6.

Zhia si pospíšila do stínu kolonády s vysokými sloupy a silný šál si stáhla hlouběji do tváře, aby ji ochránila před žhavým odpoledním sluncem. Kočí Panro, který byl zároveň i jejím strážcem, sluhou a za jednoho nezvykle nudného dne v Narkangu i milencem, zavřel dvířka kočáru a vyšplhal zpátky na kozlík. Neodjede daleko, protože nebylo pravděpodobné, že by za krátkou dobu, kterou zde Zhia plánovala strávit, navštívil Rudý palác ještě někdo další. Scree líně čekalo na večer, kdy sluneční žár poleví. Krámky a stánky byly zavřené a i ten nejpilnější kupec si našel nějaký stinný kout nebo temnou chodbu. Zhia nedokázala potlačit úsměv, protože neobvyklé letní horko pro ni bylo nečekanou výhrou. Během dne budou všichni v Scree spát, takže její noční život nepřitáhne tolik pozornosti.

Zhia se zastavila, aby si užila lehkého vánku, který k ní vál velkými dřevěnými dveřmi a voněl sladce po růžích a pomerančových květech. S hlavou sklopenou tu na ni čekal muž v tmavě hnědé uniformě. Nepřijde ji pozdravit žádná členka Bílého kruhu, protože zvykem bylo, že návštěvníci byli předvedeni, až se náležitě upravili. Zhia to považovala za velmi užitečné, protože sluneční paprsky jí dokázaly sežehnout kůži do černa.

„Byla paní Siala informována o mém příjezdu?“ zeptala se a luskla prsty na muže v livreji. Její fysthrallský dialekt a způsob chování byly dokonalé.

„Ano, paní Ostie.“ Muž hovořil s hlavou sklopenou. „Mám vás ihned odvést do její pracovny.“

Ale proč? pomyslela si Zhia. Postarala jsem se o to, aby se po smrti ostatních velitelek dostala do čela Bílého kruhu. Chce, abych jí prostě podala hlášení o jejich selhání? Nebo snad věděla, že fysthrallská královna u sebe měla Lebku zvanou Stezka? Myslím, že jsem udělala dobře, když jsem ji nechala v kočáře. Ten ji prohledat nenapadne, ale u sebe by klidně mohla mít mága.

Sluha čekal trpělivě na odpověď. Když konečně ukázala prstem dovnitř do paláce, hluboce se uklonil a vykročil. Následovala ho síní a všimla si, že i interiér je vyzdoben rudě. Sloupoví, okenní rámy a dveře vypadaly zvenku úchvatně, obzvláště při pohledu z dálky. Barvy uvnitř však vyhlížely křiklavě a hrubě a vůbec se nehodily k elegantnímu nábytku, který byl pro kohokoli místního příliš vyumělkovaný, obzvláště pak pro vévodu, kterého Siala nedávno sesadila. Siala pocházela z Tor Salanu, ale dokud se s ní Zhia nesetká, nebude moci říct, jestli je nábytek jejím dílem. Zhia doufala, že ano. Kvůli ostatním členkám Kruhu si jen zřídkakdy musela namáhat mozek a inteligentní protivnice by jí pobyt v Scree jen zpestřila.

Velké otevřené schodiště ji zavedlo do druhého patra, kde se opatrně vyhnula vysokým oknům. Nestávalo se často, aby šla ven za dne, ale když už nebylo zbytí, dávala si dobrý pozor.

Sialina studovna ležela přímo naproti schodišti. Ani samotné dveře, které střežili fysthrallští vojáci s prázdnými výrazy, před nimiž se sluha přikrčil, nebyly ušetřeny šarlatových výstřelků předchozího vládce Scree. Tváře na čtyřech vykládaných panelech byly natřeny na rudo a vyloženy zlatem. Napravo si Zhia všimla dvou úředníků, kterým poklesla ramena, když si uvědomili, že bude vpuštěna dovnitř před nimi.

„Paní Siala právě končí schůzku,“ zamumlal sluha po Zhiině boku, a když krátce kývla, vzal nohy na ramena.

Dveře se vskutku vzápětí otevřely a k Zhiině dokonalému úžasu se v nich objevil muž v šatech venkovského minstrela, ven ale vyšel se sebejistotou krále. Na špinavé zelené tunice mu spočíval nevkusný zlatý řetěz ozdobený drahokamy posázenými mincemi, které mu visely až k pupku, a pod paží nesl klobouk s peřím. Snědá, ostře řezaná tvář a úzký nos prozrazovaly jižanský původ. Pleť měl stejně umouněnou jako oděv.

Z Tor Salanu, nebo možná z Embere? Pročpak se asi Siala sešla se špinavým, cizáckým minstrelem? Tok myšlenek v Zhiině mysli se však zadrhl, když si uvědomila, že na muži je nejpozoruhodnější skutečnost, že jeho zlatý řetěz není prostou součástí kostýmu. Teď už vím o Siale vše, co jsem potřebovala vědět, řekla si Zhia. Muži se na tváři usadil nesmírně spokojený výraz, který by tam nebyl, kdyby Siala věnovala větší pozornost mincím na řetěze. Ale co to říká o muži, který se obléká jako potulný hudebník a na krku přitom nosí královské jmění?

„Paní,“ pozdravil ji minstrel a hluboce se uklonil, napřed si ji ale prohlédl stejně pečlivě jako ona jeho. Jeho přízvuk rovněž prozrazoval, že pochází z jihu, nedokázala ale přesně určitě odkud.

Nejsem pro něj „má“ paní. Skoro to vypadá, jako by mě znal. Je to možné, nebo mě prostě zmátlo horko? „Známe se odněkud?“ obořila se na něj.

„Naneštěstí ne, protože jste ve městě teprve krátce, není-liž pravda? Ale pokud se ráda bavíte v noci, pak mi vaše přítomnost ve Scree určitě přinese zisk.“ Minstrel se znovu uklonil. „Pokud mě nyní omluvíte, drahá paní, musím jít.“

Nepočkal na svolení a Zhia zamračeně sledovala, jak bez ohlédnutí sbíhá ze schodů. Kdo to byl? A co myslel tím, jestli se ráda bavím v noci? Copak mě opravdu poznal?

„Ty musíš být Ostia,“ ozvalo se z pracovny. Zhia nasadila klidný, nevinný výraz a vstoupila. Za stolem stála vysoká, štíhlá, úchvatná žena v bílém hedvábí. Zhia odhadla, že jí může být kolem padesáti let, její tvář ale nesla břímě věku dobře. Po její pravici seděly na nízké lenošce další dvě ženy, ale Zhia cítila, že žádná není mág, proto je ignorovala. Její pozornost upoutal nemilosrdný lesk v Sialiných očích. Žena stála naprosto nehybně a zkoumala každý detail Zhiina vzhledu. Nevypadáš jako hlupačka, pomyslela si Zhia trochu opovržlivě. Určitě víš, jak jednat s nedůležitými sestrami, jako je Ostia, ale to může být prostě tím, že jsi tyranka s dobrým postavením. Co se ukrývá za líčidly a prchavou krásou? Něco zajímavého?

„Ano, paní Sialo,“ odvětila Zhia vážně, sepnula ruce, přitiskla si je na hruď a sklopila lehce hlavu. Čtyři špičatá okna za Sialou vrhala na komnatu zlaté světlo.

„Prosím, posaď se,“ řekla Siala a kývla na křeslo zalité teplým slunečním svitem.

„Pokud by vás to neurazilo, raději postojím,“ odvětila Zhia klidně. Poznala, co má Siala v úmyslu. Chtěla, aby jí bylo horko a cítila se nepříjemně, až bude vyslýchána, důsledky pro upíra by ale byly víc než jen nepříjemné. Zastavila se za židlí s vysokým opěradlem a dramaticky se prohnula v zádech. „Obávám se, že jsem si při všem tom cestování strašlivě namohla záda. Bude pro mě požehnáním chvíli postát.“

Siala ustoupila a obrátila Zhiinu pozornost k ženám na lenošce. Na Sialin pokyn vstaly. Jedna byla oblečená jako prostý voják, u boku jí ale visel rapír. Její dlouhá, výrazná tvář nesla rysy kmene Deneli. Zazubila se, protože se se Zhiou navzájem poznaly.

„Mohu ti představit Haipar? Zastupuje skupinu žoldáků, kterou jsme si najali.“

„My už se vlastně známe,“ řekla Haipar. Jednou rukou si odhodila vybělené vlasy, druhou položila na jílec rapíru. Zhia ji ignorovala, protože čepel byla jen na oko. Haipar si nikdo nenajímal kvůli šermířskému umění, nýbrž kvůli mnohem brutálnějším schopnostem – a pokud se jí ostatní žoldáci podobali, pak si Siala ukousla větší sousto, než dokázala spolknout. Zhia si všimla, že i když Haipar vypověděli z jejího klanu už před lety, stále si včesává do vlasů popel, asi aby vypadala tak stará, jak skutečně je. Od jejich posledního setkání mohl stejně dobře uplynout jediný den, a ne celá dekáda.

Siala povytáhla obočí. Zhia nic neřekla, ale přesunula váhu a připravila se vrhnout ke dveřím, kdyby ji Haipar prozradila. Nadělala by pěkný svinčík, kdyby se musela z Rudého paláce ven probojovat, obzvláště pokud měla Haipar poblíž společníky, ale žádný z nich se nemohl vyrovnat Zhii, a to i bez Lebky.

„Kdysi si nás najala stejná osoba,“ řekla Haipar po chvíli. „Ostia byla politickým poradcem a já… Ach, já se starala o bezpečnost.“

„Proto mohu podat osobní svědectví o působivých schopnostech tvých lidí,“ řekla Zhia s úsměvem. Nesmírně se jí ulevilo, že Haipar stále nezná věrnost. „Kdyby nebylo Haipar, ocitla bych se ve velkém nebezpečí.“

„Ostia mi lichotí. Pokud si vzpomínám, měla vše pevně v rukách,“ odvětila Haipar a v očích se jí vypočítavě zalesklo.

Siala je pozorovala s lehkým úsměvem na rtech, pak pokračovala. „Mladá dívka vedle Haipar je Legana, kterou se nám teprve nedávno podařilo přesvědčit, aby se připojila ke Kruhu.“

Legana, působivě krásná žena farlanského původu, nic neřekla, jen se Zhii krátce uklonila. Byla oblečená, jako by se chystala na lov. Lehkou kazajku z vybělené jelenice sice měla vykládanou perletí, ale byla jasně praktická.

Kdybys mohla, určitě by sis oblékla mužské šaty, pomyslela si Zhia. Božínku, ani dlouhá léta nepřidala Lesarlovi na lstivosti. Každý hlupák pozná, že je pro Kruh ideální – copak se nad tím nikdo nepozastavil? Ta dívka vypadá příliš krásně a příliš nebezpečně, než aby byla neviňátkem, za které se vydává.

„Legano, Haipar, mohly byste počkat venku?“ Sialin hlas vytrhl Zhiu ze zamyšlení. „Paní Ostia a já si musíme promluvit o obchodu.“

Zhia se otočila a dívala se, jak ženy odchází, celou dobu přitom na sobě cítila Sialin pohled.

„Ostio, zdá se, že jsi zkušenější, než jsem tušila,“ začala Siala, když se dveře zavřely. „Nečekala bych, že se budeš pohybovat ve stejných kruzích jako Haipar – provází ji pověst skutečné divošky.“

Zhia potlačila úsměv. Ach, kdybys tušila pravdu, ty malá hlupačko, pomyslela si, nahlas ale řekla: „Takže víte, co Haipar je?“

„Ano, nebo jsem alespoň slyšela historky o takových, jako je ona. Ale s ohledem na potíže, v jakých se Sesterstvo ocitlo, potřebujeme získat nebezpečnou pověst.“

A přesto byste mě mezi sebe nepřijaly. „Možná, ale žoldáci, jako je Haipar, se jen obtížně ovládají,“ řekla Zhia tiše. „Nedá se popřít, že na bitevním poli jsou velmi užiteční, ale mimo ně mohou začít brzy dělat potíže.“ Nechala poznámku zapustit kořeny, pak změnila téma. „Mohu se zeptat na muže, se kterým jste právě měla schůzku?“

„S kým? Aha, myslíš minstrela.“ Siala mávla rukou. „Je to jen vůdce nějakých potulných herců, přišel za mnou se žádostí.“

„Takže jen potulný herec,“ zopakovala Zhia. „Ale přesto se mu podařilo zajistit si s vámi schůzku? Překvapuje mě, že si vůbec najdete čas na spánek, když se o všechny záležitosti staráte sama.“

„Samozřejmě že nestarám, ale tomu muži se podařilo přesvědčit jednoho z úředníků, aby mu zajistil audienci.“ Siala se odmlčela a v očích se jí usadil prázdný, skelný pohled. Zhiu na okamžik napadlo, že byla očarována, ale pak si uvědomila, že je jen zmatená. „Divný muž, ale vemlouvavý. Rozhodně se hodí na jeviště. Jeho hlas mi připadal velmi hypnotický.“

„A oč vás žádal?“

„Žádal? Ach, to není důležité. Chtěl použít v jedné z her na smrt odsouzené zločince, aby scéna popravy byla skutečná.“

„A co jste mu odpověděla?“ Něco dělalo Zhii starosti. Samotné zabíjení jí nevadilo a velmi dobře věděla, jak uspokojit dav, ale muži visel na krku prorokův řetěz, který není pozlátkem pro ješitné. Možná chtěl Sialu jen vyzkoušet, nebo mu šlo o jinou věc, rozhodně se tu ale dělo něco podezřelého. „Dala jste mu svolení?“

„Ano. Nesouhlasíš snad?“ Siala se zamračila a přímo ji vyzývala, aby zpochybnila její autoritu.

„Naopak, jen jsem zvědavá. Ten muž mě zaujal.“

„Proč?“

„Na krku měl prorokův řetěz, ne kostýmní šperk, nýbrž skutečný,“ řekla Zhia, protože ji zajímalo, jak Siala zareaguje. „Pokud vím, byla jich za poslední dvě milénia vytvořena sotva stovka. Jejich výroba je složitá a materiál se těžko shání – prorokovy řetězy jsou nesmírně drahé. Že by ho měl u sebe potulný minstrel…“ Zhia pokrčila rameny. „Jak se jmenoval?“

„Prorokův řetěz?“ Siala se tvářila nechápavě. „O ničem takovém jsem nikdy neslyšela. Říkal si Rojak a pronajal si rozpadlé divadlo mezi Šesti chrámy a Jatky.“

„Rojak?“ To jméno Zhii nic neříkalo. „Pokud okolnosti dovolí, možná se zajdu na představení podívat.“

„No, než to uděláš, pověz mi prosím o tom, co se stalo v Narkangu,“ řekla Siala rázně, neboť ji podráždilo, že se nechala odvést od zamýšleného tématu. „Získala jsem jen několik hlášení a ta byla přinejlepším neúplná. Zdá se, že jsi jedinou sestrou vyššího postavení, která přežila.“ Z tváře jí zmizel klidný výraz a naklonila se nad stůl. „Víš jistě, že je fysthrallská královna mrtvá? Byla jsi u toho, když zemřela?“

Zhia dovedla nevinný výraz k dokonalosti tisíce let předtím, než se Siala vůbec narodila. Když teď věděla, co chce Siala vědět, ani to nejpozornější zkoumání jí nepřinese ovoce.

„Ne, nebyla jsem u toho, když královna zemřela,“ začala a do hlasu vložila špetku lítosti. „Svěřila mi dohled nad pirátem Herolenem Jexem – nedůvěřovala jeho inteligenci, proto chtěla, abych jí pravidelně podávala zprávy o jeho konání.“

Siala skryla zklamání. „A jak jsi unikla z města?“

„Když útok selhal, ovládl město chaos. Ocitla jsem se ve společnosti dvou místních žoldáků, a když jsem dokázala, že jim budu užitečnější živá – a že není tak snadné mě zabít – uprchli jsme spolu. Asi jsme měli velké štěstí, protože si vzpomínám jen na to, jak jsme zběsile utíkali, schovávali se a zabíjeli všechny, kdo se nám připletli do cesty.“ Upřela pohled na Sialinu tvář a dodala: „Ukradli jsme koně a má skrovná magie nás ukryla před pronásledovateli.“

„A co víš o událostech na kolbišti?“

„Kolik je toho potřeba vědět? Zajali farlanského Kranna a chystali se z něj udělat královnina otroka. Nedokážu říct, jestli podcenili jeho sílu, nebo se králi Eminovi podařilo poslat mu pomoc. Jedno ale vím určitě – útok byl očekáván, nebyl dokonalým překvapením, jak se nás naši agenti snažili přesvědčit, takže se král mohl dobře připravit.“

Zhia se dívala, jak Siale probleskují očima emoce, a na okamžik ji ovládlo pobavení. Nová vládkyně Scree se očividně zoufale snažila zjistit, kam se poděla Křišťálová lebka. Kdyby ji získala, bezpochyby by ovládla celý Bílý kruh a někdo s dostatečně silnou vůlí by díky ní mohl dostat pod kontrolu celý fysthrallský kmen, kdyby se vydal za hory na východě, kam byl kmen zapuzen.

Na obléhání Narkangu se podíleli nejsilnější fysthrallové, protože zoufale toužili vyplnit proroctví, a všechny nejvyšší velitelky a vojevůdci tak byli ztraceni, když na ně lord Isak seslal Nartisův hněv. Bílý kruh už se za Sialina života znovu nevzchopí a ti, kdo zůstali na této straně hor a rozprchli se do jednotlivých měst, brzy zjistí, že jim za hranicemi vlastních sídel nezůstalo mnoho spojenců. Farlané neprosluli shovívavostí.

„Byli jste zrazeni? Dal jim někdo o útoku vědět?“ zašeptala Siala.

Stále myslela na Lebku, ale nemohla se dál ptát, aniž by vzbudila podezření a zvědavost, a Zhia si byla jistá, že existence Lebky není tajemství, o které by se chtěla podělit.

„Pochybuji. Král Emin je chytrý vládce, rozený organizátor,“ řekla Zhia. „Možná nebylo moudré myslet si, že dokážeme vyslat do jeho města armádu, aniž by si toho jeho agenti všimli.“

„Obviňuješ mrtvou královnu z arogance?“

„Neodvážila bych se kritizovat rozhodnutí královny, ale její rádci… Například vévodkyně Forellová pocházela z Narkangu. Její nízký intelekt, nedostatek informací a bezpáteřnost se ukázaly být jazýčkem na vahách a přivodily nám porážku. Sledovala jsem bitvu z dálky. Dobytí Bílého paláce jsme měli na dosah. Měli jsme zvítězit.“

Siala si povzdychla a klesla do odporně okázalého křesla ze slonové kosti a stříbra. Křeslo z kostí… Zhia si vzpomněla na jednoho z rivalů z dob před tisícem let, který tvrdil, že seděla na trůně z kostí jeho nepřátel. Zhii to připadalo směšné, ale aby složila hold jeho originalitě, našla řemeslníka, který jí udělal podnožku z jeho ostatků.

„Dobrá, o tom si promluvíme později. Teď se musím postarat o spoustu věcí. V Kruhu se říká, že máš talent pro plánování a řídíš se zdravým rozumem, a po debaklu v Narkangu nám zůstalo jen velmi málo sester, které by dokázaly sledovat cíle Kruhu. Téměř polovina fysthrallské armády na této straně Dračích hor zahynula v Narkangu, naše síla je podlomena a není naděje, že by v nejbližší době dorazily posily, obzvláště když byl zničen tunel pod horami.“

„Zničen?“ zvolala Zhia upřímně překvapeně „O tom jsem neslyšela.“ Poprvé po dlouhé době ji něco zaskočilo. Doposud zprávu nezaslechla. Fysthrallové byli za svůj podíl na Velké válce potrestáni vyhnanstvím a jen pevnost Tir Duria střežená potomky fysthrallů, kteří zůstali věrni bohům, představovala cestu z osamělé divočiny. Poté co se hory staly neschůdné, hloubili fysthrallové celých dvě stě let svým typicky zarputilým a úmorným způsobem tunel. Pomoc jim nabídli odpadlí stoupenci boha magie Larata v Meninu, jehož území s horami hraničilo, ale říkalo se, že lord Styrax spojenectví brutálním způsobem ukončil.

„Pokud chceme navázat kontakt dřív, než bude vyhlouben druhý tunel, musíme znovu získat bohatství a vypořádat se se zdejšími problémy. Bez lorda Isaka nemůžeme vyplnit proroctví a zničit Tir Durii, ale než obrátíme pozornost k tomuto problému, musíme se soustředit na upevnění pozic.“ Zašklebila se. „Naším prvním problémem jsou Farlani. Jakmile se lord Isak vrátí domů, sebere armádu a napadne nás. Najali jsme tolik žoldáků, kolik si můžeme dovolit, a naverbovali jsme i občany Scree, ale nejsou to vojáci a zdejší šlechtici nejsou dobří důstojníci. Postrádají disciplínu a organizovanost.“

Siala vypadal uštvaně a Zhia si uvědomila, že ať už si o ní myslí cokoli, Siala skutečně věří v cíl Bílého kruhu a sotva drží vše pod kontrolou.

„Proto,“ pokračovala ponuře, „jsem najala žoldáky Raylin.“

„Ano, říkají si Raylin,“ přerušila ji Zhia, „ale je to jen přetvářka. Raylinové byli elfský řád oddaný zdokonalování bojových umění. Vy jste najala jen bandu odpadlých mágů a pomatených psychopatů.“

Zdálo se, že to Siale nijak nevadí. „Potřebujeme je. Okolo čenichají i další lidé. O Tachosovi Železné kůži, Verenově holi a Zhoubě jsem slyšela, o Mistře a Šašcích ne. Víš o nich? Můžou být obyčejnou bandou, ale stojí za najmutí?“

Zhia kývla. „Znám je, a pokud Rayliny ovládnete, někteří jsou skuteční válečníci. Mistru si představte jako výtečnou cvičitelku koní, jen namísto koní cvičí draky. Šašci opravdu stojí za nemravnou částku, o kterou si řeknou. Jsou to bastardi Smrti a polobohové. Verenova hůl ale možná za potíže nestojí, jeho pověst se totiž nezmiňuje o tom, že je šílený – propána, Veren zemřel během Velké války. Nějak nechápu, proč si myslí, že jeho tělo obývá sám bývalý bůh zvířat. A totéž platí i pro Zhoubu, který je tak posedlý upíry, že se mu nedá věřit.“ Usmála se. „Víte, nevzpomínám si, kdy jsem naposledy slyšela o tolika Raylinech na jednom místě. Je vzácné vidět pohromadě dva či tři, ale vám se podařilo shromáždit v Scree tucet nejsilnějších.“

„Ať už to znamená cokoli, budou pro nás požehnáním, pokud se nám podaří udělat z nich armádu. A právě to od tebe potřebuji, sestro Ostie. Postarej se, abychom měli dobře vycvičené vojáky, kteří jasně chápou, kdo vydává rozkazy, až nás Farlané napadnou. Šlechtice, kteří jim velí, mám pod kontrolou, ale jednotky nejsou připraveny k boji. Ty Rayliny znáš, proto využij svých kontaktů a ujmi se té záležitosti. Můžeš to udělat? Zbylo mi tak málo sester, na které se mohu spolehnout.“

Zhia předstírala, že žádost zvažuje, i když přesně po tom toužila. Měla mezi Rayliny několik nepřátel, ale pokud by ovládla celou screejskou armádu, mohla by diktovat průběh nadcházejících událostí.

„Mohu,“ řekla nakonec. „Nejsem sice voják, ale mohu zorganizovat legie. Zůstaly vám vůbec nějaké schopné sestry, které bych mohla využít?“

Siala roztáhla bezmocně ruce. „Půlka utekla do Helrectu, aby se dostala co nejdále od Farlanu – jako by se Helrect mohl udržet, pokud Scree padne – a zbytek ve mně probouzí jen zoufalství. Mám jen hrstku fysthrallek a ty už jsou tak dost vytížené. Třetí armádu tvoří zbývající fysthrallské jednotky a ty potřebuji.“

„A co to nové děvče? Legana? Nevypadá jako hlupačka a pěkná tvářička se dá při ovládání vojáků vždycky dobře využít. Mohu jí věřit?“

Siala se opět zatvářila poraženě. „To nedokážu říct. Pokud ji chceš, vezmi si ji. Můžeš jí důvěřovat? Než jsem převzala kontrolu nad městem, pracovala jako děvka a jejího pasáka napadlo, že by si mohl vydělat tím, že nám ji prodá. Škoda, že lépe nechápal principy Kruhu.“ Na Sialině tváři se objevil letmý úsměv. Pasák našel před dveřmi bezpochyby jednotku vojáků, kteří mu s radostí vysvětlili, jak by se měl podle fysthrallů chovat k ženám.

„Takže si ji vezmu a dodám vám armádu, jak nejrychleji to půjde,“ prohlásila Zhia vesele.

„Dobře. Velitele žoldáků najdeš v kasárnách Úsvit, kde mohu zajistit jejich poslušnost. Naverbuj tolik vojáků, kolik budeš moct, jen se postarej, aby velitelé pocházeli ze screejské šlechty.“ Siala přimhouřila oči. „Ve Scree je jedna vládkyně, proto prosím nezapomeň, že moji agenti budou na všechno dohlížet. A teď na mě čekají další úředníci s dalšími žádostmi. Prosím, pošli je cestou ven dovnitř.“

Zhia se lehce uklonila a odešla. Muži venku se protáhli, s úlevou se usmáli a poslušně se vydali do Sialiny pracovny, zatímco Zhia zamířila k Leganě a Haipar, které se opíraly o zábradlí schodiště a tiše spolu hovořily. Pokynula jim a obě ji následovaly dolů ze schodů.

„Potřebujeme soukromí,“ řekla. Haipar krátce kývla a zavedla je do odlehlého kouta přízemí.

Jakmile se Zhia ujistila, že jsou samy, uvolnila se a otočila s k novým pomocnicím. „Haipar, ráda tě zase vidím. A samotnou.“

Žena z kmene Deneli se usmála jako kočka. „Erizol zůstala před branami města, ale určitě se ráda vrátí a setká se s tebou.“

„To není nutné. Podobné roztržky nepotřebuji.“ Potlačila touhu vycenit zuby. Erizol Ohnivá bouře dokázala rozčílit Zhiu jako málokdo jiný. Zhouba a jeho malé tažení proti upírům ji nudilo, ale na Erizolině osobní nenávisti bylo něco, co Zhiu nesmírně dráždilo.

„O tom nepochybuji, ale…“ Haipar naklonila hlavu směrem k Leganě, která je zmateně pozorovala.

Zhia se usmála. „Ach, s Leganou si nedělej starosti. Nepředstavuje hrozbu. Žádná skutečná členka Bílého kruhu by nepřijímala rozkazy od muže.“

Legana ucouvla a instinktivně sáhla po dýce, ale Zhia se pohnula rychleji, než by člověk dokázal, sevřela Leganě pevně zápěstí a přitáhla si ji blíž. Legana ztuhla, protože ji Zhia zmrazila pohledem, a uvolnila se, až když Zhia zamrkala a výraz jí zjihl. Pustila Leganu a postrčila ji zpět k Haipar.

„Nehrajme žádné divadýlko,“ řekla Zhia klidně. „Myslím, že by z nás mohli být spojenci. Co jsi, oddaná stoupenkyně Paní?“ Legana pohlédla na Zhiu, pak na Haipar a zdráhavě kývla, ve tváři však neměla strach, jen lehkou nervozitu. Zhia pocítila slabé zadostiučinění. Legana skutečně bude užitečná.

„Myslela jsem si to. Najal si tě Lesarl, vrchní správce Farlanu, že ano? Až mu budeš posílat hlášení, prosím, řekni mu, že ho jednoho dne naučím opravdové lstivosti.“ Usmála se. „Do té doby budete mými pomocnicemi, protože se mám ujmout velení armády a rozhodnout, co s ní. Siala si ukousla víc, než dokáže spolknout.“

„Znamená to, že jsem tady jediná poctivá osoba?“ Haipar se rozzářila a její přízvuk byl mnohem výraznější než předtím v Sialině kanceláři.

„No, měňavče,“ obořila se na ni Zhia, „navrhovala bych ti, aby ses tím tolik nechlubila. Tentokrát sis vybrala moc špatného zaměstnavatele, i když to možná ještě ani nevíš.“

„O Bílém kruhu? Prosím, Zh… promiň, paní Ostie, ví o tom celé město. Napadli Narkang a skoro zabili krále Emina.“ Haipar pokrčila rameny, jako by ji to vůbec nezajímalo. „Jsem žoldák a válka je můj chleba. Jdu tam, kde si mohou mé služby dovolit. A pokud to znamená postavit se Narkangu, budiž.“

„Ale chtěla bys zůstat naživu, ne? Scree ještě neví, že hlavním cílem Bílého kruhu je zabít nebo zajmout nového pána Farlanu. Siala potřebuje armádu, protože se brzy dostane do války s Farlanem. Lord Isak je mladý a ukvapený a velí teď největší armádě v Zemi. Pochybuji, že se bude zdráhat ji použít.“

To vymazalo Haipar úsměv z tváře. Očekávala obvyklé špinavé třenice, které nikdy úplně nepřerostou ve válku, ale někomu, jako je ona, poskytují spoustu příležitostí přijít k majetku. Sedět na uboze chráněných hranicích a čekat na největší armádu v Zemi nebylo součástí plánu. „Takže co tu děláš ty?“ zeptala se podmračeně.

„To je moje věc,“ odvětila Zhia, „a já nevidím důvod odložit identitu, která mi zatím byla užitečná. Situace by musela být vskutku zoufalá, abych uprchla z Bílého kruhu, ale jsem si docela jistá, že kdyby k tomu došlo, dostanu se odsud živá.“

Haipar viděla Zhiu zahnanou do kouta už dřív, a pokud Farlané opravdu zaútočí, Haipar bude rozhodně stát na Zhiině straně. Rayliny věrnost a čest nezajímaly. Ten, kdo si je najal, dostal, co si zaplatil, a to labilní povahy a sotva kontrolované schopnosti a nadání.

„Tak co teď?“

„Teď máme práci.“

„Práci?“ zopakovala Legana, která konečně našla hlas. „Uposlechneš Sialiny rozkazy?“

„Samozřejmě, protože jsou přesně takové, v jaké jsem doufala. Chce, abych se ujala armády, postarala se vojákům o výcvik a dala jí šanci proti Farlanu. V tuto chvíli totiž nemá vojáky, nýbrž obyčejnou chátru – zelenáče, žoldáky různých dovedností, neschopné šlechtice a roztodivné Rayliny. Taková sebranka je k ničemu, pokud se jí někdo neujme. A to znamená, že musím najít důstojníky, zajistit, aby každý regiment měl alespoň nějaké zkušené bojovníky, a dostat Rayliny do velení. Haipar, tvým prvním úkolem bude přesvědčit Šašky, aby mi prodali několik akolytů, tak půl tuctu, pokud to půjde, protože se nebudeme zabývat jen výcvikem.“

Haipar jí vysekla posměšné pukrle. „Vyčenichat problémy je součástí naší práce. Koneckonců jsme žoldáci.“

„Já vím, ale někdy se jedná o vrozený instinkt. Zmínila jsi se o Erizol Ohnivé bouři. Cestuje s vámi i Matak Hadí zub? Navrhl někdo z vás Scree z nějakého určitého důvodu?“

„Já…“ Otázka Haipar zmátla. Uhladila si šedobílé vlasy ze snědé tváře. „Nemyslím. Rozhodli jsme se, že je čas vydat se znovu na cesty, a zavedlo nás to sem. Nevěděli jsme, že tu jsou další Raylinové, dokud jsme se nedostali do vesnice Braban, kde jsem nechala ostatní. Tam se k nám přidal Tachos Železná kůže a neznámá žena jménem Třpytka, a protože městské stráže reagují zbrkle, když nás vidí víc pohromadě, vydala jsem se sem sama, abych mluvila za nás za všechny.“

„Myslím, že je důležité, že se vás ve Scree sešlo tolik. Tolerujete se navzájem asi stejně jako běloocí. Něco je tu ve vzduchu, sbírá se bouře. Mám v úmyslu zjistit, co se chystá, a být připravená, až to přijde.“ Její výraz potemněl. „Viděla jsem tu potulného minstrela s prorokovým řetězem na krku, a to mě přivedlo k závěru, že jste vy Raylinové měli pravdu, když jste cítili potíže.“