25.

Doranei zíral na kukátko ve dveřích, které se mu zabouchly před nosem. Odolal nutkání otočit se. Stačilo, že stál před zavřenými dveřmi jako neposlušné dítě, které poslali do kouta a nevidělo tak posměšné pohledy upřené na svá záda. Horší bylo, že pohledy na něj upírali členové Bratrstva. Od první návštěvy divadla, kdy se k němu Zhia Vukoticová chovala jako k oblíbené hračce, byl terčem vtipů. Sice zrovna neovládal místní dialekt, příval nadávek, které ho zasypaly, než se kukátko s bouchnutím zavřelo, ale nenaznačoval, že by mu přála vše nejlepší a laskavě ho vítala.

„Možná je zrovna u stolu,“ nadhodil Sebe nápomocně. Doranei bojoval s nutkáním otočit se a praštit ho po zjizveném uchu. Jen by tím vyprovokoval ostatní. A tak raději dál zíral na dveře, jako by je dokázal otevřít silou vůle.

„Neříkej to,“ zabručel Coran, „ještě začne žárlit.“

„Ach, žárlivost,“ uchichtl se Sebe. „Neboj, příteli. Jsem si jistý, že chutnáš ze všech nejlépe.“

Snášel to tiše a oči upíral na naleštěné dřevo před sebou. Blížil se večer a na město se sneslo ticho. Cestou byly ulice z velké části opuštěné, jen tu a tam narazili na hloučky soukromé milice chránící domy bohatých, nemohl ale riskovat a přijít sem sám. Zhiini muži střežili konec ulice a pustili je jen proto, že jejich velitel poznal Doraneie z divadla.

„Zkus znovu zaklepat,“ navrhl Sebe. „Poprvé tě tak vřele přivítali.“

Vzedmul se v něm dětinský odpor a zatoužil Sebovi odseknout. Král je varoval, aby si zachovali chladnou hlavu. Ať už ve městě působila jakákoli magie, štvala lidi proti sobě. Místo odpovědi natáhl ruku a rázně zaklepal.

„Alespoň že už se naučil přijímat rozkazy,“ ozval se o kus dál Beyn. „Má na něj dobrý vliv.“

Doraneiovi společníci se ukryli tak, aby mohli sledovat ulici v obou směrech. Předpokládali, že nezůstane opuštěná dlouho. Důstojník, s nímž Doranei mluvil, jasně řekl, že před soumrakem vezme muže dovnitř, aby nepřilákal zbytečnou pozornost. Před hradbami čekaly armády a připomínaly bouřková mračna točící se v čím dál těsnějším trychtýři. Boje u Zelené brány byly sice drobností, ale také předzvěstí něčeho mnohem horšího.

„Je tak zdvořilý,“ odvětil Sebe. „Vždy se chová uctivě ke starším.“

„Pravda, ale nevěděl jsem, že se zajímá o tolik starší ženy.“

„Na tak staré ženské zrovna často nenarazíš. Přece jen je jich jako šafránu.“

„Vsadím se, že mu teď do obličeje strčí kuš,“ ozval se Beyn vesele. Doranei se téměř usmál. Členové Bratrstva se sázeli o cokoli a od směšných sázek je nic nedokázalo odradit.

„Já se vsadím, že ho budou ignorovat bez ohledu na to, jak dlouho bude klepat,“ připojil se Sebe rychle.

„Ne, plivnou mu do ksichtu a pošlou ho do prdele,“ řekl Coran.

„A o co se vsadíte?“ zeptal se Doranei.

„Přidáš se?“

„No jasně.“ Tentokrát se Doranei usmál, protože si byl jistý, že ví, jak Zhia a její společníci zareagují. No a když ho střelí do obličeje, aspoň nebude muset platit. „O co? Napadá vás něco?“

„Slyšel jsem,“ začal Sebe, „že jednu ze žoldáckých armád vede Raylinka, která si říká Mistra a prý chová dva malé draky. Dráp nebo zub od každého, kdo prohraje. To je sázka.“

„Dobrá. Takže já říkám, že mě dovnitř vtáhne krásná žena,“ řekl Doranei.

Beyn vyprskl. „No, chlapec je sebejistý, to se mu musí nechat.“

„Podle mě to není sebejistota,“ řekl Coran, „ale dobré uši.“

Kukátko se znovu otevřelo. Namísto neoholeného muže, který odpověděl na klepání poprvé, se teď Doranei zubil na Leganu, podle výrazu její tváře ale mohl být stejně dobře švábem na prahu. Nevypadalo to, že se ho dotkne, natož aby ho někam táhla.

„Nemůžeš to bez nás vydržet, co?“ řekla a rozhlédla se, aby zjistila, kdo ještě je na ulici. „Nebo sis snad řekl, že dneska je dobrý večer na procházku?“

„Muži z Narkangu se nebezpečí vysmívají,“ odvětil Doranei a členové Bratrstva se zachechtali.

Legana se nepřátelsky usmála. „No tak si užij cestu domů. Pokud sis nevšiml, po západu slunce vylézají z děr šílenci.“

A s tím mu zabouchla kukátko před nosem. Doranei zůstal stát s otevřenými ústy, protože mu ani nedovolila odpovědět. Po chvíli je opět zavřel. Na opačné straně dveří se rozhostilo ticho. Otočil se k Sebovi, který dřepěl za železným zábradlím zarostlým hnědým plevelem asi dva yardy napravo od něj.

Sebe pokrčil rameny a podrbal se na oholené hlavě. Jako mnoho jiných v Scree dospěl k názoru, že dlouhé černé vlasy jsou v dusivém vedru jen na obtíž. Králův muž zažil během let ve službě spoustu bitek, jak rozeklané jizvy na tváři a na hlavě dokazovaly. Bez kudrn vypadal jako potlučená, zubící se opice – což mu neopomněli říct.

Doranei se chystal ustoupit, když tu rázně zarachotily petlice a dveře se rozlétly. Stála v nich s mečem v ruce Legana a mračila se na něj. V šeré chodbě čekali v uctivé vzdálenosti čtyři statní strážci. Legana měla přes oblečení přehozenou tenkou bílou pláštěnku. Znaky Bílého kruhu na mnohé v Scree stále silně působily.

„Co chceš? Na společenské návštěvy nemáme zrovna čas.“

„Informace, Legano. Než opustíme město, musíme ještě něco zařídit.“

Leganě poklesla čelist. „Copak jste si nevšimli, co se v Scree děje? Za tři dny už z města nic nezbude. Jen zázrakem ho požáry ještě nesrovnaly se zemí. Druhá armáda se obrátila proti nám a zabíjí úplně všechny a tvůj král pobíhá kolem jen s hrstkou osobních strážců. Myslím, že byste si měli přestat dělat starosti s nevyřízenými účty a začít přemýšlet o útěku. Muži z Narkangu se možná nebezpečí nebojí, ale jste hlupáci, pokud teď přemýšlíte o něčem jiném než záchraně vlastní kůže.“

Doranei se naježil. „Dobře víme, co se děje.“ Odmlčel se a ztišil hlas, aby ho neslyšely stráže. „Tvůj pán nám slíbil pomoc.“

„Farlani napadnou město?“ zašeptala Legana rozčileně. „Opravdu se do toho chce zaplést?“

„To rozhodnutí není na nás, ale vím, že chce, aby sis co nejrychleji zašla pro nové rozkazy.“

„Zatraceně, jak mám sloužit dvěma pánům najednou?“ bručela podmračeně. „Nemůžu si běhat pro rozkazy, pokud zároveň chce, abych zůstala se Zhiou.“

Doranei ji nechal chvíli zuřit, pak si odkašlal. „Mohla bys nás pustit dovnitř? Jak jsi sama řekla, za chvíli se v ulicích objeví šílenci.“

„Myslela jsem, že se nebezpečí vysmíváte.“ Nakrčila nos. „Smrdíš jako měsíc zdechlý pes. Nechci, aby ses ke mně přibližoval.“

„Myslíš, že bys voněla po růžích, kdybys celý den nosila brnění?“

Odhodila si pláštěnku a ukázala fysthrallský náprsní krunýř. „Někteří z nás se za poslední dny neplížili jen stíny, a přesto si nechováme vlastní hejno much.“

„Takže můžeme dovnitř?“

Legana si povzdychla. „Právě se probudila.“ Chytila Doraneie za tuniku, vtáhla ho dovnitř a milostivě mávla na ostatní, aby je následovali. Neztráceli čas, protáhli se okolo Legany a bedlivě přitom sledovali stráže.

„Vezmu tě nahoru do její pracovny. Ostatní můžou počkat tady.“ Ukázala na přijímací salón. Nebylo to zrovna místo pro vojáky v páchnoucí kůži a zbroji, ale bylo zjevné, že ho v poslední době používají jako ubytovnu.

Doranei se na společníky zazubil a následoval Leganu nahoru do Zhiiny pracovny. Když tu byl naposledy, vystoupil ze zrcadla Koezh Vukotic a zašel s nimi večer do divadla. Měl pocit, jako by se to stalo v jiném životě. Lehce potřásl hlavou a vlekl se za farlanskou agentkou. V posledních letech zažil hodně divných věcí, ale přesto se teď cítil jako ryba na suchu. Ve službách králi Doranei vraždil, kradl, lhal a unášel. Jeho věrnost byla vždy neotřesitelná. Možná nezářil jako Ilumene, ale věděl, že mu král Emin důvěřuje stejně jako Coranovi. Jen zřídkakdy ztrácel pevnou půdu pod nohama.

Ve městě, které se nejistě tetelilo v žáru vražedného poledního slunce, mu věrnost a služba připadaly jako vzdálené vzpomínky. Den rozdělilo vyčerpávající odpoledne na dvě půlky a Doranei zjišťoval, že se plouží ulicemi jako ve snu – ve snu, ve kterém se děsil toho, že jeho pán a tajemný nepřítel bohů skončí tady ve městě na opačných stranách bojiště. Pronásledovali zrádce a Doranei věděl, že ho král bude pozorně sledovat.

Legana otevřela dveře pracovny a ustoupila do strany, aby mohl vejít. Vysoká okna zakrývaly silné závěsy a místnost osvětlovaly jen dvě svíce na stole a olejové lampy vedle dveří.

„Zhia mluví s Mikissem. První dny po proměně jsou prý velmi těžké. Brzy přijde.“

„S Mikissem? S meninským vojákem, kterého kousla, když jsem tu byl posledně? Opravdu má čas na to, aby pečovala o upírského zelenáče? Myslel jsem si, že se bude chtít co nejrychleji vypořádat s nepokoji u Zelené brány.“

„Na několika minutách nesejde,“ řekla Legana. „Mikiss je možná zelenáč, ale bude nebezpečný, až se mu pročistí hlava. Zelená brána je v dobrých rukách. Velí tam Haipar, a když teď Liščí branou přitáhli její společníci, Zelená brána nepadne.“ Naklonila hlavu na stranu a zvědavě se na něj zadívala. „Pokud si děláš takové starosti se ztrátou času, co tu chceš? Jaké informace od nás potřebujete, než zmizíte?“

„Říkal jsem, že tady musíme ještě něco dokončit,“ odvětil Doranei pevně.

Zamířil do středu místnosti a zastavil se. Stůl po jeho pravici byl prostřen, jako by Zhia měla právě usednout k večeři. Stály na něm plytké dřevěné misky s jídlem a olovem ozdobená karafa s, jak doufal, rudým vínem. Byl prostřen pro dva. Očekávala jeho, nebo někoho jiného?

„Vyrušil jsem tě od večeře?“ zeptal se opatrně.

Legana se lstivě usmála. „Mě ne, ale paní Zhia ještě nejedla.“

Aniž by mu dovolila odpovědět, odešla a zavřela za sebou dveře. Doranei se za ní zadíval, ale jakmile její kroky utichly, žádný další zvuk už se neozval. Opatrně přičichl ke karafě, aby uspokojil svoji zvědavost. Bylo to vskutku víno a podle vůně velmi staré. Nesmí dovolit, aby mu to zatemnilo mysl. U stolu stálo pět židlí a na opěradle jedné z nich visel podivný meč s dlouhým jílcem. Pochvu zdobila slova, která nedokázal přečíst, propletená s úponky břečťanu a modrými zvonky. Kůží omotaný jílec tvořil skoro třetinu jeho meče a byl zcela bez ozdob a chránič představoval jen hřebínek na jílci. Podobnou zbraň by u dámy nečekal.

Přestaň se chovat jako hlupák, pokáral se Doranei. Není to žádná dáma, ale zatracená upírka. Tohle je pro ni asi stejně lehké jako větev.

Obrátil se k zrcadlu, kterým při jeho poslední návštěvě prošel Koezh Vukotic. Nadzvedl ho, nahlédl za ně a přitiskl ruku na stěnu, aby se ujistil, že je pevná, nic zvláštního ale nenašel. Jen při tom zanechal na povrchu mastnou šmouhu. Doranei zaklel a pokusil se ji vyčistit rukávem. Výsledek byl ještě horší. Rozhlédl se po nějaké látce, ale až na závěsy nic nenašel.

Zastavil se a ponuře se usmál. Venku se lidé trhají na kusy, a ty si děláš starosti se špinavým nábytkem. Co se to s tebou děje?

Cvakla klika. Přesunul oči od svého odrazu ke dveřím, jimiž dovnitř vstoupila Zhia. Stejně jako Legana měla na sobě zdobenou zbroj a bílé vzorovanou sukni ke kolenům a na nohou obuté vysoké boty, k nimž si připnula chrániče stehen. Poprvé ji spatřil v něčem jiném než v elegantním hedvábí. U boku jí visela zvláštní dýka, která patřila k meči na židli. Upoutaly ho především její vlasy, které si obarvila do rezava, asi aby zdůraznila příslušenství ke Kruhu, když teď na Zelenou bránu útočila armáda, která o ní tvrdila, že je upírka.

Doraneiovi se stáhly vnitřnosti. Posledně ho to nenapadlo, ale upíři se přece neodrážejí v zrcadle. Neprokleli je bohové za ješitnost stejně jako za zradu? Mysl mu horečnatě pracovala, jak si snažil vzpomenout na knihy, které jako dítě ze všech sil ignoroval.

„Budeš tam jen stát a nepozdravíš mě? Obyčejně bych měla radost, že jsem přiměla muže němě zírat, ale netváříš se zrovna zamilovaně,“ řekla. Doraneiovi neuniklo ostří v jejím hlase.

„Vidím vás. Jak to, že vás vidím?“ řekl a konečně se k ní otočil.

„Protože jsi chytrý kluk,“ odpověděla, „za to ti později dám odměnu.“

„Víte, jak to myslím.“ Jeho přísný tón u ní vyprovokoval koketní úsměv, který ho zmrazil jako králíka orlův stín.

„Proč najednou tak vážně, drahý? Tvá panovačnost se mi docela líbí. Měl bys ji používat častěji. Ale pokud chceš trucovitě špulit rty, dokud ti neodpovím, dobrá. Ostatní nás vidí, my sami sebe ne. Když nás bohové proklínali, říkali něco o pýše, ale přiznávám, že jsem se tehdy necítila zrovna nejlíp, takže jsem asi nedávala takový pozor, jaký jsem měla.“

Povytáhla nad jeho výrazem obočí. „Ach, nedívej se na mě tak. Bohové jsou sice majestátní, ale do pat mi zatloukli hřeby a sedřeli mě z kůže.“ Přistoupila k němu, zvedla se na špičky a lehce ho políbila na rty. Doraneiovi se z dotyku roztřásly ruce a z její vůně ho rozbolelo celé tělo. Chvíli trvalo, než se ovládl, vzal ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Když to konečně udělal, Zhia spokojeně zamručela a sepnula mu ruce za krkem.

Když polibek ukončili, Zhia ho dál pevně držela, hleděla mu do očí a na rtech jí pohrával tajemný úsměv. Její přítomnost Doraneie opájela, nečekaná blízkost v něm ale vzbuzovala neklid. Jednou rukou by mu dokázala zlomit vaz a světlo v jejích očích se nepodobalo ničemu, co kdy spatřil. Mohl ho přirovnat snad jen k očím Nartisovy busty v královských lázních v Narkangu, jejíž oči tvořily čiré safíry. Bylo to rouhačské přirovnání, moc dobře to věděl, ale nepopiratelné. Dokonce ani studené, třpytivé oči krále Emina nezářily tak jasně.

„Tak, jsi sice příjemným rozptýlením, ale asi jsi přišel z nějakého důvodu, že?“

„Král vás žádá o pomoc.“

„A o co žádáš ty?“ zeptala se nečekaně. Doranei zamrkal, protože ho rozptýlila jak Zhiina otázka, tak její prst, kterým ho hladila po zátylku.

„Já… bych byl rád, kdybyste pomohla králi.“

„Nic víc?“ Přestala ho hladit a zaryla mu nehet do kůže. Nepropíchla ji, přesto to ale zabolelo.

Předstíral, že přemýšlí. „Bylo by hezké dostat ještě jeden polibek.“

„Jen hezké? Asi už nejsem tak dobrá,“ řekla Zhia, otřela rty o jeho, potom se mu vysmekla a zamířila ke stolu. „Posaď se. Jedl jsi už?“

Kývl, ale přesto se k ní u stolu připojil. Sebrala z jedné misky velkou olivu a strčila si ji do úst. Po prstu jí stekl olej, zachytila kapku jazykem a pečlivěji slízala.

„Myslel jsem, že upíři nejedí normální jídlo,“ řekl.

Posměšně na něj pohlédla. „Ach, lásko, a vedl sis tak dobře. Z krve získávám životní sílu, vitalitu, která odlišuje lidi od kamene či vody. Právě tu jsem kdysi dávno ztratila, ale kdyby mě pohromadě udržovala jen magie, byla bych uvnitř dost prázdná. Je mnohem lepší utvářet kosti a svaly běžným způsobem, i když mě magie dělá silnější.“ Vzala si další olivu, posadila se na jednu z bílých židlí a pokynula Doraneiovi, ať udělá totéž. „Ale pochybuji, že se laskavost, o kterou žádá král, týká tělesných funkcí upíra.“

„Netýká. Víme, že vaši agenti sledovali divadlo…“

„Moc už z něj nezbylo,“ přerušila ho Zhia, „a co se týká zaklínadla v jeho zdech, mám jen nejasné tušení o tom, jak fungovalo. Zabránili mým agentům odhalit podrobnosti. Legana říká, že ho spálil lord Isak. Z ruin už nic nezjistíme.“

„Ale herci v ohni nezemřeli,“ řekl Doranei. „Kouzlo nás nezajímá, jen osoby, které ho použily.“

„Minstrel?“

„Mezi jinými.“

„Jsou pro vás opravdu tak důležití?“

Nabídla mu jednu z misek a on se instinktivně natáhl a vzal si z ní. Když si ale prohlédl, co drží, poklesl mu žaludek. Vůbec netušil, co to je, ale slizká tkáň a vrásčitá zelená slupka v něm důvěru nevzbudily. Raději dál nepřemýšlel, strčil plod do úst, rychle ho rozkousal a spolkl.

Spláchl ho douškem vína, pak řekl: „Jsou to stoupenci Azaera. I kdybychom jich zabili jen pár, stálo by to za to.“

„Obáváte se, aby se o něco podobného nepokusili v Narkangu?“ zeptala se Zhia, znovu mu nabídla stejnou misku a rty zkroutila do úsměvu.

„Ne,“ řekl a zdvořile slizký plod odmítl, „ale dokazuje to, že Azaer už se nespokojí se životem ve stínech. Kolik toho víte? Pochybuji, že jste se s jeho stoupenci setkala. Stín by se k vám neodvážil přiblížit, protože jste velmi mocná. Teď se ale zdá, že se to změnilo a stínova sebejistota narůstá. Ukázal, jaké hrůzy dokáže napáchat. A z masakru kněží udělal skutečné divadlo.“ Naklonil se blíž. „Azaer chce, aby se bohové stali svědky toho, co ve Scree dokázal, chce, aby se báli o svoji existenci.“

„Myslíš, že je tak mocný?“

„Mocný?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, to není, jinak by se tolik nesnažil nepřitahovat pozornost. Ale v tom se možná skrývá nebezpečí. Pokud si ho všimne jen pár lidí, bude moct působit v utajení celá léta – jako Malich, jen ve větším měřítku a po dlouhá staletí, možná tisíciletí.“ Doranei se zamračil. „Malich je mrtvý, ale lord Isak se dozvěděl, že se ve městě nachází jeho učedník a neodejde, dokud nekromantika nezabije. Důsledky Malichových činů nás neustále pronásledují – a byl to jen muž z Embere. Co kdyby býval nesmrtelný, neomezeně trpělivý a tak úskočný, že by se s ním nemohl nikdo měřit?“ Odmlčel se, protože viděl, že ji ještě nepřesvědčil. „Slyšela jste někdy o Bodlákové Kotlině?“

Otázka Zhiu zaskočila. Po chvíli nejistě kývla. „Zběžně. Den před Stříbrnou nocí se tam stalo něco strašlivého, že? Ale myslím, že jsem nikdy neslyšela celý příběh.“

Doranei zavrtěl hlavou. „To mě nepřekvapuje. Nenajdete nikoho, kdo by byl ochotný o Bodlákové Kotlině mluvit. Stalo se to o korunovační slavnosti. Mezi lidmi je to nejoblíbenější letní slavnost, protože král vždy projeví mimořádnou štědrost. Těžko se dá uvěřit, že se něco podobného stalo v tak malé, tiché vesnici, a lidé se na to snaží dlouhá léta ze všech sil zapomenout. Dnes už cestu k Bodlákové Kotlině neukazují žádné rozcestníky.“ Doranei zaváhal, protože ho ovládl neklid. „Krátce potom, co jsem vstoupil do Bratrstva, jsem tam doprovodil Ilumena a to, co jsem spatřil, mi navždy zanechalo jizvy na duši. Stáli jsme tam a dívali se, jak lidé z okolních vesnic hledají v popelu kosti. Pořád si pamatuji jeho slova: ‚V každém činu se skrývá temnota. V čem se tito lidé se svými slabinami lišili od nás?‘“

„Jak vidět stín ve stínu?“ řekla Zhia s vyčerpaným pochopením.

Doranei se jí zadíval do očí a vzpomněl si, že s bratry zažila větší hrůzy, než on kdy pozná.

„Azaer je poštval proti sobě?“ zeptala se.

„Nevíme, co přesně se stalo, jen že se cítili požehnaní, když na oslavu dorazil talentovaný minstrel… A pak se rozsápali navzájem na kusy.“

Zhia pomalu kývala hlavou. „A teď minstrel dorazil do Scree a začal šířit temnotu tady. Dám vám jednoho ze svých agentů, povede vás. Rojak se se společníky ukrývá v brlozích na jihu.“

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a začala šeptat plynulým, tajemným jazykem, který Doranei nepoznával. Seděl tiše, dokud na něj Zhia nepohlédla. Její dřívější veselí bylo pryč. S povzdechem vstala.

„Agent čeká dole. Bez otázek uposlechne tvé rozkazy.“ Vzala Doraneie za ruku a na okamžik si ji přitiskla k tváři. „Až se pomstíte, zmizte odsud, jinak minstrel přece jen vyhraje.“

S něžným pohledem ho lehce ho políbila, vlastně se jen dotkla rty jeho. „Buď opatrný. Pomsta je divoká bestie a často nezraní jen ty, na které ji poštveš. Nechtěla bych, aby ti někdo ublížil, jsi tak sladký. Pověz králi, že tuhle partii prohrál. Je načase zachránit, co se dá, a připravit se na další.“

Doranei tupě kývl a nechal se odvést ke dveřím, když je ale otevřel, něco ho zastavilo. Otočil se a zadíval se na Zhiu, která stála s rukama sepnutýma ve středu komnaty.

„Na událostech v Bodlákové Kotlině krále nevyděsil fakt, že k nim vůbec došlo, nýbrž co znamenají. Azaer lidi k ničemu nenutí, jen je pobízí. Pokud jsme všichni schopni něčeho takového, pokud podobné zlo žije v každém z nás, jak s ním můžeme bojovat?“

Otočil se k odchodu, ale než zavřel dveře, zavolala Zhia až dětsky zranitelným hlasem: „To možnost volby z nás dělá lidi. Na to nikdy nezapomeň. A strach nás okrádá o lidskost. Pokud se temnoty ve svém nitru bojíš, pozře tě. Jen když ji přijmeš, dokážeš ji porazit. Pamatuj, Doraneii, vždy máš na vybranou. Ať už jsi v jakkoli obtížné situaci, vždy máš na vybranou.“

* * *

Zhia seděla a dívala se, jak svíčky pomalu dohořívají. Ve městě panoval neobvyklý klid, ale stále stejné vedro. Doufala, že zničení divadla zmenší alespoň žár, ale slunce pálilo stejně silně jako předchozí dny. Natáhla se pro víno a naplnila poháry na stole. Zrovna postavila karafu zpátky na stůl, když cvakla klika. Muž, který vešel, měl na sobě kožený, cvoky pobitý kabátec a v pochvách na zádech zkřížené šavle. Byl zakrvácený a potlučený, ale neobtěžoval se umýt ani upravit. Jen obvaz na krku měl čistý.

Ale no tak, pomyslela si Zhia a ukázala na židli. „Je obvaz skutečně nezbytný, majore? Až se vrátíš k Zelené bráně, bude bít do očí.“

Zabručel, přikročil k židli, opřel se lokty o opěradlo a nepřátelsky se na ni přes prostřený stůl zadíval. Na očích mu viděla, že gesto mělo zapůsobit přesně tak, jak ho vnímala. „To není můj problém. Chtěla jste mě vidět?“

„Trochu zdvořilosti by ti neublížilo, majore. Příděly jídla pro posádku nejsou zrovna velké a já bych se vsadila, že máš hlad.“

„Pravda,“ zavrčel Jantar, „ale nevidím, že byste jídlo nabízela i ostatním. Vyjasněme si jednu věc. Tohle není moje věc ani moje město, ale prolévám krev v boji spolu s ostatními tam venku. Nelíbí se mi, že jsem je opustil, abych se navečeřel se ženskou, která drží v rukách měšec.“

„Tvá smysl pro čest je vskutku obdivuhodná,“ řekla Zhia a dala si pozor, aby se nenechala jeho nepřátelstvím vyprovokovat, „ale tuším, že věrnost k tvému pánovi je důležitější.“

„Samozřejmě.“

„Pak se posaď.“

Nic víc neřekla a Jantarovo podráždění nakonec ustoupilo. Sundal si bandelír, pověsil šavle na opěradlo židle a těžce se posadil.

„Hodný kluk. A teď, tvůj úkol v Scree je u konce. Lebka, pro kterou vás sem dozajista poslali, je mimo tvůj dosah, tví společníci jsou mrtví nebo ztracení, a co se týká nekromantika, pokud vůbec někdy byl vaším spojencem, už brzy nebude bezpečné nacházet se v jeho společnosti. Ale pořád existuje možnost, že by ses nemusel vrátit domů s prázdnýma rukama.“

„Nejsem na prodej.“ Jantar zaťal ruce v pěst.

„Nechci, aby ses stal žoldákem. Jen ti chci pomoct dostat se zpátky domů.“

„Nerozumím,“ řekl Jantar.

Zhia mu nabídla pohár vína a on si ho se zmateným výrazem vzal. „Bílý kruh je zničen,“ řekla. „Zbytky jeho moci se soustředí v Scree, a to bude brzy srovnáno se zemí. Možná budu muset přehodnotit své postavení v Zemi a působit víc v pozadí, ale dozajista přežiji jak Bílý kruh, tak všechny jeho členky.“

„A co to má společného se mnou?“

„No, majore, možná předpokládáš, že jsem uzavřela spojenectví s králem Narkangu, ale mohu tě ujistit, že jsme jen dosáhli jistého porozumění. Mám dost nepřátel, než abych si dělala další. Jejich cíle se neshodují s mými, ale dokud jejich plány nekříží mé, nevidím důvod pouštět se s nimi do boje – a pro nepřítele bohů je vždy dobré, když mu někdo dluží laskavost.“

„A vy chcete něco podobného nabídnout lordu Styraxovi?“

„Jistým způsobem. Nebuduji impérium a nevidím důvod stavět se do cesty jeho plánům. Strávila jsem mezi tvými lidmi spoustu času, znám jejich silné stránky i slabiny. V tuto chvíli je vede muž, jehož kroky se rozléhají celou Zemí. Proto si myslím, že bude lepší, když dospějeme k porozumění dřív, než se setkáme.“

„Vám nevadí, že vtrhl do vaší země a zabil vám bratra?“ zeptal se Jantar nevěřícně.

„Očekával jsi snad pomstu?“ Zhia se shovívavě usmála. „Můj bratr je nesmrtelný. Jak jsi sám viděl, už se zcela zotavil a necítí žádnou křivdu. Víš, kolika smrtelníkům se podařilo ho porazit?“ Naklonila se blíž a natáhla ruku. „Koezh byl mimořádný válečník už v dobách, kdy byl smrtelný. Od šestnácti let byl v souboji poražen jen třikrát. Poprvé slavným elfským šermířem, který mu nabídl, že ho vycvičí.“ Zvedla prst. „Podruhé Eperalem, nejdivočejším aspektem Ilita, který si nechal zasadit ránu, jež by obyčejného muže zabila, jen aby Koezhe odzbrojil.“ Zvedla druhý a třetí prst. „A nakonec samozřejmě samotným Karkarnem, bohem války. Od té doby se něco podobného podařilo kromě tvého pána jen jedinému smrtelníkovi a za jeho vítězství mohl z velké části zásah štěstěny. Koezh říkal, že tvůj pán se na štěstí nespolehl, byl prostě úchvatný.“

Jantar kývl. „Viděl jsem lorda Styraxe bojovat. Máte dobrý důvod dělat si starosti.“

Zhia se téměř zalkla vínem. „Starosti? Drahý chlapče, tvůj pán je možná velký válečník, ale Koezh a já nejsme děti. Postavit se nám oběma by bylo velmi nerozumné a Kastan Styrax by mě velmi zklamal, kdyby se o to pokusil.“

Jantar vyprázdnil pohár a znovu se postavil. „Tak jaký je váš vzkaz?“

„Pověz mu, že pokud mi bude mít co říct, poslechnu si ho. Vím, že nepřekročil Pustinu jen proto, aby porazil Chetse, takže se mi nepokoušej tvrdit něco podobného.“

„Poslechnete si ho? To je všechno?“ Jantar si pověsil šavle na záda a sebral ze stolu hrst chlebových placek.

„Malé krůčky, majore, malé krůčky. Pokud meninské armády zamíří na sever a do blízkosti míst, kde se usadím, jsem si jistá, že chemská legie bude pochodovat v čele. A pokud k tomu dojde, mohl by tě v noci někdo navštívit.“

„A co Mikiss?“

Zhia povytáhla obočí. „O něj si nedělej starosti. Mikissovi bude lépe po mém boku. Žádám jen o to, abys byl u Zelené brány, až tě bude městská stráž potřebovat. Nejsou to vojáci a je nutné, aby jim voják velel. Mám v úmyslu zničit Druhou armádu a použít Zelenou bránu k záchraně co nejvíce lidí.“

„K záchraně? Proč vás zajímá, co se s lidmi v Scree stane?“

„Do toho ti nic není,“ obořila se na něj Zhia. „Jen se připrav na můj rozkaz. Včera v noci jsem se prošla městem. Davy šílí a už brzy, dnes v noci nebo nejpozději zítra, pohár přeteče. Až k tomu dojde, dokonce i vojáci budou ve velkém nebezpečí a já jsem rozhodnuta zachránit každého, koho jen budu moct. Až se odsud dostaneme, budeš smět odejít, srozuměno?“

Jantar na ni chvíli zíral a snažil se pochopit, proč se v upírce probudil soucit, ale nakonec to vzdal a kývl. „Rozumím.“

„Dobře, teď se vrať na místo,“ rozkázala. „Já musím pomoct vraždit.“