27.

Isak upíral pohled na zem, aby se vyhnul rozbitým cihlám, kterými byla ulice doslova poseta, když utíkal k jejímu rohu, kde dřepěli major Jachen a zvěd Jeil. Zeď nad nimi byla proražená a Isak vzhlédl k černé díře v ní. Budova se stala kasárnami pro fysthrallské vojáky, což určitě nesmírně potěšilo bohaté lidi v okolí. Tato čtvrť byla prozatím stále temná a chráněná před požárem, který požíral jih města.

„Jak to vypadá?“ zeptal se tiše.

Jachen vzhlédl. V přilbě byly vidět jen jeho oči plné úzkosti. „Je tu klid, můj pane. Zvědi si nevšimli, že by naše jednotky někdo pronásledoval.“

„Jsou tady,“ prohlásil Isak s jistotou. Ve tmě ostře zářil, proto se cítil nesmírně zranitelný. Měsíce jim jasně plály nad hlavou, mračna na obzoru je nezakrývala, a jejich svit se odrážel ve zbroji farlanských vojáků. „Asi se drží dál od fysthrallských vojáků a mágů.“

„Dobrá zpráva je, že jeden ze zvědů viděl, jak vojáci opouští Rudý palác a míří k Princeznině bráně, asi aby zajistili útěk z města.“

Isak kývl. „Pýcha. Bez Scree Bílý kruh skončil. Siala neopustí město až do poslední chvíle. Neodejde, dokud nebude muset, a v žádném případě netouží vběhnout přímo do náruče ani Oddaným, ani Farlanům. Zvěsti o tom, že jsme pronikli do města, ji jistě nepotěšily.“

„Poslali jsme muže k jižnímu konci paláce, aby odradili Sialu od pokusu o útěk.“

Předsunuté jednotky tvořila lehká kavalerie pod velením lenního pána Torla. Rachot kopyt na dláždění dozajista upoutá pozornost davů přesně podle plánu a Isak si byl jist, že muži dokáží projet i nejpřecpanějšími ulicemi.

Ohlédl se po vojácích za sebou. Doprovod, který s ním byl v Scree už od začátku, posílil pluk Duchů a lenní páni ze Saroku, Nelbove a Fordanu. Jako první požádali, zda by ho směli doprovodit. Ostatní se rychle přidali, ale Isak odmítl, tyto tři s sebou vzal až poté, co mu Tila pošeptala, že se zoufale snaží dokázat mu svoji věrnost. Isak se poprvé za dlouhou dobu rozesmál nahlas. I teď a tady hráli ti muži své hry a mysleli na spojenectví, pocty, a dokonce na dynastii. Až výraz na tváři lenního pána Fordana umlčel jeho smích. Vazal byl odhodlán riskovat život, aby mu dokázal, že je stejně věrný jako otec – Isak ho z ničeho nepodezříval, ale Fordan cítil, že to musí udělat, než bude moct hrdě kráčet ve šlépějích bojechtivého otce.

„Jak daleko je to k paláci?“ zeptal se.

„Pět set yardů, můj pane,“ řekl Jeil tiše. „Na nejbližších hradbách jsem napočítal deset strážců. Ostatní se přesunuli, když na jihu spatřili Duchy. Žádné další hlídky tu nejsou.“

„Dobře.“ Ukázal na hrstku lidí. „Vezmu si s sebou Leshiho, Tiniqa, Shinir a Vesnu. To je všechno. Jachene, kryj nám záda a připrav se zasáhnout, kdybychom se dostali do potíží.“

„Jen vás pět?“

„Musíme to provést potichu. Nevím, kolik fysthrallů v paláci zůstalo, ale určitě je jich víc, než bychom zvládli. Vesno, jsi připravený?“

Hrabě úsečně kývl. V plné zbroji vypadal podivně, obzvláště bez koně a vedle lehce vyzbrojených zvědů. Hledí přilby měl zvednuté, takže podobizna lva zírala do nebe. Tvář měl napjatou a ze všech sil se soustředil, jako by silou vůle dokázal zahnat pochyby.

„Takže se pomstíme,“ řekl Isak tiše.

* * *

Plížili se stíny, ale přesto byli v prázdných screejských ulicích až bolestivě nápadní. Panovalo tu zneklidňující ticho. Město bez lidí připomínalo tělo bez tlukoucího srdce. Ve vzduchu se nesl pach hniloby. Požár na jihu brzy spálí všechno na popel.

Přiblížili se k hradbám, Isak si sundal stříbrnou přilbu a vyhlédl zpoza budovy, jeho modrá maska přitom dokonale splynula se stíny.

Co když mě uvidí? uvažoval Isak v duchu. Potěší je, když na tomto bezbožném místě spatří Nartisovu tvář?

Na hradbách hořelo sotva půl tuctu pochodní, jen tolik, aby osvětlily olejovitě se lesknoucí šupiny na přilbách fysthrallů a jejich bílé šály. Všichni neklidně přešlapovali nebo přecházeli sem a tam po hradbách. V okolí paláce se nacházely zahrady s dlouhými řadami nízkých keřů, které útočícím jednotkám ulehčí přístup. Zahrada byla plná těl. Po chvíli Isak rozpoznal šípy trčící z několika mrtvol.

„Potřebujeme odlákat pozornost,“ zašeptal, „abychom se dostali blíž a zbavili se všech najednou.“

„Jaký je váš plán?“ zeptal se Vesna.

Isak slyšel v jeho hlase naději. „Bojíš se, že přemýšlím za pochodu, můj věrný vazale?“

„Už nejsem váš vazal,“ připomněl mu hrabě, „ale zůstávám věrným služebníkem kmene, takže se nedivte, že se chci dozvědět, co potřebujete.“

„Výtečně.“ Isak se usmál. „Teď potřebuju netopýry.“

„Netopýry?“ vyhrkli Vesna s Jachenem.

„Netopýry. Posly noci, okřídlené pomocníky Smrti. Podívejte se na muže na hradbách. Přešlapují, vrtí se, přechází sem a tam, nikdo nestojí bez hnutí. Jsou nervózní. Myslím, že bychom si měli vypůjčit krále mezi bohy, když se chystáme potrestat kacíře. Jde o symbol a vše s ním spojené.“

Isak se zazubil a hrabě zavrtěl znaveně hlavou. „Jste nám příkladem, můj pane,“ řekl Vesna temně.

Isak natáhl ruku a poplácal přítele po přilbě. „Myslel jsem si to. Teď zmlkni, ať se můžu soustředit.“

Sundal si kovovou rukavici, zavřel oči a prsty se dotkl Křišťálové lebky na kyrysu. Jako obyčejně byla nezvykle teplá na dotyk, ale nyní také kluzká a nepolapitelná jako mokrý rampouch. Prsty mu po ní sklouzly téměř bez zábran, když vyslal smysly k Zemi okolo. Vzduch byl těžký a dusivý. Na jazyku skoro cítil hnisající rány na těle umírajícího města. Scree skutečně umíralo, možná už mu zbývalo jen poslední vydechnutí. Cítil prázdné ulice okolo, kamenný prach zlomených kostí a horký zápach nafouklého masa.

V mysli se Isak odrazil od země, vznesl se k chladnému nočnímu nebi a shodil ze sebe tíživý puch v ulicích. Cítil oživující polibek větru vysoko nad zemí a uniklo mu nadšené vydechnutí, když ho poryvy větru objaly chladivými pažemi. Studený svit měsíců ho štípal na kůži a vyháněl mu z těla poslední zbytky dusného tlaku Scree, vymýval mu ze žil jed.

Isak si povzdechl. Neuvědomil si, jak moc mu vadilo, že nemohl používat magii, že necítil brnění energie v kostech, ale neměl na vybranou – dvě Lebky představovaly obrovskou moc a stačilo jedno škobrtnutí a ohlásil by svoji přítomnost celému městu. Předtím nemohl riskovat, ale teď… Bylo to jako vrátit se do milenčiny náruče.

Čarodějnice říkala, že mám přijmout, co se ukrývá v mém nitru, pomyslel si a usmál se, tak proč by k tomu neměla patřit i magie? Je se mnou celý život, utvářela mě cestou od lůna k trůnu. Buďto ji přijmu a udržím si nad ni kontrolu, nebo mě ovládne.

Vzpomněl si na bojiště u Lominu, na zimní krajinu, která se zdála v brutálním letním žáru tak daleko, a na děsivý okamžik, kdy se doslova ztratil v zuřivých vlnách magie, které protékaly jeho tělem. Nedovolím, aby se to znovu stalo, řekl si přísně.

Jasné noční nebe, kde mu společnost dělaly jen měsíce, mu přineslo okamžik naprostého uspokojení. A pak Isak ucítil v dálce za západním obzorem Nartise – sledoval Zemi, jež si nebyla jeho pozornosti vůbec vědoma. Ten pocit v ničem nepřipomínal bouři po Bahlově smrti, kdy se přes Isakovo křehké tělo přelilo strašlivé hromobití a pozdvihlo ho mezi bohy, nýbrž něco něžnějšího, laskavějšího. Isakovo spojení s bohem bylo delikátní, příliš slabé, než aby si ho byl vědom. Tedy až na okamžiky, jako byl tento.

Pokud si ho bůh bouří všiml, nedal to znát. Isak ale vycítil, že někdo černou jámu pod ním sleduje. Zdálo se mu, jako by jeho tělo na zemi přímo pohlcovala temnota. Scree působilo jako černá skvrna na Zemi, díra, kterou odplýval řád věcí.

Natáhl se po mračnech, jež se nesměla až příliš dlouho přiblížit k městu. Isak zalapal po dechu nad jejich velikostí a na okamžik se strašlivě bál o tenký stín své duše roztažený po dlouhých mílích Země. Nakonec se ale mračna začala kupit a svírat město v žárlivém objetí.

A pak je našel, třepotající se křídla a ostré cvakání ve tmě, poletující siluety, jež se vrhaly za hmyzem, klesaly a stoupaly v dlouhých, ladný spirálách a přibližovaly se k jeho světlu.

Netušil, co udělá, až se sem dostane, ale věřil čarodějnici z Llehdenu. Vzpomněl si na to, jak se poprvé setkali, jak ho llehdenští gentrové přivítali jako bratra – stvoření, která se o lidské rozbroje nezajímala, poznala v Isakovi něco, čemu sám moc dobře nerozuměl. Nebyl žádný Spasitel z proroctví – tím si byl Isak jist a nezáleželo na tom, co nějaká hloupá věštba předpověděla – ale v divočině byl vždy vítaný a boží znamení jeho pouto se Zemí ještě posílilo. Teď se cítil svázaný a potřeboval pochopit, co se děje.

Netopýři se kolem něj shlukli, protože v nich to, co ve vzduchu cítili, probudilo zvědavost, splýval jim však s temnými mračny. Následovali ho proto dolů, ve spirále se snášeli ke Scree a k ulici, kde dřepělo jeho tělo. Na poslední chvíli se od něj oddělili a zamířili k hradbám Rudého paláce. Isak otevřel oči a spatřil, jak se v černém chumlu snesli na vyděšené vojáky a divoce kolem vylekaně se choulících mužů krouží.

Isak vykročil do měsíčního svitu, který rozzářil jeho zbroj, a nasadil si přilbu. Z hradeb se neozval žádný poplašný křik. Fysthrallští strážci měli plné ruce práce s tím, aby se ukryli před netopýry, kteří se točili stále rychleji a rychleji. Isak cítil, jak se nocí rozlévá magie a vybuchuje na hradbách. Shodil si ze zad štít, pověsil si ho na paži a připravil se na útok, teprve pak si uvědomil, že magie proudí ze samotných netopýrů.

„Co jste udělal?“ zasténal obvykle málomluvný Tiniq.

Isak na okamžik odtrhl oči od netopýrů. Bratr generála Lahka vypadal, že se snad pozvrací. Vzduch se náhle otřásl, a když se otočil zpět k hradbám, uviděl, že netopýři zmizeli a nahradila je vysoká postava, která nad hlavou držela stříbrnou standartu.

„Co je to?“ zeptal se Vesna a uvolnil si meč v pochvě. „Probudil jste dalšího elementála?“ V jeho hlase nezaznívalo obvinění, jen odhodlání.

„Krev a chcanky,“ vydechl Tiniq omámeně. „Podívejte na jeho standartu.“

Vesna znepokojeně zasyčel. „Milosrdná Smrti, to je Strážce brány.“

„Strážce brány?“ řekl Isak. Měl dojem, že standartu odněkud poznává – neúplný kruh proražený pěstí – byla to ale stará vzpomínka, nejasná. Najednou ho zamrazilo u srdce. „Posel smrti?“ vydechl.

„Musí to být on,“ přitakal Vesna, ale znělo to, jako by nemohl uvěřit tomu, co říká. „Posel odvádí mrtvé chodbou, ‚ve které se smí zdržovat jen netopýři a bohové‘, ke Smrti, jenž vynese poslední soud. Střeží klíče k trůnní komnatě Smrti.“

„A je tu, aby nám pomohl,“ dokončil Isak. „Možná bohové město přece jen neopustili.“ Ukázal na vojáky na hradbách. Ti, kteří neuprchli, v hrůze hleděli na nehybnou postavu a vůbec si nevšímali toho, co se děje v ulicích.

„Můj pane, vy tomu nerozumíte!“ řekl Vesna zděšeně. „Posel smrti neopouští síně, nezjevuje se živým. Je to Převaděč padlých, ne Smrtka. Neměl by tu vůbec být!“

„Ale je,“ odsekl Isak. „A ať už v jeho zjevení vidíte jakékoli znamení, pomůže nám. Tohle je město mrtvých a my pronásledujeme nekromantika, takže se asi změnila pravidla. Hněte sebou!“

Aniž by počkal na ostatní, rozběhl se Isak k hradbám. Napravo se nacházela hluboko ve stěně postranní branka, ale on ji ignoroval a zamířil rovnou ke zdi. Koutkem oka viděl, že ostatní míří k brance a Shinir běží v čele, aby přelezla přes zeď a podle plánu ji otevřela zevnitř. Isakovým úkolem bylo dostat se na hradby a pozabíjet stráže dřív, než spustí poplach.

Nasál do těla energii a novou sílu. Hradby tvořila deset stop vysoká zeď ze šedých kamenných kvádrů, ale on na ni vyskočil s úplnou lehkostí. Nejbližší strážce se při zařinčení kovu o kámen otočil a padl dřív, než mohl na obrovského bělookého zaostřit. Druhý zemřel vzápětí, aniž by odtrhl oči od černé kůže a karmínového hávu Posla smrti. Teprve čtvrtý muž pozvedl zbraň v obraně, ale Eolis násadu kopí přeťal a zabodl se muži do srdce.

Isak střelil po Poslovi pohledem, když se dva fysthrallové vytrhli z transu a napadli ho oštěpy. Aspekt Smrti byl vyšší než on a měl dokonale černou kůži. V androgynní tváři neměl oči ani ústa, jen mělké jamky. Hladkost lebky narušovaly jen uši – a Isak si vzpomněl, že Posel mrtvé nevidí a nemá jim ani co říct, Smrt ale vidí vše, co se v síních děje, a jeho slova jsou stejně hmatatelná jako světle šedý kámen zdi.

Isak se vrátil do přítomnosti právě včas, aby fysthrallské vojáky odrazil. Oštěp jednoho odklonil štítem a druhého probodl. Voják s rezavou kůží se nedokázal zastavit včas a Eolis se mu zabořil do hrudi. První se pokusil ucuknout, ale Isak byl rychlejší. Vrazil mu meč do hrdla a oba protivníci padli bezhlesně k zemi.

Pohlédl k postranní brance. Dvě mrtvoly nad ní mu prozradily, že Shinir je už na místě. Málem za okamžik rozptýlení draze zaplatil, protože utržil ránu do ramene, která ho otočila a málem povalila na zem. Isak pohlédl za nehybného Posla a viděl, jak se jeden voják zoufale snaží nabít kuš, druhý se s oštěpem v ruce vyděšeně, zmateně rozhlíží. Isak si uvědomil, že si nemůže druhý zásah šípem dovolit, proto hodil Eolisem. Meč se na vzdálenost skoro dvaceti yardů zabodl střelci do hrudi stejně snadno, jako když nůž zajede do másla.

Voják s oštěpem si všiml, že Isak je neozbrojen, sebral odvahu a divoce se rozběhl vpřed. Isak se ani neobtěžoval vytáhnout dýku. Zaťal ruku v pěst, sebral hrst teplého vzduchu a udeřil. Voják byl od něj asi dva yardy, Isak ho ale zasáhl tak silně, až se zhoupl na patách. Ztuhl, protože ho zmátlo, co se vlastně stalo, a pohlédl dolů a zkontroloval svá zranění. Isak praštil zmateného fysthralla štítem a jednou provždy se ho zbavil.

Rozhostilo se ticho rušené jen Isakovými tichými kletbami. Hradby rozdělovaly silné, čtvercové věže. Jeil jim je cestou popsal, a Isak si tak byl jistý, že uvnitř nikoho nenajde. Stavitel udělal velkou chybu, protože úzká okna neposkytovala výhled dolů na ulici a věže od sebe zároveň izolovaly jednotlivé úseky hradeb. Obsadili hradby nejdále od hlavní části paláce a zatím je nikdo nezahlédl.

Posel se nepohnul. Hleděl přímo na Isaka a navzdory chybějícím očím přesně věděl, kde se nachází. Něco v jeho postoji prozrazovalo, že se chystá pohnout. Isak se najednou cítil bez meče zranitelný, Eolis se ale nacházel za aspektem Smrti, trčel z hrudi mrtvého vojáka a odrážel měsíční svit jako parodie Poslovy standarty.

Bojoval s nutkáním couvnout. Nižší bůh jim svým způsobem pomohl, ale Isak měl zvláštní pocit, že se ho Posel chystá napadnout. Za bezvýraznou tváří cítil Isak zuřivost, těžko potlačovaný vztek.

„Vidíš mě,“ zašeptal Isakovi v mysli hlas. „Cítíš kořist, přesto je mimo tvůj dosah.“ Trhl sebou, ale pak si uvědomil, že to nebyl Posel, nýbrž Aryn Bwr, mrtvý elfský král uvězněný v jeho mysli, na prahu říše Smrti. Najednou všechno dávalo smysl.

Isak si sundal přilbu a odhalil modrou masku zrcadlící Nartisovu tvář. Když to udělal, napětí povolilo, jako když se přílivová vlna roztříští o pobřeží. Isaka zalila úleva, ale dal si dobrý pozor, aby se aspektu navzdory ostré bolesti v rameni, kde mu v mělké ráně trčel šíp, hluboce uklonil.

„Děkuji vám, můj pane,“ řekl formálně. Netušil, jak boha správně oslovit.

Posel nedal najevo zlost ani polichocení. Šarlatově oděná postava kývla a odvrátila se. Isak zahlédl obrys špičatého ucha, pak se noční vzduch kolem Posla rozmazal, postava se zbortila do sebe a rozprskla se v černé okřídlené tvory, kteří odlétli do noci.

„Lorde Isaku,“ zasyčel Vesna z otevřených dveří nejbližší věže, která ukrývala schodiště.

Isak zamrkal a uvědomil si, že v jasném světle pochodní zírá do prázdna. „Pomoz mi,“ řekl, klesl na koleno a sáhl po skrytých přezkách Siulents. Zbroj z ohebného stříbra byla pozoruhodná na pohled, uchvacovala protivníky a dodávala mu lesku, jakého obyčejný král nemohl dosáhnout, ale skryté spoje a přezky někdy představovaly velký problém.

„Jak hluboká rána je? Můžeme ji obvázat a pokračovat?“ Hlas hraběte Vesny zněl klidněji, sebejistěji. Bitva ho rozptýlila a probudila dlouholeté instinkty. Isaka změna potěšila, i když si byl zcela jist, že by ho nejvěrnější ze spojenců nikdy nezradil.

„Myslím, že šíp jenom rozřízl kůži, nic víc. Pomoz mi sundat ten zatracený nárameník a vytáhni ze mě tu věc. Všechno ostatní počká. Z takového škrábnutí nevykrvácím.“

Vesna poslechl, zkušeně vsunul ruku pod plátovou zbroj a zvedl ji Isakovi z ramene. Bělooký se zašklebil, když se šíp znovu zaryl hlouběji do kůže, ale Siulents střelu zpomalila a plátem pronikl jen hrot. Vesna násadu zlomil a hrot vytáhl.

Prohlédl ránu a s trochou starého humoru oznámil: „Sice pěkně krvácí, ale přežijete.“ Jakmile si Isak opět nasadil zbroj i přilbu, ukázal Vesna na dveře. „Ostatní čekají dole. Jste si jistý, že víte, kam jít?“

Isak kývl, rázně vykročil a přivolal k sobě Eolis. „Purn je tam uvnitř,“ řekl a ukázal na válcovou věž, která se tyčila nad velkou síní na východní straně paláce. „Cítím magii.“

„Jste si jistý, že je jeho? Myslel jsem, že Kruhu zůstalo ještě několik mágů.“

„Je. Cítím mocné ochrany a myslím, že upírka je jediná další osoba tady ve městě, která by měla dost sil něco podobného vytvořit. Není to léčka, nýbrž varování.“

„Dokážete je zlomit?“

„Tak nebo onak,“ řekl Isak pevně, „ale nebude to pěkné, takže bychom měli postupovat co nejrychleji a nejtišeji. Vsadil bych se, že se sluhové, kteří v paláci zůstali, schovali do vinných sklepů a zapíjejí hrůzu, takže zabijeme každého, kdo se nám připlete do cesty, rozumíš?“

Vesna na okamžik zaváhal a Isak cítil, jak jeho vyčerpání vzplálo jako žhavý uhlík, pak kývl.

S tasenými zbraněmi procházeli tmavými chodbami. Palác budil dojem, že byl nedávno opuštěn, úkoly zůstaly nedokončené, dveře otevřené. Nikde nebyli vidět sluhové, kamennými chodbami nezněly žádné kroky ani hlasy, dokud se nedostali do vnitřní části paláce, kde stěny ztratily vojenskou šeď a nahradila je červená omítka a elegantnější vzhled.

V první chodbě narazili na dva vojáky. Tiniq s Leshim si pospíšili vpřed a zabili je dřív, než mohli udělat víc než jen překvapeně zakašlat. Zvědi pak odtáhli těla z dohledu, takže po nich zůstala jen rudá šmouha na pozadí jelena namalovaného na dlážděné podlaze.

Isak se rozhlédl, aby se zorientoval, a na okamžik vypadal jako větřící lovecký pes. „Tudy, pořád je ve věži.“

„Určitě vás taky cítí.“

Isak pokrčil rameny. „Asi poznal, že se stalo něco na hradbách, ale za ochranami se asi cítí v bezpečí. Nemá důvod vyhledávat boj. Bude si šetřit sílu.“

„Takže co máme dělat?“

„Odveďte nějak jeho pozornost,“ řekl Isak. „Podpalte skladiště nebo něco takového, to je mi úplně jedno. Prostě odlákejte pryč stráže, které by mohl mít po ruce, abych se mohl soustředit jen na něj.“

„Půjdete dovnitř sám?“

„Ne tak docela,“ zaduněl za nimi hluboký hlas. Farlané se otočili a připravili se na boj, zaváhali ale, když poznali dvě postavy ve stínech chodby.

„Ehlo?“ vydechl Isak. „Fernale? Kdy… jak jste se sem dostali?“

„S trochu menšími cavyky než vy,“ odsekla llehdenská čarodějnice jako rozladěná starší sestra. Fernal si protáhl drápy a upřeně hleděl na zbraně, kterými na něj stále mířili.

Na Isakův pokyn je vojáci sklonili. Fernal se uklidnil.

„Vyvolat aspekt Smrti, aby vám pomohl přes hradby? To je trochu přehnané, nemyslíte?“

„Já to neplánoval,“ odsekl Isak rozhorleně, protože neměl náladu na kárání.

„Vy zvládnete něco takového omylem?“ Tvářila se vyděšeně. „Nevím, co je horší. Provádět podobné kousky nechtě, nebo se jimi předvádět.“

„Můj pane?“ přerušil je Vesna nejistě a přešlápl. Isak kývl. Byli tu příliš na ráně.

„Jděte. Lorde Fernale, možná budou potřebovat vaši pomoc.“

Polobůh potřásl půlnočně modrými vlasy a tiše vrčel, dokud mu Ehla nepoložila drobnou ruku na paži. Vesna zaváhal, přenesl pohled ze svého pána na nové spojence, pak si uvědomil, že nejlepší bude odejít. Vykročil a ostatní ho následovali.

Ehla promluvila svým jazykem, tiše a chlácholivě, a Fernal vyhrkl záplavu nesrozumitelných zvuků. Jejich hlasy byly tak rozdílné, že si Isak ani nebyl jist, jestli hovoří stejným jazykem, ale Fernal nakonec kývl, přikročil k Isakovi a pohlédl mu zpříma do očí.

„Vy a já jsme jistým způsobem spřízněni,“ řekl Fernal váhavě a pečlivě vyslovoval slova, která silný, masitý jazyk a velké řezáky jen těžko pronášely. Isak mu dobře rozuměl, ale poznal, že Fernal je odhodlaný pronést svoji řeč naprosto přesně. Na okamžik s podivným zvířecím mužem soucítil. Fernal musel vědět lépe než Isak, jak vzhled ovlivňuje všechny stránky života. Dával si mnohem větší pozor než Isak, aby ostatní přesvědčil, že není netvor, i když tak vypadá. „Žádám vás, abyste ji chránil, jak jsem jí slíbil v Llehdenu.“

„Budu,“ slíbil Isak, uctivě kývl a ignoroval Fernalovo nevyslovené varování. Dva velcí muži v malé místnosti, pomyslel si, a žádný se nechce o toho druhého otřít.

Fernal se dlouhými kroky rozběhl za vojáky a hustá hříva za ním vlála.

Isak se otočil k Ehle a ihned ho ovládla nervozita, protože si všiml, že ho bedlivě pozoruje. Něco na jejím postoji Isaka zneklidnilo a přimělo ho ostře vnímat vlastní zbytečné pohyby a gesta a srovnávat je s její nepřirozenou nehybností. Byla to pohledná žena, hádal jí tak čtyřicet let, ale ta sebejistota ho znepokojovala. Její přetvářka byla účinnější maska než jeho a způsobovala, že se v její přítomnosti cítil nesvůj.

„No, půjdeme, nebo po sobě budeme pokukovat jako poslední pár na tancovačce?“

Isak si povzdechl. „Na bábu z vesnice mluvíš úplně stejně jako král Emin,“ poznamenal kysele a ukázal jí cestu.

Ehla naklonila hlavu na stranu. „Žijeme sice na venkově, ale i k nám se donesly zprávy o jeho velkých skutcích, takže to budu považovat za kompliment.“

„I on má své chyby,“ řekl Isak temně, šel první a ruku položil na jílec meče. Ehla zašeptala něco, čemu nerozuměl, ale zdálo se mu, že zaklela. Možná se jí oslovení bába přece jen dotklo. Usmál se a rozhodl se, že o tom bude muset popřemýšlet později.

Po dvou chodbách a další prázdné síni našli malé skladiště, které v poslední době očividně nikdo nepoužíval. Byla to čtvercová místnost asi šest stop široká s hrubě otesaným osmistranným trámem trčícím ze středu podlahy ke stropu. Vypadalo to, že ho přidali až později, ale Isakovi se dokonale hodil, proto se nešikovně pomodlil ke všem bohům, kteří přihlíželi. Bohové prosluli nestálostí a on věděl, že bude jejich pomoc nutně potřebovat.

Museli čekat jen asi pět minut. Ať už hrabě Vesna podpálil cokoli, vzplálo to jako Tsatachova obětní hranice a Isak zakrátko ucítil hořký pach kouře a uslyšel, jak kolem běží k požáru jednotka vojáků.

„Jak jsi se dostala do paláce?“ zašeptal Isak, zatímco čekali, aby se ujistil, že už se nikdo další neobjeví.

„Čarodějnice si vždy najdou cestu dovnitř. Jen málokdo má dost silnou vůli na to, aby nám odolal.“

„A v tomto případě?“ odsekl, protože ho její vyhýbavá odpověď podráždila.

Ehla pokrčila rameny. „Zaklepala jsem na dveře. Stráže to trochu překvapilo, protože nás neviděly přicházet, ale já je přesvědčila, aby nás vpustily dovnitř, a pak jsem je kouzlem uspala.“

„Uspala?“ řekl Isak překvapeně. Na mysli mu vytanuly Fernalovy velké drápy a paže silné jako větve stromů.

„Jistě. Smrt by měla být vždy posledním řešením,“ kárala ho Ehla. „Raději byste si to měl zapamatovat. Jednoho dne by se vám to mohlo hodit.“

Isak potlačil zachvění. Její slova zněla na jeho vkus až příliš prorocky. Zamračil se a odvrátil. „Pojď, už nikoho neslyším – pokud nechceš protestovat proti tomu, že chci zabít Purna.“

„Vůbec ne. Nekromantikové narušují rovnováhu Země a já s nimi nemám soucit. Ať se ospravedlní Smrti a démonům, se kterými uzavřel dohodu. Země na tom bude bez něj líp.“

Isak neodpověděl. Nebyl tu proto, aby potěšil pána bohů. Stále v něm hlodal pocit viny ze smrti lorda Bahla. Snažil se ji setřást, věděl, že Bahl byl odhodlaný a nevěnoval by pozornost nesmyslným snům, sebe ale potrestat nemohl, takže co mu zbylo? Na vině byl nekromantik Isherin Purn, o tom nebylo pochyb, a část Isaka doufala, že se s Purnem zbaví i pocitu viny.

Opustili skladiště a vydali se dlouhou chodbou do síně, kterou po obou stranách lemovaly velké sochy na podstavcích, z nichž některé byly vyšší než Isak. Představovaly bohy v různých pózách. Smrt seděl v křesle a vynášel rozsudek nad ležícím hříšníkem. Nartis lovil a zvednutým oštěpem mířil na hřmotného medvěda. Mezi sochami se nacházely zmenšené napodobeniny – domy na kůlech na břehu řeky, losos skákají přes balvany – z kamene vykládaného slonovinovou kostí, stříbrem a černým jantarem.

Čarodějnice si jednu prohlédla a zkroutila znechuceně tvář. „Tomuhle říkají umění? Mrtvé věci ořezané tak, aby připomínaly živé, zatímco lidé sedí v městech bez života.“

Na konci síně minuli dva obrovské, krvavě rudé sloupy, kolem nichž se oběma směry kroutila velká dřevěná schodiště a setkávala se o patro výš. Isak postavil nohu na první schod z naleštěného mahagonu a snažil se zjistit, jak moc pod ním budou vrzat. Otočil se k čarodějnici, ale ta už se prosmýkla kolem něj a zamířila ke dveřím napravo, kterými bylo vidět spirálové schodiště.

„Možná bude lepší, když půjdu první,“ řekl Isak tiše.

„Konečné se cítíte jako hrdina?“

Usmál se. „Ne, ale i když jsi dobrá, pochybuji, že by ses vyrovnala nekromantikovi.“

Isak pohladil smysly Křišťálovou lebku na kyrysu. Její moc mu vlila do těla teplou zář, štípala ho na kůži a proudila okolo jizvy na hrudi. Jiná věž, pomyslel si hořce, jiný věk. Poznali by mě teď vůbec otec s Carlem?

Ehla ho vzala za zápěstí. „Nebude to očekávat?“

„Co tím myslíš?“

„Jeho ochrany vidí každý mág, pro někoho tak mocného, jako jste vy, představují přímo výzvu. Nebylo by lepší připlížit se potají pro případ, že je to past?“

Isak se skoro zasmál. „Potají? Jsem bělooký a ještě před rokem jsem o magii vůbec nic nevěděl. Jak bych měl podle tebe přechytračit mága s jeho zkušenostmi? Pokud máš nějaký nápad, prosím, nenechávej si ho pro sebe.“

„Já mám.“

Isak ztuhl. Nebyl to Ehlin hlas. Po chvíli si uvědomil, že promluvil Aryn Bwr. Z hlasu mrtvého elfa zmizel hořký tón lítosti a ztráty. Pro jednou byl zcela při smyslech a Isak dychtil slyšet, co mu chce říct.

„Zaklínadla jsou prostá a přímá,“ pokračoval Aryn Bwr po chvíli, jako by si problém dobře prostudoval. „Mají odhalit každého, kdo by se pokusil jít nahoru po schodišti. To se dá snadno obejít.“

„Jak?“ řekl Isak zdráhavě. Nahlédl do nitra, aby se ujistil, že má Aryna Bwr plně pod kontrolou, nic se ale nezměnilo. Zdálo se, že mu vězeň chce opravdu pomoci. Našel snad poslední král způsob, jak pouta obejít? Isakova mysl horečnatě pracovala, netušil ale, jak by toho Aryn Bwr dosáhl. Jeho vězení bylo příliš pevné, než aby ho mohl obejít.

„Znám kouzlo, které může obrátit ochrany proti sobě, takže se navzájem negují. Můj učitel ho nazýval kouzlem vykradačů hrobů. Ale bude k tomu potřeba větších dovedností, než máš. Budu to muset udělat sám.“

Isak neodpověděl. Čarodějnice na něj jen hleděla s nerozluštitelným výrazem. Předpokládal, že Ehla Aryna Bwr slyšela, nedala ale na sobě nic znát ani mu neposkytla žádnou radu. Bělooký znovu zkontroloval pouta, kterými mrtvého krále věznil, a nedůvěra a strach zdržovaly jeho rozhodnutí. Duch vycítil jeho nerozhodnost a Isak ucítil vzadu v krku známou kyselou pachuť pohrdání, Aryn Bwr ale nic neřekl ani nevzal nabídku zpátky.

Isak rychle přenesl Křišťálové lebky na štít, na jedinou část zbroje, kterou nevykoval Aryn Bwr. „Dobrá, udělej to.“

Mrtvý král bez zaváhání vklouzl do Isakovy mysli a šířil se jí jako plíživá mlha. Udělal to velmi opatrně a jemně, takže Isak pocítil jen zneklidňující zachvění, když se mu ruce a rty začaly pohybovat samy od sebe. Zůstal nehybně stát a připravil se při sebemenší provokaci zakročit, ale mrtvý elf si dal dobrý pozor, aby neudělal nic, čím by si ho poštval proti sobě, když se natáhl po pramínku magie a začal ho splétat.

Jednal napřed velmi zdráhavě, jako by vzal do ruky nástroj, na který už dlouho nehrál, ale postupně se mu vracela jak sebejistota, tak dávné schopnosti. Isak uchváceně sledoval, jak se mu myslí plazí slabiky zaklínadla. Nedokázal přesně rozluštit jejich význam, ale rozeznal tvar kouzla. Jizva na hrudi se ostře rozpálila, jako by část Xeliath vtisknutá do jeho kůže protestovala proti elfově dotyku, ale Isak bolest ignoroval, pozoroval a všechno do sebe vpíjel.

S narůstající sebejistotou si Aryn Bwr přitahoval další a další vlákna energie a splétal slova zaklínadla tak, aby formovala energii a ohýbala ji podle potřeby. Vyžadovalo to zručnost a instinkty, jaké Isak nikdy dřív nespatřil. Poznal skutečné mistrovství.

Jakmile bylo kouzlo hotové, vyslal ho Aryn Bwr do kamenných stěn kolem úzkého schodiště.

Isak cítil, jak se slova zaklínadla zakusují jako páčidlo, zkouší a tlačí na spáry mezi kameny a přiživují se další energií. Během okamžiku začala stěna sténat a podlahou proběhlo zachvění. Vytřeštil oči nad tím, jak se stopu silné kameny pod náporem magie roztřásly a vzedmuly jako listy papíru ve větru.

Ze škvír mezi kameny se sypal prach a kvádry se jeden po druhém začaly ve stěně kroutit. Isakův užaslý výdech přehlušilo hlasité drhnutí, jak se kameny daly do pohybu a stěny okolo spirálového schodiště ožily. Velké bloky se svíjely a snažily se uniknout zaklínání, které nabývalo na síle, až se kameny třásly do rytmu slabik a skřípavý zvuk se stával čím dál děsivějším…

A najednou bylo po všem.

Poslední slovo zůstalo viset svůdně ve vzduchu, kameny na okamžik nerozhodně ztuhly… Potom z Isakových našpulených rtů uniklo tiché vydechnutí. Cítil, jak se nese vpřed, ale místo aby se rozplynulo, letělo dál ke schodišti a ke stěnám, kameny se naposledy křečovitě stáhly, pak se úhledně otočily a pohyb se šířil od jednoho kamene k druhému a vzhůru schodištěm. V místech, kde na příchozí čekala zaklínadla, se ostře bíle nebo zeleně zablesklo, jak se magie trhala na kusy, a ve vzduchu vztekle praskaly jiskry. Zvuky stoupaly schodištěm a z dohledu, pak se ozvalo hlasité sténání dřeva, zaškrábání oceli o kámen, poslední prasknutí a záblesk…

Ozvěna kouzla se rozlétla do ostatních částí paláce a Isaka s Ehlou obklopilo užaslé ticho.

„Teď už je schodiště bezpečné,“ prohlásil poslední král v Isakově hlavě, zanechal po sobě pocit zadostiučinění a bez požádání se stáhl zpět do hlubin Isakovy duše. Bělooký střelil pohledem po Ehle. Dál se tvářila nečitelně, nevěnovala mu pozornost a hleděla před sebe.

Jakoby v odpověď na poslední lupnutí se mu do zad opřel vítr a přitáhl s sebou pach kouře. To přimělo Isaka k činu, přenesl Lebky zpět na místo a přistoupil k patě schodiště.

Po krátkém zaváhání začal opatrně stoupat vzhůru a štít držel nad sebou. Jeho tělo obklopila teplá zář syrové energie. Ehla šla dva kroky za ním. Schodiště zůstávalo tiché a kameny dál seděly poslušně v řadách ve zdi. Po magii tu zůstaly jen prchavá kovová vůně a černá spálenina na vrcholu schodů.

Isak ke spálenině opatrně přistoupil, nic se ale nestalo, a než se nadál, ocitl se před úzkými, železem vyztuženými dveřmi. Prohlížel je, když ho Ehla dohonila, necítil ale žádnou magii a Aryn Bwr v jeho mysli mlčel. Isak tedy pokrčil rameny a chystal se dveře vyrazit, tu se ale před ním objevil sukovitý konec čarodějčiny hole.

Opatrně vklouzla před něj a dala si dobrý pozor, aby se nedotkla stěny. „Dveře jsou zesílené,“ promluvila mu v mysli.

„Myslíš si, že je nedokážu vyrazit?“ odvětil Isak. Tělo se mu chvělo energií a on ji toužil na něčem vybít.

„Samozřejmě že dokážete, ale použít moc jen kvůli moci? Nezabíjejte, když to není nutné, neničte, když trocha elegance postačí.“ Přitiskla bledou ruku na železný zámek a zavřela oči.

Isak zahanbeně pustil magii, která mu tekla po zbroji, a vtlačil ji zpátky do Lebky. Ustoupil, aby poskytl Ehle víc místa, ale ona se tolik soustředila, že si toho ani nevšimla. Ve dveřích se ozvalo kliknutí, pak drhnutí a cvakání, jak západky klouzaly zpátky. S každým lupnutím se zachvěla, ale její hlas zněl silně, když otevřela oči a usmála se na něj. „Tak, teď stačí jen trochu zatlačit.“

Isak zvedl Eolis a strčil do dveří smaragdovou hruškou, ale místo aby se dveře otevřely, ozvalo se ostré zaskřípání, dveře se vyvrátily dovnitř a zaduněly o zem. Přilba ukryla Isakovo překvapeně zvednuté obočí a Ehla vydala spokojený zvuk, jako by mu viděla do tváře.

„Vás jsem tedy skutečně nečekal.“ Hlas ho zaskočil.

Isak nakoukl dovnitř. Komnatu tlumeně ozařovala jediná velká svíce v držáku napravo ode dveří, protější stěnu halily z velké části stíny. Přímo před ním seděl u dlouhého stolu se čtyřmi tenkými nohami meninský nekromantik Isherin Purn.

Isak vklouzl dovnitř a zvedl štít i meč. „A koho jsi čekal?“ zeptal se opatrně.

„Někoho jiného.“ Purn ovládal farlanský dialekt dokonale, dokonce lépe než Isak, a to navzdory meninskému původu. „Přesněji řečeno Aracnana.“

„Aracnana? On je ve městě?“ Isak začínal být trochu zmatený.

Purn pokrčil rameny. „Já ho neviděl, ale ptal jsem se sám sebe, komu by nevadily běsnící davy v ulicí a prolomil by tak zručně všechny mé obrany. Kdysi jsem si, hm, půjčil něco, co patřilo Aracnanovi. Vzal si to zpátky, aniž by se uchýlil k násilí, ale vždy jsem tušil, že jen trpělivě čeká.“ Nekromantik naklonil hlavu na stranu. „Možná by nenadělal cestou tolik rámusu, ale otázkou zůstává, proč jste tu vy, když jsme se nikdy dřív nesetkali.“

„Nedokážeš to uhádnout?“

Purn se zamyslel. „Ta zatracená upírka vám dala mého sluhu? Ta coura. Nai nikdy nedokázal držet jazyk za zuby. Pochybuji, že jste ho musel vůbec mučit.“

Isak nic neřekl. Pokud měl nekromantik chuť si povídat, třeba jen proto, aby si o několik minut prodloužil život, vždycky mohl říct něco zajímavého.

„Takže víte o mých rozkazech,“ pokračoval Purn a začal pomalu pohybovat rukama.

Isak natáhl ruku v kovové rukavici a spoutal nekromantikovy končetiny magickými pouty. Přimhouřil oči. U Purnova opasku visel nějaký předmět, střípek skla s havraním perem uvnitř nebo něco podobného, a třpytil se ve slabém světle. Isak věcičku myšlenkou utrhl a hodil ji přes komnatu Ehle.

„Plán útěku?“ zeptal se Isak. Čarodějnice kývla, uchopila předmět oběma rukama a pečlivě ho prostudovala.

„Užitečná hračka. Myslím, že si ji nechám.“

„Pokus se znovu o něco podobného a utrhnu ti ruce,“ řekl věcně.

„Stejně mě zabijete,“ poukázal Purn. V jeho hlase nezaznívala žádná panika. Hovořil klidně jako mnich po modlitbách.

„Ale chtěl jsem to udělat čistě a rychle,“ řekl Isak. „Slibuji ti, že pokud mě rozzlobíš, bude to bolet o hodně víc, i kdybych se musel dát předtím na útěk.“

„Férové varování,“ uznal Purn s naprostým klidem. „V poslední době jsem se naučil nepodceňovat bělooké.“

„To mi vysvětli,“ poručil Isak a přitáhl vlákna magie, aby mága pobídl.

„Přišel jste mě zabít. Kdykoli jindy bych se zuby nehty bránil a bojoval o přežití. Ale dnes jsem se dočkal požehnání.“

„Řekl jsem, abys mi to vysvětlil,“ varoval ho Isak.

Purn se pousmál, a jak mluvil, jeho úsměv se rozšiřoval. „Muži mého povolání často uzavírají dohody s tvory temnoty. Po smrti jsem měl draze zaplatit, ale pán Meninu mi prokázal velkou službu. Smazal mé dluhy.“

„Pořád se budeš zodpovídat Smrti,“ řekl Isak.

Nekromantik mávl rukou. „Smrti se ze svých skutků zodpoví každý. Skutečnost, že si mohu dělat podobné starosti, je víc než uspokojivá, protože jsem v něco takového už ani nedoufal.“ Ruce měl spoutané, proto alespoň kývl hlavou. „Lord Styrax dnes porazil jednoho z nejmocnějších démonů. Radil bych vám, abyste na to nezapomněl, až se objeví na hranicích vaší země.“

„Je opravdu takový, jak se říká?“ zeptal se Isak a snažil se ovládnout znepokojení. Kastan Styrax porazil démona? Napřed lorda Bahla, pak tvora Temného místa. Mohlo ho vůbec něco zastavit? Isakovi vytanuly na mysli obrázky ze snů: ozubená čepel vražená do břicha, rytíř v černé zbroji, který mu přinese smrt. Vím, že ho nedokážu zastavit. Vždycky jsem to věděl.

Purn se zasmál. „Jak se říká? Vojáci a dvořané ho chválí, ale copak ho skutečně chápou? Proroctví říká, že jeho praporce zavlají nad všemi městy v Zemi, ale to mě nezajímá a myslím, že to nezajímá ani lorda Styraxe. Jen prázdní muži touží po slávě a moci, po praporcích, zlatě a národech na kolenou. Velikáni se zajímají jen o hvězdy a nebesa nad sebou.“

Isak pohlédl na svoji levou ruku. Stříbro ukrývalo dokonale bílou kůži, která se nezměnila od chvíle, kdy na sebe v Narkangu přivolal bouři. Vzpomínka na vojáky bojující na hradbách mu připomněla, že nemá čas na své straně.

S ponurým odhodláním vykročil a zvedl Eolis. „Až se setkám s tvým pánem, varuji ho, že kdo se snaží dosáhnout největších výšin, spálí se. Pozdravuj ode mne Smrt.“