlouhodobě vzdorovat šlechtě. Z různých důvodů se sice dožadují soudu s Certinsem, ale kardinál Veck si doopravdy nemyslí, že by uspěl. Prostě se snaží zjistit, jakou má podporu mezi šlechtici. Všechny zainteresované strany si všimly toho, že oddaný lenní pán Torl se pro něj nevyslovil.“
„Modlitebníku,“ řekl Isak a muž trhl hlavou od Lesarla k Isakovi. „Můžeš nám říct víc o náladě mezi kleriky? Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že čím déle se bude Veck dožadovat svého práva, tím víc lidí přesvědčí.“
Isak viděl, jak se kněz nadechl, než odpověděl. Lesarl Modlitebníka popsal jako nemilosrdně objektivního myslitele, musí proto nenávidět, že mu mysl zatemňuje boží hněv.
„To, co teď cítíme, je zbytkový efekt boží zloby, dalo by se říct, že se jedná o ozvěnu jejich emocí. Začalo to vražednou iracionalitou prvních několika nocí po pádu Scree, a přestože měla jen krátkého trvání, následky přetrvávají.“ Zmlkl, rozhlédl se a vážně pokračoval: „Musíte pochopit, že bohové jsou nesmrtelní − neprožívají emoce stejně jako smrtelníci. Když je ovládnou, jejich moc je vskutku pozoruhodná. Tak silné emoce můžou napořád změnit mysl kleriků, i když se sám bůh následně uklidní. Doporučoval bych, abyste raději počítal s tím, že se extremisté budou v nejbližší budoucnosti držet svých názorů.“
„Takže ty a ostatní kněží budete tento rok mými nepřáteli?“
Isak promluvil bez přemýšlení, ale Modlitebník zahanbeně odpověděl: „Obávám se, že ano, můj pane, ale nebudu sám, kdo se to bude snažit změnit. Doufám, že budeme jen drobnou překážkou.“
Nepříjemný okamžik ticha se protáhl na minutu, pak na dvě. Dokonce i Občanka se zdála ztracená v myšlenkách a nevšímala si tlumeného rachotu židlí někde dole.
Isak přistoupil k oknu a vyhlédl pootevřenou okenicí ven na ulici. Brzké zimní sněhy zmizely a nahradily je mokré cestičky deště, které se temně třpytily na střechách. Po lehké bílé přikrývce, která halila město ještě před několika dny, nezůstala ani stopa, ale Isak ji pořád cítil ve vzduchu, vnímal, jak mu mrznou tváře. Napadlo ho, že zima bude krutá.
Letos do Lominu pochodovat nebudeme, napadlo ho. Události předchozího roku mu najednou připadaly jako dávná historie, téměř nereálné. Doufejme, že elfové udělají totéž. Podle Vesny jsme jim uštědřili krutou ránu a získali trochu času, ale jak dlouho to vydrží?
Zadíval se na prázdnou ulici, ze které déšť smyl celodenní špínu. Liják ani zima obchod v docích nezastavily. Tiražští kupci byli odhodláni naplnit podzemní chladírny, než město oblehne zima. Na okamžik se mu zdálo, že ve stínech něco zahlédl, nic tak zřetelného jako postavu, přesto se mu zadrhl dech v hrdle.
Bohové, je to pořád výplod mé představivosti? Nic jsem neviděl, nic jsem necítil, a přesto… a přesto cítím v ústech stejnou pachuť jako tehdy na Chrámovém náměstí v Scree, když jsem našel Smrtky. Nervózně se hryzal do rtu, až mu vytryskla krev. Bohové, co jsem to provedl, když jsem je přivolal?
Setřásl ze sebe podobné myšlenky. Na něco takového nemohl v tu chvíli myslet. Jeho sny byly v poslední době dost temné, dokonce i ty, v nichž se jeho mysli dotkla Xeliath; nebe vypadalo tmavší, rozmazaný obzor hrozivější. Když nebyla s ním, ocital se na pusté pláni bez života. Půda byla spálená a kouřilo se z ní, na dotyk ale byla studená. Věděl, že tam není sám, nikoho však neviděl. Ostrý vítr se ho snažil zvednout ze země jako papírového draka, půda ho ale zároveň vtahovala do sebe, do brázd připomínajících čerstvou oranici. Pokaždé, když se z podobného snu probudil, musel bojovat s touhou schoulit se do klubíčka a zabalit se do přikrývky, aby zahnal prázdnotu. Podivné sny ho pronásledovaly celý život, některé dokonce ani sny nebyly, a tyto působily stejně mocně jako jeho vidiny o smrti lorda Bahla.
Isak se přinutil otočit zpět do místnosti. „Takže říkáte, že bych prostě neměl brát v potaz petice a debaty? Že bych měl rozhodnout sám?“ Snažil se ovládnout výraz, aby neviděli jeho bolest. „Lesarl tvrdil přesný opak. Prý si tím proti sobě poštvu ještě víc lidí.“
„A mýlí se,“ prohlásila Občanka bez obalu.
Isak se otočil ke stinné postavě vrchního správce za zády kotérie. Chabě se na Lesarla usmál. „Na mém vrchním správci mě zlobí mimo jiné to, že ho i důvtipnější lidé, než jsem já, označili za génia.“
„Má zajisté pravdu, ale mýlí se v tom, co je třeba udělat,“ řekla Občanka pevně.
„To asi uklidní jeho stoupence i kritiky. Za poslední dva týdny mi navrhli, abych ho udělal novým vévodou z Lominu, ale také abych ho vsadil do žaláře za korupci. Titulem si nejsem jistý, podle mě nemá na vévodu správný původ.“
„Ano, můj pane,“ opáčila Občanka neuctivě, aby dala najevo, že se nedá ovlivnit Isakovým nadpřirozeným charismatem. Někteří lidé se i v nejpodivnějších situacích smáli s Isakem, ale ona na něj byla připravená. „Lesarl má pravdu v tom, že budete působit jako diktátor, což není dobrý způsob, jak se ujmout vlády. Od lorda Bahla by podobné rozhodnutí přijali, ale vás ještě neznají.“
„No a?“
„Do prdele s nimi.“
Isak si odfrkl a otočil se ke zbytku kotérie. Občanka se tvářila nečitelně, nežertovala. Jen Modlitebník zareagoval tím, že ještě víc stiskl rty.
„Občanka má pravdu,“ připojil se Tanečník, „svým vlastním rozkošným způsobem. Kněží si nezískávají přátele. Účast na mších stoupla, ale řekl bych, že jen ze studu, což se brzy změní, až lidi začne unavovat, že jim pořád někdo připomíná jejich hříchy. Vím, že Akademie magie už toho má plné zuby.“
„Divíš se nám?“ odsekla Zaklínačka. „Za poslední dva týdny proti nám vznesli patnáct obvinění z obcování s démony a dvacet osm z nepřístojnosti a bezbožnosti! Kardinálové nám vyhlásili válku.“
„Pověz arcimágovi, ať to nechá být a nepře se,“ řekl Lesarl pevně. „Poslední věc, kterou potřebujeme, je, aby se vojenští mágové nechali vyprovokovat k nějaké neuváženosti − jako třeba k pomstě. Někteří z tvých bratrů by se zvrhlým smyslem pro humor vyrovnali Laratovi.“
„A když se kněží budou soustředit ještě na něco jiného, národu to neublíží,“ souhlasil Tanečník. „Lidé se proti mágům jen tak neobrátí, na to se jich příliš bojí. Akademie může své členy zatím požádat, aby se drželi zpátky.“
„Lesarle, jak rychle může začít soud?“
Vrchní správce pokrčil rameny. „Do čtyř pěti dnů. Musíme dodržet formality, ale důkazy máme pohromadě a soudce je připraven. Obhajoba může celou věc chvíli protahovat, ale taky ne věčně.“
„Dobrá, oznámíme tedy datum konání soudu a zařídíme tichou schůzku s vévody z Merlatu a Perliru.“
„A vy na ni přivedete svého kandidáta na vévodu z Lominu?“
„Ano, chci dát Lokanovi a Sempesovi šanci vznést námitky. Mám tolik nepřátel, že by nebylo moudré neporadit se se dvěma nejmocnějšími lidmi v…“ Isakovou myslí prolétla jiskra a umlčela ho uprostřed věty. Místností se přelila magie, pátrala a štípala na kůži. Pohlédl na Zaklínačku, ale ta nereagovala. Po páteři mu přeběhlo zamrazení, jako by se ho dotkly dívčí prsty, a do ucha mu zašeptal hlas.
Isaku.
Bez přemýšlení se otočil zpátky k oknu. Xeliath, snědá dívka spojená s jeho roztříštěným osudem, byla tam venku. Zdálo se, že Morghien s Mihnem splnili úkol a dostali ji do Tirahu dřív, než ji mocní hráči této hry mohli vypátrat a zabít. Lesarl zachytil pánův pohyb a tázavě na něj pohlédl. Isak přikývl.
„Je tady. Chystá se vstoupit do města,“ zamumlal.
Podle výrazů tváří členů kotérie bylo zjevné, že se s nimi Lesarl o tuto zajímavou informaci ještě nepodělil. Isak se zazubil, když si představil jejich reakce.
Vydal se ke dveřím a řekl: „Ty, které zajímá moje zahraniční politika, jistě potěší, až zjistí, že jsem všechno ještě zkomplikoval.“ S Lesarlem v patách se zastavil u dveří a otočil se zpátky ke kotérii. „Dnes večer se v paláci ubytuje nový host, mladá bělooká.“
„A jak to ovlivní naši zahraniční politiku?“ zeptal se Tanečník, což byla otázka, již toužili položit všichni, kteří se k němu obrátili.
„Její otec nedal k jejímu odchodu tak docela svolení a je to lord, jeden z našich ne zrovna přátelských sousedů, pán Yeetatchenu.“
Ven z místnosti se za ním nesly protesty a otázky. Úzké schodiště ozařoval slabý svit lampy v prvním patře, která sotva dokázala osvětlit troje dveře v chodbě. Dveře dvou pokojů zely dokořán. Cestou kolem nahlédl dovnitř a uviděl obvyklý majetek dělníků, plátěné brašny či olejem napuštěný plášť, a vše prostupoval silný zápach potu a bahna.
Na konci chodby se nacházelo další schodiště vedoucí dolů do přízemí. Pro jeho statná ramena bylo příliš úzké, proto se musel natočit do boku, když po něm sestupoval. U paty čekala Občančina nejstarší dcera. Dívka zdědila matčinu statnou postavu, a když ho uslyšela přicházet, zapřela se do dveří nalevo vedoucích do uličky a silně do nich strčila, protože vlhkem a řídkým používáním nabobtnaly.
Isak věděl, že v pravém rukávu ukrývá dlouhý nůž a ne nějaký obyčejný kuchyňský, když ale vyšla ven na ulici a rozhlédla se, netasila ho. Dveře po pravici vedly do hospody − Isak slyšel, jak se těsně za nimi někdo hádá − teď ale byly pevně zamčené na závoru.
Isak na Lesarla nečekal. Hodil si kápi přes hlavu a opatrně vyšel ven. Občančina dcera ulici možná zkontrolovala, ale to ho neuklidnilo. Toho, co vyhlížel Isak, by si nevšimla ani by proti tomu nic nezmohla. Dvěma kroky se dostal k rohu budovy, ukryl se ve stínu hospody a rozhlédl se po ulici.
Zdálo se, že je prázdná. Jeho bystré uši nezaslechly nic než kapání vody.
Dláždění se sklovitě lesklo, jak teplota v noci klesala. Déšť ustoupil lehké mlze, jež zachytávala nažloutlý svit měsíce Alterru. Isak se chystal pohnout, když tu koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil hlavu doleva a zadíval se směrem, kterým se chtěl vydat, když teď byly ulice opuštěné. Ve tmě asi o sto yardů dál něco stálo.
Isakova krku se dotkla plazivá hrůza. Nebyl to muž. Tvorovo tělo bylo úplně černé a ve tmě téměř neviditelné, ale Isak jasně rozeznal, že dřepí na čtyřech. Zaplavily ho vzpomínky na Chrámové náměstí v Scree, na příšerný masakr ve světle ohňů, na to, jak obrovská postava Hořícího muže ozařovala vyděšené postavy okolo a v dálce se plížil nahrbený Velký vlk.
Teď Isak sotva rozeznával siluetu a hořící oči ve tmě. Měsíční svit se postavy ani nedotkl a mlha ji skoro schovávala. Stín ve stínu, představivost či ne, černý pes se nepohnul ani o palec. Prostě tam stál a upíral na něj zlověstný pohled.
„Můj pane?“ Isak vyskočil a srdce se mu rozbušilo, ale pak si uvědomil, že je to jen Lesarl, který se zastavil za ním. Tázavě na Isaka pohlédl.
„Podívej,“ řekl Isak rychle a ukázal, když ale pohlédl do míst, kde černý pes předtím stál, slova mu odumřela v hrdle. Ulice byla tichá a prázdná. Isak se zadíval na místo, kde tvora viděl, pak marně zapátral okolo.
„Co se děje?“ řekl Lesarl, když pána obešel a pohlédl směrem, kterým Isak ukazoval.
„Já… nejsem si jistý,“ přiznal Isak po chvíli. „Byl tam…“ Zmlkl. Nechtěl vrchnímu správci vykládat, že viděl strašidelného psa. Isak rychle otevřel své smysly Zemi a pátral kolem. Kromě mrazu a bahna ve vzduchu cítil jen Zaklínačku v místnosti nad sebou, jejíž slabá magie začala sílit, když ho vycítila. Nic víc tu nebylo. Doufal, že ucítí něco jako tehdy, když se jeho mysli dotkli Morghienovi duchové, proto se natáhl, kam až mohl, ale nic nenašel.
„Byl tam?“ pobídl ho Lesarl tiše. Během Bahlovy vlády toho viděl dost, aby nepochyboval o instinktech nového pána.
„Myslel jsem, že jsem něco viděl. Musel jsem se zmýlit.“ Isak potřásl hlavou a sňal ruku z Eolisu, kam sklouzla, aniž by si toho všiml.
„Můj pane, tomu mohu jen těžko věřit,“ řekl Lesarl pevně. „Netváříte se jako někdo, komu se jen něco zdálo. Takže co jste viděl?“
Isak se na Lesarla zamračil, ale ten trpělivě čekal, dokud mladý bělooký nevydechl a spolu s výdechem nenechal odplynout i zlost.
„Co chceš, abych řekl? Tvor, kterého jsem viděl, zmizel, sotva jsem se odvrátil, a já ho vůbec necítil, takže to zrovna nebude tvůj obor.“
„Chápu, můj pane,“ řekl Lesarl a sklopil hlavu, „přesto bych s vámi rád sdílel trápení, které vám vidím vepsané ve tváři. Nikdo by neměl vypadat tak uštvaně…“ Zmlkl, když si Isak nevesele odfrkl.
„Uštvaně? Ano, to musí být ono.“ Přistoupil o krok blíž, sklonil se a pohlédl Lesarlovi do očí. „Sním o tom, že v mém stínu kráčí smrt. Zdá se mi o ní už od pádu Scree. Zdá se mi, jako bych v dálce neustále slyšel kroky Smrtek. Cítím, jak se mi pod nohama pohybuje země a otvírá se hrob. Vzpomínám si na bolest, kterou Aryn Bwr cítil, když ho zabili v bitvě, a připadá mi tak povědomá, že po ní prahnu.“
Zmlkl, napřímil se a na tváři se mu usadil tvrdý výraz. „A dneska večer jsem před sebou spatřil černého psa s hořícíma očima, kterého lid mé matky považuje za předzvěst nadcházející smrti. Kdo se se mnou podělí o tohle trápení?“
Lesarl na něj vyplašeně hleděl. Na okamžik spatřil Isak vrchního správce takového, jaký ve skutečnosti je: pod vypočítavým výrazem a sardonickým úsměvem to byl jen muž s hubenou tváří zbrázděnou ustaranými vráskami, který se po celém kostnatém těle, od hlavy až k patě, nervózně třásl.
„Podělíme se o ně s vámi všichni, můj pane,“ řekl Lesarl po chvíli, když se opět uklidnil. „Vaši rádci, má kotérie, Palácová stráž i kmen. Pokud si pro vás přijde Smrt, nepostavíte se jí sám.“
Isak si povzdychl. „Je hezké, že to říkáš. Něco mi našeptává přesný opak, ale kdyby byla budoucnost neměnná, byl bych už mrtvý, takže máš možná pravdu. Pojď, je načase setkat se s poslem našich nejnovějších potíží. Budeš ji nenávidět.“
„Dceru bělookého lorda?“ Lesarl se zamračil a spolu s Isakem vykročil ulicí. „Myslím, že v tom máte pravdu.“