30.

Doranei ztuhl a ustoupil za rozštípnutý kmen třešně ležící v ulici. Vpředu viděl Mikisse, meninského upíra, který zůstal stát a natáčel hlavu ze strany na stranu, jako by větřil. Tvořili nejmenší skupinu, Zhiu doprovázelo jen několik členů Bratrstva a dbali na to, aby se drželi od nadpřirozených spojenců co nejdále.

Tři zbývající učedníci s bílými maskami, které Zhia získala od Šašků, běželi tiše s nimi. Tvrdila, že jí zůstanou naprosto věrní, i kdyby bojovala se samotnými Šašky. Zhiinu nesourodou armádu doplňovali Haipar, Legana, nekromantikův sluha Nai a její vlastní sluha Panro, který nesl přes rameno plátěný vak. Doranei tušil, že ve vaku ukrývá stan, poslední záchranu pro případ, že by je venku zastihl úsvit. Nai s Panrem byli ozbrojení ocelí pobitými obuchy a cestou je už nejednou použili. Navzdory požárům, které zničily velké části jižního Scree a zahnaly davy dál na sever, po celém městě se stále ukrývaly velké tlupy.

Doraneie napadlo, že se skupiny lidí, na které nyní naráželi, liší od běsnících davů. Pořád šílely, ale zdálo se mu, že se jim pomalu vrací lidské emoce. Rozpoznal děs, protože už nechápaly Zemi okolo, a strach, který je dohnal ke strašlivým skutkům. Hrůze se vrátila lidská duše, a to Doraneie vystrašilo ještě víc.

Zhruba věděl, kde asi se jeho společníci nachází, i když se ukrývali z dohledu. Král Emin obcházel cíl zezadu a zbývající Královi muži se oddělili, aby se přiblížili z východu.

Mračna na nebi zakrývala hvězdy a klouzala přes město jako víko rakve. Upíral oči na Mikisse, který dostal za úkol je vést. Napadlo ho, jestli vycítil hrozbu, nebo jen nějaký chutný zákusek. Obojí bylo možné.

Jeho paže se dotkla ruka. Doranei sebou vylekaně trhl, zvedl meč, ale ruka ho pevně chytila za zápěstí. Otočil se, aby sekl sekyrou, ale ztuhl, když uviděl, jak se ve tmě třpytí Zhiiny safírové oči.

„Klid,“ řekla. „To jsi před bitvou vždycky tak nervózní?“

„Ano,“ zasyčel Doranei rozzlobeně. „Následuji maniaka městem šílenců a pronásleduji mága s Křišťálovou lebkou. Jsem zatraceně vyděšený. Krvácím mnohem snadněji než vy, vzpomínáte?“

Zhia mlčela a chvíli na něj jen zírala. „Promiň,“ řekla nakonec. „Pro mě je snadné zapomenout, že život je drahocenná věc. Ty se bojíš té jediné věci, po které toužím.“

Doranei zrudl hanbou, když spatřil Zhiin výraz, ale věděl, že nechce jeho lítost. Pustila ho, Doranei opřel meč o vyvrácený kmen a vzal její studené prsty do ruky. „Nedokážu si to ani představit, ale nechci být tím, kdo vám to bude připomínat, ne když to tolik bolí.“

Něžně mu stiskla ruku. „Navzdory všem mým problémům je ve mně stále kus člověka a lidé si někdy potřebují připomenout bolest. Bez ní nemůže být radost.“

Doranei se instinktivně rozhlédl po společnících. Dřepěli o kus dál a vyhlíželi nebezpečí na opačné straně. „Možná teď není nejlepší okamžik…“

„A kdy bude?“ zeptala se Zhia ostře, pak zjihla. Doranei si uvědomil, že Zhia není zvyklá ztrácet kontrolu. Jak by jinak přežila?

„Prozatím jsme v bezpečí a až tohle všechno skončí, je možné, že uběhnou dlouhé roky, než se naše cesty opět zkříží.“

„Doufám, že to bude dřív,“ řekl Doranei tiše.

„To já taky, poklade,“ odvětila, tiše se zasmála a poplácala ho laskavě po ruce v kovové rukavici, „ale není to vždy tak jednoduché.“

„Já vím. Čeká nás válka a je možné, že nebudeme vždy stát na stejné straně.“

„To znám až příliš dobře,“ řekla smutně. „Největší bolest přináší okamžik, kdy si musíme zvolit, na čí straně stojíme.“

Naklonila se blíž, sundala mu přilbu a s překvapující silou ho políbila. Její touha byla skoro hmatatelná. Zabořila mu jednu ruku do vlasů a na půltucet zabušení srdce si ho přitáhla co nejblíže. Druhou ruku mu položila na hruď, jako by se dotýkala jeho srdce.

„Proto bychom si měli užívat každý okamžik,“ zašeptala, když odtrhla rty od jeho. „Nikdy si nezapomeň užít něco zvláštního, když to máš přímo před sebou.“

Doranei kývl, protože nedokázal najít slova. Zadíval se na Zhiu a ucítil něco na rtu. Utřel si ho a na prstu mu ulpěla kapka krve. Vykulil oči.

Zhia se koketně usmála. „Jen malá památka a něco pro mě, abych nezapomněla.“ Než mohl něco říct, dodala: „Neboj, poklade. Jizva bude jediný dárek, který ti zůstane.“ Ukázala. „Myslím, že někdo už se nemůže dočkat, až vyrazíme.“

Doranei si všiml, jak se na ně Mikiss mračí. „Opravdu mu můžeme věřit?“ zeptal se.

Zhia mávla rukou. „Prvních několik dní jsou všichni trochu vzrušení. Mikiss se brzy zase zklidní.“ Ukázala na meč, který nechal opřený o strom. „Pojď, poklade, ještě není po všem.“

Znovu se vydali na cestu, tentokrát ale ráznějším krokem a Mikiss šel stále v čele. Upíři byli jediní, kdo šel se zbraněmi schovanými. Doranei ještě neviděl, že by Zhia tasila dlouhý meč. Jediná osoba, které se podařilo proniknout přes učedníky, utržila za svoji námahu pořádnou facku. Když bylo po všem a útočníci padli, Doranei vedle chlapce poklekl a dokončil práci nožem. Odhadl, že mu mohlo být tak patnáct let, ale dalo se to jen těžko odhadnout, když sebou házel na zemi a levou stranu obličeje měl úplně rozdrcenou.

Ohně stále bez zábran zuřily a Doranei cítil na odhalené tváři horkost pokaždé, když se vítr obrátil, což dělal se zrádnou pravidelností. Král Emin si velký kus zašel, aby se vyhnul hořícím částem města, a bezpochyby kráčel po zemi stejně horké a rozpukané, jako byla půda pod Doraneiovýma nohama. Nevěděl, jak je to dlouho, co tady ohně dohořely, ale tu a tam stále stoupaly obláčky kouře a kameny rozeseté okolo byly na dotek nesmírně žhavé, jak Sebe na vlastní kůži poznal. Podělil se s Doraneiem o nervózní úsměv, když zjistil, že jeho pošetilost neprošla bez povšimnutí.

Od chvíle, kdy se k nim připojila Zhia, se Sebe držel od Doraneie co nejdále. Byli obvykle nerozluční, protože spolu vyrostli, od sirotčince až po Bratrstvo. V každém smyslu slova byli bratři. Nyní Sebe milence pozoroval a snažil se zjistit, co přesně mezi nimi je a co to znamená pro zbytek Bratrstva.

Doranei si nedělal starosti. Při posledním útoku se Sebe instinktivně přesunul k němu a chránil mu záda. Bojovali dobře a o soukromé myšlenky se Sebe podělí jen s králem, a to jen když se zeptá.

Dokonce ani Beyn nezakročí, dokud mu někdo nepředloží důkazy o tom, že se Doranei něčeho dopustil, a Doranei věděl, že kdyby podobné důkazy existovaly, nebyl by už naživu. Zrádce se v Bratrstvu obvykle cítil v bezpečí, dokud se za ním v opuštěné uličce neobjevil Coran… a nevykonal královu spravedlnost.

Jen Ilumene trest očekával a jen Ilumene mu unikl. Doranei si povzdychl. Ilumene, syn, kterého král Emin nikdy neměl. Byl Ilumenovým přítelem ještě předtím, než se stal skutečným členem Bratrstva. Bylo snadné mít ho rád. Od počátku bylo všem jasné, že je první mezi rovnými, ale dokonce ani veteráni to Ilumenovi nezazlívali. S lehkým úsměvem a bystrou myslí se Ilumene rychle stal srdcem Bratrstva, jediným mužem, kterého se náročná práce nijak nedotkla. Možná jsme o tom měli víc přemýšlet. Doranei se ušklíbl. To řekl Sebe, když je Ilumene zradil a povraždil královy spojence v Narkangu.

Šarm nahradilo pohrdání, když si Ilumene uvědomil, že navždy zůstane jen členem Bratrstva. Nikdy se o tom nezmínil nahlas, ale nebylo to nutné. Všichni věděli, že chtěl, aby ho král jmenoval svým nástupcem. Odmítl uznat, že na to už je příliš pozdě. V době, kdy vztah mezi Ilumenem a králem skončil v troskách, překroutil Ilumenovu osobnost jeho vlastní vztek. Jako král by byl despotou, zoufale by se snažil překonat úspěchy adoptivního otce a nezajímal by se o to, jak by ostatní trpěli, aby toho dosáhl.

Pod nohou mu ujel kámen, Doranei zakopl a vysloužil si za neopatrnost káravé pohledy. V nepřirozeném tichu ulice se rachot rozlehl jako prásknutí biče. Na Zhiino znamení zastavili.

„Náš cíl je támhle,“ pošeptala Doraneiovi a ukázala na hořící ruiny ve vzdálenosti asi sta yardů.

„Jste si tím jistá?“

„Naprosto. Kdybys měl nějakou schopnost vnímat magii, hlava by ti bzučela energií, která to místo obklopuje.“

„Vypadá to, že ta budova vybuchla.“

„Asi ano. Královi mágové poznali, že někdo použil Lebku velmi neopatrně, a protože to ucítili z takové dálky, znamená to, že někdo vypustil v jednu chvíli obrovské množství magie.“

„Dost na to, aby zabila?“ zeptal se Doranei úzkostně.

Zhia kývla. „Snadno. Největší problém je, že opat přišel o rozum. Měl štěstí, že neshořel už napoprvé, i tak mu ale zůstalo jen pár hodin života. Lidské tělo nemůže tak bezohledné užívání vydržet, ale pokud ho vlastní přežití nezajímá, může negovat mé schopnosti syrovou mocí.“

„Ale vy máte plán, že?“

Usmála se a na okamžik odhalila dlouhý špičák. „Samozřejmě, poklade…“

Zhia zmlkla, protože po Doraneiově pravici vybuchla hromada sutě a jejich směrem vyrazila postava. Doranei zastavil útok zvednutou sekyrou, ale síla úderu ho zatlačila dozadu, když se natočil, aby útočníka odrazil. Něco tvrdého, možná kámen, ho trefilo zezadu do hlavy, zásah ale sklouzl po ocelové přilbě a Doranei se vzápětí otočil a uhodil útočníka hruškou meče do hlavy. Ozvalo se tupé prasknutí, útočník padl obličejem na zem a zůstal nehybně ležet.

Doraneiovi nad nečekaným útokem stále bušilo srdce, když se napřímil a kopnutím otočil tělo na záda.

„Zatraceně, žena,“ zamumlal.

„Stále žije,“ řekla Zhia s upřeným pohledem.

„Jak můžete…“ začal Doranei. „Ne, já to vlastně nechci vědět.“

Přitiskl ženě hrot meče k hrdlu, ale při pohledu na její tvář zaváhal. Byla vysoká, stejně vysoká jako Doranei, měla silné, zdravé údy a i po dlouhých týdnech živoření vypadala stále velmi mladě. „Bohové, je to ještě dítě,“ zamumlal.

„To není překvapující. Mladí budou nejsilnější,“ prohlásila Zhia, obešla ho a zadívala se na ženu. „Ale jsou to už jen tupí tvorové, bez ohledu na věk.“ Vzhlédla k němu. „Mám ji oddělat? Prokážeme jí tím laskavost.“

Doranei na ni chvíli zíral. „Víte to jistě? Ne, je v bezvědomí. Než se vzpamatuje, budeme pryč, a kdo ví? Možná se jí po dnešní noci vrátí zdravý rozum.“

„Zešílela,“ řekla Zhia něžně. „Přišla o všechno, co z ní dělalo člověka. Tím jsem si jistá.“

„Sama jste říkala, že jste podobné kouzlo ještě nikdy nespatřila,“ namítl rozhořčeně. „Nemůžete to vědět jistě. Jsou nevinní, všichni jsou nevinní. Už nás nijak neohrožuje, tak proč bychom jí nemohli dát šanci?“

Zhia otevřela ústa, aby něco namítla, ale nakonec nic neřekla. Rozhlédla se po sežehnutém okolí. Neviděla žádnou naději. Město připomínalo strašlivá bojiště z dob jejího mládí. Vznášel se nad ním mrtvý vzduch. Byl to opuštěný soumračný svět mezi Zemí a Temným místem.

Ale možná je naděje to jediné, co zůstává? Možná by bez naděje, která mu hoři v očích, byl stejný jako oni, prázdná nádoba. Ztratila jsem lidskost už tak dávno, že mě šokuje, když ji vidím tak nezředěnou u ostatních. Najednou Zhia ucítila v koutku mysli pohyb, magie se pohnula, jako když obrovské zvíře zvedne hlavu a zavětří.

„Ach, bohové,“ vydechla a otočila se k hořící ruině právě ve chvíli, kdy z ní k nebi vyrazily proudy energie a roztáhly se jako chapadla pátrající po kořisti. „Objevil nás,“ vykřikla.

Aniž by Zhia počkala na společníky, rozběhla se k domu.

Doranei za ní chvíli zíral, pak ucítil prudký žár, jak načerpala energii z vlastní Křišťálové lebky. S výkřikem se rozběhl za ní. Haipar mu běžela po boku, Sebe mu byl v patách a společně mířili k sílící bouři před sebou. Světlo ohňů pohaslo, jak práskající biče prskající energie zahalily okolí zelenou září, ze které Doraneiovi slzely oči. Klopýtal vpřed a téměř si nevšiml, že se jedno z těl na zemi nečekaně zvedlo a seklo po něm dýkou. Zprudka se zastavil a odkulil se do strany a z dosahu. Za sebou zahlédl Seba se zvednutou sekyrou.

Doranei se vyškrábal na nohy a rozhlédl se po Zhii. Mířila rovnou k hořící magii a po hlavě se vrhla do ruiny domu. Zmizela mu z dohledu, ale Doraneiovu pozornost upoutalo něco jiného. V ostré záři sice neviděl jasně, rozeznal ale nějakého tvora, obrovské stvoření.

Doraneie ovládl oslepující strach, někde hluboko v sobě ale našel zbytky sil. Zavyl, proskočil bariérou plamenů a magie a důvěřoval Zhii, že vybrala nejbezpečnější cestu. Když dopadl, překulil se, vyskočil na nohy a sekl zbraněmi. Koutkem oka zahlédl, jak se po něm ohnal dlouhý úd a něco mu zavadilo o topůrko sekyry. Zahnutý dráp škrábl o sekyru a udeřil ho do hrudi takovou silou, až odlétl dozadu.

Spadl na zem, zrovna když jeden z učedníků Šašků proskočil ohněm a vyrazil směrem k tvorovi. Kost zaduněla o kov, jak učedník odrazil úder s větší ladností než Doranei, vzápětí se ale ozvalo mokré plesknutí trhané kůže. Všechny jeho smysly v panice křičely a Doranei se přinutil vstát a ucouvnout. V tu chvíli proskočili ohněm Mikiss, Sebe a další učedník. Upír měl v obličeji výraz primitivní radosti a v napřažených rukách držel sekyry. Rychlým úderem uťal pracku, která se po něm natahovala.

Doranei poplašeně vykřikl, když kolem něj prolétla velká lvice, a teprve až když vyrvala netvorovi kus masa z těla, uvědomil si, že je to Haipar, ne další nepřítel. Měňavkyně uskočila, Doranei po netvorovi sekl a rychle se vrhl do strany, protože ho málem probodl trojzubec. Sebe se pokusil přetít násadu, ozvalo se ale zařinčení kovu a na zem ho srazilo opeřené křídlo.

Doranei se vrhl vpřed, aby přítele ochránil, bojoval se zoufalstvím a bušil do jediné části netvora, kterou měl na dosah. Odměnou mu byl bolestivý vřískot, rána ale obludu ani trochu nezpomalila. Otočil se právě včas, aby zastavil dráp, který ho málem vykuchal, znovu se otočil a sekl vší silou dozadu, čímž zachránil Seba před probodnutím trojzubcem.

Úder vyrazil Doraneiovi meč z ruky, ale okamžik rozptýlení postačil. Přes mávající opeřené údy si Doranei všiml, že Mikiss útočí na tvora z druhé strany, a vzápětí se k boji elegantně přidala i Legana a zabodla jeden meč netvorovi do těla. Když ho zasáhla, netvor se vzepjal, ale Legana nebojácně útočila dál a vší silou sekala. Mikiss se k ní připojil a Haipar zabořila obrovské zuby do jedné chmatající pracky, strhla ji k zemi a umožnila upírovi bodnout. Doranei cítil, jak se mu po tváři rozstříkla krev.

Konečně se zastavili, lapali po dechu a lvice si setřásala krev z čenichu. V následujícím okamžiku zuřivé proudy magie, které vířily a tančily kolem, zmizely. Mžourali jeden na druhého, protože v nečekaném příšeří nic neviděli. Doranei se rozkašlal a hmátl dolů po Sebově paži, aby mu pomohl vstát. Chvíli tam jen tak stáli, podpírali se a čekali, až se oči přizpůsobí tmě.

„Blahopřeji, děti,“ ozval se ve tmě Zhiin hlas. „Právě jste zabili svého prvního boha.“

Marně se snažili upírku ve tmě najít, dokud nepoužila Lebku a nezažehla tlumené světlo. Doranei pohlédl na ostatní. Legana vypadala téměř bez poskvrnky a sotva se zadýchala, zatímco Mikiss se radostně zubil na mrtvolu u svých nohou. Stačilo jediné mrknutí a z Haipar byl opět člověk, oblečená žena s čepelí u boku. Když si všimla Doraneiova upřeného pohledu, zamračila se a on se rychle odvrátil.

„Boha?“ vydechl Sebe. „To byl bůh?“

Dokonce i mrtvé a nehybné vypadalo stvoření tak nepřirozeně a bizarně, že chvíli trvalo, než ve změti peří a kostnatých údů rozeznal zobák a tvář. Nic podobného ještě nespatřil, dokonce ani na stěnách chrámu. To, co ve slabém světle viděl, vypadalo spíše jako démon než bůh.

„Erwillen Velký lovec. Aspekt-průvodce,“ odpověděla Legana. „Novic, jak že se jmenoval? Aha, Mayel, se o něm zmínil. Mělo mě napadnout, že se v blízkosti tak velkého zdroje magie zhmotní.“

„Právě jsme zabili boha?“ zasténal Sebe. Doranei sebral ze země meč a snažil se nedívat na lepkavou krev na čepeli.

„Byl šílený, pokud ti to pomůže,“ chlácholila ho Zhia a pátrala po dalším nebezpečí. Na ostatky boha kapala z jejího zvláštního meče hustá, rudá a očividně lidská krev. „Velký lovec byl stejně šílený jako opat.“ Krutě se usmála. „Nebojte, poprvé je to vždycky nejtěžší.“

Doranei poslední poznámku ignoroval. „Zabila jste opata.“ Nebyla to otázka, důkaz jí totiž stékal na boty.

„Ach ano, znám pár triků, a když zjistil, že mám taky Lebku, prostě vztyčil štít.“ Setřásla z meče co nejvíce krve. „Zapomněl ale, že štíty k zastavení magie nedokáží zastavit ocel a pohyboval se tak pomalu, jak se dalo od starého mnicha očekávat.“

„Bylo to opravdu tak snadné?“ zeptal se Doranei nevěřícně.

„Ne úplně,“ přiznala Zhia, „ale buď jsem to mohla skončit rychle, anebo pomalu, ale to by všichni v okruhu půl míle zemřeli strašlivou smrtí.“ Chladně se zasmála. „A on samozřejmě nebyl můj první.“

Rozhovor skončil, když si všimli, že jeden z učedníků stále leží na zemi a z rány pod žebry mu prýští krev. Mikiss stál asi yard od zraněného muže a těkal očima od zakrvácené trhliny na svém rukávu ke zvětšující se kaluži krve na zemi, jako by se nemohl rozhodnout, co ho víc fascinuje. Další učedník, který se tomu prvnímu podobal postavou i oblečením, poklekl vedle raněného. Tasil dlouhou dýku a Doranei si na okamžik nebyl jist, jestli nezaútočí na Mikisse.

Potom klečící muž přitiskl dýku příteli ke krku, položil své ruce na přítelovy a bodl. Díval se, jak přítelovy nohy sebou křečovitě zacukaly a ztuhly, chvíli počkal, pak dýku pustil, nechal ji vězet v hrdle a sundal příteli masku. Odhalil krátce ostříhané světlé vlasy, mladou, dětsky kyprou tvář a rozpláclý nos. Lidé z Pustiny se nepodobali žádnému ze sedmi kmenů. Kůže mrtvého akolyty byla šedá, jako by ji někdo poprášil popelem. Doranei to nepovažoval za kmenový zvyk, nýbrž za působení samotné Pustiny. Měli větší štěstí než mnozí jiní. Doranei žil nějaký čas v Pustině, dost dlouho na to, aby poznal, že tam lidé nepřežijí, aniž by je Pustina změnila. Na zelených pláních, kde se dříve rozkládala civilizace starých elfů, nestála žádná města z dobrého důvodu.

„Zhio,“ řekl náhle a odtrhl oči od mrtvého. Upírka dřepěla před Vellernovým aspektem. Otočila hlavu a tázavě na něj pohlédla. „Cítíte minstrela? Musí tu někde být.“

„Proč myslíš?“ Utřela si meč o něco, co vypadalo jako křídlo, schovala ho do pochvy a vstala.

„Protože on ne…“ Doranei ztuhl. „Kde je Lebka?“

Kývla na to, co zbylo ze vchodu do sklepa. „Tam dole s opatem.“

„Nevzala jste ji s sebou?“

Zhia se zamračila. „Řekla jsem ti, že ji nechci, a popravdě jsem zklamaná, že po ní tvůj král tolik touží. Aryn Bwr ji dal synovi, protože věděl, že Velere nebyl dost silný, aby po válce vládl. Je to dar slabým.“

„A co když padne do rukou někoho mocného?“ zeptal se Doranei rozzlobeně. Klečící akolyta trhl hlavou, když uslyšel jeho vzteklý hlas, ale Doranei ho ignoroval.

„Nepovažovala jsem tě za takového hlupáka,“ obořila se na něj Zhia na oplátku. „Tvůj přítel Rojak celou tuhle zkázu naplánoval, a ty to přesto nevidíš?“ Zeširoka mávla rukou, aby obsáhla ruiny města v dálce.

„Myslíte, že nás sem přilákal?“ Teď už Doranei skoro křičel. Cítil, jak v něm vzplály doutnající beznaděj a zlost. „Opravdu si myslíte, že by obětoval Lebku zvanou Vláda a předal ji největšímu nepříteli?“

„Myslím, že všichni klopýtáme ve tmě,“ vyštěkla Zhia a střelila varovným pohledem po Mikissovi, který se začal plížit k Doraneiovi. „Myslím, že Rojak je už dlouhé měsíce, možná roky, o deset kroků před námi a my jeho plán pochopíme až ve chvíli, kdy budeme umírat. A ano, myslím si, že jste vpochodovali rovnou do léčky.“

„Tak co tady, u nejhlubší jámy Ghenny, děláte?“ zařval na ni Doranei rozzlobeně.

Zhia se na něj usmála a tvář jí nečekaně zjihla. „Tvá prostoduchost je tak roztomilá,“ řekla. „Jsem tady, protože jsem věděla, že budeš následovat krále, kamkoli půjde, a on nedovolí, aby ho někdo od jeho cíle odvrátil.“ Natáhla ruku a něžně pohladila Doraneie prstem po tváři. „A protože jsem se očividně nepoučila z minulých chyb, šla jsem s tebou.“ Zhia se odmlčela a smutně se usmála. „Pochybuji, že by mě mohli ještě nějak potrestat.“

Ustoupila a ukázala přes trosky na jih. Doranei v pohasínajících plamenech spatřil, že se k nim blíží skupina postav. „Tady je tvé Bratrstvo,“ řekla zlehka a znovu tasila meč. „Předpokládám, že přesně na to Rojak čekal.“

Doraneiův vztek nahradila hrůza, když si uvědomil, že Zhia má pravdu. Rojak všechnu tu hrůzu naplánoval, a kdo ví, co všechno měl za lubem?

Klopýtl dozadu a kotníkem zavadil o zřícený trám tak tvrdě, že si do kožené boty vrazil dlouhou třísku a zalomil ji. Doranei pohlédl dolů, jako by nikdy dřív podobnou věc nespatřil. Měl pocit, jako by mu mysl halila mlha. Cítil, jak ho dřevo škrábe v botě do kůže. Tříska byla skoro stejně dlouhá a silná jako jeho malík, a přestože se mu nezarazila do nohy, dřela.

Po tváři se mu rozlil šílený úsměv, sehnul se a vytrhl dřívko z boty. Prohlédl si díru, kterou mu v botě zanechalo. „Krvácím tak snadno,“ zamumlal si pro sebe. „Příliš snadno.“ Pozorně si třísku prohlédl. „Ale ty, kamarádko, jsi mě zranit nedokázala,“ řekl a odhodil kus dřeva do praskajícího ohýnku.

Díval se, jak plamínky tančí a pohlcují dřevo, jak se vzduch nad ohněm nejasně tetelí, až mu začaly slzet oči. Rychle zamrkal a pokusil se zaostřit. Něco za plameny viděl, ale co? Obyčejný stín, který žár proměnil v cosi víc? Nebo…

„Ach, bohové,“ vydechl, když konečně zaostřil. Přes plameny na něj zíralo obrovské oko. Ve svitu ohně zlatě zářilo, poskakovalo, kroutilo se a pozorovalo ho. Ach, pomstychtivý Smrti, pomyslel si Doranei, kterého pohyb úplně zhypnotizoval, pohnout hlavou tak daleko. Musí mít pořádně dlouhý krk.

Haipar to také viděla, vrhla se přes plameny, proměnila se ve zvíře a zmizela ve tmě. Oko sebou bez varování trhlo do strany a vpřed a vzápětí se rozzářilo i druhé, jak se tvor otočil. Doranei sevřel pevně zbraně, hlava se přiblížila k ohni a on ji konečně spatřil. Tvor otevřel tlamu, která se směrem k čumáku zužovala, a odhalil špičáky dlouhé jako dýky a řady menších zubů. Hlavu korunovaly silné, tupé rohy.

Ach, chcanky a démoni. Doranei uskočil dozadu a skoro zakopl o padlého akolytu za sebou. „Drak!“ zaječel, když konečně dokázal promluvit.

Na okamžik balancovali na ostří nože a ve vzduchu jiskřilo očekávání, jak se Doranei připravoval na to, že netvor proskočí plameny. Jakoby z dálky k němu dolehl Zhiin hlas chrlící drsné slabiky a vzduch se zachvěl úderem kouzla. Ohně přímo před ním jasně vzplály a žár ho zasáhl silou okované pěsti. Zvedl paži, aby si ochránil obličej, a nocí se rozlehl ještěří vřískot.

„Je tam Haipar,“ zakřičel Doranei, ale odpovědí mu byl jen smích. Otočil se a uviděl, že Mikiss nedočkavě zvedl sekery. Přátelsky na Králova muže kývl a odhalil dlouhé, lesklé špičáky v úsměvu. Doranei se zachvěl. Když se hádal se Zhiou, Mikiss byl připraven na něj skočit, ale teď byli znovu přátelé? Voják, který se nemohl spolehnout na své spolubojovníky, dlouho nepřežil.

„Nemůžu Haipar pomoct, když chce bojovat sama,“ řekla Zhia klidně, rukama črtala do vzduchu a splétala magii. „Přítomnost draka znamená, že Mistra teď pracuje pro Rojaka. Zajímalo by mě, kolik Raylinů se obrátilo proti nám.“ Pokrčila rameny. „No, i kdyby se tu objevili všichni, asi na tom nesejde.“

„Zhio!“ vykřikl Doranei, aby upoutal její pozornost. „Raylinové jsou tam venku a s nimi i král Emin a členové Bratrstva. Musíme jim pomoct.“

„A taky pomůžeme,“ odvětila téměř nevšímavě, „ale nechci zasáhnout předčasně.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se, ale otázku přehlušilo ohlušující prasknutí, které se rozlehlo ulicí. Doranei se otočil, a i když přes plameny nic neviděl, byl si jist, že poznává jedno z Cetarnových oblíbených kouzel. „Slyšíte?“ vykřikl v hrůze. „Útočí na ně. Zhio, prosím!“

Zhia položila ruku na Lebku a obklopila ji pulzující nazelenalá zář. „Ano, myslím, že máš pravdu,“ řekla tiše, pak zakřičela tak hlasitě, až roztřásla kosti v Doraneiově těle. „Koezhi!“

Ohnivá stěna zhasla. Doranei zamrkal do tmy, slepý a vyděšený, protože cítil všude okolo pohyb. Odněkud zprava k němu dolehlo další prasknutí. Udělal nevědomky krok vpřed, v tu chvíli se ale něco zablesklo jeho směrem. Bez přemýšlení ustoupil do strany, sekl mečem a cosi zasáhl, kvůli noční slepotě však nerozeznal detaily. Někde za ním se ozvalo nelidské zavrčení, tušil, že se jedná o některého z upírů, byl to ale tak divoký a zvířecí zvuk, že nepoznal, jestli jde o Mikisse nebo Zhiu, kolem se prohnala postava a sekala po všem, co jí přišlo do cesty.

Doranei ji bez váhání následoval. V minulosti nejednou bojoval ve stokách, kde údery vedl sluch a oči vyhlížely stíny ve tmě. Něco škráblo Doraneie do hrudi, proto se bleskurychle otočil a znovu sekl. Po tváři se mu rozstříkla krev nebo něco podobného. Ťal sekyrou vzhůru, aby zastavil případný úder, a cítil, jak se ostří do něčeho zaseklo. Přesně to potřeboval. Vykročil vpřed a bodl mečem ve výšce hrudi. Zasadil nepříteli hlubokou ránu, ten mu ale vytrhl meč z ruky.

Doranei ho pustil, tiše si dřepl a sekl těsně při zemi, protože zahlédl pohyb a nemuselo se jednat jen o poslední vykopnutí umírajícího protivníka. Zasáhl však jen kámen a zalapal po dechu, jak ho z nárazu zabolely ruce. Poblíž se někdo krátce zasmál. Užíval si to mnohem víc než Doranei.

„To není špatné,“ pochválil Mikiss s těžkým meninským přízvukem, vystoupil z šera a zadíval se Doraneiovi do tváře. Tma okolo se rozplývala a vystupovaly z ní detaily. Kolem se řítily postavy, nevěnovaly jim ale žádnou pozornost. Pohlédl dolů do míst, kde očekával mrtvolu, musel ale přesunout pohled o několik yardů dál.

„To vůbec není špatné,“ pokračoval Mikiss. „Neviděl jsi, a přesto jsi zasadil smrtící úder.“

Doranei vykulil oči, když na zemi spatřil tělo draka. Cukalo sebou a ze chřtánu mu trčel jílec meče. Bohové, já tam vrazil ruku? Hlava ležela zkroucená do strany a jílec se opíral o zahnutý horní špičák. Někdo nade mnou bděl. Stačilo několik palců na jednu nebo na druhou stranu a zakousl by se mi do ruky.

Mikisse zřejmě napadlo totéž, když meč vytrhl a vrátil ho Královu muži. „Dokonalý zásah,“ řekl. Přes tvář mu přelétl nejistý výraz, něco mezi strachem a úžasem.

Na okamžik zahlédl Doranei muže, kterým Mikiss dříve býval. Úsečně kývl a obrátil pozornost k postavám, které se řítily kolem. Přes dupání nohou slyšel řinčení zbraní a křik umírajících, viděl ale jen záplavu vojáků, která plnila ulici a s pochmurným odhodláním mířila k bitvě. Haipar nikde nezahlédl.

Tvořili nesourodou tlupu a vypadali spíše jako těžce ozbrojení divoši. Doranei se otočil k Mikissovi, aby se zeptal, proč je lidé ignorují, když tu se jeden z mužů zastavil, pohlédl na ně, pak na tělo draka, otevřel ústa a zazubil se. Otrhané kožené oblečení a rezavá zbroj mu volně visely na těle. Bandelír měl pevně utažený, jako by to byla jediná věc, co ho drží pohromadě. Špinavá pokožka mu pevně obtahovala kosti a na těle mu nezbyl žádný tuk. A všichni ostatní na tom byli stejně, všiml si Doranei, když se zadíval pozorněji.

Muži byli štíhlí, téměř vychrtlí. Vypadali až křehce, ale obrovské meče a sekyry nesli s lehkostí. To jejich tváře přiměly Králova muže zblednout. Doranei si bedlivěji prohlédl chlapíka, který zpomalil, aby se podíval na draka, a všiml si, že má jednu stranu tváře brutálně rozdrcenou, z ucha mu zůstal jen pahýl a v krku má nepřirozený důlek. Po takových zraněních by se žádný muž neudržel na nohou. Žádný živý muž.

Jakže Zhia nazvala bratrovo vojsko? Legií zatracených? Doraneiovi uniklo ze rtů tiché zasténání. „Bohové, je v tomhle městě vůbec někdo živý?“

Mikiss vybuchl v smích, upustil jednu ze sekyr a otřásal se tak, že se musel opřít o Doraneie. Prsty mu zaryl do ramene přes vyztuženou kůži a zbroj, jako by tam ani nebyly. Doranei sebou trhl, protože byl sražen na koleno a meč mu vyklouzl z ruky, jak se mu prsty samy od sebe otevřely.

„Opatrně, mazlíčku,“ zasyčel mu upír do ucha, když jeho smích znenadání zmlkl. „Tvůj život je v našich rukách.“

„Promiň,“ ozvala se Zhia za nimi. Doranei cítil, jak sebou Mikiss trhl, stisk ale nepovolil. „Myslím, že v mých rukách, ne v tvých.“

Mikiss zaryl Doraneiovi prsty do kůže ještě silněji a po tváři mu přelétl podmračený výraz, nakonec ale Králova muže pustil a ustoupil, protože se nemínil Zhii postavit. Vzala ho za paži, setřásl ale její ruce a vstal sám.

„Co se to tu děje?“ zeptal se omámeně. „Myslel jsem, že jste nechtěla všechno ještě zhoršit.“

„Zhoršit?“ zopakovala Zhia. „Tohle město je mrtvé. Nemůže to být horší.“ Ukázala do míst, kde Doranei před chvílí viděl muže bojovat. Někdo tam ležel na zemi obklíčen Koezhovými muži. Doranei se na postavu dlouze zadíval a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že má na tváři stejnou masku jako učedník Šašků, který stál sotva tři yardy od něj. Rozhlédl se a spatřil další, půl tuctu jich leželo v kruhu, jak se snažili ubránit obrovské přesile. Doranei se rozhlédl ještě jednou. Akolyta, po jehož boku před minutou bojoval, zmizel do noci.

„Tohle Rojak nemohl očekávat,“ řekla Zhia. „Jeho muži čelili strašlivé přesile. Jsem si jistá, že se Šašci okamžitě stáhli, ale ti Azaerovi stoupenci, kteří nevzali nohy na ramena, jsou už určitě mrtví.“ Na tváři se jí usadil chladný výraz ženy, která přežila všechny hrůzy, jaké jen může Země předvést. „Skončí to teď a tady.“

„Co tím myslíte?“

„Pojď se mnou.“ Zhia se odvrátila.

Doranei znovu sebral svůj meč a rozběhl se za Zhiou, která se s naprostým klidem pohybovala kouřícími ruinami, a přestože šla rychle, nespěchala. Davy vojáků se před ní rozestupovaly, ale Zhia je vůbec nebrala na vědomí. Mířila k pevně semknutému kruhu vojáků se zbraněmi zvednutými v obraně. Pokukovali po žoldácích, kteří je sledovali s dvojznačnými úmysly.

Tohle nemůže být normální ani pro ni, pomyslel si Doranei a klusal za ní.

Venku panovalo šero, proto se Doranei musel dostat blíž, aby rozpoznal tváře v davu, zahlédl ale zhroucené postavy, které prozrazovaly, že došlo ke ztrátám. Zatracení očividně nebyli jediní, kdo bojoval, i když celou věc rychle ukončili.

Kousek od skupiny krále Emina změnila Zhia směr a vydala se k muži v černé zbroji. Její bratr nechal meč v pochvě. Ať už postavil Rojak jakoukoli obranu, Koezh se nenamáhal tasit, a to dokonce ani dýku. Doranei na vlastní kůži pocítil Zhiinu nadpřirozenou sílu, proto věděl, že upíři nejsou zdaleka bezbranní. Černé kovové rukavice a dost síly na rozdrcení kamene – přinutil by slavného šermíře vůbec tasit alespoň Coran? Dobře si prohlédl jeho zbroj. Pokud se někdy postaví Meninům v bitvě, bude takto vypadat Kastan Styrax, který obral o stejné brnění Koezhovu mrtvolu.

Když se Zhia přiblížila, přestal si Koezh mlčky prohlížet narkanské vojáky, otočil se k sestře a sundal si přilbu. Odhalil hladkou tvář nedotčenou léty a třpytivé safírové oči, které se tolik podobaly Zhiiným, a zároveň se tolik lišily. Ani jeden nepromluvil, Koezh ale na sestru krátce kývl. Překvapující však bylo, že Koezh pozdravil zabručením i jeho. Podobné věci, fakt, že se zdraví s takovým mužem, s takovým netvorem, Doranei stále vídal většinou jen v nočních můrách. Vzpomněl si na jejich poslední setkání – opravdu proběhlo sotva před několika nocemi? Seděl tehdy jen pár stop od Koezhe a nedokázal se vůbec soustředit na odpornou hru na jevišti, protože jeho pozornost zcela upoutali děsiví sourozenci. Zhia Vukoticová mu připadala naprosto úchvatná, to ano, ale o Koezhi Vukoticovi se říkalo, že se nejvíce podobá velkolepému Arynovi Bwr, který svedl kmen Vukoticů k rebelii a kacířství. Pozoruhodná vladařská rodina měla blíž k elfům než k vlastnímu lidu. Zachvěl se.

„Králi Emine,“ zavolala Zhia, „mám pro vás dar.“

Doranei viděl, jak se Královi muži napjali a připravili se k boji. Mezi padlými viděl jen jediného člena Bratrstva a ten ležel tváří k zemi. Ostatní mrtvé tvořili učedníci Šašků, a zahlédl dokonce i jednoho z gentrů, které Rojak používal jako osobní stráž v divadle. Doranei přistoupil blíž a všiml si, že gentr nezemřel snadno. Na sobě měl jen otrhané kalhoty a kůži, která ve tmě bíle zářila, křižovaly dlouhé šrámy. Členové Bratrstva byli cvičení bojovníci a množství ran tedy naznačovalo, že tvor měl větší výdrž než člověk.

Coran, králův bělooký osobní strážce, ustoupil do strany a odhalil svého pána. Král měl na hlavě stále klobouk se širokou krempou a perem, ale netvářil se ani zdaleka vesele.

„Dar? Máte Lebku?“

„Něco, co pro vás má mnohem větší cenu.“

Král vypadal na okamžik odzbrojen. „Tedy minstrela? Kde?“

Doraneiovi poskočilo srdce v hrudi. Nikde minstrela neviděl. Sám Rojaka zatím nespatřil, nepochyboval ale o tom, že by poznal prázdnotu v jeho očích. Jak si mohla být Zhia jistá, že ho má ve své moci?

Ukázala na temnou skořápku domu asi o sto yardů dál v ulici, která vypadala lépe než většina budov v okolí. Ruiny obklíčilo sto anebo možná ještě víc Koezhových nemrtvých, drželi se v opatrné vzdálenosti, ale zbraně měli připravené.

„Najdete ho uvnitř,“ řekla klidně. „Měl byste si ale pospíšit, i když vám nikam neuteče.“

„A co za svůj dar chcete?“ Král Emin se nepohnul, ale jeho tvář ovládl hlad, který sevřel i Doraneiovo srdce.

„Laskavost,“ řekla. Doranei poznal její tón – Zhia nemínila dát víc. „Věřím, že nastal čas opustit město. Navrhuji, abyste také odešel, jakmile s minstrelem skoncujete.“

„Mám tady ve městě na práci víc věcí, nejen minstrela.“

Zhia se prázdně zasmála. „Ráno už žádné město nebude, jen suť a popel. Legie zatracených zahnala na útěk zbytek minstrelových strážců. Nikdo jiný tady není.“ Neposkytla králi čas odpovědět, rázně se otočila a vydala se zpět směrem, odkud přišla. Koezh se k ní připojil a nemrtví válečníci běželi před nimi, jako by jim vyklízeli cestu.

Doranei zůstal nehybně stát, protože neměl kam uhnout, aniž by se s některým ze žoldáků srazil. Spíše cítil, než viděl, že se Mikiss připojil k ostatním, ale z těch, po jejichž boku bojoval, si ho všimla jen Zhia.

Zastavila se vedle něj, její bratr prošel naprosto nevšímavě kolem, a pohlédla na něj. Krutý poryv větru k němu zavanul její parfém, sladkou vůni květů. Dech se mu zadrhl v hrdle a pronikavě modré oči ho uvěznily.

„Dávej na sebe pozor, Doraneii,“ zašeptala. Mrkl. Nedokázal si vzpomenout, jestli ho někdy dřív oslovila jménem.

„Vám asi podobnou věc říkat nemusím,“ zachraptěl.

Dotkla se prstem jeho líce. „Možná ne, ale jsem ráda, že tě to napadlo. Teď jdi, měl bys být u toho, až král dovede celou věc do konce. Zase se setkáme, až to budeš nejméně očekávat a nebe potemní soumrakem.“

„Soumrak nastal pro nás pro všechny,“ odvětil Doranei bezmyšlenkovitě.

„Takže se uvidíme brzy,“ řekla tiše, něžně ho políbila na tvář a následovala bratra. Doranei se nedokázal ovládnout, otočil se a díval se, jak odchází. Rozpuštěné černé vlasy jí vlály ve větru. Na pozadí nočního nebe vypadala jako duch.

Coranovo hluboké zavrčení ho vytrhlo z rozjímání. Bratrstvo si pospíšilo obklíčit dům, na který Zhia ukázala. Naposledy se rozhlédl a pokusil se zjistit, co se stalo s Haipar, pak se vrátil zpět k povinnostem a rozběhl se za králem.