32.

Isak divoce potřásl hlavou a málem si shodil z hlavy přilbu, pot mu ale i nadále stékal do očí. Znovu zamrkal a podrážděně zasyčel, to mu však pomohlo ještě méně.

„Můj pane,“ zavolal Vesna a prohnal se kolem dvou kopiníků Oddaných. „Už se dlouho neudržíme. Nemáme dost mužů.“

Dav ustoupil do vzdálenosti asi padesáti yardů. Už to skoro nebyli lidé a vůbec si nevšimli, že obránci vypotřebovali všechny šípy, některé základní instinkty jim ale zůstaly a prozatím se tedy stáhli z masakru. Hlavní šik těžké pěchoty jim dál čelil a byl připraven kdykoli se znovu vrhnout do boje, ostatní zatím vršili mrtvoly nepřátel na hromady, sbírali šípy a oštěpy a rozšiřovali barikády.

Ale Isak věděl, že Vesna má pravdu. Nepřátel bylo příliš mnoho a nevzdají se bez ohledu na ztráty. Tíha zbroje a zbraní jeho muže vyčerpávala a nedokázali protivníky zabíjet dost rychle na to, aby něco změnili.

Isak se díval, jak netrpělivý sir Kelet rve šípy z rukou každého na dosah, protože nikomu jinému nevěřil, že dokáže vždy zasáhnout cíl. Bělooký se otočil k lelkujícímu davu a viděl, jak se šíp zarazil do hrudi vysokého vousatého muže. Nepřítel byl tak blízko, že si rytíř mohl cíle vybírat, a Isak si uvědomil, že zabíjí ty nejhlasitější a nejdivočejší. Cokoli, jen aby si mohli chvíli odpočinout, i když to nebude stačit. Cokoli, aby zpomalil další rozběsněný útok.

„Stáhneme se k chrámům,“ navrhl Isak tiše. „Záda nám bude krýt Torlova kavalerie.“

Nepřirozené ticho na Chrámovém náměstí přerušovalo jen bzučení šípů sira Keleta a vzdálený zvuk bojů. Neozýval se žádný bolestivý křik ani prosby o pomoc. Pokaždé, když se nepřátelům podařilo vyrvat nějakého vojáka z řady nebo ho propíchnout rezavým nožem, byl stržen k zemi a rozsápán davem, který se na něj vrhl jako smečka vzteklých šakalů. Nezastavili se, ani když každý příčetný člověk jasně viděl, že oběť je mrtvá. Několik vojáků, které nepřátelé odvlekli, se sice osvobodilo, ale nakonec je útočníci stejně obklíčili, povalili na zem a zabili.

„Dokážete odvést jejich pozornost?“ Vesna byl stejně zadýchaný jako muži pod jeho velením. Přilbu měl zprohýbanou a otlučenou od kamení a úderů, které se vyhnuly štítu.

„Budu muset, že ano? Generál Lahk se ještě pořád neobjevil a my už se dlouho neudržíme. Nenapadá mě nic, co by nám v tuhle chvíli pomohlo, a náš přítel mlčí jako zařezaný.“

Vesna se na okamžik zatvářil zmateně, pak si vzpomněl na Aryna Bwr. „Nedá se nějak zjistit, jestli už jsou posily na cestě? Nemůžu uvěřit tomu, že by generál nepronásledoval nepřítele. Pokud tady ještě není, znamená to, že musel cestou narazit na odpor.“

Isak kývl. „Pokusil jsem se s nimi spojit, ale nikoho necítím. Nejsem sice žádný mág, ale Ehlu nebo Fernala bych určitě vycítil, kdyby byli poblíž. Jediná věc, která nás udržuje naživu, je silná obranná linie a tu se nám nepodaří udržet, než dorazí.“

„Takže potřebujeme zastírací manévr.“ Isak se rozhlédl po hloučcích obránců. Kruh templů a hrubých barikád držel lépe, než očekávali, ale řady obránců rychle řídly.

„Vy,“ zavolal na jednotku farlanské kavalerie, která byla připravena rozdrtit nečekané vetřelce, „najděte lenního pána Torla a povězte mu, že se stáhneme k chrámům. Ať nám kryje záda a pak se k nám připojí.“ Isak se zadíval na pochodně, které osvětlovaly slabší místa obranné linie. Pomalu dohořívaly a poslední věc, kterou potřebovali, bylo, aby nepřátelé bez povšimnutí prorazili barikádu.

Obrátil se k hraběti. „Máš pravdu, Vesno, už tu nemůžeme dál trčet. Vezmi tolik mužů, kolik můžeš, a připrav chrámy k obraně.“

Vesna umlčel Isaka zvednutou rukou a zaklapl si hledí. „Ještě ne. Přichází.“

Isak se otočil a pozvedl meč. Vojáci začali jeden na druhého křičet a nad barikádami se neslo řinčení oceli. Muži, kteří přenášeli těla, je odhodili a dali se rychle na ústup. Isak přelétl očima hlavní obrannou linii. Tvořila ji šikmá řada třiceti mužů semknutých bok po boku a s oštěpy zvednutými nad ramena, za zády jim pak stály další dvě řady vojáků, které byly připraveny zapřít se a tlačit. Po stranách čekaly hloučky vojáků s oštěpy a sekyrami a chystaly se sekat do útočícího davu z boků. Neměli dost mužů na to, aby obrannou linii roztáhli, bránili ale nejširší mezeru mezi temply.

Tentokrát se útočící dav shlukl a nepospíchal tolik, takže se nepřátelé tak nepletli jeden druhému pod nohy. Vesna si změny všiml, vyštěkl rozkaz a seržanti ho křikem předávali dál. Zadní řady šiku se ihned natočily bokem, zapřely se rameny o záda vojáků vpředu a přichystaly se zastavit nápor. Isak stál výš a všiml si proto útočníka v čele, který se nad hlavou oháněl sekáčkem. Otevřel ústa, aby zakřičel, když tu útočníka zasáhl do krku šíp a povalil ho na muže vedle. Oba spadli na zem a ostatní je rozdupali, dav to ale nijak nezpomalilo. Isak odhadoval, že je jich stále dobře přes tisíc, a to navzdory stovkám lidí, které už vojáci pozabíjeli. Z očí jim nyní zářilo odhodlání, ne divoká, nekontrolovaná zuřivost jako dřív. Vnímali, a Isaka zamrazilo.

Uprostřed davu zahořelo oslnivé světlo. Isak pohlédl na Mariqa stále dřepícího na sloupu a uviděl, že mág má nataženou paži a obličej soustředěně stažený. Na zemi někdo vzplál a všichni okolo uskočili a zvedli ruce, aby si ochránili oči před náhlým žárem.

Isak poslouchal, jak se náměstím rozléhá mágův smích. Klesl na koleno a položil ruku na zem. Věděl, že oheň v tuto chvíli nepotřebují. Nepřátel bylo příliš mnoho, než aby je mohli zabíjet jednoho po druhém, a kromě toho začínal být unavený.

Isak zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby vytěsnil z mysli zvuky bitvy okolo. Slyšel i cítil, jak dav vráží do válečného šiku, vojáci sténají a seržanti řvou. Země reagovala na jeho dotyk a z hlubin se začalo šířit slabé chvění. Isaka ovládlo známé vzrušení, když pocítil nezměrnost Země, která otupila bolesti a starosti jeho smrtelného těla. Na okamžik měl pocit, jako by měl údy z kamene a hlíny, pak se mu znovu vrátily smysly.

S úsměvem na rtech se stáhl a odnesl si s sebou vzpomínku na onu obrovitou masu, jež mu připomněla bitvu v Narkangu. Zabil tam kouzelnici tím, že jí prostě otevřel půdu pod nohama. K tomu nebylo potřeba velkých dovedností ani studia, stačilo instinktivně rozumět tokům energie v Zemi. V tuto chvíli potřebovali překážku, která by nepřátelům zabránila v pronásledování – a stejně dobře jako stěna poslouží i příkop.

Isak si připomněl, že musí dýchat, protože na okamžik zcela zapomněl na potřeby těla. Naplnil si plíce vzduchem a z Křišťálových lebek vyšlehla magie. Mariq polekaně vykřikl, když okolí zalila syrová moc, ale Isak ho ignoroval a tlačil energii hlouběji do země. Vzpínala se jako hříbě, když ji hnal pod bránící vojáky. Jakmile si byl jist, že ji má pod kontrolou, otevřel oči, aby zkontroloval zoufalou obranu. Dav se přelil přes pravou stranu linie, kde čekali Isakovi strážci, kteří vpustili hlouček nepřátel dovnitř, pak díru ucpali. Odříznuti od davu ztratili vetřelci výhodu přesily a byli rozsekáni na kusy. Vojáci Oddaných byli profesionálové, ale Isakovi muži byli vybráni pro zvláštní schopnosti. Uboze ozbrojený, nevycvičený dav nebyl bez přesily ničím, a dokonce i průměrný šermíř jako major Jachen se rychle zbavil tří mužů, kteří se na něj vrhli.

Isakovu pozornost upoutal pohyb. Linie slábla. Prostě neměli dost mužů na to, aby odolali náporu na štítovou stěnu, a boj probíhal tak zblízka, že muži v předních řadách často nemohli ani setřást těla z oštěpů, museli odhodit zbraně a schoulit se, zatímco druhá řada sekala a bodala nad jejich hlavami. Mrtvá těla často neměla kam spadnout. Jeden z těch, kdo stále ještě žili, vřískal do zataženého nebe, po obličeji mu stékala krev z rozseknutého čela a v rameni mu trčel oštěp. Vojáci ho ignorovali a tolerovali jeho jekot, pokud zbrzdí dav za sebou.

Isak neměl moc času. Vyčerpaní muži jeden po druhém padali, a přestože zkáza, kterou rozsévali, by normálního nepřítele zlomila, dav hnalo vpřed něco nepřirozeného. Natáhl se po svinutých proudech moci pod jejich nohama a zatlačil je do středu davu. Ruku zaťal v pěst, jako by moc odvíjel a potřeboval celou tíhu svého obrovského těla k tomu, aby ji ukotvil.

Magie s ním bojovala o každý palec, jako by zoufale toužila uniknout z posvátné země, ale on byl příliš silný. Jakmile Isak odhadl vzdálenost, připravil se a představil si, co se chystá udělat. Svaly na rameni mu vystouply, když uhodil pěstí do země a strhl ji do boku. Stříbrné pláty rukavice zaškrábaly o kámen, pak se náměstím rozlehlo strašidelné skřípání a vzápětí ohlušující praskot kamene.

Isakovi pronikl třas do paže zlomek okamžiku předtím, než se náměstí otřáslo a země pod jeho koleny se roztrhla.

Křik k němu doléhal z dálky a tlumeně. Soustředil se jen na sténající zemi a na divoké energie. Oči měl stále zavřené, ale v duchu si živě představil, co udělal. Pěstí načrtl dlouhou trhlinu, která se objevila v půdě, stejně zručně, jako když slepec čte lidskou tvář. Cítil padající těla, ječící hlasy a řev vojáků, kteří vrávorali k okraji příkopu tlačeni vpřed vlastní setrvačností, když tíha davu před nimi nečekaně zmizela.

Isak se přinutil magii pustit, vstal a cítil, jak z něj odplývá a mizí do nočního nebe. Odtékající moc mu způsobila závrať, takže chvíli klopýtal, než se mu do nohou vrátila síla.

„Můj pane,“ křičel Vesna, „dokážete utíkat?“ Hledí s obrazem řvoucího lva propůjčovalo příteli strašlivý výraz. Zlaté listí na černé zbroji splynulo s tmou, ve které vyvstávala jen zlatá helma. Vypadal nehmotný jako duch. Nezmínil se Vesna o tom, že se v poslední době necítí úplně jako člověk? Bolest a únava se okamžitě vrátily, jak Isaka strhl zpět na zem pocit viny.

Než si stačil uspořádat myšlenky, ozval se znovu křik, protože přední linie vojáků málem přepadly přes okraj příkopu, který vytvořil. Druhá řada strhla spolubojovníky zpátky a třetí se bleskurychle zbavila zbývajících útočníků. Isak do příkopu neviděl, ale podle křiku poznal, že ne všichni pěšáci unikli.

„Mám na rukou další krev,“ zamumlal si pro sebe v hrůze, potom si vzpomněl, že všichni čekají na jeho rozkazy. „Dost, ty bastarde,“ zavrčel. Nemohl si teď dovolit cítit se provinile. „Pokud něco neuděláš, všichni zemřou.“

Zvedl meč vysoko nad hlavu.

Vesna to přijal jako odpověď a zařval rozkaz, který dál předali seržanti v jeho těsné blízkosti. Pak přiběhl blíž. „Isaku, a co ostatní?“ vydechl a hruď se mu těžce nadouvala. Následovaly další rozkazy a zbytky dvou pluků pěchoty se rozpadly a daly se na útěk k chrámům.

Isak zavrtěl hlavou. „Budou se o sebe muset postarat sami. Kdybych magii vyslal dál, neměl bych šanci udržet ji pod kontrolou. Všechny bych je zabil.“

Seržant znovu zařval a další jednotky se oddělily a rozběhly za spolubojovníky do srdce náměstí. S Isakovými osobními strážci jich už zůstala jen hrstka, ostatní padli. Uviděl hromady zmítajících se těl v příkopu. Pár lidí už se začalo škrábat nahoru, ale Tiniq s Leshim běhali podél okraje a usekávali jim hlavy.

Isak se zadíval na příkop a pocítil záblesk uspokojení. Nebyl dost hluboký, aby nepřátele zastavil, ale náhlý pád musel zlomit nejeden kotník. Dobře jim poslouží. Jen doufal, že zbytek obránců rámus zaslechl a pochopil, co musí udělat.

„Mariqu,“ zavolal Vesna na mága, jenž stále dřepěl na templu. Zíral do chaosu na zemi, kde šílení lidé šlapali jeden po druhém, aby se dostali ke kořisti. „Mariqu, dolů,“ zavolal znovu.

Otočil se k Isakovi. „Když mu dáte jednu z Lebek, možná bude moct něco udělat. Ví toho o magii mnohem víc než vy. Možná se bude muset obětovat, ale zachrání ostatní.“

Isak otevřel ústa, aby odpověděl, když tu se k němu Mariq obrátil. „Do prdele,“ zavrčel bělooký, „nezvládne to.“

„Co se děje?“ řekl Vesna a otočil se. Mariq zavrávoral. Z boku mu trčela násada a černé opeření šípu a tvář měl staženou do bolestivé grimasy. Mág se zadíval přímo na ně a chystal se něco zavolat, když tu ze tmy vylétl druhý šíp a trefil ho mezi lopatky takovou silou, až mu hrot vyrazil z hrudi. Mág zalapal zmučeně po dechu a převrátil se. Vybuchla okolo něj praskající, jiskřící energie, pohasla ale dřív, než stačil dopadnout na zem.

„Krvavé ruce Smrti,“ vykřikl Isak a instinktivně zvedl štít, aby si zakryl obličej, „kde je ten zatracený lučištník? Myslel jsem, že žádné nemají!“

„Taky nemají,“ řekl Vesna. Rovněž zvedl štít, obešel Isaka, aby mu zakryl odhalený bok, a postrčil ho vší silou k Chrámu Smrti. „Do hry se zapojil někdo nový. Přesuňte se.“

Vesna zvýšil hlas a snažil se překřičet vytí občanů Scree. „Hněte sebou! Seřaďte se u vchodu do chrámu a držte obrannou linii, dokud nepadnete!“

Vesna nepočkal, až muži zareagují. Major Jachen se mu objevil po boku a společně hnali Isaka pryč. Chvíli klopýtal, ale odmítali ho pustit, a tak se nakonec rozběhl a oni mu sotva stačili.

„Dokážete vytvořit u chrámu další příkop?“ zakřičel Vesna mezi těžkými nádechy.

„Myslím, že ano,“ odvětil Isak a zpomalil, aby jim neutekl, „ale nebude se sem hodit.“

„Pokud je někde poblíž kněz, musel by být pořádně drzý, aby si stěžoval,“ zasmál se Vesna.

Znělo to zvláštně, jako by tu pro Vesnův smích nebylo místo. Patřil do minulosti, do tichých, mdlých dnů, kdy z nudy vrčel na své společníky. Teprve v tu chvíli si Isak uvědomil, jak moc mu Vesnův smích schází, jak moc spoléhá na to, že mu Vesna s Tilou pomohou udržet si v podivném, privilegovaném životě zdravý rozum. Jejich smích ho dokázal rozesmát a pomáhal mu potlačovat vztek. Do Scree smích nepatřil.

„Takže dostaneš příkop,“ zavolal Isak a zazubil se, i když to ostatní neviděli. Zrychlil krok, jako by z ramen shodil těžké břímě, o tucet yardů dál je ale přesto předběhla dobrá polovina jeho osobní stráže. Ohlédl se. Z příkopu se zatím vyhrabala jen hrstka lidí a kulhala za nimi. Zbytek pěšáků mu byl v patách, protože je nezatěžovala plná zbroj jako hraběte Vesnu. Možná se přece jen dostanou k chrámu včas, aby se přeskupili a připravili na další útok. Ve tmě nebylo na náměstí skoro vidět, ale poskakující plamen pochodně naznačoval, že alespoň jedna jednotka obránců pochopila a dala se na ústup.

Nastal čas pro trochu víry, pomyslel si. Tohle je stejně dobré místo jako kterékoli jiné.

Chrám Smrti dominoval náměstí i celé čtvrti. Na rozdíl od toho v Tirahu, jenž byl díky bohatým občanům, kteří se snažili koupit si přízeň Smrti při posledním soudu, mnohem větší a působivější, netvořil tento kolem centrálního dómu kříž. Nepostavili tu křídla s modlitebními věžemi, jen prostornou čtvercovou budovu, jejíž boční stěny tvořila ze dvou třetin asi dvacítka úzkých oken s barevným sklem. Chrám musel být dlouhý i široký asi padesát yardů.

Mohli by vběhnout dovnitř a ubránit ho? Isak předpokládal, že ano, ale chrám nebyl postaven jen z kamene a stěny stále zdobily dlouhé žluté závěsy, které tu zůstaly po letních oslavách. Nedokázal si vzpomenout, jestli k tomu došlo v Scree nebo v Helrectu, slyšel ale o skupině rytířů, které prohlásili za mučedníky poté, co jim nepřátelé spálili chrám nad hlavami. Ta představa ho děsila, neměli ale na vybranou, museli bojovat. Lučištník, který zabil Mariqa, jim rozhodnutí usnadnil. Alespoň jedna osoba tam venku si zachovala zdravý rozum a barikády osvětlovala spousta pochodní.

Dorazil k chrámu, oběhl roh a dostal se k západní straně budovy a k širokému vchodu, který představoval další důvod, proč není rozumné ukrýt se uvnitř. Dům Smrti totiž neměl dveře, kdokoli mohl svobodně vstoupit.

Budou muset bojovat.

„Kde jsou, u Temného místa, ostatní?“ zaječel Isak, když se dostal ke vchodu do chrámu. Bylo tu příliš málo lidí. Srdce mu pokleslo, když mezi Oddanými spatřil jen statnou postavu generála Chotecha. Na rameni měl stále položenou obrovskou sekyru, ale byl otrhaný a zakrvácený jako správný chetský válečník. Po generálu Gortovi ani po třech stech vojácích, které měl s sebou, nebylo nikde ani stopy. Lenní pán Fordan mu zasalutoval válečným kladivem, stejnou zbraní, kterou proslul i jeho otec. Isak odpověděl a rychle se pomodlil za to, aby neviděl tohoto Fordana umírat stejně jako toho posledního.

„Všichni, kdo tu nejsou, jsou mrtví nebo jako by už byli,“ řekl Vesna, když Isaka dohonil.

Jachen byl s ním a v kožené zbroji a přilbě bez hledí vypadal mnohem méně vyčerpaně. Rozhlédl se. „Sotva jedna divize,“ poznamenal ponuře.

Vesna si zvedl hledí, přelétl pohledem po vojácích a po chvíli přitakal.

„Takže jsme ztratili dvě třetiny mužů,“ řekl Isak a odběhl k rohu chrámu, kde stál prázdný piedestal. Odstrčil stranou vojáka, vyskočil nahoru a rozhlédl se po dlážděném prostoru před Chrámem Smrti. Vchod byl obrácen na východ, aby zachytil vycházející slunce. Isak zvedl paži k Nartisovu sloupovému chrámu na severovýchodě. Pokud by vyhloubil příkop tím směrem, zmenšil by prostor, který by museli bránit, aniž by je uvěznil uvnitř chrámu.

„Vesno, ať se muži seřadí a jdou mi, do prdele, z cesty,“ zařval.

Většina mužů při výkřiku vyskočila a pospíšila si pryč od linie, již si vykresloval v mysli, někteří se ale vydali špatným směrem a Vesna skoro ochraptěl, jak ně křičel. Následné rozkazy přicházely tak rychle, že Isak sotva rozeznal slova, muži ale byli profesionální vojáci. Poznali rozkaz k seřazení, ať už byl vydán v jakémkoli jazyce. Hodně už se jich shluklo okolo hraběte Vesny a další je rychle následovali.

Za rohem se nepřátelé přiblížili na padesát yardů. Opět utvořili velkou, neforemnou masu, postupovali však opatrněji a postavy v čele se neustále otáčely a čekaly, až je někdo předběhne, jako by si nebyly jisté, co vlastně dělají. Okázalé chrámy je zpomalily, ale Isak pochyboval, že dokáží dav zastavit. Isak nejbližšího muže podpálil a viděl, jak se jeho rozedrané šaty vzňaly a zahořely oslnivým plamenem, nepočkal ale, aby se podíval, jestli to ostatní zdrží.

Poslední pěšáci zaujali postavení a kavalerie zanechala koně u Nartisova chrámu. Isak se rozběhl podél linie, kterou si načrtl v mysli, a utíkal skoro třicet yardů. Znovu si klekl a dotkl se Lebky na kyrysu. Tentokrát magie dychtivě odpověděla, protekla mu tělem a vlila se do země. Sotva vydal rozkaz, obrovská energie začala otřásat dlažebními kameny a kroutit je.

Náměstím se rozlehlo strašlivé dunění, jak se země s děsivou lehkostí rozervala. Přehlušilo všechny ostatní zvuky, a když se v zemi otevřela černá průrva, vlna moci odhodila Isaka dozadu. Zůstal ležet, protože země se dál otřásala. Mrkal a zíral na noční nebe. Mračna nad městem vypadala rudě, jak odrážela požáry, trhlinou v oblacích ale zahlédl hrst hvězd, které statečně zářily.

„Doufám, že jste opravdu moji zatracení předkové a hledíte teď na mě,“ zamumlal, pomateně se zachechtal a cítil, jak mu magie odplývá z brnících údů. Zadíval se přes nohy na rozeklanou díru v zemi. Byla široká, budou mít problém ji přeskočit, ale nebylo to nemožné. Dlažební kámen u jeho pravé paty se najednou uvolnil, spadl do příkopu a zarachotil o dno. Následovala ho uvolněná zemina.

Isak vyskočil a protáhl si ramena. Zvedl Eolis k nebi a dál upíral oči na slabé jiskřičky světla nad hlavou. „Je načase, abyste zasáhli, a ne jenom přihlíželi, vy bastardi,“ zařval, když dav oběhl roh chrámu. Uslyšel, jak za ním běží vojáci, a vzápětí se objevil Jachen se zbytkem farlanských jednotek. Lenní pán Torl zaujal postavení po jeho levém boku, po pravici se pak objevila Shinir a zamračila se na něj. Řemdih si obtočila kolem těla, aby se jí nepletl do cesty, a v ruce držela obyčejný kulatý štít, který sebrala padlému kopiníkovi. Zdokonalila velmi prostou techniku, kterou od ní přejalo mnoho dalších. Jednoduše se na protivníka vrhla, praštila ho štítem do obličeje a podřízla mu hrdlo kopisem.

Znovu se zadíval na příkop. Byl hlubší než ten předchozí, dobrých deset stop, takže si ti, kdo ho nedokáží přeskočit, při pádu pravděpodobně zlámou kosti. A dostat se z něj bude taky mnohem obtížnější. Obránci se seskupili do hrubého trojúhelníku zády ke vchodu, který tvořily tři široké oblouky v čelní zdi chrámu.

Isakův příkop rozřízl náměstí směrem k Nartisovu chrámu. Ten chránili Farlané, kdežto Oddaní postavili štítovou stěnu na zbývajícím prostoru. Generál Chotech zaujal pozici u konce příkopu a tyčil se nad statným pěšákem, který před ním poklekl, opřel štít o zem a vytvořil tak překážku, nad níž generál mohl sekat sekyrou. Bude to únavná práce, dokonce i pro Chetse, ale nic jiného jim nezbývalo.

Díval se, jak Vesna obhlíží štítovou stěnu, když se šerem začali plížit blíž první lidé.

„Na co čekají?“ zařval generál Chotech.

„Koho to zajímá?“ odpověděl Vesna. „Možná je znervóznily chrámy. Ať už za to může cokoli, zpomalilo je to a my získali trochu času.“

Dav houstl, otrhané postavy se kupily a v rukách držely všemožné zbraně. Někteří lidé sebrali jen štíty padlých pěšáků, ale na tom nezáleželo. Zbraně se v bitvě rychle otupily a dlouhý boj nakonec skončil tím, že do sebe nepřátelé prostě bušili, a ocelí vyztužené štíty byly v tom případě skoro stejně dobré jako meče. Táhlý řev přitáhl Isakovu pozornost zpět k místu, které s ostatními chránil. Několik desítek rychlejších nepřátel vedlo útok přímo na něj. Další nesli pochodně, které obránci zanechali na barikádách, a Isaka zamrazilo, když si vzpomněl, že málem vydal rozkaz ke stažení do chrámu.

Útok vedl mladý muž. Klátil dlouhými, vyzáblými pažemi, na sobě měl jen otrhané kalhoty a divoce se oháněl dlouhým kuchyňským nožem. Tvář měl staženou nenávistí a tak úporně se soustředil na Isaka, že si příkopu ani nevšiml. I při pádu po bělookém sekal. Isak slyšel odporné prasknutí, jak mladík narazil obličejem na kámen a zlomil si vaz, nespouštěl ale oči z ostatních nepřátel.

První neodhadl při skoku vzdálenost. Přistál sice na opačné straně, klesl ale na koleno a Jachen mu vzápětí rozsekl obličej a shodil ho do jámy. Potom už se dav řítil vpřed pohromadě a vojáci museli brutálně, a jakkoli to jen šlo, skákající nepřátele odrážet. Isak na tom byl lépe než ostatní, protože díky své váze mohl stát skoro na úplném okraji příkopu a odrážet štítem všechny, kdo se na něj vrhali. Jeden po druhém padali do díry a útok se zpomalil.

„Příkop není dost hluboký,“ zaječel Jachen, dřepl si a bodl do krku muže, který se prsty zachytil okraje a škrábal se nahoru.

„Pokud si myslíš, že to zvládneš líp, posluž si,“ zakřičel Isak a hrubě sekl do ramene ženu, která přeskočila příkop neozbrojená a vrhla se na Isaka holýma rukama. Magická čepel rozťala ženu v půli, a když se kusy těla zřítily do jámy, postříkala Isaka i vojáky okolo sprška krve.

„Do prdele s váma,“ řvala Shinir a vší silou mrkala, aby se zbavila krve, která jí zalila obličej. „Teď to mám v očích!“

„Desátníku!“ obořil se na ní Jachen. „Dávejte si pozor na pusu! Můj pane, příkop dlouho nevydrží. Podívejte se sám.“

Isak musel souhlasit. Příliš mnoho útočníků teď zpomalovalo, seskakovalo dolů a snažilo se vyšplhat nahoru k drolícímu se okraji po mrtvolách. Mrtvých dole přibývalo, a to se obrátí proti obráncům.

Hluk prozrazoval, že teď bojují na dvou frontách. Dav se znovu rozrostl a ani únava ho nezbavila zuřivosti. Vojáci byli v akci už celé hodiny a nepřítele nezajímalo vlastní bezpečí.

„Tohle není válka,“ prohlásil. „V té víš, že nepřítel má aspoň trochu rozumu.“

„Do pekel s tím,“ řekl Jachen. „Je jich tolik, že pokud nedorazí posily, je po nás. Ten zatracený příkop se plní mrtvolami tak rychle, že po nich budou moct brzo prostě přejít, a na opačné straně jich čeká ještě skoro celá legie.“

Isak se zadíval na dav plivajících, vyjících lidí ani ne šest yardů daleko. Poprvé se zastavil a skutečně si je prohlédl. Byli vyhladovělí a špinaví a třásli se a klopýtali, když se vrhali do příkopu, aby se k němu dostali. Vypadali jako lidé, které by měl vévoda chránit, ne se zoufale snažit najít způsob, jak je zmasakrovat.

„Je jich čím dál víc,“ pokračoval Jachen, „boj musel přilákat další.“ Isak si uvědomil, že velitel osobní stráže má pravdu. Zadíval se přes hlavy těch nejbližších. Náměstí se plnilo a halil ho vlnící se koberec hlav, který se táhl od mezery v kruhu templů, již ještě před několika minutami bránili.

„Opravdu potřebujeme pomoc,“ připustil. „Ten, kdo zastřelil Mariqa, musel vědět, že pokud se naše situace ještě zhorší, dám mu jednu z Lebek. Sice by ho rychle zabila, ale byl lepší mág, než já kdy budu. Možná by nám dokonce dokázal propálit cestu touhle cháskou.“

„Jaké pomoci se nám tady dostane?“ funěl Jachen, s velkou námahou rozsekl další oštěp a bodl útočníka do krku.

Isak se na okamžik zastavil a lenní pán Torl tak musel utít ruku muži, který se sekáčkem ohnal Isakovi po nohách. Lenní pán sotva sípal a asi konečně cítil svůj věk, ale neváhal zdvojnásobit úsilí, aby Isakovi poskytl čas přemýšlet. Torl bojoval po boku lorda Bahla dost často na to, aby věděl, že Isak zůstal stát z dobrého důvodu.

Pomoc? Rozhodně ne od předků nad námi, pomyslel si. A pak ho něco napadlo. „Samozřejmě, zatracení předkové,“ vykřikl Isak nečekaně.

„O čem to mluvíte?“ řekl Jachen.

„Co tu máme?“ zeptal se Isak, pak si zodpověděl vlastní otázku. „Naprosto nic. Jen duše předků v nebi a šest prázdných chrámů.“

„Doufám, že tím něco sledujete.“ Znělo to, jako by si Jachen dělal upřímné starosti s tím, že se Isak pomátl.

„Víc než to,“ zasmál se Isak. Po Jachenově druhém boku zahlédl zvěda Jeila a zvýšil hlas. „Jeile, vzpomínáš si, jak jsme dorazili do Saroku a já se rozhlédl okolo a pokusil se najít něco, co by nám pomohlo?“

„Já…“ Zvěd se zatvářil zmateně, pak pochopil. „Myslíte vodního elementála, kterého jste probudil? Můj pane, vzpomínáte si, že napadl nás, že ano?“

„Drobný detail,“ řekl Isak vesele.

„Lorde Isaku,“ přerušil ho Jachen, „poznávám tenhle váš tón. Znamená to, že chystáte uděláte něco, co by mi mělo dělat starosti.“

Isak ho udeřil do ramene a Jachen sebou trhl, protože rána byla až nečekaně silná, pak sekl po dvou nepřátelích, kteří se škrábali nahoru přes okraj příkopu. „Vypadá to, že jsem zvolil správně,“ řekl Isak vážnějším tónem. „Potřeboval jsem velitele, který by si dělal starosti ve chvíli, kdy si je já nedělám.“

Isak sáhl do Křišťálových lebek a jeho úsměv se rozšířil, když mu po zbroji začaly téct prskající vlny energie. Vzduch kolem něj se tetelil. „V chrámech najdeš bohy,“ vysvětlil, jako by mluvil s třídou plnou žáčků. „Každého templu i chrámu se při vysvěcení dotkne bůh – o to přece při svěcení jde. Bohové byli možná z města vyhnáni, ale nějaká jejich část tu musela zůstat.“

Ucouvl od příkopu a jeho místo zaujali dva vojáci. Vesna rozkázal jednotce Oddaných, aby se připojila k Farlanům. Příkop se rychle plnil, i když krev činila jeho okraj velmi zrádným. Vzduch páchl po výkalech a probodaných vnitřnostech a třásl se němými výkřiky.

Isak se pokusil pročistit si mysl a nevnímat vyděšený jekot, který se linul ze zmítající se masy pod ním. Snažil se nevidět dychtivou radost na tvářích těch, kdo se úmyslně vrhali dolů a zesilovali řev. Zavřel oči, soustředil se na magii okolo a sobecky se v ní ukryl. Nebyl si tak úplně jist, o co se vlastně snaží, ale pokud dělá chybu, nechtěl vidět její následky.

„Můj pane, co to děláte?“ vykřikl Jachen a praštil přilbou do obličeje muže, který mu hmátl po meči. Stále drželi linii, ale situace začínala být zoufalá. Na barikádách utrpěli příliš velké ztráty.

„Dneska v noci už jsem omylem probudil jednoho boha,“ zamumlal Isak a snažil se ovládnout magii, která mu protékala tělem. Potřeboval energii zklidnit, ne ji rozbouřit. „Tady v chrámech jim ani minstrelova magie nezabrání zhmotnit se.“

„Jim?“ Jachen skoro zavřískl. „Chcete vyvolat Smrt a Nartise? Ach, bohové, chcete snad vyvolat samotného Karkarna?“

„Uvidíme,“ zamumlal Isak, obrátil magii do sebe, vlil ji do své duše a vyslal smysly do horkého nočního vzduchu. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, protože se do něj zařízly zmatek bitvy a bolest a vyvolaly zvláštní víry v proudění na nebi. Cítil teplo latentní moci stoupající z chrámů a slyšel známé volání Nartisova domu ve vzdálenosti sotva několika desítek yardů, zacláněl ho ale stín Smrti v těsné blízkosti. Po chvíli zaslechl tiché hlasy nesoucí se tmou, škrábání nožů a tichý, zvířecí dech v dálce.

Na okamžik ho ovládly pochyby a zaváhal, když si vzpomněl, jak v Saroku probudil malviebrata. Poslední, co potřebovali, bylo, aby situaci ještě zhoršil. Pokud se mu omylem podaří povolat někoho jiného, než zamýšlel, nebude cesty zpátky.

Zadržel dech, poslouchal a napřáhl mysl k tomu, co se zdržovalo na pláni. Nad vším visel temný oblak a on musel na každém kroku bojovat s minstrelovou magií, kterou nyní jasně viděl. Po chvíli vycítil Isak poblíž nejasná stvoření. Nedokázal je od sebe rozeznat, ale věděl, že se jedná o několik tvorů. V nejtěsnější blízkosti jich tušil pět. Cítil na sobě jejich oči, vnímal, když si všimli pátravých dotyků jeho moci.

Nyní se k němu otočili a ve vzduchu se vznášela příchuť, ze které se celý rozechvěl, zvláštní kombinace očekávání a krvežíznivosti, která měla k posvátnu dost daleko. Isak netušil, o koho se jedná, ale na posvátné půdě přece nemohli být démoni… Avšak ze stvoření, která masakr sledovala, vyzařovala radostná bolest. To ho nijak neuklidnilo, ale už nemohl zpátky.

Zaváhal a zvažoval důsledky a vycítil přitom víc ze svého okolí: čirou nenávist sálající z hordy, která se chystala ztéct řídnoucí řady vojáků, a sílící hrůzu ještě blíž. Mlhou jeho mysli pronikly výkřiky, rozechvěly mu kosti a strach jeho spolubojovníků – jeho přátel – se mu zařízl do kůže jako horké nože.

Už nesměl dál otálet. Ať už se stane cokoli, musel se je pokusit zachránit.

Na důsledcích nezáleží, když jsi mrtvý, řekl mu kdysi dávno nějaký voják, na jehož tvář si nevzpomínal. Carel? Veterán by ve slabé chvilce, než by se nabručeně odebral na lůžko, asi něco podobného říct mohl, ale kdy to bylo? Druhá vlna výkřiků, hlasitějších a naléhavějších, vrátila Isaka do přítomnosti. Na podobné úvahy bude čas, pokud přežije následující hodinu, a k tomu potřeboval pomoc temných tvorů, kteří se na tomto místě zdržovali, čekali a sledovali.

Natáhl se ke stínovým postavám a dotkl se jich myslí. Ucukly, stáhly se a začaly prchat k oblakům, ale Isak otevřel Lebky a nasměroval k duchům všechnu moc.

Bohové, ať svojí nevědomostí nepřivodím ostatním smrt, modlil se tiše.

Tvorové se přiblížili a dychtivými prsty se hladově natáhli po řvoucích proudech moci. Isak zalapal po dechu a roztřásl se bolestí, tělem mu totiž proudilo obrovské množství magie. Náhle dostal strach, protože cítil, jak se mu údy rozbíhají žhavé linie. Energie z Lebek do něj zabořily své drápy, divoce ho sevřely a Isak cítil, jak se v dálce rozlehl nocí křik. Jizva na hrudi vzplála jako oheň a Isak si uvědomil, že Xeliath, ať už je kdekoli, trpí tím, co udělal. Isakův strach zesílil.

Suché rty plné puchýřů mu popraskaly a po bradě mu stékala krev. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že křičí spolu s Xeliath. Vykřikl i Aryn Bwr a Isak stiskl pevněji jílec Eolisu. Škubnutí ruky ho probralo a připomnělo mu souboj o Stříbrné noci, kdy se poslední král pokusil ovládnout jeho duši.

Isak se zhluboka nadechl, a když mu do plic vnikl vzduch, cítil se náhle plný energie. Na eleganci už nebyl čas, proto použil všechny zbytky sil k tomu, aby silné, pulzující proudy energie žíznivým tvorům vytrhl a zpomalil tok moci. Mysl mu sklouzla zpátky do těla a Isak se zhroutil na tvrdý kámen, cítil ale jen úlevu nad tím, že žhavá bolest běsnící magie polevila.

Rychle otevřel oči, ale viděl jen tmavé, rozmazané skvrny a záblesky světla a praštil hlavou zpátky o kámen. Plíce ho pálily, lapal chraptivě po dechu a divoce sebou házel, až se mu podařilo zvednout se do sedu. Pokusil se zaostřit a spatřil, jak vojáci uskakují od příkopu.

„Chcanky a démoni, co to, u Smrti, je?“ ječel někdo poblíž. Někdo… Jachen? Jméno se vznášelo v Isakově mysli, když sevřel pevně jílec meče. Jachen, major Jachen. Vrátilo se mu vědomí, vyškrábal se na nohy, kašlal, dávil se a mrkáním zaháněl slzy, které mu kalily zrak.

Další a další hlasy křičely a Isaka zalila nová hrůza. Vrávoral, dokud ho někdo nepodepřel. Tiniq byl zakrvácený a potlučený, ale vypadal živější a silnější než kdy dřív.

„Co jste to provedl?“ obořil se na něj zvěd a jeho bílé zuby se zableskly ve tmě. Než mohl Isak odpovědět, přehlušil hukot hlasů jeden silnější.

„Milosrdná Smrti, to je Hořící muž!“ zařval někdo v hrůze. Isak s Tiniqem spatřili, co muže tolik vyděsilo. Uprostřed útočícího davu se zhmotnila postava dvakrát vyšší než člověk, halily ji plameny a ruce měla vztažené, jako by žehnala lidem pobíhajícím okolo. Isak si vzpomněl na jeden z chrámů, který zdobila freska Hořícího muže. Ve tváři měl výraz čiré agonie, jak se mu okolo hlavy kroutily plameny. Isak ale neviděl nic než žlutý oheň, který se rychle šířil na lidi okolo.

„Podívejte, ten s mečem,“ zvolal Jachen a ukázal čepelí na postavu v davu. Byla stejně vysoká jako Hořící muž, ale na sobě měla zbroj, v ruce obrovský meč a kůži jí zevnitř projasňovalo bílé světlo a ozařovalo vyzáblé rysy a dlouhé, mastné šedivé vlasy.

Isak ztuhl. I toho muže poznal z obrazu – v chrámu za nimi pravděpodobně střežil jeden z bočních vchodů.

Jachen konečně našel hlas a skoro vzlykal strachy, když postavy jmenoval: „Voják… ach, bohové, Chřadnoucí královna! Podívejte, jsou tu všichni. Všichni! Kat a Velký vlk… Přišly si pro nás Smrtky!“

Isak popadl Tiniqa za rameno a napřímil se, přičemž zvěda málem srazil na zem. Přinutil se otevřít vyschlé rty a z plných plic zařval: „Držte pozice! Držte linii!“

„Můj pane?“ řekl Jachen a hleděl na Isaka, jako by i on byl netvorem z nejtemnějších mýtů Země. „Vy jste povolal Smrtky?“

Isak zaváhal. Asi ano… No, musel jsem to být já, ale jak jsem to mohl vědět? „Přivolal jsem pomoc,“ odvětil prostě.

„Smrtky?“ zaječel Jachen. „Pět nejbrutálnějších aspektů Smrti?“

Isak se obrátil k panikařícímu davu vyjícímu hrůzou. Smrtky. Měl jsi to vědět. Zbytky lidí ve městě se chystají na smrt, které boží aspekty jsi očekával? „Bráníme chrámy. Jsou to aspekty Smrti,“ řekl klidně.

„Jsou to Smrtky,“ kňoural Jachen a měl takový strach, že mu skoro nebylo rozumět. „Zabijí všechno a všechny! Chřadnoucí královna nebude zjišťovat, jestli se k ní oběti ráno modlily!“

Isak udělal krok jeho směrem a zvedl Eolis. Meč zářil ostrým světlem, přetékaly po něm praskající provazce energie a syčely od hrotu čepele až po Isakovo zápěstí. „Držte pozice,“ zopakoval a zvýšil hlas, aby ho bylo přes zběsilý jekot okolo slyšet. „Pokud budou chtít zabít někoho z mých, budou muset projít přese mě.“

„Vy chcete bojovat se Smrtkami?“

Isak cítil, jak se mu z hrudi dere známé vzteklé vrčení. „Nebudu tu jenom stát a dívat se, pokud se obrátí proti nám. Můžou být aspekti Smrti, ale budou se bát mých Lebek, nebo je to rychle naučím.“

V davu propukl zmatek. Někteří lidé stále útočili a aspektů si v pomatení vůbec nevšímali, jiní se snažili z Chrámového náměstí uprchnout. Většina jen stála a zírala.

Isak si uvědomil, že také mlčky zírá a zalévá ho pichlavý úžas. Aspekti Smrti se brodili lidmi jako démoni lány obilí a vyrývali do davu zbývajících obyvatel Scree krvavé brázdy. Voják a Kat sekali a stínali s tichou, ponurou cílevědomostí. Hořící muž a Chřadnoucí královna zabíjeli dotykem dlouhých, kostnatých prstů. Velký vlk běhal sem a tam, jeho podivně nahrbené tělo se podobalo spíše šakalovi a postrádalo všechnu ladnost skutečného vlka. I přes obrovský rámus Isak slyšel, jak vzrušeně frká, když pronásleduje ty, kdo se snažili uprchnout.

Nocí se nesl jekot, křik, pláč a vytí a Isakovi se zdálo, že někde v dálce slyší i ozvěnu smíchu. Na okamžik měl dojem, že smích vychází z chrámu za nimi, jako by si sám Smrt užíval nejnepříjemnější stránky svého bytí, ale všichni věděli, že Smrt je netečný. Jeho práce mu nečinila žádné potěšení.

Isak se pokáral za to, že se nechává rozptylovat, a soustředil se znovu na strašlivý masakr před sebou. Během několika minut se Smrtkám podařilo zabít víc lidí než Isakovým mužům za celou noc, ale boží jatka se už vůbec nedala považovat za bitvu. Nebyl to zoufalý boj o přežití, pochmurná rutina útoku a protiútoku, bodání a zabíjení a snahy potlačit strach tváří v tvář nezastavitelné hordě. Tohle bylo jiné, byla to prostá vražda, řezničina a Isak nemohl uvěřit tomu, že jsou bohové něčeho podobného schopni. Stejný odpor viděl ve tvářích mužů okolo.

V okamžení se screejskému lidu vrátil zdravý rozum a nad davem se nesly prosby a modlitby.

Isakovo srdce sevřela ledová ruka. Minstrelova magie přestala účinkovat, ale bohové si i nadále ukájeli divoké touhy na minstrelových obětech kvůli moci, kterou jim on propůjčil.

Starci v karavaně, v níž Isak vyrostl, vždy říkali, že Smrtky muži ukáží, čeho se nejvíce bojí. Vezmi člověka do Chrámu Smrti, ukaž mu malby na stěnách a každý muž, žena a dítě si vybere tu, které se nejvíce bojí. Isak vždy věřil tomu, že se nejvíce bojí Hořícího muže. Z představy muže v plamenech se mu dělalo zle, ale pohled do nemilosrdné tváře Chřadnoucí královny způsobil, že se roztřásl. Ostatní Smrtky zabíjely bez rozdílu, ale vypadalo to, že ona si bere víc než život. Když hladila zděšené lidi dlouhými, ohlodanými nehty po tvářích, hleděla jim do očí a zdálo se, že mrtvým, šedým pohledem rve smrtelníkům z těla duši, zatímco odporné nemoci v okamžení rozložily jejich maso. V jediném okamžiku uvalila na oběti bolest dlouhých let, zhuštěnou a destilovanou v nejčistší agonii, která lidi zabíjela stejně jako nemoci.

Isakovi se roztřásla ruka, když Chřadnoucí královna upřela pohled na zástup zkoprnělých, fňukajících lidí. Toužil výt strachy a vinou. Zavrávoral a obrátil pohled k chrámu. Panovalo v něm ticho a tma, jediné světlo poskytovaly dvě pochodně u vchodů a ty teď vrhaly dovnitř hluboké stíny. Oltář ve středu budovy tvořil kus černoty, kterého se svit pochodní ani nedotkl.

Tohle jsem nechtěl, pomyslel si přes závoj kypících energií Lebek, které mu vyly v uších a prosily, aby je použil. Jak se to stalo? Za co položili ti lidé životy? Aby ochránili chrámy těch démonů? Řekli jim, že je jejich povinností bránit slávu bohů, ale teď vidí, jací netvoři bohové skutečně jsou… Anebo za to můžu já? Udělal jsem něco, čím jsem je překroutil? Vzali si něco ze mě, když jsem jim dal sílu zhmotnit se?

„Zastav je,“ ozval se hlas v jeho hlavě. Jizva na hrudi mu vzplála a vedle sebe ucítil Xeliath. „Povolal jsi je, takže jim můžeš poroučet.“

„Xeliath?“ řekl Isak nahlas, než si uvědomil, že nemusí. „Kde jsi? Vidíš je?“

„Vidím,“ řekla a její hlas se mu rozléhal hlavou s ponurou cílevědomostí. Její odhodlání Isaka uklidnilo a pročistilo mu mysl. „Živí se tvojí silou, mocí Lebek a strachem tvých mužů.“ Zalapala po dechu. „Isaku, protéká tebou tolik energie. Vysávají ji z tebe jako pijavice. Teče přes jizvu na hrudi, a to mě sem přitáhlo.“

„Můžeš mi pomoct?“

„Jsem míle daleko. Jsme hosté v klášteře u města Perlir. Tohle je jen tvůj boj. Bohové nesní, proto se jich nemohu dotknout.“

„Jak s nimi mám bojovat?“

„Postav se jim a odřízni zdroj jejich síly. Cítím kolem tebe zvláštní auru. Ať už je to cokoli, myslím, že je zastaví. Bez tvojí pomoci se dají na útěk jako zbití psi.“ Její hlas zněl najednou naléhavě a to Isaka přimělo k činu. Z dálky se dál linul křik.

Isak popadl Eolis a opřel se o něj, protože se mu slabostí podlomila kolena. Cítil se opojený magií, která mu plnila hlavu.

„Můj pane,“ vykřikl hrabě Vesna, když spatřil Isaka vrávorat. Přiběhl k němu a vzal ho za paži.

Isak se omámeně zadíval příteli do tváře. Vesna si sundal přilbu a Isak viděl jeho uslzené tváře. Plakal strachy? Vyčerpáním? Nebo nad smrtí muže, kterým kdysi býval…

A přesto k tobě přiběhne a podepře tě, tento muž, který je přesvědčen, že tě zklamal. Odhodí strach, jen aby tě nenechal padnout, takže kdo tady koho zklamal?

„Držte linii,“ zašeptal Isak, sevřel Vesnovi rameno, opřel se o něj a snažil se sebrat sílu. Vesna tu pro něj byl navzdory vlastním problémům stejně jako mnozí jiní, a ti všichni potřebovali silného pána, jinak zemřou.

Vstávej, bastarde, řval na sebe Isak v duchu, vstaň a postav se jim, jinak nezemřou jen tito muži. Co zbytek tvých jednotek ve městě? Co zbytek Farlanu? Myslíš si, že se Azaer spokojí se Scree? Ne, bude pokračovat, dokud se z Tirahu nestane podobná skořápka.

„Máme držet linie?“ řekl Vesna, vzhlédl a zadíval se na klín vojáků. Někteří klesli na kolena a všichni byli příliš vyčerpaní, než aby mluvili. Teprve v tu chvíli si hrabě uvědomil, že muži kolísají, že nepodléhají vyčerpání, nýbrž strachu, a začal vykřikovat rozkazy.

Isak se rozhlédl. Dav je přestal napadat a jednotky vypadaly na pokraji zhroucení. Jen pohled na Smrtky, které masakrovaly zbytky obyvatel Scree, jim bránil prostě klesnout na zem. Vesnovy rozkazy zvedly hlavy a některé vojáky zklidnily, a jak zbývající seržanti začali křikem předávat rozkazy dál, Isak viděl, že se mužům vrací odhodlání. Věděl, že je nezbytně nutné, aby zůstali na místě, protože pokud se dají na útěk, Smrtky je zabijí. Jejich jedinou nadějí bylo držet se bokem od prchajícího davu.

„Utíkají,“ řekl Jachen tupě. Meč mu visel ochable v ruce a hrotem se opíral o zem. Vypadalo to, že dnes v noci nebude mít sílu ho zvednout. Isak byl připraven modlit se za to, aby už to nebylo nutné.

„Ty bys neutíkal?“

„Neměli bychom taky?“ zeptal se Jachen. „Aspekti Smrti soucitem zrovna neprosluli, ale tihle…“

„Pokud se dáš na útěk, zemřeš,“ prohlásil Isak s jistotou.

„Tak co teď? Zůstaneme tady a dovolíme, aby nás zmasakrovali?“ Vesna byl stejně vyčerpaný jako ostatní a neměl dost sil zapáleně protestovat. Jeho slova zněla odevzdaně, jako by si byl jist, že je to konec, který si pro něj Osud přichystala.

„Ne, pokud s tím budu moct něco udělat.“

„Nemůžete bojovat se Smrtkami.“

„Proč ne?“ Isak stál znovu vzpřímeně a bez opory. „Kdysi došlo k válce, vzpomínáš? Aryn Bwr dokázal, že se bohové dají zabít, a dal Zemi prostředky, jak to udělat. Budou si to pamatovat, protože v Poslední bitvě bojovali.“

Přerušilo je hlasité vydechnutí. Isak se otočil a spatřil, že k nim s taseným mečem a skloněnou hlavou míří Voják. Tvář mu halil závoj mastných šedých vlasů, ale Isak přesto viděl, že bedlivě sleduje zástup Farlanů a Oddaných.

Aspekt měl na sobě různorodé kusy zbroje a z vyzáblého těla mu visely rozličné ocelové pláty a cáry kroužkových košil. Paži s mečem – byla to levá paže, což Isakovi připadalo zvláštní, neboť většina leváků byla přinucena bojovat pravou rukou – měl až na ocelový chránič na zápěstí holou. Vojákova pleť byla bledá jako kůže mrtvoly a ochablá jako ta obětí Chřadnoucí královny, takže vypadal sotva dost silný na to, aby se oháněl dlouhým mečem, kterým masakroval dav.

Ostatní Smrtky se i nadále zbavovaly zbytků lidí na náměstí a pronásledovaly je s nečekanou mrštností. Voják si toho ale nevšímal a mířil k chrámu přes koberec mrtvol, jejichž kosti pod jeho tíhou praskaly.

„Držte pozice,“ řekl Isak klidně. Nemusel zvyšovat hlas, protože na vojáky padlo nepřirozené ticho a všichni ho dobře slyšeli.

„Živí se jejich strachem,“ připomněla Xeliath. „Ale pamatuj, že ty jsi pro ně jako bůh. Nedej najevo strach a oslabíš ten jejich.“

Isak se záměrně beze strachu protlačil farlanskými strážemi a přeskočil příkop, který vyryl do Chrámového náměstí. Na Vojáka hleděl jako na nebezpečného psa. Odvrátit oči znamenalo ztratit nad ním veškerou kontrolu. Navzdory staletí chovu pes nikdy nezapomene, že kdysi býval vlkem.

„Můj pane,“ řekl Vesna tiše. Isak zvedl varovně ruku a Vesna zmlkl. Ať chtěl namítnout cokoli, bylo pozdě. Teď už zasáhne, jen kdyby si myslel, že je Isak v nebezpečí – a do pekel s ním, opravdu by zasáhl. Isak nepochyboval o tom, že by Vesna navzdory zlomenému duchu zaútočil třeba i na aspekt Smrti, kdyby ohrozil jeho pána.

Tohle děláš svým mužům? pomyslel si Isak, když se k Vojákovi blížil. Už cítil tíhu jeho přítomnosti, auru, kterou lord Bahl nosil jako plášť autority, kouzlo, o němž hovořil Morghien a které dokázalo přinutit muže k poslušnosti. Isak se přinutil nižšímu bohovi postavit, po celou dobu ale musel navzdory hrůze v srdci bojovat s touhou pokleknout a poklonit se mu.

Takhle tě vidí lidi? ptal se Isak sám sebe a vzpomněl si na bitvu u Lominu, na bouři, kterou na sebe přivolal v Narkangu, na obrázky, jež měl vypálené v mysli.

Zblízka viděl, že Voják je zbrocený krví. Boty jí měl promočené, otlučenou ulepenou čepel táhl po zemi za sebou a vůbec se nestaral o její ostří. Isak to téměř vzdal, když si uvědomil, o jaký kus ho Voják převyšuje, ale hrdost ho nutila jít dál. Neselže, postaví se následkům čelem.

„Vydej mi ho,“ zavrčel Voják na Isaka, když je od sebe dělila vzdálenost sotva čtyř yardů. Bělooký se zatvářil zmateně, ale pak si všiml, že Voják hledí hluboko do něj, jako by viděl Isakovi až do duše. Voják zavětřil, nemohl se nabažit vůně, kterou k němu od Isaka nesl vítr, a to jen potvrdilo Isakovo podezření. Něco se mu pohnulo vzadu v mysli.

„Je můj,“ řekl Isak prostě. Zapátral v mrtvých očích aspekta, ale nenašel žádnou emoci.

„Vydej mi ho,“ zopakoval Voják. „Jeho duše patří panu Smrti. Pronásledujeme ho už tisíc let a žádné štěně mi odměnu nesebere.“ Aspekt se zadíval na vyděšené vojáky za Isakem. Na rtech se mu objevil slabý úsměv. „Vydej mi ho, jinak tví muži zemřou.“

V Isakovi se vzedmul vztek a nečekané opovržení. Tak lehce odhalíš karty? Vyhrožuješ jim, protože se bojíš, jinak by ses s něčím podobným neobtěžoval. Nejsi nic než krutý stín Smrti a bojíš se mě.

„Nezemřou a já ti svého uvězněného draka nevydám. Jsi tady, abys plnil mé rozkazy, a stejně jako jsem tě povolal, tě teď i propouštím. Už tvé služby nepotřebuji.“

„Jsem tvůj bůh,“ zasyčel aspekt, „a ty nemáš právo mě propustit.“

„Můj bůh?“ zopakoval Isak.

Udělal krok vpřed a opatrně si sundal přilbu i masku. Neměl důvod se skrývat. Voják se ani nepohnul.

„Mým bohem je Nartis a neporoučí mi o nic víc než bůh, kterému sloužíš ty. Stvořil mě, dal mi sílu a dary, ale to neznamená, že mě vlastní. S dary zacházím podle vlastní vůle, a to mimo jiné znamená, že obracím zbraně proti nepřátelům. A Smrtky nejsou první.“

„Myslíš si snad, že mi můžeš vzdorovat?“ Voják viditelně zuřil, což jen potvrdilo Isakovo tušení. „Jsem tvojí součástí. Jsem inkarnací vzteku bělookého…“

„No tak jsi mojí součástí,“ obořil se na něj Isak, „ale nejsi vším, čím jsem. Já jsem pánem svého vzteku. Moje duše je poskvrněná a možná jsem se narodil jako zlostné stvoření, ale nedovolím, aby ze mě zloba udělala stejného netvora, jako jsi ty a tobě podobní.“

Isak významně zasunul Eolis do pochvy a dotkl se hrudi. „Dal jsem ti moc zjevit se,“ řekl a opět se plně ovládal. Prsty se mu zahřály, když je položil na Lebku, neboť magie v ní byla živou bytostí. „Je to moje moc a já si ji mohu kdykoli vzít zpátky.“

Myšlenkou uchopil energii, která vytékala z Lebek na náměstí. Magie se vzepjala a svíjela se v jeho sevření, protože zoufale toužila téct dál, a Isaka napadlo, jestli bude mít dost sil na to, aby proud moci ovládl. Dokáže ho přehradit, aby už z něj obludy nemohly dál čerpat sílu? Pochyby ale zmizely, když si uvědomil, že za sebou má Aryna Bwr a ten vede jeho pohyby. Cítil, jak poslední král zoufale touží uniknout krutému, hladovému pohledu, a dovolil duchovi, aby řídil jeho myšlenky a zastavil proudění moci stejně snadno, jako by zatáhl závěs.

K Isakovu obrovskému zadostiučinění přelétl přes Vojákův obličej záblesk překvapení, pak aspekt zmizel a na kameni po něm zůstaly jen krvavé šlápoty. I ostatní Smrtky se rozplynuly. Téměř se usmál, ale dal si pozor, aby se tvářil bezvýrazně, když se otočil k vojákům před chrámem.

Vyvolání Smrtek na něm očividně nezanechalo žádné následky. Nepoznamenalo ho na kůži jako bouře… Všude okolo ale leželi mrtví. Tohle nebylo ani správné místo, ani správný čas cítit se spokojený sám se sebou.

Vrátil se zpět přes příkop a uvítaly ho úžas a úleva. Vesna s Jachenem se usmívali, ale Isak nemusel slyšet jejich slova, aby věděl, že se k úsměvům nutí. Právě viděli, jak se postavil Smrtkám. Bylo příliš brzy, než aby cítili něco víc než úžas nad tím, že jsou stále naživu.

„Můj pane,“ zachraptěl Vesna, „nepřestáváte mě udivovat.“

„To jsi nečekal, co?“ Isak se rozkašlal, jak ho konečně zasáhlo vyčerpání po celonočním boji.

„Mohl to očekávat vůbec někdo?“ nadhodil Jachen. Sundal si přilbu a teď si odepínal koženou zbroj. Tvář měl zbrocenou potem a vlasy slepené.

„Zvykneš si,“ prohlásil Isak s úsměvem, vydal se ke schodům do chrámu a vděčně na ně klesl.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Vesna opatrně.

„Jen unavený… a žíznivý, když tak o tom přemýšlím.“

Sotva slova pronesl, Vesna už křičel rozkazy a zbytky farlanské kavalerie se klopýtavě vydaly ke koním ukrývajícím se mezi sloupy Nartisova chrámu. Dav i Smrtky zvířata ignorovaly, a přestože je zneklidnil pach krve a vnitřností, byla nezraněná. Brzy už první kavaleristé mířili k Vaslovu chrámu, kde stále tekla voda. Pokud Oddaní s podobnou svatokrádeží nesouhlasili, měli dost rozumu na to, aby drželi jazyk za zuby.

Zbytek vojáků následoval příkladu svého pána a také se zhroutil na zem. Vesna otevřel ústa, aby jim rozkázal vstát, vzápětí ale klesl bezmyšlenkovitě mezi ně. Brzy všichni, kdo přežili, leželi na zemi, kde ještě před chvílí čekali na smrt v rukách blouznících hord. Nikdo neměl sílu promluvit. Vojáci, kterým zůstaly dýmky, je naplnili tabákem a dělili se s ostatními. Pro muže se zjizvenou tváří a šedivějícími vlasy představoval návrat od pochodně u vstupu do chrámu, kterou si zapálil dýmku, příliš velkou námahu, proto usedl na schody několik stop od Isaka. Chystal se potáhnout, potom téměř stydlivě nabídl dýmku Isakovi.

Tabák tvořilo obvyklé vojenské smetí, páchl, byl černý a hořký a za normálních okolností by Isak odpornou chuť ze srdce proklel, ale tohle nebyly normální okolnosti a on téměř zasténal rozkoší. Alespoň na okamžik potlačil zápach mrtvých, krve, výkalů a potu, takže byl požehnáním hodným chrámů, které ubránili.

Několik set duší sedících před Chrámem Smrti uprostřed masakru, jaký nikdo z nich ještě nezažil, si bude do konce života spojovat pach hořkého tabáku s něčím požehnaným.

Po několika minutách uslyšeli v dáli zvuky. Zvedli hlavy, když poznali dunění okovaných kopyt na dláždění. Po chaosu okolo přinášel tento jasný zvuk útěchu.

„To bude generál Lahk,“ zamumlal Isak. Rozhlédl se. Nikdo se neobtěžoval vstát. Vesna zabručel na souhlas, ale jinak ho to nezajímalo. Isak se znovu natáhl pro dýmku, kývnutím vojákovi poděkoval a rozhlédl se po zkáze na Chrámovém náměstí. Tolik mrtvých, a ani si nebyl jist, proč vlastně zemřeli. Přilákali ho sem, ale proč? Kvůli tomuhle? Měl celou situaci jen zkomplikovat, až si bude Azaer vyřizovat účty s králem Eminem? Ale ne, to nemohla být pravda, protože zrádný Králův muž, Ilumene, ho sem vylákal osobně… Pokud ale nešlo o obyčejný bluf. Isak složil hlavu do dlaní. Na podobné úvahy neměl dost sil. Věděl jen, že si vyřídil účty, a toužil se vrátit domů. Tam ho čekalo dost problémů a o Scree už nechtěl ani slyšet.

Někdo zavolal jeho jméno. Přinutil se vzhlédnout a uviděl, že jeho směrem klopýtá generál Chotech. Byl zakrvácený a zhmožděný, velkou sekyru ale i nadále nesl na rameni a jako správný Chetse si při chůzi vůbec nevšímal svých zranění.

„Než se objeví armáda, chtěl bych vás poprosit o laskavost,“ řekl, když se dostal k Isakovi.

Isak se zamračil. „Pokud chceš o něco požádat, varuji tě, že nemám zrovna shovívavou náladu.“

Vojáci okolo se pousmáli, ale generál ho vzal za slovo. „Jen o to, abyste se ke mně připojil v modlitbě.“

Pro jednou byl Isak rád, že je příliš vyčerpaný na to, aby se rozesmál, protože generál by to dozajista špatně pochopil. Namísto toho se na něj klidně zadíval. „Modlit se? Ke… Smrti? Po všem, čeho jsme právě byli svědky?“

„Přežili jsme,“ odpověděl Chotech. „Přežili jsme přesto, že všechno stálo proti nám. Bojovní aspekti Smrti nás zachránili a já jim za to chci poděkovat.“

Isak otevřel ústa, aby něco namítl, ale popravdě nedokázal najít žádný rozumný důvod. Generál měl pravdu, a ať už se to Isakovi líbilo, nebo ne, sloužil jako lord bohu. Ta představa v bělookém vzbudila nevolnost a zároveň pobavení, protože všichni věděli, že není nijak zbožný, na druhou stranu ale nezamýšlel odvrátit Farlany od bohů. Kdo se o něco podobného pokusil, draze za svoji troufalost zaplatil.

Tupě tedy kývl, vyškrábal se na nohy a mávl přitom odmítavě na majora Jachena, který se chystal vyskočit na nohy a pomoct mu. Bok po boku se stárnoucím Rytířem chrámů vystoupal po zbývajících dvou schodech a vydal se hlavní lodí k obsidiánovému oltáři.

Jejich kroky se rozléhaly prázdnou budovou a ozvěna stoupala k černým trámům, z nichž visely další závěsy, kterých se vánek ani nedotkl. Podlaha byla nerovná, a když Isak sklopil oči, aby nezakopl, uvědomil si, že dlažební kameny tvoří náhrobky s vytesanými jmény a posledními modlitbami těch, jejichž popel urny pod podlahou obsahují.

Isak si vzpomněl na to, jak ho do Chrámu Smrti vzali jako dítě. Tehdy se děsil představy, že by měl kráčet po mrtvých. Teď mu jejich přítomnost přinášela útěchu stejně jako vědomí, že zůstanou na tomto místě klidu a rozjímání navěky. Dunění podkov venku sílilo a Isak se ve tmě usmál. Přátelé dorazili na Chrámové náměstí. Brzy je bude mít po boku.

Došli k oltáři a Isak si sundal z paže štít, když tu koutkem oka zachytil pohyb. Pootočil se, něco ho ale tvrdě zasáhlo do hrudi a sklouzlo po náprsním krunýři. Rána ho přirazila k oltáři a on na okamžik nemohl pohnout rukama. Nedosáhl na Eolis, odkopl proto tmavého tvora stranou, ten zařval, přistál na generálovi, otočil se a tvrdě ho udeřil do břicha. Chotech zalapal po dechu a zlomil se v pase.

Útočník ucouvl a Isak ve slabém světle spatřil dlouhou čepel a ucítil horkou krev, která se mu rozstříkla po tváři. Chotech upadl, jeho nohy sebou škubaly a Isak věděl, že je mrtvý.

Ve tmě útočníka dobře neviděl, stačilo ale, co rozeznal: čepel v každé ruce a deformovanou hlavu s dlouhým rohem stočeným dozadu. Takhle nevypadal člověk… Na mysli mu vytanula vzpomínka na lorda Chalata. Nebojoval chetský bělooký s něčím podobným v Chrámu slunce, když vyslýchal Mihna? Byl to voják posedlý démonem.

Vrhl se vpřed, praštil protivníka loktem do obličeje a nakopl ho kolenem do rozkroku. Byl mnohem větší než nepřítel, který byl vysoký jako průměrný Farlan, když ale útočník spadl na zem a znovu vyskočil, Isak si uvědomil, že je stejně rychlý jako on a nadpřirozeně silný.

Nepřítel po něm znovu skočil. Isak ho chytil za zápěstí, roztočil se a chystal se ho odmrštit, tvor se ale zkroutil a nakopl ho patami do břicha. Ostrá bolest Isakovi prozradila, že má na nohách bodce. Trhl sebou a odhodil tvora na kamenný oltář, protivník se ale odrazil a vrhl se zpátky, a tak se Isak vší silou zahnal a udeřil ho pěstí ze strany do hlavy. Úder tvora zpomalil a Isakovi se podařilo tasit Eolis. Dovolil nepříteli, aby se přiblížil, protože už odhadl jeho dosah a rychlost.

Tvor zavrčel a potřásl černou hřívou, jako by se snažil vzpamatovat. Namísto rukou měl kostěné výrůstky dlouhé jako dýky. Jimi zabil generála Chotecha.

Isak za sebou slyšel kroky a hlasy, ale věděl, že pomoc dorazí příliš pozdě. Zdálo se, že to ví i sám tvor, protože neztrácel čas, vrhl se vpřed a napřáhl ruce. Isak ustoupil do strany a chytil ho za levou paži. Eolis uťal ruku lehce v zápěstí a tvor se zhroutil na zem a vyl bolestí. Isak zaútočil, chystal se protivníka probodnout a skoncovat s ním, tvor ale ránu vycítil, odkulil se stranou a divoce mu sekl po obličeji. Bělooký se vyhnul kostěnému výrůstku, popadl nepřítele levou rukou za předloktí, trhl vzhůru a slyšel, jak protivníkovi praskl loket. Tvor zavřískl bolestí, ale Isak věděl, že dokud nepřítel stojí, je stále nebezpečný.

Smýknul s ním znovu o oltář a ohnal se mečem, aby zasadil smrtící úder. Tvor se zvedl a paže, kterou Isak zlomil, mu bezmocně visela podél těla.

„Isaku, ne!“ zaječel hlas za ním a Isak zahlédl, jak k němu tryskem běží Tila s Jachenem a Vesnou v patách. Vypadala vyděšeně, ale než mohla cokoli říct, Isak se otočil, vykopl a podrazil protivníkovi nohy. Kopnutí tvora roztočilo, takže se udeřil hlavou o schody oltáře a chrámem se rozlehlo kovové zařinčení.

Země ztichla. Dusot kroků za Isakem nebyl skoro slyšet. Zaváhal. Kov? Sklonil zbraň a podíval se pozorněji. Nakopl tvora ze strany do kolena a uviděl, že má přes kalhoty natažený hrubý chránič. Meč mu zakolísal, protože tvor se začal zmítat v agonii, potom Isak zahlédl jeho zkroucenou tvář. Aryn Bwr pronesl v jeho mysli slova, která neznal, a Křišťálová lebka na jeho hrudi krátce zapulzovala.

Z tvora před ním se vytrhl nejasný stín, rozplynul se a k černým trámům se vzneslo vzteklé vytí. Isak ho ignoroval. Tvor znovu zaječel, ale tentokrát to byl lidský zvuk plný strachu a bolesti. Eolis vypadl Isakovi z ruky, když si muže u svých nohou prohlédl zblízka.

„Otče?“