Kapitola 13
13.
Legana se zastavila ve stínu budovy a chvíli jí trvalo, než potlačila závrať. Snažila se ovládnout zoufalé nutkání promnout si spánky, protože věděla, že by pohybem přitáhla pozornost. Místo toho přitiskla prsty na kamennou stěnu a byla vděčná za její chlad a uklidňující přítomnost − dokud si neuvědomila, že boří prsty do kamene. Znovu se toužila zachichotat jako malá holka.
„Bude se mi líbit být bohyní,“ zašeptala Legana a přejela prstem po pěti důlcích, které udělala do kamene. „Ach ano, bude.“
Chladný noční vzduch jí příjemně plnil plíce. Náhrdelník od Paní, který ukrývala pod oblečením, ji hřál na kůži. Závratě přicházely stále vzácněji, už jen občas cítila návaly zmatených, protichůdných emocí, jak si její dvě části na sebe postupně zvykaly: smrtelná a boží. Stála mimo čas, a přesto potřebovala spánek a jídlo jako dřív.
Legana ve svém pestrém životě vyzkoušela spoustu narkotik − během rituálů v Chrámu Paní i během úkolů v doupatech všech hříchů známých člověku − a věděla, že tomuhle se nic nevyrovná. Opilá božstvím Legana první den málem zapomněla zabít Mikisse, jak se potácela jejich společnými pokoji. Bývalý meninský kurýr naštěstí přišel k moci taky teprve nedávno a nevycítil tedy včas změnu, která se s ní stala. Stačil jediný okamžik a Legana uťala upírovi hlavu.
Skoro mě neviděl pohnout se. I po smrti vypadal zmateně, vzpomínala a zubila se.
Od té chvíle si Legana dávala dobrý pozor na to, aby nezapomněla na svůj smrtelný život, i když ho opustila. Pořád musela splnit úkol, a to vyžadovalo přípravu. Trvalo víc než den, než znovu ovládla své tělo; poté co se spojila s Osudem, ji přepadly protichůdné instinkty a některé odporovaly požadavkům fyzického těla. Jakmile se Legana vzchopila, navštívila Zhoj, Chrámovou čtvrť v Byoře, aby zjistila víc o svém cíli. Od Chrámu Paní se držela dál, protože ráda dělala věci po pořádku.
Legana se neodvážila zúčastnit nočních rituálů v Alteřině chrámu. Dokonce i v menší ze dvou kopulovitých komnat, v té zasvěcené měsíci Kasi, byl alespoň jeden kněz, který byl zároveň mág. Za těchto okolností si nemohla dovolit, aby si jí někdo všiml a upozornil na ni.
Přinutila se jít dál a vystupovat nenápadně. Zhoj nebyl nikdy liduprázdný; modlitby a rituály vyžadovaly pravidelnou pozornost. Jen hrstka chrámů pořádala velké mše, ale ve všech se každý den konaly bohoslužby a zůstávaly po většinu dne a noci otevřené věřícím. Celou ji halil hedvábný plášť, který se lehce vlnil ve večerním vánku. Legana zjistila, že může bez problémů ignorovat chlad, ale tmavě zelený plášť jí umožňoval schovat meče a oděv, který by se do Zhoje nehodil.
„Zatracená zbožnost,“ bručela Legana. „Přes den je tu příliš mnoho svědků a Alteřiny bohoslužby se konají v noci. Jen doufejme, že už se Paní zotavila a usměje se na mě.“
Dorazila na křižovatku. Napravo viděla tři budovy se špičatou střechou odsazené kus od cesty. Spojovaly je štíhlé oblouky a nádvoří, propojené bohyně lásky.
Kněží Trieny a Kantay jsou určitě zalezlí v postelích a snaží se ignorovat zvuky uctívání, které se k nim nesou z chrámu jejich sestry. Legana se usmála. O kolik snazší by byl ten úkol, kdyby její cíl, Ayarl Lier, pravidelně navštěvoval Eteriin chrám, kde hořely fialové a rudé lucerny a lidé s nadšením uctívali chtíč. Jednou Liera sledovala, když se přes den procházel po ulici. Podle jeho chování uhodla, že mladíček, který ho doprovází, je jeho milenec, takže podobnou možnost zavrhla.
Chrám měsíční bohyně stál za propojenými chrámy na konci cesty a dominovala mu velká kopule Alteřiny komnaty nalevo. Přístup uzavírala dlouhá klenutá stěna s jedinou bránou. Napravo byl vidět vrchol Kasiho menší komnaty. Za nimi pak stál půltucet budov, které tvořily světštější část komplexu: povětšinou dormitáře, stáje a pracovny.
Legana věděla, že několik dormitářů, které obvykle patřily novicům, nyní slouží jako kasárna kajícníků, kněžské milice nebo zbožných žoldáků, to záleželo na úhlu pohledu. Novicové byli obvykle mladí a na určitý počet let patřili k chrámu, zatímco kajícníci bývali značně starší. Kajícníci nemuseli skládat formální sliby před oltářem, stačila jim jen kutna a tetování na ukazováku. Během dohodnutých let pokání byli s chrámem svázáni jen volně; zkušenost dokazovala, že většina mužů se prostě nedokáže drsnému chrámovému životu přizpůsobit.
Prosmýkla se nízkou branou, jednou rukou si přidržovala kápi, pod kterou schovávala rusé vlasy, a ztuhla. Po páteři jí přeběhl pocit, jaký ještě nikdy nepoznala. Zdálo se, jako by se ve vzduchu vznášela jemná vůně a říkala, že se v prostoru děje něco nečekaného. Pomalu se otočila doleva, kde stála Alteřina komnata, hladká, poloviční kopule o průměru asi čtyřicet yardů, natřená jasně bílou barvou, která v měsíčním svitu slabě zářila.
Před zavřenými dveřmi stála na stráži dvojice kajícníků. Legana probádala pohledem zbytek nádvoří: žádné další stráže neviděla, ale procházelo se tu několik mužů. Legana se zamračila. V magii se sice nevyznala, ale něco jí říkalo, že nejde o prosté kouzlo. Cítila, jak jí žilami koluje syrová energie, což patřilo k jejímu novému božství, ale to, co cítila teď, se jí dotýkalo ještě hlouběji.
„Co se tu děje?“ přemýšlela nahlas a nevědomky udělala několik kroků směrem ke komnatě. Kajícníci ztuhli a natáhli se pro oštěpy, které nechávali opřené v tmavých výklencích vedle dveří. Byli asi stejně vysocí jako ona a vypadali na to, že se mají za co kát, věděla ale, že i jako obyčejná smrtelnice by si s nimi dokázala poradit − muži vždy podceňovali krásnou tvářičku.
„Chrám je zavřený kvůli soukromé bohoslužbě,“ zavolal jeden z vojáků.
Legana ho sotva slyšela, tolik se soustředila na zvláštní štípání na kůži. Blížila se ke komnatě, ale pocit nesílil. Zprudka se zastavila, protože si uvědomila, že nesálá z budovy.
„Zvláštní,“ řekla tiše. Už jen při pohledu na budovu se něco hluboko v jejím nitru rozezvučelo jako rozdrnčená struna.
„Co jste říkala?“ zeptal se voják a vykročil k ní. V ruce držel oštěp a byl připravený zakročit.
„Mohlo by to být štěstí?“ uvažovala a kajícníkovi nevěnovala pozornost. Vzadu v mysli jí klíčilo pochopení.
Kajícník pohlédl na kamaráda. „Rozumíš jí?“
„Ne. Zní to, jako by mluvila farlansky. A taky vypadá jako Farlanka.“
Legana se na muže chvíli mračila, potom si uvědomila, že nerozumí slovům, která vycházejí z jejich úst, nýbrž jejich významu. Asi jde o další božský dar. Zapřemýšlela a vzápětí jí z jazyka lehce splynul místní dialekt.
„Ustupte a mlčte. V chrámu se děje něco špatného.“ Dotkla se mě bohyně štěstí, takže se dá předpokládat, že moje načasování bude od této chvíle, no, božské.
První kajícník otevřel ústa, aby něco namítl, ale slova mu uvízla v hrdle, když mu Legana přitiskla ke krku hrot meče. Ani si nevšiml, kdy se pohnula. Jeho kamarád slabě zachroptěl, ale oba užasli natolik, že se na víc nezmohli. Uvědomovali si, že žádná normální žena by se tak rychle pohybovat nedokázala.
„Musím okamžitě dovnitř, takže ustupte,“ zopakovala tiše. „Táhněte mi, do prdele, z cesty, jinak vám narvu koule do chřtánu.“
Kajícníci sebou trhli, jako by někdo škubl za drátky. Legana sklonila meč a kývla na dveře.
„Zavřete za mnou, prosím.“ Vešla, aniž by zjistila, jak to uvnitř vypadá. Dveře se za ní zabouchly. Komnata byla tmavá a jen chabě osvětlená svícemi na železném lustru. Srpkovité lavice stály na kruhových schodech, které klesaly z výšky nad hlavou člověka u stěn do výše kolen u oltáře. Jemně vyřezávaná opěradla a stropní trámy vrhaly dlouhé stíny, ale nezastíraly výhled.
Legana vklouzla mezi dvě lavice, vykoukla přes opěradlo a zadívala se na oltář.
Klečeli u něj dobře oblečení lidé s hlavami sklopenými jakoby v modlitbě. Na oltáři leželo dítě, chabě se zmítalo a z oltáře kapala krev. Paní toužila předvést majestátní výstup, ale Legana se rozhodla řídit instinktem a být opatrná.
Ze tmy se ozval mužský hlas. „Měla jsi poslechnout stráže. Udělala jsi velkou chybu.“
Legana se pomalu plížila dolů k oltáři a neustále se rozhlížela. Většinu prostoru zabíraly lavice, ale brzy si ve tmě všimla temné postavy, která kopírovala její pohyby. Nedokázala určit mužův přízvuk − ještě nikdy ho neslyšela a jazyk zněl starobyle. To nebylo dobré, staré znamenalo nebezpečné − a nepůsobil nervózně.
Ale určitě podcení ženu, pomyslela si Legana ponuře, tak ať vpochoduje rovnou do problémů.
„Omlouvám se, že vám kazím zábavu,“ zavolala, rozepnula si sponu na plášti a nechala ho sklouznout na zem. Lavice teď byly dost nízké na to, aby se na ně bez námahy vyhoupla.
Pohlédla dolů na oltář a všimla si, že ho obklopuje křídou ledabyle načrtnutý kruh se symboly uvnitř. Netušila, co znamenají, ale při pohledu na svůj cíl, na vrchního kněze Liera, který ležel na zemi s rozervanou hrudí, pochopila, k čemu slouží. Vše bylo nachystáno tak, aby to vypadalo jako neúspěšný pokus o vyvolání. Bohaté lidi okolo oltáře určitě udržovala naživu magie, dokud nepřijde čas zmasakrovat je a zajistit tak potřebný zvukový efekt.
„Nic jsi nepokazila,“ řekl muž a vystoupil ze stínu naproti. Byl holohlavý, vyzáblý a bílý jako albín a na sobě měl černou šupinovou zbroj neznámého stylu. Při pohledu na meč v jeho ruce, na jehož černém povrchu pableskovala nepolapitelná světélka připomínající matně svítící hvězdy, znervózněla. Vyskočil na lavici, naklonil hlavu na stranu a věnoval jí ještěří úsměv. „No ne, ty máš ale pěkné vlasy.“
Legana sestoupila na lavici úplně vpředu. „Nemyslíš, že dost riskuješ?“ zeptala se tiše. „Pošpinil jsi Alteřin chrám a zabil vrchního kněze, to je samo o sobě dost nebezpečné. Opravdu chceš do celé věci zatáhnout i Paní?“
Uculil se. „Nebojím se tvé paní,“ odvětil a natáhl k ní prázdnou ruku.
Legana sebou cukla, když ucítila, jak ji za krk chytily studené prsty. Vzedmula se v ní vlna moci a ona cítila, jak jí tělem praská energie, když se síly srazily. Vzápětí bylo po všem.
„Zvláštní,“ řekl, tvářil se zmateně, avšak ani trochu ustaraně. „Jsi skutečně kuriózní.“
Legana se neobtěžovala odpovědět. Odrazila se, vyskočila do vzduchu a s tasenými meči se k němu vrhla. Letěla komnatou a cítila, jak ji naplňuje síla bohyně…
Tucet stop od vraha ale narazila na neviditelnou stěnu. Hrdlo jí znovu stiskly ruce, ale tentokrát jako by drtily každičký kousek jejího těla najednou. Zavyla bolestí a před očima jí vybuchly jiskry. Meče jí vypadly z ruky a žilami se jí rozlil oheň.
„Jsi příliš sebejistá, krasavice,“ zavrčel cizinec. Trhl rukou a odhodil ji přes místnost. Tvrdě přistála na lavicích, lapala po dechu a před očima se jí rozplývaly barvy. Znovu ji zalila moc a uvědomila si, že stojí.
Instinktivně uskočila do strany a z místa, kde před chvílí stála, se ozvala hromová rána. Zůstávala v pohybu a hlavou jí táhly myšlenky tak rychle, že jim ani nerozuměla. Potřebovala získat zpět zbraně a pohybovat se co nejrychleji. Sáhla po své božské půlce a zdálo se jí, jako by Země okolo zpomalila. Řítila se mezi lavicemi, v duchu si představila své meče a ty se zvedly ze země a rozlétly se k ní.
Ale než je mohla vzít do rukou, něco do ní znovu udeřilo a zvedlo ji ze země. Tentokrát přistála na zemi ramenem, překulila se na nohy a odrazila se od lavice před sebou. Prolétla vzduchem, dopadla a meče jí přistály v rukou. Zaútočila a Země jako by znovu zaváhala. Nepřítel zvedl meče, aby se jí postavil, ale sotva odrážel déšť jejích ran. Když však do sebe zaklesli zbraně a Legana vykopla, nějaká jiná síla ji odhodila dozadu.
„Už dost!“ zahřímal hlas komnatou tak silně, že se plamínky svíček otřásly a téměř zhasly. Legana zamrkala. Stála před ní Paní a čelila útočníkovi. V rukách držela oštěp s hrotem ve tvaru listu a jeho zlatá násada ve slabém svitu ostře zářila.
„Aracnane, vysvětli mi své chování!“
Legana zavrávorala, oslepená září oštěpu, a zalapala po dechu, když se drahokamy na jejím náhrdelníku rozžhavily zuřivostí Paní.
„Vám že mám něco vysvětlovat?“ vyplivl Aracnan jedovatě a v ruce dál držel zvednutý meč. „To si nemyslím.“
Ruka mu sklouzla k váčku u opasku, ze kterého vytáhl nějaký předmět. Přelilo se přes ně bílé světlo a Legana cítila, jak se zdi okolo otřásají. Z předmětu vytékala moc a komnatou duněl hrom. Začala křičet strachem a bolestí.
Vzduch okolo Aracnana se chvěl. „Už mám dost vašeho šťourání, Paní,“ zaskřehotal. „Čeká vás váš vlastní osud.“
Legana se pokusila otočit a utéct, ale tělo ji odmítlo poslechnout. Z Křišťálové lebky v Aracnanově ruce vystřelil divoký proud moci a zaútočil na Osud. Legana odlétla dozadu a zmítala se v agonii, jak se na těle Paní objevovaly krvavé šrámy. Moc řvala všude kolem, duněla v uších a zvonila v hlavě jako obrovský zvon. Její křik umlčela brutální energie okolo.
Bohyně opětovala útok ohněm a oštěpem. Dvojice bojovala a světlo sílilo natolik, že se nedalo dál snášet. Řev byl stále hlasitější a Legana cítila, jak jí praskají ušní bubínky, a ani pak zvuk neutichl. Rozléhal se jí v hlavě a bušil do její lebky. Legana se otřásla, když Paní zaútočila a v tu samou chvíli utržila ránu.
Pootevřela oči a spatřila zmrazený okamžik násilí a krev stříkající všemi směry. Bílé světlo je obklopovalo jako divoká svatozář. Paní se otočila k ní, otevřela ústa, pokusila se něco říct, ale jen vykřikla. Leganinu tvář sežehly bílé plameny, nějaká moc s ní smýkla dozadu a tělo jí sevřela prudká bolest.
Prolétla vnější stěnou, nic ale necítila, pak ji spolkla požehnaná temnota noci. Legana se zmítala v agonii a uvědomovala si, že křičí dvěma hlasy; vyrazila bolestivé zavřísknutí smrtelnice i smrtící výkřik bohyně. Její tělo prorazilo další překážku, křečovitě se stáhlo, překulilo se a zprudka zastavilo. Leganinou myslí probleskla tři slova: Osude, pomoz mi. Ale pak si uvědomila, že Osud je mrtvá, a pohltilo ji bezvědomí.