Kapitola 18
18.
Nadešel úsvit a mračna prorazily slabé sluneční paprsky. Něco v jeho nitru před světlem ucuklo, ale postavil se mu jako každé ráno po mnoho let. Bledé zimní slunce bylo stále dost silné na to, aby ho z něj rozbolely oči, jako kdyby zůstal celou noc vzhůru, aby si užíval tmy.
Navzdory dešti a silným kamenným zdem je ze své vyhlídky stále cítil, stále slyšel jejich dech a cítil horkou krev v jejich žilách. Někdy byl pach příliš pronikavý, takže nemohl spát, a za takových nocí se stáhl do tmavého kouta co nejdále od ostatních. Dokonce ani ošklivé zimní noci s prudkými lijáky a ostrým větrem na něj nepůsobily; nepohodlí bylo ve srovnání s teplým hladem, který doutnal v jeho nitru, téměř neznatelné.
S úsvitem přišly hlasy, pohyb a křik zvířat; štěkot psů a kokrhání kohoutů. Podařilo se mu usmát. Přežil další noc. Další noc, kdy seděl, pozoroval spící město a čekal, až se do ulic znovu vrátí život. Další noc, kdy nic neudělal. Přes kůži se mu přelil sluneční svit a zahnal ty pocity, zapudil temnotu zpátky do hlubin jeho duše.
Rok od roku to bylo těžší, ale v poslední době se to ještě zhoršovalo. Na tváři ucítil slzu, něžně si ji otřel prstem, bedlivě kapičku prozkoumal, pak ji ochutnal jazykem. Okamžitě ji vyplivl a ovládla ho hanba.
Našpulil rty. Úsvit se vrátil a on byl v bezpečí. Jednu noc za druhou, nic víc si nemusel pamatovat, i když to bylo čím dál těžší a jeho pud byl stále silnější. Mnohokrát hrozilo, že ho ovládne, ale pokaždé odolal. Celé roky to zvládal bez hlasu ve stínech, takže dokáže přežít i jeho nepřítomnost. Musel; cokoli jiného bylo nemyslitelné.
Nestane se ze mě netvor, to nedovolím.
Navzdory odvážným slovům věděl, že to není tak prosté. Bitva ho neděsila; násilí a smrt byly pro něj běžné, ale představa, že by podlehl své touze, ho tolik děsila, že o ní nemohl ani přemýšlet.
Bohové, včerejší noc byla tak zlá, tak zlá. Skoro jsem to do úsvitu nevydržel.
Bohové? To slovo už pro něj nic neznamenalo: byl to zvyk, bezvýznamná kletba. Bohové jeho modlitby nikdy nevyslyšeli; bohové se o něj nezajímali. Když si sáhl na dno, když držel v rukách zdechlinu psa a tiskl zuby tak silně, že ho pak dlouhé dny bolely čelisti, odpověděli mu bohové? Ne, konejšivý hlas ve tmě nepatřil bohovi − bohové přicházeli vítězoslavně a ve světle, nekradli se stíny.
A přesto byly jeho modlitby vyslyšeny, protože hlad ustoupil, když na něj hlas promluvil a pomohl mu. Netušil, proč hlas po víc než roce, kdy tichý šepot a smích byly to jediné, co odpočítávalo ubíhající týdny, najednou zmlkl, a nevěděl ani, jak dlouho bude trvat, než ho zase uslyší − týden, měsíc? Naučil se na ten hlas spoléhat a pak bez vysvětlení, bez varování zmizel a zanechal po sobě jen pocit ztráty, který v něm hlodal skoro stejně silně jako žízeň.
„Budu silný, stín se vrátí,“ řekl tiše a opět se mu vrátilo odhodlání. Vstal a vykročil do ulice, kde začínal nový den.
Na střeše se za ním otočila hlava a dívala se, jak odchází.
Divné, pomyslel si Mihn a vyklonil se, kam až to šlo, aby mohl muže sledovat, dokud mu nezmizel z očí, velmi divné. Něco nového do Lesarlovy složky. Bude mít radost.
* * *
Lesarl se usmál na spící tvář malého syna a tiše zavřel dveře. Bylo brzy, na nebi se objevily teprve první známky úsvitu, když vstal, aby získal několikahodinový náskok před zbytkem města. Dům prostupoval zatuchlý pach s lehkým nádechem starého potu, který si začal spojovat s dobou před tím, než se domácnost dala do pohybu a zahájila den, než se začal péct chléb a dovnitř pronikl ruch města.
To ráno cítil ve vzduchu vlhkost po nočním dešti. Z okna šatny viděl, že město je po lijáku pořád tiché. Ulici zaplňovala jedna velká louže a zůstalo v ní tak akorát místo pro dva vojáky, kteří drželi stráž u brány. Napůl seděli na nízké zídce a zády se opírali o zábradlí.
Zamířil k salónku, kde obvykle snídal. Miloval tu komnatu, i když nebyla zrovna pohodlná, protože v ní bylo kvůli pět stop vysokým, deštěm smáčeným oknům pořád zima. Na stole vedle misky s kouřící ovesnou kaší stála lampa. Sice se jí nedařilo zahnat šero, mohl si ale v jejím svitu projít ranní hlášení, které mu poslal sekretář. Povadlé šedohnědé křoviny vrhaly na spodní část oken vychrtlé stíny; nebyly mrtvé, jen čekaly na návrat léta a slunce.
Všiml si, že na stole nemá šípkový čaj, který obvykle pil ke snídani, proto se vydal ke dveřím, aby zavolal sluhu. Když se k nim ale přiblížil, vyrazilo něco ze stínů a Lesarl zalapal po dechu, když na krku ucítil něco tvrdého. Bez přemýšlení se natáhl po tenké dýce, kterou vždy nosil u sebe, ale útočník byl rychlejší a zasáhl ho loktem do bicepsu tak silně, až mu zchromla celá paže. Tlak na hrdle zesílil.
„Dejte mi jeden dobrý důvod, proč bych vám neměl zlámat vaz,“ zasyčel mu do ucha hlas.
„Můj okouzlující úsměv?“ zachroptěl Lesarl.
„Tentokrát to nebude stačit,“ řekl Mihn a zdůraznil svá slova tím, že vyšším mužem zatřásl jako krysou. „Prohodili jsme s démonem několik slov, než zmizel i s Malichovým deníkem.“
„Neříkej, že jsi šel zrovna po něm?“
„Už žádné hry,“ řekl Mihn tiše.
„Dobrá,“ vypravil ze sebe, „prohlédni si moje ranní hlášení.“
Mihn je oba otočil, aby viděl na hromadu papírů na stole. Opravdu mezi nimi něco leželo. Pustil Lesarla a postrčil ho zpátky do místnosti.
Vrchní správce zakašlal, promnul si krk a Mihn se zatím vydal ke stolu. „Vrchní kněz Bern měl u sebe originál,“ vysvětlil chraptivě, „a až do pádu Scree to nebyl problém − neviděl jsem žádný problém v tom svěřit nekromantovy zápisky vrchnímu knězi Smrti.“
Mihn vzal deník do ruky, otevřel ho a přelétl pohledem několik prvních stránek, aby se ujistil, že se skutečně jedná o překlad, který si nechal zhotovit lord Bahl. Pak svazek zavřel a znovu svázal koženými tkanicemi. „Užijte si ovesnou kaši,“ řekl a podmračeně se vydal ke dveřím.
Lesarl stál bez hnutí, dokud Mihn nezmizel z dohledu. „Neříkej, že ji kuchař už zase přesolil!“ zavolal. Nedostal ale žádnou odpověď.
* * *
Kardinál Certinse se neobtěžoval vzhlédnout, když někdo rozrazil dveře pracovny. Jen jedna osoba by k němu vtrhla bez ohlášení a k odrazení muže, který proslul jako plukovník Yeren, by bylo potřeba víc než jen káravého pohledu. Bastard s páskou přes oko se reputací vyrovnal hraběti Vesnovi a využíval každé příležitosti, aby kardinálům připomněl, že titul, který mu udělili, je jen formalita.
„Vrchní kajícníku Yerene. Předpokládám, že cítíte potřebu bezodkladně si promluvit o nějaké teologické záležitosti?“
„Jo, něco takového,“ prohlásil statný žoldák, když se sesunul na židli před stolem.
„Prosím, posaďte se,“ zamumlal Certinse s očima stále upřenýma na hlášení před sebou, dokud nedočetl poslední řádky. Potlačil nutkání přiblížit si papír k očím; v poslední době ho pokaždé, když četl unavený, přepadaly bolesti hlavy. Před hrubiánem, jako byl Yeren, bylo lepší nedávat najevo žádnou slabost, i když ho platil.
Konečně hlášení dočetl a odložil stranou. Sepjal ruce a pohlédl přes ně na vojáka. Byli přibližně stejně staří, ale tím podobnost končila. Yeren byl podsaditý rodák z Kanárského Újezdu, měl více bílých vlasů než Certinse a mnohem více jizev. Prý se na počátku vojenské kariéry vykoupil z armády, aby se vyhnul obvinění z korupce a polnímu soudu, ještě předtím ale přišel v bitvě o oko. Dalších deset let patřil ke Carastarům, k tlupě banditů, která s Vanachovým požehnáním hlídkovala na hranicích Kanárského Újezdu s pověřením odradit každého, kdo by prchal před náboženským režimem, udržet konflikt na hranicích v rozumných mezích a odvrátit otevřenou válku.
„Máte pro mě něco nového?“
„To mám,“ řekl Yeren a zamračil se. „Ve Svatých docích se strhlo hotové boží dopuštění − nějaká stvůra prorazila díru do zdi Bernova paláce. Celé hejno těch zatracených havranů pobíhá sem a tam, spíná rukama a obviňuje všechny okolo.“
Certinse ignoroval poznámku o „havranech“, i když černě oděným mnichům Smrti by se asi podobné označení dvakrát nelíbilo, a potlačil nutkání zeptat se, jaké lichotivé přízvisko mají žoldáci pro kněze Nartise. „Podařilo se vám promluvit s přítelem?“
Yeren znal většinu žoldáků ve službách obou kultů; všichni spolu sloužili v Tor Milistu.
Kývl. „Nic zvláštního. Jenom jeden strážce tvrdí, že ho někdo tu noc přepadl.“
„A přepadl?“
„O tom pochybuju, nebude první, komu napráskají za to, že se opil ve službě. Přesto hraje celá ta věc zatraceně dobře do karet vrchnímu správci, takže by mě nepřekvapilo, kdyby za tím byl on. Jenže Kerx prohlédl celou budovu. Všechny dveře byly zamčené zevnitř a amulety na oknech zůstaly neporušené, takže pokud Lesarl nemá po ruce agenta, který umí létat, pak si nedokážu představit, jak to udělal. Ulicemi okolo chrámu neustále procházejí hlídky; určitě by si všimly, kdyby se tam někdo promenádoval s padesát stop dlouhým žebříkem.“
„Váš závěr?“
Yeren si povzdychl. „Vrchní správce Lesarl má víc rozumu než kapitán Kerx.“
„Týden starý králík má víc rozumu než Kerx,“ opáčil Certinse suše, „ale máte pravdu, nemůže to být shoda náhod. Takže teď už zbývá jen vymyslet co s tím.“
„Co tím myslíte?“ řekl Yeren překvapeně. Přehodil si nohu přes nohu a na okamžik odhalil pod kutnou kajícníka kožené kalhoty, než si ji urovnal a schoval je.
Certinse se v duchu usmál. Mají štěstí, že je zima a můžou nosit pár vrstev oblečení navíc. V létě možná budou muset odložit bojový oděv. „Tím myslím, že naším cílem není občanská válka; nepotřebujeme, aby se na veřejnost dostaly důkazy o tom, že šlo o léčku s cílem vyprovokovat konflikt. Ale nemusí to být jediný výsledek.“
„Proč ne? Bojí se vás,“ řekl Yeren a gestikuloval přitom. „Odsouhlasili přece reformy vrchního kardinála v plném znění. Pokud se ptáte mě, myslím, že události v Scree lorda Isaka zlomily…“
„Neplatím vás za to, abyste myslel,“ vyštěkl Certinse, „a dobře že tak, protože to není vaše parketa. Opravdu si myslíte, že bychom byli v tak pevném postavení, kdyby se lord Isak nechal snadno ovládat? Do ucha mu šeptá sám vrchní správce!“
Zatáhl za šňůru zvonku a přivolal sekretáře, malého muže se slabou bradou, kterého otec pojmenoval Kerek, asi v naději, že z něj vyroste velký válečník, ne opatrný klerik, kterým se nakonec stal.
Sekretář přispěchal dovnitř, zamrkal na Yerena, pak se uklonil Certinsovi. „Ano, Vaše Eminence?“
„Připrav dopis pro vrchního kardinála Echera. Myslím, že bychom se měli distancovat od nešťastně zesnulého vrchního kněze Berna a postarat se o to, aby vyšetřování skončilo rychle a v tichosti. Chci, aby si myslel, že víme víc, než se odvažujeme říct.“
„Nevzbudí to jeho podezření?“ přerušil ho Yeren a nevšímal si Certinsova zamračení. „Bude se zajímat, kdo ještě se spikl s démony. Vám Farlanům připadají intriky mnohem zábavnější než pravda.“
„Tak za prvé,“ odvětil Certinse s přehnanou trpělivostí, „budou spiklence hledat v kultu Smrti, ne mimo něj. Je nepravděpodobné, že by Bern přizval ke kacířským pletichám někoho mimo svůj přímý vliv. Za druhé je Echer tak mimo, že sotva ví, kdy je modlitební den. Když teď přijali jeho návrhy, je šťastný jako… no, jak jen dokáže šílenec být. Kereku, neexistuje nějaký vhodný pojem, jak jeho stav popsat?“
„Možná extáze, pane?“
Certinse kývl. „Určitě je zapálený. V každém případě je Echer nejspokojenější, když může vymýšlet další omezení, která by vnutil Farlanům. Naštěstí pro Farlany posílá své návrhy mně, protože ve mně vidí zástupce, a já zaměstnávám několik talentovaných teologických polemiků, kteří mi pomáhají texty vypilovat.“
„Tím chcete říct, že zatímco on se s nimi celý den dohaduje, vy řídíte chod kultu?“
Certinse kývl. „Na vojáka nejste úplný hlupák.“
Yeren se nenechal vyprovokovat. „To nebude fungovat věčně.“
„Já vím. Kereku, viděl jsi v poslední době svoji přítelkyni Ardelu?“
„Viděl, Vaše Eminence,“ odvětil Kerek a uklonil se, ale ne dost rychle na to, aby skryl úsměv.
„Měl bys jí napsat a požádat ji, aby uplatnila své nechvalně proslulé dovednosti. A možná bys ji pak mohl navštívit a ujistit se, že je v pořádku. Musely pro ni nastat těžké časy; slyšel jsem šokující zprávy o tom, co se stalo s její Paní. A možná bys s sebou mohl vzít tady Yerena.“
„Paní?“ řekl Yeren ostře, když se Kerek znovu uklonil a odešel. „Nemyslíte tím náhodou Paní s velkým P? Říká se, že je mrtvá, že ji zavraždili v jednom z jejích chrámů.“
„Podrobnosti bohužel neznám, ale i já slyšel, že je mrtvá.“ Certinse Yerena bedlivě sledoval, zatímco voják si dával kousky skládačky dohromady. Stoupenkyně Paní. Otravný vrchní kaplan Echer. No tak, Yerene, přece to není tak těžké, ne? Anebo se pořád snažíš smýšlet o lidech v sutaně v dobrém?
„U všech démonů!“
Certinse se usmál. „Ne tak docela.“
„Váš sekretář ani nemrkl okem,“ zaprotestoval Yeren. „Jaký zatracený život vy klerikové vlastně vedete?“ Vypadal doopravdy pobouřeně, jako by za léta krvavé občanské války v Tor Milistu vedl spořádaný život.
Nemrkl okem? Zachoval se naprosto stejně, jako když jsem mu řekl, aby se zřekl svého boha a uctíval prince-démona; pochybuji, že by se zalekl vraždy. Sotva ho zajímá, když se na ní nemůže osobně podílet.
„Ostré debaty mezi kleriky dokáží být velmi zraňující,“ potvrdil Certinse. „Až se Ardela vypořádá s vrchním kardinálem, sjedná si s ní Kerek schůzku. Možná byste ho měl doprovodit a vzít s sebou jednotku vojáků. Jako většina lidí s rusými vlasy dokáže být Ardela dost divoká; možná za to může barva?“
Drahý životní styl. Certinse si až příliš jasně vzpomínal na slova lorda Isaka. Do pekel s tebou, Ardelo! Díky tvému lajdáctví mě má vrchní správce nadosmrti v kapse a taková chyba ti jen tak neprojde. Skoro lituji, že princ-démon zemřel, ať už ho zabilo cokoli. S radostí bych mu poslal tvoji duši, ale budu se muset spokojit s tím, že tě zabiji.
„Dost divoká?“ zopakoval Yeren. „Pochybuju, že s námi půjde mlčky a dobrovolně.“
„Taková už je smutná realita života,“ souhlasil Certinse a vrátil se k hlášení.