Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 19

8. 9. 2011

 

19.

DDo těla ho šlehal studený vítr a pleskal ho ledovými prsty do tváří. Šel se sklopenou hlavou a nohy zvedal do rytmu písně zmučených svalů. Nohy měl bosé, vždy bosé, a šaty rozedrané. V ruce držel Eolis, který ho táhl kupředu, směrem k hoře v podobě zlomeného zubu na obzoru. Vítr k němu nesl pach bahna a kouř. Krajina se v ničem nepodobala rozžhavené peci Scree, přesto v něm vzbuzovala podobné pocity, vlnu hrůzy.

Zastavil se a zahleděl se na tmavé stíny na zemi. Den byl ponuře šedý, po slunci nikde ani památka, přesto byly stíny ve své černotě téměř hmatatelné. Najednou se začaly svíjet a kroutit a on o několik kroků ucouvl, celé jeho okolí se totiž začalo hýbat. Stíny se vzpínaly a škubaly sebou, zvedaly se ze země a padaly dolů. Cítil na sobě pohledy a uvědomil si, že stíny nejsou netvory nebo démony probouzejícími se k životu, byly něčím mnohem horším.

Tváře lidí, které znal, zakrvácené a křičící, nepřátelé, které sotva zahlédl, než je zabil, zmasakrovaní přátelé: zírali na něj ze všech stran. Ocitl se v poli mrtvých; ti, které zabil vlastní rukou, leželi na hromadách vedle lidí, co zemřeli v důsledku jeho rozkazů.

Obrátil se na útěk, protože už nedokázal dál snášet jejich pohledy, jejich křik, ale byli i za ním a nad nimi se tyčila pětice postav, která ho pozorovala z jeho vlastního stínu.

„Co chcete?“ zasténal a klesl na kolena. Zábly ho ruce i nohy a chlad z něj vysával zbytky života.

Čekáme,“ odpověděly postavy.

Jedna přikročila blíž, sklonila se a pohlédla mu do tváře. Nemilosrdný šedý led jejích očí ho přiměl vykřiknout bolestí, její přítomnost ale výkřik otupila, umlčela. Šaty z drahé, světle modré látky měla stejně potrhané jako on. V ruce držela svazeček uschlých květin.

Čekáme na vysvobození,“ zašeptala mu do ucha a každá slabika připomínala poslední výdech umírajícího. „Čekáme, až si pro tebe přijde náš pán. Slyšíš jeho kroky? Cítíš na krku dech jeho honících psů?

* * *

„Isaku,“ zavolal někdo a šťouchl ho do ramene.

Trhl sebou. Po pronikavém chladu snu byla ruka na jeho kůži horká jako rozžhavená pec. Zamžoural na postavu nad sebou a cítil se otupělý a těžký. Xeliath k němu vztahovala zchromlou ruku. Vypadala mnohem silnější než dřív. Byla cizinkou v cizí zemi a to ji donutilo sebrat síly, a přestože byla chromá, jako bělooká v sobě měla dost paličatého vzdoru na to, aby se výzvě postavila. Možná byla host, většina Farlanů by v ní přesto viděla jen Yeetatchenku, nepřítele − ale po týdnech zotavování byl Isak přesvědčen, že už se Xeliath na boj těší.

„Dávej pozor, kam tou věcí míříš,“ zavrčel a zamračil se na Křišťálovou lebku na její dlani. Jejich vztah byl pořád trochu divný, ani jeden z nich si nebyl jistý, co mezi nimi vlastně je, a to navzdory Xeliathiným občasným návštěvám v jeho snech, které byly dost neskutečné na to, aby se v nich lehce sblížili.

Neodpověděla, prostě si holí přitáhla židli a se spokojeným povzdychnutím se posadila. Isak se na divokou snědou dívku, kterou ukradl jejímu lidu, zadíval. Vrstvy silných vlněných šatů dokonale halily její postavu, ale vlasy − měla je delší, než když dorazila − jí volně padaly kolem uší. Zdobily je hnědé, fialové a žluté stuhy a na krku jí visel zlatý talisman Amavoq, patronky jejího kmene.

„Dneska slaví můj lid svátek,“ vysvětlila, když si všimla jeho pohledu, „všichni se oblékáme do barev Jerequan, Paní odpočinku, a… no, nacpeme se jako medvěd před zimou!“

„Jerequan je medvěd?“

„Vrestův aspekt, ano.“ Zmlkla a zadívala se mu pozorněji do tváře. „Máš opici, nebo tě pořád straší zlé sny?“

Isak se pokusil o úsměv. „Co kdybych řekl, že obojí?“

„Typický chlap! Opiješ se, abys zapomněl na problémy, a na Zemi kašleš.“ Opřela se a nakrčila snědý nos.

Isak se tvářil zmateně, dokud si neuvědomil, že má v ústech pachuť, jako by mu v nich zdechla myš, zatímco spal. Chystal se zvednout, když si uvědomil, kde je.

„Jak ses sem dostala?“ obořil se na ni. Nacházeli se v komnatě, kde strávil první noc v Tiražském paláci. Byla to jedinečná místnost, protože do ní nevedlo schodiště, tedy aspoň o žádném nevěděl. Namísto toho se středem věže táhla šachta nebo komín a do stěny v přízemí bylo vyškrábané zaklínadlo, které lidi neslo nahoru ve víru magických křídel.

Xeliath se zakřenila a najednou vypadala na svůj věk, ne jako ztrhaná stařena, kterou z ní udělala nemoc. Ukázala na kruhovou díru v podlaze po své levici. „Lady Tila mi pomáhala s účesem a zmínila se o tom, že tě věž první noc, co jsi tu strávil, poslechla.“

„Ale já jsem Nartisův Vyvolený,“ protestoval Isak, „ mě poslouchat.“

„Ha! Cokoli, co zvládne hloupý Farlan, dokážu já ještě líp,“ prohlásila a zvedla zkroucenou paži. „Věž pochopila, co je pro ni dobré, a poslechla mě.“

„Zrazen vlastní věží, co?“ zamumlal Isak. „Nějak mě to nepřekvapuje.“

„Po takovém množství vína se podobné věci stávají. Schoval jsi se, aby ses mohl opít, nebo vyspat?“

Pokrčil rameny. „Nechtělo se mi poslouchat kázání o tom, že moc piju, hlavně ne od tebe.“

„Když se napiju já, nikdy takhle neskončím,“ odpověděla pohrdavě.

„Já vím,“ řekl Isak a uculil se. „Viděl jsem, jak vypadáš! Když se opiješ, bojím se jít spát.“

Změřila si ho pohledem a Isak si pokusil upravit šaty, košile se mu totiž ve spánku obtočila kolem těla. „Je lepší, když jsem opilá. A kromě toho by většina mužů byla ráda, kdybych jim dovolila se mnou spát.“

Isak to vzdal. „Já si nestěžuji, jen říkám, že by mi mělo být dovoleno napít se v klidu. Cítím se pak líp − a kromě toho tím nikoho nezabiju, což se, upřímně řečeno, nedá říct o všem, co jsem udělal od chvíle, kdy jsem se stal pánem Farlanu.“

Rozhlédl se po džbánu s vínem, ze kterého popíjel, a našel ho ležet převržený vedle postele. Zůstalo v něm dost pití na to, aby si vypláchl ústa a zbavil se nejhorší pachuti, kterou mu v ústech zanechaly sny. „Pokud chceš vědět, co se stalo se Zemí, jako třeba proč se vyznavačka Paní pomátla a zavraždila vrchního kardinála − no, povím ti to: můžu za to já. Je to moje vina; jsem základním kamenem dějin, stojím na počátku všeho, co se teď děje.“

Xeliath zavrtěla hlavou a stuhy se roztančily jako motýlí křídla. „Nemůžeš ani za smrt Paní, ani za vztek bohů. A ať už jsi provedl Smrtkám cokoli, nemohl jsi s tím počítat − pochybuji, že s tím počítali i Azaerovi stoupenci, a přitom většinu z toho, co se děje, naplánovali.“

Isak sklopil oči. „Tak proč se cítím tak provinile?“

Překvapilo ho, že se Yeetatchenka s divokým pohledem rozesmála, ne výsměšně, nýbrž láskyplně.

„Protože jsi člověk, ty tupče! Ať už po tobě bohové − nebo kdokoli jiný − chtějí cokoli, nemohou ti vzít lidství. Bohové tě stvořili takového, jaký jsi, a kdo tvrdí opak, bude si to muset vyřídit se mnou.

Není podstatné, že sis možná stanovil nedosažitelný cíl,“ dodala prudce a její yeetatchenský přízvuk se zápalem sílil, „anebo jsi ho už dosáhl. Na vině jsou ostatní, ne ty. Naplnili ti sny proroctvím a osudem. Dali ti moc a zapomněli, že i běloocí jsou jen lidé, ne dokonalé zbraně.“

„To jsem celý já − spasitel bez cíle, který se ani nedokáže ukrýt v láhvi před sny.“ Isak nechtěl, aby jeho slova vyzněla tak poraženě a uboze, ale Xeliath se stejně zachmuřila.

„Jak často?“

„Jak často sním?“ Povzdychl si a zavrtěl hlavou. „Ne často. Sny přichází dost vzácně na to, aby mě pokaždé šokovaly, ale zase ne tak vzácně, abych se těšil na spánek.“

„Viděl jsi zase psa?“

„Ne, a aspoň za to jsem vděčný.“ Znovu se zašklebil a promnul si obličej. Zaštípalo ho na tváři, kde se škrábl jediným prstenem, který nosil − byl to prostý, široký kroužek ze stříbra s rytinou dračího znaku, náhrada za ten, který daroval synovi velitele Brandta v Narkangu. „Kolikrát už zvonili?“ zeptal se, když se pustil do obouvání bot.

„Pětkrát,“ odvětila Xeliath a počkala, dokud nebyl hotov, pak k němu natáhla zdravou ruku. Když ji uchopil, vytáhla se na nohy a společně vkročili do tmavého kruhu ve středu pokoje. „Raději se palácem procházím v noci, kdy na mě nezírá tolik lidí.“

„Ty se procházíš palácem sama?“

„Když chci. Mám pokaždé radost z Mihnovy společnosti a někdy mě doprovodí lady Tila nebo hrabě Vesna, ale odmítám s sebou brát chůvu.“

„Víš to jistě? Bylo by mi milejší, kdyby ti někdo hlídal záda.“

„Nejsem zas tak pomalá − bylo by zapotřebí víc než jednoho pomstychtivého vojáka,“ řekla, zakřenila se a dodala: „A kromě toho se mi na rozdíl od tebe o smrti nezdá!“

Než mohl Isak odpovědět, zacukala zkroucenou levou rukou a vzápětí je obklopil vír křídel. Nedělala sice žádný rámus, vlastně sotva ševelila, přesto znemožňovala rozhovor. Když opět zmizela, Isak zamrkal a počkal, až se komnata v přízemí vyloupne ze šera.

Bylo tu zima jako v chladírně a jediné světlo vycházelo z magických nápisů načrtnutých křídou na zdi. Stála tu napsaná dvě kouzla. Jedno udržovalo štíhlou věž stabilní i za nejhorších zimních bouří, druhé vynášelo lidi nahoru.

Dermeness Chirialt, mág z Akademie magie, se s radostí ujal Isakova studia, i když sám se specializoval na výrobu zbrojí; Isak mu na oplátku pomáhal při výzkumu. Jeden z prvních úkolů, které mladému lordovi zadal, bylo přeložit každou z run a nechat si její zvuk plynout myslí, dokud si nevytvořil cit pro její tvar a moc.

Když okolo nich procházeli, přejel nad nimi rukou a vzpomněl si na své lekce. „Kam se chceš projít?“ zeptal se poté Xeliath.

„Projít?“ odpověděla a kulhala k Velké síni. „Dneska v noci si chci vyjet na koni.“

„Je silná námraza. Nebude to bezpečné.“

Obrátila se k němu a její výraz se najednou změnil. „Bezpečné? Něco ti povím. Víš, kolikrát jsem toužila po smrti, před kterou se ty schováváš? Celé měsíce jsem ležela v posteli a nedokázala se ani pohnout. A když se mi to konečně podařilo, zjistila jsem, že mě z ní stejně nepustí, protože mě považují za nějakého proroka!“ Její přízvuk sílil spolu se zlostí.

„Bolest, ztráta krásy a síly! Zkus si představit, jaké to je vědět, že tvá budoucnost je být připoutaná k někomu jinému jako pes. Bezpečné? Vydal ses do Scree jen s jedním osobním strážcem, bylo to bezpečné? Už nikdy nebudu jezdit dobře, ale budu jezdit. Pokud musím riskovat smrt, abych se vyhnula zírajícím bílým tvářím, pak je to moje volba.“

Obrátila se zpátky k Velké síni a tiše dodala: „Je to jediná volba, která mi zůstala. O všem ostatním rozhoduje Spasitel, který nedokáže spasit ani sám sebe.“

Isak za ní hleděl a raději mlčel. Zaťal ruce v pěst, aby udržel jazyk za zuby. Vzápětí se chodbou rozlehl Xeliathin hlas, když vyštěkla na sluhu ve Velké síni, aby jí připravil koně.

„Zatracení běloocí, co?“ ozval se hlas po Isakově pravici. Otočil se a uviděl na širokém kamenném schodišti, které vedlo ke státním komnatám, Carla. Jeho bývalý učitel měl na sobě dlouhý zelený kabát s bílým límcem, což odpovídalo statutu bývalého člena Palácové stráže. Levý rukáv měl sepnutý a v pravé ruce držel hůl se stříbrným knoflíkem. Carel tvrdil, že se mu od chvíle, kdy mu Isak na bojišti amputoval paži, udržuje špatně rovnováha, ale vévoda z Tirahu tomu nevěřil.

Tila potvrdila jeho podezření, že soubojů se mohou zúčastnit jen ti, kdo nosí meč, a Carel, který daroval svoji šavli Arugin majoru Jachenovi, byl nyní oficiálně penzionovaný vazal lorda Isaka. Důsledkem bylo, že se ke každému šlechtici mohl chovat tak drze, jak jen chtěl, a žádost o omluvu ve formě duelu musela být předložena lordu Isakovi. Pokud ale Isak odhadoval přítele správně, kdyby Carla někdo napadl, použil by bývalý elitní voják čepel ukrytou v holi a rázem by získal zpět rovnováhu vypilovanou čtyřiceti lety šermování.

„Připomíná ti někoho, starochu?“

„Ne, vůbec ne,“ odvětil Carel žoviálně. „Tys byl mnohem horší.“

„Byl?“ řekl Isak kysele. „Slyšel jsi ji; jsem Spasitel, který nedokáže spasit ani sám sebe. Mám dojem, že zrovna teď jsem horší než trucovitý kluk, kterým jsem býval.“

„Možná, ale já vím, s kým bych si za takovéhle noci raději vykouřil dýmku.“ Carel ukázal na Velkou síň a bok po boku k ní zamířili. Služka, která pečovala o oheň v krbu, se po Xeliathině výstupu ještě pořád tvářila šokovaně. Na okamžik zpanikařila, pak si vzpomněla, že by měla vyseknout pukrle. Tři zvědi u stolu mezitím vstali a uklonili se.

Venku na měsícem zalitém cvičišti přijal Isak váček s tabákem, který mu Carel nabízel, a nacpal si dýmku. Zapálil ji, zhluboka nasál do plic teplý kouř a podal ji Carlovi.

„Není mi příjemné, když mi říkají ‚Spasitel‘.“

Carel kývl. Tvář mu částečně halil stín vlasů postříbřených Alterrovým světlem. „Nepřekvapuje mě to, ten zatracený titul představuje pořádné břemeno.“

„Netušil jsem, jakou má to slovo moc, jak dokáže některé lidi ovládnout.“

„Ach, lidi jsou hloupí jako muly, to přece víš,“ prohlásil Carel bezstarostně a ukázal na stáje na opačné straně cvičiště, kde se rozpoutal povyk. „A někdy i pořádně paličatí.“

Nebe bylo tmavé. Bylo už po půlnoci a jediné, co před sebou viděli, byly špičaté, ojíněné střechy paláce třpytící se v měsíčním svitu.

„Některé lidi nezajímá, jestli spasitele potřebují, nebo ne. Jsme smrtelní bez ohledu na kmen či barvu kůže.“ Starý voják pokrčil rameny a pahýlem levé paže šťouchl Isaka do ruky. „‚Křehcí smrtelníci, slabí a vystrašení,‘ nestojí to tak v liturgických textech Smrti? Takoví jsme, chlapče, křehcí a slabí. Nejsme dokonalí a hluboko víme, že bychom mohli být lepší, lepší lidé a lepší služebníci bohů. Kdo by tedy netoužil po spasiteli, po světle, které by mu ukázalo cestu?“

„A to se obracejí na mě?“ Isak zavrtěl nevěřícně hlavou. „Jenom proto, že bohové, kteří se děsili pomsty Aryna Bwr, stvořili zbraň, která se jim vymkla z rukou? Nejsem příklad hodný následování.“

„Ale ano, jsi, ať už se ti to líbí, nebo ne,“ řekl Carel pevně. Vrátil Isakovi dýmku a poklepal mu holí na masivní stehno. „Ať už si s tvým osudem pohrál kdokoli, ostatní teď v tobě vidí vůdce.“

„A co já?“ namítl Isak, obrátil se ke starému vojákovi a sehnul se, aby mohl menšímu muži pohlédnout do očí. „Na koho se mám obrátit já, když mi dojdou odpovědi? Povím ti na rovinu, že netuším, jak se vypořádat s tím, že cítím, jak se mi v patách plíží má vlastní smrt, a to už nemluvím o Azaerových hrách. Mám se snad obrátit na Kastana Styraxe, na možná jediného muže v Zemi, který může způsobit větší problémy než já? Na muže, o kterém jsem hluboko v duši přesvědčený, že mě zabije?“

„Nemluv se mnou tímhle tónem,“ pokáral ho Carel přísně. „Netvrdím, že mám odpověď na všechno.“ Zapřel se holí Isakovi o hruď a rozzlobený bělooký po chvíli ucouvl. „Já si jenom vyšel zakouřit,“ pokračoval Carel a pochvalně se usmál, když Isak spolkl zlost, „a kdo jsem, abych tvrdil, že vím, kdo nebo co tě spasí?“

Isak zaváhal, protože jím Carlova slova otřásla. „Spásu? Bohové, já hledám spásu?“ Najednou z něj spadl chlad noci a vycítil vítr, který mu vířil nad hlavou, a energie a moci protékající tmou. Ovládl ho instinkt, protekl mu žilami a vyhnal mu z těla poslední zbytky alkoholu. Nahradil je zvláštní pocit podobný stružce energie jen čekající na to, až ji přetvoří v magii.

„Nevím, co hledáš,“ řekl Carel. Neuvědomoval si, co se s Isakem děje, protože upíral pohled na Xeliath, které se podařilo vyškrábat do sedla a s vyděšeným stájníkem po boku se rozjela k otevřenému cvičišti. „Myslím, že na spásu by ses měl raději zeptat Mihna, i když i z toho se v poslední době stává podivín. Viděl jsi jeho tetování? Bez ohledu na to, odkud pochází, bych ho nikdy nenazval divochem, ale s těmi divnými kouzelnými symboly vytetovanými na kůži tak začíná vypadat.“

„Musí to mít nějaký účel,“ řekl Isak nepřítomně a Carel si odfrkl.

„Všechno má nějaký účel, to aspoň říkají kněží, ale někdy přemýšlím, jestli je to pravda.“

V tom máš pravdu, příteli, pomyslel si Isak a prázdně se zadíval na černé nebe, já o tom taky přemýšlím. Smrt a spása jsou při rozhovoru zvláštními společníky. Ale pokud jsou nitky života a osudu propletené, co se stane, když jednu popadnu a zatáhnu? Pokud okolo mě nic nefunguje, jak má, co se stane, když se smrti postavím čelem?

„Myslím, že Mihn ví víc, než nám říká,“ prohlásil Isak nakonec.

„Pokud tomu tak je, pak má určitě dobrý důvod. Neznám nikoho věrnějšího; s ním si nemusíš dělat starosti.“

„Dělám si starosti o něj.

„Ach, to jsou pošetilé řeči. Jsi pán Farlanu; je tvojí povinností žádat od lidí těžké věci. Je na Mihnovi, jestli ti vyhoví; je to jeho volba a on to dělá rád.“

Isak chvíli mlčel. „Tak co mi radíš? Ať už se ti to líbí, nebo ne, když tápu, obracím se na tebe.“

„Neutahuj si ze mě,“ zavrčel Carel podrážděně.

„Neutahuji si z tebe, přísahám.“ Isak ho poplácal po rameni. „Celý život jsi byl jediný, na koho jsem se mohl spolehnout. Nečekám, že budeš mít odpověď na všechno, ale tvé rady mě dostaly až sem. Přináší mi aspoň útěchu a já jsem dneska ochotný přijmout jakoukoli útěchu.“

Carel na něj chvíli podezřívavě hleděl, pak pokrčil rameny, protože se nezdálo, že by si z něj chlapec, kterému vštípil vojácký smysl pro humor, dělal legraci. „Nevím jistě, jestli tě ještě můžu něco naučit, ale nejsi zrovna nejchytřejší, tak ti zopakuji, co už bys měl vědět, a snad si tentokrát něco zapamatuješ.“ Krátce se zakřenil a otočil se zpátky k Velké síni, ale ne dost rychle na to, aby skryl vážný výraz.

„Voják nesmí dovolit, aby jeho život ovládal strach,“ řekl Carel. „Strach je důkazem toho, že žiješ. Bez něj bys skončil rychle pod drnem, o tom není pochyb, ale pokud se jím necháš ovládat, nasměruje tě rovnou k branám ze slonoviny.“

Moje armáda děsů čekající v mém stínu, pomyslel si Isak. Myslím, že máš pravdu, nechal jsem se ovládnout strachem a možná nastal čas to změnit.

Isak se obrátil k teplu Velké síně a objal Carla okolo ramen. „Dobře, že jsi zpátky.“

Starý voják se zachechtal a společně vykročili zpátky. „To věřím; nikdy ses neobtěžoval koupit si vlastní tabák. Aspoň mi vrať tu zatracenou dýmku, ty přerostlý pitomče.“

* * *

Vesna neslyšel diskrétní zaklepání na dveře komnaty. Zhroutil se do křesla před ohněm, a zapomněl dokonce i na obvázanou ránu na hlavě, která ho neustále obtěžovala. Soustředil se jen na krvavě rudý drahokam, který znovu a znovu obracel v rukách, dotýkal se hladkých plošek a sledoval, jak se v něm třpytí světlo. Ještě nikdy nespatřil podobný kámen, ale navzdory své kráse v něm budil strach, jaký ještě nepoznal. Už celé dny kámen, poté co se ostatní odebrali na lůžka, dlouhé hodiny studoval. Myslí mu táhly otázky, ale odpovědi mu unikaly, jako by klouzaly po hladkých fazetách drahokamu a mizely z dosahu.

Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji. Vesna sebou trhl a posadil se, s bušícím srdcem se zmateně rozhlédl po pokoji, teprve pak si uvědomil, že je někdo za dveřmi. Vstal, schoval drahokam do kapsy a vybídl návštěvníka, aby vstoupil.

Dovnitř vešla Tila. Vlasy měla rozpuštěné a tvářila se ustaraně. Přes ramena si přehodila teplou přikrývku.

„Zatraceně. Promiň,“ začal, „je už pozdě, že?“

Tila přikývla. Asi nevypadal nejlépe, obvázaný a s vyčerpanými váčky pod očima.

„Doufala jsem, že jsi usnul,“ odvětila, „ale pak jsem uviděla pode dveřmi světlo.“

Vesna k ní přistoupil a vzal ji do náruče. Pevně ji objal a vtiskl jí polibek na vršek hlavy. „Omlouvám se,“ řekl. „Chtěl jsem se zastavit a popřát ti dobrou noc, ale neuvědomil jsem si, že už je tak pozdě. Mám úplně zamlženou mysl − zatracená rána do hlavy.“ Dokonce i v Scree dbal Vesna na to, aby popřál Tile dobrou noc, a rituálu se nevzdal, ani když se přestěhovala do Isakovy komnaty, aby dělala společnosti Xeliath a pomáhala jí.

„Pořád to bolí?“ zeptala se ihned ustaraně. „Mám zavolat léčitele?“

„Ne, ne,“ řekl Vesna a mávl rukou, „prostě bude trvat, než se zahojí, to je všechno.“

„Tak co se děje?“ naléhala. „Byl jsi zraněný už dřív − to jsi se vždycky choval tak divně?“

„Já…“ Vesna zmlkl. Výraz na snoubenčině tváři ho odzbrojil, proto přiznal: „Ne, není to normální.“

„Tak mi pověz, co se děje.“ Tila ho přiměla posadit se zpátky do křesla, klekla si na zem vedle něj a vzala jeho ruku do svých. „Za několik týdnů se máme brát; o to jde? Jsi nervózní?“

Vesna jí viděl na očích, že ví, že o to nejde, a ani se nepokusil přitakat. Povzdychl si, protože pochopil, že nadešel čas. „Ne, tím to není, věř mi. Už se nemůžu svatby dočkat.“ Stiskl jí ruku.

„No?“

„Tu noc, co mě přepadli,“ začal, pak se odmlčel. „Tilo, něco jsem ti o té noci neřekl.“

„Plánoval sis dát v nevěstinci něco víc než pití?“ řekla a pokusila se usmát.

„Bohové, ne!“ zvolal a zašklebil se. „Kéž by. Ne, mluvím o útoku. Něco se po něm stalo a já o tom už celé dny přemýšlím a snažím se přijít na to, co mám dělat.“

„Tak mi to pověz. Náš vztah to nezmění.“ Když viděla, jak sebou Vesna trhl, ostře pokračovala: „Evaneliale Vesno, to mě opravdu považuješ za tak hloupou? Dvacet let už jsi voják a já si dokážu představit, co to znamená, co to od tebe vyžaduje. A co se týká zbytku, vím, že jsi plnil úkoly pro Lesarla…“

„Cože?“ vyhrkl Vesna. „On ti o tom řekl?“

„Jistým způsobem. Ach, netvař se tak šokovaně, pracuji s ním každý den a dobře jsem si vše promyslela, než jsem tvoji nabídku k sňatku přijala. Co sis myslel, že jsem se celé týdny zabývala tím, jak se na svatbu učešu?“ Hlas jí zjihl. „Otec se mě zeptal na věno a já nemusela nijak složitě pátrat, abych pochopila, jaké dluhy ti tvůj otec zanechal; neexistoval způsob, jak bys je mohl splácet a ještě si dovolit pořídit zbroj v Akademii magie.“

„Četla jsi moji složku? Chceš, abych ti o tom pověděl?“

Tila ho pohladila po tváři. „Ne, drahý, znám tě; moc dobře vím, co všechno bys pro kmen udělal. Nepotřebuji se ptát. Možná nemáš nejlepší pověst, ale nikdo o tobě nikdy netvrdil, že si zabíjení užíváš. Ať už jsi v minulosti udělal pro kmen cokoli, nemám právo se vyptávat.“

Vesna užasl nad tím, jak lehce celou věc přešla. „Víš to určitě?“ Dobře si pamatoval, jak se Tila tvářila, když Isak věcně prohlásil, že předchozího večera zavraždil člověka. „To jsi od smrti hraběte Vilana dost změnila názor.“

„Vilan? Netvrdím, že mám vraždění ráda nebo že ho schvaluji, ale nevěřím, že bys o smrti někdy mluvil tak jako tehdy lord Isak.“ Zachvěla se. „Jeho necitlivost mě občas ještě zaskočí, ale odpustila jsem mu, stejně jako jsem tobě odpustila tvoji pověst. Myslíš, že na mě udělalo dojem, když Lesarl záměrně nechal vzkaz od klíčníka Heraldické knihovny na místě, kde věděl, že ho najdu? Potvrzoval, že by lord Bahl s naší svatbou souhlasil.“

„Klíčník Heraldické knihovny?“ zeptal se Vesna a jeho zmatek ještě zesílil, když Tilin výraz potemněl.

„Správce rodokmenů,“ řekla chladně. „Lesarl očividně považoval za nutné ověřit si původ nejen sira Arola Pira.“

Vesna otevřel ústa a chystal se promluvit, ale Tila zvedla prst a s rozzlobeným výrazem ho umlčela. „Věř mi; nechceš v tomto rozhovoru pokračovat. Nedopadlo by to pro tebe dobře. Prostě buď rád, že k naší svatbě dojde.“

Tupě kývl. Rána na hlavě ho už nebolela. Přehlušila ji chladná hrůza v žaludku.

„Teď mi pověz o noci, kdy tě napadli,“ řekla Tila, posadila se na podničku křesla a upřeně se na něj zadívala.

Vesna nedokázal snášet její pohled dlouho a věděl, že by neměl ticho protahovat, proto se pustil do vyprávění a popsal jí poslední okamžiky bitky a následný rozhovor s bohem války.

Když skončil, Tila mlčela. Zariskoval a pohlédl na ni, nedokázal ale z jejího pohledu nic vyčíst. Zírala do ohně a snažila se pochopit všechny důsledky toho, co jí právě řekl.

„Tohle jsi mi potřeboval říct, než se vezmeme. Že ti bůh války nabídl nesmrtelnost. Chápu tvé dilema.“ Její hlas zněl chladně, nezaujatě.

Vesnova hrůza sílila, protože nechala slova viset ve vzduchu. Vyprahlo mu v ústech.

Znenadání vstala a otočila se k němu. „Drahý, jsi dokonalý hlupák.“

Hraběti poklesla čelist. Takovou odpověď neočekával.

„Umím si představit, co tě napadlo. Žijeme v těžkých časech a můj pán potřebuje generála, kterému může věřit; a já se nemůžu zbavit pochybností. Stály roky bojů vůbec za něco? Změnil jsem něco? Jsem zjizvený muž za vrcholem sil a s poskvrněnou reputací. Není tohle moje šance udělat něco opravdu hodnotného, dokázat, že jsem nepromrhal svůj život a talent? Mohlo by mi to vrátit sílu, kterou jsem podle svého názoru ztratil, vrátit mi nevinnost, jež zemřela na jednom ze stovek bojišť?“

Vesna ztuhl v křesle a nedokázal se pohnout, protože zajíc se obrátil proti psovi. Vyslovila jeho úvahy nahlas, což zcela podkopalo jeho odhodlání. Mohl tam jen bezmocně sedět, zatímco Tila pokračovala, tvář měla nečitelnou a ani její hlas neprozrazoval žádné emoce.

„Skutečným problémem, který už celé dny rozebíráš ze všech stran, je: Jak mohu odmítnout boha, který mi nabízí vše, v co jsem kdy doufal? Ale když nabídku přijmu, jak bych se mohl oženit s Tilou?“ Přistoupila blíž a Vesna instinktivně ucouvl, protože cítil její sílící zlost.

„No, lásko,“ zavrčela, „jak by řekl náš velký a v tuhle chvíli pořádně opilý pán: ‚Je mi to naprosto ukradené, protože o tom nerozhoduješ.‘“ Zhluboka se nadechla, jako by Vesnu vyzývala, ať ji zkusí přerušit, než skončí.

„Slyšíš mě? Nerozhoduješ o tom. Ať už jsi přišel s jakýmkoli ospravedlněním, ani ho nevyslovuj nahlas, jinak tě praštím. Zapomeň na vznešenou oběť a jiné blázniviny, které tě přivedly na nápad něco podobného vůbec navrhnout − a, u všech bohů, pokud mi začneš tvrdit, že to není pravda, pak ti, u Kantay, vyškrábu oči, protože nebudeš mužem, za kterého tě považuji.“

Slyšel, jak se jí zlomil hlas, vzápětí ale Tila spolkla slzy a pokračovala: „Vy vojáci máte všichni bleší mozky, tak se se mnou ani nepokoušej hádat; tvým úkolem je poslouchat a tak tomu bude i v budoucnu. Opravdu si myslíš, že se pokorně podřídím? Vyseknu pukrle a půjdu si po svém?

Tvůj výraz jasně říká, že když dojde na přemýšlení, nedá se ti věřit, takže uděláš tohle: Vezmeme se přesně podle plánu a potom ti občas, za pár let, dovolím přemýšlet samostatně, ale jen s mým svolením, dokud mi nedokážeš, že už nejsi naprostý blbec, kterým ses dneska ukázal být.

A mimochodem, v tom taky nedostaneš na vybranou. Miluji tě a vím, že i ty miluješ mě, takže už se nemáme dál o čem bavit. Provdám se za tebe, abych tě zachránila před tvojí vlastní hloupostí. O tom, jestli přijmeš Karkarnovu nabídku, si promluvíme později, ale ať už se z tebe stane smrtelný aspekt, nesmrtelný nebo kdovíco, budeš můj manžel.

A pokud by tě napadlo, že tě nemůžu přinutit oženit se se mnou, jen počkej a uvidíš, jak vypadá skutečné tažení. Udělám ti ze života zatracené peklo, a to způsoby, které tě ani nenapadly, a čím déle se budeš vykrucovat, tím víc spojenců přetáhnu na svoji stranu a začnu Isakem, vrchním správcem, Xeliath, llehdenskou čarodějnicí, Mihnem a skončím třeba celou Palácovou stráží, pokud to bude nutné. Zůstaneš sám v obklíčení nepřátel, a až s tebou skoncuji, budeš žadonit o milost, takže buď hodný kluk a prostě udělej, co ti říkám.“

Tila se zhluboka nadechla.

Vesna se rovněž pokusil nadechnout, ale zjistil, že je zcela ochromený. Bez varování přistoupila blíž, políbila ho na čelo a vydala se ke dveřím. Když je otevřela, zavolala přes rameno: „Teď jdi spát a přemýšlej o tom, co jsi málem provedl.“