Kapitola 1
1.
Večer přišel tichounce. Po celý den padal hustě sníh, se skomírajícím světlem ale sněžení ustalo a nyní bylo nebe tmavě modré a vzduch průzračný a nehybný. Venn cítil, jak se všude okolo rozprostírá ticho lesa, které narušovaly jen jeho vlastní těžký dech a kroky. Noční vzduch byl ostře ledový, proto se nutil jít dál, věděl totiž, že musí dorazit na mýtinu dřív, než ho zmůže chlad. Příliš mnoho poutníků cestu podcenilo a podlehlo. Vukoticové si mohli nechat svého Saljina, tady byla démonem samotná zima.
Konečně dorazil k mýtině a navzdory zdravému rozumu se na jejím okraji zastavil a jen tupě zíral. Od chvíle, kdy tu byl naposledy, uběhlo mnoho let. Zdálo se, jako by sama Země zadržovala dech v očekávání otřesů, které jeho návrat vyvolá. Nakonec na mýtinu přece jen vešel a zamířil k ruinám ukrytým ve stínu.
Šel pomalu, protože v něm působivá, tichá scéna vzbuzovala pokoru. Cáry mračen nad ním zachytávaly poslední růžové paprsky západu slunce a vytvářely nadpozemskou atmosféru pro místo, o němž si byl jist, že už ho nikdy nespatří. Jedinými zvuky bylo křupání sněhu pod jeho botami a občasné zasténání nebo zapraskání sněhem obtěžkaných větví za ním. Hmátl po medvědí kožešině a pokusil si ji přitáhnout blíž k tělu, ale pohyb mu znesnadňovala tíha jeho stínu, po dvou pokusech to vzdal a nechal kožešinu u krku rozhalenou. Cíl už měl na dohled a na ničem jiném nezáleželo.
Vchod do jeskyně se nacházel už jen asi sto kroků před ním a schovávaly ho zasněžené zakrslé borovice, které rostly na většině zdejších svahů. Zel v dlouhém, mírném svahu, který stoupal dobré dvě míle do výšky a tvořil jednu z křivých „noh“ kopce, kterému se říkalo Hora starého muže. U vrcholu stál chrám boha, na kterého už si nikdo nevzpomínal, opuštěný, přesto působivý. Venn si vzpomínal, že ho jednou z mladistvé zvědavosti navštívil. Bůh, ať už se jmenoval jakkoli, byl starý a shrbený jako pustá hora, která mu sloužila za pomník. Když došlo na zúčtování, nebyl pro Ushull žádným soupeřem.
Venn se zastavil v půli cesty ke vchodu a ohlédl se po obrovské ploše borovicového porostu, ze kterého tu a tam trčel k nebi obrovský dub připomínající hřeb zatlučený do svahu. Než se ale mohl začít zabývat vzpomínkami na to, jak výhled v dětství miloval, vyrušilo ho Kavkovo sípání. Venn zavrtěl hlavou a odvrátil se. Poslední den byl ušetřen pohledu na Kavkovo tetování a podmračený obličej stejně jako jeho neustálého tlachání, za což byl Venn vděčný. Poté co se bývalý kněz kouzlem připoutal k Vennovu stínu, naučil se šetřit síly a nestěžovat si.
Vstup do jeskyně se nezměnil už od dob, kdy se vydal na pouť Zemí s meči hrdě připnutými na zádech a s bílou maskou na obličeji. Po obou stranách rozsedliny stály mosazné ohňové koše, které vrhaly slabé světlo dovnitř tmavé jeskyně. Vůně pryskyřice stoupající z čerstvých šišek prskajících v ohni se ve večerním vzduchu mísila s kadidlem. Ohňové koše stály na osmihranných nohách silnějších než mužský pas a tak vysokých, že se kněz musel postavit na špičky, když chtěl nahlédnout před otlučený okraj.
Ohňové koše byly staré celá staletí a ta k nim nebyla laskavá. Venn si vzpomněl, jak byl zklamaný, když zjistil pravdu o téměř nezřetelných značkách na jejich povrchu. Myslel si, že jde o zaklínání v nějakém tajném jazyce, ve skutečnosti to však byly jen škrábance způsobené počasím a časem, neopatrností kněží a prudkými vichry, které koše často povalily na kamenitou zem. Otec nad jeho výmyslem zafuněl a zamračil se, kde ostatní by se jen zasmáli.
Byl to můj první krok na této cestě? přemýšlel. První ztracený zázrak? Byl to den, kdy jsem v otci poprvé neviděl nadpozemského božího služebníka? Dříve jsem vnímal jen kněžský hábit a masku z obsidiánových odštěpků, tehdy jsem ale poprvé spatřil unaveného muže s řídnoucími vlasy, který ve spánku ostře sípal.
„Hej…! Hej, ty!“
Venn se zastavil. Neotočil se, protože věděl, že ten, kdo na něj zavolal, se bude muset objevit před ním. Ukázalo se, že se jedná o kněze s kulatým obličejem a náručí plnou větví. Venn uslyšel, jak se Kavka nadechl. Byl neviditelný a téměř nehmotný, tedy dokud se držel ve Vennově stínu, a přesto se stále choval zbaběle.
Venn kněze poznal, i když mu půlku tváře zakrývala hladká černá porcelánová maska. Byli si blízcí věkem a pocházeli ze stejného klanu, což z nich v dětství dělalo víceméně přátele. Muž se jmenoval Corerr. Býval to hloupý, tlustý kluk a vyrostl v rozpačitého kněze, který se nikdy nezbavil dětské tloušťky a kterého i nadále posílali pro dříví, i když tu bezpochyby byli mladší kněží, jež mohli únavnou práci vykonat.
„Kdo jsi? Co tu chceš?“ zavolal Corerr, popoběhl vpřed a postavil se mezi Venna a vchod do jeskyně. Zpod medvědí kožešiny vyčuhovalo Vennovi černé oblečení, které prozrazovalo, že nepatří k žádnému z klanů.
Venn neodpověděl, protože byl odhodlán počkat na lepší publikum. Ve vchodu do jeskyně se objevila hlava s vrásčitým obličejem a umaštěnými, řídkými vlasy ozářenými slabým světlem. Corerr se přiblížil o další krok a úzkostně nahlédl do šera Vennovy zasněžené kápě. Vennovi nezakrývala obličej maska, u pravého oka měl ale krvavě rudou slzu, která zdobí masky harlekýnů.
Venn hleděl na vstup do jeskyně, protože věděl, že Corerr nebude mít odvahu udělat cokoli jiného než se dívat. Konečně se objevila další tvář, tentokrát ženská. Byla téměř o půl hlavy vyšší než první zvědavec. Venn viděl, jak pohnula rty. Promlouvala tiše na společníka, aniž by odtrhla oči od Venna. Vzal to jako znamení a bleskurychle se pohnul. Corerr polekaně vyjekl, uskočil a téměř upadl. Venn se přiblížil ke vchodu a ihned ženu s očima jako naleštěný křemen poznal. Dokonce i po dlouhých letech jeho nepřítomnosti vystupovala jako královna.
„Venn ab Teier? Milosrdní bohové, jsi to opravdu ty?“ švitořil Corerr šokovaně a pospíšil si za Vennem. „Tvůj obličej, tvoje šaty − kdes byl? Co se ti stalo?“
Venn šel dál a dával si dobrý pozor, aby na mužova slova nereagoval. Ostatní se nepohnuli ani nepromluvili. Kněz ucouvl za ohňový koš, jako by se chystal za ním schovat, a kněžka složila ruce ve zbožném postoji, který jí před desetiletími vštípili. Vlasy jí šedivěly a v koutku očí měla vrásky, vypadala ale mnohem mladší, jako by ji zdejší divočina nezlomila.
Její masku zdobily obsidiánové úlomky, stejně jako kdysi masku jeho otce, ale té její scházely stopy po slzách označujících vůdčí postavení. Zadržel dech, zadíval se jí do pravého oka a na kratičký okamžik odložil strnulý výraz. Všiml si její reakce, byla ale tak nepatrná, že si ji možná ani neuvědomila − jen někdo, kdo by po tom pátral, by zahlédl záblesk v jejím oku, ale Azaerovu stoupenci to stačilo.
Ctižádost na takovém místě… musíš je nenávidět stejně jako já.
Po chvíli ustoupila kněžka stranou a uvolnila Vennovi cestu do jeskyně. Vykročil s rozostřeným pohledem v očích, nevšímal si ikon ani modliteb namalovaných na hrubých stěnách, mířil dolů a vdechoval kadidlem prosycený vzduch svého dětství.
Šel mlčky a měl pocit, jako by ho vpřed táhlo neviditelné lano. Tolik se soustředil na to, jak působí na ostatní, že se na konci tunelu, v místě, kde se otvíral do obrovského prostoru, s trhnutím zastavil. V očích si udržoval skelný pohled, koutkem oka ale zahlédl v šeru jeskyně pohyb. Slyšel, jak se k němu zezadu blíží kněžka, jeho herold. Nesměl jí utéct. Vzpomněl si na Rojaka a na poslední rozkaz, který mu posel soumraku chraplavým, nemocí zpustošeným hlasem pošeptal: „Dej jim krále.“
Máš pravdu, minstrele. Ti lidé chtějí krále − potřebují krále − ale já jím nejsem. Mohu je jen dovést k někomu, kdo jim bude stát za to, aby kvůli němu zpřetrhali okovy. Copak tak nejedná i náš pán? Neukáže lidem vždy jen cestu a nenechá je, aby si zvolili sami?
Jeskyni dominoval obrovský sloup ve středu. Jeho hrubé stěny pokrýval lesklý křemen a dlouhé, rezavé šmouhy. Na několika místech vyhloubili do sloupu pilní kněží díry a vsunuli do nich dřevěné trámy, které trčely osm stop všemi směry. Visely na nich mělké ohňové mísy podobné těm u vchodu, kdysi zdobené, ale nyní otlučené věkem i péčí kněží. Jeskyní se nesly tiché modlitby a kadidlový opar a vracely mu vzpomínky na otce, na dlouhé, vysilující dny a noci strávené v modlitbách, po nichž se vyčerpaný vracel domů.
Jeskyně byla dvě stě yardů dlouhá a v nejširším místě, přímo naproti Vennovi, padesát yardů široká. A přímo naproti němu také stála jedna z dvanácti otevřených kaplí. Byly zasvěceny bohům Horního kruhu, ale kromě nich se tu nacházelo i mnoho dalších svatyní. Jedné stěně pak dominovalo svaté písmo jeho lidu; do kamene tu byla s přesností, které mohlo být dosaženo jen magií, vytesána stopu velká písmena.
Přestože stál Venn k nápisům zády, cítil jejich přítomnost. Jejich vytesání předpovědělo konec Temného věku a návrat bohů do Země a ke smrtelným sluhům. Jejich poselství zotročilo klany harlekýnů a připoutalo je k mrazivým horám. Odolal nutkání otočit se a pohlédnout na ně; jeho úkol ho napřed vedl jinam.
U paty sloupu se nacházela nejmenší a nejubožejší svatyně v jeskyni, nic víc než stružka vody stékající přirozeným korytem do vydlabané prohlubně, jejíž stěny byly potažené nějakou ledovou látkou, která slabě bíle svítila. Zvířecí symboly vytesané do okraje představovaly bohy Horního kruhu.
Kněžka se přiblížila a on slyšel váhavost v jejím kroku. Možná přemýšlela, jestli by ho neměla vzít za paži, nebo ho dokonce vést za loket. Nepočkal, až se rozhodne, znovu se pohnul vpřed a zamířil po schodech dolů k malé svatyni. Každý návštěvník si nabral z nádržky do kalíšku o velikosti náprstku ledovou vodu a vypil ji. Podle legendy požehnali vodě bohové a byla tak zdrojem pozoruhodných schopností harlekýnů, v jejich klanu ale nikdy nežil žádný mág a nikdo si tím tak nemohl být jist.
Venn si tím jist byl. Při pouti Zemí se dozvěděl spoustu věcí o světě a nepochyboval tedy o tom, co leží za mimořádnými schopnostmi jeho lidu, když ale poklekl u okraje nádržky, dech se mu zadrhl v hrdle. Těžkopádně vzal do ruky kalíšek a napil se. Voda byla tak studená, že ho z ní zabolelo v krku, přesto polkl a začal mumlat modlitbu, kterou nepronesl dlouhé roky. Její slova chutnala hořce, ale věděl, že Kavka potřebuje čas.
„Je tady.“ Tichounký šepot se mu otřel o ucho. Kavkův hlas zněl zadýchaně, ale Venn nedokázal říct, jestli ho vyčerpalo kouzlo nebo proměna ve stín. „Potřebuji jen chvíli, abych obrátil kouzlo v náš prospěch.“
Venn potlačil třas. V této podobě nebylo moudré se zbabělému mágovi vysmívat. Jako stín mu Kavka nepříjemně připomínal Rojaka, Azaerova nejoblíbenějšího stoupence. Něco v jeho hlase Vennovi připomnělo, že nenašli ani stopu po Rojakově těle − dokonce ani jeho kouzelný zlatý řetěz, kterého by se plameny, jež zpustošily Scree, neměly ani dotknout.
Vytlačil podobné myšlenky z hlavy a pokračoval v modlení. Rojak mu přikázal, aby dal svému lidu krále, a během několika okamžiků zmanipuluje Kavka kouzlo ve vodě a otevře jeho lid změně, ctižádosti.
Ať si zvolí novou cestu, pomyslel si Venn a připojil vlastní požehnání. Ať začnou chtít být něčím víc než jen figurkami pro pobavení, ať začnou toužit po čemsi novém. Po králi, po novorozeném princi.
„Hotovo,“ řekl mu Kavka tiše do ucha. Venn nepatrně kývl a dokončil modlitbu. Otočil se a zjistil, že kněžka stojí těsně u něj a tváří se majetnicky.
Tady máš odměnu, po které jsi celé roky toužila. Vzpomínáš si na příběh o Amavoqině poháru? Jak hluboko se napiješ z otráveného kalichu?
Sklopila oči k nádržce, jako by očekávala, že jí do klína spadne zázrak. Venn se zadíval za ni, na vzdálenou stěnu, do které bylo vytesáno svaté písmo jeho lidu. Všichni na něj hleděli a v jeskyni se rozhostilo ticho, které rušilo jen syčení a prskání pryskyřice v ohňových koších. Nepřirozeně trhaným krokem se Venn vydal k dlouhé stěně se svatým písmem, klesl před ní na kolena a vzhlédl.
„Proč jsi tady?“ zachroptěl hlas po jeho pravici.
Venn se s prázdnou tváří otočil k sehnutému muži, který ho oslovil. Kněžka stála za ním, skoro stejně blízko jako Kavka, a uplatňovala svůj nárok. Připomínala mu hlídacího psa. Nic neřekla, ale Venn cítil, že je připravena zaútočit. Stařec byl našeptávač větru, jeden ze ctěných kněží, které dlouhé roky služby přenesly za modlitby, na místo, kde ve větru slyšeli boží hlas. Venn věděl, že se kněžka stařešinovi nepostaví, ale chopí se čehokoli, aby ovládla situaci. Ctižádost dokáže pohnout i horou.
Pomalu na našeptávače větru zaostřil. Kněz svíral rukama pokroucenou hůl, mračil se a zopakoval otázku.
Našeptávači větru, pokud slyšíš v šumění vzduchu slova, pak jistě poznáš v mých činech boží zásah. Muži jako ty mě učili recitovat příběh o Zbabělcově zrcadle. Než nadejde konec, přednesu ti ho a dám ti poslední šanci zanechat pošetilostí.
„Poslali mě,“ zašeptal Venn nakonec.
„Kdo tě poslal?“
„Mistr.“ Venn se odmlčel, aby mohli pohlédnout na kapli Smrti s tuctem zlatých ikon s tváří třpytících se v záři ohně. „Posel změn, temné minulosti a budoucí cesty.“
Sežer mi to, starochu. Nadešel čas, aby sis vybral. Pokud zaváháš, ona tě obejde. Upadneš v zapomnění a lidé si budou pamatovat někoho jiného, kdo se v historickém okamžiku chopil otěží.
Tichý zvuk za Vennem mu prozradil, že má pravdu. Starý hlupák váhal, ale kněžka neměla žádné pochybnosti. Nechala se oklamat, ale nebála se budoucnosti, a když prošla kolem, unikl starci ze rtů tichý vzdech. Venn ji následoval a našeptávače větru nechal za sebou. Nezáleželo na něm.
Sklopil hlavu v modlitbě, protože svatá slova před ním působila mocným dojmem. Dej jim krále, byl Rojakův poslední rozkaz. Nepřijmou nikoho, koho si sami nezvolí, ale Venn se od zvráceného minstrela mnohému naučil. Kavkova magie jim otevřela cestu a dovednosti harlekýnů je povedou.
„Nebude vám vládnout žádný král, nebude vám poroučet smrtelník.“ Poslední řádka písma přesvědčila klany o tom, že jsou zvláštní, požehnané. Jeho odpor chutnal stejně hořce jako modlitba.
„Dobře poslouchejte, protože jsem strážce minulosti,“ pronesl chraptivým, hrubým hlasem, jako by po celé roky, které uplynuly od chvíle, kdy odešel, mlčel. Byla to slova, kterými harlekýni tradičně oslovovali posluchače.
Čekal a cítil, jak se kněží shromažďují. Rameno mu stiskla ruka a Venn vnímal, jak do něj vniká Kavkova magie. Celé jeho tělo se otřáslo a třas jím pronikal dál do země. Kněží si začali vystrašeně, užasle šeptat, když cítili, jak se jim pod nohama chvěje zem.
„Mluvím k vám o míru − a o dítěti. Naše Země je špatná, nevyvážená a nedokonalá, ale dokonalost musí existovat, abychom poznali stín, který vrhá. Dá se najít jen ve tváři dítěte, protože dítě nezná strach. Zná jen boží dar života, jeho duše je neposkvrněná, srdce nezatížené.
Ať kajícníci mezi námi naleznou dítě, které by nám připomnělo nevinnost dřívějších dob. Ať kajícníci mezi námi hovoří hlasem dítěte, neklejí a nechvástají se. Ať kajícníci spatří slzy dokonalého dítěte, až se budou kát za své hříchy a plakat pro ztrátu nevinnosti. Jaké poslání může být vyšší než služba nevinnosti?“
* * *
V lese si dvě postavy vyměnily pohled a jejich dech byl na pozadí sněhové přikrývky studený. Schovávaly se před posledními paprsky denního světla a připomínaly tak jen nevýraznou tmu pod zlomenou, starou borovicí. Jedna z postav držela v natažené ruce před sebou sklovitou, stylizovanou Lebku. Její safírové oči se ve tmě blýskaly.
„Kvůli tomu tady jsme?“ zeptal se muž. Jeho hlas nezněl rozzlobeně, ale před sestrou jen těžko skrýval nedůvěru.
„Každá tapiserie začíná jedinou nitkou. Ráda bych věděla, jaký vzor se snaží utkat, dokud je ještě čas ho změnit.“
„Chceš mrhat čas páráním?“
„Máme před sebou věčnost, Koezhi,“ odvětila a naklonila hlavu na stranu, jako by se snažila zachytit poslední harlekýnova slova, pak vrátila Křišťálovou lebku zpátky do vaku u opasku, „a možná nám právě odhalil, o co mu jde.“
„Dítě.“
Kývla. „Pád Scree dokázal, že je možné zahnat bohy, vypovědět je z nějakého místa nebo je odtrhnout od lidí, i když jen dočasně. Když se chrámy vyprázdní a věřící se obrátí proti bohům, bohové zeslábnou a zůstanou nechránění.“
Koezh pochopil. „Ve zlých časech hledají lidé útěchu v minulosti, a tu uchovávají harlekýni. Když začnou v době, kdy se Zemí nese troubení válečných rohů, vyprávět o dítěti, které přináší mír, víra lidí nebude zničena, jen se zaměří jiným směrem.“
Zhia se usmála a v šeru se zablýskly její dlouhé špičáky. „Možná konečně nadešel náš čas.“