Prolog: část druhá

Šerem dlouhé chodby poletoval stín. Ticho narušovalo jen šustění tenkých bílých závěsů ve vysokých oknech. Od otevřené síně v přízemí oddělovalo chodbu kované železné zábradlí ozdobené šlahouny a listím, těžké odpolední horko zastavilo všechnu činnost v paláci. I ten se zdál zahalen tichem. Dokonce i sluhové vyhledali chladnější kouty a vyčerpaně dřímali.

Strážce si v duchu povzdychl. Parno působilo tíživě i bez těžkého koženého stejnokroje. Potůčky potu mu stékaly po pažích a po hlavě a horce ho štípaly v rozkroku. Podřimoval, víčka mu klesla a chodba před ním splynula v šedou prázdnotu.

Stín se prosmýkl za ním a lehce sklouzl po stěně, vojáka se ale ani nedotkl. Navzdory šeru v chodbě vypadal stín nehmotně. Zůstal viset před bílými dveřmi, vedle nichž strážce stál. Ve dřevě se objevil profil prázdné tváře, potom se stín protáhl tmavou škvírou mezi dveřmi a zárubni a nepozorovaně zmizel v chladu komnaty.

Ani uvnitř se nic nehýbalo, jen závěsy v otevřeném okně vlály v mírném vánku. Komnatě dominovalo obrovské lůžko se sloupky napravo od zamčených dveří. Ke sloupkům byly přivázány zelenozlaté závěsy. Stín si nevšímal lůžka ani nahých postav na něm. Ignoroval také rapír s ochranným košem, který visel na židli spolu se sekyrou, jejíž ostří zdobily rudě zářící runy, a vydal se do vzdáleného kouta místnosti, kde malé spirálovité schodiště vedlo vzhůru do kruhového mezaninu o průměru sotva čtyři yardy. Ve středu stál prostý, ale elegantní stůl. Osm tenkých průzorů v kameni poskytovalo výhled na komnatu dole. Na stěně viselo jedenáct fialových břidlicových tabulí velkých dvě stopy a zakrytých hedvábným zeleným přehozem s výšivkou včely s roztaženými křídly a jménem města. Stín minul ty nejbližší a proklouzl okolo stolu k závěsu se slovem „Scree“. Zvedl dlouhý prst s ostrým drápem a začal črtat do vzduchu před zahalenou tabulí. Ticho přerušilo tiché škrábání.

Stín dopsal a zadíval se průzorem na pár dřímající na velké posteli. „Pojď a připoj se ke hře, příteli. Sehraješ jednu z hlavních úloh,“ zamumlal a trhl za látku, až zůstala viset nakřivo.

Potom roztáhl nehmotné prsty jako orel drápy. Sekl do vzduchu a místností se rozlehlo tlumené prasknutí. Když skončil, vrátil se stejnou cestou zpět, zastavil se ale na okamžik u lůžka, na kterém pár ležel s nohama propletenýma i navzdory dusivému horku. Nadpřirozeným prstem pohladil muže po líci a zastavil se nad očním víčkem, které lehce zacukalo.

„A co kdybych tě teď oslepil, ó mocný králi? Zbavil tě možnosti vidět národ, který je ti tak drahý? Ale neudělám to. Musíš si prohlédnout ještě spoustu věcí, než nadejde konec.“

V komnatě se opět rozhostilo těžké letní ticho, stín se přesunul ke dveřím a vyklouzl ven do šera chodby, kde se docela rozplynul.

* * *

Král Emin si upravoval košili, zastrkával si ji do kalhot a mračil se při tom na tabuli.

„Vrať se do postele,“ předla královna Oterness a hladila se po lehké vypouklině na břichu. Jedna bystrooká hraběnka si jí už všimla a všichni na dvoře si ihned začali šuškat o tom, že by konečně mohl být na cestě dědic trůnu. Královský pár zatím zachovával mlčení – těhotenství bylo teprve na počátku a královna se obávala, aby jí pokročilý věk nezpůsobil problémy – ale malé vyboulení obnovilo náklonnost jejího manžela k ní.

„Bohužel nemůžu,“ zamumlal Emin. Aniž by odtrhl oči od tabule, zatáhl za stuhu zvonku nad stolem.

„Kouzelné,“ bručela královna. „Manžel má příliš mnoho práce, než aby bavil svoji ženu, proto pošle pro svého osobního strážce, aby práci dokončil.“

Eminovo zamračení královnu umlčelo a přimělo ji zakrýt se plachtou. Na šaty bylo příliš horko, i když se k nim měl připojit Coran, a cítila se příliš pohodlně, než aby opustila důlek v matraci, který ještě před minutou sdílela s Eminem.

„Omlouvám se, Emine. Víš, že jsem tím nic nemyslela. Ale co se děje? Už celé roky jsem tě neviděla tak rozzlobeného. O co jde?“

Coran vrazil dovnitř dřív, než mohl král odpovědět. Bělooký pohlédl na lůžko, sklonil hlavu, ale očima přitom přelétl po křivkách královnina těla. I bělooký byl oděn spoře, na sobě měl jen dlouhou košili a opasek s mečem, který si teprve dopínal.

Oterness pohlédla na fialové jizvy na Coranově koleně. Bělooký se na ni zamračil a pospíšil si vzhůru po spirálovém schodišti. Sotva dosáhl jeho vrcholu, Emin ukázal prstem na odhalenou tabuli.

„Svolej Bratrstvo. Vyrazíme do Scree.“

Coran mlčky zíral na břidlicovou tabuli, dokud Emin nepokynul, aby se vrátili dolů. Bělooký zvedl pomalu nohu, prstem si přejel po ošklivých jizvách na koleni a tvář mu potemněla vzteky. Následoval krále.

Královna Oterness oba muže pozorovala a zamrazilo ji u páteře, když ji napadlo, co na ně asi tak zapůsobilo.

Coran promluvil a hlas se mu třásl nenávistí. „Ilumene,“ řekl.

Oterness vyprchala krev z tváře. To vše vysvětlovalo. Než se Emin natáhl pro šaty, stiskl královně ruku. Druhou si rozechvěle, ochranitelsky položila na břicho. Dotkla se hrubých jizev na podbřišku, jizev, které utvářely jméno. Tetování, jež si nechala udělat, ho jen skrývalo. Samotné jizvy zůstávaly.

„A tam, kde je Ilumene, bude i Rojak,“ řekl Emin. „A oba zaplatí.“