28.

Na znamení generála Gorta se oddíly lehké pěchoty vydaly s jasně plápolajícími pochodněmi na pochod Medvědí ulicí, širokou třídou, která se táhla od Nové věže skoro přímo na jih. Dostanou se po ní do blízkosti Šesti chrámů. Na široké ulici byli nechránění a zranitelní, ale Gort byl odhodlán udržet sílící strach pod kontrolou. Skutečnost, že si nebyl tak docela jist, co ho vlastně děsí, celou situaci ještě zhoršovala.

Rytíři chrámů dobyli Novou věž s minimálním úsilím a od té doby nespatřili žádný z běsnících davů, o nichž obránci věže s takovou hrůzou hovořili – vlastně nezahlédli vůbec nikoho. Pochodovali opuštěnými ulicemi, nervózně nahlíželi do stínů a jejich znepokojení sílilo.

Generál Gort se cítil v čele průvodu strašlivě osamělý. Jako jediný jel na koni a představoval tak snadný terč i pro průměrného lučištníka. Za ním rachotil tucet vozů střežený zákopníky a dusaly zástupy těžké pěchoty vedené generálem Chotechem s dlouhou, zahnutou sekyrou na rameni. Jeho muži byli vyzbrojeni těžkými štíty a kopími. Při první známce nepokojů štíty srazí a vytvoří pevnou stěnu, kterou měly problém prorazit i disciplinované jednotky.

Generál se otočil a zkontroloval oddíly. Medvědí ulicí se táhla legie pěchoty a dvě stě kopiníků. Major Derl zachytil jeho pohled, teatrálně mu zasalutoval a vyloudil tak na jeho tváři úsměv. Byl to vynikající důstojník z Canar Thritu, z města, jež proslulo svými vojáky. Gort byl zkušený a věděl, že si nervózní muži všimnou každého gesta, proto potlačil obavy a vesele mu zamával. Než se otočil zpět k ulici před sebou, všiml si několika úsměvů.

„Do čeho jsem nás to dostal?“ zamumlal si pro sebe. „Bude jedna legie stačit?“

Kůň při zvuku jeho hlasu zastříhal ušima a Gort sevřel pevněji uzdu. Koně byli stejně neklidní jako muži. Možná také cítili, že to není místo pro živé, a to nejen kvůli rozbitým oknům a opuštěným budovám, stínům u pat napůl zřícených zdí či zohaveným mrtvolám, kterých byly plné ulice. Nedokázal se rozhodnout, co je horší, zda požáry, jež zuřily v ulicích a požíraly vše, co jim vstoupilo do cesty, nebo ruiny zahalené nepřirozenou tmou. Cítil, jak mu po páteři stéká pot. I navzdory sílícímu větru na něj stále těžce doléhalo horko.

Generál Gort zachytil pohled podporučíka Mehara a pobočník poslušně přistoupil blíž.

„Co si o tomhle místě myslíte, Mehare?“ zeptal se. „V noci je tak horko, že se dá vydržet sotva v košili, natož ve zbroji. Jste učenec, jaký je váš názor?“

Mehar na okamžik zrudl úlevou. Gort potlačil úsměv. Mladík se bál, že se ho chystá potrestat. Za posledních několik týdnů ho totiž generál nezval k jednáním. Mehar byl dobrý pobočník s bystrou myslí, ale byl zcela oddán řádu, takže se dalo jen těžko odhadnout, jak zareaguje na dohodu s Farlany nebo na jeho horšící se spory s rytířem-kardinálem. V tuto chvíli nemohli riskovat odhalení.

„Vypadá to, jako by někdo obrátil Zemi vzhůru nohama,“ řekl Mehar opatrně. Byl to stydlivý, pětadvacetiletý mladík, jehož povaha se nehodila k jeho statné, atletické postavě. Jeho otec měl sotva dost rozumu na to, aby se naučil ohánět sekyrou, ale byl odhodlaný zajistit nejstaršímu synovi vzdělání, nejen bojový výcvik. A vyplatilo se: Mehar miloval knihy.

„Ve městě byl narušený přirozený pořádek věcí, pane. Asi proto se koně zdráhali projít bránou v Nové věži. Teď musíme zjistit, jestli to byl cíl, nebo se jedná jen o prostředek k dosažení něčeho jiného.“

„A k tomu potřebujeme mága?“

Mehar nešťastně kývl. Řád odmítal jakoukoli magii. V bitvě se tak sice ocitali v nevýhodě, ale všichni z celého srdce věřili, že magie je nepřirozená a patří bohům, ne lidem. I když lidi za talent, s nímž se narodili, netrestali, nabádali je k tomu, aby magii nepoužívali. Řád považoval magii za návyk, který se dá potlačit vírou.

„Jen doufám, že za to draze nezaplatíme, pane.“ Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po vykuchaných ulitách budov okolo. „V přirozeném pořádku se nacházejí bohové na nebi a lidé jsou jejich sluhy. Pokud je to tady ve městě naopak, co asi najdeme v Šesti chrámech?“

Gort se odmlčel. „To není příjemné pomyšlení, Mehare. Vůbec ne.“

Žádný z nich nepromluvil, dokud nedorazili na konec Medvědí ulice.

Hlavní průvod střežily po stranách oddíly lehké pěchoty, z nichž polovina svítila na cestu, druhá pochodovala s tasenými zbraněmi. Plápolající světlo ozařovalo ruiny starého tržiště, trosky stánků a potrhané markýzy.

Gort sebou trhl, když mezi nejvzdálenějšími krámky proběhla temná postava, vysoká a ladná, s křídově bílou tváří – během okamžení ale zmizela a vojáci pochodovali dál. Bylo to jen světlo pochodní, uklidňoval se generál, odlesk měsíce ve skleněné tabuli. Na pochyby ve svém srdci raději nereagoval.

Na konci Medvědí ulice stála velká, přepychově zdobená fontána, za níž se třída rozdělovala do šesti menších uliček vedoucích do různých částí města. Sama fontána byla velmi stará, její kámen ale vypadal čistě vydrhnutý. Sochy – buclaté postavy vztahující ruce z nádrže, tři štiky zdobící rohy středového podstavce a pár nohou, které byly to jediné, co zbylo z aspektu vlévajícího do fontány vodu – pak ohladily za dlouhá staletí vítr a déšť. Úlomky kamene na vyschlém dně napovídaly, že si někdo na aspektu vybil vztek a neustal v ničení, dokud nerozmlátil sochu napadrť.

Gort zajel blíž k fontáně a jednotky se zatím roztáhly okolo, srazily štíty a čekaly, až se lehká pěchota přeskupí. Z výšky měl dobrý výhled, proto si všiml, že ve fontáně neleží jen zbytky soch, nýbrž i ostatky lidí. Občané žíznivého města odmítli veškerou útěchu, kterou jim mohl Vaslův aspekt nabídnout. Nejenže zničili fontánu, otrávili i vodu, aby se z ní už nikdo nenapil.

Gort sklopil oči a zašeptal tichou modlitbu za mrtvé. Aspekti sice byli jen místní bůžci, kteří podléhali bohům panteonu, ale přece jen to byli bozi. A protože tudy už neprotékala voda, část jejich božství zemřela.

Mehar k němu přikročil, nahlédl do fontány a opatrně ucouvl. Polkl a řekl: „Takže vaše obavy byly oprávněné, pane.“

„Děkuji, že souhlasíte,“ osopil se na něj Gort, protože ho mladíkův tón rozčílil. „Příště si dám pozor, abyste souhlasil s každým mým rozhodnutím.“

Mehar otevřel ústa. Gorta napadlo, že něco odsekne, ale mladík nakonec s cvaknutím zubů ústa opět zavřel.

Generál se odvrátil. Nemusel se pobočníkovi ospravedlňovat, obzvláště ne v poli mezi vojáky. Počkal, dokud se legie neseřadila do semknutých oddílů po padesáti, které obstoupili muži nesoucí vysoko nad hlavami plápolající pochodně, jimiž bojovali proti houstnoucí tmě. Poposedl v sedle. Horký noční vzduch způsobil, že ho ovládl protivný, svědivý pocit a usadil se mu v krku. Puch hniloby z fontány byl čím dál silnější.

Klapot podkov ohlásil příjezd kopiníků a majora Derla, který se ke generálu Gortovi připojil u fontány.

„Krev a chcanky,“ zavrčel major, když nahlédl dovnitř, „doufejme, že se k chrámům chovali s větší úctou.“

„Není důvod myslet si to,“ řekl Gort a ukázal na ulice vedoucí z náměstí. Byly temné, jen jednu osvětlovaly trosky hořící budovy, které ji z půlky zasypaly. „Která z ulic nás zavede k Šesti chrámům?“

Derl vzhlédl k podstavci, na kterém stávala socha aspektu. „Řekli nám, že aspekt ukazuje přímo na Šest chrámů. Mohli sochu strhnout úmyslně?“

„Ti bezbožní ničemové ji strhli proto, že přišli o rozum,“ zavrčel Gort. „Jsou to zvířata, ne lidi. Řídí se jen instinkty, nejsou natolik při smyslech, aby nás vlákali do pasti.“

„I zvířata mohou být lstivá, pane,“ namítl Derl, když si ale všiml Gortova vzteklého výrazu, rychle dodal, „ale jen šílenci znesvětí chrám. Mehare, proč generálovi ještě nepodali hlášení velitelé pěšáků?“

Mehar vyskočil. „Hned to zjistím, pane.“

„Neobtěžujte se,“ řekl major Derl. „Stejně bych jim nevěřil.“ Postavil se ve třmenech a ohlédl se zpátky po Medvědí ulici. Gort udělal totéž. Asi v polovině třídy zahlédli pochodně jezdectva, které jim mělo krýt záda a chránit je při ústupu. Polovina kavalerie zůstane tam, druhá pak tady na dohled. Neposkytovala sice nijak zvláštní ochranu, ale v případě potřeby mohla přivolat posily.

Jeden z kopiníků se oddělil od své jednotky, zamířil k nim a ledabyle zasalutoval. Gort se na drzého kavaleristu zamračil, ale nic neřekl. Muž byl tak bledý, vyčerpaný a vychrtlý, že mohl každým okamžikem vypadnout ze sedla. Tmavé kruhy pod očima tvořily zvláštní protiklad k horečnatému žáru v nich.

„Worene, kudy se dostaneme k Šesti chrámům?“ zeptal se Derl.

Kopiník se rozhlédl, jako by ho překvapilo, že je tady. Pomalu zvedl prst a ukázal na dvě ulice, mezi nimiž se nedokázal rozhodnout. Otevřel ústa, aby promluvil, podařilo se mu ale jen vyčerpaně vydechnout.

Divné, pomyslel si Gort, Scree je jeho rodné město. To nemáme nikoho jiného? Vypadá, jako by ho zachvátila horečka nebo šílenství – potkalo něco podobného i zbytek města?

„No?“ obořil se na něj Derl.

„Tahle cesta se stáčí na východ,“ řekl Woren tupě a ukázal na levou ulici. „Tahle vede rovně. Odbočte z ní u Sýpky a zamiřte na sever.“

„Dobrá.“ Derl se obrátil k veliteli. „Pane, navrhuji, abychom se vydali na východ. Ta ulice vypadá líp. Kvůli případnému útoku bude lepší vyhnout se stísněným prostorům.“

Gort kývl. „Vyšlete lehkou pěchotu, pak kopiníky.“ Předklonil se v sedle a upřeně se zadíval do ulice, kterou zvolili. Viděl ve tmě pohyb, záblesk kůže ještě bělejší, než byla Worenova? Anebo měl ze strachu vidiny?

„Mehare, jakmile překročíme vnější kruh Šesti chrámů, postavte směrem na jih a na západ barikády, ať nemáme tak odhalená záda. Použijte cokoli, čemu nebylo požehnáno, a všechno na vozech.“ Ani si nevšiml, že levou ruku položil na jílec meče.

Promluvil tak hlasitě, aby ho slyšeli všichni poblíž, a doufal, že sebejistota v jeho hlase dodá mužům odvahu. „Celé město se možná obrátilo proti bohům, ale dokud chrámy stojí, náš slib si žádá, abychom je bránili.“

* * *

Isak se ujal vedení, když běželi zpět chodbami paláce. Hrstky vojáků, na kterou cestou narazili, se zbavili, aniž by museli zpomalit. V patách se jim nesla ozvěna zkázy. Muži umírali a v dálce hučel Vesnou založený oheň, který se vymkl kontrole. Isaka už nezajímalo, jaký hluk nadělají.

Dorazili k postranní brance. Nenašli tam žádné stráže a ty na hradbách opouštěly svá místa a prchaly na opačnou stranou paláce. V chodbách slyšeli hukot a řev ohně a venku šlehaly oranžové plameny, výš a výš k nočnímu nebi.

Bez dalšího zdržování vyrazil Isak ven a rozběhl se stupňovitou zahradou dolů k budově, v jejímž stínu zanechal majora Jachena a zvěda Jeila.

Muži už seděli na koních a byli připraveni okamžitě vyrazit. Jen Jachen, Jeil a lenní pán Saroc ještě nenasedli, a sotva Isak oběhl roh, pospíšili si s koňmi k němu.

„Můj pane, musíme si pospíšit,“ řekl Saroc. Hlas mu tlumila černá přilba s rudým kalichem na levé tváři. Plátová zbroj ještě zdůraznila jeho malou postavu. Vypadal by směšně, kdyby mu na paži nevisela obrovská sekyra.

„Co se stalo?“ zeptal se Isak, schoval meč do pochvy a vyhoupl se do Toraminova sedla. Obrovský hřebec se roztančil a smaragdoví draci na jeho bocích se zavlnili.

„Jeil šel zkontrolovat jednotky, které měly odlákat pozornost. Našel jen rozlícený dav. Musíme vás dostat do bezpečí, než dorazí až sem.“

Isak se ani nepohnul. „A co bude s našimi muži?“

Jachen vykročil vpřed. „Jsou obklíčeni, můj pane. Už pro ně nemůžeme nic udělat.“

„A to je všechno?“ zeptal se Isak užasle. „Prostě je ponecháte jejich osudu?“

„Nemůžeme nic dělat, můj pane,“ zopakoval Jachen. „Útočí na ně tisíce lidí. Není nás dost, abychom jim pomohli. A při pohledu na vás útočníci zešílí.“

„Takže chceš, abychom je opustili? Mám opustit muže, kteří bojovali po mém boku, a dovolit, aby je dav roztrhal na kusy?“ zařval Isak. „Jsi opravdu takový zbabělec, jak tvrdili?“

„Můj pane,“ zvolal lenní pán Saroc, „není to otázka zbabělosti. Major Jachen je povinován službou kmeni a ta má vždy přednost.“

„Přednost před pěti sty muži a nejvěrnějším lenním pánem v kmeni?“ Isak se obrátil k hraběti Vesnovi, ale ten mlčel. „Vesno, ty nic neřekneš?“

„Můj pane…“ Zmlkl.

Měl zvednuté hledí a Isak viděl bezmoc v jeho tváři. Konečně pochopil, o čem hrabě mluvil v Tor Milistu. Dobří muž umírají na místě, kde nemají co dělat. K Isakově překvapení hrabě Vesna nic víc neřekl. „Přece s nimi nesouhlasíš,“ vydechl Isak téměř prosebně. Hrůzou ho zbrotil pot. V Tor Milistu se ve Vesnovi něco zlomilo. Opravdu teď nechá ty muže zemřít, aniž by cokoli řekl?

„Já… lorde Isaku, povinnost je vždy na prvním místě,“ řekl Vesna nakonec.

„Povinnost? Ani ty neuposlechneš můj rozkaz?“ zavrčel Isak a šok přešel v zlost.

Ostatní lenní pánové, Nelbove a Fordan, sesedli, ale Isakova zlost je držela zpátky.

„No? Co vy na to, moji věrní poddaní? Budete mě následovat? Který z vás se mě jako první pokusí přesvědčit, abych se dal na útěk?“ Isakův hlas byl napjatý vzteky. Eolis zůstával v pochvě, ale to nic neznamenalo. Všichni věděli, že ho dokáže v okamžení tasit.

„Můj pane,“ řekl major Jachen a pohnul se vpřed.

Isak se bleskurychle otočil a spatřil v Jachenových očích čirý strach, žoldák ale odmítl ustoupit. Zůstala v něm jiskra vzdoru. Napřímil se a pohlédl do Isakových neúprosných očí. „Můj pane, jsou vám věrni až na smrt. Budou vás následovat.“

„No tak na co čekáme?“ obořil se na něj Isak.

„Napřed mě budete muset zabít, můj pane.“

Isak zaváhal a překvapení na okamžik potlačilo vztek. „Cože?“

„Budou vás následovat až na smrt, pokud požádáte…“

„A ty ne?“ přerušil ho Isak rozzlobeně. „Pokud si vzpomínám, jsi také pod mým velením.“

„Vzpomínáte si na naše první setkání?“ řekl Jachen s odevzdaným klidem. „Zeptal jste se mě, jestli budu mít odvahu postavit se vám, když budu přesvědčen o tom, že děláte chybu.“

Isak se na okamžik zamyslel. „Takže tohle má být tvůj pohlavek, co? Vybral sis moc špatný okamžik pro nalezení ztracené hrdosti, majore Ansayle.“

Jachen jeho kousavost ignoroval. „Jsem velitelem vaší osobní stráže. Mojí povinností je sloužit kmeni tím, že se postarám o vaše bezpečí. Sám jste řekl, že jako bělooký nečiníte vždy nejlepší rozhodnutí, proto potřebujete velitele, který vám řekne, když se mýlíte.“

Jachen viděl, jak mužům za Isakem poklesla čelist, ale neodvažoval se změnit taktiku. Obrovský bělooký byl stejně překvapený jako ostatní, ale aspoň na okamžik potlačil vztek a začal přemýšlet. Ach, bohové, opravdu sázím život na racionální myšlení bělookého? pomyslel si Jachen a vlastní klid ho překvapil.

„Myslíš si, že se mýlím, když jsem přesvědčen, že naši spolubojovníci stojí za záchranu?“

„V této chvíli ano,“ řekl Jachen pevně, protože cítil, že pán váhá. „Běsnící dav čítá tisíce lidí, mnoho tisíc. Bez ohledu na to, jestli dav muže roztrhá, nebo ne, mojí povinností je chránit vás. Jejich ztráta je tragédií, nad kterou budeme truchlit, až nastane správný čas. Ale kdybychom ztratili vás, byla by to katastrofa pro celý Farlan, ne-li pro celou Zemi. Nemáte Kranna, který by vás nahradil. Bez pána bychom si ještě před příchodem zimy šli navzájem po krku.“

„Myslíš, že to nevím?“ řekl Isak klidněji. „Ale k čemu je lord, který uteče před nebezpečím a nechá muže zemřít?“

„Je to lord, který si je vědom své důležitosti pro kmen,“ řekl Jachen tiše. „Většina těch mužů zemře, to mohou změnit jen bohové, ale pokud šílící lid Scree spatří vás, zatouží napřed po vaší krvi. Jste bělooký lord a Vyvolený bohů, které zničehonic začali nenávidět. Jste sice silný, můj pane, ale nemůžete je zabít všechny.“

Isak na majora zíral, pootevřel ústa a chystal se odseknout, nevěděl ale co říct. Jachen se zachoval správně… Ale odsoudit tak lehce na smrt tolik mužů? Co to z něj dělalo?

Tohle znamená být pán? Bezstarostně rozhodovat o tom, kdo bude žít, a kdo zemře? Při tom pomyšlení se mu udělalo zle.

„Ano,“ ozval se mu v hlavě mocný hlas. Isak sebou trhl, protože zásah Aryna Bwr nečekal. „Být smrtelný znamená obávat se budoucnosti, důsledků. Lidé korunují krále ze stejného důvodu, z jakého se modlí k bohům, protože sami jsou příliš slabí, než aby činili těžká rozhodnutí. Nabídni jim zářící postavu, u které budou moct předstírat, že je lepší než oni, a budou ji uctívat jako spasitele.“

Isak mlčel a snažil se smířit s tím, co musí udělat. Na mysli mu vytanul obrázek lorda Bahla, jeho zbrázděná tvář a věčně ponurý, nečitelný výraz. Byl to obličej muže, kterému se dalo důvěřovat, na kterého se dalo za všech okolností spolehnout. A uvnitř jím zmítaly ztráta a vina, ale dokud to lidé nevěděli, zaútočili by po jeho boku na brány Temného místa.

Isak pomalu kývl. Lord Bahl by poslechl. Bolelo by ho to a ztráta mužů by ho tížila na duši, ale jen nejbližší přátelé by spatřili jeho bolest. Potřeby kmene stály na prvním místě. Isak se za to nenáviděl, ale musel udělat správnou věc.

„Dobrá,“ řekl tiše. „Zamíříme ke zbytku armády.“ Na nikoho nepohlédl.

Z ulic na jih od Rudého paláce k nim doléhal křik a dusot stovek nohou na dláždění. Bez dalšího zdržování se Isak otočil a ostatní ho následovali.

„A musíme si pospíšit,“ řekl hlasitěji a tasil meč.

* * *

„Mohu vám přinést ještě něco, má paní?“ zeptal se voják a dál postával ve dveřích strážnice.

Tila vzhlédla a na tváři se jí na okamžik usadil prázdný výraz, než se vrátila do přítomnosti. „Ne, děkuji,“ řekla nakonec.

„Opravdu?“ Strážcovu tvář halil stín, ale zdálo se, že si dělá starosti. „Paní Tilo, kdy jste naposledy jedla?“

„Už je to nějaký čas,“ řekla, protože si nebyla jistá.

„Mám vám něco donést? Nevypadáte dobře.“

Tila si povzdechla a otočila prstenem na prstě levé ruky. „Nemám hlad a ani nejsem nemocná, jenom si dělám starosti.“

Snažil se předstírat úlevu, ale Tila si nebyla jistá, jestli to myslí upřímně. „Paní Tilo, bez ohledu na to, jak šílení obyvatelé Scree jsou, lordu Isakovi neublíží. On se musí obávat jen samotných bohů!“

„Bojím se, že se mýlíte, vojáku,“ řekla Tila vyčerpaně. „Lord Isak je silnější a rychlejší než kdokoli jiný, ale je z masa a krve. Po bitvě v Narkangu jsem mu obvazovala rány. V bitvě ho může potkat stejný osud jako vás nebo mě. Máte z města vůbec nějaké zprávy? Copak jsme neobdrželi hlášení od mágů a zvědů?“

„Samozřejmě,“ řekl a přemýšlel, kolik jí toho má říct. „O lordu Isakovi nic nevíme. Slyšel jsem, jak jeden z mágů říkal generálu Lahkovi, že se do pohybu dali Rytíři chrámů. Říká se, že se chystají napadnout lorda Isaka, ale generál si to nemyslí.“

„Generál Lahk má pravdu,“ řekla Tila pevně. „Oddaní lordu Isakovi neublíží – zamíří rovnou k Šesti chrámům, aby je ochránili před davy, nic víc.“

Voják kývl a Tila měla dojem, že mu po tváři přelétl překvapený výraz, i když pro každého, kdo věděl něco o Oddaných, to byla jasná věc.

Úzké okno za ní poskytovalo výhled na město. Mříže ho sice chránily před vetřelci, ale nedokázaly potlačit zvuky zvenčí, hlas, dunění podkov a ještě dál za nimi zvuky, které Tila nepoznávala. Šustil jimi i vítr, dusného vedra uvnitř ale strážnici nezbavil.

Voják kývl a pokusil se upoutat Tilinu pozornost, ta ale hleděla zadumaně do prázdna. „Opravdu vám nemohu nic přinést?“ nevzdával to.

Tila kývla. „Opravdu. Knihy jsem nechala v Tirahu a nic jiného teď nepotřebuji.“

„Knihy?“

„Ach, knihy o diplomacii a historii, deníky, pojednání o proroctvích. V podobných časech nikdo neví, jaká informace by se mohla ukázat být životně důležitá, třeba i dávné spojenectví nebo zapomenutá válka. Jen tady posedávám a cítím se zbytečná. Všichni okolo mají nějaký úkol, jen já ne. Kdybych měla u sebe knihy, mohla bych aspoň předstírat, že jsem něčím víc než obyčejnou přítěží.“ Znovu si povzdychla.

Voják přešlápl a cítil se velmi trapně. Byl tu od toho, aby dámě přinesl konvici s čajem, ne aby jí radil, jak má být užitečná. Znal muže, které za projevení názoru na podobnou věc zbičovali, proto raději držel jazyk za zuby. A vypadalo to, že ji jeho názor stejně nezajímá.

„Pokud se rozhodnete jinak,“ pokračoval po vhodně dlouhé odmlce, „a budete něco potřebovat, zavolejte. Budu na chodbě.“

Tila na něj pohlédla kalnýma očima. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás zdržovat. Děkuji vám za čaj. Prosím, dejte mi vědět, až se lord Isak vrátí.“

Voják kývl, opustil komnatu a dveře nechal pootevřené.

Tila poslouchala, jak se těžkým krokem vrací na své místo u vstupu do strážní věže, pak se znovu odevzdala myšlenkám a plíživé únavě. Pokusila se spočítat, kolik hodin už uběhlo od chvíle, kdy se naposledy pořádně vyspala, ale brzy to vzdala. Horko změnilo noční spánek v neklidné převalování střídané ukradenými okamžiky odpočinku.

Rozhlédla se po strážnici. Usadila se tu, protože ve středu komnaty stála dvě masivní křesla, pravděpodobně ukradená z důstojnické jídelny. Byla dost velká na to, aby pojmula její drobné, vyčerpané tělo. Mezi křesly se nacházela otlučená, kůží pobitá truhlice se ztrouchnivělými popruhy, kterou používala jako podnožku. Znovu se schoulila a nechala myšlenky volně plynout. Rámus venku pomalu ustupoval do pozadí.

Tile neúprosně klesala víčka a hlavu jí plnil dusný vzduch strážnice páchnoucí po prachu, suchém blátě a starých pilinách. V prázdném krbu tančily nad studeným popelem stíny. Pokusila se zaostřit na zčernalou krbovou římsu a rozluštit obrázek, který byl do ní vytesaný. Očekávala, že uvidí Grepelu, bůžka krbů, Tsatachův domácký aspekt, které z úst visely hořící jazyky, svraštila ale obočí, protože zvlněné linie obrazu neměly nic společného s Grepelou. Snažila se zjistit, o kterého z Tsatachových aspektů se tedy jedná, ale bylo toho na ni příliš a myšlenky jí vázly jako laň vlekoucí se dehtovým jezírkem. Zmáhala ji stále větší tíha a doléhala jí na údy už tak zesláblé únavou. Dech měla stále mělčejší. A po celou dobu se plamínek olejové lampy třepotal, prskal a zmenšoval.

Tila nedokázala odolat, podvolila se a nechala se vtáhnout do stínové náruče spánku. Po stěnách strážnice se plazila tma, až z ubohého plamínku lampy zůstala jen jiskřička ve tmě. Plíživé prsty temnoty ji hladily po kůži, uklidňovaly a odnášely s sebou vyčerpání. V chlácholivém objetí se Tila potácela na hranici spánku a otupěle naslouchala vlastnímu dechu. Nádech a výdech, nádech a výdech… až i ten ustoupil tichu noci.

A pak už byla jen tma.

* * *

Zprudka se nadechla, přinutila se pootevřít oči a cítila, jak jí vzduch v plicích vysílá do konečků prstů jemné mravenčení. Tila se překvapeně rozhlédla po neznámé komnatě páchnoucí po prachu a plísni a zadívala se na olejovou lampu, která téměř úplně vyhořela. Strážnice u Podzimního oblouku. Vrátily se jí vzpomínky a znovu zaostřila zrak na pootevřené dveře a šálek v rukách.

Na křeslo, v němž byla stulená, a na to naproti ní, odvrácené od lampy. Druhé křeslo halily hlubší stíny, takže to skoro vypadalo, jako by v něm seděl muž a poškrábaná kůže podpírala tady rameno, tam ruku…

Co tu dělám? pomyslela si hořce. Proč jsem trvala na tom, aby mě vzali s sebou, když je jenom zpomaluji?

„Protože jsou to muži bez rodin,“ odvětil jí stín. „Vnášíš do jejich životů řád a rovnováhu a připomínáš jim, kdo jsou.“

Je rovnováha opravdu to, co potřebují? pomyslela si, jako by s ní stín doopravdy mluvil. Dobrý voják dokáže odložit stranou to, co je, a řídit se jen instinkty a výcvikem.

„A ty jim připomínáš, čeho se bojí,“ pokračovala temnota v prázdném křesle. „Svojí zranitelností ukazuješ, jakou cenu budou možná muset zaplatit. Máš tváře všech, které mohou ztratit. K čemu teď jsi svému pánovi?“

Jsem jeho rádkyně, řekla si. Naučila jsem ho dějiny a proroctví…

Stínová postava se zasmála. „A přitom nevidíš, kdy se schyluje k jeho naplnění. Nepoznala jsi, jaké nebezpečí představoval poslední král o Stříbrné noci, a ignorovala jsi všechna varování, protože tě zajímaly jen vlastní touhy.“

Jak jsem to mohla vědět? Nemohla jsem vědět…

„Selhala jsi, když jeho život byl v největším nebezpečí, a nyní jsou tvé nedostatky znovu obyčejnou přítěží.“

Přítěží? ptala se Tila sama sebe. Co teď? Co jsem udělala špatně? Ovládla ji hrůza a do očí jí vyhrkly slzy.

„Nemůžeš splnit úkol, který sis dala. Hloupoučká holka s hlavou plnou klepů a dětinskou představou o práci učenců nemůže hrát roli, která je životně důležitá pro osud pána, nemůže si hrát na ministryni a strážkyni jeho osoby.“

Nedokázala potlačit vzlyky, které jí začaly otřásat. Čeho jsem si nevšimla?

„‚Soumrak ohlásí divadlo a plameny, otec a syn na místě smrti se zabíjí…‘“

„Poklad a ztráta z temnoty, ze svatých rukou získá je paní z popela. Stín stoupá z věrných,“ pokračovala se sílící hrůzou, „vláda soumraku započne mezi padlými.“ Ach, milosrdný Nartisi. Jeho otec! Jeho otec zmizel!

„Setká se se spojenci v Chrámu smrti,“ dokončil hlas v její hlavě vítězoslavně. „A opět selžeš!“

* * *

Zahalen do pláště noci Aracnan přihlížel, jak farlanští vojáci pod ním vztyčují barikády a připravují se na útok. Před městskou branou tábořily tři legie a stany a ohně se choulily pod hradbami. V půlkruhu okolo byl navršen hliněný val zpevněný naostřenými kůly. Na něm stály hlídky a většina vojáků byla rozdělená do pluků a jen čekala na generálův rozkaz – a přesto tucty mužů vařily jídlo bez ohledu na násilí, k němuž brzy dojde.

„Je to zpráva pro ty, kdo je sledují,“ řekl hlas vedle něj. Neotočil se. Stíny jsou nejlépe vidět koutkem oka.

„Podobných věcí si, myslím, všímat nemusíme. To nech na starost dobytku tam venku.“

Jejich hlasy si byly zvláštně podobné. Aracnana nejednou napadlo, jestli to něco neznamená.

„Přesto se raději budu dívat,“ řekl stín a přidušeně se zasmál.

Aracnana zamrazilo u páteře. Stínův smích byl plný zášti a zařízl se mu hluboko do kostí, což se nikdy dřív nestalo. Třásl se před vztekem bohů a žil déle, než se obtěžoval spočítat, proto ho obyčejný smích jen tak nerozházel. A proto jsem se k němu přidal, pomyslel si Aracnan. Celý život jsem byl nucen přizpůsobovat se a přežívat. Já respektuji, že je lepší, a on na oplátku respektuje to, že nejsem obyčejná smrtelná hračka.

Posunul si luk a toulec na rameni do pohodlnější pozice a zadíval se do temných ulic města, jehož jižní čtvrtě spalovala strašlivá oranžová zář. Luk si vzal ze zbrojnice Koezhe Vukotice. Představoval dokonalost umění metodických Vukoticů. Ještě nenastal čas, aby do dění osobně zasáhl – ještě nepřekročil poslední hranici, už ji ale cítil ve vzduchu – na přesně vystřeleném šípu však bylo něco osvěžujícího, přímého a možná bude jeho pomocné ruky přece jen potřeba. Magie nezanechá žádnou stopu, ale šíp se dá lehce poznat a lidé mohou učinit ukvapené závěry. Aracnan se během staletí naučil, že někdy stojí za to vynaložit trochu námahy na odvedení pozornosti.

Ve vzduchu se vznášela oblaka sazí a Aracnan viděl zkázu, která potkala jižní čtvrtě. Tamní brlohy byly zasaženy nejvíce. Některé už úplně lehly popelem a pekelný žár sílil. Zahnal šílící, nemyslící dav dál na sever a ten se teď zdržoval na okrajích farlanských linií. Kdyby si lidé vojáků všimli, bez přemýšlení by je napadli, a to bez ohledu na to, že sami jsou neozbrojení. Podlehli by nutkání, které je přímo pohlcovalo.

Nic k nim necítil. Neměl radost ze šílenství, které jim vnutil Rojak, ale nebyli to jeho lidé a nesmrtelný musel uvažovat prakticky. Pokud mu Azaer dá, co chce, bude poslouchat jeho rozkazy. Ani jeden z nich nebyl natolik hloupý, aby žádal o důvěru. Nedělal si starosti ani s tím, že ho Azaer využije, aby vylákal Isaka na správné místo – takový už byl život. Stačilo, aby Aracnan navedl davy tam, kde jich bude potřeba. V současné chvíli je od farlanských linií drželo zpátky jen jeho prosté kouzlo.

Rojakova magie udělala na Aracnana dojem. Jen zřídkakdy narazil na tak nadaného a oddaného smrtelníka. Jen málokdo věřil tak zaníceně, aby připoutal vlastní duši ke kouzlu, ale Rojak to udělal, protože ho o to požádal jeho pán. Minstrel rychle chátral, ale Aracnan tušil, že necítil ve vzduchu broskvové květy a neviděl jeho posměšný úsměv naposledy. Pro největšího z Azaerových sluhů bude smrt teprve začátkem.

„Předal jsi zprávu?“ zeptal se a zalétl pohledem od vrávorajících postav ukrytých v temných koutech k zamřížovanému oknu strážnice, za kterým dřímala dívka.

„Ano.“

„Vysvětlíš mi to konečně? Předpokládám, že jsi neodhalil své úmysly proroctvím jen z nafoukanosti.“

„Kdo je varován, je i připraven.“

Aracnan se zamyslel a nakrčil kůži na vyzáblé holé hlavě. Pak pochopil. „Ach, už rozumím. Skrytá tvář teorie smlouvy, zvrácenost magie. Abys dosáhl velkých činů, musíš napřed zasít semínka vlastní zkázy.“

„No, to by bylo trochu hloupé,“ řekl stín, „ale přesto je nutné, aby možnost vzklíčení těchto semínek existovala. Žádná magie není nezastavitelná, žádné kouzlo nezvratné. Bez prvku neznáma se nedá ničeho dosáhnout, ale je možné vést neznámo určitým směrem.“

„Varoval jsi dívku, že její pán je jen hráč ve tvé hře, takže dokážeš předvídat jejich reakce?“

„Správně. Teď se snaží najít generála Lahka, aby mu vysvětlila nebezpečí. Je to lepší než doufat, že to někomu dojde.“

Aracnan mávl zeširoka rukou, jako by k sobě přitahoval provazy rybářské sítě. „No tak se raději postarej o to, aby generál Lahk zareagoval podle plánu.“

Zastavil ruku, když se dotkla váčku přišitého na jeho černé zbroji z vyztužené kůže. Vsunul dovnitř kostnatý prst a usmál se, když ucítil, jak se mu energie kouzla plazí nahoru po paži a štípá ho na kůži. Nakonec vystřelila k černým mračnům na nebi a zmizela.

Vzápětí se ulicemi pod ním rozlehlo zuřivé, zvířecí vytí. Stovky hlasů se spojily v ohlušující řev, který spolu s dupáním přehlušil varovný křik farlanských hlídek.