Kapitola 5
5.
„Xomejx? To je pěkně dlouhá cesta kvůli holce, kterou sotva znáte,“ namítl Morghien. „Vím, že je to pěkné děvče…“
„Je v nebezpečí a já sotva můžu jít osobně,“ opáčil Isak a zvedl ruku, aby Morghiena umlčel. „Potřebuji, abys šel, protože tě zná a dokáže se s tebou spojit v mysli.“
„Ale já nemluvím yeetatchensky – a během dlouhých let na cestách jsem tam nikdy nezavítal.“
„No tak je načase to napravit. A co se týká jazyka, půjde s tebou Mihn a ten určitě pár slov pochytí.“
Isak na starého poutníka mžoural a zubil se. Ležel natažený na trávě v soukromé zahradě lenního pána a na sobě měl jen tenkou košili a krátké kalhoty, které se hodily spíše pro dělníka v docích než pro vévodu. Zahrada byla obehnaná osm stop vysokou zdí, proto si oblékl košili, až když dorazil Morghien – i svým nejbližším nerad ukazoval jizvu na hrudi. Morghien znal pravdu o jeho sněhově bílé levé paži, proto si s ní starosti nedělal.
Odmítl pozvání na lov s lenním pánem a jeho hosty, protože byl rozhodnut alespoň jeden den nevsednout do sedla. Namísto toho ležel celé dopoledne na trávě, pod hlavou měl polštář, u ruky šálek jablečné šťávy a pozoroval ptáky a motýly, kteří poletovali nad hraběnčinými záhony. U boku mu ležela neotevřená kniha a u nohou pak lovecký pes s prošedivělým čenichem, oblíbenec lenního pána. Pes byl možná příliš starý na lovení, ale rád se nechal celý den Isakem opečovávat.
Isak se nedokázal přimět postavit, proto Morghienovi pokynul, ať si sedne. Poutník byl oblečen do čerstvě vydělané kůže a nové košile, které dostal darem od hraběnky, již urážely jeho potrhané, špinavé hadry. Před Isakem nyní seděl umytý, oholený a téměř slušně vyhlížející Morghien, v konečném důsledku ale vypadal navzdory veškeré eleganci poněkud zmuchlaně. Morghien připomínal bělookému vrchního správce, jehož elegantní oděv se vždy zdál neupravený a pomačkaný jednoduše proto, že ho měl na sobě on. A to není jediná podoba, řekl si Isak. Možná bych si měl Morghiena ponechat u sebe už jen proto, abych Lesarla po návratu do Tirahu vyvedl z rovnováhy.
Morghien vzal do ruky psův čenich a rychlým pohybem mu utřel z oka ospalky. „Nenavštívil jsem Yeetatchen z jistých důvodů. Nemají tam rádi cizince, vlastně jsou velmi nevlídní.“
„Myslíš, že mě by uvítali víc?“
Morghien pokrčil rameny. Slova nebyla potřebná. Isak se sklonil, aby muži viděl lépe do tváře, a vysloužil si vyčítavý pohled od psa, kterého teď měl přilepeného k boku. Isak hladil šedou srst a přemýšlel, co říct, aby Morghiena přesvědčil. Mihn přijal úkol stejně snadno, jako přijímal všechny Isakovy rozkazy, ale to bylo tím, že se trestal za to, jak selhal v životním poslání, i když přitom musel vyhovět směšným vrtochům bělookého. Cesta bude dlouhá, tvrdá a nebezpečná – Yeetatchenové nechvalně prosluli nenávistí ke všem cizincům, nejen k Farlanům.
„Nejde o politické poselstvo. Pokud lord Leteil zjistí, proč tam jste, oba vás zabije a Xeliath spolu s vámi.“
„Jste si tím jistý?“
„Je bělooký, ne? Xeliath má u sebe Křišťálovou lebku, a pokud vás odhalí, nemůže to dopadnout jinak, nemyslíš? Nebude to jednoduché, ale určitě víš o něčem, čím bych ti mohl problémy vynahradit.“
„Odměny mrtvému k ničemu nejsou,“ odfrkl si Morghien. Prohrábl si rukou vlasy, které byly stejně šedivé a hrubé jako psí srst.
„Tak se nenech zabít!“ obořil se na něj Isak. „Zatím jsi to zvládl! Nenabízel jsem ti zlato – pokud ho ale chceš, je tvoje – jen mě napadlo, že bys mohl výměnou chtít nějakou laskavost.“
„Předpokládáte, že máte něco, co chci,“ odvětil Morghien chladně.
„Správně. Nevím, jaký vztah je mezi tebou a králem Eminem, ale jsem si jistý, že s ním máš nějaké plány a moje pomoc by se ti hodila. Co máš za lubem, je tvoje věc – alespoň prozatím. Já mám vlastní práce víc než dost.“ Povzdychl si. „Předpokládám, že to má něco společného s Azaerem a spojenectví by tedy prospělo nám oběma.“ Spíše vycítil, než spatřil, jak Morghien při jménu ztuhnul.
Pes zakňučel, když se Isak zvedl do sedu. Jeho obrovský stín poutníka skoro úplně zakryl. „Rozhodni se hned teď, jestli chceš mé přátelství, nebo ne. Emin už mým přítelem je, ale já se ještě nerozhodl, kdo z vás vlastně dohodu, kterou jste spolu uzavřeli, kontroluje. Myslím, že jsi to byl ty – Emin říkal, že jste se sešli předtím, než ovládl Narkang, tehdy mu bylo tolik jako mně – ale je příliš chytrý, než aby dlouhodobě přijímal něčí rozkazy. Takže dost her. Potřebuji tvoji pomoc. Uděláš to?“ Isak si plivl do ruky a napřáhl ji.
Po chvíli udělal Morghien totéž, potřásli si rukama a zpečetili tak dohodu. Navzdory teplému dni byla Morghienova drsná ruka na dotyk studená.
„Pokud máme jít, měli bychom vyrazit co nejdřív,“ zavolal Morghien na Mihna, který stál ve stínu dveří. „Bouřková sezóna na Zeleném moři není žádná legrace. Pokud od vás dostaneme průvodní list, lorde Isaku, mohli bychom se vydat na cestu už zítra.“
Mihn kývl a připojil se k nim. Také se svlékl jen do tenké košile a Isak viděl, jak štíhlé, ale přesto silné a šlachovité má tělo. Není divu, že harlekýni dokázali tak dobře skrýt své pohlaví, když i jejich muži byli tak útlí. Vypadali androgynní a mnozí je nepovažovali ani za lidi, protože jejich schopnosti se zdály téměř nadpřirozené. Byli cvičeni od narození, nesli v sobě vzpomínky všech Sedmi lidských kmenů a dokázali napodobit řeč každého z nich.
„Mihne, jsi už na cestě celé týdny,“ řekl Isak. „Alespoň si odpočiň, než znovu vyrazíš. Jsem si jistý, že máte dost času.“
Mihn zavrtěl hlavou. „Morghien má pravdu. Bude lepší, když odjedeme co nejdříve. Zítra ráno budu připravený. Díky průvodnímu listu si s sebou nebudeme muset brát mnoho zásob, zaopatříme si je cestou. Dejte nám čerstvé koně a můžeme vyrazit.“
Isakovi pokleslo srdce při představě, že by měl znovu vsednout na koně. Užasl nad tím, že je Mihn ochotný se prostě sebrat a jít, obzvláště když se nevrátí do Tirahu předtím, než zemi ochromí zima. Ale byla to jeho vina, že vůbec jedou, takže bude muset nechat Morghiena s Mihnem, ať se řídí vlastním uvážením.
„Oba dva jste pěkně paličatí,“ zabručel. „Dobrá, pokud to tak chcete, budiž. Odjedete zítra.“
* * *
Po návratu sokolníků se konal oběd a odpoledne pokračovaly letní hry. Isak měl radost jak z žertíků, které si z něj tropily obvykle tak rezervované dámy, tak z dětí, které zapojily obrovského bělookého do svých her.
Léto bylo pro farlanské šlechtice obdobím odpočinku, a protože bylo krátké a často během něj vyráželi na vojenská tažení, využívali každé příležitosti k zábavě s nadšením a radostí, jaké Isak nikdy dřív nepoznal. V dobách, kdy celý den pracoval s ostatními členy karavany, si ani nedokázal představit, že někdo žije podobným způsobem. Farlanská šlechta brala letní zábavy velmi vážně, a to od povinnosti pána sídla pokleknout před každým děvčátkem o jeho narozeninách na koleno a obdarovat ho miskou lesních jahod až po velmi dětinskou Slavnost jablek, vedle níž divoké pitky vojáků vypadaly skoro cudně. Isaka překvapilo, že si všechno skutečně užíval.
To odpoledne klečel na trávě a tři výskající děti, hraběnčini příbuzní, mu visely na širokých zádech. Vesna s Tilou stáli ruku v ruce opodál a pozorovali je.
„Podobné zážitky tvoří nejkrásnější vzpomínky z dětství,“ řekl Vesna a zazubil se.
„Samozřejmě,“ souhlasila Tila se smíchem. „Za čtyři roky se zhrozí, když si vzpomenou, jak se věšely po lordu Isakovi, a co teprve, že ho kousaly do ruky!“ Zasmála se, protože Isak zvedl paži a chlapci se na ní houpali jako na větvi. Děvčátko zavřísklo, skočilo mu taky na paži a pokusilo se z ní chlapce shodit. Isak si dokázal téměř představit, že si hraje s Tilinými dětmi, zatímco ona a hrabě s rodičovským souhlasem přihlíží. Isak děvčátko polechtal, až ječelo smíchy, a zazubil se, protože si uvědomil, že příštích několik týdnů zažije dětství, které nikdy nepoznal. Omezení dospělosti se vrátí až příliš brzy. Ale prozatím bylo léto, obklopovali ho přátelé a slunce svítilo.
* * *
Isak zasténal a vyšvihl se do sedla. Navzdory chladnému ránu bylo Isakovi v nové zelené tunice ozdobené výšivkou draka nepříjemně teplo, byl ale odhodlaný vyprovodit Morghiena s Mihnem jako skutečný vévoda. V domácnosti Saroků bylo zvykem doprovázet ty, kdo odjížděli, hodinu na cestách, a tak se lenní pán rozhodl spojit výlet s návštěvou nejbližšího města.
Listí červeného dubu, které zdobilo Isakův levý rukáv, přitahovalo pozornost k odhalené kůži jeho ruky, ale celkový dojem byl i tak úžasný. S Eolisem v jasně rudé pochvě a v šarlatových kožených botách vypadal Isak víc než kdy dřív jako farlanský šlechtic. Jen bílý plášť kazil trochu výsledný obrázek, protože ale oficiálně oznámili Bahlovu smrt, každý v družině měl na sobě podobný plášť s výšivkami starodávných symbolů žalu. Ženy si nasadily bílé šály a po čtrnáctidenní dobu truchlení si jím budou halit vlasy.
„Musím přiznat, hraběnko, že se vaše švadlena překonala,“ poznamenala Tila, když se Isak zatočil s Toraminem na místě.
„Je dokonalým obrázkem džentlmena,“ souhlasila hraběnka s úsměvem. Isak se na ně dobrosrdečně zamračil. Musel přiznat, že je příjemné obléct se do nových šatů, měsíce na cestách se totiž projevily na jejich šatníku.
„Všichni budou mluvit o tom, že se časy mění,“ pokračovala Tila. „Lord Bahl měl pověst poustevníka, a ještě k tomu nepříjemného. Obávám se, že mu nijak neprospěla.“
„Nepřipadá mi důležité, co si lidi mysleli o jeho šatech,“ prohlásil Isak. Jeho slova postrádala zášť, ale Tila se přesto zarazila. Od chvíle, kdy lord Bahl zemřel, se Isak stal vůči němu velmi ochranitelský.
„Je to vaše první veřejné vystoupení jako pána Farlanu,“ řekla Tila pevně. „Nemusí se vám to líbit, ale zpráva o tom, jak jste dnes vypadal, se rychle rozšíří. Lidé jen ví, že je lord Bahl mrtvý. Uklidní je, když se doslechnou, že vypadáte jako skutečný vévoda Tirahu.“
„Mám dojem, že už toho o mně slyšeli víc než dost.“
„Tak jim musíme představit vaše nové já,“ namítla Tila vyrovnaně. „Uhlazeného, rafinovaného lorda Isaka. Vévoda z Tirahu není necivilizované zvíře jako lenní pán Anvee!“
„Co všechno ženská neudělá kvůli královské svatbě,“ odsekl Isak, protože si vzpomněl na slova, kterými se s ním lord Bahl rozloučil. Zazubil se, když zrudla. Královská svatba, pomyslel si. Raději by se měla konat co nejrychleji, jinak by mohla nastat velice trapná situace – pochybuji, že by se panna dokázala takhle usmívat!
Než mohl někdo něco dodat, popohnal je hrabě Vesna ven z brány. Morghien s Mihnem už netrpělivě čekali a sotva Isaka spatřili, obrátili koně a pobídli je do lehkého klusu. Chvíli trvalo, než je zbytek průvodu dostihl, ale brzy už všichni jeli uvolněně.
Ranní mlha dlouho nevydržela a vzduch naplnila ptačí píseň. Isak si všiml, jak moc se zdejší kraj liší od hor a temných lesů, které kluk z karavany považoval za domov. Krajina v Saroku se lehce vlnila a v místech, kde les ustoupil, ji porůstalo křoví a obývaly kozy a dlouhorohé ovce, přičemž tu a tam ji protínala dobře udržovaná políčka pečlivě ohraničená kamennými zídkami nebo ostružiním.
Den se oteploval a čas rychle ubíhal. Krátké rozloučení proběhlo na silnici pod bedlivým dohledem stárnoucího mýtného, kterého lenní pán Saroc pozdravil jménem. Když nastal čas rozejít se, Isak zjistil, že neví, co Mihnovi, muži, který byl posledních šest měsíců jeho stínem, říct. Slova se mu zadrhla v hrdle, protože si uvědomil, jak moc mu bude chybět Mihnuv tichý, skoro otcovský dohled, přestože Mihn sám byl stár sotva třicet let.
Stiskli si paže a Morghien ustoupil, aby jim dopřál trochu soukromí. Isak otevřel ústa, ale slova nepřicházela. Pustil Mihna, spustil ruku a cítil se pošetile a nemotorně.
„Nenech se zabít, slyšíš?“ obořil se na něj skoro rozzlobeně. „Až mi ji přivedeš, mám pro tebe další práci.“
„Ano, můj pane,“ odvětil Mihn jako vždy nečitelně.
Isak přešlápl. „No, takže bys měl asi vyrazit,“ řekl drsně.
„Ano, můj pane.“ Mihn se uklonil a obrátil se k odchodu.
Zatraceně, chovám se jako hlupák, že? napadlo náhle Isaka. V minulosti jsem se nikdy loučit nepotřeboval, alespoň ne s přítelem. „Mihne, počkej,“ zvolal impulzivně. No a co teď? „Děkuji, že jsi souhlasil jít. Jsem přece jen za Xeliath zodpovědný. Byl jsi mi dobrým poddaným i přítelem.“
Po Mihnově obyčejně tak bezvýrazné tváři se rozlil úsměv. „Jsem rád, že můj život má opět smysl,“ řekl. Na okamžik zaváhal, jako by sám nevěděl, co říct. „Já… Když jsem byl ještě mladý a žil se svými lidmi, bojoví mistři z nejvzdálenějších klanů přicházeli sledovat můj výcvik. Já jsem… byl jsem nejlepší šermíř, jakého kdy spatřili. Jeden řekl, že má pocit, jako by se díval na Krále tanečníků.“
„Na koho?“
„Harlekýni si vypráví mýtus o tom, že jednoho dne budeme mít vlastního krále, který ukončí naši dlouholetou službu Sedmi lidským kmenům. Není to proroctví – dokonce ani harlekýni neví, odkud se vzal – ale vypráví se každému dítěti a předává se z pokolení na pokolení, protože je to jediná legenda, která je skutečně naše. Žádný jiný příběh, který vyprávíme, se netýká klanového lidu. Od toho dne se ke mně chovali jinak, jako by můj osud byl jistý a nesl jsem v sobě naději všech.
Když jsem selhal, stařec se rozplakal, jako by můj lid neměl žádnou budoucnost. Vím, že pro vás je to jiné, ale chci tím říct, že vím, jaké to je nést očekávání. Nenáviděl jsem to. Považoval jsem to za břímě. Teď jsem rád, že mám opět šanci být součástí něčeho velkolepého.“
Isak nedokázal promluvit. Uchvátily ho Mihnovy emoce a neobvyklá sdílnost v tak osobní záležitosti.
„Pamatujte,“ pokračoval Mihn, když se opět ovládl, „že vám požehnali bohové. Nikdy na to nezapomeňte a nikdy toho nelitujte.“ S tím se otočil a vydal se ke koni. Kráčel svižně, jako by mu někdo sňal z ramen těžké břímě.
„Doufám, že i ty si to zapamatuješ,“ řekl Isak, ale netušil, jestli ho Mihn slyšel, nebo ne.
Poté co dvojice zmizela za velkým, travou porostlým žulovým výběžkem, lenní pán Saroc obrátil průvod opačným směrem, na východ a k městu. Cestou Isakovi vysvětlil, že město vlastní opatství v jeho středu a řídí ho Bratři svatého učení. Jeho dědeček odkázal bratrům území na břehu jezera, ale druhý opat měl dobrý smysl pro obchod a dohlédl na rozvoj vesnice, takže se z kdysi ospalé vísky stalo rušné město.
Jak se blížili, všiml si Isak velkého počtu zdatných mladých mužů v modrých hábitech. Bylo jich tu mnohem víc než v obyčejném klášteře. Lenní pán byl velmi oblíbený a často se zastavoval, aby si pohovořil s měšťany. Ty nejdůležitější představil Isakovi, ale obrovský bělooký je natolik zastrašil, že se sotva uklonili a zamumlali tichý pozdrav. Ale i přesto se tu Isak cítil vítaný a obavy, které v něm bratři vzbudili, se začínaly rozplývat – dokud si nepřipomněl, jak snadné je hrát jeden den divadýlko. Než je plně akceptuje, poslechne si napřed Lesarlův názor.
U opatství čekala malá skupina, aby je přivítala. Muži byli oděni do tmavě modré, jak příslušelo služebníkům Nartise, ale na rukávech měli silné žluté pásky, které Isak nikdy dřív nespatřil. Opat byl pozoruhodně mladý, Isak odhadoval, že je mu sotva čtyřicet let, ale hlavu měl dočista plešatou, ne jako jeho společníci, kteří si ji museli holit, aby se připodobnili bohu Nartisovi.
Lenní pán Saroc se ujal formalit a představil mu opata Kelse a převora Portina. Byli tu i dva bezejmenní mniši, kteří stáli vedle třetího muže, jenž byl oděn jako laický bratr, těžce se opíral o dřevěnou berli a pravou nohu držel zvednutou. Muž odmítl na Isaka pohlédnout a mračil se na zem mezi vévodou z Tirahu a opatem Kelsem. Byl Isakovi povědomý, ale za žádnou cenu nemohl zjistit proč. V koutku mysli se Aryn Bwr, který od bitvy mlčel, k Isakově zlosti zachechtal. Isak se snažil soustředit na to, co lidé říkají, ale když zraněný muž konečně promluvil, jeho slova Isakovi zcela unikla.
„Ale samozřejmě!“ zvolal opat v odpovědi na to, co muž řekl. „Vůbec jsem vás tu neměl zdržovat. Pánové, prosím, omluvte bratra Mrzáka. Právě se vrátil ze špitálu s důležitými léky, a jak si jistě dokážete představit, chůze o berli je vyčerpávající.“
Isak muže pokynem propustil a Mrzák beze slova odešel. Vydal se pryč ulicí a Aryn Bwr zamumlal něco ironického elfsky.
„Bratr Mrzák?“ zeptal se Isak opata a ten roztáhl ruce v bezmocném gestu.
„Tak se nám představil. Objevil se před několika měsíci a je pro naše opatství požehnáním. Je to studovaný a zbožný muž a já doufám, že brzy složí sliby, ale nechce nám říct nic ani o své minulosti, ani o svém roztříštěném kotníku, který se odmítá zahojit.“
„Znám ho,“ přemýšlel Vesna. „Myslím, že jsem ho viděl v paláci. Že by u velitele stráže? Jeho jméno mi teď uniká, ale vím, že už jsem se s ním setkal.“
Isakovi na mysli vytanula vzpomínka na první ráno v paláci, u páteře ho zamrazilo a v ústech mu nečekaně vyprahlo. Vzpomněl si na tvář v davu, když soupeřil s velitelem stráže Kerinem. Zabolelo ho tehdy v koleni, přistál na zádech na udusané zemi cvičiště a popadl ho takový vztek, že se ohnal po muži, který ho chytil, a praštil ho do kotníku tak silně, až ho zabolelo zápěstí.
Isak na něj ani nepohlédl, protože se soustředil jen na Kerinovu porážku. Teprve později si všiml muže, který se s tváří staženou bolestí držel za nohu nad roztříštěným kotníkem – nad kotníkem, který se stále ještě nezahojil.
„Ach, bohové.“
„Co je?“ zeptal se Vesna. „Víte, kdo to je?“
Isak jeho otázku ignoroval a obrátil se k opatovi: „Nemůžete pro něj něco udělat? Nezkoušeli jste ho vyléčit magií?“
„Samozřejmě že ano, můj pane,“ odvětil opat, „náš klášter je oddaný jak Nartisovi, tak Shotirovi.“ Dotkl se žluté záložky na rukávu a Isak si uvědomil, že je to barva boha léčení. „Naneštěstí se všechna naše snaha – a že tady máme vskutku talentované léčitele – ukázala marná. Mrzákovo zranění není obyčejné a naše magie na ně nepůsobí. Tuším, že Mrzák věří, že zranění je božím trestem, že musí za něco pykat. Ten dojem alespoň vyvolává zápal, s nímž se pouští do každého úkolu, ale s ohledem na to, jak nesobecký je, si nedokážu představit, čím se mohl provinit.“
Isak se zahleděl na muže kulhajícího davy měšťanů. „U Tsatachových koulí,“ zabručel si pro sebe. „Byla to trucovitá reakce rozzlobeného chlapce, nic víc, a on z ní hned dělá boží trest.“ Teď už věděl, proč se elfský král tak dobře bavil.
„Můj pane?“ zeptal se opat úzkostně a snažil se zachytit Isakova slova.
„Co ve špitále dělá?“
„Je velmi dobrý v obvazování ran a většinu dne tráví péčí o chudáky postižené malomocenstvím. Neodvrátí se ani od nejpodřadnějších úkolů.“
„Malomocenstvím?“ zvolal Isak a vytřeštil zděšeně oči.
Opat se zachechtal. „Můj pane, jen klid. O malomocné se tu staráme už celá desetiletí. Jsem si jist, že neexistuje žádné riziko nákazy. Bratr Helras má špitál na starosti už deset let a pořád se těší dobrému zdraví. Jste v bezpečí.“
„Věděl to bratr Mrzák, když se přihlašoval do služby?“
Opat se odmlčel. „Nejsem si jistý… možná. Pokud ne, pak je to důkaz jeho víry, ne? Mohu vás teď provést opatstvím a nabídnout vám osvěžení?“
„Následky tohoto života,“ zamumlal si Isak pro sebe tak tiše, aby ho nikdo neslyšel. Říká mi, abych byl vděčný za to, co mám, ale na každému kroku někoho zraňuji. Kráčím životem a sotva si všímám budoucnosti, které ničím. Ach, Mihne, tolik ve mně věříš, ale jak velkolepý osud najdeš na cestě vydlážděné zlomenými životy?
„Můj pane?“
„Ach ano, samozřejmě. Veď nás.“
* * *
Ten večer se Isak vrátil zpět do zahrady obehnané zdí a zadíval se na lovcův měsíc v zenitu. Celý den ho pronásledovala vzpomínka na bratra Mrzáka zápolícího s berlí a mračícího se na zem. Očividně Isakovi ještě neodpustil, ať už považoval zranění za boží trest, nebo ne, a Isak se mu nedivil. Žil v neustálých bolestech a už nikdy nebude šermovat, to se nedá jen tak lehce odpustit – to druhé ale muselo být jeho vlastním rozhodnutím, protože Isak znal velitele stráží Kerina velmi dobře. Ve Farlanu získávali tituly a slávu hrdinové válek a tucty mužů obdržely pozemky a místo v Zemi díky svému postavení mezi Duchy.
„Přemýšlíte o marnosti bytí, můj pane?“
Sotva se neznámý hlas ozval, Isak se bleskurychle otočil a tasil Eolis. Stříbrná čepel v měsíčním svitu zářila, když ze stínů vystoupil muž a zasmál se. Meč nechal v pochvě na zádech a ruce zvedl ve farlanském pozdravu.
„Kdo by s takovými dary mohl vést marný život?“
„Kdo jsi?“ Isak se snažil rozeznat mužovu tvář. Nebyl to Farlan. Světlé vlasy a tmavá pleť prozrazovaly, že pochází dál ze západu. Na sobě měl tmavý, praktický šat, který Isakovi připomínal uniformu Králových mužů v Narkangu. Muž nebyl vojákem, nýbrž něčím víc.
„Jsem Ilumene.“ Odmlčel se. Rty mu zkroutil sardonický úsměv. Isaka přepadl zvláštní pocit, že Ilumene není jen Královým mužem, ale možná dokonce synem krále Emina – což samozřejmě nebylo možné, protože Ilumenovi mohlo být tak třicet a všichni věděli, že královna Oterness nedala trůnu dědice… Ten muž však byl zrcadlovým odrazem Eminovy posměšné arogance.
„Na muže, který očividně miluje zvuk vlastního hlasu, jsi nějak ztichl,“ poznamenal Isak. „Pokud nechceš, abych tě probodl, pak bys mi měl o sobě říct víc.“
Ostří v Isakově hlase jen způsobilo, že se Ilumenův úsměv rozšířil. Na levé straně pohledného obličeje měl dvě jizvy. Jednu na okraji obočí, druhou, rozeklanou, na vnější straně líce.
„Jsem člen Bratrstva.“ Ilumene se zasmál a natočil hlavu na stranu, aby si Isak mohl lépe prohlédnout jeho jizvu. „Ale jak vidíte, služba na mně zanechala své stopy.“ Ušní lalůček, který by nesl runu srdce, mu uřízli. Když Ilumene ukázal na ucho, spatřil Isak na jeho rukách předivo jizev, jako by ho někdo protáhl ostružiním s ocelovými trny.
„Je zvláštní, že jsi se neobjevil, dokud tu ještě byl Morghien.“
Ilumene se na okamžik tvářil upřímně šokovaně. „Ani jsem netušil, že je Morghien poblíž. A vlastně jsem ani nevěděl, že se znáte. Vypadá to, že toho musím spoustu dohnat. Kdy odjel?“
„Dnes ráno.“
„Pak jsem překvapený, že nepočkal. Velmi dlouho jsem ho neviděl. Napadlo mě, jestli nás náhodou nedokáže vyčenichat – už si ani nevzpomínám, kolikrát vystoupil na naprosto opuštěném úseku cesty zpoza jediného stromu v okolí.“
Isak se lehce uvolnil. Na Ilumenovi možná bylo něco divného, ale na druhou stranu neměl rád ani všechny členy Bratrstva, s nimiž se setkal v Narkangu – třeba vysokého blonďatého muže jménem Beyn s jizvou na straně obličeje. Král Emin a Doranei si byli jeho věrností naprosto jisti, ale Isakovi se na něm prostě něco nelíbilo. Možná je to tím, že je stejně arogantní jako běloocí, napadlo ho, když k sobě byl upřímný.
Protože bylo jasné, že Ilumene Morghiena skutečně zná a že poutník není jen jeho zběžným známým, schoval Isak Eolis do pochvy.
Ilumene přistoupil blíž, aby si mohli promluvit normálně.
„No, to asi také vysvětluje, jak jsi se dostal kolem stráží,“ poznamenal Isak. „Doufám, že jsi jim neublížil.“
Ilumene se pousmál. „Jeden bude mít zraněnou hrdost, až ho přátelé najdou, ale nic víc. Král Emin podporuje u svých mužů mnoho nehezkého, ale láska k zabíjení k nim nepatří.“
Ilumene se sice stále usmíval, v jeho hlase ale zaznívalo ostří, které přimělo Isaka svraštit obočí. Většina členů Bratrstva si krále vážila do té míry, že ho skoro uctívala. Ilumene však mluvil, jako by s Eminem sdílel bližší vztah. Možná je to tím, že si jsou tak podobní, napadlo Isaka. Strávil sice v Narkangu jen krátkou dobu, ale poznal, že král Emin netrvá na formalitách, pokud to není nezbytné.
Isak přerušil krátké ticho. „Jsi tady určitě z nějakého důvodu.“
„Můj pán má vždy nějaký důvod.“
A co tvá volba slov? uvažoval Isak. Zamrazilo ho v zátylku, ale odmítl to dát najevo. Ten muž hrál hru a snažil se Isaka znervóznit, mohl ale od přítele krále Emina očekávat něco jiného?
„A jaký?“
Ilumene pokrčil rameny. „Mám vám předat vzkaz, i když nepředstírám, že plně rozumím jeho významu. Král Emin cestuje tajně do Scree a doprovází ho jen Bratrstvo – myslel si, že byste to měl vědět.“
„Do Scree? Proč? Co se stalo?“
„Ještě dnes v noci chci vyrazit na cestu a zjistit to. Vzkaz byl krátký a podrobnosti nevysvětloval. Ale slyšel jsem, že se ve Scree ukryl uprchlý mnich.“
„Mnich? Co mohl provést, že se Emin osobně vydal po jeho stopě?“ Isak byl upřímně zmatený. „A ještě k tomu do Scree? Myslel bych si, že základna Bílého kruhu bude posledním místem, kam se Emin bude chtít vydat.“
„Pokud ovšem není ta záležitost dostatečně důležitá,“ opravil ho Ilumene. „Mám takový dojem, že král není jediný, kdo mnicha pronásleduje.“
„Čím si mohl mnich vysloužit takovou pozornost? Ne, počkej, nech mě přemýšlet. Když provede něco zlého mnich, pošlou za ním zabijáka. Ale pokud za ním vyrazil král Emin osobně, musí to být jeho úhlavní nepřítel – nebo má u sebe něco, po čem král osobně touží. Možná nějaký artefakt.“
„Rozumný odhad,“ připustil Ilumene, „ale opravdu vám nemohu říct víc. A teď už se musím vydat na cestu.“
„Počkej,“ řekl Isak, když se Ilumene obrátil k odchodu. „Proč mi poslal zprávu? Protože nechce, abych oblehl Scree? Nebo naopak chce, abych zasáhl?“
„To král neřekl, ale dozajista by ocenil, kdybyste našel jiný způsob, jak se pomstít, a nesrovnal celé město se zemí, když je uvnitř. Nevím, jestli chce, abyste zasáhl. Pokud by si vás král přál mít po boku, jistě by vás povolal.“
Isak zavrčel, protože se mu nelíbila narážka, že je Eminovým poskokem. „Pak by si tvůj král měl dát větší pozor na to, co považuje za samozřejmé,“ vyštěkl.
Ilumene se podřízeně uklonil a zmizel ve stínu vavřínu. Navzdory dokonalému sluchu ho Isak neslyšel odcházet. Vypadalo to, jako by prostě splynul s tmou.
Scree? Co tam mohlo krále Emina přilákat? Zadíval se na jih a představil si, že na obzoru vidí slabou zář. Náhle ho ovládlo zoufalé nutkání zjistit, co má král Narkangu za lubem.
„Ale napřed domů,“ připomněl si. „Všechno ostatní může počkat.“