Kapitola 21
21.
Ve městě Tor Milist, v honosném domě, který však začínal vypadat zanedbaně, hleděla žena se sepnutýma rukama na nečekaného návštěvníka. Gian Intiss vedla domácnost zesnulého manžela jako vévodkyně, ale ani její hrdost a odhodlání nedokázaly udržet vše v chodu. Občanská válka zanechala šrámy na domech i rodinách. Kamkoli Gian pohlédla, viděla známky úpadku: popraskané stěny, zkroucené podlahy, vylomené dveře do dvora. Nepomohlo ani zavřít oči: slyšela, jak vítr v dálce tluče okenicí s ulomenou západkou, sviští vytlučeným oknem…
Každý výdaj působil jako rána do břicha, ale přestože pro ni účetní knihy měly jen špatné zprávy, neměla na vybranou. Harol dosáhl plnoletosti a jeho narozeniny vyžadovaly oslavu hodnou kupcova prvorozeného syna. Kdyby ji neuspořádala, konkurence i věřitelé by začali klást otázky, na které Gian nemohla odpovídat.
Stála u kuchyňských dveří, sotva vnímala hluk příprav za sebou a hleděla do síně, která představovala srdce domu. Z trámů a okolo dveří stále visela bílá truchlící sukna a přidané ozdoby byly ve srovnání s nimi téměř neviditelné. Síň zaplnilo víc než padesát lidí, dospělí postávali v hloučcích a čtyři nebo pět dětí pobíhalo kolem a radostně výskalo. Chůva dřepěla vedle ohrádky s půltuctem batolat, která třískala Harolovými starými dřevěnými hračkami a vesele křičela.
Na opačné straně síně stála zády k ní nehybná štíhlá postava a zírala do dálky. Hluk v síni se přes ni přeléval, jako by byla duch a patřila na jiné místo, do jiného času. Harlekýn si odložil jen medvědí kožešinu a brašnu, dlouhé meče si nechal u boku, když oznámil, že bude bavit její hosty. Tuniku a kalhoty měl sešité z pestrobarevných kosodélníků, z nichž žádný nebyl delší než její ukazovák. Na nohou měl hnědé boty a na tváři bílou porcelánovou masku. Vyčuhovaly zpod ní tmavé, téměř černé vlasy, dost dlouhé na to, aby je harlekýn schoval pod límec.
Gian se zachvěla. Věděla, že by za jeho návštěvu měla děkovat bohům, protože podpořil dojem přetrvávajícího bohatství, ale něco na jeho chování ji znervózňovalo.
„Už zase máš na tváři ten výraz,“ ozvalo se vedle ní. Harol objal matku okolo pasu a políbil ji na tvář. „Děláš si starosti.“
„Připadá mi, že si je dělám neustále,“ povzdychla si a objala hubeného nejstaršího syna. „Ale když ne já, pak kdo?“
Vždy si byli blízcí a Gian nechápala, jak mohli mít otec se synem tak málo společného. S urostlým manželem si nemohli být bližší a sama syna zbožňovala, muže ale vždy něco proti sobě štvalo.
„Měla bys něco sníst,“ řekl Harol a ukázal na tácy s jídlem na dubovém stole. Oblékl se do nové sametové tuniky a Gian si uvědomila, že ani silné rukávy nedokázaly skrýt jeho vyzáblé, chlapecké paže. „Zkus vepřové na meduje výtečné.“
„To ty potřebuješ vykrmit,“ odvětila, pousmála se a poplácala se po břichu. „Poslední věc, kterou potřebuji, je víc jíst. Větší břicho a víc vrásek, to jediné si z téhle hostiny odnesu!“
„Co ti dělá starosti?“
„Harlekýn,“ začala, ale zmlkla. „Nevím, prostě…“
„Harlekýni jsou divní, že? Nabídla jsi mu po příchodu maso a víno, ne?“ Od otcovy smrti se svědomitý mladý Harol začal nečekaně zajímat o protokol a etiketu, jako by měl pocit, že se musí okamžitě stát pánem domu. Před hosty se tak choval podivně formálně.
Gian přikývla. „Ale odmítl výslužku a řekl, že bude jíst jen chléb a pít vodu.“
„Proč?“
Znovu zhluboka vzdychla. „Vlastně nevím. Prohlásil, že nepřijme žádnou výslužku, dokud nenajde ‚nevinnost‘. Co tím myslel?“
Harol vydal pohrdavý zvuk a vyplázl na harlekýna za jeho zády jazyk. Měl stejně štíhlou a androgynní postavu jako harlekýn, ale velmi živou tvář − když se zrovna nenutil jednat vážně a dospěle.
Tváře mu zrudly nejen vzrušením, ale také vínem. Za posledních deset let se v Tor Milistu jen zřídkakdy něco slavilo; dokonce i konec dlouhé a vleklé občanské války byl nejistý a plný úzkosti. Lidé znali nálady a způsoby vévody Vrerra až příliš dobře, než aby křičeli radostí.
„Dobře poslouchejte, protože jsem strážce minulosti,“ pronesl najednou harlekýn nahlas, aniž by se otočil k lidem v místnosti.
Všichni téměř ihned ztichli. Dokonce i nejmenší děti vycítily změnu nálady a přestaly dělat rámus. Několik se jich odplazilo k rodičům, posadilo se na zem a obrátilo se k vypravěči.
Harlekýn se bez varování otočil. Gian zaťala ruku v pěst, když se maskovaná tvář rozhlédla po síni, krvavá slza na jeho tváři vypadala až děsivě. Jedno z dětí při pohledu na něj zakňouralo, ale ostatní se zdály uchváceny.
„Ve městě Aineer se v dobách, kdy v Zemi o bozích nikdo nepochyboval, narodila yeetatchenská dívka jménem Jerrath. Aineeřané byli zbožní lidé spokojení se svým údělem a nikdo z nich netušil, jak jejich město jednou skončí − že ho zničí Lliot, bůh moří, aby ztrestal jeho obyvatele.“
Pokojem se neslo mumlání. Gian viděla, jak se tvář její přítelkyně stáhla a zpřísněla. Nikdo si nemohl nevšimnout, jak se v poslední době změnilo chování kněží, což jen dodalo na věrohodnosti pověstem o tom, že Scree zničili bohové, že ho spálili na popel, zatímco Smrt přihlížel z nebes a hromově se smál.
Zamračila se, když se mezi hosty rozhostilo ponuré ticho. Proč lidem připomínat něco takového? Proč rozdmýchávat zlost a odpor? přemýšlela. Tor Milistu se kruté násilí vyhnulo, ale z celé Země se nesly zprávy o nepokojích, náboženských popravách a svévolných trestech.
„Jerrath byla dokonalá dcera,“ pokračoval harlekýn, „byla pokorná a s radostí plnila své povinnosti. Od dětství každý den navštěvovala hlavní městské chrámy.“
Harlekýnův hlas zněl silně a jasně, tenká maska ho vůbec netlumila. Stál nehybně a ruce svíral před sebou. „Jerrath byla milé děvče a lidé ji tak v ulicích rádi vídávali. V průběhu let ji poznalo celé město a zamilovalo si ji. Když se ale blížila k dospělosti, žádný z bohatých mužů jí nenabídl navzdory její kráse sňatek. Všem bylo jasné, že Jerrath je pro život smrtelnice příliš dobrá a jejím osudem je stát se kněžkou.“
Harlekýn ztišil hlas. „Jednou o modlitebním dnu potkal Nartisův nejvyšší kněz Tsatachova a dali se do řeči. Oba vypadali nesmírně spokojeně, proto se navzájem zeptali na důvod. A oba podali stejnou odpověď: ‚Už jen týden a Jerrath dospěje a vstoupí do mého chrámu.‘
Kněží si vyměnili užaslé pohledy, protože pochopili, že Jerrath, kterou znali jako věrnou a oddanou služebnici svého boha, je stejně oddaná všem bohům Aineeru. Rychle tedy shromáždili starší kněze z celého města, a protože se mezi sebou nedokázali dohodnout, vydali se do domu Jerrathina otce, aby požádali o rozhodnutí samotnou dívku.“
Gian zamrazilo u páteře. Harlekýna slyšela naposledy přednášet v dětství, ale i jako starostmi zatížená matka tří dětí cítila kouzlo jeho slov, každá slabika ji hladila po krku jako milenec.
„Skromná Jerrath se nedokázala rozhodnout. Vylekalo ji, když na ni klerici začali křičet, protože si nikdy neuvědomila, že si jednoho dne bude muset vybrat jediného boha a uctívat ho víc než ostatní. Nakonec musel dav umlčet Jerrathin otec a Jerrath ho poprosila, aby rozhodl za ni. Otec dlouho přemýšlel, protože ho volba, kterou musel učinit, děsila.
Moc dobře věděl, že Jerrath je miláčkem města, a hamižní kněží by díky ní získali na oblibě. Jerrath byla tak oblíbená, že by do chrámu, kde by sloužila, přitáhla zástupy věřících a bůh chrámu by se stal prvním mezi aineerskými bohy. Obával se, že svým rozhodnutím dá jeho vrchnímu knězi vládu nad všemi občany.
Čím déle přemýšlel, tím rozzlobenější kněží byli.
Brzy už nedokázal křik kněží, kteří se shlukli okolo domu, snášet. Požádal o klid, ale ignorovali ho. Zkusil to ještě dvakrát, ale kněží po sobě dál ječeli. Nakonec musel Jerrathin otec zabušit do stolu nohou čerstvě zabitého jehněte, které připravovali k večeři, tak silně, až se kolem rozstříkla krev. Teprve pak se rozhostilo ticho.
Hromovým hlasem Jerrathin otec prohlásil, že nedokáže dát jednomu bohu přednost před ostatními, proto ať rozhodnou sami bohové. Když to dav uslyšel, pochopil, co má na mysli; Aineer miloval soutěže a sázky stejně jako dítě, o které se kněží přeli. Sázky byly koneckonců hlavním zdrojem příjmů chrámových pokladnic.
Jerrathin otec oznámil, že v den dceřiných narozenin bude v ulicích Aineeru uspořádán závod. Kněží ponesou sochu svého boha od jednoho chrámu k druhému cestou, kterou každé ráno chodila Jerrath. Ti, kdo dorazí do Alteřina chrámu na opačné straně města jako první, zvítězí.“
Harlekýn zmlkl a rozhlédl se po lidech, kteří uchváceně poslouchali. Gian se také rozhlédla; hosté i sluhové stáli nehybně jako sochy, jako by je spoutalo nějaké starodávné kouzlo.
„V den, kdy se měl závod konat,“ pokračoval a zadíval se přímo na Gian, kterou rázem zamrazilo, „vyšlo celé město do ulic a vytyčilo trasu, ještě než se první paprsky slunce dotkly střech. Uzavíraly se sázky a pro vítěze byla připravena hostina, ale když slunce vyšplhalo na nebe, čekalo všechny překvapení. Horečnaté modlitby kněží přilákaly samotné bohy; stáli v jasném úsvitu před domem Jerrathina otce obklopeni kněžími svých chrámů.
Jerrathin otec vyšel z domu, aby závod odstartoval, a z obličeje mu vyprchala krev. Stálo před ním osm nejuctívanějších bohů města, všichni byli strašliví a vysocí jako domy: Tsatach s velkou hořící sekyrou a silnými měděnými chrániči na pažích, královna bohů v rudých a oranžových šatech − její skutečné jméno nesmí být nikdy vysloveno kvůli soucitu, který projevila ve Velké válce − a po jejím boku hrdý Larat v plášti ve všech barvách Země. Za nimi stáli Veren, bůh zvířat, a jeho okřídlený bratr Vellern, sestry-bohyně lásky, Triena a Etesia, jejichž fialové stuhy tančily ve větru, a šedý bůh spravedlnosti Kebren s obrovskými mosaznými šupinami na ramenou.
Bohové mlčeli a hleděli na Jerrathina otce, který stál ve dveřích domu a třásl se strachy, dokud se okolo něj neprosmýkla Jerrath, nepoklonila se bohům a nepřiměla ho udělat totéž.
Když už se bohové zjevili, Jerrathin otec oznámil, že kněží neponesou na nosítkách sochu, nýbrž boha samotného. Dav zareagoval jásotem a tváří v tvář takovému nadšení bohové souhlasili. Lidé se seřadili v ulicích a bohové se usadili na nosítkách, kterých se chopil tucet nejsilnějších kněží.
Za hlasitého křiku davu se kněží rozběhli k prvnímu chrámu − všichni až na Kebrenovy služebníky, kteří s nosítky sotva pohnuli, tak těžké byly bohovy obrovské mosazné šupiny. Někdo v davu se opatrně zasmál, Kebren zuřivě zařval a za hromového zadunění zmizel.
A zůstalo jich sedm.“
Gian se zamračila. Slyšela ten příběh už dřív a to, jak ho harlekýn vykládal, jí neznělo správně. „Tak se to nestalo,“ zamumlala. „Závod navrhli sami bohové, tím jsem si jistá, a Kebren nevybuchl vzteky.“
Její hlas se rozlehl tichou místností a několik lidí se k ní otočilo a zamračilo se. Gian téměř zalapala po dechu, když si všimla jejich zuřivých výrazů.
„Co ty víš, byla jsi snad u toho?“ zavrčel jeden z nich.
„Znám ten příběh,“ zašeptala Gian.
„Máš snad lepší paměť než harlekýn?“ zasyčela Peira, její nejoblíbenější teta. „Všichni ví, jací bohové jsou; samozřejmě že jsou vzteklí.“
„Ale já vím určitě…“
„Drž hubu,“ obořil se na ni statný Vorren, její bratranec, a zaťal ruku výhrůžně v pěst. „Přestaň je bránit.“
Gian zvedla ruce, aby ho uklidnila, ale Vorren se ještě víc naježil. Nechala ruce klesnout a sklopila zrak. Vztek v síni hořel jako oheň. Zabořila ruce do rukávů, aby se jí netřásly, jak na ni všichni zírali. Okamžik se protahoval a její strach sílil − pak harlekýn znovu promluvil, pustil se opět do vyprávění a uvolnil dusivou atmosféru.
„Sedm zůstalo bohů a všech sedm se jich rozhodlo využít situace. Když dosáhli Kebrenova chrámu, prvního na cestě, královna bohů si uvědomila, že její kněží už dlouho nevydrží, protože byli staří a nemohoucí. Proměnila se tedy ve své oblíbené zvíře, ve fénixe, s tím, že odnese jak nosítka, tak kněze v drápech, ale žár jejích křídel sežehl kněze na uhel.
Když její zradu spatřil Vellern, dal nosičům křídla s rudými a modrými pery, ale bez rukou nedokázali boha nést a nechali ho tedy i s nosítky na místě. Triena s Etesií se zastavily na kraji silnice, aby očarovaly přihlížející jednotku rytířů a přiměly ji odnést jak kněžky, tak nosítka, ale vojáci mezi sebou začali o tu čest bojovat a zatarasili ulici.
Veren, pán zvířat, napodobil bratra Vellerna a proměnil nohy kněží v běhy mocných jelenů. Předběhli všechny ostatní a další chrám už měli na dohled, když zapadli do stoky a nedokázali se z ní vyhrabat. Tsatach obdaroval kněze silou chetských hrdinů, svých největších stoupenců, ale byli si tak jisti svojí silou, že sotva se ostatním vzdálili, zastavili se v hospodě. Tam se zachovali jako praví Chetsové, Tsatachův vyvolený lid, a pokusili se udělat na svého pána dojem pijáckým umem − ale bůh je samozřejmě všechny překonal a nechal je ležet opilé na zemi.
Poslední z bohů, Larat, nechal zastavit, když viděl, jak ostatní jeden po druhém selhávají. Uvědomil si, že pýcha bude jejich zkázou, proto kněžím nepropůjčil žádné zvláštní schopnosti, a naopak proměnil nosítka v kočár. V ruce se mu objevil zlatý bič a postraňky svázaly kněze jako útočící hadi. Práskl bičem, znovu se vydal na cestu a smál se stejně hlasitě jako dav lemující ulice, zatímco kněží ječeli a vyli.“
Harlekýn ztišil truchlivě hlas. „A tak to byl Larat, bůh krutosti a manipulace, kdo zvítězil, a když otec viděl Jerrath naposledy, klopýtala za Laratem, v jehož službě měla strávit dalších padesát let, a okolo krku měla omotaný jeho zlatý bič.“
To není pravda, pomyslela si Gian a kousla se do rtu tak silně, až jí vytryskla krev, aby slova tentokrát nepronesla nahlas. To není příběh, který jsem slyšela já.
Rozhlédla se po místnosti. Hosté se tvářili napjatě a rozzlobeně a nemálo jich pokyvovalo nad harlekýnovými slovy hlavou, jako by odhalili nějakou skrytou pravdu. Opatrně, aby k sobě nepřitáhla pozornost, schovala Gian bronzový amulet bohyně Kitar na krku za výstřih, aby si ho hosté nevšimli.
„Milosrdní bohové, co se to s nimi stalo?“ zašeptala.