Kapitola 14
14.
„Co tím chcete říct, že nevíte?“ zaječela Nati Escral, vévodkyně z Byory, přes stůl. Zdroj jejího podráždění, bledý maršál Harin Dyar, se pod silou jejího ataku schoulil. Natai seděla vzpřímeně a vidličkou s jídlem ukazovala na neobvykle zanedbaného důstojníka.
„K čemu je mi ‚já nevím‘?“ Seděla u stolu sama; bylo sice prostřeno i pro jejího manžela, ale státní záležitosti ji jako obvykle vytáhly z lůžka brzy.
Za ní se rozplakalo dítě. Minnay, malý sirotek, jeden z tuctu dětí, kterých se ujala. Nedaleko stála ztrhaná žena, které dala jméno Eliane. V náruči držela malého Ruhena, který strávil pod Nataiiným dohledem půl hodiny tím, že si hrál na podlaze.
Dobře, nerozrušila jsem ho, pomyslela si s úsměvem. Nechtěla bych ho rozplakat − jeho pláč mi trhá srdce.
„Ach, Vaše Veličenstvo, Zhoj je zcela uzavřen,“ vykoktal Dyar. „Nemůžu dostat nikoho dovnitř, aby zjistil, co se děje.“
„Uzavřen?“ zasyčela. Pořád měla vztek, ale vnímala Ruhenovu přítomnost. „Chcete tím říct, že jste dovolil, aby hrstka starých kriplů bránila mým vojákům v pohybu mým městem?“
„Vaše Veličenstvo, cestu do čtvrtě si budeme muset probojovat,“ protestoval Dyar, „a já nemám dost mužů − ve Zhoji je víc kajícníků, než kolik máme vojáků.“
„Maršále, jak to, že mi ani nedokážete vysvětlit, co se vlastně stalo? Jak to, že byorské stráže nemají ulice pod kontrolou?“ Rozhlédla se okolo, jako by jí chráněnci − nebo čtyři chůvy, které o ně pečovaly − dokázali dát odpovědi, kterých se Dyarovi nedostávalo. Místnost, jedna z největších v paláci, kdysi bývala salónem harému jejího dědečka. Byla zároveň opulentní i elegantní a Natai tu trávila spoustu volného času s dětmi.
Nikdo nepromluvil. Chůvy se odvracely a snažily se nezachytit její pohled. Eliane zírala na podlahu − jako obvykle. Od chvíle, kdy ji zachránili před ušlapáním, vzdorovala Eliane všem jejich snahám vykrmit ji. A stejně tak z ní nikdo nedokázal vypáčit slovo. Tvrdila, že si nevzpomíná na nic, co se stalo před jejím příchodem do Byory, ale Natai jí nevěřila. Něco v Elianiných očích odhalovalo zničenou duši a strach tak hluboký, že se stal její součástí. Navzdory špatnému zdraví měla dost mléka a Ruhen jen kvetl, zatímco jeho matka chřadla. Jediné, co dělala, bylo, že objímala tu zatracenou knihu a kvílela jako démon, kdykoli se jí pokusili vzít ji.
„Vaše Veličenstvo?“ zavolal hlas.
Natai trhla hlavou vzhůru a pohlédla na Dyara, pak si uvědomila, že on i jeho pobočníci užasle zírají na jednoho z vojáků u dveří.
Co to má, u všech bohů, znamenat? Kdo se odvažuje…? Natai myšlenku nedokončila, protože muže poznala. Na sobě měl karmínovou tuniku a černé kalhoty stráže, ale přidal k nim dlouhé okované rukavice. Uniforma byla dokonale čistá, ale rukavice s modře se lesknoucím kovem omotaným nahodile motouzem byly otlučené. To v ní probudilo vzpomínku.
Ach, Ruhenův obránce, samozřejmě, řekla si Natai. „Seržant Kayel, že ano?“ zeptala se.
Nemotorně zasalutoval. „Jsem poctěn, že si mě pamatujete, madam.“
Madam? Nejsem žádná kupecká ženština, pomyslela si, ale než mohla muže pokárat, nevědomky se otočila k Eliane a k dítěti. Ruhen se usmíval na obrazy ptáků, kteří kroužili okolo aspektů Ilita a Vellerna. Podobnými motivy byla vyzdobená celá komnata − pro nevinné děti byly podobné obrázky mnohem vhodnější než původní malby. Zaváhala, protože ji Ruhenův zářivý úsměv uchvátil, a když se opět vzpamatovala, její vztek byl ten tam.
Obrátila se zpátky k vojákovi. „Můžete něco dodat, seržante?“
„Ano, Vaše Veličenstvo. Včera v noci jsem byl ve Zhoji. Nemůžu vám říct, co přesně se tam stalo, ale zahlédl jsem pořádný zmatek okolo Alteřina chrámu a nějaký novic blekotal cosi o tom, že prý umřel vrchní kněz.“
„Lier je mrtvý?“ Natai zbledla. „Bohové, jak se to stalo? Mluvil jsi o zmatku. O co šlo?“
Kayel se zakřenil. „Vypadalo to tam, jako by na chrám zaútočily obléhací stroje, až na to, že stěna velké komnaty vybuchla ven, ne dovnitř. Všude kolem pobíhali ozbrojení kajícníci a byli dost namíchnutí. Někdo říkal, že je do celé věci zapletená Paní nebo kněžka Paní.“
„Paní? Mohlo by jít o svár mezi chrámy?“ Natai se zarazila, protože ji napadlo něco strašného. „Anebo mezi bohy?“
„Možná, madam, ale lidi jsou tam pořádně navztekaní, běhají kolem a hledají viníka.“
„Co jste dělal tak pozdě v noci v Chrámové čtvrti?“ zeptala se, ale odpověděla si sama. „Aha, malá modlitbička v Etesiině chrámu, co?“
Kayel zašoupal nohama. „No, pomodlil jsem se i v Chrámu Smrti.“
„Tvrdíte, že když pošleme do čtvrti vojáky, vyprovokujeme otevřený střet?“
„Jenom říkám, že vypadali, jako by jenom hledali záminku, aby se do někoho pustili. K bitvě může dojít tak jako tak.“
„Máte tedy nějaký návrh pro maršála Dyara?“ Chtěla se jen vysmát maršálově neschopnosti, ale Kayel nezaváhal.
„Najděte nějakého mága a zeptejte se ho, co se stalo. A až se čtvrť zase otevře, pošlete tam několik mužů bez uniforem; zjistěte, kdo má hlavní slovo a kdo koho obviňuje. Vždycky se objeví nějaký bastard, kterého nezajímá, co se stalo, a chce jen využít situace.“
„Opravdu si myslíte, že se situace vyhrotí?“
Seržant pokrčil rameny. „Chcete riskovat? Nesnažil se vám Alteřin vrchní kněz diktovat, jak máte vést město?“
Natai se jeho poznámce málem zasmála, ale pak pochopila, že mluví naprosto vážně.
„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to udělali sami,“ dodal Kayel, „ale vsadil bych se, že se budou obviňovat navzájem.“
Zadívala se na snídani, které se sotva dotkla. Kruhové město bylo dokonalým místem pro intriky; sestávalo ze čtyř velmi odlišných částí, v jejichž čele donedávna stáli čtyři velmi odlišní vůdci. Vůdkyně Bílého kruhu z Fortinnu ale uprchly a jejich čtvrti teď vládl triumvirát tří zbývajících vůdců. Bylo to dočasné řešení, které navrhla sama vévodkyně.
Než přesvědčila korpulentního Ilitova Vyvoleného, chvíli to trvalo, ale aspoň kardinál Sourl byl dost rozumný na to, aby pochopil, že má pravdu. Ze všech stran se na ně řítily špatné zprávy, které už tak naruší obchod. Pořád spolu budou hrát hry, to jistě, ale pochopili, že válka o nadvládu nad Fortinnem by byla šílenství.
Mohl by za tím stát kterýkoli z nich, uvědomila si Natai. Oba by z náboženské vzpoury vytěžili. Bohově, přece se nespojili, že ne? Ne, to je nepravděpodobné. Dali se sice na víru, nedokážu si ale představit, že by dokázali spolupracovat dost dlouho na to, aby úspěšně provedli nějaký plán.
„Maršále, vyšlete do ulic všechny muže; prozatím ať se soustředí na Minci, Kolo a Zlom. Dejte občanům jasně na vědomí, že si mají hledět svého.“ Opět na něj ukázala vidličkou, aby svá slova zdůraznila.
Uklonil se a odspěchal a ani se nepokusil skrýt výraz úlevy. Oba pobočníci mu byli v patách. Jakmile odešli, vstoupil do komnaty první ministr spolu s vévodou a Natai si oddychla: konečně zjistí něco užitečného. Její manžel se tvářil ustaraně, ale sir Arite Leyen byl jako obvykle naprosto klidný. Rozhlédl se po místnosti, pak se uklonil.
„Sire Arite, kde jste byl?“ Zvedla ruku, aby umlčela jeho odpověď. „Ne, vlastně mě to nezajímá, prostě mi povězte, co víte − a měl byste vědět víc než tady seržant, jinak z něj zatraceně udělám hlavu Uzavřené rady místo vás!“
Na hrozbu odpověděl jen další úklonou; to nevěstilo nic dobrého, protože sir Arite se v každé situaci aspoň pokusil o žert. „Vaše Veličenstvo, byl jsem ve Čtvrté věži s mágem Penessem.“
V duchu si představila mága s úzkými rty a kulatou tváří, která se při úsměvu ještě roztáhla do šířky. „Peness? Co ten ufňukaný žabák chce?“
„Jen pomoct své vladařce,“ ujistil ji sir Arite, pak významně pohlédl na přihlížející.
„Seržante, pomozte dětem zpátky do pokojů,“ poručila Natai.
Kayela rozkaz zaskočil, ale zaváhal jen na okamžik, poté uposlechl. Dětem i chůvám stačil jediný pohled na mohutného, zjizveného vojáka a daly se na útěk, dokonce i Eliane, což vévodkyni lehce podráždilo. Chtěla si dopoledne Ruhena ještě pochovat, protože z ní při pohledu do jeho stinných oček odplývalo všechno napětí.
Jeho hypnotizující oči.
Elianiny byly šedé a mdlé; s nádherným vírem stínů v těch Ruhenových se nemohly srovnávat. Když na něj Natai něžně promlouvala a šeptala mu láskyplná slova, opájel se jimi a liboval si v její lásce, i když byl tak malý. Dítě jí obvykle tiše a spokojeně leželo v náruči a hledělo na ni s tak neuvěřitelnou intenzitou, že téměř nemrkalo; jeho pohled ji dokázal občerstvit víc než spánek.
Otřásla se a vrátila se do přítomnosti; na Ruhena bude mít čas později. „Seržante, zůstaňte; ostatní jděte.“ Když si všimla překvapení sira Arita, dodala: „Včera v noci byl na místě. Zdá se, že je jediný, kdo něco ví.“
„Jak si přejete, ale moje zprávy jsou víc než alarmující.“
„Za prvé chci vědět, jestli za tím jsou Sourl nebo Celao,“ požádala a nutila se k vyrovnanému sebeovládání, kterým proslula.
„Pochybuji, že je to dílo některého z nich. Vlastně bych si přál, aby za tím stáli oni,“ řekl sir Arite nakonec. Podezřívavě se zadíval na velkého vojáka a Kayel mu pohled netečně oplatil. „Vaše Veličenstvo, opravdu si myslím, že bychom měli…“
„Prostě mluvte.“
Když si všiml jejího výrazu, ramena mu poklesla. „Podle Penesse použil někdo v noci obrovské množství magie − děsivé množství syrové energie.“
„Silná slova.“
„Byl zděšený.“ Naklonil se blíž a ztišil hlas. „Peness patří k nejmocnějším mágům ve městě a to, co popisoval, ho vyděsilo.“ Slova zůstala viset ve vzduchu, dokud Kayel nezafuněl. Na něj očividně dojem neudělala.
„Řekl vám, co ho vylekalo?“ zeptala se Natai a ignorovala vojáka.
„Já… nebyl si jistý. Mluvil vyhýbavě, ale nemyslím si, že ze záště. Mágové uzavírají vlastní spojenectví a mají jiné starosti než my − věřím, že se obával toho, aby nenarušil něčí plány.“
„Kdo by mohl přidělat starosti našemu nejmocnějšímu mágovi?“
Sir Arite se tvářil vážně. „Nechce si znepřátelit člověka, který použil včera v noci ve Zhoji tak obrovské množství moci. Ať už to byl kdokoli, mohl klidně srovnat se zemí celou čtvrť.“
„Bohové,“ vydechla Natai a zamrazilo ji v zátylku.
„A nejen to.“ Rytíř přimhouřil oči a ztišil hlas do šepotu, jako by zprávy byly příliš hrozivé, než aby je vyslovil nahlas. „Ať už moc použil kdokoli, neobrátil ji jen proti vrchnímu knězi. Bojoval se stvořením téměř stejně silným − podobnou magii ovládá jen málo smrtelníků − a zabil ho.“
* * *
Tělem jí tepala tupá bolest, která překrývala všechny ostatní pocity a tlumila je jako těžká přikrývka. V uších se jí rozléhal vzdálený, nerozpoznatelný zvuk. Legana se vznášela prázdným snem na hranici vědomí a uvnitř měla prázdnotu, díru, která hovořila o něčem tak strašlivém, že si to nepamatovala.
Bezděčné trhnutí nohou probudilo bolest v jejím boku, ostrou a žhavou. Rozlepila rty a zasténala. Zvonění v uších sílilo; bodavý, mokrý pocit se jí natáhl okolo hlavy a zaryl jí drápy do krku. Legana ležela chvíli bez hnutí, vůbec nevnímala vlastní fňukání, dokud bolest v boku trochu neustoupila a ona se nerozhodla otevřít oči.
Bylo to těžké. Připadalo jí, jako by musela sebrat všechnu vůli, aby dávno zapomenutý pohyb provedla, a když konečně uspěla, viděla jen málo; tmavou žlutou šmouhu a náznak linií, které snad napovídaly, že je v nějaké místnosti. Nadechla se příliš zhluboka, zasténala bolestí a v srdci jí vyšlehla jiskřička strachu. Bolest nebyla podstatná; děsilo ji, že neslyší vlastní dech ani steny, i když cítila, jak jí přes rozpukané rty proudí vzduch.
Šmouha se najednou změnila a v zorném poli se objevil tmavý obrys, ze kterého se vyloupl muž, kněz s tonzurou. Skláněl se nad ní, šero ale přetrvávalo, a když se pokusila zaostřit na jeho tvář, rozbolela ji hlava. Viděla, jak pohnul vousatou čelistí, ale pořád nic neslyšela. Zpanikařila a pokusila se posadit, ale zalila ji vlna mdloby a v agonii se zhroutila zpět na záda. Z očí se jí řinuly slzy jako už od dětství ne.
Kněz jí položil ruce na ramena, aby jí naznačil, že má zůstat ležet, pak jí něžně podepřel hlavu a přitiskl jí ke rtům mokrý kus látky. Do úst jí steklo několik nádherně sladkých kapek vody a Legana sebrala zbývající sílu a polkla. Vymačkal látku a na jazyk jí skanula další troška vody − i tu se jí podařilo polknout, na víc se ale nezmohla. Klesla mu do náruče.
Kněz pochvalně pokýval hlavou, odložil látku stranou a položil jí ruku na hruď. Znovu začal pohybovat rty, Leganě vše splynulo před očima a tělem se jí rozšířilo teplo. Byl to cizí, znepokojivý pocit, ale něco uvnitř ní poznalo léčivou magii. Část, které se dotkla bohyně, vykřikla strachy nad magií jiného boha, ale její lidská stránka ji umlčela. Začala upadat do bezvědomí a bolest polevila natolik, že ji ovládl spánek. Vzápětí už necítila vůbec nic.
* * *
Žulové budovy Byory bičoval déšť, zaléval stěny tmavými slzami a plnil strouhy špinavou vodou. Vévodkyně ignorovala bušení dešťových kapek do kápě, a místo aby kopla koně do boků a rozjela se ulicí, pozorovala dobrých deset minut provazce vody.
„Déšť zchladí rozpálené hlavy, nemyslíte, sire Arite?“ řekla nakonec.
Světlovlasý muž krátce kývl. Zdálo se, že mu větší starost dělají boty než stav města. Vévoda se na manželku přátelsky usmál a docela mu dařilo maskovat úzkost před všemi až na Natai, kterou se snažil povzbudit. Oplatila mu úsměv a byla mu vděčná za snahu, i když byla tak průhledná. Byl jediný, kdo se ji nepokusil od cesty odradit, jediný, kdo nedbal na vlastní bezpečí a přihlédl k nezbytnosti kroku.
Vévodkyně poprvé od chvíle, kdy se předchozího rána roznesly zprávy o děsivých událostech v církevní čtvrti, opustila palác. Nezajímalo ji, že se městem toulají tlupy kajícníků; nenechá se zastrašit. Rubínová věž vypadala na pozadí zataženého ranního nebe zlověstně. Její stupňovitá patra zdobily úlomky rudé břidlice, které za letního večera působily kouzelně. Nyní jen posilovaly ponurý dojem černého horského masivu v pozadí.
„Kapitáne Fohle?“ oslovila Natai velitele stráže. „Veďte nás, prosím.“
Kapitán zasalutoval, ale nový seržant nečekal na rozkaz, vyrazil a dvě jednotky osobních strážců zapadly do řad za jeho koněm. Natai pobavil Fohlův výraz, když si všiml, že jeho muži už jsou v pohybu. Ohryzek mu poskočil, jak spolkl výtku.
Kapitán byl jako vždy elegantně oblečen, ale dnes jí připadal směšný. Světlé vlasy mu schlíple trčely zpod zlatem lemované přilby a bledou kůži měl nataženou na nevýrazném obličeji. Vedle svalnaté postavy seržanta Kayela vypadal Fohl křehce, téměř uboze.
Uklidnilo ji, že se do čela osobní stráže postavil na cestu do Zhoje Kayel. Byl rozený vůdce − a působil nemálo hrozivě. Natai věděla, že Fohla je snadné urazit a každého jiného seržanta by za drzé chování, kterého se dopouštěl Kayel, nechal zbičovat, ale dokonce ani arogance čistokrevného Litse nedokázala zastřít fakt, že se Fohl toho muže prostě bál.
Bylo ráno modlitebního dne, kdy se v chrámech konaly velké mše, a vévoda s vévodkyní se podle vlastní tradice účastnili mší v chrámech Ushull i Smrti. Teď je bude sledovat celé město. Situace se nijak nezlepšila a Natai věděla, že bude potřeba víc než deště, aby se to změnilo − víc než divokých povodní, které pravidelně zaplavovaly ulice Byory − odmítla se ale schovávat před svými lidmi.
Zhoj se proměnil v mraveniště činorodosti a napjaté situaci nijak nepomohlo, že se banda kajícníků rozhodla prohledat dva její agenty. Muži měli u sebe zbraně a rozhodli se raději dát na útěk než se nechat zatknout za bezbožnost. Dav je ukamenoval a jejich hlavy teď byly vystaveny na kůlech na křižovatce, kterou musela Natai projet cestou k Chrámu Smrti.
Na její povel se dal zástup šlechticů a vojáků do pohybu. Seržant Kayel nasadil rychlé tempo, jednu ruku držel na meči a neustále se rozhlížel a zkoumal okolní ulice. Vévodkyně si všimla různých reakcí lidí, které cestou míjeli. Někteří utekli domů a zabarikádovali dveře, jiní se zařadili do průvodu za vojáky. Natai ovládlo na okamžik podráždění; když šli za ní, neviděla jim do tváří.
„Ganasi,“ zavolala na manžela a ten ihned pobídl koně blíž a naklonil se k ní, aby lépe slyšel. Jeho obřadní uniforma a meč se podobaly livrejím stráží Rubínové věže − byly sice hezčí, ale neméně funkční.
„Přidali se k nám proto, aby viděli bitku, nebo jsou doopravdy na naší straně, co myslíš?“ zeptala se tiše.
Když pokrčil rameny, uslyšela zacinkání kovu. Většina jejích poddaných považovala Ganase za slaboduchého prosťáčka, protože Byoře vládla ona a ne on. Litsové nechápali, že není ctižádostivý, a hlupačky z Bílého kruhu zase nedokázaly přijmout, že nemusí bojovat proti útlaku ze strany manžela. Prostě vládla lépe než on a jen málo lidí dokázalo ocenit, že to uznal a přijal. Málo mužů bylo dost silných na to, aby udělalo něco podobného. Tvořili dobrý tým.
„Pokud dostanou na vybranou, přidají se na naši stranu,“ prohlásil s medovým přízvukem města, „ale pochybuji, že nás všichni doprovodí až do Zhoje. Je to příliš nebezpečné.“
A opravdu, jakmile dorazili k církevní čtvrti, doprovod se zastavil a jen nervózně přihlížel. Do Zhoje vedly tři brány: dvě na největších cestách z Osmi Věží, kde ve stínu Rubínové věže bydleli bohatí občané, třetí v hradbách, které oddělovaly Zhoj od Zlomu, kde žila většina lidí.
O modlitebním dnu obvykle používala Královninu bránu, jela podél chrámů Ushull, Smrti a Belarannar a nakonec se krátce pomodlila i v chrámu Kitar − byla to její vlastní malá tradice, kterou dodržovala i poté, co se vzdala naděje, že jí bohyně plodnosti požehná.
Pokud přihlížející doufali, že se při první příležitosti rozpoutá bitka, byli hluboce zklamáni. U brány čekal asi tucet kajícníků, ale Kayel zcela ignoroval jejich snahu zatarasit jim cestu. Očividně doufali, že když se jim připletou do cesty, donutí stráže zaútočit nebo ustoupit, ale Kayel prostě pobídl koně vpřed, nevšímal si jich a přiměl je tak uskočit stranou, aby se vyhnuli udupání.
Uvnitř čtvrti se Natai přinutila hledět přímo před sebe a ne na lidi kolem, i když pocítila záblesk strachu, když si uvědomila, kolik šedě oděných kajícníků Smrti se v ulicích shluklo − a nebyli jediní. Zhoj byla uzavřená komunita, samostatné městečko na vysoké římse o průměru asi dvou třetin míle. Nežili tu jen kněží, ale všichni zdejší obyvatelé byli nějak spojeni s chrámy, a pokud Natai opravdu vinili ze smrti vrchního kněze Liera, obrátí se proti ní.
„Ushull, Tsatach, Nartis, Belarannar, Ilit − většina velkých kultů verbuje,“ poznamenal Ganas tak tiše, aby ho slyšela jen Natai. „Buďme rádi, že zdejší Karkarnův chrám je příliš malý, než aby měl nějaký vliv.“
Kývla a dál upírala oči na cestu, její neklid ale sílil s každou minutou. Hrozivě vypadající skupiny postav v kápích je sledovaly z bočních uliček, a několik mužů se dokonce zařadilo za koně a přiblížilo se natolik, že začalo budit znepokojení. Ticho, které družinu Zhojem následovalo, bylo pronikavé.
Natai to připomnělo sen, který měla jako dítě. Obklopovaly ji postavy bez tváře, nehybné jako sochy, nad hlavami jim letěla mračna a vůdce jejích trýznitelů, obr v bílém, se nad ní tyčil a ukazoval na ni obviňujícím prstem. Ať už se obrátila kamkoli, nedokázala gestu uniknout. Teď na ni upírali pohledy klerici i žoldáci a Natai ovládl stejně stísněný pocit. Cesta k Ushullinu chrámu byla krátká, ale Natai připadalo, že snad uběhla celá hodina i víc.
Jako mnoho Ushulliných chrámů byl i tento otevřený povětrnostním vlivům, stavitelé se tu ale pokusili vyvolat dojem Černého zubu a ve středu oválného chrámu tak stál asi třicet stop vysoký obelisk posázený krystaly a obsidiánovými odštěpky. Trčel ven střechou, kterou podpíraly čtyři velké sloupy představující části Kruhového města − Byoru, Akell, Fortinn a Ismess. Ushull byla technicky vzato aspektem Belarannar, v důsledku čehož byl její chrám přesně o jednu stopu kratší a užší.
Tradice Natai diktovala pokleknout před okapem svatyně Kiyer Potopy, kde si měla nechat čelo pokapat vodou, obětovat stříbrňák a pomodlit se za další týden bez záplav.
Poté měla položit čerstvou květinu před svatyni na opačné straně horního patra jako dárek Parssovi, Ushullinu vrtošivému dítěti, které rádo shazovalo balvany ze svahů. Poslední ze tří Ushulliných aspektů měl svatyni úplně dole, malý brloh, který byl udržován horký jako pekařova pec. Tam přihodí do ohně další kus uhlí, aby uchlácholila Cambreyho Doutnáka, spícího ničitele pod horou. Poté se pomodlí s jednou rukou přitisknutou na Ushullin obelisk a obětuje další stříbrňák, zatímco Ushullini kněží se budou modlit v uličkách naproti Cambreyho svatyni.
Ale než Natai k chrámu dorazila, zastavila Kayela, který jel napřed, skupina rozčilených kněží. Ze všech stran je sledovali lidé a nejzlověstnějším znamením bylo, že na ně zírali i z chrámu, kde se, jak Natai viděla, nikdo nevěnoval bohoslužbám. Od chvíle, kdy se vydali na cestu, sílil vítr a teď bičoval čtvrť s netrpělivou zběsilostí a přehlušoval rozhovor před nimi. Všude okolo Natai viděla a cítila horoucí odpor; vztek tu doutnal stejně jako Cambrey hluboko pod horou.
Cambrey, nebo Kiyer? přemýšlela, když se průvod vojáků zastavil a kajícníci obklíčili stráže ze všech stran. Cambrey bručí a nadýmá se, ale rozčílí se jen pomalu; Kiyer útočí se zuřivostí a rychlostí ledové kobry.
Jakoby v odpověď na její otázku zaduněl městem hrom, vzdálený rachot, který všichni Byorané slýchávali už od dětství. Na okamžik se všichni otočili na východ k hoře.
Natai se instinktivně zachvěla. Černý zub neměl náhorní plošinu, jak se většina lidí domnívala, tvořilo ho bláznivé bludiště rozeklaných skal a stojatých vod nasbíraných po dešti. Bouře je možná jen promočí − anebo promění neobyvatelnou pustinu Černého zubu v něco mnohem děsivějšího. Při prudkých lijácích burácel dolů z hory proud vody a strhával s sebou z ulic naprosto vše, jak si Kiyer Potopa přicházela pro oběti, které pak odhazovala v bažinách několik mil za Kolem, nejzápadnější částí města.
Záblesk pohybu ji přiměl otočit se. Uslyšela, jak Ganas překvapeně zabručel a zmateně vzhlédl k hoře. Kapitán Fohl něco řekl, ale jeho slova zněla překrouceně a zmateně. Její kůň se sám od sebe odvrátil od Ganase a ona ucítila na hrudi a na krku silný tlak, který jí vymačkával dech z těla.
Nedokázala se pohnout, nedokázala promluvit, mohla jen ztuhle sedět a s hrůzou zírat, jak Ganas klouže ze sedla a s nohou stále ve třmeni padá na zem. Ze zad mu trčel šíp s černým opeřením, který se zlomil, když na něj Ganas dopadl. Natai nevěřícně zírala na manželovu staženou tvář, ochromená pohledem, když tu se okolo rozpoutalo peklo.
Běžely k ní postavy, někdo jí vytrhl uzdu a škubl za ni, až kůň vykopl. Všude kolem křičeli a kleli muži a vytrhávali meče z pochev. Kapitán Fohl vrazil koněm do jejího a jen tak tak zvedl štít, do kterého se vzápětí zabodl další šíp. Viděla, jak se seržant Kayel ohnal, bodl a otočil se k ní, ještě než mrtvola kněze klesla na zem.
Země se začala otřásat a vibrace pronikaly koněm až do ní. Než si mohla uvědomit, co se děje, kůň zaryčel a klopýtl. Fohl sekl po někom mečem, pak odnikud přilétl oštěp a zasáhl ho do žeber tak prudce, že ho vyhodil ze sedla, srazil ho na jejího koně, pak pod jeho kopyta.
Kůň se vzepjal a ona nedokázala pohlédnout dolů. Všechno se zhouplo a Natai se zdálo, jako by se po ní natahovalo zamračené nebe, cítila, jak padá…
Zničehonic ji něco plesklo do ruky a strhlo ji vpřed. Nebe se zatočilo a ustoupilo tmavé šmouze budov, tlak na její paži zesílil, otočil ji a vlekl kupředu. Natai se zřítila na zem a při nárazu téměř odskočila. Neznámá síla jí téměř vykloubila paži, jak ji vlekla dál, zatímco ona jen marně kopala nohama.
Uslyšela namáhavé bručení, vzápětí prolétla vzduchem, těžce dopadla a vyrazila si dech, jako by utržila ránu do břicha. Přehodili ji přes sedlo. Poznala, že nad ní křičí Kayel; nerozuměla ale jeho úsečným, brutálním slovům. Něco ji udeřilo do nohy a sklouzlo dolů a ona cítila, jak se přes ni Kayel naklání a seká mečem. Ozvalo se mokré zapraskání rozseknutého masa a kostí. Odevšad se nesl křik a řev, ale její uši odmítaly dát hlasům smysl.
Jediné, co poznávala, byl Kayelův hlas a horký pach koně, pak najednou vřava utichla a ona si uvědomila, že unikli; byli v bezpečí. Teprve vtom se jí vrátilo vědomí a vzpomínka na Ganasův pád, živá a pronikavá, ji zasáhla jako rána nožem. Když se voják konečně zastavil a dovolil jí sklouznout ze sedla, Natai necítila ruce, které jí pomohly na nohy. Bzučení hlasů k ní doléhalo z dálky: otázky, volání, rozkazy, tváří v tvář bolesti, kterou cítila, na ničem nezáleželo. Zhroutila se na zakrvácená kolena a zvracela, agonie ztráty ale zůstávala.
* * *
Vrchní kněz Antil se zastavil ve dveřích svého pokoje a nahlédl dovnitř, i když se přitom cítil pošetile. Byl sice hlavním klerikem Shotira, boha léčení, ale chrám v Byoře byl skromný a jeho pokoj přiměřeně malý. Obvykle poskytovalo většinu světla okno zabírající polovinu severní stěny, ale od dramatického příchodu jeho pacientky ho zakrývaly závěsy z pytloviny. Malinké okýnko v boční stěně vpouštělo dovnitř bledé zimní slunce, ale Antil si přesto přinesl svíci.
Přestaň se chovat jako hlupák, pokáral se, je to přece tvoje pacientka! Pokárání mělo pramalý účinek. Pořád měl pocit, že obtěžuje. Ohlédl se, aby se ujistil, že ho nesledují žádní kněží ani novici, ale nikdo další tu nebyl. Do horního patra chrámu přicházeli lidé jen zřídkakdy; věděli, že je to jeho soukromé útočiště, kde si třídí myšlenky a odpočívá po práci ve špitále.
Antil byl muž středního věku a průměrné výšky, vlasy mu řídly a měl silnější pas − což potkávalo většinu Shotirových kněží, tedy alespoň ty, kteří uměli léčit. Magické léčení vyvolávalo prudký hlad a Antil udržoval svoji tloušťku pod kontrolou jen kvůli ješitnosti. Na rozdíl od většiny ostatních kněží tvořilo jeho bříško pod žlutou kutnou jen malou vypouklinu a masitý krk halil upravený plnovous. S ustaranými vráskami ale nic nenadělal.
Přinutil se vejít, a jakmile překročil práh, začal se chovat jako obvykle. Žena byla citlivá na světlo, proto obešel lůžko a dřepl si vedle ní. Nespala; cítil její pozornost, připomínala mu zraněné zvíře, proto si dal dobrý pozor, aby se jí nedotkl. Byla sice vážně zraněná, ale zároveň v ní cítil dotyk bohyně, proto nechtěl udělat nic, čím by ji vyplašil. Místo toho se vedle ní posadil a chvíli studoval její tvář, uchvácen tajemstvím, které představovala.
Žena tiše zasténala, otočila hlavu a upřela na něj zvláštní oči. Byly tmavě zelené a zářily vnitřním svitem, který Antilovi připomněl netritový prsten, který nosila jeho matka, dokud nezemřela. Ženina tvář byla zhmožděná a poškrábaná od třísek, ale otok už klesl. Uvědomil si, že až modřiny vyblednou, bude pozoruhodně krásná.
„No, děvče, jak se cítíš dnes ráno?“ zeptal se něžně, i když neočekával odpověď. Jeho schopnost manipulovat magií byla stejně nevýrazná jako on sám a léčitelství byla jediná dovednost, které se blíže věnoval, i latentními smysly z ní ale vycítil dost na to, aby mu dělala starosti. Jednostrannou konverzaci vedl hlavně kvůli sobě, aby si zachoval normální tok myšlenek a soustředil se na léčení − ne že by toho pro ni dosud tolik udělal, zčásti proto, že božská jiskra v jejím nitru byla silnější než knězova a odolávala Shotirově moci, ale také kvůli tomu, že nahradit zničenou věc bylo mimo možnosti smrtelníků.
Antil jí vpustil do těla stružku teplé energie, aby ji uchlácholil, a hladil ji po ruce, dokud se nepřestala bránit. Jakmile se uklidnila, stáhl přikrývku trochu dolů, ale znamení bylo stále na místě, přesně jak očekával.
„Zatraceně,“ řekl, podrbal se ve vousech a zamračil se. Na krku měla jasný otisk ruky v podobě šedivého stínu. Kůže nebyla porušená, jen zbarvená − jako by ji chytil někdo ušpiněný od popela − ale nedala se umýt.
„Někdo tě označil,“ řekl jí, „bohyně se tě dotkla stejně hluboce jako Vyvoleného. Chytili tě a málem z tebe vytloukli duši. Zlámali ti nohu, rameno, paži, žebra, obratel − a jejich dotyk ti zanechal na kůži trvalé znamení.“
Zachvěl se. Nebyla to jediná věc, která byla na jejím krku zvláštní. Přejel po něm prstem a ucítil řadu hrbolků, jako by měla pod kůží náhrdelník − a ta trocha magie, kterou ovládal, mu potvrdila, že přesně tak tomu je. Něco jí vtlačilo náhrdelník hluboko do masa.
„A to není to nejhorší,“ pokračoval a zamyšleně hleděl na otisk ruky. „Všichni jsme cítili, co se stalo v Alteřině komnatě. Každý kněz ve Zhoji vnímal, že se stalo něco strašlivého. Lidé říkají, že zemřel bůh… ale já se ptám, jestli to náhodou nebyla bohyně.“
Vzal do ruky kus látky a téměř mechanicky jí začal otírat obličej.
„Zašel jsem do Chrámu Paní. Je zavřený; její kněžky nikdo neviděl. Ve Zhoji panuje chaos, takže si toho doposud nikdo nevšiml, ale to se brzy změní.“
Stáhl jí z těla přikrývku a zadíval se na ni. Byla zabalená do šátku, který chránil její cudnost, ale samotné obvazy zakrývaly skoro polovinu její kůže. Jeden po druhém je prohlédl a při práci si tiše pobrukoval léčivé mantry. Bez použití magie zmůžou jen málo, ale známý zvuk mu byl milejší než ticho.
Viděl, že se uzdravuje nadpřirozeně rychle. Antil nebyl natolik ješitný, aby si myslel, že je to jen jeho zásluha. Možná jsem trochu pomohl, připustil, ale to je vše. Když se dotkl její nohy pevně svázané mezi dlahami, žena zasténala a pokusila se po něm natáhnout, ale námaha, kterou vynaložila na posazení, ji vyčerpala. Klesla zpátky, oči obrátila ke stropu a pohnula rty. Položil jí ruce na hruď, vlil jí do těla magii, ale nesoustředil se na látání kostí či svalů, to zvládne sama, nýbrž na utišení bolesti. Alespoň to pro ni mohl udělat: její mysl byla stále lidská, a proto se dala ošálit a přimět ignorovat bolest, i když tělo jeho snahám odolávalo.
Po minutě přestal a zalapal po dechu. Cítil se staře. Nechal vedle jejího lůžka pytlíček s vrbovou kůrou. Vzal ho do ruky, chvíli ztuhlými prsty zápasil s tkanicí, ale nakonec ji přece jen rozvázal. Vtom poryv větru nadzvedl pytlovinu přitlučenou k oknu. Trhl sebou a váček upustil. Jeho pacientka v tu chvíli ale spustila ruku z postele a váček nedopadl na podlahu, nýbrž se tkanicí zachytil za její prsty.
Antil pohlédl dolů. Oči měla zavřené a na tváři výraz neklidného spánku. Nezdálo se, že by si vůbec něčeho všimla.
„Dobrý postřeh,“ zamumlal Antil a zmateně se zamračil, „anebo spíše štěstí?“
Nevěděl, jestli se té myšlence má usmát, nebo sebou trhnout; štěstí bylo vrtkavé − pokud to ovšem byla po smrti Paní stále pravda. Nebude trvat dlouho a kajícníci se začnou ptát, co poškodilo jeho okno. Vysvětlil to tak, že mu po výbuchu Alteřina chrámu rozbil okno letící kámen, ale dříve nebo později si někdo uvědomí, že je to dost divné.
„Jakou roli v celé té věci hraješ?“ přemýšlel, hladil ji prsty po paži a cítil, jak horkou má kůži. „Pokud jsi byla uvnitř spolu s Paní, jak je možné, že jsi přežila, a ona ne? Sluha nemůže být silnější než bůh − považovala tě za tak důležitou, že obětovala život, aby tě zachránila?“
Antil se znovu zachvěl. Představa, že by nesmrtelný udělal něco podobného, byla směšná, ale nic jiného ho zatím nenapadlo.
„Moje přísaha vyžaduje, abych tě chránil, i kdyby si pro tebe přišli sami kajícníci Smrti,“ řekl, odhodlán splnit povinnost, „ale pokud tě Paní opravdu zachránila, pak možná moji ochranu nebudeš dlouho potřebovat.“ Sebral látku a nakapal jí na rty trochu vody. Tentokrát ústa dychtivě otevřela a přijala ji. „Jen doufejme, že ať už ti tohle provedlo cokoli, nevydá se to po tvé stopě, protože se obávám, že by ti jen moje přísaha nepomohla.“
* * *
Ilumene pohlédl na zamračené nebe a snažil se odhadnout pozici slunce. Nijak mu to nepomohlo; západní obzor halila jedna velká zář, ale nabízel veselejší pohled než obzor na východě, kde rozeklané útesy hory zakrývala ošklivá, nafouklá mračna. Instinkty mu napovídaly, že ještě není půlka dopoledne − ze zkušenosti věděl, že po boji se zdá, že čas běží rychleji, protože člověka žene adrenalin a panika.
Bez varování mu do mysli promluvil hlas. „Přichází.“
„Aracnane?“ vyslal po zmatené chvilce. Jediný tvor, který s ním v minulosti podobným způsobem komunikoval, byl Azaer, a to už se od pádu Scree nestalo. „Co bouře na hoře?“
„Ignorují ji. Záplavy nepřicházejí s každou bouří, jen jednou nebo dvakrát za rok, ale udělal jsem, co jsem mohl, abych do mračen nalil co nejvíce moci. Kiyer Potopa dorazí, ale ne před kajícníky; podívej se doleva.“
Ilumene poslechl. Chvíli nic neviděl, pak ho upoutal trhaný pohyb. Na střeše budovy přilepené k vnitřní straně hradeb zahlédl schoulenou postavu ne větší než dítě. Dala se těžko rozpoznat, protože se zdálo, jako by měnila barvy a přijímala skvrnité odstíny stěny za sebou.
Vypadalo to, že tvor vycítil jeho pozornost, protože k němu otočil hlavu. Vzápětí odhalil zvláštní tvar svého těla, protože se mu na zádech a na pažích roztřepotal tucet křidýlek. Pohyb se zrychloval, až se zdálo, jako by tělo tvora zakryla jedna velká šmouha, načež ustal a střecha zůstala prázdná. Ilumene překvapeně mrkl. Tvor zmizel − neodlétl, prostě zmizel.
„Aspekt? Povolali aspekta, aby prozkoumal naši obranu?“
„Správně,“ odvětil Aracnan. „Vaši mágové jsou nervózní, odhalí je vztyčené štíty. Kněží teď ví, kolik vás je, a nebudou se bát vás napadnout.“
„Ale potopa jim odřízne únikovou cestu,“ řekl Ilumene nahlas a na tváři se mu objevil krutý úsměv. „Budou mít smůlu. Dohlédni na pána, dokud nepřijde čas zakročit.“ Vymazal si úsměv z tváře a pohlédl na majora Feilina, který vzápětí přiklusal blíž.
„Seržante Kayele?“ Feilin nebyl špatný voják, i když mu chyběla osobní statečnost. Ilumene si se zadostiučiněním všiml, že při chůzi lehce kulhá. Feilin měl možná na starosti obranu, ale Ilumene mu před dvěma dny jasně ukázal, kdo tu velí. Feilin stále vydával rozkazy − které ale napřed obdržel od Ilumena. Jeho přístup by na arogantního, pyšného šlechtice nezabral, ale všichni v Rubínové věži věděli, že se major Feilin narodil v rodině kuchaře a celý život prožil ve službě. Poznal dost surovců na to, aby pochopil, že nemá šanci; Ilumene nemusel zatlačit.
„Majore,“ řekl a kvůli přihlížejícím zasalutoval, „je všechno připraveno?“
„Ano, ale nelíbí se mi, že otevřeme sídlo útoku − je to velký risk.“
Ilumene navrhl, aby nechali brány otevřené a vyslali velkou část mužů do města. Bez ohledu na Kiyeřinu záplavu Ilumene nechtěl, aby si lidé mysleli, že je světští vládci opustili. Během let byly zdejší ulice přestavěny tak, že voda při záplavách byla bezpečně odvedena pryč. Byl si jistý, že bitva proběhne přesně podle Azaerova plánu a bude krátká. Mnohem důležitější bylo, jak budou dnešní den vnímat lidé ve Zlomu, Kole a v Paliči − všechno to byly přípravy na den, kdy si budou muset zvolit stranu.
„Co když zmasakrují celou posádku?“ zeptal se major.
„To se nestane,“ prohlásil Ilumene sebejistě. Rozhlédl se po lidech na hradbách a na nádvoří. Oblékl do uniformy každého příhodného sluhu, některé poslal na hradby, jiné nechal bezcílně bloumat kolem, zatímco hlavní část stráží Rubínové věže se schovala nebo převlékla za sluhy a zbraně schovala v oblečení.
„Chtějí se na vlastní oči přesvědčit, že je vévodkyně mrtvá, než udělají cokoli dalšího. Jděte ven, setkejte se s nimi pod vlajkou smíru a poručte strážím, ať se vzdají. Žoldáci, které si najali, budou uvažovat rozumně, i když kněží už to nedokážou, takže budou obezřetní. Budeme se držet dál od bran a nepokusíme se je zavřít.“ Ukázal na největší skupinu skutečných vojáků. „Přesuňte je na opačnou stranu sídla, pryč od bran.“
„Ale když je vpustíme do sídla, budou v přesile,“ poukázal Feilin nešťastně. „Kvůli tomu jsme se přece uchýlili k léčce, ne?“ Stejně jako mnozí jiní vojáci byl i on původem Litse a kvůli bledé pleti a světlým vlasům tak v tmavě karmínové uniformě vypadal popelavě.
„Když je nepřesunete, bude příliš očividné, že jsme se na ně nachystali − pokud tu ovšem někde neschováváte jednotku bělookých, o které nic nevím?“ Ilumenův ostrý tón vyvolal u Feilina vystrašený pohled. Neklidně přešlápl, jako by ho znovu rozbolely modřiny, které utržil.
„Ne, samozřejmě že ne.“
„Tak jim dejte možnost ustoupit. Brána funguje jako hrdlo láhve − a možná budeme mít štěstí a přijde záplava.“
Při zmínce o Kiyer Potopě Feilin nervózně pohlédl na štíty nad Rubínovou věží. Hrom sice ustal, ale mračna nad Černým zubem byla tmavější než dřív.
„Myslím, že zůstanou a budou bojovat.“
„Pro mě, za mě. V tom případě je napadneme ze tří stran.“
„A co mágové? Určitě jich budou mít víc než my.“
Ilumene kývl; major Feilin vznesl dobrou námitku − dobrou za normálních okolností. Možná neměli nikoho tak silného, jako byl Peness, když ale shromáždí mágy všech kultů v Byoře, budou mít na své straně početní převahu.
„Peness, Jelil a Bissen nedokáží bojovat se všemi, to ne,“ souhlasil.
„Takže jaký je váš plán?“
„Můj plán, pane?“ Ilumene po něm střelil krutým pohledem. „Ach ne, ne můj plán, váš. Já jsem si jen dovolil předvídat vaše rozkazy. Tři mágové čekají v jednom z východních pokojů věže. Většina vojenských mágů potřebuje nepřítele vidět, aby mu mohla provést něco skutečně odporného.“
„Tak k čemu nám budou na špatné straně věže?“ zeptal se major zmateně a stále se zoufale pokoušel pochopit, co má jeho podřízený na mysli.
„Schovají se; budou dost daleko na to, aby kněží neměli důvod předpokládat, že jde o past.“ Ilumene se otočil a ukázal na věž. Byla obrovská, sice ne tak vysoká jako Semarská věž v Tirahu, ale zato mnohem širší. Měla šestihranný půdorys a stupňovité úrovně, přičemž ta nejnižší byla široká jako samotný palác a zdi měla silnější než většina hradů, aby unesly tíhu věže. „Vévodkynina komnata,“ řekl. „Slyšel jsem, že ji před lety změnili.“
„Poslední vévoda ji nechal před dvaceti lety přestavět,“ řekl Feilin a naprosto nechápal.
„Nechal v ní postavit sloupy a chodbu, aby hlavní vchod nevedl přímo dovnitř, že?“
„No a?“
„Takže dostavby nejsou součástí nosné konstrukce,“ řekl Ilumene. „Můžeme ji strhnout − a zbytek věže zůstane stát.“
„Ale…“ Feilin zmlkl. „Milosrdní bohové!“
„Ha, v poslední době se k nám zrovna milosrdně nechovají, takže bychom jim asi měli oplatit stejnou mincí,“ prohlásil Ilumene procítěně. „Budou s sebou mít tucty kněží, kteří ale ovládají jen slabou magii; aspekt-průvodce není tak dobrý jako mágův démon. Někdo jako mág Peness by možná dokázal padající střechu zadržet, ale žádný z nich to nedokáže.“
„A budou si jistí, že se jim Peness nepostaví,“ zašeptal Feilin.
„Jo, ještě než projdou branou, zjistí, jestli jsme stejně silní jako oni, nebo ne. Když pochopí, že nejsme, uvolní se. Kněží nemají instinkty vojáků; kajícníci je nedokáží zastavit včas.“
* * *
Natai mrkla, probudila se a rozhlédla se kolem sebe. Hleděly na ni dvě úzkostné tváře, tmavovlasá lady Kinna a Nataiin správce Jeto. Podle jejich výrazů byla mimo mnohem déle, než tušila − Jeto býval někdy stejně upejpavý jako vévodkyně vdova, ale Kinna byla stejně ctižádostivá a bezcitná jako každá jiná litská šlechtična.
„Vaše Veličenstvo?“ řekla lady Kinna opatrně. Byla jediná z Nataiina nejbližšího okruhu, kdo po událostech ve Zhoji přispěchal rovnou do Rubínové věže. Je sice mladá, ale bystrá. Ganas vždy říkal…
Nedokončila myšlenku, protože se jí křečovitě stáhlo tělo. Natai cítila, jak se jí třese ruka, a musela ji pevně sevřít druhou. Zvláštní. Tělo rozumí žalu, i když mysl ho nedokáže přijmout.
Pohlédla dolů na svoji ruku. V jednom prstenu chyběl kámen a z prstu se jí dolů po hřbetu ruky táhl tři palce dlouhý šrám, který jí drahokam na kůži způsobil.
Byl to rubín, vzpomněla si, rubín v prolité krvi − kdo ho asi najde? Některý žoldák? Kněz ne, ti teď mají hlavy v oblacích. Možná nějaký poutník, který se sem přijde pomodlit… Ne; po tomhle ne. Chrámy zůstanou zavřené, dokud je znovu nevysvětí. Dokud budou vrahové žít, Zhoj nebude posvěcený.
Přistoupila k oknu, protože se nedokázala dívat na dveře komnaty. Stačilo, aby je koutkem oka zahlédla, a probudila se v ní naděje, že jimi každou chvíli projde její manžel.
„Kinno, je…?“ Hlas se jí zachvěl a selhal. Musela zmlknout, protože nedokázala pokračovat. Objala se pažemi a ignorovala bolest, kterou si tím způsobila, horký, těžký pocit ošklivě zhmožděného ramene a ostré tepání škrábanců na kůži.
„Ne… Ne, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla váhavě. „Ani o siru Aritovi. Major Feilin říkal, že nemůže poslat nikoho pro informace, když se snažíme vypadat poraženě.“
Natai mlčela. Vypadalo to, jako by jí ani nezáleželo na tom, že se schyluje k bitvě. Byla vyčerpaná a její tělo křičelo po spánku, mysl ale odmítala podlehnout.
Zdá se, že seržanta Kayela konflikty baví; vypadá stejně živě, jako když bojoval s mými strážemi. Závidím mu, nebo ho lituji? přemýšlela.
Možná by mohla vyhledat Ruhena a ztratit se v jeho kouzelných očích… Ne, nemohla, protože Kayel ji odnesl do pokojů vysoko ve věži, jako by byla mrtvá, a dal si dobrý pozor, aby všichni viděli krev, která jí stékala z hlavy a kapala na schodiště.
Tolik krve z tak malé rány. Někdy je méně více, neříkala něco podobného matka? Žena, které v životě odmítli jen máloco; která nikdy nepoznala ztrátu…
Okno jí poskytovalo nádherný výhled na Byoru. Rubínová věž stála zády k tísnivé mohutnosti Černého zubu a shlížela dolů na Zemi. Před ní se rozkládal koberec lidství a činorodosti protkaný žílami ulic, jež se možná brzy naplní burácivou, špinavou, vražednou vodou. Město zaléval prudký liják; Natai přes provazce vody z Byory moc neviděla.
„Vaše Veličenstvo, prosím, dovolte, ať vám přinesu křeslo,“ vybídla ji Kinna. „Jste zraněná a v šoku; vaše rány potřebují ošetřit.“
Natai mávla nad ženinými protesty rukou. Pálení tuctu bolístek jí pomáhalo víc než jakýkoli obvaz. Bolest jí nedovolila přemýšlet o hrůzách toho dne. Její potrhané, vlhké oblečení nic neznamenalo; i kdyby se převlékla, nic by se nezměnilo.
Výhled ji kdysi nesmírně vzrušoval, jako malá ráda trávila dlouhé hodiny vyhlížením z okna. Teď pohled odrážel tupou prázdnotu v jejím břiše. Viděla jen vzdálené, rozmazané, neskutečné věci.
Znovu se v myšlenkách vrátila k Ruhenovi a k jeho uklidňujícímu vlivu, ale pak si vzpomněla na Kinnu, která Nataiina malého prince neustále rozmazlovala a snažila si koupit jeho přízeň. Během každého zasedání rady v Rubínové věži, při každé formální audienci ve Vévodkynině komnatě, si žena vždy našla výmluvu, aby mohla vzít Ruhena do náruče, pečovat o něj, hladit ho po hebkých, hnědých vláscích a radovat se z každého zvuku, který vydal.
„Pořád tomu nedokážu uvěřit,“ řekla lady Kinna nenadále, „nemůžu uvěřit tomu, že se klerici o něco podobného vůbec pokusili. Je to prostě neuvěřitelné.“
Natai nechala ženu štěbetat; bylo to příjemnější než osamělé ticho. Zaťala ruku v pěst tak silně, až jí zbělely klouby, a zadívala se dolů na otevřenou bránu, v níž sem a tam neklidně přecházela osamělá postava majora Feilina.
„Nemůžou přece věřit, že na to měšťané přistoupí; vévoda byl oblíbený, skromný muž,“ pokračovala. „Arogance kleriků je nepřiměřená.“
„Nemyslí,“ řekla Natai tupě. „Přišli o zdravý rozum. Chrámy se staly místy šílenství; musíme je zavřít, dokud lidé nezačnou uvažovat rozumně. Uvrhneme na ně karanténu, aby se lidé nenakazili zlem.“
„Karanténu?“ zeptala se lady Kinna. „Ano, samozřejmě, postarám se o to. Musíme vyhnat nákazu. Lidé budou rádi; vztek a nenávist, kterou kněží šíří, je znepokojuje.“
„Raději by se měli obrátit k Ruhenovi než hledat odpovědi v chrámech,“ prohlásila Natai nečekaně prudce. „V jeho očích najdou lidé mír, v chrámech jen šílenství.“ Najednou zmlkla, protože v ulici pod sebou spatřila náhlý pohyb.
„Podívejte, přichází.“
K hlavní bráně se překvapivě rychle hnal zástup tmavých postav, mužů schoulených před deštěm. Část se jich oddělila, zamířila jinými směry a vytvořila úhledné linie před průchody a uličkami, které vybíhaly z hlavní ulice.
Lady Kinna zalapala po dechu, pak narovnala ramena. Bude silná. Vévodkyně se soustředila na bránu. Ano, kajícníci dorazili a srazili majora Feilina k zemi. Nečekali a prostě se přes něj a kolem něj přelili. Nedokázala říct, jestli žije, nebo ne; mohla jen doufat, že ho muži ve spěchu nechali naživu. Sluhové v uniformách stráží Rubínové věže stáli v zasmušilém, vyděšeném hloučku vpravo. Kajícníci nezaváhali, vrhli se k nim, mnohé povalili na zem a s brutální účinností je obrali o zbraně. Dokázala si představit rozzlobený křik a povely. Přinutí je pokleknout a jednoho nebo dva možná zabijí pro výstrahu…
Natai zjistila, že zadržuje dech a čeká, až se objeví seržant Kayel. Žoldáci dál proudili na nádvoří, desítky mužů, sto, dvě stě, všichni se zoufale snažili dostat pryč z deštěm bičovaných ulic, protože se báli Ushulliny divoké dcery, Kiyer Potopy. Konečně se objevily i hloučky kněží v kutnách. Snažila se zaostřit, věž ale byla příliš vysoká, než aby rozeznala tváře.
„Kolik jich znám?“ zamumlala tiše a naklonila se vpřed. „Kolik z nich mi požehnalo?“
„Vaše Veličenstvo, nestůjte tak blízko u okna,“ řekla lady Kinna vyplašeně. „Nesmí vás poznat.“
„Jsem příliš vysoko, nic neuvidí.“
„Co když použijí magii?“
„Nejsou dost silní. Peness by to dokázal, ale žádný z kleriků v Byoře není tak dobrý jako on.“
Vojáci dál proudili na nádvoří a vzdálený hlas v Nataiině hlavě jí říkal, že by se měla bát, když je jich tolik, že je stráže nedokáží zadržet, ale emoce nepřicházely.
„Podívejte,“ řekla lady Kinna a ukázala. „Matersova!“
Natai se zadívala směrem, kterým Kinna ukazovala, a spatřila první přílivovou vlnu, jež se řítila dolů jednou z hlavních ulic okolo levé zdi sídla. Vojáci v ulicích odhodili veškerou disciplínu a dali se před vodou na útěk. Jeden zakopl a upadl, ale musel si pomoct sám, protože žádný z kamarádů se nezastavil, aby mu pomohl. Natai věděla, že během minuty bude záplava burácet dolů ulicemi okolo věže, protože vodu svedou čtyři dlouhé ulice Osmi Věží, jejichž úkolem bylo odvést nejhorší záplavy bezpečně stranou. Kiyer bude jako vždy zabíjet, ale ztráty budou teď, když přestavěli město, aby jím voda snáze protekla, mnohem menší.
Vojáci hluboko pod ní si předali zprávu a všichni se nahrnuli za hradby. Okolo kněží, kteří stáli ve středu nádvoří tváří k velkolepému vchodu do věže, zůstal uctivý prostor. Chvíli nevěděla, na co se dívají, pak k nim vykročila postava. Seržant Kayel nestál na nohou zrovna pevně. Nesl něco v ruce. Kyj? Ne, hliněnou láhev.
Natai slyšela, jak lady Kinna zalapala po dechu. Opravdu se kněží nebojí, uvědomila si. Nebojí se − ani nezná úctu.
Kayelovi chvíli trvalo, než oplatil mužům pohledy, pak se vrávoravě otočil a zamířil zpátky dovnitř. Věděla, že ho budou následovat, a když zmizel z dohledu, obrátila se ke dveřím, v hrdle jí vyprahlo a srdce se jí rozbušilo. Ignorovala naléhavé volání lady Kinny za sebou. Dokázala si představit, jak se jim na hlavy řítí strop, jak láme jejich vyschlé kosti jako větve, jak umlčuje jejich křik jako bečení jehňat na jatkách. Vzpomínka na to, jak padl Ganas, pomalu, tak pomálu, ji přiměla klopýtnout, ale včas se vzchopila a šla dál − dál chodbou a dolů po několika krátkých schodištích na ochoz, odkud uvidí na svůj prázdný trůn.
Slyšela dusot nohou na schodech kus pod sebou, přesto šla dál. Patra uprostřed byla největší, na každém z nich se nacházely tucty pokojů; nedostanou se k ní dřív, než se strop propadne, a až se rozběhnou zpátky, najdou své vůdce mrtvé. S lady Kinnou v patách běžela vévodkyně z Byory opuštěnými chodbami na Erwillenovu podestu, kterou tak pojmenoval jeden z jejích předků z bláhové oddanosti svatyni Velkého lovce, Vellernova aspekta, již tam nechal postavit − rozmístil v ní lučištníky, kteří měli zabíjet domnělé zabijáky.
Podesta vyzdobená křiklavými nástěnnými malbami se nacházela přímo nad hlavním vchodem do Rubínové věže. Vysoká okna poskytovala výhled na vchod a do Vévodkyniny komnaty. Samotná svatyně visela na lanech ze stropu a tvořil ji kovaný železný rám ověšený peřím, pestrobarevnými stuhami a malými ikonami s Erwillenovým obrázkem.
Když ji míjela, předměty se otřásly a ona se zastavila a pohlédla na ně. Barvy byly vybledlé a slabé. Natai se zlehka dotkla nejbližšího pera a to se pod dotykem rozpadlo. Chvíli zírala na popelavé zbytky, které jí spadly do dlaně, pak popadla jednu z malovaných dřevěných ikon a rozdrtila ji v ruce stejně snadno, jako by byla z papíru.
„Jsi mrtvý. Svatyně je vyčerpaná a prázdná. A je jen první z mnoha v Byoře,“ slíbila Natai.
Pohlédla dolů do Vévodkyniny komnaty, ale viděla jen prázdný trůn. Kamenné křeslo stálo na podstavci a bylo dost velké na to, aby vedle vládce Byory mohlo pohodlně usednout dítě. Za ním se tyčila vysoká dřevěná konstrukce ozdobená barvami města. Scéna působila stejně nehybně jako obraz − dokud se do ní nevpotácel seržant Kayel a nevydal se nejistým, klopýtavým krokem ke dveřím za trůnem. Bryskně ho následovali dva kajícníci v černé kroužkové zbroji. Snadno ho dohonili, jeden se vyhnul láhvi, kterou se po něm Kayel opile ohnal, druhý vzal Kayela přes hlavu kyjem. Velký voják zabručel a klesl na koleno.
Vévodkyně z Byory cítila, jak se jí dech zadrhl v hrdle, když někde pod sebou uslyšela kroky. Dokázala si představit muže, kteří se opatrně drželi zpátky a nervózně čekali, až se vojáci vypořádají s Kayelem. Ústa jí naplnila měděná pachuť a uvědomila si, že si očekáváním prokousla ret, ale než si ho mohla utřít, ozvalo se hlasité prasknutí a podlaha pod jejíma nohama se otřásla. Natai se zachytila okenního parapetu, aby se udržela na nohou, zatímco sténání a praskot namáhaných zdí sílily Zariskovala a znovu pohlédla dolů do komnaty. Dva kajícníci hleděli v hrůze zpátky; zdálo se, že dokonce i Kayel na okamžik ztuhl, když se předsíň děsivě zachvěla.
Natai ztuhla. Kayel a vojáci nebyli jediní lidé v komnatě. Z hrdla se jí dral výkřik, ale strach jí vyhnal vzduch z plic, protože zpoza trůnu se vybatolila malá postavička a namířila si to ke Kayelovi, zatímco dole pod ní se něco zřítilo na dlážděnou podlahu předsíně. Vzápětí se ozvala obrovská rána, která se rozšířila celým jejím tělem, a předsíň se propadla.
Tlaková vlna srazila Natai na kolena. Znovu se vyškrábala na nohy a nahlédla do vévodské komnaty, již zahalil oblak prachu. Jeho závojem viděla, jak se Kayel vrhl na jednoho z kajícníků. Podkopl muži nohy a praštil ho do krku, ale druhý byl rychlý, srazil Kayela kyjem k zemi. Natai zbledla, když se Ruhen přibatolil mezi ně, ale kajícník útok nedokončil.
Natai neviděla tajemný úsměv na tváři dítěte, Ruhen ale roztáhl doširoka paže, aby udržel rovnováhu, a nejistě, ale zcela beze strachu vykročil ke kajícníkovi. Natai neviděla mužův výraz, ale najednou pocítila teplo Ruhenova zářivého úsměvu. Muž se nepohnul, ani když se seržant Kayel vyškrábal na nohy a hodil mečem jako vrhacím nožem. Hrot se zabodl kajícníkovi do krku a zabil ho.
Než mohl seržant sebrat zbraň, nějaká neviditelná ruka ho odhodila dozadu. Natai zahlédla úžas na Kayelově tváři, když s ním druhá rána smýkla o několik yardů zpátky. Ruhen se otočil a chystal se následovat svého ochránce, když tu se z ruin předsíně vypotácely dvě postavy, setřásly si prach z kuten a vratkým krokem se vydaly k dítěti.
Strach vrátil Natai sílu i hlas. Zavřískla, rozběhla se ke schodům, a přestože skopla z nohou střevíce, málem si srazila vaz, když utíkala dolů. V komnatě našla kněze stát nad Ruhenem. Chlapec k nim beze strachu vzhlížel.
Jeden z mužů ji zahlédl a šokovaně couvl. Navzdory nenávistnému výrazu na jeho tváři mladíka poznala − obvykle stával tiše vzadu v Ushullině chrámu. Zvedl ruku a ona uslyšela zvláštní zvuk, jako když něco nasává vzduch. Okolo mága se začal otáčet proud energie.
Natai nezajímalo, že riskuje vlastní život, rozběhla se k nim, vrhla se před dítě a zaječela: „Neublížíte mu!“
„Odporní kacíři,“ vyplivl druhý kněz s buclatými tvářemi a bílými vlasy, oblečený do nachového hábitu Karkarnova kultu. Podpíral si pravou paži, ale ona jasně viděla rudé jiskry, které mu tančily na kůži; pořád byl nebezpečný.
„Za svůj zločin zemřete,“ řekl.
„Ne,“ ozval se tichý hlásek v její mysli. Zachvěla se a pohlédla na kněze. Viděla jim na obličejích, že to také cítili. Otočila se, ale Kayel dál ležel na zemi.
Měla pocit, jako by přimrzla na místě, nedokázala pohnout žádnou částí těla až na hlavu − a zdálo se, že kněží jsou na tom stejně. Vypadalo to, že jen Ruhen není zasažen − a byl také jediný, kdo se nerozhlížel kolem a nepátral po tom, kdo promluvil.
S klidným úsměvem na tváři se buclatou ručkou chytil Nataiiných šatů, podepřel se a pomalu se vydal okolo ní. Vzhlédl ke Karkarnovu knězi, který mumlal zaklínání a tvář mu ozařoval zvláštní svit magie. Na okamžik zaváhal, pak se mu do obličeje vrátila nenávist, chopil se magie a svit zesílil.
Natai se pokusila Ruhena dotknout, ale paže ji odmítly poslouchat, mohla se tak jen dívat, jak dítě vztáhlo ruku a zamávalo tlusťoučkými prsty na kněze − malé zamávání ale zasáhlo kněze silou úderu a magické světlo pohaslo. Šokovaně, přidušeně zachroptěl, padl na kolena, chytil se za srdce a zhroutil se na dláždění.
Užaslý výraz Ushullina kněze stejně rychle ustoupil bolesti. Také padl k zemi, jednou rukou se dotýkal krku, zatímco se zmítal a otřásal, a ústa měl roztažená v tichém výkřiku.
Ruhen mlčky přihlížel, jak muži umírají, ale Natai se zdálo, jako by všude okolo slyšela šepot. Trhla sebou, když se k ní chlapec otočil, ale místo hrůzy, kterou očekávala, se tvářil jako obvykle. Znenadání se mu ve tvářích objevily dolíčky, jak zkroutil rty v zářivém úsměvu, roztáhl doširoka ručičky a dožadoval se, aby ho vzala do náruče.
Vévodkyně ho zvedla a objala, otočila se a mračila se na přihlížející, dokud se nedali na útěk a nenechali ji o samotě s dítětem a se seržantem, který se omámeně zvedal ze země a tiše klel. Natai nepočkala a nepoděkovala mu, nýbrž Ruhena pevně objala, nadechla se sladké vůně jeho vlásků a vydala se zpátky nahoru po schodech. Nezastavila se, dokud nedosáhla vrcholu Rubínové věže a šeptající hlasy nenechala daleko za sebou.
* * *
Venn sebou trhl, když mu před očima prolétly stíny. Suché, popraskané rty se mu slepily, takže při probuzení slabě, nelibozvučně zasípal, stačilo to ale na to, aby upoutal pozornost kněžky sedící několik yardů od něj. Když uviděla, že je vzhůru, zvedla ze země misku s chladnoucí polévkou a přistoupila k němu.
Její tvář neztratila nic ze síly, které si všiml, než se ujala role pečovatelky. Byla to pohledná žena a její krása věkem nijak neutrpěla. Ještě nezašla tak daleko, aby odložila masku s obsidiánovými úlomky, ale cítil, že už je to blízko. Nacházela v jeho činech, v každém jeho slově cíl. Stane se Azaerovým nejzapálenějším stoupencem a nejkrutějším ochráncem dítěte.
„Dokonce i hory podlehnou zubu času. Dokonce i ledovce roztají. Postupný úpadek všech věcí je nevyhnutelný.“
Opustil způsob výkladu, který používali harlekýni, protože ho nepotřeboval. Teď už mluvil jen vzácně, protože ho snaha udržet dvě srdce, dvě mysli naživu vyčerpávala. Kavka byl na něm zcela závislý, proto Venn nemohl plýtvat silou na prázdné tlachání.
Kněžka dobře věděla, jak těžce se mu mluví. Dřepla si vedle něj a oči se jí rozzářily, když pochopila, že to bude ona, kdo předá ostatním jeho nejnovější poučení. Ostatní jí budou muset sedět u nohou a čekat, až promluví, až jejich mysli znovu prostoupí omamná pravda.
„Dokonce i největší z nás vidí konec svých dní. Být rodičem znamená být jednou překonán a postavit se tváří v tvář svým slabinám a omylům.“
Venn slyšel, jak se jí zadrhl dech v hrdle, jak spolkla otázku, než ji mohla vyslovit. Byla tak blízko, že i přes těžkou vůni kadidla cítil pižmový pach jejího potu, její kyselý dech. Bez jídla a pití čekala půl dne na to, až se probudí. Cítil její dychtivost.
„Kdo tedy,“ řekl pomalu, protože ho ve vyprahlém hrdle pálilo, „může vytknout samotným bohům jejich selhání? Kde najít dokonalou bytost, jež by zvedla ruku a pokárala bohy, kteří ji stvořili? Když nás zklamou sami bohové, ke komu se máme v našem bídném životě modlit o pomoc?“