26.

„Generále, zvědi se vrátili,“ oznámil podporučík Mehar.

Generál Jebehl Gort vzhlédl od mapy k vystrašenému pobočníkovi postávajícímu v uctivé vzdálenosti. Za podporučíkem viděl Gort temné obrysy Scree ozářené pochodněmi, které ve večerním bezvětří nehybně hořely. Vojáci v táboře se věnovali povinnostem, ale jeho zkušené ucho poznalo, že tu panuje až znepokojivý klid. Vojáci chystající se do bitvy se chovali jistým způsobem a tohle nebylo normální. Muži byli zastrašení, znepokojení a v malých hloučcích spolu hovořili roztřesenými hlasy, které prozrazovaly jejich strach. Doslechli se o tom, co se v Scree děje, a teď se ptali, jak mohou zvítězit nad městem plným šílenců.

A byla tu ještě jedna znepokojivá drobnost: naprosté ticho na polích, kde měl být alespoň nějaký život. Většina tvorů před armádou uprchla, ale bylo zneklidňující neslyšet vůbec nic, dokonce ani vítr. Připadalo jim, jako by se ocitli na ostrově uprostřed nadpozemských moří.

Stíny za obrannými liniemi houstly a připomínaly Gortovi verše, které slyšel, když jako dítě špehoval otce popíjejícího se starými kumpány dlouho do noci. Tito mocní, hrdí muži byli důvodem, proč se rozhodl kráčet v otcových šlépějích a připojit se k Rytířům chrámů. Tehdy v noci ale nezpívali opilecké písně ani košilaté odrhovačky. Vypadalo to, jako by truchlili. Jeden z nich, obrovský muž z Embere, znovu a znovu opakoval ve svém jazyce smutnou říkanku.

Gortův otec několik řádek šeptem přeložil:

Stíny sílí a věrní padají,

smrtky zpívají a paní přichází

s popelem ve vlasech a tajemstvími v ruce…

Slova se rozléhala Gortovými sny dlouhé roky, a to nejen kvůli zvláštní atmosféře té noci, nýbrž především kvůli sinalému výrazu na otcově tváři, když je pronášel. Už nikdy u něj podobný výraz nespatřil.

Setřásl ze sebe podobné úvahy. Teď nebyl čas podléhat dětským strachům. Musel být silný pro své muže, šlechtice i ty nízkého původu. Podporučík měl dobrý nápad: navzdory dusnému vedru se ve formální zbroji přímo skvěl. Jako pobočník generála Rytířů chrámu musel mezi vojáky vynikat, proto jeho mosazí vykládaný kyrys i chrániče doslova zářily.

Podívej na něj, pomyslel si generál, další důkaz toho, jak řád upadl. Každý den se musí do služby oblékat přesně stejným způsobem a já jdu do bitvy v zastaralé šupinové zbroji, protože to přikazuje Kodex. Potřásl hlavou. A můj vlastní podporučík by mě mohl nechat zbičovat, kdybych se rozhodl obléct kyrys. Opravdu jsme ztratili směr. Doufám, že nám lord Isak dá znovu správný cíl. Povzdychl si a otočil se k mladíkovi.

„A co říkají, podporučíku?“

„Zbývající žoldácké armády pochodují na jižní bránu, generále.“

Gort zachytil pohled svého zástupce, generála Chotecha, a pokynul, ať přistoupí blíž. Chetse propustil muže, se kterými hovořil, a pospíšil si k němu.

„Generále, tohle byste měl slyšet. Žoldáci táhnou k Liščí bráně. Jaké jsou jejich rozkazy, podporučíku?“

„Nejsem si jist, pane.“ Podporučík si odkašlal. „Hlášení zvědů bylo velmi nejasné. Říkali, že prý žádné rozkazy nemají. Vypadá to, že se obě armády rozhodly zaútočit.“

„Zaútočit?“ vyprskl generál Chotech. „Copak všichni na tomhle zatraceném místě zešíleli?“

„Zdá se,“ odvětil Gort klidně, „ale radil bych vám, podporučíku, abyste se nesnažil hlášení interpretovat, jen mi sdělte jeho obsah. Vojáci sice milují vzrušení, ale zvědové jsou obvykle veteráni a používají mozek.“ Povzdychl si a pokáraný pobočník tupě kývl. „Ale mohl byste mít pravdu. Kdyby měli jen posílit městskou posádku, jeden by očekával lepší koordinaci. Zdá se, že místní měli pravdu. Občané Scree se zřekli zdravého rozumu i bohů. Obrací se proti sobě navzájem jako zvířata.“

„Co uděláme?“ zeptal se generál Chotech.

Gort se otočil k pobočníkovi. „Podporučíku, můžete jít. Pokud už se vrátil major Ortof-Greyl, pošlete ho prosím za námi.“

Poručík se krátce uklonil a odešel, nevypadal ale šťastně, že ho posílají pryč.

Gort se naklonil blíž k Chetsovi. „Myslím, že budeme muset taky vytáhnout na město.“

„Pokud se necháme do celé věci zatáhnout, nedostaneme se pryč, dokud to neskončí,“ zasyčel Chotech.

„Já vím.“ Poškrábal se v podpaží, jak nejlépe to v šupinovém brnění šlo. Vojenská výprava a rozpálené letní slunce nebyly pro hygienu starého muže zrovna nejlepší kombinací, ale i když toužil po koupeli, bylo by to hanebné plýtvání vodou. „Obávám se, že nemáme na vybranou. Jsme Rytíři chrámů a máme jasnou povinnost.“

„Generále, chápu, kam míříte, ale máme k dispozici jen šest tisíc mužů,“ namítl Chotech. „Siala musí mít na hradbách aspoň patnáct tisíc vojáků a ani nevíme, kdo velí armádám na jihu. Možná nepřijímají rozkazy vůbec od nikoho!“

„Souhlasím. Ať už jim velí kdokoli – a bez ohledu na to, co jsme slyšeli, nevěřím, že by Bílý kruh byl natolik hloupý, aby svěřil velení legií Raylinům – musel se rozhodnout, že je načase získat nějakou kořist, dokud ze Scree vůbec něco zbývá. Nevěřím, že by žoldáci pochodovali do hořícího města, aby ho chránili.“

„Takže je vede zoufalství. Musely jim dojít zásoby a velitel si uvědomil, že pokud je chce udržet pohromadě, musí jim dát důvod.“

„Přesně, ale pokud vniknou do města, mohla by z toho být katastrofa.“ Generál Gort zmlkl, když si všiml, že se k nim šerem plahočí muž. Major Ortof-Greyl se k nim belhal s berlí pod pravým ramenem. Zblízka si všimli, že má zakrvácený obličej a rozervanou zbroj.

„Bohové, co se vám stalo?“ zvolal Gort. „Mluvil jste s lordem Isakem?“

„Ne, pane,“ odvětil Ortof-Greyl zadýchaně. Podporučík Mehar byl majorovi v patách a tvářil se zmateně. Neznal tajemství jejich skupiny a neměl tedy tušení, proč majora do farlanského tábora vůbec poslali. „Dostal jsem se jen k předsunutým hlídkám.“

„A tohle vám provedly?“ řekl Gort a ukázal na ránu na hlavě mladšího muže.

„Ano. Požádal jsem o audienci u lorda Isaka, ale vojáci rovnou odmítli. Dokonce mě ani neodvedli k velícímu důstojníkovi. Šel jsem sám, a než se ke mně strážci stačili dostat, zvědové mi pořádně nakopali zadek a odjeli.“

„Víte proč?“

„Ne, pane, ale tuším, že s nimi lord Isak není,“ řekl major a střelil neklidným pohledem po podporučíkovi. „Chvástáním se snažili něco ukrýt, tím jsem si jistý.“

„Majore, podle zvědů je s armádou celá Palácová stráž, spousta šlechticů i kyrysníci. Hlavní voj farlanské armády by tady přece bez pána nebyl, ne? Ne, muselo jít o nedorozumění. Lord Isak asi nechce, aby se šlechtici dozvěděli něco o naší dohodě, než zjistí, o co nám jde.“ Suše se zasmál. „A žádný farlanský šlechtic neuvěří, že jsme jednali nesobecky.“

„Ano, pane,“ odvětil major a krátce se uklonil. Očividně nesouhlasil, ale raději se nehádal. „Jaké jsou vaše rozkazy?“

Gort pohlédl na Chotecha. „Jak jsem řekl, nesmíme zapomínat, že jsme Rytíři chrámů. Bez ohledu na to, jestli se nám podaří nastolit ve Scree pořádek, nebo ne, nemůžeme nečinně přihlížet. Složil jste stejnou přísahu jako my: ‚Obránci víry a pouto silnější než krev či národ.‘ Máme povinnost k bohům, a ať už se jich občané Scree zřekli, nebo ne, raději zemřu, než abych na ni zapomněl.“

Jeho zástupce si těžce povzdychl a sklonil se nad mapou roztaženou na stole. „Samozřejmě máte pravdu. Kněží vraždění na jevišti pro pobavení davu a pronásledovaní v ulicích jako prašiví psi? Nesmíme dovolit, aby to pokračovalo. Je jen otázkou času, než Šest chrámů lehne popelem. Sice nevíme, co tohle šílenství působí, ale nemůžeme stát nečinně stranou.“

„Dobře. Připravte muže. Obsadíme část města a udržíme ji. Myslím, že Novou věž, ta je podle hlášení zvědů nejblíže a nechceme pronikat do města hlouběji, než je nezbytně nutné. Potom dobudeme oblast v okolí Šesti chrámů, abychom je ochránili. Generále Chotechu, pochybuji, že by posádka Nové věže byla velká, ale je to nejsilnější brána. Potřebuji, abyste naplánoval útok, který nám ji umožní obsadit dřív, než dorazí posily…“

Gort zmlkl, protože se táborem rozlehl tupý kovový zvuk. Všichni tři muži při hlasitém zvonění vzhlédli.

„Volání na místa?“ přemýšlel nahlas, když se vojáci okolo rozběhli na příslušná shromaždiště. Ke stanu si pospíšil půltucet vojáků v těžké, bíle lakované zbroji. Tasili meče a rozestoupili se okolo generála. Byli to jeho osobní strážci a zareagovali na znamení přesně podle Kodexu. Na volání do zbraně by všichni v táboře sáhli po zbraních.

„Podporučíku, zjistěte, co se děje,“ poručil Gort.

Podporučík kývl a vydal se pryč, než ale dorazil k linii stanů okolo velitelského, přihnal se mladý voják, vlastně ještě chlapec, v cvočky pobitém koženém kabátci.

„Generále Gorte, zpráva od předsunutých hlídek!“ křičel z plných plic. „Farlané útočí!“

Gort se instinktivně otočil k místům, kde Farlani tábořili, ale noc ukryla zvednutý prach i jakýkoli náznak pohybu. Pokynul osobním strážcům, ať chlapce pustí blíž, a přinutil se stát klidně a vzpřímeně, zatímco mladík lapal po dechu.

„Pane, Farlané pochodují v útočné formaci na město.“

„Ne na nás?“ vyhrkl Chotech překvapeně.

„Ne, pane, na Podzimní oblouk.“ Jakmile mladík popadl dech, vzpomněl si, s kým mluví. „Pěší legie Duchů pochodují v čele a připravují se napadnout bránu, ostatní jsou seřazení do zástupů.“

„Do zástupů? Takže neočekávají tvrdý odpor,“ řekl Gort. „Ale proč vůbec útočí?“ Odmlčel se, pak udeřil pěstí do mapového stolu. „Zatraceně, samozřejmě! Ortofe-Greyle, měl jste naprostou pravdu. Lord Isak není s vojskem, je už ve městě. Proto se neobávají město napadnout. Lord Isak čeká uvnitř s několika elitními jednotkami v záloze. To je jediné vysvětlení.“

„Vaše rozkazy, pane?“ zeptal se Chotech.

Gort chvíli mlčel a vraštil obočí. „Na naší situaci to nic nemění. Nemáme na vybranou. Musíme napadnout Novou věž a znovu jasně ukázat, že nejsme nepřáteli lorda Isaka. Generále Chotechu, seberte družinu – a tady majora, pokud se udrží v sedle – a pokuste se navázat kontakt s Farlany. Generála se ztlouct neodváží. Pokud vás neodvedou k veliteli, předejte jim zprávu a vraťte se.“

„Jakou zprávu?“

„Že jsme Rytíři chrámů a přísahali jsme chránit posvátnou půdu před znesvěcením. Že máme v úmyslu napadnout město a ochránit chrámy. Naši muži budou považovat Farlany za spojence proti společnému nepříteli, pokud jimi nebudou napadeni. A ať k nám při nejbližší příležitosti vyšlou poselstvo.“

„Ano, pane.“ Chotech se vydal ke svému stanu, kde už čekal osedlaný kůň. Major Ortof-Greyl kulhal za ním.

„Podporučíku Mehare,“ vyštěkl generál Gort. Podporučík vyskočil, protože se obával dalšího pokárání, ale generál hleděl přes hlavy vojáků na hradby Scree. „Připravte muže k útoku.“

* * *

Seděl stranou od řinčení oceli a naléhavého křiku mužů, v temném tichu prázdného pokoje, sám s myšlenkami, které odrážely chaos venku. V hlavě mu tepalo energiemi kypícími ve vzduchu, magií a hlasy umírajících, vřískotem šílenců a jejich brutální touhou zabíjet. Všechno to cítil. Znal touhu stejně jako zuřivost, která mu kolovala tělem a rozechvívala mu ruce. Vyhledal toto místo v zoufalství a pokusil se uprchnout před zvířetem, které se v něm začalo probouzet pod přívalem otravných otázek. Když armáda vpochodovala branou do města, obklíčili ho šlechtici a důstojníci a útočili na něj tisíci otázkami a žádostmi a vůbec si přitom neuvědomovali, jak na něj působí Scree a zpráva, kterou právě obdržel.

Holá prkna v podlaze byla popraskaná a zkroucená věkem. Okenice se úpěnlivě držela rámu za jediný rezavý pant. V tlumeném světle vypadal závěs ve dveřích stejně šedivý jako stěny. Nebylo tu nic, co by ho mohlo rozptýlit. Seděl se zkříženýma nohama na podlaze, stříbrnou čepel měl položenou na klíně a naslouchal svému trhanému dechu, který sípal staženým hrdlem. Zavřel oči, soustředil se na tlukot srdce a odpočítával čas mezi nádechy, aby dostal divoké lapání po dechu pod kontrolu, jak ho to Carel před lety učil.

Pomalu uvolnil zaťatou pěst a hlasité bušení srdce se zklidnilo do pravidelného tlukotu. Tlak za očima ustoupil a on cítil, jak ho zalévá úleva. Obluda v duši sice stále zuřila a vzpínala se, jeho lidská část ji ale nadále ovládala. Byla to ubohá útěcha, ale ve tmě byl i paprsek světla vítaný.

Isak otevřel oči a přejel prstem po hladké čepeli v klíně. Prsty mu lehoučce brněly magií, jak se dotýkal neviditelných run vytepaných do stříbra, sotva si toho ale všiml. Myšlenky soustředil na události, k nimž došlo před půlhodinou.

Důležité zprávy, můj pane. Hlas se mu rozlehl hlavou jako obvinění. Věděl, že se to jednou stane? Byl úmyslně lhostejný?

Bylo snadné přinutit obránce Podzimního oblouku, aby se vzdali. Polovinu tvořili vyděšení městští strážci, kteří najednou čelili frontálnímu útoku tiražských Duchů. Uboze vycvičení muži vyrostli s hrozbou Farlanu na hranicích a všichni slyšeli příběhy o schopnostech Duchů, profesionální legie, kterou město nemělo šanci odrazit. Když se na ulici za nimi objevil Isak obklopený syrovou magií, Mariq mu přidal na působivosti, a vzápětí se k němu připojili i mágové krále Emina, většina obránců prostě vzala nohy na ramena. Ty, kdo se vzdali, poslal k Zelené bráně, aby se připojili k nesourodé armádě Zhii Vukoticové – ve chvíli, kdy branou projel generál Lahk, byla otevřená a zbavená všech obránců.

Isak zaskřípal zuby a vší silou se přinutil rozevřít ruku, kterou svíral Eolisův jílec. Bylo to zvláštní setkání. Generál Lahk jel v čele vojáků, kteří hlasitě zdravili svého pána, a malé družiny lenních pánů nadšených pachem bitvy ve vzduchu. Ve srovnání s nimi byl čarodějčin společník Fernal až nepřirozeně tichý. Fernal byl tak statný, že muži v sedlech koní vedle něj vypadali malí, a dokonce křehcí, a i Duchové zdravící přátele v Isakově osobní stráži zmlkli, když Isak s Fernalem stanuli tváří v tvář. Jejich rozdíly, ale také podobnost, přiměly všechny přítomné zadržet dech v obavě z toho, co přijde.

Fernal byl stejně vysoký jako Isak, ale na rozdíl od Isaka se nijak nepodobal člověku, a to nejen kvůli tmavě indigové barvě kůže, která ve večerním šeru zanikla. Hustá hříva vlasů na hlavě a šíji rámovala vlčí tvář a zdůrazňovala bílý lesk očí a zahnutých špičáků. Isak byl oděn do zbroje a bílé pláštěnky, kdežto Fernal byl až na rozedraný plášť, který měl každému – a možná především Fernalovi samotnému – připomenout, že není tupý netvor z Pustiny, nahý. Neměl u sebe žádné zbraně a dlouhé drápy schovával v dlaních.

Fernal s Isakem jeden na druhého hleděli jako dva hrdí, sobě rovní tvorové, pak se uctivým kývnutím pozdravili. Fernal se hluboce uklonil, představil se příjemným, hlubokým hlasem a zástupy vojáků se zavlnily úlevou. To Fernala očividně zneklidnilo, proto se rychle napřímil a uštvaně se rozhlédl. Okolní vojáci ztuhli, jako by uslyšeli zasyčení ledové kobry.

Isak přikročil blíž a sevřel Nartisovu synovi předloktí, čímž napětí ukončil, ale Fernalovi se přesto zřetelně ulevilo, když Isak obrátil pozornost k ostatním mužům a Fernal tak mohl zmizet v temném koutě, kde na něj čekala čarodějnice.

Po podivně formálním uvítání s Fernalem stiskl Isak generálu Lahkovi zápěstí s úlevou a úsměvem. Teprve v tu chvíli si všiml ustaraného pohledu v očích Lahka, který proslul tím, že nedával najevo žádné emoce.

Důležité zprávy, můj pane.

V tu chvíli ucítil, jak se vzduch okolo něj změnil, jak náhle přetékal kypící energií.

Měli jsme s tím počítat a zabránit tomu. Vrchní správce Lesarl se omlouvá za to, že víc nenaléhal.

Vyprahlo mu v hrdle. Chabě se pokusil odpovědět, ale generál pokračoval, jako by se bál zdržet třeba jen nadechnutím.

Váš otec, můj pane, řekl tiše. Váš otec zmizel. Unesli ho.

Isak cítil, jak mu pod kůží bublají emoce, neklid, vina a zlost, které ještě zhoršovala skutečnost, že si je neměl na čem vybít. Mohl vinit jen sám sebe. Měl moc, a přesto nepoznal hrozící nebezpečí. Horman byl stejně tvrdohlavý a hrdý jako on. Odjakživa mezi nimi panovalo nepřátelství, ale až do chvíle, kdy se z Isaka stal Vyvolený, na tom nezáleželo. Nyní byl jejich vztah státní záležitostí, nástrojem, který mohli jeho lidé použít k vyvolání povstání nebo jiný národ proti němu.

To ale Isaka netrápilo. Trápila ho zkáza, která ho na každém kroku pronásledovala. Carel ležel nemocný, zchřadlý na lůžku bez paže a Vesna měl v očích zlomený pohled. Oba to byli zkušení válečníci, ale Isak je navždy poznamenal. A nyní platil za pouto s Isakem i jeho otec, který nechtěl mít s jeho novým životem vůbec nic společného. Byl Vyvolený a prokletý. Vybere si jeho přátelství podobnou daň na každém?

Isak sebou trhl, protože mu za očima opět vyšlehly plameny a na dlaních zajiskřila magie. Útroby mu svíral téměř primitivní pocit, žadonil o to, aby si zchladil žáhu, strhl dům, udělal cokoli, jen aby zapomněl na pocit viny, který ho hrozil utopit.

„Neobviňujte se ze skutků jiných,“ ozval se mu hlas v hlavě. Isak vyplašeně otevřel oči. Ve dveřích stála bez hnutí llehdenská čarodějnice. Dokonce i její hruď se dechem sotva zvedala. Ehla mu připomínala sochy, které viděl ve snu na Bílém ostrově. Byla bezvěká, hrozivá, a přesto chlácholivá a klidná.

Sny o Bílém ostrově, o Bahlově smrti… Od chvíle, co se staly skutečností, už se nevrátily. Jeho nynější sny byly útržkovité, tvořily je ostré střepy utýraných vzpomínek Aryna Bwr a jeho vlastních obav z budoucnosti. Isak se snů děsil, všech až na ty, ve kterých ho navštívila Xeliath. Skoro by dal přednost úzkosti, kterou v něm vyvolával Bílý ostrov.

„Koho jiného bych měl vinit?“ řekl nahlas.

„K čemu je pocit viny?“

Isak zaťal ruku v pěst, ale ovládl vztek. „Co tím, ve jménu Ghenny, myslíš?“

„Vina je k ničemu, jen rozpaluje oheň ve vašem nitru.“ Ehlina tvář zjihla. „Není důležité, kdo je vinen. Snažte se věci napravit, nechoďte kolem horké kaše.“

„Jsem pán Farlanu,“ řekl pevně. „Navzdory tomu, co si ostatní myslí, jsem se trochu naučil, co to znamená. Vím, že mojí povinností je sloužit kmeni, ale podobné věci nemohou zůstat bez odezvy, jinak si budou ostatní myslet…“

„Sloužit kmeni?“ posmívala se čarodějnice. „Není divu, že jsme to dopracovali tak daleko, pokud jsou všichni tak zaslepení. Muži si myslí, že se stanou velkými pány, když se obětují kmeni, a přitom je ani nenapadne, že by kmeni posloužili lépe, kdyby si přiznali, čím jsou povinováni sami sobě.“ Dřepla si, aby mohla pohlédnout Isakovi zpříma do očí, a tvářila se naléhavě. „Slepá víra vás vysaje jako upír a nezůstane z vás nic než mrtvá skořápka. Váš pán to věděl, je to tak? Lord Bahl věděl, že ho využije, sežvýká a vyplivne, vysaje mu morek a promění ho ve vyschlou hromádku kostí.“

„‚Budeš krvácet a trpět pro ty, kdo o tom nebudou vědět ani je to nebude zajímat,‘“ zamumlal Isak a vzpomněl si, jak ho Bahl varoval, když si poprvé připnul zbroj posledního krále. Pachuť magie vibrující podzemní komnatou, šustění dračích šupin po kamenné podlaze. Starý lord ho varoval, že se jeho bližní ocitnou v nebezpečí, tak proč ho neposlechl?

Ehla naklonila hlavu na stranu. „To vám řekl? Takže věděl, co to s ním dělá, a varoval vás. Xeliath mi řekla, že zemřel v paláci na Bílém ostrově, když hledal Křišťálovou lebku.“

„Dohnali ho k tomu,“ prohlásil Isak v náhlém nutkání bránit Bahlovo rozhodnutí, i když věděl, že bylo pošetilé. „Vylákal ho tam nekromantik, aby ho Kastan Styrax mohl zabít.“

„Ale než odešel, varoval vás, abyste nebyl takový jako on, abyste nedělal stejné chyby. Nechal se ovládnout žalem a pocitem viny. Odevzdal se povinnosti, až z muže, kterým kdysi býval, nic nezůstalo, jen pán Farlanu. Nechtěl, abyste selhal stejně jako on.“

Isak vyskočil, švihl mečem a vztekle vykřikl. Ehla neuhnula z dosahu, hleděla na něj s klidným odhodláním a zvedla ruku, aby zastavila někoho venku na chodbě. Isak cítil, jak ho zaplavila magie, a uvědomil si, že se venku ukrývá Fernal a střeží tu, kterou přísahal chránit.

„Není nutné se zlobit. Neublížíš mu, když přijmeš, že to byl muž mnoha chyb. Slabiny jsou součástí muže stejně jako jeho přednosti a vypovídají víc o jeho povaze.“ Pokročila vpřed a přiblížila se natolik, že mohla Isakovi položit ruku chlácholivě na paži.

Na okamžik ho napadlo, že to udělá, že se ho dotkne a předá mu něco ze svého klidu, ale ona se dál nepohnula. Nechal meč klesnout a zastyděl se za svůj výbuch.

„Pro každého muže je životně důležité, aby přijal své chyby, a pro lorda o to víc. Abyste pochopil, co se děje v Zemi okolo vás, musíte odhalit, co se ukrývá ve vašem nitru. Ovlivňuje to totiž vaše vnímání.“ Otočila se, vydala se pryč a kráčela přitom tak ladně, že plula jako duch, a rozedraný okraj jejích šatů tiše šustil přes popraskaná prkna v podlaze.

Než zahnula do chodby, otočila se a naposledy na Isaka přemýšlivě pohlédla. „Nahlédněte do svého nitra, můj pane. Pochopte, co leží uvnitř vás, a pohlédnete na Zemi novýma očima.“

Čarodějnice odešla a Isak zjistil, že se nedokáže pohnout. Slyšel praskání schodů, jak se po nich dolů vydal Fernal, pak bouchly dveře a on opět osaměl v tiché oáze, oddělený od ostatních zdmi, které vystavěl uvnitř sebe. Chvíli mu trvalo, než zjistil, že jeho vztek skoro zmizel, že se rozplynul jako kouř ve vánku. Vina zůstala. Tu nemohl tak snadno vymazat, ale už ho neovládala touha rozbít vše, co mu přišlo pod ruku, mohl uvažovat jasně. Odepnul si od opasku koženou pochvu, schoval do ní Eolis a znovu si sedl. Tentokrát se zády opřel o stěnu.

„Pohlédnout dovnitř? Co tam najdu?“ přemýšlel nahlas. „Chlapce, který předstírá, že je král? Krále, který předstírá, že je chlapec?“ Ušklíbl se. „Netvora vzpírajícího se okovům? Nebo snad všechny tři?“

Přemýšlel o Ehliných slovech. Nové oči. Potřeboval pohlédnout na Zemi novýma očima. „Já teď hlavně potřebuju získat nový pohled na tohle zatracené město, abych pochopil podstatu zdejšího šílenství,“ prohlásil nahlas.

A nakonec si uvědomil, že mu čarodějnice, ať už úmyslně nebo nevědomky, udělovala lekci, kterou nezbytně potřeboval, a přivedla ho k otázkám, které všichni hledali a na něž ani Zhia Vukoticová, ani král Emin neznali odpovědi, ale které je přesto mohou v budoucnu zachránit.

Pohlédni do sebe.

Isak se usmál a udělal to. A našel nové oči.

Takže, můj spoutaný draku, pomyslel si, než se vydám zabít Isherina Purna, potřebuji tvé oči. Od chvíle, kdy jsme dorazili do Scree, se schováváš v mém nitru tiše jako myška nebo jako dítě pod přikrývkami. Jako král hrající si na chlapce. Něco tě děsí, že? Poznáváš něco ve vzduchu.

Natáhl nohy a Eolis si položil mezi ně.

Takže mi pověz o Azaerovi.

* * *

Jako šedé cáry třepotající se ve tmě se žoldácké armády přelily přes ruiny Liščí brány do města. Rojak je pozoroval selhávajícíma očima a cítil pěnící vlny nenávisti a malicherných žárlivostí, které kouzlo divadla rozdmýchalo do obrovských rozměrů. Seděl opřený o popraskaný sloup kdysi velkolepého vchodu do Kupeckého fóra, odkud měl krásný výhled na plody své práce. Příval vojáků strhl šílící dav a hnal ho kanály screejských ulic. Cítil je v žilách, jejich energie nutila jeho vyčerpané srdce bít, prudký pohyb kolébal jeho tělem a žilami mu kolovala vazká, bahnitá tekutina dodávající sílu jeho svalům.

Fórum se tyčilo nad okolními budovami. Oheň, který sežehl vyřezávanou střechu nad centrálním nádvořím, nezmohl nic s kamennou terasou, na které fórum stálo. Na jednom ze schodišť se v prošlapaném kameni nasbírala krev, vyschla a popraskala. Hned vedle se spokojeně rozvalovala žena. S dívčím potěšením sledovala své dílo a každou chvíli se ohlédla po Rojakovi, aby se ujistila, že oceňuje, jak její plameny prosvětlují město. Třpytka odložila divadelní kostým a oděla se do špinavé tuniky a zbroje, ale přesto zůstávala působivě ženská a Rojak si uvědomoval, že by v něm předtím, než ho Azaer povolal do svých služeb, dokázala probudit život.

Neposkytl jí to zadostiučinění a nedal najevo, jak je s její prací spokojen, raději si nasadil masku, která skryla jeho pocity. Cítil, jak její podráždění nad jeho nevšímavostí narůstá. Bolestí v hrudi mu problesklo potěšení. Každého alespoň jednou napadlo, že s ním bude moct manipulovat. Rojak jim vždy dokázal, že se mýlí. Třpytce prostě nedocházelo, že vedle něj je nula, že její plamínky ve srovnání s požáry, které založil, nic neznamenají. Teprve světlo úsvitu odhalí mistrovské dílo, na kterém se vlastnoručně tolik nadřel.

„Je čas,“ zachraptěl Rojak. Hrdlo měl úplně zničené. Mluvení mu působilo strašlivou agonii, která zažehávala všechny nervy v jeho těle a brzy vyvrcholí konečnou bolestí smrti. Ne smrti, nikdy smrti, pomyslel si a zkroutil rty do úsměvu. Bylo nevyhnutelné, vlastně nezbytné, aby přišel o tělo, neboť měl do hnijícího masa vyřezané runy, jež se dřív skvěly na zdech divadla, a také s ohledem na konečný cíl zaklínadla. Ale on nezemře.

Budu ušetřen příšerné nedůstojnosti posledního soudu.

Rozkašlal se a Třpytka k němu vzhlédla. Kvůli zničenému hrdlu mu asi bylo špatně rozumět. Na tom nezáleželo. Pokusil se odstrčit od sloupu a jeden ze psů mu přispěchal na pomoc. Jeho paže připomínaly naleštěné dubové větve a on se jim s povděkem odevzdal, opřel se a nechal se odnést dolů na ulici.

„Kam jdeš?“ zeptala se Třpytka a v rozmazané šmouze se objevila před ním. Rojak dál upíral oči na ulici. Vždy se pohybovala rychleji, než mohl zaregistrovat, i dokud ještě býval zdráv.

„Jdeme dokončit úkol.“

„Ale už je přece hotovo, ne?“ řekla.

Zbývající psi vystoupili ze stínů a obklíčili Třpytku. Žena zbledla, instinktivně sevřela jílce zahnutých nožů a psi na ni netečně upřeli obrovské černé oči. Těkala pohledem mezi dvěma, které viděla, a snažila se nespustit z očí toho, který stál téměř mimo dohled. Když konečně podlehla nervozitě a otočila se, psi se krutě zazubili a rozběhli se pryč ulicí.

Zůstal jen ten, který pomáhal Rojakovi, a minstrel věděl, koho se Třpytka bojí nejvíc. Cítil na sobě její pohled, když se díval, jak psi pobíhají tmou a větří, jako by v Scree byly strašlivější obludy než oni.

„Co mám ještě udělat?“ zeptala se Třpytka pokorně. „Myslela jsem, že jsi jen potřeboval, abych zahnala lidi směrem k opatovi.“

„To byl jen prostředek k dosažení cíle,“ zašeptal Rojak, „stejně jako všechno ostatní.“ Udělal zdráhavě krok vpřed a jeho pomocník se k němu choval jemně a něžně jako chůva. „Neublíží opatovi, jen ho vyděsí natolik, že udělá něco nepředloženého.“

„Rozsápají ho na kusy!“ řekla Třpytka. „Lebka ho neochrání před tisícihlavým davem, který ovládlo šílenství natolik, že nezná strach.“

„Neublíží mu,“ zopakoval Rojak a trhl sebou, když musel slova zopakovat. „Mám s opatem své plány. Až se věci dají do pohybu, musím být u toho.“

„Proč?“

Rojak se zastavil a zadíval se jí do očí. Vytřeštila je hrůzou, protože jí nahlédl rovnou do duše. Otevřela ústa, aby zavřískla, nedokázala ale vydat ani hlásku, jen jí z rozechvělých plic unikl vzduch.

„Abych vykonal vůli svého pána,“ zasyčel.

Rojak se psem vykročili pryč ulicí a zadýchanou, rozechvělou Třpytku nechali za sebou. V dálce slyšel řvoucí hlasy, nepříjemné, nesmyslné zvuky na pozadí sílícího hukotu plamenů. Na tváři ucítil vánek, jak Ilitovi zefyrové opatrně překročili hranice, které stanovil, a znovu se vydali do screejských ulic.

Usmál se. Už neměl sílu na to, aby je zastavil, ale vítr mu nyní poslouží stejně dobře jako předtím bezvětří. Třpytčiny ohně prudce hořely. Vánek k němu donesl první saze a on věděl, že nebude trvat dlouho a vítr roznese i jiskry a žár. Dal si dobrý pozor, aby lidi zahnal na východ směrem k opatovi a vojákům u Zelené brány, a plameny se tak rychle rozšíří po celém Scree.

Slyšel za sebou kroky, jak se ho Třpytka snažila dohonit a volala: „Rojaku, viděli nás! Ne všichni se vydali tím směrem, někteří jsou za námi.“

V jejím hlase zněla panika, což bylo pochopitelné. Občané Scree se rvali na kusy se zuřivostí, jaké Rojak dokázal jen sotva uvěřit. Krutost v srdci lidí, pomyslel si. Jak ji podceňujeme. Pane, vy jediný je vidíte takové, jací doopravdy jsou.

„Neboj,“ pronesl tak zřetelně, jak jen dokázal. „Jsem poslem jejich spasitele. Neublíží nám.“

Třpytka se znovu zjevila před ním a přiměla Rojaka zprudka zastavit. „Jsi si tím jist? Jdou po nás,“ řekla úzkostně a ohlédla se.

„Hlupačko,“ řekl Rojak, „čeho se bojíš? Žádný z nich tě nedohoní a já jsem, jak už jsem říkal, v bezpečí.“

S obtížemi se otočil. Asi dvacet yardů od nich se objevila tlupa asi dvanácti lidí a klátila se divoce jejich směrem, přičemž někteří lezli po čtyřech jako zvířata. Rychle se dostali až k nim. Rojak spatřil zkroucený obličej jejich vůdce, velkého muže s odporně povislým břichem, které hyzdily krvavé škrábance. Po zemi před sebou kmital kyjem jako slepeckou holí. Měl utržený kus rtu, který odhaloval zakrvácené zuby, a po celou dobu nespustil z Rojaka oči. Minstrel v nich spatřil hrabivost. Chamtivost a závist byly jeho nejmilejší hříchy.

I po tom všem, žasl Rojak, po všech kletbách, které jsem na tyhle lidi uvalil, v nich zůstávají známky lidství. Arogance, závist, pošetilé tužby – kletby bohů ve tvářích lidí okolo a oni je nepoznávají. Ach, jak se nechávají ovládat svými slabostmi.

Skupina zpomalila. Pes podpírající Rojaka vztekle zavrčel. Nepustil sice minstrelovu paži, ale napjal se a připravil se na boj. Rojak na velkého muže hleděl a vyzýval ho, ať přistoupí blíž – a k jeho úžasu to udělal. Přiblížil se natolik, že Rojak cítil jeho zatuchlý dech.

Muž těkal očima od Rojakovy tváře k jeho hrudi – k prorokovu řetězu, jak si Rojak uvědomil. Dal si pozor, aby neuhnul pohledem. Tělo měl příliš křehké, než aby riskoval. Jediná rána by ho smetla a už by nikdy nevstal. Už brzy na tom nebude záležet, ale dostat se tak daleko a dovolit, aby vše zničilo drzé zvíře… Zhluboka se nadechl a uklidnil se. To nemohl připustit.

Vůdce smečky nervózně zavětřil, jako by ho zneklidnil jeho hnilobný pach, potom zdráhavě natáhl ruku. Nehty měl zlámané a krvavé, jeden úplně utržený, prsty mu cukaly a nejistě se třásly. Minstrel sebral sílu, stiskl psovi paži a přiměl ho zůstat nehybně stát.

Konečně odtrhl pohled a zadíval se dolů. Muž s obdivem hladil minci Smrti a chystal se ji sevřít. Ani si nevšiml stínu, který na ně padl, prohlubující se noci, která Rojaka zahalila. Zasmál se a muž ztuhl připravený popadnout minci a strhnout Rojakovi řetěz z krku.

„Pokud si přeješ smrt,“ začal.

„Pak ji máš mít,“ dokončil krutý hlas okolo.

Muž minci ihned pustil, klopýtl dozadu a vylekaně klesl na kolena.

„Dotknout se mého posla znamená požádat o to, abys mohl sdílet jeho požehnání,“ pokračoval stín a do hlasu se mu vloudilo potěšení. „A tak se taky stane.“

Muž zděšeně zasípal, padl na zem s nohama rozhozenýma a s hrůzou ve tváři. Zvedl ruku a z hrdla se mu vydralo zoufalé kňučení. Rojak ucítil ve vzduchu známou zhoubu a uviděl, že mužův prst začíná hnít. Na ruce mu naskákaly puchýře, popraskaly a vytekl z nich hnis. Muž vyl a zběsile se tloukl do ruky, jak se boláky šířily po černajícím předloktí, jen tím ale nákazu přenesl i na levou ruku.

Padl na záda a jeho údy sebou křečovitě škubaly, jak mu puchýře praskaly a syčely na kůži a stříkal z nich krvavý hnis. Břicho se mu nafouklo a napnulo kůži. Jeho společníci skoro pištěli hrůzou. S křikem se rozprchli a ponechali muže jeho nepřirozenému osudu.

Rojak si toho sotva všiml, protože upíral horečnaté oči na muže před sebou. Prsty se mu zkroutily a odpadly jako tlustí červi vhození do ohně. Muž chroptěl hrůzou a svíjel se Rojakovi u nohou. Matně slyšel, jak Třpytka zvrací, a to mu v břiše zažehlo jiskřičku smíchu.

Nakonec se hnijící postava přestala hýbat a zbytky mužova života uprchly pod Azaerovým dotykem. Ještě chvíli ostatky pozoroval, pak choulostivě ohrnul nos, otočil se a s pomocí psa znovu vyrazil splnit poslední úkol.

Někde vpředu, v ulicích, kam mířili, ucítil Rojak vyšlehnout obrovské množství magie. Země se mu otřásla pod nohama, pak následoval ostrý bílý záblesk a hromové zadunění, jako když se rozzuří obr – a náhlé, strašlivé ticho.

Rojak se ploužil dál s očima sotva otevřenýma, protože cítil, jak se městem, s nímž byl tak těsně spojen, šíří obrovská vlna utrpení.

„Opate Dorene, malý černý ptáčku ukrývající se v hnízdě, jsem tak rád, že jsi nám dal pocítit svoji přítomnost,“ pronesl tiše, jako by šeptal do ucha milovaného dítěte. Pod černým nebem ozářeným krvavě rudými ohni se začaly rozléhat první výkřiky. Rojak vyplázl jazyk a olízl se, jako by čerpal ze zápachu hniloby a sílícího strachu zvrhlé potěšení.

Uhlově černé mraky v dálce uposlechly jeho volání a daly se do pohybu.

„Ovce přiběhly ke korytu a noc už svého posla nepotřebuje. Nechť začne poslední akt,“ zamumlal.

* * *

„Pověz mi o Azaerovi.“

„Azaer.“ Aryn Bwr pronesl jméno tichoučce a Isakem otřásla vlna jeho strachu. „Nevíš, oč žádáš.“

„Žádám o informace. Nemusím ti snad připomínat, že jsem to jediné, co stojí mezi tebou a posledním soudem Smrti.“

„Hrozby štěněte?“ odvětil poslední král posměšně. „Rozdrtil jsem celé legie a bohové mi umírali u nohou.“

„A proto má nejhlubší jáma Temného místa nad vchodem vyryté tvé jméno,“ připomněl Isak. Slyšel, že Zemí kráčí démoni, pátrají po duši Aryna Bwr a chřestí řetězy, kterými nepřítele bohů spoutají, až ho najdou. Doufal, že je to jen mýtus. Už tak měl dost nepřátel, než aby k nim připojil ještě pomstychtivé démony.

„Slyším je,“ řekl Aryn Bwr, jako by odpovídal na Isakovy myšlenky, Isak si ale vzápětí uvědomil, že mluví o stvořeních Temného místa. „Slyším, jak za soumraku zpívají mé jméno.“

„Dokonce i tady? Uprostřed toho všeho?“

„Jsou se mnou neustále, a já se přesto bojím dozvědět se víc o Azaerovi.“

„A přece mi nechceš prozradit, co o něm víš. Co na tebe stín má?“ zeptal se Isak užasle.

„Morghien to ví. Stín duši zjizveného poutníka zlomil. Dovolit Azaerovi, aby ti pohlédl do tváře, znamená dovolit stínu, aby ti nahlédl do duše, přímo do nitra. Ty mi hrozíš jen bolestí a prázdnotou smrti.“

Isak náhle pochopil. Dech se mu zadrhl v hrdle a přestal vnímat horko. „Nejde jen o to, že hledíš do prázdnoty, prázdnota hledí zpátky.“

„Azaer není démon, bůh ani smrtelník. Pohlédni Azaerovi do tváře a spatříš hrůzu, jakou si nedokáže představit žádný démon, tu část sebe, která existuje v prázdnotě.“

„Ale co je Azaer?“ nevzdával se Isak, přestože ho rozrušila nejen slova Aryna Bwr, ale také úcta v jeho hlase. Aryn Bwr byl nejdokonalejším, nejpožehnanějším ze smrtelníků – bez ohledu na to, co se svými přednostmi udělal – a přesto ho stín naplňoval takovou bázní?

„Na to ti neodpovím.“

„Musíš vědět aspoň něco. Po celou dobu, co jsem ve Scree, se ukrýváš. Bojíš se něčeho tady ve městě. Myslím, že už jste se v minulosti setkali.“

Na okamžik se rozhostilo naprosté ticho, pak…

„Šepot… Stíny ke mně hovořily z bezmračného nebe, zatímco hvězdy přihlížely a měsíce se schovávaly. Dlouho do noci, hluboko v noci, v létě během Válek rodů. Byl jsem sotva dospělý, přesto jsem velel armádám a toulal jsem se obrannými pozicemi, protože jsem nemohl spát a byl jsem sám. Nemohl jsem probudit ani hlídky, i když stály na svých místech. Obzor rozjasňoval úsvit, ale Země byla temná, tak temná, že dokonce i stíny měly hlasy.“

„Azaer tě oslovil?“ Isak promluvil tiše, protože se bál Aryna Bwr přerušit.

„Možná to byl jen sen, ale dokázala by mysl odhalit takové pravdy? Byly to příšerné pravdy, které měly navždy změnit tvář Země a přivést mě na stezky, na které jsem se obával vstoupit. Ukázaly mi moji duši, její skutečný tvar a lesk.“

„Stezky ve tvém nitru, nebo tajná místa?“ zeptal se Isak. „Proč za tebou stín přišel? Čím jsi byl tak zvláštní?“

„Proč stíny dělají, co dělají? Jdou, kam jdou? Následuji živé a jsou svědky našich nejhlubších tajemství. Stín mě našel, protože jsem měl být nalezen – byl jsem mladý, ale proslul jsem genialitou. Proč by se měl dělit o tajemství s hlupákem? Stíny tě následují i tmou.

Sňal mi klapky z očí. Azaer nelže, nemůže lhát, protože když zaženeš stíny, odhalíš pravdu. Stíny jen ukazují cestu, nikoho nenutí po ní jít, ani mě, který jsem se narodil, abych vše změnil a povýšil se nad bohy. Jen blázni kovají zbraně k obrazu svému, to jsem se naučil už jako dítě, když mi strýc odhalil tajemství ohně a kovu. Sám víš, že železo a kámen v sobě ukrývají tvary a ty by nikdy neměly být potlačeny. Ne každý kus oceli se hodí na zbraň.“

Isakovou hlavou se rozlehl smích tak prchavý, až ho napadlo, jestli se Aryn Bwr úplně nezbláznil.

Pak se hlas ozval s mrazící jasností. „Ty víš, že je to pravda. Jsi zbraní, kterou se muži i bohové pokoušeli vykovat k vlastním potřebám, a výsledkem je… no, něco jiného, než měli v plánu. Azaer neková, ale vidí tvary uvnitř, protože sám postrádá smrtelnou schránku.“

„Kam tě stín zavedl?“ zeptal se Isak.

„Hluboko, hluboko do tmy. Ukázal mi stezky, které Tsatachovo ohnivé oko nezná.“

„Kam?“ naléhal Isak, protože zoufale potřeboval konkrétní informace. Mystická litanie už ho začínala unavovat.

„Na místo, které žádný smrtelník nemůže najít,“ řekla mrtvá duše, kterou ovládly vzpomínky. „Dá se najít jen v soumraku, kde se jeden svět dotýká druhého, mezi hranicemi známého a obávaného. Byli jsme tři dny cesty od místa, kde jsem měl postavit Keriabral, na pozemcích mého rodu, tu mohylu už jsem ale nikdy nenašel. Nacházela se mimo čas, byla poutem mezi naším životem a tím, co leží za posledním soudem Smrti.“

„Mohyla,“ řekl Isak a cítil, že se konečně někam dostávají. „Takže jste byli pod zemí.“

„Dole ve tmě, v útrobách Země, v jejím srdci, na místě rovnováhy, harmonie a stojících kamenů. Hluboko, tak hluboko, až jsem dostal strach, že sestoupíme až k šesti slonovinovým branám Ghenny.“

„A co jsi tam našel?“

„Dary, oka řetězu, dvanáct způsobů, jak dosáhnout tisíce cílů.“

„Dvanáct darů… a nic za ně nechtěl?“ zeptal se Isak chraptivě. Dokázal uhádnout, o jaké dary se jednalo, protože to byl kousek historie, který konečně dával smysl. Aryn Bwr byl kovář-čaroděj s velkou mocí, ale že by vykoval zbraně, které by děsily i samotné bohy? Balady a příběhy hovořily o tom, jak Aryn Bwr stvořil dvanáct Křišťálových lebek a obdaroval jimi své spojence. Nikde se neříkalo, jak to dokázal nebo z čeho je vytvořil.

„Bláznovu cenu, bláznovu duši. Nic jsem nezaplatil, ale věděl jsem, že nespatřím Zemi, kterou stvořím. Toužil jsem po odkazu, a přesně ten mi sebrali. Nikdy mě nenutil na stezku vstoupit, jen mi ukázal, kudy se nakonec vydám. Mé činy předpověděly, očekávaly nenávistné stíny, které šeptají a smějí se za nocí… Věděly, že mě jednoho dne dostanou. Dívaly se a trpělivě čekaly na odměnu.“ Znenadání zmlkl a Isak cítil, jak mu myslí zavanul ledový vánek.

„V okamžiku zoufalství jsem jim ji dal výměnou za ubohou pomstu,“ řekl Aryn Bwr nakonec.

„Pomstu?“

Na mysli mu vytanula vzpomínka a Isak ji poznal ze svých snů. Velkou pevnost s věžemi, která byla tak mocná jako ta v Tirahu. Hrad Keriabral, pevnost Aryna Bwr, kde měl zemřít – ale pak na poslední chvíli v zoufalství zvolal jméno a změnil osud.

„Vzpomínám si,“ řekl Isak sklíčeně. Z ducha mrtvého krále prýštila bolest a žal. Isakovi chvíli trvalo, než je ze sebe setřásl a pokračoval ve vyptávání.

„Co Azaer chce? Co spojuje Lebky se zkázou Scree?“

„Otevřené skutky prozrazují jen málo. Ty ve stínu odhalují pravdu.“

Isak zaváhal. „Tohle všechno má jen odvést pozornost? Zemřou tu tisíce lidí, tisíce už jich zemřely. Nemůže to být tak prosté. Pokud se Azaer zapojil do dění jen okrajově, pak asi nebude dost silný na to, aby udělal víc. Změna taktiky znamená, že buďto zesílil, nebo se rozhodl riskovat.“

Odmlčel se a snažil se porozumět. Posté od chvíle, kdy byl povýšen na Kranna a později na pána Farlanu, proklínal svoji nevědomost. Kdykoli měl jen trochu času, nořil se do nesrozumitelných svitků a starodávných knih. Četba mu sice potěšení nepřinášela, ale znal cenu vědomostí. Pach kožených desek si začal spojovat s touhou po vánku ve vlasech a hrubý pergamen pod prsty v něm budil hrůzu, předzvěst nabubřelého, obřadního stylu písma, které mu nevyhnutelně zamlžilo mysl.

„Nemůže to být pravda,“ mumlal Isak a mluvil spíše sám k sobě než k Arynovi Bwr.

„Všechny činy vedou k cíli,“ odvětil mrtvý král pochmurně. „K čemu by stínu byla velkolepá gesta?“

* * *

Krátkými, opatrnými přesuny se dostali na dohled barikády. Bedlivě naslouchali, zda nezachytí hlasy: známky paniky, náhlé výkřiky, cokoli, co by mohlo být signálem k útoku. Doranei pohlédl na dřevěné domy, které hořely nalevo a vrhaly dlouhé stíny na bolestivě malou družinu krále Emina. Muži kráčeli ulicí ve třech úhledných zástupech. Pochodovali rázně a udržovali semknutou formaci, která byla nejlepší obranou proti mužům na barikádě. I přesto ale Bratrstvo napínalo uši a pátralo po prvním zasvištění vystřeleného šípu.

„Vaše Veličenstvo.“

Doranei se nemusel ani otočit a věděl, že promluvil Beyn na pravém křídle. Ulice byla až na jejich kroky úplně tichá a jeho hlas se jasně nesl.

„Něco ve stínech,“ řekl Beyn.

„Něco?“ zopakoval král.

„Postava. Pohybuje se příliš rychle, než abych ji rozeznal. Je vyšší než člověk.“

„V kápi a bílém oděvu? Sleduje nás?“

„Ano, je celá v bílém. Pozorovala barikádu, ale viděla i nás. Pohybuje se sama a nebojí se, že ji zahlédnou.“

„Dej mi vědět, pokud se přiblíží,“ řekl král Emin. „Nechceme se zaplést do cizí záležitosti.“

„O co jde?“ zašeptal Endine, protože už nedokázal dál mlčet.

Doranei pohlédl na krále, kterého zprávy znepokojily, přestože jeho hlas zněl klidně.

„Konec Scree se blíží,“ řekl tiše a smutně. „Hranice překročil Saljin, a to znamená, že Scree už není město.“

„Saljin?“ Endinův hlas zněl vystrašeně. „Prokletí Vukoticů?“

„Správně. Ten démon může sledovat jakéhokoli člena jejich kmene. Určitě cítí smrt okolo Zhii. Měli bychom přidat do kroku.“

Nikoho nebylo třeba pobízet dvakrát. Všichni slyšeli o démonovi, který pronásledoval kmen Vukoticů, a dokonce ani Coran se s ním nechtěl pustit do křížku.

Prostor před barikádou byl posetý mrtvolami, většina byla neozbrojená a bolestivě vyzáblá, a šípy, které se obránci neobtěžovali po odražených útocích posbírat. Doranei se snažil na mrtvoly příliš nedívat, ale raději probodl každou na dosah, aby se ujistil, že pomatení lidé jsou opravdu mrtví. Zatím měli štěstí. Cestou od Podzimního oblouku, kde zanechali farlanskou armádu, k Zelené bráně zatím narazili jen asi na tucet pobudů.

Lord Isak se ani nepokusil králi Eminovi záměr vymluvit – sám plánoval vlastní bláznovství, měl však po ruce víc vojáků, kteří ho mohli doprovodit do Rudého paláce, kde se, jak věřili, ukrýval nekromantik. Bělooký stiskl králi přátelsky předloktí a ostatním zasalutoval po farlanském způsobu: políbil si skrčené prsty a přitiskl si je na čelo. Ostatní Farlané ho napodobili a Doraneiovi zahořely tváře pošetilou hrdostí nad tím, že jim lord Isak prokázal takovou úctu. Pak se Bratrstvo přehouplo přes barikádu a vydalo se na pochod na jih, kde podle mágů Endina a Cetarna někdo používal Křišťálovou lebku.

„Dál ani krok,“ zavolal hlas za barikádou. Doranei ztuhl a snažil se zjistit, kdo rozkaz vydal. Promluvil místním dialektem, ale nebyl místní. Jako na zavolání vyšplhal nahoru na barikádu muž, sundal si ocelovou přilbu a odhalil krátké černé vlasy a změť škrábanců a modřin.

Doranei ho poznal. Byl to stejný muž, který ho sledoval z podlahy Zhiiny pracovny, meninský voják, jenž mu na okamžik nesmírně připomněl Ilumena, i když jejich podoba byla jen velmi vzdálená. Jantar? napadlo ho. Tak mu Zhia říkala, když s Koezhem navštívili divadlo. Jmenuje se tak doopravdy, nebo mu tak začala říkat až ona? V plápolajícím světle Doranei viděl, jak Menin zahákl sekeru za opasek, kuš v druhé ruce ale neodložil.

„Potřebuji si promluvit s vaší paní. Je ještě naživu?“ zavolal Doranei, když si odkašlal. Řekl si, že za jeho vyprahlé hrdlo mohou horko a prach, ne strach z toho, že k sobě přitáhne na otevřené ulici pozornost.

„Jestli je naživu?“ Menin se rozkašlal a Doranei si uvědomil, že se překvapeně směje. „Jo, je,“ řekl Jantar hořce, „a určitě bude ráda, že další z jejích mazlíčků ještě žije. Víc vás není?“

Doranei se ohlédl po společnících. Jen pět z nich nepatřilo k Bratrstvu – král Emin, bělooký osobní strážce Coran, mágové Endine a Cetarn a učedník Šašků, kterého jim Zhia dala, aby je odvedl na místo, kde se ukrývají Rojak a Ilumene. Teď už maskovaného muže nepotřebovali, ale Zhia krále ujistila, že jim učedník zůstane věrný, a meč navíc se vždycky hodil, i když se mezi králem a učedníkem neustále držel Coran. Nebyla jich celá jednotka, ale každý z nich byl příliš cenný, než aby byl zařazen do obyčejného pluku. „Ne,“ zavolal Doranei.

Jantar pokynul, ať jdou blíž. „Tak uhněte, protože naši kamarádi se chystají k dalšímu útoku.“

Doranei se ani neobtěžoval ohlédnout. Spolu s ostatními se rozběhl k hrubé barikádě u Zelené brány a vyšplhal po ní. Jantar ho popadl za límec a vytáhl ho nahoru a ostatní žoldáci v otlučeném brnění zatím pomáhali ostatním. Meninský důstojník se otočil, aby popadl dalšího muže, zaváhal ale, když pohlédl do ledově modrých, třpytivých očí krále Emina.

„Bohové, kdyby vaše oči byly ještě tmavší, myslel bych si, že jste její bratr,“ zabručel Jantar, aby skryl své zaváhání.

„Dnes v noci byste mohl mít i horší společníky,“ odpověděl a přelezl barikádu z převrácených vozů, sudů a rozlámaného nábytku mrštně jako kamzík.

„To zatraceně doufám,“ řekl Jantar, zazubil se, popadl Torla Endina za paži a vytáhl hubeného mága nahoru. „Jinak bude tahle noc ještě horší.“

Endine vyjekl, ale neustálá hrůza a běh městem z něj vysály jakékoli emoce. Jakmile ho Jantar pustil, Endine se zhroutil jako kůň na jatečním dvoře, takže připomínal hromádku kostí a roztrhaných šatů. Jantar do něj strčil špičkou boty a málem ho srazil na záda. „Není důvod, abyste tu seděl a odpočíval! Poznám mága, když nějakého vidím, a vy ty ubožáky za sebou zaženete rozhodně líp než déšť šípů.“

Endine se chystal na něj utrhnout, jen ale zasípal.

„Prosím, omluvte mého vetchého kolegu,“ prohlásil Cetarn. Nevypadalo to, že by ho tloušťka nějak zpomalila. Do přelézání barikády se pustil s chutí malého kluka. Nic v Scree na obrovského mága nezapůsobilo, což Doranei připisoval na vrub výchově a slepému odhodlání šlechticů vidět v každém nebezpečí pouhou hru a užívat si ji s téměř dětinským nadšením. A co mu vadilo nejvíce, ve většině případů podobný postoj fungoval.

„Endine si nemůže pomoct,“ pokračoval Cetarn, když se dostal k Jantarovi.

Doranei si všiml, jak překvapeně se meninský voják zatvářil, když si uvědomil, že mág je nejen vyšší, ale také statnější než on. Tu máš, něco podobného asi zrovna často nevidíš, co? pomyslel si trucovitě.

„Už jsem si zvykl, že ho musím neustále nosit pod křídlem. Až Endine popadne dech, určitě najde způsob, jak se předvést.“

Jantar těkal pohledem od jednoho mága k druhému a kolem zatím šplhal zbytek Bratrstva. „Podle mě to není křídlo, ale pracka,“ zabručel si pro sebe, pak hlasitěji dodal: „Jak chcete, jen už konečně udělejte něco s tou cháskou.“ Ukázal na malý dav za nimi. Postavy se plížily stíny, jako by je mohly ohně dál v ulici sežehnout.

„Samozřejmě, a co byste si přál?“ odvětil Cetarn vesele a zcela zbytečně si vykasal široké rukávy a odhalil tak bledou kůži ozdobenou jemným tetováním a tenkými jizvami. Každý důstojník by podle nich poznal úroveň Cetarnových dovedností a hloubku zkušeností. Meninští vojenští mágové určitě měli něco podobného. Major Jantar vypadal dost bystře na to, aby věděl, co jizvy a tetování znamenají.

„To je mi ze srdce jedno,“ řekl Jantar a sáhl po kuši. „Zhia říká, že nemají žádnou naději, protože mají zničenou mysl. Nejlepší by bylo, kdybyste to rychle skoncoval.“

Ignoroval kladkostroj na zbrani a natáhl tětivu po chetském způsobu – prsty chráněnými koženými návleky. Byla to primitivní snaha udělat dojem, ale rozhodně stála za to, pokud měl udržet pohromadě nesourodou bandu vojáků, městských strážců a žoldáků.

„Drahý chlapče, nejsem bělooký,“ řekl Cetarn a ignoroval pohled, kterým po něm střelil Coran. „Masakr není mojí specialitou, protože vyžaduje příliš mnoho syrové magie a málo jemnocitu. Mohli byste mi získat kušemi trochu času? Děkuji.“ Tlustý mág zamával rukama jako pouliční kejklíř. „Tak, vždycky říkám, že dobrý mág se musí nejprve naladit na své okolí…“

„Ne, neříkáš,“ zakašlal mu Endine u nohou. Byl zjevně odhodlaný kolegu pozlobit. „Říkáš: ‚K čemu je mi všechna tahle moc, když nedokážu Zemi přinutit udělat, co chci?‘“ Jeho imitace Cetarnova hlubokého hlasu byla vskutku ubohá.

„Ale no tak, řeknu to jednou, a ty hned…“

„Pánové,“ zavrčel král Emin, „teď není správná chvíle.“

„Samozřejmě, Vaše Veličenstvo.“ Cetarn vysekl rychlou poklonu. „Nechal jsem se unést.“ Klesl na koleno, sklopil hlavu jakoby v modlitbě, zvedl ruku před sebe a roztáhl prsty. „Město přetéká stíny. Určitě mu nebude vadit, když si jich pár vypůjčíme.“

Doranei se otočil, aby se podíval, jak král zareaguje, ale ten se tvářil naprosto bezvýrazně. Eminova tvář byla prázdná jako maska harlekýna a ozářilo ji démonické světlo, když přiložil zápalnou láhev k pochodni a podal ji Coranovi, aby ji hodil po blížících se postavách. Doranei se díval, jak láhev letí vzduchem a tříští se o zem. Středem ulice se rozlily plameny. K barikádě dorazili další strážci, tiše a ponuře si šeptali, ale Doranei se soustředil jen na syčení ohně a Cetarnovo mumlání.

Byl rád, že nerozumí slovům Cetarnova zaklínání, když se stíny po stranách ulice pohnuly a zkroutily. Mág trhl rukou, získal nad temnými tvary kontrolu, vedl je a přetvářel jako dirigent orchestr, lákal je ven a vytahoval je z výklenků a puklin, až se vznesly do vzduchu.

Doranei viděl za stíny postavy, ale jako by se na ně díval přes stěnu z kouřového skla, která se táhla od jedné strany ulice k druhé. Postavy přecházely sem a tam, nahlížely do temného závěsu, ale očividně přes něj neviděly tak jako Doranei.

Frustrovaně pobíhaly kolem, zatímco jejich kořist halila noc. Nakonec to vzdaly a zamířily pryč ulicí, kterou muži z Narkangu přišli, rovnou na sever k Farlanům. Dokončit zaklínadlo trvalo Cetarnovi méně než minutu, potil se ale námahou a vojáci se při pohledu na to, co dokázal, chvěli. Endine pleskal Cetarna dlaněmi do tlusté paže a tvářil se přímo nadšeně.

„Jak dlouho to vydrží?“ zeptal se král Emin chladně.

„Na to se neodvažuji odpovědět,“ přiznal Cetarn bez dechu.

Král kývl. Znal své mágy natolik dobře, aby pochopil, že se mu Cetarn snaží říct: „Mělo by vás ohromit, že se mi to vůbec podařilo.“

„Můžeš jít dál?“

Cetarn sebral zbytky sil a zatvářil se uraženě. „Já nejsem ten vetchý, Vaše Veličenstvo. S nájemnými zlořády, které nazýváte osobní stráží, dokážu udržet krok.“ Poplácal Doraneie po rameni, a když se mladý válečník napjal a nepozorovaně ho podepřel, nasadil dokonce vzdorný výraz.

„Ach, lásko. Ani válka, ani hladomor se mezi nás nepostaví,“ zapředl hlas, ze kterého Doraneie zamrazilo u páteře. Cetarnovi vedle něj ihned zmizel z tváře veselý výraz. Doraneiovi se automaticky zachvělo chřípí, jak zatoužil znovu ucítit Zhiin těžký parfém, jako by to byla droga. Trhl sebou, když ho nečekaně pohladila hebkými prsty po tváři, ale jeho úlek se rozplynul pod silou jejího úsměvu.

„Teď není správný čas recitovat tady mladíkovi poezii,“ prohlásil král Emin a pozdravil Zhiu uctivým kývnutím. Na hlavě měl svůj oblíbený klobouk se širokou krempou, ocelová přilba mu visela u opasku. Za stuhu si zasunul hnědé soví pero, jeho význam ale Doraneiovi unikal. „A já vždy pokládal Galasara za samolibého a nudného, jen jeho poslední žalozpěvy za něco stojí.“

Zhia povytáhla obočí. „‚Básníci a králové staví pomníky vlastní slávě,‘“ řekla.

Doranei poznal citát Verliqa, nejlepšího lidského mága v dějinách, po kterém ale zůstaly jen desítky pojednání o magii a přírodě.

Král s pousmáním ustoupil. „Ale z nějakého důvodu platím za oba.“

Za barikádou byli alespoň prozatím v bezpečí, proto se Doranei rozhlédl bedlivěji. Barikáda byla delší, než očekával, obsáhla velké území okolo Zelené brány, a to včetně celé řady domů, které byly dozajista vyrabovány a jejich nábytek použit jako stavební materiál. Důvod pro velikost barikády pochopil ve chvíli, kdy se otočil k samotné Zelené bráně a spatřil, že se u ní choulí tisíce vyděšených tváří a ustrašeně je pozorují.

„Uprchlíci?“ zeptal se král a ukázal na dav.

„Zajisté. Přece jste si nemyslel, že zešílelo celé město, nebo snad ano?“ řekla Zhia. „Tohle jsou všichni, kdo zbyli, koho se šílenství nedotklo. Mnoho jich není místních, což prozrazuje něco o povaze použitého kouzla, ale někteří ano, a já neměla čas zabývat se drobnými detaily. Jakmile můj bratr zničí zbytek armády před bránou, dostaneme je odsud. Jsou nevinní a já mám v úmyslu jich Azaerovi sebrat tolik, kolik jen bude možné.“

Byla oblečená do stejného oděvu jako posledně, do zvláštní kombinace bílé sukně a zbroje. Bílý kruh dozajista přísně smýšlel o ženách bojujících po boku s muži, ale podle lorda Isaka byla jejich královnou bělooká, a jak král Emin vždy s radostí dokazoval, lid napodobuje krále, jak nejlépe to jde. Bylo zvláštní, že navzdory všemu měla Zhia na krku stále šál Bílého kruhu, jehož konce jí visely na perlami vykládaný kyrys.

Na záda si pověsila svůj podivný meč a Doranei si konečně vzpomněl, že mu šermířský mistr kdysi řekl, že je to oblíbená zbraň Vukoticů. Bylo to tak dávno, co se učil šermovat. Jako většina členů Bratrstva byl i Doranei sirotek. V sirotčinci ho naučili základním bojovým dovednostem a ti, kdo projevili potenciál, byli začleněni do pouliční tlupy zaštítěnou králem Eminem, která byla cvičištěm pro jeho mladé osobní strážce. Chlapci vedli zvláštní dvojí život; dopoledne kradli nebo pracovali v nelegálních hernách, odpoledne pak cvičili se šermířskými mistry nebo válečnými hrdiny.

Doranei se usmál. Kolik se toho doopravdy změnilo? V jednu chvíli dělám společnost zlodějům a vrahům, vzápětí králům a princeznám. Důležité je ale rozeznat rozdíl.

„Předpokládám, že pátráte po Lebce,“ řekla Zhia náhle, „ale proč? Vy sám nemáte žádné magické schopnosti. Proč riskujete vše kvůli cetce, která vám přinejlepším poslouží jako nevypočitatelný štít?“

Král se neobtěžoval popřít důvod, proč míří na jih. Každý mág ve městě musel vycítit, že někdo používá artefakt velmi neopatrným způsobem. „Určitě se ji vydají hledat i jiní a já chci zabránit tomu, aby jim podobná zbraň padla do rukou. Předpokládám, že ji bude chtít získat i minstrel, a v tuto chvíli je v Zemi jen málo lidí, které toužím zabít víc. A kromě toho nemíním dovolit, aby díky Lebce získal tak obrovskou moc.“

„Víte, o kterou Lebku se jedná?“ Zhia zbystřila.

„Lord Isak tuší, že se jedná o Vládu, a já s ním souhlasím. Je nejmocnější ze všech, a pokud by stín nějakou skutečně chtěl, pak tuhle.“

„A stojí za to riziko? Bojovat proti davu na barikádě je jedna věc. Pokud vás chytí tam venku, roztrhají vás na kusy.“ Zhia ukázala na jih, kde nebe ozařoval oranžový svit. „Vpřed je ženou požáry a bez ohledu na to, jak schopné máte ochránce, nedokáží zastavit hordy tisíců šílenců.“

„Tak pojďte s námi,“ řekl král Emin prostě. „Dostanete nás bezpečně na místo a zastavíte Rojaka, ať už najde Lebku, nebo ne. Doranei říkal, že jste odhodlána dostat ty lidi do bezpečí.“

Zhia kývla a její třpytivé safírové oči na okamžik vyhledaly Doraneie. Nedokázal do nich pohlédnout. „Nevidím důvod, proč by měli zemřít jen proto, že nějaký zlomyslný stín plánuje využít jejich smrti k tomu, aby ohlásil svoji přítomnost v Zemi. Viděla jsem ty, kdo se tam venku plíží. Přišli o rozum i o pud sebezáchovy, a až se po městě rozšíří požáry, všichni v nich zahynou. Azaer získá krev, po které touží, ale moji vojáci ochrání tisíce, kteří zemřít nemusí.“

„A co pak? Co uděláte ráno, až tam někde venku narychlo rozbijete tábor? Potom už vás ti lidé následovat nebudou.“

„Možná jsem vás přecenila,“ řekla Zhia pohrdavě. „Nejsem jako vy. Netoužím po zbožňování davů. Až je dostanu z města a do bezpečí, moje role v téhle hře skončí. Půjdu si svojí cestou. Haipar je starostlivější než já a určitě je bezpečně dopraví až do Helrectu.“

„Takže se s námi pro Lebku nevydáte?“

„Už jednu mám, vzpomínáte?“ Zhii zablesklo v očích, ale ovládla podráždění. Dala najevo stejné emoce, jako by smlouvala o ceně ryb na tržišti. „Vláda mě ani v nejmenším nezajímá. Čím déle ji měl Velere Nostil u sebe, tím víc jsem ho nenáviděla a bála se ho.“

„Co tím myslíte?“

Zhia se chladně zasmála. „Dávejte si dobrý pozor na to, co si přejete,“ řekla a zadívala se králi Eminovi přímo do očí. „Splněná přání nemusí být požehnáním, ve které jste doufal.“

„Já Lebku nechci.“

Doranei byl v tu chvíli na krále nesmírně hrdý, na muže, který stvořil národ a vlastnoručně si vydobyl korunu. Který vůdce, dobyvatel či král by dokázal odolat vábení Lebky zvané Vláda? Říkalo se, že propůjčí auru moci i lidem bez schopnosti použít ji jako zbraň. Jen jedna věc bránila králi Eminovi stát se tyranem – moc dobře totiž věděl, jaké tužby ho pohání.

„Samozřejmě že ano.“ Zhia se pousmála. „Možná chcete někoho zabít, zkřížit mu plány, ale nepředstírejte, že vás ta Lebka nevábí.“

Otočila se a zadívala se na své muže, kteří se nervózně shlukli na barikádě a zírali do tmy. Upírka neměla přilbu a dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné, takže jí pokaždé, když pohnula hlavou, sílící vánek zčeřil lesklé černé vlasy.

„Myslím, že tady mě zas tolik potřebovat nebudou,“ řekla po chvíli. „Držela jsem se zpátky, abych se vyhnula problémům. A vy se beze mě neobejdete, i když to nejste ochotný připustit.“ Zavřela na okamžik oči a položila si dlaň na hruď. Doraneiovi se zdálo, že řekla pojď, pak znovu vzhlédla ke králi.

„Jantare,“ zavolala na velkého Menina, který ze zdvořilosti ustoupil stranou, zůstal ale stát dost blízko na to, aby mohl sledovat, co se děje. Zabručel a napřímil se.

„Majore Jantare, myslím, že je načase, abych odešla,“ řekla Zhia. „Tady už mě není potřeba, a jak jeden muž, kterého jsem kdysi znávala, řekl: ‚Když se objeví společníci, je třeba vydat se na cestu.‘ Zůstaňte s Haipar a budete v bezpečí. Až tohle všechno skončí, navštívím ji, takže se dozvím, kdyby vás potkalo nějaké neštěstí.“ Při posledních slovech upřela ponurý pohled na krále Emina.

Doranei si všiml, že to Jantarovi hned zlepšilo náladu. Určitě přemýšlel, který člen Bratrstva mu podřízne krk. V následujících několika letech může být kriticky důležité zabránit Kastanu Styraxovi, pánovi Meninu, získal jakékoli informace. Doranei věděl, že se ho Bratrstvo stejně pokusí zabít, ale pokud se budou moct po jeho stopě vydat až dlouho poté, co žoldácká armáda opustí Scree, bude to mnohem těžší.

Dav krčící se u hradeb vystrašeně zasténal, rozestoupil se jako moře a nechal projít druhého meninského vojáka, který se zrovna nacházel ve městě. Upír Mikiss se v ničem nepodobal zmatenému, zakrvácenému kurýrovi, kterého Doranei viděl na podlaze Zhiiny pracovny. Kráčel k nim s tváří ve stínech, jako by ho plameny odmítaly ozářit. Na sobě měl dlouhý, bohatě vyšívaný, nebesky modrý plášť a za karmínový opasek si zastrčil sekyry, jejichž dlouhá topůrka dosahovala téměř až k zemi a bodec na vrcholu se dotýkal jeho žeber. Neměl na sobě žádnou zbroj, jen rukávy kabátce na předloktí mu zakrývaly silné mosazné chrániče. Doranei netušil proč. Bedlivě Mikisse sledoval. Proměna ovlivňovala lidi různým způsobem. Z mírné duše se mohla přes noc stát pomatená nestvůra a neexistoval způsob, jak to odhalit, dokud nebylo příliš pozdě.

„Ach, můj chráněnec dorazil,“ řekla Zhia vesele. „Myslím, že si Mikiss začíná můj dar užívat.“

Jantarovi uniklo z hrdla zavrčení. Tvář mu potemněla a Doranei si uvědomil, že Jantar, který jako jediný znal Mikisse už dřív, je se změnou spokojen méně. Doranei s ním soucítil. Kdyby proměnili někoho z Bratrstva, Doranei by ho okamžitě zabil, aby ho ušetřil nadcházejících hrůz. Jenže když pomyslel sám na sebe a svou reakci na Zhiin parfém, dělalo mu to s každým dnem víc a víc starostí. Pravda, rod Vukoticů nebyl jako jiní upíři, ale v každém upírovi se ukrýval netvor – i když Doranei Zhiu považoval spíš za oběť prohrané války.

Blížily se k nim další postavy. Ze vzdáleného konce barikády k nim mířili dva učedníci Šašků a jejich bílé masky poskakovaly šerem jako duchové. Z hloučku vojáků v závětří velké budovy se oddělily čtyři stíny, z nichž se vyklubala měňavkyně Haipar, farlanská žena Legana, která měla na sobě stále brnění Bílého kruhu, nekromantikův pomocník Naie a vysoký, statný muž, kterého Doranei vídal postávat v temných zákoutích Zhiina domu.

Když se Zhiin malý doprovod sešel, oslovila je. „Už dost dlouho jsem hrála státnické hry a události nabraly v posledních týdnech podivný směr. Haipar, zdejší vojáci budou následovat buďto tebe, nebo Jantara. Vezmi lidi do Helrectu a tam už se rozhodni, co dál. Město nechrání žádná armáda, takže nad ním můžeš převzít kontrolu, nebo si vezmi, co ti dluží, a zmiz…“

„Jdu s tebou,“ zavrčela Haipar. „Erizol a Matak jsou mrtví. Chci být u toho až do konce.“

Zhia se odmlčela a zdálo se, že něco namítne, ale pak nečekaně pokrčila rameny. „Jak si přeješ.“ Téměř teskně si povzdychla. „Vy Raylinové jste podivíni. Legano, ty bys měla jít s námi také. Panro, posbírej moje věci a počkej na mě u barikády.“

Král Emin si odkašlal. „Má paní, nemůžeme s sebou tahat zavazadla. Zpomalí nás.“

Upírka se usmála a řekla: „Vaše Veličenstvo, mám jen pár drobností, nic, co by se vám pletlo pod nohy.“ Zvedla ruku ke krku a zpod kyrysu vytáhla tři řetězy. Usmála se a dlouhé zuby se jí oslnivě zaleskly. Každý řetěz zdobily broušené drahokamy, jmění ve velkých, třpytivých kamenech. „Když vedete takový život jako já, naučíte se cestovat nalehko. Ale dáma v mém postavení se neobejde bez jistého přepychu a drahokamy jsou dobrým platidlem kdekoli. Tak, můžeme jít?“