Kapitola 20
20.
Vrchní kněz Antil počkal, dokud zvuk kroků neutichl. Stál v malinké, slabě osvětlené chodbě na vrcholu úzkého spirálového schodiště, zadržoval dech a snažil se zachytit nějaké zvuky zdola. Ze zvyku se v duchu modlil k Shotirovi. Zhoj se v poslední době stal děsivým místem, a i kdyby bůh léčení modlitbu svého služebníka vyslyšel, Antil se stále obával o bezpečí své svěřenkyně. Zdálo se, že i boží ochrana není bez hranic. Příště možná kajícníkům žádný kněz Smrti chrám prohledat nezabrání.
Naštěstí pro Leganu vedla jediná přístupová cesta do špitálu, kuchyně a dormitáře, který zabíral většinu prostoru chrámu, právě svatyní. Vojáci se zatím bránili ji znesvětit, ale Antil neočekával, že tomu tak bude věčně. Od masakru v Rubínové věži se ve větru rozléhal šepot zrady a zbývající bojovníci hledali někoho, koho by mohli obvinit.
Antil se podrbal na krku a rychle opět sklonil ruku. Byl to nervózní tik a v těchto dnech tak měl na krku neustále rozedřenou kůži. Na schodišti panovalo dokonalé ticho; chrámoví kněží měli neustále plné ruce práce, protože špitál se navzdory jejich snaze pořád plnil. Antil svěřil tajemství Leganiny přítomnosti jednomu člověku, přátelskému mladému knězi jménem Tlustý Lonei, a kvůli jejímu bezpečí na tom Antil nemínil v nejbližší době nic měnit.
Otec Lonei neměl vůbec žádnou magii; tlustý byl prostě proto, že neznal střídmost. Ze špitálu ho vykázali, protože byl příliš nešikovný, ale v kuchyni pracoval pilně a už celé roky byl Antilovým věrným pomocníkem. Lonei možná byl prosťáček, ale Antil věděl, že určitě vystřídá kněze při službě ve svatyni a postará se o to, aby vzduch byl čistý.
Antil ucouvl zpátky do pokoje. Panovalo v něm stejné šero jako na chodbě, ale Legana přesto mžourala, když hleděla směrem k oknu. Měla velmi špatný zrak − zůstala uvězněná v šedém, rozmazaném světě, kde sotva rozeznávala barvy a obrysy. Reagovala hlavně na pohyb. Trhla sebou, když prošel pokojem k ní, a rukama pohnula v záhybech kutny.
„To jsem já,“ řekl tiše, když se zastavil a pomalu jí zamával pravou rukou před obličejem. Nebyl si jistý, jak dobře slyší, proto mával, dokud nekývla. Navzdory tomu, že její zbraně schoval, se Leganě podařilo najít aspoň jednu dlouhou dýku a on neměl v úmyslu vylekat ženu, která se dokázala pohybovat tak rychle, přestože byla slepá.
Stínový otisk ruky na krku zůstával a Antil si byl jistý, že má naprosto zničený hlas, zbytek těla se ale uzdravil až nadpřirozeně rychle s ohledem na zpřerážené kosti a vnitřní zranění.
Legana zachroptěla a nahmatala tabulku, kterou jí sehnal. Naškrábala na ni dvě slova: Je čas.
„Dej Loneiovi ještě několik minut; není kam spěchat,“ odpověděl Antil.
Půjdeme hned, napsala a začala se zvedat z lůžka.
Antil se automaticky natáhl, aby jí pomohl, ale ona ho odstrčila. Byla stejně vysoká jako on, a jakkoli neměla tak statnou postavu, byla silnější, i když občas vrávorala. Rusé vlasy prokvetlé stříbrem jí Antil nešikovně ostříhal; svázal jí je dozadu, když se ale postavila, vytáhla si stužky z vlasů, takže jí lokny spadly do tváře a částečně zakryly její zarážející oči. Obličej už se jí uzdravil, a až na znamení na krku měl pleť naprosto dokonalou, bez jizev či modřin.
„Proč teď?“ zeptal se a výrazně pokrčil rameny.
Soumrak.
Antil se zamračil a znovu gesto zopakoval. „Bojíš se, že po tobě jdou bohové?“
Naklonila na chvíli hlavu na stranu, aby zachytila jeho slova, a když si uvědomila, co říká, zavrtěla hlavou. Rukávem smazala slova z tabulky.
Něco se děje. Cítím to jako pohyb pavučiny.
To Antila zarazilo. Pavučina? Bohové, jaký pavouk se to Zhojem plíží, že ho cítí?
Očividně bylo zbytečné se s ní přít; rozhodla se, proto šel před ní a otevřel dveře. Nabídl jí ruku a ona ji neochotně přijala − viděl, že nenávidí být na někom závislá. Otevřela zářivě zelené oči dokořán a šoupala nohama po dřevěné podlaze až ke schodům, kde volnou rukou klouzala dolů po stěně.
Kutnu měla trochu krátkou, aby nezakopla o lem. Antila často volali k lidem, kteří nedokázali opustit své domovy, a tak Shotirova kněze s novickou s trochou štěstí nikdo nezastaví.
Cestou na nikoho nenarazili, až ve svatyni našli Tlustého Loneie, který úzkostně vyhlížel ven ze žlutých dveří.
„Otče, vidím vojáky,“ zasyčel, když je spatřil.
Antil pokynul Leganě, ať zůstane stát, a pospíšil si k Loneiovi. „Co dělají?“
Lonei zavrtěl hlavou a v očích se mu objevil strach. Antil prošel okolo něj ven na ulici a všiml si, že tu zdaleka nejsou sami. Mniši, novicové, kněží i obyčejní lidé − všichni hleděli na jednotku stráží Rubínové věže, která pochodovala ulicemi v úhledném dvojstupu. Za ní pak následovala méně uspořádaná tlupa v šedobílých uniformách byorských stráží ve Zhoji.
Zatímco Antil přihlížel, nejeden člověk se dal při pohledu na vojáky na útěk. Shotirův chrám nebyl jediný, který dostal za úkol postarat se o oběti, které zůstaly v ulicích, poté co vojáci znovu krutě převzali kontrolu nad čtvrtí. Ale situace se nezklidňovala, právě naopak, násilí se stupňovalo a to, k čemu došlo předchozí noci, Antila naprosto šokovalo, protože v dobách míru ještě nikdy nic podobného nezažil. Někteří byorští strážci dostali od velitelů svolení vybít si vztek na Etesiině chrámu. Poté se přesunuli i do chrámů Trieny a Kantay. Vyvlekli kněze i novice obou pohlaví na nádvoří mezi chrámy a jednoho po druhém je znásilnili, každého, kdo se vzepřel, podřízli. Zavraždili i všechny eunuchy až na jednoho; šťastlivce − pokud se mu tak dalo říkat − přivázali ke sloupu chrámu střevy Etesiiny vrchní kněžky. Vojáci jí uřízli ňadro a vrazili ho eunuchovi do úst a pokaždé, když ho vyplivl, usekli mu prst. Antil si vyslechl strašlivý příběh mlčky a jen šeď jeho pleti prozrazovala, jak je zděšený.
A teď se zdálo, že to opět začíná.
„Kam jdou, otče?“ zeptal se Lonei úzkostně.
„Nevím,“ odvětil Antil a jeho neblahé tušení sílilo. Vzhlédl k nebi. „Ať už mají v plánu cokoli, rozhodli se to udělat za soumraku, kdy bohové odpočívají.“
Vítr ho škubal za žlutou kutnu, jako by ho vpřed postrkovalo dítě, a nesl k němu vůni kadidla z Tsatachova chrámu o kus dál proti větru. Ohně tam pořád hořely, ale neviděl, že by se po svěcené půdě někdo pohyboval.
„Takže bohové nevidí, co dělají?“ Lonei se při tom pomyšlení skoro zajíkl. „Znesvětí další chrám?“
Antil se zamračil. „Nevím, ale určitě přivodí smrt dalším lidem, tím jsem si jist.“
Za jednotkami byorských stráží jely dva vozy plné dřeva. Jak drkotaly a poskakovaly po nerovném dláždění, sklouzla z jednoho deska a s rachotem se zřítila na zem.
„Vypadá to, že se chystají postavit barikádu. Zajímalo by mě kde.“
Na zádech ucítil dotyk. Trhl sebou, teprve pak si uvědomil, že za ním stojí Legana. Oči měla pevně zavřené, i když venku rozhodně nebylo jasno.
„Ano, musíme jít,“ řekl.
Poděkoval Loneiovi, popohnal ho zpátky dovnitř a slíbil, že se co nejdříve vrátí, pak mu znovu připomněl, že kdyby se po něm někdo ptal, má říct, že šel navštívit nemocné.
Legana kráčela vedle něj ulicemi Zhoje mlčky a neprotestovala, když ji pevně vzal za paži. Kdykoli jí Antil pohlédl do tváře, cítil se víc a víc zmatený. Bylo zřejmé, že dívku vlastní zranitelnost děsí, ale zároveň z ní vyzařoval úžas, kdykoli se vánek dotkl její tváře nebo ji těsně minul kůň a ona cítila vibrace dunících podkov. Vydali se dolů z kopce k Holubí bráně, která vedla do Zlomu. Hlídkoval u ní jen jeden voják, mladík s dlouhými mastnými vlasy a staženým obličejem. Tvář se mu rozzářila, když nahlédl pod Leganinu kápi, ale jakmile uviděl, že má skoro zavřené oči, znechuceně se zamračil.
„Povolení,“ obořil se na ně.
„Promiňte?“ řekl Antil zmateně.
Mladík napřáhl ruku. „Povolení,“ zopakoval. V očích měl tupý pohled a skoro nemrkal, takže připomínal rybu.
„K odchodu ze Zhoje potřebuji povolení?“
„Jste kněz, ne?“
„Jak dlouho už to nařízení platí?“ zeptal se Antil v hrůze.
„Už tři dny. Oznámení visí na každém rohu.“ Strážce udělal krok vpřed. „Bez povolení nikam nepůjdete.“ Opřel se o halapartnu a zadíval se na Antila.
„Promiňte,“ řekl Antil vlídně. „V posledních dnech jsem pečoval o raněné. Jak ho získám? Musím tu ženu odvést zpátky k její rodině ve Zlomu.“
Vojákova tvář se roztáhla v křivém úsměvu. „No, nemůžeme dovolit, abyste nesplnil úkol, že ne?“ prohlásil a palcem ukázal na malou strážnici zasazenou do kamenné zdi. „Odveďte mladou dámu támhle a já už to vyřídím.“
Antil položil Leganě ochranitelsky ruku na paži. „Ne, myslím, že se vrátíme do chrámu.“
„Myslíte, co? No a co kdybych prohlásil, že jste zrádci? Možná jsem vás viděl utíkat z Rubínové věže, potom co zabili vaše kamarádíčky?“
„Ne!“ zvolal Antil vylekaně.
Strážce sklonil halapartnu do úrovně ramen. „Tak padejte do strážnice a vyřídíme to vaše povolení,“ zavrčel.
Rozčilený Antil dovolil, aby ho voják zahnal do tmavé místnosti páchnoucí tabákem a potem. Kromě police na zbraně u protější stěny tu byl jen čtvercový stůl a dvě židle. Jakmile byl uvnitř, voják do něj tvrdě strčil, až zakopl o židli a spadl na zem.
„Zůstaňte tady,“ varoval ho mladý voják, opřel halapartnu o stěnu a s významným pohledem poplácal hrušku meče u opasku.
Kněz se začal škrábat na nohy a voják zatím kopnutím zavřel dveře a smýkl s Leganou o stůl. Legana zalapala šokovaně po dechu, když jí muž přejel rukou po těle a chytil ji za pravý prs. Sotva si všiml, že pohnula levou rukou. Palcem a ukazovákem ho drapla za zápěstí a bez námahy ho zkroutila stranou. Ozvalo se prasknutí, voják přidušeně vyjekl, ale umlčela ho dýka, kterou Legana vytáhla z rukávu a vrazila mu ji do krku tak silně, až ho připíchla ke stěně. Druhou rukou se chvíli držela stolu, pak muže popadla za čelist a vytrhla nůž z rány. Mrtvola se sesunula na zem, Legana se nad ní sklonila a utřela dýku do uniformy.
Antil ani neměl čas zareagovat, Legana se pohnula tak rychle. Teď se obrátila k němu, znovu vytřeštila oči a napřáhla ruce jako ztracené dítě. Otevřela ústa, jako by se chystala vykřiknout, ale jen tiše zachroptěla. Antil pohlédl dolů na vojáka, a protože měl v ústech tak sucho, že nedokázal promluvil, trhaně se pohnul, aby upoutal její pozornost. Sáhla po tabulce u opasku a napsala: Obchodník s vínem. Beristole.
„Beristole?“ zeptal se Antil. „Vím, kde to je − kus od hlavní silnice do Kola − ale vezmu tě k příteli, kde budeš v bezpečí.“
Z Leganiny tváře zmizel úsměv. Přítel, dopsala a dvakrát na tabulku ostře klepla, aby slovo zdůraznila.
Neztrácel čas dohadováním. I v době, kdy se Legana potácela na prahu smrti, dokázala být paličatá jako mula. „Dobrá, takže Beristole.“
Znovu se usmála.
Ulice ve Zlomu byly užší než ve Zhoji, budovy vyšší a pravidelnějších tvarů. Brzy našli společný rytmus, šourali se vpřed a oči upírali na zem. Kolemjdoucí na ně většinou hleděli se soucitem, ale občas do nich někdo i strčil; Antil se bál, aby je někdo nezastavil, proto držel jazyk za zuby. První žena, která do něj vrazila, šla dál, aniž by se ohlédla, a jen Leganina síla zastavila Antilův pád.
Brzy si uvědomil, že vztek, který chrámy šířily při mších a v proklamacích, se jim po zásluze vrací. A nezáleželo na tom, že má na sobě žlutou kutnu Shotira, boha léčení a odpuštění.
Mohu je vinit? napadlo Antila, když mu do žeber vrazil loket muž, kterému jednu stranu tváře hyzdily žluté a fialové modřiny. Kde byly mé domluvy a nabádání ke klidu? Když kněží Smrti křičeli po krvi, protestoval jsem příliš tiše.
Slunce se sklánělo k obzoru, vítr sílil a ulice začala osvětlovat záře z oken. Zastavili se na křižovatce, aby se Antil mohl zorientovat, a najednou se cítil až příliš na očích. Od chvíle, kdy se stal vrchním knězem, opouštěl Zhoj jen vzácně a obvykle chodíval jen do Osmi Věží; na žádosti o pomoc z Kola a Paliče − ze čtvrtí zchátralých dílen, koželužen a dalších míst ryze fyzické práce − odpovídali mladší kněží. Už před nedávnými konflikty nebyla tato čtvrť pro vrchního kněze bez doprovodu bezpečná.
Rozhlédl se a snažil se rozpomenout, kde je. Kdyby zahnul doleva, dostal by se do středu Kola, které protínaly dvě rychle tekoucí řeky pohánějící většinu zdejších vodních kol. Za nimi se pak rozkládaly míle polí táhnoucí se až ke zrádným močálům. V Kole nestály chrámy ani sochy, nýbrž seníky, mlýny a skladiště.
Palič napravo byl stísněnou, špinavou imitací Zlomu. Seděl na hluboké puklině v zemi, odkud se téměř každý rok vyvalila obrovská mračna plynu a vyšlehly vysoké plameny a zabily každého v okruhu až sta yardů. Okolí ale proslulo horkými prameny, kvůli nimž lidé ochotně riskovali.
Obě čtvrtě ovládali zločinci. Vládci Byory si už dávno uvědomili, že dokud tu bude žít chudina, nikdy nebudou mít čtvrtě plně pod kontrolou. Neoficiální výpomoc místních byla levnější a usnadňovala život všem zúčastněným.
Legana ho zatahala za ruku, protože už tam stál bez hnutí příliš dlouho. Tvářila se naléhavě.
Křižovatce dominovala socha, okolo níž pospíchaly davy. Pravděpodobně představovala nějakého boha nebo jeho aspekt, měla ale uražené paže i hlavu a celou jednu stranu někdo pomazal výkaly. Ale proto se nezastavil.
„Zapadá slunce,“ vysvětlil. „Nevím přesně, jak daleko odsud Beristole je, ale vím, že ani byorské stráže se tam neodváží po setmění.“
Zkontrolovala dýku ukrytou v dlouhém rukávu, pak ho znovu začala vléct kupředu.
„Ale my tam očividně půjdeme, i kdyby nás to mělo zabít,“ zamumlal, pak Leganu předběhl a odvedl ji bezpečně stranou, pryč z cesty koním a vozům. Najednou do něj zezadu někdo vrazil tak silně, že klesl na kolena a ruka mu sklouzla z Leganiny paže. Padl obličejem na dláždění, uhodil se hlavou o kamení a nestačil ani vykřiknout.
„Ouha, promiňte, otče,“ řekl muž za ním. Antil zasténal, když mu paží vystřelila bolest.
Než se vzpamatoval, popadl ho v podpaží pár rukou a zvedl ho na nohy. Antil sebou trhl a opřel se o muže, protože se mu podlomila kolena.
„Jste zraněný, otče?“ zeptal se muž, tmavá šmouha, která se vznášela Antilovi před očima, dokud nezamrkal a nezaostřil na relativně mladou, kulatou tvář a černé chomáče vlasů trčící zpod kapuce. Podle přízvuku nebyl místní a jizvy na obličeji Antilovi napověděly, že jde o žoldáka, muž se ale křenil jako opice a zdálo se, že myslí omluvu vážně.
„Já… ne, myslím, že jsem v pořádku,“ řekl a dotkl se prstem spánku, nic ho ale příliš nebolelo. „Děkuji,“ dodal trochu opožděně.
„Ach, za málo,“ řekl muž a okázale Antila oprášil, i když podle zápachu byl prach nejmenší z jeho starostí. „Měl jsem se koukat, kam jdu.“
„U Smrti a jeho scvrklého ptáka!“ zavrčel někdo. Muž se přestal usmívat a ohlédl se.
„Klid, kluku, je to vrchní kněz,“ pokáral ho muž, ale společník mu nevěnoval pozornost. Zíral na Leganu. Kápě jí sklouzla z hlavy, takže tam stála v měsíčním svitu jako duch, kůži měla bledou a oči rozostřené.
První muž na ni zamžoural. „Do prdele,“ vydechl a ztuhl překvapením. Společník ho odstrčil stranou, popadl Antila za límec a zatřásl s ním, až kněz vykřikl.
„Raději se modlete k Shotirovi, abyste nebyl tím, kdo jí to provedl,“ zasyčel a přiblížil obličej k Antilovu. Tento muž nebyl zjizvený, ale zato statnější a očividně stejně zvyklý na násilí. Antil si všiml, že má na ušním lalůčku tetování. „Pokud jo, pak jste ve větším průšvihu, než si dokážete představit.“
„Jak zvláštní štěstí, otče,“ zamumlal první muž, „že jste na nás narazili. Nenasral jste v poslední době Paní?“
* * *
Tlustý Lonei neměl rád Zemi za hranicemi Zhoje. Kdykoli ho požádali, aby někam zašel, poslušně se podřídil a dbal svých slibů. Splnil úkol, jak nejlépe uměl, pospíšil si zpět do Zhoje a srdce mu nervózně bušilo, dokud se znovu neocitl ve známých ulicích. Byl nalezenec a Tlustý Lonei mu začali říkat čtvrtý rok v chrámu; nebyla to ani tak škodolibost − byl přátelské dítě a bylo těžké nemít ho v oblibě − jako konstatování faktu. Nikdy se jménu nebránil; prostě takový byl. Celý život měl skromné tužby. Kdyby se bohové nabídli, že mu splní všechna přání, Tlustý Lonei by přemýšlel, co od něj asi chtějí slyšet.
Díval se, jak vrchní kněz Antil odvádí zvláštní slepou ženu, a pochopil, že se děje něco důležitého. Statečnější muž by vrchního kněze a jeho chráněnku sledoval a ujistil by se, že se dostanou bezpečně k cíli, sotva to ale Tlustého Loneie napadlo, uvědomil si, že by se ocitl na otevřené ulici sám. Zmatek a rach Zlomu ho děsily a při vzpomínce na postrkující se a křičící lidi mu čelo orosil pot. Představil si sám sebe ve tmě, ve které by jeho žlutá kněžská kutna bila do očí, špinavé davy by ho obklíčily ze všech stran, blížily by se a křičely po krvi kněží. Ne, to by nešlo, ale mohl udělat něco jiného, což přijal s úlevou muže, který našel způsob, jak obejít vlastní svědomí.
Plížil se stíny a z dálky sledoval průvod vojáků pochodujících ulicemi Zhoje. Místní, klerici i prostí lidé, před vojáky prchali jako vyděšení zajíci. Slyšel, jak seržanti křičí do večerního ticha zbytečné rozkazy a udržují průvod seřazený − cokoli, jen aby dali vystrašené čtvrti jasně najevo svoji přítomnost.
Teprve když zazněl rozkaz zastavit, uvědomil si Tlustý Lonei, že jejich cílem je černá, špičatá kopule Chrámu Smrti. Ale přestože viděl, jak se vozy kodrcají do čela průvodu, nechápal, jaký je jejich účel. Připlížil se blíž a dával si dobrý pozor, aby mezi ním a vojáky zůstávali lidé, příhodné terče pro případ, že by se vojáci otočili.
Zaznamenal, jak se vojáci rozestoupili a připravili si zbraně. Velký seržant s krutou tváří zakřičel a banda byorských stráží se pustila do práce. Lonei si všiml, že seržant je oblečený do uniformy stráží Rubínové věže, neobvyklé však na něm nebylo jen to, že byl cizinec, ale také zvláštní chrániče předloktí, které jako by odrážely modré pablesky světla.
Z chrámu se ozvaly výkřiky hrůzy, které opětovali i mnozí lidé, kteří z bezpečné vzdálenosti přihlíželi. Naléhavé prosby, rozzlobený křik a kvílení mladých noviců provázely ruch okolo otevřených vchodů, tří tradičních oblouků vedoucích do hlavního chrámu. Velký seržant vystoupal nahoru po schodech a zařval na muže, ať pracují rychleji, a Lonei si uvědomil, že byorské stráže zůstaly stát, když shodily dřevo z vozů. Možná správně nepochopily rozkaz.
Seržant uštědřil jednomu muži tak tvrdý pohlavek, až ho srazil k zemi: ne, pochopily dobře. Muži přinesli nářadí a dřevo a rychle zabarikádovali první z otevřených bran chrámu Smrti. Loneiovi se zadrhl dech v hrdle; o něčem podobném ještě nikdy neslyšel. Zatlouct dveře Smrti? Takové rouhání nedokázal ani pochopit… Shotirův kněz klesl na kolena jako loutka, které přeřízli drátky. Ostatní okolo ovládly stejná nevíra, hrůza a šok jako Tlustého Loneie.
„Na rozkaz vévodkyně,“ zařval seržant z plných plic a zamával kusem pergamenu na dav, který se držel z dosahu kordonu stráží Rubínové věže, „zůstane Chrám Smrti uzavřen, dokud zrádci uvnitř kultů nebudou předáni spravedlnosti. Porušení vyhlášky bude tvrdě trestáno.“
Byla to směšná vyhláška a bude téměř nemožné ji prosadit, aniž by u chrámu postavili na hlídku celou posádku, ale Lonei si přesto uvědomil, jak je nařízení efektivní; cítil totiž, jak z něj odplývá všechna síla. Chrám Smrti byl srdcem Zhoje, domovem pána bohů − byla to rána, která vyrazila dech všem přihlížejícím. Taková urážka, hrstka vojáků pošpinila dům i čest Smrti.
Stará žena, kněžka Smrti, vystoupala nahoru po schodech a začala kvílet žalem. Seržant se k ní otočil, ale vojákům pokynul, ať se drží zpátky. Kněžka kráčela těžce a proplétala si cestu vojáky k seržantovi, vzlykala a hlasitě ho proklínala. Seržant se zasmál, a když se mu pokusila vyškrábat oči, zadržel ji jednou rukou. Její zuřivost proti jeho velikosti a síle nic nezmohla.
Lonei sklopil hlavu a modlil se za to, aby Smrt na urážku odpověděl. Neviděl tak šípy, které zasáhly vojáky, a hlavu zvedl až ve chvíli, kdy jekot zesílil a lidé začali utíkat všemi směry. Prchajícím davem uviděl dva byorské strážce na zemi, jeden byl mrtvý, druhý se zmítal a křičel. Rozhlédl se a spatřil, jak ulicí běží pryč hrstka mužů v hnědých kutnách Ushulliných kněží s kušemi v rukou.
Vojáci začali rozzlobeně křičet a několik mužů se rozběhlo ulicí, zavolali je ale zpátky. Když se vrátili, Lonei uviděl, jak z kordonu vyrazil muž s dlouhými šamšíry v rukou v krvavě rudém šatu lemovaném bronzem. Byl malý, ale nezvykle silný, a měl holou hlavu. Vzteklý křik přešel ve vyplašený jekot, když sekl po tváři nejbližšího vojáka, elegantně odtančil, ťal po dalším a vpadl jednotce do zad.
Lonei zalapal po dechu. Karkarnův mystik. Bůh války vždy přitahoval kajícníky, z nichž někteří nalezli hlubší pravdu v bojových uměních, pilovali své dovednosti modlitbou a fanatickou oddaností.
Linie vojáků se zhroutila dovnitř, když se mystik zařízl dlouhými, lesklými meči do zaskočených mužů. Velký seržant zuřivě zařval, tasil zbraň a seskočil ze schodů na ulici. Mystik se hbitě odvrátil od padajícího muže a postavil se nové hrozbě deštěm ran, ale cizímu vojákovi se je dařilo všechny odrážet, a dokonce klerika tvrdě nakopl do boku.
Vyholený kněz zavrávoral. Ustál úder, který by slabšího muže srazil, ale nedostal šanci vzpamatovat se. Zkroutil se, aby odrazil kopí, které mu mířilo na záda, pak zvedl nohu a vyhnul se útoku na holeň, načež vrazil zahnutou zbraň útočníkovi do krku.
Vojáci odvedli mystikovu pozornost, takže se velkému seržantovi podařilo přiskočit blíž a jediným mocným úderem useknout knězi pravou ruku. Setrvačností se dostal dost blízko na to, aby udeřil mystika hruškou meče do obličeje. Kněz padal k zemi, když mu seržant vrazil meč hluboko do břicha.
Rozhostilo se ticho. Lonei spatřil, jak se mystikova tvář zkroutila agonii, když nabodnutý na dlouhém meči klesl na kolena. Seržant nazvedl jílec, vytrhl meč z rány a mystik otevřel ústa v tichém výkřiku. Padl na zem a seržant se od umírajícího, zmítajícího se muže odvrátil.
Záštiplně se zadíval na dav. „Všechny je zatkněte, každého, kdo vám padne do rukou,“ zařval.
Ve světle pochodní vypadal jako zuřivý démon a zjizvenou tvář měl roztaženou v krutém úsměvu. Lonei zakňoural a pohled upřel na tělo staré kněžky na schodech. Vojáci pospíchali splnit rozkaz, ale Lonei ztuhl na místě. Neviděl, jak kolem běží vojáci, a neviděl ani muže s mezerou mezi zuby, který se ani nezastavil, když praštil Loneie násadou kopí do hlavy. Záblesk světla, výkřik bolesti… Lonei cítil, jak se propadá do tmy, kde existovala jen tvář démona v nachové uniformě.