Kapitola 4
4.
„Lorde Isaku, na vaše zdraví.“ Lenní pán Saroc vypadal úplně jinak oděn do hedvábí a jemného plátna. Pozvedl pohár a ostatní hosté ho napodobili. Na levém rameni měl připnutou bronzovou brož se znakem kalichu a nasadil si rovněž náušnice, jež prozrazovaly jeho postavení – tři kroužky v levém uchu však nebyly prostě zlaté jako ty hraběte Vesny nebo lenního pána Torla, nýbrž přepychově tepané a zdobené černým jantarem. K Isakově překvapení se pobožný Saroc, kterého naposledy viděl oděného do ponuré černé, proměnil ve svém sídle téměř v páva.
Muži zopakovali slova lenního pána a ženy oděné v upnutých šatech a s peřím ve vlasech souhlasně pokývaly hlavami. Bylo to poprvé, co se Isak účastnil formální farlanské hostiny, ale Tila si našla několik minut, aby mu vysvětlila, co se od něj očekává – vlastně šlo především o to, aby vyprázdnil pohár pokaždé, když někdo pronese jeho jméno. Stále sice nechápal, proč jen ozbrojení muži smí promluvit nahlas, ale Tila mu ukázala jednoho nebo dva šlechtice, kteří se opásali obřadními meči jen z toho důvodu.
Isak s radostí uposlechl protokol a vyprázdnil pohár. Milostivě kývl na každého šlechtice u stolu a postavil pohár zpátky na stůl, aby mu dolili – ale trochu se přepočítal, praštil pohárem a miska s rýží hned vedle nadskočila a převrátila se. Zamračil se na stůl a zjistil, že se zdá blíž, než si myslel, když ale vzhlédl, uviděl, že se k němu několik lidí překvapeně otočilo. Možná způsobil větší rámus, než si myslel. Náhle na něj dolehlo, jak obrovská vypadá jeho postava v malinké hodovní síni.
Cítil na sobě oči hostů a po krku se mu rozlila horkost. S velkým úsilím rozevřel prsty, pustil pohár a omluvně mávl na lenního pána. Ten se usmál a laskavě kývl na ostatní v komnatě, kteří se ihned zahanbeně odvrátili. Zatraceně, pomyslel si Isak, jsem čestným hostem a neměl bych se omlouvat. Neřekla snad Tila, že na večeři na svoji počest nemůžu udělat nic špatně?
„Bude v pořádku.“ K uchu mu dolehl tichý hlas a doprovodil ho závan parfému. Hovor se znovu rozproudil a hosté se vrátili zpět k jídlu.
Isak se otočil k Tile a podmračeně kývl. Alespoň na tomhle se léčitelé shodli. Z nedalekého kláštera dorazil spolu s třemi novici mnich středního věku s tvrdým pohledem, aby pomohl postarat se o raněné. K lennímu pánovi se choval přátelsky a k lordu Isakovi zdvořile, ale jeho tvář prozradila, co si myslí, když spatřil, že o nemocné pečuje i místní žena s krátkými vlasy a jizvami a tetováním na krku, které ji jasně označovaly za čarodějku. Nikdo toho moc nenamluvil, ale dokonce i staří veteráni se řídili jejími pokyny.
„Vím, že bude,“ odvětil Isak a šťouchl nožem do kusu vepřového na talíři, „ale nedokážu z mysli vypudit pach spáleného masa.“
Isak se rozhlédl asi po čtyřiceti tvářích v síni a všiml si, že ho řada z nich stále ustaraně pozoruje. Hraběnka Sarocová neměla ráda ani alkohol, ani opilce. Isak ignoroval ostrý pohled očí, které v její dlouhé, hubené tváři doslova zářily. Jeho charisma mělo větší vliv na neživé objekty než na hraběnku Sarocovou, zůstávala ale dokonale zdvořilá a její soucit se zraněnými byl nezpochybnitelný. Skutečnost, že ho nemá ráda, byla podružná.
„Je příliš starý, než aby vedl muže do bitvy,“ pokračoval Isak a vrtal se v jídle. Bylo tak tučné, až ho rozbolel žaludek, proto se uchýlil jen k rýži a rajčatům. Vhodil si jedno do úst, olízl si z prstů šťávu a povzdychl si. „Neměl jsem to po něm chtít.“
„Je příliš starý, v tom máte pravdu,“ souhlasila Tila a položila mu ruku na předloktí. „Ale mýlíte se, když si celou věc kladete za vinu. Ten starý krkavec ví lépe než vy, na co stačí, a nemůžete tvrdit, že toho o nebezpečí bitev víte víc než on. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí.“
Její ruka vypadala na Isakově zeleně lemovaném rukávu skoro dětsky. V poslední době měli jen málo času sednout si a hovořit spolu jako přátelé. Isak nezazlíval Tile a hraběti Vesnovi lásku, která mezi nimi vypučela, protože si je oba velmi oblíbil, během prvních týdnů v Tiražském paláci ale trávil s Tilou skoro každou minutu.
Isak viděl, jak se na Tiliných našpulených rtech objevil laskavý úsměv. „A kromě toho by měl mít člověk vždy nablízku přítele, který by mu usekl paži, když učiní špatné rozhodnutí.“
Isak odolal nutkání obejmout ji, protože si byl nepříjemně vědom očí, které se na něj upíraly. Místo toho na ni vyplázl jazyk, což ji přimělo pobaveně vypísknout, a sáhl po dalším víně.
„Můj pane.“ Lenní pán Saroc promluvil, zatímco si Isak doléval víno z karafy, kterou před něj postavil Mihn, aby Isakovi celou noc za ramenem nepostával sluha – domácností lenního pána Saroka se rychlostí blesku rozšířily zvěsti o bitvě v Narkangu a celé služebnictvo se pokradmu snažilo zahlédnout Isakovu levou paži, která po ní zůstala bílá jako tunika, kterou měl ten večer na sobě. Isak se k lennímu pánovi otočil a cítil se těžký a neohrabaný.
„Podaří se mi vás přesvědčit, abyste si u nás pár týdnů odpočinul, než budete pokračovat v cestě do Tirahu? Jen vzácně se nám naskytne příležitost hostit tady v Saroku pána a vaše přítomnost je požehnáním pro nás pro všechny.“
„To je dobrý nápad,“ prohlásil Isak s úsměvem. „Myslím, že se beze mě Lesarl ještě pár týdnů obejde.“ Vesna, který seděl za lenním pánem, se zamračil. Předstíral, že poslouchá rytíře po své pravici, soustředil se ale na Isaka a lenního pána. Chová se jako stará bába, pomyslel si Isak. Dělá si starosti se vším, co jsem s ním předem neprobral.
„Zůstaneme čtrnáct dní,“ pokračoval. „Obávám se, že ani pak nebude Carel schopen cesty, ale chci, aby zesílil, než odjedu. A před návratem domů se musím postarat ještě o několik věcí.“
„Máte nějaké plány, můj pane?“ Lenní pán se tvářil zaujatě, obzvláště když si všiml Tilina zmatku.
„Mám, můj lenní pane,“ potvrdil Isak se širokým úsměvem. „Kmen řídí vévodové a lenní páni, a pokud jim mám vládnout, asi bych se s nimi měl napřed setkat. Půlka těch, které jsem znal, už zahynula v boji, a vévodu Certinse plánuji pověsit. Lenní pane, byl bych rád, kdybys vyslal posly se zprávou. Moje rádkyně ji během dne nebo dvou připraví.“ Isak ukázal na Tilu a nenechal se nijak rozházet tím, že o jeho plánech nic netuší. „Chci, aby se všichni lenní pánové a vévodové shromáždili v Tiražském paláci a přísahali mi při korunovaci věrnost.“
Komnatou to zašumělo a hosté přestali předstírat hovor. Isak se napil vína a pokračoval: „V posledních letech jsme zažili příliš mnoho zrad a úkladů. Chci, aby nejmocnější šlechtici složili přísahu věrnosti. Pokud odmítnou, odhalí se tím. A pokud mi pohlédnou do očí a zalžou, přerazím je v půli a předhodím prasatům.“
Isak promluvil tak vášnivě, až sebou několik hostů trhlo. Lenní pán Torl, který seděl hned vedle Tily, si odkašlal.
„To bude trochu složité, můj pane,“ zamumlal lenní pán Torl. „Někteří z nich jsou už staří a nemohoucí a museli by podniknout dlouhou cestu.“
Isak mávl rukou. „Pokud se budou chtít omluvit, nechám na vrchním správci, aby rozhodl, kdo má pádný důvod… a koho je třeba zbavit titulu.“ Isak se nebezpečně zazubil. „Poslední události dokázaly, že v našich řadách stále panuje rozkol, ale to nesmí pokračovat. Uspořádáme velkou oslavu. Bezpochyby na ní budou uzavřeny výhodné obchody a sňatky. A lenní pánové mi budou chtít dozajista předložit i nějaké žádosti, které si rád vyslechnu, ale každý, kdo bude považovat cestu za ztrátu času, přijde o titul. Chetsové byli poraženi, fysthrallové se vrátili a kdo ví, jakým nepřátelům budeme muset čelit, než se rok s rokem sejde.“
Isak viděl, jak Tila při jeho slovech ztuhla. Zatraceně, pomyslel si, o něm nemluvím – ale máš pravdu. Jak dlouho bude trvat, než elfové zjistí, že jejich král byl znovu zrozen? Doufám, že dost dlouho. Nechci najednou bojovat na příliš mnoha frontách.
Isak se rozhlédl a spatřil, že se mnoho hostů začíná tvářit ustaraně a muži sklápí před Isakovým jiskřícím pohledem oči. Hrstka jich přitakávala, ale většina vypadala šokovaně. Isak to chápal. Lord Bahl vládl skoro dvě stě let, a přestože byl občas nevypočitatelný, povětšinou nechával šlechtice na pokoji. A teď jim mělo vládnout arogantní štěně, které se halilo do temných zvěstí jako do pláště a oznamovalo jim, že se tradice, jež přetrvaly dvě stě let, brzy změní. Možná měli právo tvářit se nervózně. Koneckonců byl bělooký a potíže měl neustále v patách.
Isak se postavil, a když se chystali vstát i ostatní, pokynul, ať zůstanou sedět. Sebral ze stolu poloprázdnou karafu a omluvil se lennímu pánovi Sarocovi a hraběnce. Věděl, že se chová hrubě, ale nechtěl se o té věci dnes v noci dál bavit. Trpkost a víno by ho mohly přimět říct něco neuváženého. Chtěl si napřed poslechnout, co řeknou jeho rádci.
Opustil síň a vydal se chodbou na malou terasu s výhledem na zahradu, kterou lenní pán upravil ve stylu Tor Milistu. Mihn mu byl jako obvykle v patách. Přešel přes terasu, vstoupil na bujnou, orosenou trávu a zhluboka se nadechl vůně nočních květin.
Lenní pán byl na své zahrady nesmírně pyšný, a přestože Isak o zahradničení nic nevěděl, musel přiznat, že jsou v teplém soumraku a ve světle papírových luceren vskutku nádherné. Nízké keříky tisu rozdělovaly dlouhou zahradu do jednotlivých částí, z nichž každou ovlivnil jiný styl. Úzké zákruty květinových záhonů vyřezávaly do trávy chodníčky a zářily pestrými barvami léta, ale Isak si především užíval klidu, který tu panoval.
Uprostřed malého trávníku rostl zákrsek jabloně sahající Isakovi sotva k hrudi a obklopený elegantními kamennými koupadly pro ptáky. Isak postavil karafu na to nejbližší, sáhl do kapsy a vytáhl Carlův váček s tabákem; hraběnka ho totiž veteránovi zakázala. Brzy se štíhlými větvemi jabloně nesl k večernímu nebi hustý kouř z dýmky. Isak se zadíval na sněhově bílou pleť na své ruce. Od bitvy v Narkangu, kdy mu blesky vypálily z kůže všechnu barvu, se nijak nezměnila. Neztmavla dokonce ani po týdnech na cestě, kdy ji vystavoval slunci.
„Měl jste to skutečně v plánu?“ zeptal se Mihn tiše, když se ujistil, že je nikdo nemůže slyšet.
„Samozřejmě.“
„Tak proč vypadali lady Tila a hrabě tak překvapeně?“
Isak si povzdychl. „Protože jsem to neplánoval oznámit zrovna takto. Znělo to jako prázdné tlachání opilce?“
Mihn zavrtěl hlavou. „Ne, výmluvněji. Budete se ale muset vypořádat se silným odporem, a to dokonce z řad svých stoupenců.“
„Dobře, právě o to jde.“ Isak ukázal dýmkou na střechu vysoké síně. „Většině farlanských legií velí tlustí, spokojení starci. Pokud odmítnou cestovat do Tirahu, nepomohou mi ani při válečném tažení. Potřebují se probudit, Mihnu. Naše zbraně otupěly.“
„Na jakou hrozbu se podle vás mají připravit?“ Mihnuv hlas nezněl ustaraně, ale Isak poznal, že si starosti dělá, už podle toho, že o tom spolu vůbec hovoří. Mihn dokázal nepromluvit celé dny, a proto když se odhodlal otevřít ústa, Isak věděl, že by měl naslouchat.
„Vyber si. Nevím, co přesně se lordu Bahlovi stalo, ale rozhodně nezemřel při nehodě. Pokud mají Morghien a král Emin pravdu, stojí za vším Azaer – anebo lord Styrax touží vybudovat vlastní impérium. A Bílému kruhu nesmíme poskytnout čas vzchopit se. To vše vede k jedinému závěru, a to že se musíme připravit na válku.“
„Máte v plánu Bílý kruh potrestat?“
Isak pokrčil rameny. „Zatáhl nás do boje. Copak můžu zareagovat jinak než protiútokem?“
„Existují i jiné způsoby, není třeba srovnat při tom Scree a Helrect se zemí.“
„Tak to ti dělá starosti? Že neznám míru?“ Isak usrkl vína a ušklíbl se. Ke Carlovu hořkému tabáku se vůbec nehodilo. Otočil se, pohlédl Mihnovi do očí a zjistil, že Seveřanova obvyklá pasivita zmizela. Oplatil Isakovi pohled, aniž by zamrkal nebo se odvrátil jako obyčejně.
„Šířit chaos vám nepomůže, pokud vaši nepřátelé právě po chaosu touží. Najdeme-li jiný způsob, jak se s Bílým kruhem vypořádat, zvážíte ho aspoň?“
Isak zamrkal. „To je poprvé, co mě o něco žádáš.“
„Žádám jen, abyste nerozpoutal válku a nenechal se zatáhnout do bojů na špatné frontě.“
Isak se zamyslel, pak podal Mihnovi ruku. „Mám ti slíbit, že se zachovám rozumně. A to je férová žádost.“ Menší muž kývl a vrátil se k obvyklé rezervovanosti.
Isak se však nepohnul, dál Mihnovi svíral předloktí a hleděl mu zpříma do očí. Po Mihnově tváři probleskla zvědavost, ale trpělivostí by překonal i ledovec. Isak se na okamžik odvrátil, potom si promnul rukou tvář, jako by se nutil vystřízlivět.
„Mé další rozhodnutí se ti ale asi už tolik líbit nebude.“ Skoro cítil noční ticho a přistihl se, jak nahlíží do stínů, protože nechtěl pokračovat, dokud se neujistí, že je nikdo nešpehuje. Nikoho však necítil. Za všechno mohly jen jeho otupělý mozek a vrozená opatrnost.
„Chci, abyste pro mě s Morghienem našli Xeliath a přivedli ji do Tirahu. Brzy někomu určitě dojde, jak do celé věci zapadá, a až se tak stane, nezůstane naživu dlouho. Morghiena zná a ty, jak předpokládám, umíš yeetatchensky. Nemám nikoho jiného, koho bych mohl o takovou věc požádat.“
Mihn chvíli mlčel, pak sklonil hlavu. „Pokud je pro vás tak důležitá, udělám to.“
„Nevím, jak důležitá pro mě je,“ přiznal Isak upřímně. „Mluvil jsem s ní jen párkrát. Ale vím, že pokud ji nechám napospas osudu, stane se další obětí mé existence, mého zvráceného osudu. Bude další nevinnou krví na mých rukách.“
Potáhl z dýmky, jen aby zjistil, že zhasla. Strčil do ní palec a zasyčel, protože uhlíky byly žhavější, než očekával. Utřel si prst do tuniky a zanechal na bílé látce popelavou šmouhu. „A když už mluvíme o krvi na mých rukách, měli bychom se jít podívat na Carla.“