29.

Rojak sledoval scénu před sebou a bolestí zmítaným tělem mu probleskl pocit zadostiučinění. Všude okolo se válely mrtvoly. Muži, ženy a děti leželi schoulení na úhledných hromádkách nebo rozhození v téměř komických polohách. Z ostatních zbyly jen těžko rozpoznatelné, brutálně zohavené hroudy masa. Seděl v rozviklané židli, kterou mu odněkud přinesl jeden ze psů. Nebyla ani zdaleka pohodlná, ale nebyl v postavení, aby si stěžoval – vlastně nemohl dělat nic než se dívat, jak se Scree zmítá v poslední, smrtící křeči.

„Hotovo,“ zašeptal, i když nevěděl, jestli mluví sám se sebou nebo se svým pánem. Já jsem hotov, dodal si pro sebe. Azaerovy stíny se držely v jeho blízkosti tak dlouho, až měl pocit, že mu pronikly hluboko do masa a kostí. Tělo se mu nekontrolovatelně rozkládalo a jeho duše mizela ještě rychleji a splývala s nehmotnou esencí jeho pána.

„Ještě ne, ne tak docela.“ Šeptavý hlas se strašidelně rozlehl polorozpadlými budovami okolo. Rojak se nedokázal pohnout, síly mu došly už pod schody. Dorazili krátce po masakru a ve vzduchu sežehnutém divokými energiemi, které vypustil opat, se stále vznášela zmučená pachuť. Domy hořely nebo ležely zřícené na špinavých ulicích.

„Teď už nás nikdo nezastaví, zašli jsme příliš daleko,“ řekl Rojak, když si utřídil myšlenky. Pán mu šeptal o tom, co se děje ve zbytku města, a Rojak cítil na kůži bodání zkázy, žhavý dotyk plamenů spalujících celé ulice a jako jehly ostré dotyky Křišťálových lebek. A také lidé, jichž se dotkli bohové, mu svým pohybem vyřezávali do masa hluboké rýhy.

„Lord Isak brzy dorazí k Šesti chrámům a tam bude přinucen zaujmout obrannou pozici spolu s Oddanými.“ Odmlčel se a těžce se nadechl. Podle vřískotu dole v ulicích se jeden z pomatených občanů Scree příliš přiblížil k některému z Mistřiných mazlíčků. „Král Emin už je také velmi blízko a brzy získá vše, po čem touží.“

„Tak to skonči. Udělej poslední tah, dokud můžeš.“

Rojak se pokusil kývnout, ale nezvládl to. Smrt už byl tak blízko, že se téměř mohl natáhnout a dotknout se jeho hávu, jak říkali v Embere…

Ale ne, ne Smrt. Pán bohů si pro něj nepřijde. Necítil kolem sebe černý háv, jen stíny. Smrt ho nedostane. To, co se stane, až Rojakovo tělo konečně selže, se nedalo pojmenovat. Bude to konec, ale ne smrt.

Rojakovi se na okamžik zatočila hlava a plameny se mu rozplynuly před očima, než opět zaostřil na ulici před sebou. Sotva rozeznal hnijící zdechlinu dráčka Raylinky Mistry. Zvíře už mělo dost rámusu a zápachu smrti okolo. Ohnalo se po něčem, co považovalo za mrtvolu, ale byl to Rojak a sotva se mu dráček zakousl do rukávu, minstrelova nákaza se mu přenesla přes ostré zuby a jazyk do chřtánu. Šupiny, které se dříve třpytily všemi odstíny zelené a zlaté, mu vypadaly, na těle mu naskákaly hnisavé boláky a z tělních otvorů začala prýštit hustá, černá krev. Během několika okamžiků se z draka stala jen další hnijící hromádka na zemi.

Rojak seděl v prvním patře malého domu, kterému opatova magie utrhla střechu a vyvrátila zdi. Byla to jediná stále stojící budova v blízkosti místa, kde opat ležel nepříčetný a schoulený do klubíčka v ruinách sklepa. Dům zničily zuřivé vtělení Erwillena, opatova aspektu-průvodce, který do sebe nasál moc Lebky, a náhodné výboje syrové energie.

Ruiny stále hořely. Ochranný kruh ohně držel i ty nejodvážnější občany Scree prozatím dál. Ze sídla skoro nic nezbylo, jen kuchyňský krb a kus stěny naproti němu asi do výšky člověka. Jinak se dům proměnil v hromadu rozlámaného dřeva a cihel. V suti byly vidět ukoptěná pera a drápy Velkého lovce. Rojak slyšel jeho mělký dech, který dozajista kopíroval sípání opata Dorena.

„Venne,“ zachroptěl. Štíhlý muž se k němu přiblížil, jako by klouzal po ledě, a tetovanou tvář měl naprosto nečitelnou. Vytetované kosočtverce se mu táhly přes levou tvář, kolem ucha a dolů po krku a mizely pod roztřepeným límcem tuniky. „Je čas, abys šel.“

„Šel?“ řekl Venn překvapeně. Hovořil zastřeným, drnčivým přízvukem Embere. Rád mluvil s lidmi přízvukem jejich domoviny, a to i s někým, jako byl Rojak, jenž ztratil veškeré spojení s minulostí.

„Musíš hned odejít,“ zopakoval Rojak. „Nesmíš tady být, až město zemře.“

„Budeš mě potřebovat,“ naléhal Venn a ukázal na Třpytku, která dřepěla v nejvzdálenějším koutě a hleděla na ruiny opatova domu. Kdyby Rojak dokázal otočit hlavou a prohlédnout stíny, které se mu sbíraly před očima, spatřil by tři pevně semknuté jednotky vojáků, které se neochvějně blížily. „Třpytka říká, že muži krále Emina jsou v přesile. Má s sebou upírku.“

Rojak Vennovi pokynul a ten se bez váhání přiblížil, i když nakrčil nos. „Já rozhodnu, co se tady stane. Mám s tebou jisté plány, takže udělej, co říkám.“

Venn se dál nehádal. Moc dobře věděl, že Rojakova předvídavost je nadpřirozená. „Co chceš, abych udělal?“

„Najdi Ilumena. Připravíte spolu Zemi na vládu soumraku.“

„Jak? Ilumene je generál, dobyvatel, já ne.“

Rojak natáhl ruku a zahnutým prstem přejel po Vennově rukávu sešitém z kosočtverců látky. V šeru vypadaly smolně černé. Jen na přímém slunci bylo vidět, že jsou různobarevné a jen hrubě obarvené. „Nejsi generál, ale musíš dobývat. Byl jsi nejlepším mužem svého lidu, dokud jsi nepoznal pravdu ukrývající se za posvátnými slovy klanů. Teď se k nim musíš vrátit a šířit poselství o vládě soumraku.“

„Budou mě následovat?“

„Harlekýni byli až příliš dlouho sluhy. Musíš jim dát vlastní prapor. Už nejsou dětmi Smrti, které se bojí svého otce natolik, že ani nenosí jeho barvy. Seber jim hliněné masky a dej jim černé železo. Dej jim prapor. Dej jim krále.“

Pokud chtěl Rojak říct víc, nepodařilo se mu to. Jeho tělo už nedokázalo námahu dál snášet. Vypadalo to, jako by se zhroutil do sebe a propadl se hlouběji do židle.

Venn se naklonil ještě blíž, dal si ale pozor, aby se nedotkl Rojakovy kůže. Pohlédl minstrelovi do očí a uvolnil se, až když spatřil, že v nich stále doutná jiskřička života. Ustoupil, krátce se uklonil a řekl: „Jak si přeješ, Posle.“ Chystal se odejít, pak ale zaváhal, znovu se sehnul a pohlédl umírajícímu minstrelovi do očí. „Proroctví, které jsi vložil do snů stájníka v Embere. Mluví o ženě, která vzejde z ruin Scree.“

„Poklad a ztráta z temnoty, ze svatých rukou získá je paní z popela. Je to srdce proroctví o vládě soumraku.“

„Když je nezadržíš, jak se může vyplnit? Seberou Lebku a zlomí proroctví, a pokud bude proroctví zlomeno, jak může Azaer vstoupit do Země a stát se Spasitelem?“

„Měj víru,“ řekl Rojak a zatnul zuby bolestí. „Vezmou si jen to, co jim dovolím. Vláda našeho pána se blíží. Ilumene ví, co je třeba udělat. Důvěřuj mu. Teď jdi.“

Tentokrát už se Venn nezdržel.

Minstrel se snažil sledovat, jak Venn odchází ruinami do tmy, ale mluvení ho vyčerpalo. Vnímal zvuky tlumeně a zmateně, jako by most mezi jeho ušima a myslí strhla voda. Jasně rozeznal jen zuřivé praskání plamenů a neklidné přešlapování psů za sebou. Cítil, jak se ubohá, pomatená stvoření, která už nemohla být nazývána lidmi, choulí ve skupinách a velká vlna jich míří na sever, kam je zahnaly ohnivé bouře, které obklíčily i toto místo. Ti, kdo zůstali, zírali ve zmateném odporu přes stovky mrtvol na nevýraznou postavu boha, jemuž nemohli ublížit.

„Jaké jsou tvé rozkazy, minstrele?“ Vyčerpanému Rojakovi se zdálo, že Mistřina slova zní trucovitě, věděl ale, že se jen snaží zamaskovat strach. Na okamžik se nechal ovládnout opovržením k žoldákům. Když mohli získat slávu a bohatství, byli celí dychtiví, ale jakmile se ocitli v díře, nepřestávali si stěžovat. Rty se mu roztáhly v úsměvu. Brzy už nebudou schopni si stěžovat. Brzy na tom nebude záležet, protože tu nezůstane nikdo, kdo by si jejich stížnosti poslechl.

„Počkáme,“ zašeptal Rojak. „Počkáme, dokud se nepřiblíží. Musí napřed zabít opata, a až prolijí jeho krev, napadnete je.“

„Rozdělili se,“ varovala ho Třpytka. „Jedna skupina se nás snaží obejít zezadu.“

„Tak je zdržte,“ povzdychl si Rojak a na několik okamžiků zavřel oči. Svody toho, co leželo za spánkem a naprostým vyčerpáním, byly tak velké, že jim skoro neodolal. Jen prastarý dech jeho pána, který ho něžně hladil po šrámech na ušním lalůčku, ho držel při vědomí. Azaer byl stále s ním, trpělivý a nelítostný.

Ještě nesměl odpočívat, ještě ne. Musel splnit poslední úkol a také ho splní. Zabije ho to, ale co byla smrt v porovnání s přeměnou samotné Země? Rojak si byl jist, že cenu zaplatí s úsměvem na tváři. „Vezmi si dva učedníky Šašků a voď královy muže chvíli za nos.“

„Nemáme dost lidí na to, abychom je zastavili,“ řekl jeden z Šašků někde za ním. Rojakovi vytanul na mysli obrázek vysokého muže se šedou kůží. Hovořil za ostatní a rty mu zakrývala bílá kožená maska, která halila tvář od očí dolů.

„Nemusíte.“ Rojak už sotva slyšel vlastní hlas. Nevěděl, jestli mu selhává jazyk, sluch nebo obojí. „Vlákejte je dovnitř a zdržte je tak dlouho, jak jen to půjde. Už je skoro čas.“

* * *

Se skloněnou hlavou a sehnutý v sedle Isak sledoval, jak dláždění ubíhá pod Toraminovými kopyty. Obrovský hřebec pádil přímo krkolomnou rychlostí a smaragdoví draci na jeho bocích se třpytili a vláli, jak ostatním ujížděl. Rovná ulice vedla přímo k jižní části Šesti chrámů, kde byl terén otevřenější. Byla to nejrychlejší cesta k Podzimnímu oblouku.

Po jeho pravici hořely na ještě nedokončených obranných pozicích dlouhé řady pochodní a nad vším vlál praporec s bílým mečem Oddaných. Bylo tu seřazeno víc vojáků, než kolik dokázal za jízdy spočítat. Pozorně ho sledovali, neslyšel ale žádné svištění šípů.

Náhle ve tmě před sebou zahlédl pohyb. Byli to Jeil s Tiniqem, tryskem se k němu řítili na koních a vyhýbali se přitom templům v okolí Šesti chrámů. Oba na něj zběsile mávali.

Isak zaklel, trhl za uzdu, zpomalil Toramina a stočil ho k chrámům. Na druhé straně byla cesta zatarasená. Buďto se Farlané pokusili čtvrť obejít, anebo se zastavili a bojovali. Ani jedna možnost nezněla dobře. Věděl, že mnoho ulic zavalily zřícené budovy, ale čím víc se k Oddaným blížil, tím víc jich viděl.

Lahk mu pověděl, že jim velí generál Gort, který Isakovi s úctou předal dvě Křišťálové lebky a přísahal mu věrnost. Byli docela v bezpečí, protože každý příčetný muž byl v Scree vítaný, jen doufal, že je jich dost, aby potlačili i obrovský dav šílenců.

Toramin odmítal zpomalit. Tryskem se řítili k uličkám lemovaným sutí, které stvořili Oddaní. Ohlédl se a spatřil, že ostatní jsou mu v patách. Vpřed je hnaly zvuky pronásledování, které se sice vzdálily, ale neutichly. Za obrannými liniemi Oddaných se kopiníci chápali zbraní a Isak si uvědomil, že vojáci neví, jestli ho mají napadnout, nebo ne.

Isak si vzpomněl na něco, co mu kdysi řekl Carel: Vojáci jsou od toho, aby plnili rozkazy. Většinou ani neví, koho vlastně poslouchají, takže když se objeví nějaký bohatý bastard na koni a začne vykřikovat rozkazy, uposlechnou. V bitvě jsi příliš vyděšený, než abys něco namítal.

„Přicházejí,“ zařval Isak, postavil se ve třmenech a zvedl Eolis do výšky, aby ho muži viděli. „Na místa!“

Jeho slova měla žádoucí efekt. Ti, kdo rozuměli farlansky, přeložili rozkaz ostatním a v okamžení se na obranných valech objevili seržanti a desátníci, řvali po mužích a ti se úprkem hnali ke zbraním.

Isak sklonil meč, a když se dostal k nejvzdálenějším barikádám, zpomalil do klusu. Vojáci ho podezřívavě sledovali, ale nikdo nezaútočil. Rychle se rozhlédl. Po Chrámovém náměstí byly roztroušeny skupinky vojáků. Asi dospěli k názoru, že náměstí je příliš velké, než aby se dalo ubránit, takže si pečlivě volili obranná postavení. Běsnící davy se neřídily rozumem, takže až zaútočí, stane se tak na místech, která si zvolí Oddaní.

„Kde je váš velitel?“ vyštěkl Isak na prvního vojáka, který vypadal na Farlana. Muž vytřeštil oči, otočil se a zakřičel na poručíka, který už se hnal blíž.

„Generál Gort je támhle, lorde Isaku.“ Poručík ukázal na Nartisův chrám, kde na dlouhém kopí visel úzký praporec Oddaných. U chrámů stál hlouček mužů a hleděl jejich směrem. „Je s veliteli, můj pane.“

Isak zamířil ke generálovi, když tu ho dohonil lenní pán Saroc.

„Můj pane, je to bezpečné?“ zeptal se Saroc tiše.

„Setkal jsem se s Gortem už dřív. Můžeme mu důvěřovat,“ řekl Isak, nedíval se ale na lenního pána, nýbrž za něj, na hraběte Vesnu. „Vesno, připrav muže k boji.“

„Vaše Veličenstvo,“ naléhal Saroc, „možná se nám podaří prorazit na sever a vrátit se oklikou.“

„Vsadil bys na to život?“ Isak zavrtěl hlavou. „Já ne. Pokud si mám vybrat mezi nejistým útěkem a obranyschopnou pozicí, zvolím to druhé. Podívej se na ně…“ Mávl rukou k jednotkám pěchoty u vnějšího kruhu templů a na kopiníky čekající trpělivě ve středu náměstí. „Je tady nejlepší část legie a my. A davy se vydaly za námi, takže Torl získal alespoň nějakou šanci dát se s jednotkami, které mu zůstaly, na ústup.“

„Můj pane, nemůžeme tu bojovat jen kvůli pocitu viny…“

„Proto to nedělám,“ řekl Isak ostře. Oči mu varovně zableskly. „Dávej si dobrý pozor, jak zpochybňuješ má rozhodnutí. Možná jsem mladý, ale jsem také pán Farlanu. Na jednu noc už mám utíkání dost. Budeme bojovat.“

Zabořil ostruhy Toraminovi do boků a velký hřebec poskočil vpřed. Saroc se ho nepokusil dohonit. Rozhovor skončil. Za nimi už hrabě Vesna křičel rozkazy jak na Farlany, tak na Oddané. Chrámové náměstí bylo asi tři sta yardů široké. Mnoho templů v kruhu kolem šesti obrovských chrámů bylo dost velkých na to, aby představovaly fyzickou překážku. Jiné ale ne, takže připomínaly vylomené zuby zámeckých hradeb.

Generál Gort své muže zorganizoval dobře. Z okolních ruin použili vše, co mohli odnést nebo odtáhnout. Díry v obranném valu byly vyplněny rozbitými kárami a vozy, ožehnutými střešními trámy, a dokonce i sutí z nevysvěcených budov na náměstí. Linie byla příliš dlouhá, než aby ji dokázali plně ubránit, mohli si ale zvolit místa, kde budou bojovat. Těžká pěchota se pak dala v případě potřeby použít jako mobilní barikáda. V několika řadách za sebou a se sraženými štíty dokáže odolat chabě ozbrojenému nepříteli, i kdyby byl v obrovské přesile. Malé temply byly seskupené dohromady a vojáci strávili většinu času tím, že látali díry mezi nimi a vytvářeli tak dlouhé hradby, které bude muset šílící dav obejít a postavit se ozbrojeným vojákům na koncích.

„Lorde Isaku,“ zavolal generál Gort, sotva se ocitl dost blízko. „Jsem rád, že vás tak brzy opět vidím.“

Pospíšil si, aby farlanského lorda pozdravil, a jeho velitelé mu byli v patách. Isak poznal v Llehdenu jen jednoho z nich, chetského generála s velkou zahnutou sekyrou, všichni ale následovali příklad generála Gorta a hluboce se bělookému poklonili.

„Zapomeňme na zdvořilosti, ano?“ řekl Isak úsečně, i když přitom sklouzl z koně a pozdravil generála dlaněmi vzhůru. „Brzy budete napadeni ze dvou stran. V patách jsme měli víc než legii těch vřeštících bastardů a podle mých zvědů je jich na opačné straně náměstí ještě víc.“

Isak se při řeči ohlédl a všiml si, že ho zvědové mezitím dohnali. Tiniq se Isakovi rychle uklonil. Oba byli oděni jen do kožené zbroje a čapek, ale luky měli jako obvykle připravené k výstřelu. Ve srovnání s těžkou šupinovou zbrojí, zesílenými oválnými štíty a dlouhými kopími pěchoty Oddaných ale vypadali na boj naprosto nepřipraveni.

„Můj pane, nenašli jsme žádnou bezpečnou cestu ulicemi,“ řekl Tiniq. „Zpátky nás sledovalo několik set lidí.“ Ukázal na východní roh náměstí, kde se otvíraly jen dvě přístupové cesty a ve slabém svitu pochodní viděli linie pěchoty, které je zatarasily. Mířila k nim jednotka kopiníků, aby je podpořila.

Isak kývl. „Tiniqu, dokáže se některý z vás dostat zpátky k naší armádě?“ Měl tím na mysli nadpřirozené vojáky své osobní stráže.

Zvěd pokrčil rameny. „Možná. Řekl bych, že nejlepší šanci má Shinir.“

„Zeptej se jí, jestli to zvládne. Nemíním riskovat vaše životy, pokud není žádná šance, ne když je možná dokážu kontaktovat sám.“ Instinktivně zvedl ruku ke Křišťálové lebce na hrudi. Ještě nikdy se s její pomocí s nikým nespojil, ale Carel vždy říkával, že zoufalství je nejlepší učitel.

Zvědové odběhli, aby se poradili se společníky.

„No, generále Gorte…“ začal Isak, ale pak se zarazil, protože si konečně všiml, jak velkolepě šest chrámů, které daly oblasti jméno, vypadá. Nejbližší byl zasvěcen Vaslovi, tvořily ho hladké linie a křivky, jež zdobilo pět propletených kamenných kanálů obtáčejících hlavní budovu jako miniaturní akvadukty. Viděl v nich droboučký pohyb, což znamenalo, že svěcená voda ještě nevyschla. Možná že bohové nebyli z města úplně vypuzeni.

Za Vaslovým chrámem se nacházely ještě působivější budovy postavené tak, aby pojaly stovky věřících. Isak se rozhlédl po ostatních chrámech, po lesu sloupů a špičatých střech kolem Nartisova hlavního oltáře a po obrovské kupoli Chrámu Smrti, a uvědomil si, že žádný z nich nebyl nijak poškozen. Okolní kaple a temply hyzdily nové jizvy, ale fresky a zdi pěti dómů okolo Chrámu Smrti vypadaly neporušeně.

Ach, bohové, pomyslel si hořce a nedokázal potlačit úsměv. Oddaní jsou tady proto, aby chránili chrámy. To by předpověděl každý hlupák a dozajista i Azaer. Chrámů se zatím nikdo nedotkl, ale teď, když jsme tady my, kdo ví?

„Alespoň má smysl pro humor,“ zabručel Isak, a když na něj generál zvědavě pohlédl, mávl rukou. „Na tom teď nezáleží. V tuto chvíli mi jde jen o přežití.“

Gort rychle kývl a po tváři mu přelétla úleva. Isak si nejasně vzpomněl na to, jak se rozešli po setkání u starého chrámu v Llehdenu. Byl příliš vyčerpaný soubojem s Arynem Bwr a rozptýlen jasným svitem měsíce o Stříbrné noci, než aby dokázal vést rozhovor, a co teprve zvážit úlohu Oddaných ve všem, co se stalo. Stěží se držel na nohou a z lesa ho musel vyprovodit hrabě Vesna. Náhlý pohyb a odlesk měsíčního svitu na jeho stříbrné zbroji ho přivedly zpět k plnému vědomí právě včas, aby zabránil gentrům zmasakrovat vojáky Oddaných. Na loučení nebyl čas, protože obě strany se musely dát urychleně na útěk, jen llehdenská čarodějnice Ehla se tvářila spokojeně, když se řítili kolem jejího ztrouchnivělého domu, to si alespoň Isak myslel.

Isak zapudil vzpomínky z mysli a dodal: „Takže neztrácejme čas. Většina dorazí z východu, protože nám byli v patách. Tam se ujmu velení já a vy se postarejte o to, aby kopiníci nespustili z očí celou obrannou linii. Nepřítel nás nesmí zaskočit.“

K jeho překvapení nikdo neprotestoval, i když se Isak ujal velení skoro poloviny mužů, neměl ale čas zjišťovat, jestli Gortova přísaha věrnosti platí pro všechny, nebo jen poznali, že teď a tady je Isak nejlepším velitelem obrany.

Isak znovu nasedl a vrátil se zpět k vojákům na barikádách. Tiché, vzdálené mumlání v temných ulicích se proměnilo ve vrčení tisíce rozzuřených tvorů, kteří už se nedali nazývat lidmi.

Ubozí bastardi. Dohnali je k šílenství a poslali na smrt, pomyslel si Isak a přidal do kroku. A kvůli čemu? Jen aby Azaer mohl předvést svoji moc?

Když dorazil k semknutým hloučkům vojáků, uviděl na tvářích Farlanů i Oddaných úlevu. Všichni už o něm určitě slyšeli. Některé historky byly pravdivé, jiné ne. Isak cítil strach, který se z nich linul stejně zřetelně jako pach potu a kožené zbroje vojáků na tažení za letního žáru. Ale v jeho nepřirozeně zářící postavě viděli spásu.

Hrabě Vesna, zkušený válečník, změnu také pocítil a zvýšil hlas, aby ji využil. „Poslouchejte, vy bastardi!“ zařval. „To, co teď přijde, nebude pěkné. Až je uvidíte, poserete se strachy, ale nikdo se nepohne ani o palec, rozumíte?“

Isak poznal, že mnoho Oddaných rozumí farlansky, protože jich spousta přitakávala. Postupně se přidávali i další, když jim kamarádi Vesnova slova šeptem přeložili, a mnozí se ohlíželi po Isakovi, jako by u něj hledali ujištění. Znal lorda Bahla dost dlouho na to, aby věděl, jaká je jeho úloha v tomhle divadle. Seděl vzpřímeně a tajemně na obrovském válečném oři, tvářil se netečně jako bohem požehnaný válečník, pak pomalu tasil Eolis a provedl několik cvičných seků, zatímco jeho přítel dál hovořil. Po stříbrné zbroji se mu roztančily záblesky.

„Pamatujte,“ pokračoval Vesna a znovu přitáhl pozornost k sobě, „nepřítelovou jedinou výhodou je počet. Vy všichni jste už byli v bitvě. Víte, že necvičený dav je naprosto k ničemu. Jen málokdo z nich má zbraně a nikdo jim nevelí, takže nás rovnou napadnou a roztříští se o štítovou stěnu.“

Ukázal mečem na hlavní linii obránců, tři šikmo seřazené zástupy vojáků, jejichž úkolem bylo svést útočící nepřátele do trychtýře, kde na ně čekali vojáci s kopími. „Udržujte linii a důvěřujte mužům vedle sebe a za sebou. Dnes v noci nás naživu udrží jen disciplína.“

Hrabě se přiměl zasmát a ukázal na Isaka. „A pokud nevěříte v disciplínu, věřte tomu, že po vašem boku bojuje Isak Pán bouří, kterému se neodváží postavit žádný démon Temného místa.“

Na nic víc už nebyl čas. Dav se s hlasitým řevem vyřítil ze tmy, zleva i zprava obtékal prázdné budovy a blížil se k slabému světlu pochodní na barikádách. Hnala se na tě tisícovka lidí. Isak cítil, jak vojáci okolo zaváhali, pak se s pochmurným odhodláním postavili nepříteli čelem. Naplnil se syrovou energií z Lebek, seskočil z Toramina a zařadil se mezi pěšáky. Štít ve tvaru kapky mu visel pohodlně na ruce a stříbrná zbroj mu zuřivě jiskřila. Uklidňovalo ho to stejně jako muže okolo.

Jeho moc zaháněla tíživou atmosféru města. Dychtivě postoupil vpřed, zvedl meč a čekal, až se bude moct vrhnout mezi běsnící dav a rozprášit ho.

Do práce se pustili lučištníci a stříleli po těch nejrychlejších. Sir Kelet bral své postavení člena Isakovy osobní stráže nesmírně vážně a skolil tři nepřátele dřív, než ostatní mohli vypálit první šíp. Ale šílící hordy si padajících těl vůbec nevšímaly, přelévaly se přes ně a drtily je.

Isak neměl dost lučištníků na to, aby něčeho skutečně dosáhli, ale vojáky posílilo, když viděli, že nepřítel utrpěl první ztráty. Oddaní zavýskli a začali řvát a křičet, aby se vybičovali k bojové krvežíznivosti. Isak se pod přilbou usmál. Přesně to potřebovali, protože bitva se brzy promění v obyčejná jatka. Ječící hordy se blížily, už byly sotva třicet yardů daleko. Lidé mávali divoce rukama, většina měla na sobě jen hadry, které už se nedaly nazývat šaty, a útočili bez ohledu na ty, kdo upadli a byli udupáni k smrti společníky.

Pak nastoupili vojáci v rojnicích a vyslali do řad nepřátel dlouhé oštěpy. Ženoucí se dav byl tak semknutý že nemohli minout.

Přední linie se napjaly, zvedly a připravily se na srážku. Povzbuzen divokou magií, která mu vibrovala kostmi, se Isak postavil do čela trychtýře. Proměň slabinu v silnou stránku, opakoval si mantru každého generála. Jeho slabinou bylo, že je zákeřný bělooký schopný brutality, která normální lidi šokovala. Tady ale mohla jeho síla podpořit morálku mužů. Nepřítel byl neozbrojený a ubohý, ale netvora v jeho nitru to nezajímalo, ten chtěl jen zabíjet. Oprostil se od okovů rozumu.

Dav narazil s hlasitým zaduněním na bojový šik. Lidé úplně vpředu se nabodali na skloněné oštěpy, ostatní se odrazili a klesli dozadu na společníky. Další padali, zakopávali o mrtvoly a nedokázali se udržet na nohou, jak je nakloněné štíty hnaly rovnou k Isakovi.

Za zástupy Oddaných se tyčil sloup třikrát vyšší než člověk. Ve výšce ramen se kolem něj táhla římsa. Když dav narazil na štíty, Isakův vojenský mág Mariq se na římsu vyhoupl, pěst si obalil bílým plamenem a zařval zuřivou rozkoší.

Isak to vzal jako znamení, sekl Eolisem, sebral energii v Lebce a zaútočil jí na běžící postavu před sebou. Bílé plameny roztrhaly muže vpředu a zasáhly ženu za ním. Šlehající plameny se roztekly po lidech okolo, sežehly jim kůži a srazily je pod nohy těm, kteří na ně tlačili zezadu. Ženě se podařilo udržet na nohou, vřískala ale bolestí a ruce lidí za ní ji tlačily hlouběji do trychtýře. Do krku se jí zabodl oštěp. Spadla a na okamžik nad ní zůstala viset jemná krvavá mlha, která se ale vzápětí rozprskla a potřísnila všechny kolem.

Isak si dobře zapamatoval Vesnova slova, ovládal se, s brutální lehkostí sekal okolo sebe, ale držel se v linii. Někteří nepřátelé se oháněli dlouhými noži nebo sekyrkami, ale nedostali se k vojákům dost blízko na to, aby je mohli použít. Meče nebo oštěpy je podtínaly jako srpy žito.

Boje zuřily dál a dál. Isak srazil k zemi dalšího člověka, už dávno přestal počítat, kolik jich bylo, rozhlédl se a všiml si, že každý v šiku probodl už alespoň jednoho nepřítele a obě strany se tak dostaly do patové situace, protože ani jedna se nemohla dostat přes hradbu mrtvých.

Pak ale kratičká přestávka pominula. Jeden z vojáků si vzpomněl na výcvik a srazil umírajícího muže z oštěpu štítem. Vzápětí probodl dalšího a bitva pokračovala.

Až na Mariqa, který křičel kletby a zaklínadla a metal po nepřátelích zkázonosný oheň, aby zbrzdil příval těl, byli obránci skoro tiší. Po prvním útoku pracovali jako jeden, jako metodická jednotka na zabíjení. Uhodili štítem, bodli, ustoupili, uhodili štítem… Nekonečné hodiny drilu se vyplatily, protože nyní stáli v těsné formaci a v semknutých řadách. Jen málo se jich zatím zranilo. Ti, kdo náhodou utržili ránu, byli ihned postrčeni dozadu, vojáci z druhé řady zaujali jejich pozice a neponechali tak ani místečko, které by mohli řvoucí šílenci využít.

Znovu a znovu Isak cítil, jak ho zalévá krev, vzduch páchl po výkalech a vyhřezlých vnitřnostech, ale nemohl se ani na okamžik zastavit a rozhlédnout. Byl to bezmyšlenkovitý, mechanický masakr, ale jejich přežití záviselo na schopnosti bodat a sekat a drtit útočníky.

„Na můj rozkaz zatlačte vpřed,“ zařval Vesna někde poblíž.

Isak cítil, jak se pěchota znovu napjala. Byl hrdý na tyto muže, na cizince ze všech koutů Země, kteří se sešli na místě, které pro ně nic neznamenalo. Chovali se disciplinovaně a soustředěně, a když Vesna zařval: „Vpřed!“, pohnuli se jako jeden.

Dav se zavlnil, protože ho náhlý pohyb překvapil, ale zezadu tlačilo na přední linie příliš mnoho lidí, takže jediným skutečným důsledkem bylo, že se zadní řady nalepily na ty vpředu ještě těsněji. Vesna znovu vykřikl a pěchota znovu postoupila dopředu, využila velkých, železem pobitých štítů k proražení cesty, zatímco druhá a třetí řada se sehnuly, zapřely se rameny a přidaly svoji váhu.

V následující chvíli se přední linie davu, na které lidé vzadu tlačili tak, že mohly už jen bezmocně výt, otřásly, jak se jim do břich zabodly oštěpy, sotva ale tito útočníci padli, zaujali jejich místa další dychtiví bojovníci a narazili na štítovou stěnu. Jeden z mužů vykřikl, protože tlak zezadu i zepředu na něj byl příliš, sotva ale proťal jeho výkřik noční vzduch, našel v sobě sílu navíc a zařval frustrací, vztekem a bolestí. Jeho kamarádi se k němu přidali a obrannou linií se rozlehlo vytí. Vesna poručil postoupit o další krok a o další, chtěl nepřátele srazit k zemi a zmasakrovat je jako zvířata.

„Lorde Isaku!“ ozval se hlas někde za nimi a Isak dovolil muži za sebou zaujmout své místo. Voják krvežíznivě zařval a dychtivě prostor vyplnil. To Isakovi umožnilo otočit se a pohlédnout na velký chrám asi čtyřicet yardů od Mariqova sloupu, který označoval druhý konec obranné linie. Chrám měl několik tuctů úzkých obloukových vchodů postavených jeden na druhém, takže pravděpodobně utvářely nějaký pečlivě promyšlený vzor, než ho lidé ze Scree poničili.

Na vrcholu chrámu seděla Shinir a naprosto ji nezajímalo, že se chová neuctivě k bohovi, kterému byl zasvěcen. Ukázala rukojetí řemdihu za dav, pak zbraň spustila a ostrým švihnutím omotala řetěz kolem krku ženy, která se snažila vyšplhat po stěně chrámu nahoru k ní. Zkušeným pohybem pak řemdihem trhla, žena se křečovitě zkroutila a zůstala bezvládně viset. Jakmile útok zastavila, obrátila Shinir pozornost zpátky k Isakovi a pokusila se mu znovu ukázat něco za davem.

Zakřičela: „Kavalerie, pane, celý farlanský pluk!“

Isak se zazubil a zvedl meč vysoko nad hlavu. „Věděl jsem, že se Torl nenechá tak snadno zabít!“ zavolal. Vojáci okolo zavýskli a pustili se do boje s novou chutí, jak za vřískajícím, vzpínajícím se davem uslyšeli dunění kopyt.

Isak si proklestil cestu do předních linií a vrazil do zmatené tlačenice lidí, kteří konečně pochopili, v jakém nebezpečí se ocitli. Štítem a mečem zabíjel všechny na dosah a razil si cestu stovkami nepřátel. V patách mu postupovali těžce ozbrojení Duchové z osobní stráže a ty zase následoval zástup těžké pěchoty a vyklízel krvavou cestu k jezdcům.

Zvedl se vánek, okolo dováděly stíny a Isak cítil, jak mu nohy podkluzují na půdě zkropené krví.