Kapitola 24
24.
Ve vévodkynině komnatě v Rubínové věži bylo chladno. Když předsíň strhli na hlavu byorským klerikům, vystavili velké dvoukřídlé dveře útokům zimních větrů. Malá skupinka prosebníků prošla pod pichlavýma očima Jata, správce věže, a všichni si byli době vědomi pozice, která jim připadla. Luerce šel téměř jako poslední, protože neměl ani bohatství, ani titul, umožnilo mu to ale sledovat ostatní. Všechno záleželo na načasování a Luerce byl zvyklý studovat dav.
Byl štíhlý, bledý a měl tenké kosti jako většina Litsů, ale lidé by popsali jeho tvář spíše jako vybledlou než porcelánovou, což byl obvyklý popis pro lidi jeho kmene. Dala se v ní snadno najít slabost a málokdo pochyboval o tom, že právě tu představuje. Azaer ho nemusel přesvědčovat o tom, jak cenná je slabost; už to věděl.
Ve skupinkách po stranách dveří postávali dělníci a tlustý muž ve zplihlém sametovém klobouku. Někteří opravovali omítku, jiní sledovali tlustého muže, který na nově vybělenou stěnu nanášel tenké linie vodou smíchanou se sazemi. Luerce nerozeznával tvary, přesto se mu chtělo usmát: maloval stíny tam, kde dříve bývaly obrazy bohů. Zničení předsíně odhalilo obrovské nástěnné malby Smrti a Ushull. Při pohledu na ně popadl vévodkyni takový vztek, že přikázala, aby je do hodiny zakryli.
Teď seděla vévodkyně na trůně s malým Ruhenem po levici a ve stínu seržanta Kayela. Luerce zíral na Ruhena a sotva dokázal uvěřit tomu, co vidí. Vévodkyně chlapci něco řekla a posadila ho vedle sebe. Ruhen vypadal na pět let a byl dokonalým obrázkem nevinnosti. Když se k němu vévodkyně sehnula a políbila ho na hnědé kudrny, usmál se. U stěny síně stála šedovlasá žena a zmateně přihlížela − Luerce si vzpomněl, že je to Ruhenova matka. Byla kost a kůže, zlomená a ztracená. V očích se jí sotva zablýsklo poznání a zdálo se, že jí mateřská láska, kterou vévodkyně jejímu synovi projevuje, nevadí.
Potom Ruhen vzhlédl a zadíval se přímo na Luerca, kterého zamrazilo u páteře. Když na něj mistr upřel pohled, šoupání nohou a šepot se vytratily.
„Bohové,“ vydechl Luerce. Žena před ním se k němu zmateně otočila, on se ale ztratil ve stínu, který mu vířil myslí, že si toho sotva všiml.
Dal si dobrý pozor, aby své myšlenky skryl, a vzpomínal. Byl jsem u toho, když si tě vévodkyně vzala na náměstí k sobě, stalo se to sotva před několika měsíci, a podívej, jak jsi vyrostl.
„Kde je lady Kinna?“ zvolala vévodkyně a prsty líně hladila Ruhena po hlavě, jako by byl nějaký mazlíček.
Správce Jeto si odkašlal. „Ach, omlouvá se, Vaše Veličenstvo. Před dvěma dny ochořela; od té doby nemůže opustit lůžko.“
„Poslali jste za ní mé léčitele?“
„Bylo mi řečeno, že mluvili s léčitelkou lady Kinny, se ženou z Helrectu. Váš léčitel tvrdil, že má nejlepší možnou péči. Prý bude stačit několik dní odpočinku a lady Kinna bude zase v pořádku.“
Jeto si nervózně odkašlal. Úzkostlivý šedesátník vypadal díky černým vlasům a vystouplému nosu jako vrána mezi holuby. Černé vlasy byly v Byoře vzácností a Jetovi scházela výška a urostlost Meninů. Sám Luerce nebyl vysoký, ale byl si jistý, že by dokázal zlámat Jetovi vaz, kdyby musel.
„Dobrá, začněme tedy,“ oznámila vévodkyně a přitáhla si Ruhena blíž.
Správce Jeto se obřadně uklonil a předvedl první prosebnici, vysokou ženu asi vévodkynina věku − podle šperků jí konkurovala i bohatstvím. Vévodkyně pozdravila ženu téměř jako přítelkyni, zatímco Jeto začal předkládat její žádost. Luerce nevěnoval jeho slovům pozornost. Musel splnit úkol, ale nemohl si dovolit přerušit ženu tak bohatou.
Luerce už v dětství vstoupil do učení ke svíčkaři, ale řemeslo se mu nelíbilo, přestože v něm byl dobrý a u zákazníků oblíbený. Nejlépe to uměl s lidmi, rád uzavíral přátelství a spojenectví a vyšťourával tajemství. Starý mistr si dlouho nepožil, když se Luerce oženil s jeho dcerou.
Teď přenechával vedení svíčkárny manželce; Byorou projíždělo tolik cizinců, že pro muže s bystrou myslí a hbitým jazykem se vždy našlo dost práce. Jeho pokoutní život vynášel víc než svíčkárna, ale pak se pokusil podvést muže se zjizvenýma rukama a myslí rychlejší, než byla ta jeho, a myslel si, že je po něm. Následujících několik dní strávil na lůžku a čekal, až otok ustoupí, a během těch nepříjemných, bezesných nocí ho navštívil stín.
Od té doby Luerce čekal, až bude povolán, rozšiřoval zatím své kontakty ve městě a soucitně se usmíval, když mu soupeři vyprávěli příběhy o duších a nešťastných nehodách.
Druhým prosebníkem byl tlustý mág v kutně, která dříve bývala velmi krásná. Luerce čekal, protože se nechtěl postavit mágovi. Jako třetí přišel na řadu pokorně vyhlížející obchodník, který zažil lepší časy, pokud se dalo hádat podle stavu jeho šatů. Tu se Luerce prodral s truchlivým kvílením dopředu, prosmýkl se okolo kupce a padl na kolena kus od Ilumena, aby se vyhnul druhému bití.
„Vaše Veličenstvo,“ sténal Luerce, „žádám o prominutí, ale nemohu dál čekat! Jsem proklet; proklel mě pomstychtivý kněz Smrti. Moje dcera se kvůli jeho zášti potácí na prahu Brány Smrti a žádný léčitel jí nedokáže pomoct.“
Cítil, jak se dav za ním při zmínce o kletbě zavlnil. Stráže po stranách vykročily blíž, ale Ilumene je zastavil zvednutou rukou. Postoupil vpřed a jako správný tělesný strážce se postavil mezi Ruhena a Luerca. Hleděl na něj, jako by se snažil zjistit, jestli je šílený, nebo jen zoufalý. Je výborný herec, pomyslel si Luerce.
„Proč přicházíš za mnou?“ zeptala se vévodkyně přísně. Zmínky o kletbě se vůbec nezalekla. „Nemám nic společného s kněžími.“ Poslední slovo téměř vyplivla a Luerce se přikrčil. „Radila bych ti, aby sis našel mága, který by kletbu zlomil, nebo čarodějnici, jež by ti vyrobila amulet.“
„Zkoušel jsem to,“ kvílel Luerce a po tvářích se mu kutálely slzy, „a nikomu se nepodařilo kletbu zlomit. Napřed onemocněla a zemřela moje první žena, pak bratr spatřil na ulici černého psa a vypovědělo mu srdce.“ Vzlykl. „Vaše Veličenstvo, nejpožehnanější paní Byory, prosím vás, abyste zakročila, prosím o pomoc…“
„Dost,“ vyštěkla vévodkyně. „Nemůžu…“ Zmlkla, protože Ruhen sklouzl z trůnu. „Ruhene, drahoušku, vrať se zpátky,“ začala.
Chlapec zavrtěl vážně hlavou. Když znovu otevřela ústa, zvedl ruku a slova se jí zadrhla v hrdle. Celá komnata uchváceně přihlížela, jak jí Ruhen prohrábl pískově žluté vlasy. Pak se otočil zpátky a Luerce viděl, že v prstech drží vlas. S výrazem naprostého soustředění zamířil Ruhen k Luercovi a vůbec si nevšímal toho, jak lidé v davu lapají po dechu.
Užaslý Luerce se ani nepohnul, jako by ho Ruhenovy nemrkající oči přimrazily k zemi. „Malý princi,“ zašeptal Luerce a jeho hlas se nesl komnatou. „Jsem hříšník, ale podobnou kletbu jsem si nezasloužil. Přísahám.“
Vévodkyně za Ruhenem seděla vzpřímeně a bez hnutí a područky trůnu svírala tak pevně, až jí zbělely klouby. Ilumenův výraz odrážel její starost.
Ruhen je všechny ignoroval a hleděl upřeně na Luerca. Luerce bez přemýšlení zvedl ruku, dítě se zastavilo a zadívalo se na špinavé nehty a drsnou kůži. Nakonec se Ruhen natáhl a nesmírně pomalu uvázal vlas Luercovi okolo ukazováku.
„Vrať se domů,“ pípnul. Jeho dětský hlas se nijak nepodobal tomu, kterým s ním Azaer mluvil dříve, ale měl stejně elektrizující vliv.
Hleděl Ruhenovi do očí, dokud se chlapec neodvrátil a neodbatolil zpátky k vévodkyni. Luerce se napřímil, na okamžik zavrávoral a obrátil se k lidem za sebou. Stáli tam v šokovaném tichu, dokud neklopýtl kupředu, pak se rozestoupili a pootevřenými dveřmi ho pustili ven do šedého dne.
„Dotyk nevinného,“ řekl mág tiše. „Říká se, že čisté duše dokáží vypudit hřích i démony, tak proč ne i kletby?“
„Prosil o pomoc,“ vydechl někdo v davu.
„A taky ji dostal,“ dokončila vévodkyně a pohlédla dolů na dítě vedle sebe. Ruhen se na ni usmál a ona cítila, jak ji obklopilo teplo.
* * *
Venn se pohnul a pomalu se probíral. Hlavu měl těžkou a hruď staženou. V nose ho šimrala vůně kadidla a probral se s trhnutím a kašlem. Pohnul hlavou a pod uchem ucítil mastný, propocený polštář.
Nemůžu takhle pokračovat dál. Umírám, uvědomil si a natáhl se pro šálek s vodou.
Někdo mu ho vložil do ruky a pomohl mu zvednout ho ke rtům. Mrkl a pomalu zaostřil na tvář před sebou − ne kněžka, ale mladá žena, harlekýn, která se měla brzy vydat do Země. Poznal ji; během posledních… týdnů − nebo to snad byly měsíce? − často sedávala u jeho nohou. Nebyl si jistý, kolik času uběhlo. Nedokázal si ani vzpomenout, jak se dívka jmenuje, ale to se mu stávalo často, třeba celou hodinu po probuzení. Kdysi býval silný, ale už si zvykl na to být zlomeným starcem s Kavkou ve stínu.
„Přišli jsme se rozloučit,“ řekla tiše, zatímco pil.
„Jste vysvěcení a odcházíte do Země?“ zachroptěl.
Zavrtěla hlavou. „Ne, mistře. Jdeme hledat nevinné dítě, prince z vašeho vyprávění.“
A mám vás, uvědomil si Venn, právě včas. Zvolíte si krále, a až ho najdete, odložíte masky a budete pochodovat pod jeho praporcem.
„Myslíte, že Země potřebuje pomoc?“
Naléhavě kývla.
„Pak bych měl jít s vámi,“ řekl Venn a snažil se zvednout.
Pomohla mu, ale ve tváři měla ustaraný výraz. „Mistře, jste velmi slabý.“
„Měj víru, sestro. Až vyrazím najít našeho prince, víra mi vrátí sílu.“ Sotva vypustil slova z úst, uvědomil si, že udělal chybu − bylo příliš brzy na to, aby odešel. Tak zoufale si přál zbavit se Kavky, že jednal zbrkle. Ještě nepřesvědčil dost harlekýnů. Jeho netrpělivost by mohla všechno zničit.
„Jsme připraveni vyrazit, mistře,“ řekla a ukázala na půltucet harlekýnů poblíž.
„Pak mi pověs meče na záda,“ citoval Venna z hrdinské legendy, kterou určitě všichni poznají, „a půjdeme, kam mistr ukáže.“
„Ne,“ řekl ostrý hlas za nimi: kněžka. Vypadala unaveně, ale její hlas byl plný autority. „Sníh venku je příliš hluboký; cesta ho zabije.“
Harlekýn se na ni zamračila. „Nejhorší už máme za sebou.“
Kněžka přistoupila k mladé ženě a pohlédla na ni. „Je příliš slabý; musíte počkat na tání.“
„Poneseme ho. ‚Silní ponesou slabé a nechají se jimi vést, protože to slabí vidí nejbezpečnější cestu,‘“ citovala harlekýn.
Venn sebou trhl nad tím, jak samolibě její zbožnost vyzněla, i když ho fascinovalo, jak si vyložila jeho slova ve svůj prospěch.
„A jeho slabost ti ukazuje cestu, dítě,“ odvětila kněžka vítězoslavně. „Jeho slabost ti jasně říká, že byste měli na cestu vyrazit až na jaře.“
Na jaře? Přežiji tak dlouho s Kavkou v stínu? přemýšlel Venn. Tak daleko na severu může sníh ležet až do rovnodennosti… ztuhl. Oslava rovnodennosti, kdy se sejde víc harlekýnů než jindy.
Slabě zakašlal a řekl: „Máš pravdu, kněžko. Má slabost říká, že musíme počkat, že je třeba dalšího kázání. Zůstaneme do rovnodennosti. Oslavíme ji s našimi bratry a sestrami, pak vyrazíme na cestu.“ Odmlčel se a těžce dýchal.
Když popadl dech, dodal: „A ty půjdeš s námi, kněžko, abys poskytla duchovní oporu těm, kdo se k nám připojí.“ A budeme s sebou muset vzít tolik vody z nádrže, kolik jen uneseme − harlekýni, které potkáme cestou, ohrozí moji autoritu, pokud je nepřimějeme přijmout její požehnání.
Kněžka se hluboce uklonila. „Bude mi nesmírnou ctí, mistře,“ řekla a oči se jí při té představě rozzářily.
Dám ti vše, po čem jsi kdy toužila, pomyslel si Venn a nechal si pomoct zpátky na lůžko. Měla by sis dobře přečíst písmo, kněžko. Taková věc se nakonec vždy ukázala být kletbou.