7.

Večerním šerem shlížel lord Salen dolů do údolí a roklin, které sloužily jako ulice velkého města Thotel. Z takové dálky vypadaly hlídky a stráže, které udržovaly poražené občany pod kontrolou, docela tiché a pochodně a strážní ohně byly pouhými tečkami světla. Salen si užíval pocitu, že stojí vysoko nad zbytkem lidstva. Nebe nad temnými ulicemi stále tlumeně prozařovaly poslední sluneční paprsky. Na jeden závratný okamžik se mu zdálo, že se ocitl na vrcholku hory a jeho tělo je tak lehké, že dokáže vzlétnout.

Setřásl ten pocit a obrátil pozornost zpět k Thotelu, který se v ničem nepodobal meninským městům. Duté skalní formace z masivních kusů zvětralé žuly, které Chetsové nazývali kamenomy, byly rozházené po hlubokém údolí jako hračky obra. Vítr a voda narušily měkký kámen a odhalily obrovské balvany, které Chetsové protkali tunely a komnatami. Domky z nepálených cihel v jejich okolí vypadaly ve srovnání s nimi jako červí trus.

Každý kamenom byl označen jménem klanu. Některé klany se odmítly Meninu vzdát a věřily, že když zatarasí brány, přečkají obléhání v bezpečí…

Lord Salen se vykláněl z otevřeného okna v nejvyšším patře jednoho takového kamenomu. Hrubá kamenná římsa byla na dotyk zvláštně příjemná, jako by sám kamenom stále vzdoroval, a to i poté, co byly jeho brány vylomeny a obyvatelé zmasakrováni.

Na krku mu na zlatém řetěze visela lahvička vyztužená mosazí a zapečetěná voskem, a protože cinkala jemně o kámen, schoval ji do jedné z kapes pestrobarevného šatu. Na bělookého byl malý, ale byl Laratovým Vyvoleným a pánem Ukryté věže a jeho mysl byla ostřejší než čepel. Nenosil brnění a ozbrojoval se jen dlouhou dýkou, ale lety studia získal dovednosti, kterým rozumělo jen málo vojáků. V Meninu žil lid Karkarna, boha války, ale Salen vždy upřednostňoval lstivé způsoby Larata před Karkarnovou brutální silou. V nepřítomnosti lorda Styraxe ovládl město pouhými slovy. Až se přistoupí k činu, Thotel se otřese v základech.

* * *

„Lorde Salene?“ Posel si neklidně odkašlal a snažil se nezírat na amulety a ochrany všité do pestrobarevných kousků látky pánova šatu. Z některých ho slzely oči, protože se kroutily a snažily se uniknout jeho pohledu. Jiné byly z kaleného kovu a ozdobené drahokamy, které se třpytily až příliš jasně. Další se v šeru nedaly ani rozpoznat. Ty přitahovaly Mikissovy oči nejvíce, byl ale rád, že nevidí detaily.

Mág se nepohnul.

„Můj pane, zpráva od Larima,“ zopakoval Mikiss.

„Červi jsou dnes v noci zticha.“

„Můj pane?“

„Chetsové. Nemyslíš si, že žijí jako červi, Mikissi? Vrtají tunely do balvanů a hloubí do nich díry. Od chvíle, co jsme obsadili město, docházelo každou noc k násilnostem, ale dnes večer panuje klid. Možná i červi dokáží primitivními smysly vycítit něco ve vzduchu.“

„To netuším, pane. Jedna z hlídek zabila pár mladíků, kteří porušili zákaz vycházení. Jeden měl u sebe zbraň, takže je všechny podle vašich rozkazů popravili.“

„A je vidět, že mé rozkazy nesou ovoce. Užívám si klid a mír, které dnes město ovládly. Tyhle lidi jde zastrašit, a je škoda, že to Styrax neviděl.“ Bělooký se vyklonil z okna a zadíval se přímo dolů. Mikiss slyšel, jak Salenovy prsteny škrábou o kámen, a viděl, jak se jeho háv i v bezvětří vlní.

„Ach, a zpráva, můj pane?“ zopakoval Mikiss a snažil se potlačit nervozitu v hlase. „Lord Larim zahlédl draka. Lord Styrax brzy dorazí.“

„Dobře. Už na něj čekám. Napadlo mě, co asi dělá, co mu trvá tak dlouho.“ Salenův aristokratický hlas zněl vyrovnaně a klidně, ale Mikissovi připadal hrozivý a zachvěl se – tak nějak by asi mluvil ještěr. Laratovi adepti byli všichni takoví, hovořili rozvážně a šeptem a oči měli necitlivé, nelidské. Věděl, že se chystá zrada, a začínal mít pocit, jako by ze zpráv, které poslední týdny dopravoval, kapal Laratův jed a trávil ho. Probouzel se v něm dávno zapomenutý smysl pro povinnost, pro čest, ale v posledním týdnu na sobě neustále cítil Salenův pohled, takže sotva dokázal jíst či spát, protože jeho mysl tížila chladná, těžká přítomnost. Zmáhalo ho vyčerpání.

„Jdi za Quistalem. Pověz mu, ať se připraví přivítat našeho pána.“

„Já…“ Zmlkl.

Salen se pomalu otočil a tvář mu ztuhla. „Chceš mi něco říct?“ Pěstěným nehtem ťukal do slonovinové střenky dýky, druhou rukou si pohrával s něčím v kapse. Mikiss toho o Laratových adeptech věděl dost na to, aby se bál spíše toho, co ukrývá.

Nedokázal upřený pohled bílých očí snést. Sklopil zrak k podlaze a zeptal se: „Přejete si, abych našel lorda Kohrada a generála Gaura?“ Mikiss věděl, že mág nebude chtít pánova syna ani jeho nejvěrnějšího poddaného zburcovat, ale na silnější protest se nezmohl.

Salen se neobtěžoval dát najevo pohrdání. „Opustili město spolu s Třetí armádou. Jsem si jist, že se k lordu Styraxovi brzy připojí.“

„Velmi dobře, můj pane.“ Mikiss se obrátil a klopýtavě se rozběhl pryč nerovnými tunely kamenomu. Na každé křižovatce plápolaly pochodně, hrubě otesaný kámen ale sotva ozařovaly. Jak Mikiss sestupoval dolů po strmém schodišti k hlavní bráně, ucítil v tunelu náhlý poryv větru. Rychle sklopil hlavu a zakryl si tvář rukama, byl ale příliš pomalý a jemný písek z podlahy mu vnikl do očí. Zaklel, zpomalil a mrkáním se ho snažil vyhnat.

U ruin masivní hlavní brány spatřil Mikiss družinu jezdců, jednu z nočních hlídek, která se starala o dodržování zákazu vycházení. Vrátila se s hlášením pro Salenovy lidi. Na schodišti pod branou stál zády k němu voják. Mikiss potlačil strach, vyšel ze stínů, rychle mrkal a snažil se uvolnit levý rukáv, který se mu zachytil za chránič na levé paži.

Voják sebou při zvuku jeho kroků trhl, bleskurychle se otočil a sáhl po sekyře u opasku. Mikiss uvolnil rukáv a odhalil mosazný chránič se znakem kurýra vyrytým meninskými glyfy.

Na vojácích ho něco mátlo. Mikiss mžoural, až dokázal přečíst znaky na nárameníku jednoho z mužů. 3. chemská legie. Chemská legie? Nedoprovázela Třetí armádu?

„Stůj, kurýre,“ zavrčel muž se složeným praporcem v ruce. „Kampak ses dneska večer vydal?“ Muž s praporcem byl zahalený do dlouhého šedivého pláště, teď si ale posunul kápi na hlavě a odhalil naježenou srst a dlouhé kly. Mikiss ztuhl. Nebyl to muž, nýbrž generál Gaur. Bohové.

* * *

Vzduch byl suchý a lehký. Vůně jižních plání ho lechtala v krku i za hrubými zdmi kamenomu. Všiml si nepřirozeného ticha. Několik týdnů Salenovy vlády dočista změnilo atmosféru Thotelu. Laratův Vyvolený splnil jeho očekávání a vykonal pro něj, pro svého pána, proti němuž strojil už celá léta úklady, nevědomky poslední službu.

Uvnitř kamenomu cítil Styrax bolest těch, které tu zmasakrovali, celé jedné rozvětvené rodiny. Salen hlasy neslyšel a nevnímal ani slzy a nářek, které se nesly krví zbrocenými tunely. Schody a klenuté stěny hyzdily rezavé skvrny v místech, kde po nich ve stružkách stékaly krev a výkaly do srdce kamenomu.

Přejel špinavými prsty po hrubě otesané stěně. Na levou ruku si jako obvykle nenavlékl rukavici. Téměř si užíval bolesti, kterou mu zjizvená kůže působila. Po souboji s Koezhem Vukoticem ztratil v bledé ruce trochu citu, nahradil ho ale mnohem nadpřirozenější pocit. Sice na kůži necítil večerní vánek, zpívala ale, když mu tělem protékala moc. Nyní měl pocit, jako by mu někdo zapichoval do hřbetu ruky jehly.

Cítil magické proudy v místech, kde kouzla prováděli jak meninští, tak chetští mágové. Uvažoval, co ještě se té noci ve městě děje, jaká další zrada se ukrývá v temných ulicích Thotelu. Pomyslel na démona, který ho varoval před Salenovou zradou, na stín kmitající na okraji jeho vnímání. Promluvil k němu tehdy v poušti, když opustil armádu a vydal se za lordem Bahlem. Tvrdil mu, že ostatními démony pohrdá, ale říkal pravdu? Sledoval ho právě teď a čekal na to, až bude moct využít nadcházející události ve svůj prospěch?

Styrax šel naprosto tiše a jeho černá zbroj splývala se stíny, proto se cítil nehmotný, měl pocit, jako by byl ve srovnání s pevnou, neochvějnou skálou okolo pouhou vzpomínkou. Dosáhl nejvyššího podlaží, zastavil se a užíval si moci, která se v něm hromadila. Po chvíli dospěl k závěru, že nadešel čas. Škrtl podrážkou lehce o podlahu.

Muž před ním se nepohnul, ale Styrax věděl, že ho slyšel.

Po dlouhé odmlce se Salen zeptal: „No, Mikissi, co zase chceš?“

Styrax stál nehybně, vléval další a další moc do Lebky na své hrudi a oči upíral na Salenova záda. Chtěl, aby Salen docenil pošetilost své zrady, aby pochopil, že předvídal každý jeho krok, že mu dovolil, aby se cítil dětinsky nadřazený – než ho o všechno připraví.

Salenův hábit z kousků rudé, žluté a modré látky sešitých zlatou a stříbrnou nití se lehce vlnil ve vánku, který do věže pronikal. „Mikissi?“ Otočil se a z tváře mu okamžitě vyprchala zlost.

Styrax se usmál. Bílá ruka ho strašlivě pálila a každý záhyb v kůži ožíval touhou nahromaděné magie vyrazit s vytím vpřed. Měl z bolesti radost, připomínala mu totiž nejen jeho obrovskou sílu, ale také smrtelnost. Věřil v nutnost rovnováhy – syn Kohrad nebyl jediný, do koho se snažil své přesvědčení vtlouct – a ukázka možná zapůsobí tam, kde moudrá slova nestačila.

„No, Salene? Připravoval ses na tuto chvíli celé týdny. Je načase, abys přešel k činu.“

Laratův Vyvolený se pohnul, vrazil ruku do kapsy a natáhl se po moci okolo – a tváří mu probleskl úžas, protože namísto očekávaného toku energie nenašel vůbec nic. Moc totiž plynula do Lebky na Styraxově zbroji.

„Co?“ zašeptal Salen zmateně.

Styrax si všiml, že bělooký zůstává otevřený energiím ve vzduchu, nepátrá už ale po příchuti magie. Stezka byla připravená a energie v jeho nitru křičely po uvolnění. Zachvěl se, zalapal po dechu a popustil magii uzdu. Protekla mu tělem a vyrazila směrem k Salenovi, který se zhoupl na patách a divoce zamával rukama, jako by do něj vlna energie fyzicky narazila. I za pomoci Lebky se Styraxovi jen taktak podařilo udržet moc, kterou vysál. Teď ji vypustil a nepřítel strašlivě zařval a zmítal se v agonii, jak mu nekontrolovatelný příval energie spaloval každý nerv, každou žílu v těle.

Pán Ukryté věže se zhroutil, křečovitě sebou škubal a šat mu vzplál pestrobarevným plamenem, který se propálil i Styraxovými zavřenými víčky. Zakryl si tvář rukama, ale přesto sebou trhl, když amulety na Salenově šatu vybuchly oslnivě bílým světlem.

Tělo mu rval vítr a Styrax ucukl, když ho kus kamene udeřil do nehtu na palci odhalené ruky. Noční vzduch okolo náhle zhoustl a sevřel mu pevně hrdlo. Styrax se přinutil spustit ruce k bokům a jednu položil na jílec meče, protože poznal přítomnost bohů. Nedovolí, aby ho spatřili vrávorat, i kdyby umíral.

Komnatu ovládlo hluboké ticho. Styrax otevřel oči a na místě, kde Salen ležel, spatřil jen hromádku zčernalých kostí. V místnosti panovala tma. Ostré stíny ale postupně zjemněly a Styrax si představil, jak Smrt mizí do noci a táhne za sebou Salenovu spálenou, scvrklou duši.

V dálce se ozval zvuk, ve větru svištícím ulicemi se ale zdál velmi slabý. Styrax se pozorně zaposlouchal a snažil se ho identifikovat. Na okamžik pocítil zmatek, pak ale poznal Laratův dutý smích. Smrt lorda Salena jeho patrona očividně pobavila. Bělooký se ušklíbl. Salenova vyšinutá lhostejnost k životu odrážela postoj jeho boha a Styrax podobné muže nechápal. Nechápal, jak někdo může žít život, který je jen slabým odrazem bohova.

Nakonec se Styrax otočil a rychle vykročil, aby se připojil ke strážím venku. Seběhl dolů po točitých schodech k bráně, kde generál Gaur čekal s koňmi a uboze vyhlížejícím kurýrem. Dnes v noci zemře ještě mnoho lidí a vyprahlé ulice Thotelu zalije další krev.

Tasil meč a vstoupil do bledého měsíčního svitu.