Kapitola 10
10.
Nebe bylo břidlicově šedé, rozzlobené. V dálce hořela rozeklaná hora zahalená do černého dýmu. Mrazivý vítr mu pronikal potrhanými šaty a on se těžce vlekl bahnem. Vrávoral zbrázděnou půdou, vyčerpaně se opíral o zakrvácený meč a bojoval o každý krok, ale bylo to marné. Hora se nepřibližovala a tma za ním rychle houstla.
Padl na kolena, lapal po dechu a rozhlížel se. Krajina byla zničená; půdou se táhly hluboké brázdy, a dokonce i plevel byl rozdrcený a mrtvý. Všude okolo vládla smrt a navzdory tomu, že občas zahlédl nějaký odhozený předmět − tu helmu, tam zlomenou pochvu − nikoho jiného nespatřil, mrtvého ani živého. Zlomený černý zub hory jako by se nad ním tyčil, neskutečný a nedotknutelný.
Zabořil prsty do bahna a cítil, jak je bláto vtahuje. Vytrhl ruce ze sevření mrtvé země a pokusil se stát, ale nohy se mu vzepřely a obklíčila ho tma. Pokusil se vykřiknout, ale nedokázal projevit hrůzu nahlas. Zbytky sil se pokusil zvednout meč, ale marně. Temnota se nad ním sehnula, nehmotná jako kouř, a za krk ho popadly studené prsty. Padl na záda a bahno ho objalo, spalovalo ho a vtahovalo do sebe a ruka na hrdle ho neodbytně tlačila dolů, do studeného hrobu.
* * *
„Mohu se zeptat, proč jste si vybral zrovna tohle místo?“
Isak otočil hlavu a zadíval se na Mihna, kterého osvětlovaly paprsky světla pronikající dovnitř spárami mezi zkroucenými deskami.
„Nemohlo by to být tím, že jsem se prostě toužil někam uklidit a jedna stáj byla stejně dobrá jako kterákoli jiná?“ Isak obsáhl gestem seník, kde seděli. V šeru pod nimi přešlápl dobytek. „Je tu tepleji než v nějaké zapadlé uličce, ne?“
„To jistě. Ale mám takové tušení, že už jste tu někdy byl.“
Isak pokrčil rameny. „Možná. Ale to neznamená, že je nějak důležitá.“
Isak pochyboval, že se Mihn nechá oklamat. Zamlklý Seveřan nikdy nevedl plané řeči; zřídkakdy začínal rozhovor, i když se po měsících strávených v Morghienově společnosti stal otevřenějším. Morghien se zdržel v Tirahu dva týdny, pak ho ale začaly dálky volat příliš hlasitě a on podlehl kočovné nátuře. Během té doby si ale Isak všiml tichého pouta mezi muži, podobného, které s Mihnem sdílel on sám. Zdálo se, jako by Mihn zapomněl, jaké to je mít přátele, ale pomalu si na tu představu znovu zvykal.
„Já si myslím, že důležitá je, můj pane. Nejste zrovna romantik, takže pochybuji, že vás sem přitáhla nostalgie.“
„Utahuješ si ze mě?“
„Ne, Isaku, dělám si o vás starosti. Scree vás v mnohém změnilo. Llehdenská čarodějnice se mnou souhlasí, a to už nemluvím o zjevení Smrtek na Iriennově náměstí.“
„Tak o čem tedy mluvíš?“ vyštěkl Isak a málem zapomněl ztišit hlas.
Vítr, který s teskným sténáním otřásal střechou stáje, po celý den sílil a teď, po půlnoci, doslova bičoval město. Na počátku týdne zasáhly kraj lehké sněhové přeháňky a Isak cítil, jak s prvními sněhovými vločkami zesílil chlad.
„Mluvím o vás,“ řekl Mihn trpělivě. „Už nežertujete jako dřív, jako byste zapomněl, že jste k sobě ostatní dříve vábil smíchem…“
„Jsem pán Farlanu,“ přerušil ho Isak, „neměl bych potřebovat smích k tomu, abych ostatní přinutil poslouchat mě.“
„Tak jsem to nemyslel; bývalo to pro vás stejně přirozené jako dýchání. To, že jste pánem Farlanu, neznamená, že vás lidé budou bezmyšlenkovitě následovat, jen že budou plnit vaše rozkazy.“
„O co ti jde?“
„Připadáte mi uštvaný. Všiml jsem si, že se neustále ohlížíte přes rameno, i když jíte a sedíte zády ke stěně − a odsunujete židli dál dozadu než ostatní. Ano, všiml jsem si toho.“
Isak se zadíval na podlahu stáje pod sebou. „Co chceš, abych řekl?“
„Že jsem váš poddaný a že mi věříte.“
„Samozřejmě že ti věřím.“
„Pak dovolte, abych vám pomohl,“ řekl Mihn klidně. „Jsem tu, abych plnil vaše rozkazy, i když třeba neznám jejich smysl.“
„A to pomůže, co?“ řekl Isak kysele.
„Jste bělooký, můj pane. Neumíte přijímat věci pokorně. Vypadáte znepokojeně, a to mě vede k závěru, že jste ještě nenašel způsob, jak se svým problémem bojovat. Až ho najdete, zbaví vás to do jisté míry úzkosti.“
Isak se tiše, dutě zasmál. „Možná máš pravdu, ale na některé své problémy prostě řešení nevidím.“
„Na jaké?“
Pohlédl na Mihna, protože očekával, že žertuje, ale myslel to smrtelně vážně.
„Dobrá, když už se ptáš. Tak za prvé tu máme náboženský zápal, který dohání lidi k šílenství a prosazuje hloupost místo chytrosti. Pak je tu fakt, že se mi od pádu Scree nezdá o ničem jiném než o smrti a moje sny jsou čím dál naléhavější.“ Zamračil se a poškrábal se na tváři. „Pořád jsme nenašli Azaerovy stoupence, kteří přežili pád Scree, a netušíme, jaké jsou stínovy motivy, a já nemám ani ponětí, kde vůbec začít hledat.
Takže, máš pro mě nějaké řešení?“
„Ne, můj pane,“ odvětil Mihn vážně, „ale mám radu, i když vám možná zrovna nepomůže. Musíte využít své přednosti. Než se kovář pustí do práce, rozloží si nástroje, a totéž musíte udělat i vy.“
„Mám postavit všechny lenní pány do řady?“ zeptal se Isak a tvář mu na okamžik prozářil úsměv.
„Ne, Isaku, myslím tím nástroje, které máte k dispozici jako muž, ne jako vévoda.“
„Mám jich tak málo,“ řekl ponuře. Všiml si, že ho Mihn oslovil jménem, což nedělal často. „Jsem bělooký, což znamená, že mám stejně tolik záporů jako kladů.“
„Nikdy dřív jste se před nimi neschovával,“ poukázal Mihn. „Vidím, jak se tváříte, kdykoli se někdo zmíní o bitvě na Chirských pláních − máte ve tváři výraz odhodlání, ne hanby.“
Isak zvedl ruku a umlčel ho, protože se venku před stájí ozvaly kroky. Dveře se s rachotem pootevřely a ve škvíře se objevil obličej. Vesna se rozhlédl po stáji a zastavil se pohledem u Isaka na seníku.
„Pokračuj, rychle,“ řekl Isak Mihnovi a zvedl se na nohy.
„Vezměte si třeba tu věc s náboženstvím: je to nechutná součást společnosti. Pomyslete na svoji povahu, zůstává pořád výbušná; co jste s tím udělal?“
Isak se zamračil, vztyčil se nad Mihnem a řekl: „Přijal jsem, že je mojí součástí, že prostě nezmizí, a dostal jsem ji pod kontrolu.“ Opatrně začal sestupovat dolů po vrzajícím žebříku.
„Správně; přijal jste ji a obrátil ji ve svůj prospěch. Musel jste to udělat, jinak byste do smrti bojoval sám se sebou.“
„V tom máš asi pravdu.“ Isak se chabě pousmál. „A druhý problém? Sny o smrti? Připadá mi hloupé prostě přijmout smrt − a dá se jen dost těžko přelstít! Aryn Bwr se o to pokusil a podívej, jak dopadl! Raději bych byl mrtvý než jen zlomený host v cizí myslí, i kdybych něco podobného dokázal.“
Mihn ponuře kývl. „Samozřejmě, ale i na tuto věc se možná dá aplikovat stejný princip. Váš život je spojený s proroctvím a se silami, které ho řídí − kdybyste je neměl v patách, možná by vás tolik nepronásledovala vaše vlastní existence. Existují příběhy o lidech, kteří přelstili Smrt; nemohlo by vás to zbavit i tohoto problému?“ Povzdychl si a ukázal na podlahu stáje. „Na druhou stranu jste mi sám řekl, že podobné sny použili jako zbraň proti lordu Bahlovi; možná se i v tomto případě jedná pouze o kouzlo nějakého mága, který se vás snaží navést na určitou stezku.
V každém případě bychom měli v našem rozhovoru pokračovat někdy jindy, můj pane. Čekají na vás vévodové.“
Do stáje vstoupili tři další muži. Tvářili se ostražitě a ruce nechávali na jílcích mečů. Vévodu z Perliru doprovázeli statní kopiníci v prostém kroužkovém brnění − vojáci pasovaní na rytíře za zásluhy, hádal Isak, když si všiml modrého tetování na krku jednoho muže. Vévoda se nemohl od strážců víc lišit. Byl to štíhlý muž s dlouhým, navoskovaným knírem a jeho rudé, hnědé a zlaté šaty byly dost přepychové na formální bál. Rozhlédl se po stáji a pokynul strážcům, společně si odepnuli pochvy, poklekli a obrátili meče jílci k Isakovi ve formálním pozdravu.
„Vévodo Sempesi,“ řekl Isak tak vřele, jak jen dokázal. „Děkuji, že jsi přišel. Prosím, vstaň.“ Místo aby nabídl ruce dlaněmi vzhůru, stiskl Isak vévodovi předloktí, čímž si vysloužil lehce zmatený, ale uznalý pohled.
„Děkuji vám, můj pane. Celý Perlir truchlí nad ztrátou lorda Bahla; byl to šlechetnější muž, než si většina lidí myslí.“
„Nasadil laťku hodně vysoko, to jistě,“ řekl Isak, ale zmlkl, když dovnitř vešla další trojice vedená bělookým větším než generál Lahk, kterého následovala podmračená žena s rusými vlasy. Isak si uvědomil, že je stoupenkyní Paní. Vévoda z Merlatu vklouzl dovnitř za ní a očima těkal nervózně okolo.
Vévoda Shorin Lokan byl starší než vévoda z Perliru a fyzicky se od něj velmi lišil. Byl tlustý, vypadal nemocně, při chůzi se kolébal a řídnoucí vlasy měl přilípnuté k hlavě. Vrchní správce Lesarl Isaka varoval, že vévoda není žádný hlupák, ale Isakovi připadal stejně inteligentní jako ropucha v modrém kabátci.
„Vévodo Lokane, je mi potěšením,“ řekl a snažil se nevěnovat pozornost jeho vzhledu.
Vévodovi se jakž takž podařilo klesnout na kolena, zatahal za rapír, který byl jasně pouze pro okrasu, a mávl s ním Isakovým směrem.
„Lord každým coulem,“ zamumlal Lokan nervózně a zavrávoral, když mu osobní strážce pomohl zpátky na nohy. „Máte způsoby lorda Bahla, což je u někoho tak mladého velmi uklidňující.“
„Děkuji. Tak, pánové, vzadu je místnost, kde se můžeme posadit a dát si pohár vína. Jsem si vědom toho, že prostředí jen sotva odpovídá vašemu postavení, ale mohu vás ujistit, že víno je výtečné.“
Aniž by počkal na odpověď, vykročil podél stání ke dveřím v zadní stěně. Škvírami mezi deskami prosvítalo světlo velkých olejových lamp. Ve středu místnosti stál prostý dubový stůl se čtyřmi židlemi. Po straně čekala Tila s velkým džbánem v rukou.
„Vy musíte být lady Tila,“ řekl Lokan, když následoval vévodu z Perliru dovnitř.
„To jsem, můj pane,“ odvětila Tila překvapeně a vysekla mu pukrle.
„Myslel jsem si to.“ Lokan těžce zafuněl a svezl se na židli, na kterou Isak ukázal. „Moje manželka dneska ráno proklínala vaše jméno.“
„Vaše manželka, můj pane? Myslím, že jsem neměla to potěšení…“
„Zvláštní, že? Jako byste ji něčím rozčílila − ale protože jste se nikdy nesetkaly, nedokážu si představit, oč mohlo jít,“ prohlásil Lokan lehkomyslně s náznakem úsměvu na rtech. „Samozřejmě je mladší než já a před deseti lety ji považovali za pěkný úlovek − byla jednou z nejkrásnějších žen v kmeni, víte? Určitě jde jen o to, že svojí krásou ohrožujete její legendu, o nic víc. Koneckonců jste ji neporazila v žádné soutěži, že ne?“
Tila neodolala a střelila pohledem po Vesnovi, který stál u dveří a upřeně hleděl na své boty.
„Ach ne, samozřejmě že ne,“ řekla, vzchopila se a udělala další pukrle, pak mu naplnila pohár. „Děkuji za kompliment, i když pochybuji, že bych se dokázala krásou vyrovnat vaší ženě, tehdy stejně jako teď.“
„Čtyři židle?“ řekl Sempes a posadil se naproti Lokanovi.
„Někdo se k nám připojí,“ řekl Isak. „Ale zatím bychom si možná mohli promluvit?“
Oba muži se zatvářili podezřívavě, přesto kývli a Tila se strážci se stáhla. Když se dveře zabouchly, Isak se rovněž posadil a opatrně na vévody pohlédl.
„O vašich vztazích s lordem Bahlem vím jen málo,“ začal, „ale nastal čas pro nový začátek bez ohledu na minulé problémy.“
Isak poznal, že si vévodové jsou moc dobře vědomi toho, že ví o jejich vztazích s lordem Bahlem vše; Lesarl by podobnou schůzku nikdy nepřipustil, aniž by pána o všem napřed pečlivě nezpravil. Ale pochopili, kam míří.
„V následujících několika letech budeme čelit nevídaným… no, řekněme obtížím,“ pokračoval Isak. „A abychom je přečkali, budeme se muset sjednotit, což je věc, ve které Farlané nikdy nevynikali, jak dokazují dějiny.“
„Můžeme mluvit otevřeně, můj pane?“ řekl Sempes najednou. Seděl tak vzpřímeně, až Isaka napadlo, jestli pod šaty neskrývá zbroj.
„Samozřejmě.“ Isak neobvyklou drzost ignoroval a rozhodl se považovat ji spíše za opatrnost než za nepřátelství.
„Chcete po nás projev podpory, můj pane? Oceňuji zdvořilost, s jakou jste s námi doposud jednal − udržel jste schůzku v tajnosti, abychom ji mohli v případě nutnosti popřít. Jsem si vědom toho, že jste nás mohl přinutit, abychom vás veřejně podpořili při vaší korunovaci. Ale proč projevuje bělooký takové ohledy? Doufám, že starému muži odpustíte jisté znepokojení; začínám přemýšlet, v čem vlastně potřebujete naši podporu.“
„Zajisté,“ řekl Isak vděčně. „Situace je prostá, ale − abych byl naprosto upřímný − chci vás na své straně, protože věřím, že brzy nezůstane místo pro nikoho než pro mé spojence.“ Zvedl chlácholivě ruku. „Nevyhrožuji, prostě konstatuji fakta. V následujících letech budu od vás mnohé požadovat, a aby Farlan zůstal silný, všichni budeme muset přinést oběti.“
„A naše podpora?“
„Zamýšlím vynést edikt a jmenovat nového vévodu z Lominu, ne prostě jen potvrdit dalšího muže v následnické linii.“
„Chcete odepřít právo následníkovi?“ Vévoda Lokan se předklonil a upřeně se na Isaka zadíval, jako by z něj mohl vydolovat pravdu pouhým pohledem.
„Ano. Pozval jsem vás sem, abych vám vysvětlil své důvody, než vás veřejně požádám o podporu. Pokud vás mé prohlášení při korunovaci nepřekvapí, bude to jasné znamení pro ostatní. Když se vévodové sjednotí, všichni lenní pánové, kteří doposud s věrností váhali, se postaví za nás.“
„Rozumný závěr,“ přitakal Sempes, „ale nevidím důvod zákonného následníka odmítnout. Slyšel jsem, že existují nějaké spory o následnictví, ale vašeho zásahu by nemělo být potřeba, až Disten skončí s vyšetřováním. Vrchní správce vám určitě řekl, že vztahy mezi námi nejsou zrovna přátelské; některé naše konflikty byly velmi veřejné, proto budu potřebovat dobrý důvod, abych zapomněl na dlouhé roky nepřátelství.“
Isak kývl, protože dobře věděl, že spory mezi městy Tirah, Perlir a Merlat přivodily smrt šlechticům na všech stranách. „Musím právoplatného následníka odmítnout, protože věřím, že ho budete považovat za nepřijatelného.“
„Opravdu?“
„Lesarl se o podobné věci zajímá. Upozornil mě na to a já požádal lady Tilu, aby celou věc prověřila. Ihned si toho všimla. Pokud Tile stačil jediný pohled, ostatním to také brzy dojde. Požádal jsem ji, aby se sešla se synem bratrance starého vévody, který pochází z rodiny s nejlepší kombinací nároku a moci. Jmenuje se Arole Pir. Předchozí vévoda ho po bitvě pasoval na rytíře a všichni věří, že má před sebou zářnou budoucnost.
Tila ho označila za ‚okouzlujícího a mimořádně pohledného muže‘.“
„Ha,“ zabručel Lokan a po tváři se mu rozlil úsměv, „a moje žena udělá určitě totéž! Celý kmen ví, jaké muže považuje lady Tila za atraktivní.“
Isak se zakřenil. „Přesně. Možná nás Pir všechny překvapí a ukáže se být výborným vévodou, ale tuším, že mnohým lidem bude jeho volba připadat příliš pohodlná.“
„K nehodám dochází i z menších důvodů,“ dodal Sempes, „a i kdybychom s ním souhlasili, ti, kdo znají pravdu, by ho stejně nepřijali. Lenním pánům z Meahu se nikdy nelíbilo, že jsou jen vzdálenějšími bratranci vévodovy rodiny, a sdílená území vždy působila problémy.“
Perlir přitakal. Farlanské územní zákony byly striktní: vévodové vládli každý jednomu ze čtyř měst, sami ale vlastnili jen málo území a byli omezeni lénem. S bohatstvím města za zády ale vlastnil vévoda v lénu skoro stejně tolik země jako lenní pán a Farlani se o moc zrovna rádi nedělili.
„Lenního pána Imise by celá situace pobavila ještě méně,“ dodal Isak. „Jeho léno sousedí s Velkým lesem a přiléhá k němu delší hranicí než kdokoli jiný, takže Tirah ovlivňuje jeho politiku víc, než je mu milé. A s loutkou na místě svého vévody by se cítil zcela okleštěný.“
„Vaše řešení?“
„Major Belir Ankremer z druhého pluku lominské pěchoty.“
„Lominův bastard?“
Stejně jako major Jachen Ansayl, velitel Isakovy osobní stráže, byl bastardem lenního pána Sayla, major Ankremer nesl jméno šlechtické linie, ze které pocházel, i když se starý vévoda nechal na znamení věrnosti Bahlovi oslovovat názvem svého teritoria, Lominu, ne vlastním jménem Kremer. Jeho legitimní syn, vévoda Certinse, ustoupil od obojího, vzdal se jména Lomin a Kremer a přijal jméno rodu své matky.
„Chcete, aby byl Farlan silný, ale jak toho chcete dosáhnout, když odevzdáte vévodství do rukou bastarda?“ poukázal Lokan. „Vy sám nevěříte v božské předurčení; držíte si titul díky svým darům a Palácové stráži. Co zabrání tomu, aby se major Ankremer stal ještě větší loutkou než sir Arole?“
„Skutečnost, že patří k nejlepším vojákům, jací v Lominu zůstali. Bastard může získat velení jen u pěchoty, následník, maršál nebo rytíř se připojí k jezdectvu, které nabízí mnohem prestižnější postavení. Důsledkem ale je, že spousta zkušených důstojníků šlechtického původu zemřela, když byla vloni zdecimována lominská kavalerie. Z vojenského hlediska se tak změnila pravidla hry, a alespoň lenní pánové z východu respektují zkušené vojáky, protože jsou obvykle v předních liniích. Lesarl říká, že major Ankremer nám přinese spoustu výhod a mezi první patří, že je dobrý důstojník. Každý plukovník v oblasti ví, že je schopný; nemá v armádě žádné velké nepřátele a stojí za ním legie východu.
Za druhé je bastardem vévody Lomina, kterého všichni milovali. Na zvěstech, že vévoda Certinse nebyl Lominův syn, není zjevně ani špetka pravdy, ale přestože byl legitimní následník, nezdědil otcovy kvality. Major Ankremer je obrazem svého otce, vzhledem i srdcem, a to mu získá politický kapitál, obzvláště když ho oba podpoříte. A hlavně má stejně pevnou vůli jako otec. Někteří šlechtici se k němu seběhnou v naději, že ho zmanipulují; Lesarl mě ujistil, že se jim to nepovede.“
Isak se odmlčel, aby se nadechl a poskytl vévodům šanci něco poznamenat.
Po chvíli úvah si Sempes odkašlal. „Předpokládejme,“ řekl pomalu, „že budeme souhlasit a podpoříme vaši volbu, můj pane, a budeme se chovat jako věrní poddaní, zatímco vy budete bojovat své války. Bude nás to něco stát, a to nejen pověst… Takže co nabízíte výměnou?“
Isak se snažil nezamračit nad frází „své války“, jako by si mysleli, že Isak je jen prostý mladý bělooký prahnoucí dobývat. „Určitě vás něco napadne.“
„Já bych napřed rád slyšel, jaké nové daně chcete uvalit,“ řekl Sempes ostře, „a které existující dohody bude vrchní správce ctít.“
„Žádné dodatečné zdanění nechystám, ale budu od vás požadovat vojáky a zásoby. Hlavně budeme potřebovat koně, dobytek a obilí, dvojnásobné množství toho, co bylo dohodnuto v odvodech Nižšího chrámu.“
„Dvojnásobek?“ vykoktal Lokan. „Můj pane, máte neobvyklé pojetí toho, co znamená ‚žádné dodatečné zdanění‘.“
„Odvod není zdanění; je součástí vaší odpovědnosti jako poddaných,“ řekl Isak, „a bylo dohodnuto, že v případě války se odvody zdvojnásobí. Prostě se budete řídit duchem a ne doslovným obsahem dohody. V tuto chvíli možná ještě nejsme ve válce, ale s příchodem léta určitě budeme a musíme se připravit.“
„Když už mluvíme o přípravách,“ odvětil Lokan, když se vzchopil, „pak se musím zmínit o stavu námořnictva.“
„Další zdroje už nebudou k dispozici. Souhlasím, že námořnictvo potřebuje obnovu, ale tu budete muset zaplatit z vlastní kapsy. Můžete samozřejmě zvýšit daně poddaným, ale nemůžeme si dovolit vzpouru kvůli nadměrným daním. Mohu vám nabídnout mágy z Akademie magie, kteří vám pomohou a budou odhodlaně bránit každé z měst.“
„Hrstka mágů nic nezmění,“ rozčílil se Lokan, ale Isak věděl, že je to štědrá nabídka. S pomocí mágů se práce nesmírně uspíší; Akademie magie sídlila v Tirahu právě proto, aby pán Farlanu mohl omezit jejich činnost v jiných městech.
Statný vévoda z Merlatu vyprázdnil pohár a nalil si další. „Opravdu bych potřeboval získat kontrolu nad daněmi na řece Carfin a také bude nutné ji na několika místech prohloubit, aby po ní mohly plout lodě s větším ponorem.“
Carfin tekl z Tirahu do Merlatu a nabízel nejsnadnější způsob přepravy zboží z plání na severu, odkud pocházela většina farlanských potravin. Protékal ale půltuctem lén, takže otázka říčních daní byla značně komplikovaná.
„Obojí mít nemůžeš,“ odmítl Isak, „ale Lesarl by mohl sepsat návrhy smluv pro všechny odpovědné lenní pány a Tirah by je samozřejmě trochu popostrčil.“
„Stáda z Merlatu můžou aspoň jít,“ poukázal Sempes. „Nezapomínejte, že kmen je závislý i na mojí úrodě. Mým největším problém jsou nájezdy z jihu. Pomůžete mi s nimi?“
„Co potřebuješ?“
„Jihov.“
Ve vévodových očích se objevil vzdorný pohled, a to přimělo Isaka zbystřit. Také Aryn Bwr vzadu v jeho mysli zpozorněl. Poslední král teď často mlčel, protože ho zastrašilo zjevení Smrtek na Iriennově náměstí. Neustálé sny o smrti Isaka děsily, ale Aryn Bwr měl z hrobu ještě větší hrůzu. Lidé nepřeháněli, když tvrdili, že mu byla určena nejtemnější jáma Ghenny.
„Pevnost?“ Jméno pro Isaka nic neznamenalo, cítil ale záchvěv starosti v břiše. Lesarl ho připravil na všechny možnosti až na tuto, nyní to bylo na něm. Kyselý výraz na Lokanově tváři Isakovi prozradil, že jeho starost je oprávněná.
„Kdysi to bývala pevnost, teď je to obyčejná ruina − leží za horami na jih od Perliru, v oblasti, které se říká Hartoalovy Schody.“
„Vanašské teritorium,“ řekl Isak a vévodovi na očích poznal, že má pravdu.
„Hranice tvoří úzké hrdlo mezi horami a mořem,“ zasyčel Aryn Bwr Isakovi do ucha. „Ten, kdo chce bránit své území, postaví pevnost tam; kdo ji postaví dál, chce základnu pro výboje.“
„Jen podle jména,“ řekl Sempes. „Oblast na sever od řeky Turnarn se v dnešních dobách už jen sotva podobá civilizaci, proto odtamtud přichází tolik nájezdů. Jsou to obyčejní divoši, kteří žijí v bídě a chaosu.“
„Divoši s dobrými vinicemi, jak jsem slyšel,“ poznamenal Lokan.
Sempes se k němu otočil a pohrdavě řekl: „Mají úrodnou půdu, ale sotva ví, co s ní. Je pro ně jednodušší plenit farlanské země než obdělávat vlastní.“
Isak zvedl ruku a umlčel Lokana, než mohl něco odseknout. Věděl, že mají mezi sebou neshody. „Detaily můžeme vypracovat později,“ řekl pevně a vstal. Přistoupil ke dveřím, vykoukl ven a zachytil Tilin pohled. Hovořila tiše s osobními strážci, ale na Isakův pokyn se jim omluvila a pospíšila si ven.
„Očekáváte, že prostě uvěříme, že se všechno vyřeší?“ řekl Sempes, protože uhádl, že Isak poslal pro svého kandidáta na vévodu.
„Ano. Takže už jen zbývá, abyste majora Ankremera poznali. Musíte se ujistit, že je dost silný na to, aby si udržel vévodskou čelenku.“
„Ví, proč je tady?“
Isak zavrtěl hlavou. „Ne. Myslí si, že je tu kvůli vyšetřování kardinála Distena. Určitě s ním ale budete spokojeni a budeme mu tak moct sdělit dobré zprávy.“
Vévoda z Perliru zrudl a vstal. „Poslední tři jednání, která jsem s vrchním správcem vedl, skončila chaosem. Ten muž je vrtkavý a nerozumný. Nemám proč si myslet, že tentokrát to dopadne jinak, takže nevidím důvod, proč bych měl bez jasných záruk legálně uznat bastarda − a kromě toho je to nebezpečný precedent. Bastardi nikdy neměli žádné legální nároky a vy teď chcete jednomu svěřit vévodství?“
Isak zavřel dveře a přistoupil ke stolu. Už se netvářil smířlivě; skončil s přátelským jednáním. „Uděláte, co vám řeknu. Přikázal jsem Lesarlovi, ať zajistí, aby se vám dostalo spravedlivé odměny, ale nedělejte si iluze; ještě letos budou umírat Farlané. Choulostivá rovnováha uvnitř kmene mě nezajímá; jde mi o to, abychom se dožili příštího zimního festivalu. Potřebuji vaši podporu, a obzvláště nyní, když se kulty chopily zbraní, ale nemyslete si, že by mi vadilo, kdybych vás oba musel nechat zabít.“
Znovu otevřel dveře, za nimiž nyní stál podsaditý, asi třicetiletý muž v rudočerné uniformě důstojníka lominských legií. Isak zahlédl jeho rozcuchané kudrnaté vlasy a ponurý výraz, který vzápětí ustoupil překvapení, když spatřil obrovského bělookého.
„Dobrý večer, majore Belire,“ pozdravil ho Isak bez váhání, protože uhádl, že se major nechává stejně jako Jachen, velitel Isakovy stráže, oslovovat jménem, ne příjmením.
„Ach, můj pane,“ odvětil major omámeně a padl na koleno, „dobrý večer.“
„Dost − pojď dovnitř a napij se s námi.“
„S námi?“ zopakoval Ankremer zmateně. Vstoupil dovnitř, a když spatřil vévody čekající u stolu, přimhouřil oči a zadíval se na erby na jejich hrudích. Lokanův kraken byl stejně nezaměnitelný jako Perlirova smrtčina kosa. „Pánové,“ řekl a uklonil se jim. Najednou ztuhl, pohlédl na Isaka, pak zpátky na vévody. „Ach, bohové, vy žertujete.“
Isak ho poplácal po rameni. „‚Vy žertujete, můj pane,‘“ opravil ho se smíchem, „a kromě toho se obávám, že ne.“