22.

Z vrcholu Anhemovy věže, nejvyšší budovy v jihovýchodní části Scree, Rojak sledoval, jak se Zemí plíží první večerní stíny, zaskakují lidi i zvířata a halí je do houstnoucího šera. Ohlédl se po městě a spatřil, jak si jednotka brutálních fysthrallů prosekává cestu davem místních. Cizinci s rezavou kůží se obávali, že dav znovu zešílí jako už asi tucetkrát za posledních několik dní, ale tito lidé hladověli po jídle, ne po vraždění. Fysthrallové prostě nerozuměli jejich jazyku.

Minstrel se usmál. „Nedorozumění působí víc neštěstí než zlá vůle.“

„To má být výzva?“

Rojak vyrazil zvláštní, dívčí zachichotání. „Možná ne dnes večer,“ řekl pánovi.

Ilumene vedle něj ukazoval přes pole na oblak prachu, který se rychle blížil. „Bude to riskantní podnik. Kolik lidí se zeptá, proč se před branami utábořila armáda Oddaných? Kolik jich uvěří, že přitáhli jen proto, aby ochránili posvátné screejské chrámy, že nečekají jako šakalové, aby se nakrmili zdechlinou slabé vůdkyně?“ Ukázal prstem na sever. Od nehtu se mu k zápěstí táhly dlouhé rudé strupy a Ilumene neustále kroutil rukou, aby rány zůstaly otevřené. Špinavá šmouha na světle modrém obzoru naznačovala přítomnost další armády. Táhla ze severu, od farlanských zemí.

„Pokud se Farlané ještě přiblíží, veliteli Oddaných nezbude než se obrátit a postavit se jim. Bude se muset zahrabat nebo riskovat nájezdy farlanské kavalerie. Farlané si zákopy naopak vyloží jako nepřátelský akt a náležitě zareagují.“

„Nastal čas, abychom pomohli. Ilumene, milovaný synu, najdi nám pro večerní představení dalšího kněze.“

„Představení musí pokračovat, co?“ Ilumenova větrem ošlehaná tvář se rozzářila zvráceným veselím.

„Diváci přijdou. Dobré občany Scree spaluje nenávist. Už pro ně není cesty zpátky,“ prohlásil minstrel a mávl rukou.

Ilumene seběhl dolů po kamenných schodech na ulici a minul psa, bez kterého už se Rojak nikam nedostal. Všem zúčastněným bylo jasné, že si to, co sardonicky nazývali našimi kousky, vybírá na minstrelovi daň a ten je tak s každým dnem křehčí.

Rojak se zadíval na malík své levé ruky a prohlédl si nejnovější zranění. Cestou nahoru po schodech ztratil rovnováhu, zachytil se a rukou škrábl o kámen. Sedřel si přitom jako papír tenkou kůži a obnažil suché, šedé maso, které nemohlo patřit živému. Scree chřadlo a on spolu s ním, ale vědomí, že je to další vítězství, které sebere králi Eminovi, mu z vyschlého hrdla vyloudilo smích. Trhl sebou a sáhl pro láhev s brandy, kterou s sebou neustále nosil.

„A teď ke zlé vůli, kterou jsem ti slíbil,“ řekl Azaer a Rojakova ucha se dotkl ledový vánek. „Pošli Třpytku a Venna do tábora Druhé armády, ať poví velitelům, kdo jejich paní ve skutečnosti je.“

„Uvěří jim?“

„Víra je zvláštní věc. Ti, kdo věří, tak činí proto, že chtějí. Zhouba a Verenova hůl si nedokáží pomoci, stejně jako to nedokázal král Emin, když se doslechl o tom, že tady viděli Ilumena. Hlasem rozumu v táboře je Železná kůže. Jeho jedinečné soužení je trestem za urážku Karkarna. Určitě bude spolubojovníky rád následovat, aby bohy potěšil.“

„Neměli bychom počkat, dokud neuvidíme, jak Siala zareaguje na Oddané?“

„Oddaní se do boje nijak neženou. Ještě se nerozhodli, kdo je vlastně nepřítel. Až uvidí, že žoldáci Kruhu bojují mezi sebou, zůstanou stát stranou a budou se jen dívat. Jak Ilumene příhodně řekl, povahou se podobají šakalům. Druhá armáda se vydá na pochod k Zelené bráně, kde jsou rozmístěny upírčiny jednotky. Všechny ostatní brány jsou zabarikádované, takže se shluknou na jednom místě. Jen ať se rvou mezi sebou jako jejich bohové.“

„Jejich slabost je naší silou,“ pronesl Rojak.

„Zajisté, ale ať nikdo netvrdí, že jsme krutí. Varujeme je, že je zrazují jejich vlastní slabiny.“

„Nová hra dnes večer?“

„Poslední představení. Po dnešním večeru se stáhneme a divadlo už nebude. Nebudeme pro ně mít už nic víc než poslední oponu.“

„A co bude naším posledním představením, můj pane?“

„Soumrak vládne, brány jsou zavřeny a město uvnitř hradeb hoři. Mohli bychom snad zahrát něco jiného než Zkoušku stínů?“

* * *

„Pověz mi ještě jednou, proč jsme tady?“ procedil Morghien skrz zatnuté zuby. Vší silou se vytáhl na další větev. Cesta byla navzdory Mihnovým mnoha dovednostem úmorná a na Morghiena doléhal jeho věk.

„Odpověď se nezměnila,“ řekl Mihn na větvi nad ním. Pozornost upíral na opevněný kopec asi míli daleko. Hladké, tmavé svahy ozařovaly žluté a červené papírové lucerny.

Morghien zabručel a vyškrábal se nahoru. Jakmile nabyl rovnováhu, pohlédl na Mihna, který stál bezstarostně na tenké větvi a ruce si zavěsil za hůl položenou na ramenou.

Morghien věděl, že je lepší nesnažit se vyrovnat bývalému harlekýnovi, proto se ujistil, že se pevně drží, než znovu promluvil.

„Myslel jsem, proč jsme vylezli na strom.“

„Ach, omlouvám se,“ řekl Mihn. „Předpokládal jsem, že pokračuješ ve stížnostech, se kterými jsi začal, sotva jsme přepluli Zelené moře, ale vidím, že jsi přišel s něčím úplně novým.“

„U Tsatachových koulí, dělám tvému pánovi laskavost. Mám právo si stěžovat,“ mumlal Morghien.

„Jsem si jistý, že milosrdného lorda Isaka potěší, že využíváš svého práva při každé příležitosti,“ řekl Mihn vesele.

Morghien se na něj zamračil. „Tak jsme tady. Co vidíš?“

„Velkou část sídla a pěkně osvětlenou. Dneska je Meqaův den. Ze všech Amaqiných aspektů je Meqao, Lovec Tichého lesa, jak mu tady říkají, mezi Yeetatcheny nejoblíbenější.“

„To je ten s parožím a velkým…“

„Ne, to je Bohreq, Otec stáda. Myslel jsem, že se ti dostalo vzdělání.“ Mihn se nevšímavě podrbal na kotníku, ale pak ucítil obvaz a ucukl. Před dvěma dny ho kousl lovecký pes, a přestože rána nebyla vážná, obvázal si ji, aby ji udržel čistou. „Meqao má hlavu stříbrného vlka, v jedné ruce drží oštěp, ve druhé mosazný zvon.“

„Mosazný zvon? A ten je lovcům k čemu?“

Mihn pohlédl dolů a Morghienovi se zdálo, že se mu v šeru lesknou oči. „Rád ti povyprávím celou ságu o ‚Meqaovi a paní Modrých zvonků‘, ale k tomu samozřejmě potřebuji gong, zvon, džbán vody a tři hodiny tvé bedlivé pozornosti.“ Usmál se.

„Takže možná později?“ Morghien si povzdychl. „Nedostali bychom se do sídla lorda Ajela snadněji, kdybychom tě převlékli za harlekýna a tys mu ságu odrecitoval?“ Nemyslel to vážně, ale uvědomil si, že překročil meze, když Mihn ztuhnul. Zamrazilo ho.

„To už nikdy nenavrhuj,“ řekl Mihn nakonec tiše a napjatě.

„Moc se omlouvám,“ začal Morghien. „Nemyslel jsem…“

„Já vím, ale bude lepší, když se o tom nebudeme dál bavit.“ Po chvíli ticha Mihn řekl: „Dovnitř se dostaneme jinak. Když poběžíme příkopem podél louky až ke svahu, dostaneme se za stromy ověšené lucernami.“

„Lucernami? Vidíš odsud, jestli je háj zasvěcený Amavoq nebo nějakému jinému aspektu, který na tom kopci žije?“

„Odsud ne. Myslíš, že by si tě aspekt všiml?“

Morghien tiše hvízdl. „Těžko říct, ale Xeliath mi včera v noci oznámila, že lord Ajel požádal místní aspekt o ochranu sídla.“

„Takže se nám asi pokusí zabránit v tom, abychom dostali dceru lorda Ajela ven z její ložnice, co?“ přemýšlel Mihn.

„Doufám, že ne. Nezná podrobnosti dohody, kterou otec s aspektem uzavřel. Doufám, že aspekt zasáhne jen tehdy, když vycítí, že někdo unáší Xeliath proti její vůli. Ona je odhodlána odejít po svých. Otec chce, aby se zúčastnila hostiny, ale je si jistá, že když se bude chovat nezdvořile, odvedou ji zpátky do pokoje a dají jí něco na spaní.“

„Takže ji budeme muset odnést?“ řekl Mihn.

„Ne, Xeliath je liška prohnaná, i když se jí dotkli bohové. V poslední době poslouchala, proto jí dovolili, aby si brala léky sama. Říká, že ostatní už ví, že není prorok, proto se neobávají, že by mohla utéct a někomu ublížit. Dnes v noci bude dostatečně při vědomí. Slavnost je prý pro Yeetatcheny nesmírně důležitá, proto stráže nebudou dávat tolik pozor. Využijeme toho.“

„Za předpokladu, že se vůbec dostaneme dovnitř.“

„Neztrácej víru, příteli,“ řekl Morghien a pobaveně si odfrkl. „Pokud se nepřiblížím k posvátnému háji, myslím, že si nás nikdo nevšimne.“

Mihn pohlédl dolů a zvedl obočí. „Žádné stížnosti? V tom případě se připojme k oslavám.“

* * *

Sídlo se rozkládalo na nejvyšším kopci v okolí. Stálo na jižním konci Tichého lesa, který obrůstal celý ostrov, a strmá rokle ho chránila před napadením z východu. I pro Mihna s Morghienem bylo těžké proniknout dovnitř, a to s sebou neměli ani koně, ani armádu, kterou by museli krmit, a Xeliath jim prozradila, jak ji najdou. Všichni Yeetatchenští, ať už šlechtici nebo poddaní, uměli stopovat, takže její popis byl přesnější, než Mihn očekával.

Sídlo nechránily hradby, nýbrž kanály. Bylo tu jen málo kamene, budovy na svahu byly ze dřeva a některým vyrůstaly ze střechy stromy.

Jediným problémem, na který narazili, bylo asi osm palců vody na dně kanálu. Šplouchání je mohlo kdykoli prozradit strážím bez ohledu na to, jak opatrně našlapovali.

Na konci prvního dlouhého, tmavého příkopu se Morghien dotkl společníkovy paže a zastavil ho dřív, než mohl přeběhnout deset yardů otevřené krajiny k dalšímu úkrytu.

„Mám lepší nápad,“ zašeptal Morghien. Zamumlal něco, co Mihn nezachytil, a když domluvil, zavřel oči a tiše vydechl. Mihn se díval, jak z Morghienových našpulených rtů unikl obláček páry a opatrně se roztáhl, jako by ochutnával vítr. Vzápětí vystoupila z Morghienova těla postava a otočila se k Mihnovi. Ten zalapal šokovaně po dechu a ucouvl k okraji příkopu.

Byla to žena – rozpoznal kouřové rysy její tváře a dlouhé, rozpuštěné vlasy, které jí splývaly s křivkou zad. Od pasu dolů byla méně zřetelná, ale úponky mlhy, které ji spojovaly s Morghienem, byly téměř hmatatelné. Mihnovi zrudly tváře, když si uvědomil, že žena je nahá, ale zdálo se, že si jeho studu nevšimla. Teď už ji poznával, byla to Seliasei, Vaslův aspekt, první a nejmocnější z Morghienových duší.

Seliasei si Mihna s prázdným výrazem chvíli prohlížela, potom vykročila, sehnula se a ponořila ruku do vody v příkopu.

„Vasle je bůh řek,“ zamumlal Mihn. Začínal chápat Morghienův plán. Kanály jsou propojené, napadlo ho, a pokud je ve všech voda, Seliasei nás dokáže bezpečně provést kolem stráží.

Morghien měl i nadále zavřené oči, jako by byl v transu. Mihn doufal, že ho dokáže probudit, kdyby se někdo objevil.

Ať už Seliasei cítila ve vodě cokoli, uspokojilo ji to, protože se napřímila a plula vpřed. Mihn zahlédl náznak kráčejících nohou, ale její pohyb byl na člověka příliš ladný a éterický. Seliasei vystoupila ze tmy na slabé světlo a rozplynula se, až z ní zůstal jen náznak ve vzduchu. Mihna napadlo, že stráže, jež lucerny zdobící celé sídlo dozajista připravily o noční vidění – a které si na hlídku určitě vpašovaly lahvinku či dvě, aby oslavily Meqaův den – pustí cokoli, co by zahlédly, z hlavy jako přelud. A i kdyby ne, rozběhnou se snad za velitelem s hlášením, že viděly ducha?

Mihn sledoval, jak Seliasei prochází sítí kanálů s Morghienem v závěsu, dokud mu nezmizela z dohledu, pak se otřásl a pospíšil si za nimi k rohu sídla, v jehož blízkosti se podle Xeliath nacházela její ložnice.

Ve vzdálenosti ani ne sta yardů stál velký kruh stanů, v nichž místní oslavovali Meqaův den. Mihn slyšel zvýšené hlasy, které v chladném letním vzduchu zněly strašidelně a krásně zároveň. Pousmál se a vzpomněl si, jak si jako dítě podobné oslavy užíval. Bez přemýšlení začal pohybovat rty a bezhlesně se přidal ke zpěvu. Píseň, kterou Yeetatchenští zpívali, byla jednou z nejstarších písní, napsanou ještě před Velkou válkou, kdy se Amavoq a její aspekti volně procházeli mezi yeetatchenským lidem. Uchvácené ticho, které se rozhostilo, když píseň skončila, mu sevřelo srdce.

„No, chlapče,“ řekl Morghien nakonec. „Nahoru.“ Ukázal na silné šlahouny bujné popínavé rostliny, která se plazila vzhůru po dubové stěně.

Mihn za rostlinu zatahal. Zdála se pevná. „Doufám, že má pravdu a dostane se odsud po svých,“ zašeptal. „Nechtěl bych spouštět bělookou dolů na laně.“ Naposledy se rozhlédl po sluzích a strážcích a začal šplhat vzhůru. Bylo to snadné a za půl minuty už vsunul nůž mezi okenice a otevřel západku.

Pohlédl dolů na Morghiena, kterého ve stínu zdi sotva viděl, a kývl. Mihn otevřel okno, přehoupl se přes parapet a dopadl na koberec. Rozhlédl se po skrovně zařízeném pokoji. Stála tu přepychově vyřezávaná postel se sloupky ve tvaru ohnutých větví zvedajícími se k nebesům z listí a obrovská truhlice u stěny naproti lůžku.

Jediné osobní věci, které tu Mihn zahlédl, byly stříbrný kartáč na truhlici a vycpaný koník, dětská hračka, v nohách postele. Mihn k němu zamířil. Koník vypadal starý a s láskou opečovávaný. Xeliath si ho bezpochyby ponechala proto, že ve skutečném životě už nemohla jezdit, pro což by truchlil každý Yeetatchen.

Z lůžka se ozval hlas, chraplavý a napjatý, jako by ho ona osoba nepoužívala často. Mihna napadlo, že pronesl jeho jméno, ale nebyl si tím jist. Udělal další krok, stále ale nedokázal rozpoznat, kdo se pod tmavými přikrývkami ukrývá. Obával se promluvit pro případ, že udělali chybu a on vnikl do špatného pokoje.

Osoba na lůžku se pohnula a po přikrývce se rozlilo měkké světlo. Mihn ztuhl. Strávil s Isakem dost času na to, aby věděl, že se nejedná o světlo lampy.

„Xeliath?“ zašeptal. Svit sílil a vykresloval obrysy jejího těla pod přikrývkou.

„Ty jsi Mihn?“ zachraptěla a ruka jí zacukala, jak se snažila podepřít. Nastražil uši, aby slyšel melodické tóny yeetatchenského dialektu, ale zdálo se, jako by hlas patřil spíše stařeně nad hrobem než dívce. Pokusil se odpovědět, ale slova se mu zadrhla v hrdle, když v magickém světle spatřil její zohyzděnou tvář. Krátké vlasy odhalovaly levou stranu obličeje, poškozenou kůži a ochablé svalstvo, které se každou chvíli zachvělo, jako by mu neustále hrozila křeč. Povislé levé víčko ukrývalo maličkou zorničku, díky níž vypadala zářivě bílá duhovka pravého oka ještě děsivěji.

„Já… ano, jsem Mihn,“ řekl a uvědomil si, že použil rodný jazyk, kterým nepromluvil nahlas už dlouhé roky. Zopakoval slova yeetatchensky a viděl, jak se jí rty roztáhly v chabém úsměvu.

„Nezmínil se o tom, že jsi takový fešák.“

Mihn sklopil oči, protože se v něm svářel stud a pobavení. „To mě nějak nepřekvapuje.“ Venku před komnatou zavrzala podlaha, cvakla klika u dveří a Mihn přiskočil dvěma dlouhými kroky k osobě, která vcházela dovnitř. Všiml si, že je to mladý chlapec. Uhodil ho loktem do hlavy a mladík se zhroutil v bezvědomí na zem. Než ale stačil dopadnout a nadělat rámus, Mihn ho zachytil, opatrně ho položil, zavřel dveře a zamkl, aby už nebyli rušeni.

Xeliath zabručela a pokusila se vstát, ale Mihn ji ignoroval a zkontroloval sluhu. Omráčil ho, ale nezpůsobil mu vážná zranění. Odvázal si od pasu provaz a z paže si stáhl kus látky a brzy už byl chlapec spoutaný a v ústech měl roubík. Potom mu sebral z opasku nožík a schoval ho pod postel.

„Už jsi skončil?“ zeptala se Xeliath.

„Ne tak docela.“ Postrčil truhlici na koberec a odtáhl ji ke dveřím. Sama o sobě by sice odhodlaného muže nezastavila, ale Mihn byl vynalézavý. Vrazil sluhův nožík a jeden z vlastních nožů mezi prkna v podlaze před truhlicí, takže byla pevně zapřená o dveře – nevydrží sice věčně, získají ale několik vzácných minut. Zasmál se. Pečlivá prohlídka odhalí, že jeho nůž je místního původu, obstaral si ho totiž před několika dny od nic netušícího obchodníka. S trochou štěstí se nějaká horká hlava pustí úplně špatným směrem.

Xeliath se podařilo odstrčit přikrývky. Vedle sebe měla složené mužské oblečení, kabátec a jezdecké kalhoty. „Budeš mi muset pomoct s oblékáním,“ řekla silnějším hlasem. Chabě zatahala za bavlněnou košili, kterou měla na sobě. „Sama to nezvládnu.“

„Má paní…“ začal, ale pak mu zjihlo srdce. Je bělooký mrzák, připomněl si. Než se její osud spojil s Isakovým, určitě byla silnější než jakýkoli muž pod velením jejího otce. Musí to být pro ni bolestivé. „Rozumím, má paní.“

Pustil se do úkolu tak něžně, jak jen čas dovoloval, a Xeliath nevyloudila ani hlásku, přestože se jí do tváře vyryla bolest. Pravá strana jejího těla vypadala dokonale, levou paži měla ale zkroucenou, v pevně zaťaté pěsti svírala něco tvrdého a hladkého a tiskla si klouby ruky ke kostnatému boku. Paže byla nejvíce poškozenou částí jejího těla, jako by to, co ji potkalo, začalo v pěsti a rozšířilo se dál. Noha tolik poškozená nebyla, dlouhým nepoužíváním ale zchřadla a pod suchou, loupající se kůží zřetelně vystupovaly žíly. Zírala upřeně na nebesa lůžka s vyřezávanými větvemi a listím a snášela jeho dotyky s pevně stisknutými rty.

Když Mihn skončil, posadil ji, obul jí boty a zavázal je.

Konečně pohlédla Mihnovi zpříma do očí. „Jaký je?“ zeptala se tiše.

„Lord Isak?“ Otázka Mihna překvapila. „Copak to nevíte?“

„Vím, jak vypadá ve snech,“ zašeptala, „bohužel jsou to jen sny. Neříkají, jaký je doopravdy.“

Mihn jí pomohl vstát. Postavila se a po chvíli nejistého vrávorání vypadala, že dokáže jít. „Lord Isak je mladý muž, který se snaží být dobrým pánem,“ řekl po chvíli. „Snaží se pochopit, co se stalo s jeho životem.“

„Ale bojuje s tím.“

„To je jen přirozené, ne? Je přece bělooký.“

„Má to v krvi, ale není to vždy správné. Možná bude potřebovat, aby mu to ostatní ukázali.“

Mihn zaváhal, protože ho směr, kterým se ubíraly její myšlenky, zneklidnil. „Dostaňme vás odsud, abyste mu to mohla říct osobně.“ Odvedl ji k oknu, pootevřel okenici a vyhlédl ven. V okolí nebyli žádní vojáci. „Dokážete šplhat?“

„Zvládnu to.“

„Určitě?“ Mihn na ni s nedůvěrou hleděl, dokud Xeliath nevzala jeho ruku do své zdravé. Když jí pomáhal z lůžka, prsty se jí třásly, teď mu ale sevřela zápěstí a začala mu ho drtit. Po chvíli zalapal Mihn po dechu a Xeliath ho pustila.

„Chápu,“ řekl suše. „Pořád jste bělooká.“

„Hodný kluk.“

„Nechci vás urazit, má paní, ale s jednou rukou se špatně šplhá. Vaše levá paže je úplně k ničemu, že ano?“

Ušklíbla se, protože se jí v tu chvíli rameno stáhlo v křeči. Zaťala zuby bolestí, přitiskla si paži k hrudi a viditelně se roztřásla. S velkou námahou otočila zápěstím, aby se Mihn mohl podívat, co drží.

„Ale přesto si myslím, že bychom tohle měli vzít s sebou,“ zašeptala.

Když Mihn pomáhal Xeliath vsunout zchromlou paži do rukávu, nepoznal, co drží, předmět byl ale navzdory tvrdosti hladký a teplý jako její kůže. Nyní v tlumeném měsíčním svitu zahlédl sklovitý povrch a zamrazilo ho u srdce. Naposledy viděl podobnou věc na Eolisu, meči lorda Isaka, s nímž dokonale splynula…

Křišťálová lebka provedla totéž i Xeliath, jí ale pevně splynula s rukou, do níž ji uchopila. Pravděpodobně se přilepila i na kosti. Lebka zvaná Sen se nedala Xeliath prostě ukrást, zloděj by ji přitom musel zmrzačit.

Mihn si náhle uvědomil, že lord Isak udělal dobře, když ho sem poslal. Dříve nebo později by se Xeliath někdo pokusil Lebku sebrat a ona by při tom dozajista zemřela.

„Mohl bych vám okolo pasu uvázat lano jen pro případ, že byste uklouzla? Slíbil jsem svému pánovi, že vás k němu bezpečně dopravím.“

Mladá žena zavrtěla hlavou. „Jsem tu vězněm už skoro rok. Uteču vlastními silami, nebo při tom zemřu. Přání muže, který tohle všechno zavinil, mě nezajímají.“ S nemalými obtížemi si probojovávala cestu dolů po zdi, pevně se držela šlahounů a snažila se najít bezpečné úchyty. Její odhodlání se ale vyplatilo a nakonec napůl spadla do Morghienových čekajících paží.

Klopýtali pryč a nad hlavami se jim sbírala těžká dešťová mračna. Díky Seliaseině pomoci se dostali k lesu, než do listí začaly bušit první kapky. Morghien šel v čele s vrhací sekyrou v ruce, zatímco Xeliath dovolila Mihnovi, aby ji podpíral pro případ, že by se jí podlomila chromá noha.

„Jsou to zloději, že?“ ozval se za nimi ženský hlas.

Šokovaný Mihn zakopl a málem povalil Xeliath na zem, Morghien se bleskurychle otočil a zvedl sekyru. Mihn mohl společníkovi jen sotva pomoct, proto aspoň obrátil Xeliath, aby viděla, kdo promluvil, ale Morghien nezaútočil.

Několik yardů za nimi stály tři mladé ženy v dlouhých šatech. Kudrnaté vlasy jim padaly až k pasu. Prostřední měla pleť stejného odstínu jako Xeliath. Dívka vlevo byla ebenově černá a té vpravo se kůže barvy kávy v měsíčním svitu stříbřitě leskla.

„Musí to být zloději,“ odvětila ta vpravo a usmála se jako kočka, když se Morghien postavil mezi Xeliath a cizí ženy. „Myslím, že kradou náš klenot.“

„A ještě k tomu v den našeho otce,“ pokračovala žena s ebenovou pletí. Kůži měla tak černou, že Mihn viděl z její tváře jen bělostné zuby a zářící zelené oči. „Dovolíme jim to?“

„Jak bychom mohly?“ předla prostřední sestra. „Copak ji může někdo ukrást z naší říše, když jsme slíbily chránit její rodinu? Ne, musí být potrestáni.“

„Nic jsme neukradli,“ řekl Morghien a ženy na něj upřely hladové pohledy.

„Cizinci přišli, vplížili se dovnitř oknem a se šlechtickým dítětem pod pláštěm uprchli do noci dřív, než zazněl poplach. Jsou to zloději,“ vyplivla jedovatě. „Vyhnout se strážím je prosté, ale nám? To ne. My cítíme všechno, co se děje v této zemi, a jak bychom si mohly nevšimnout, že se našimi poli toulá cizí duch?“

Koutkem oka zachytil Mihn kolem Morghienovy hlavy bílý záblesk. Seliasei se bojí, pomyslel si. Možná bychom měli taky.

„Nic nekradou, vlčata,“ odvětila Xeliath pevně. „Zmizte a nechte nás jít.“

Prostřední sestra na ni soucitně pohlédla a protáhla si netrpělivě dlouhé prsty. „Ty nám nerozkazuješ. To právo jsme daly jen tvému otci.“

„Vlčata,“ vyhrkl Mihn. „Musíte být dcery Meqaa, Amavoqina aspekta spoutaného s tímto místem.“

„Jsme,“ odvětila sestra s kůží barvy jasanové kůry, „a nezajímá nás, kdo jsi ty, takže si dej dobrý pozor, jak s námi mluvíš.“

„Bude s vámi mluvit, jak se mu zachce,“ obořila se na ni Xeliath, „a vy se vrátíte zpátky do stromů a zůstanete v nich, dokud nebudeme hodně daleko. Až ráno předstoupíte před otce, povíte mu, že jsem utekla, abych se provdala za vojáka, se kterým jsem se seznámila, když mě představil na dvoře, a že mě nemá pronásledovat. Brzy se mu ozvu.“

Sestry postoupily vpřed a v hladových tvářích odhalily dlouhé zuby a visící jazyky. „A proč bychom měly, maličká?“

„Protože jinak se stanete mými nepřáteli.“

Xeliath domluvila a Mihn ucítil, jak jí z paže, kterou mu tiskla k tělu, sálá teplo. Sílil v ní žár a jeho brnivá energie se vlila do těla i Mihnovi. Sestry ji také cítily a znervózněly.

„Co to máš v ruce, maličká?“ zeptala se prostřední sestra nejistě. Z Lebky v Xeliathině zchromlé ruce vyšlehlo bílé světlo. Sestry zavyly, zavrávoraly a zvedly ruce, aby si ochránily oči. Žena s nejsvětlejší pletí klesla na kolena s křikem, který ustal až ve chvíli, kdy Xeliath zastavila tok magie. Mihn bleskurychle zareagoval a byl připraven Xeliath podepřít, když ji zasáhly následky kolující energie.

„Mně také požehnala vaše paní, lady Amavoq osobně. Vězte, že když mi pomůžete, plníte její vůli.“

Sestry na ni chvíli zděšeně hleděly, pak se otočily a uprchly. Jejich těla se po několika krocích rozplynula.

Xeliath lapala těžce po dechu, ale přinutila se znovu napřímit.

Morghien na ni zvědavě pohlédl a rozesmál se. „Lady Amavoq, ta romantička,“ řekl.

Xeliath se na něj vztekle zadívala a on moudře zmlkl, když kolem ní procházel, poprvé za dlouhé týdny mu ale na rtech pohrával tajemný úsměv.

Mihn si v duchu povzdychl a doufal, že Morghien nebude rozčilovat lady Xeliath tolik jako lorda Isaka. Dokonce i krásnou polovinu tváře měla nyní podmračeně svraštěnou.

„Vyrazíš za ním, nebo tady budeš stát jako idiot?“ zamumlala. „No tak, dělej.“

Mihn si znovu povzdychl. Čekala je dlouhá cesta domů.

* * *

„Není to divné?“ zašeptal Isak. Spolu se dvěma strážci dřepěl za zídkou, která lemovala plochou střechu budovy v blízkosti divadla, a držel se tak v bezpečné vzdálenosti od jednotek fysthrallských vojáků, které divadlo a přilehlé ulice obklíčily. Měl odsud dokonalý výhled na lidi před branami divadla a nemálo jich poznával. Nad nimi se tyčila hrubá dřevěná konstrukce zakrytá plachtovinou a halila je do stínů. Majitelé domu se schovávali bezpečně uvnitř a nepletli se do cesty šílencům venku.

„Řekl bych spíš úplně šílené,“ řekl Tiniq vedle něj.

Byla to ta nejdelší věta, jakou bratr generála Lahka za celý večer pronesl. Na zvěda, který byl přinejmenším o dvacet let starší, než vypadal, se Tiniq choval stejně nervózně jako úplný zelenáč, a to už od chvíle, kdy dorazili do Scree. Neustále se ohlížel přes rameno a vylekaně sebou trhal, jako by poblíž slyšel truchlivé zvonění umíráčku.

„Pokud je to, co říkala Legana o zaklínadle, pravda, pak chápu, že pořádají představení, ale je naprosto šílené, že se lidé vydávají do ulic, aby ho viděli.“

„Musí to být součástí kouzla,“ odvětil Leshi po Isakově druhém boku. Dva nadpřirození muži byli tu noc Isakovými jedinými strážci, aby budili co nejmenší pozornost, zvěd Jeil ale držel hlídku na ulici. Jejich průvodce Mayel se krčil ve vzdáleném koutě střechy. Toužil sice všechno vidět, ale zároveň nechtěl být spatřen. Po soumraku ovládly město plameny a vztek a on se nemínil nechat do toho šílenství dát zatáhnout.

„Všude zuří nepokoje, dochází k nesmyslnému násilí. Tohle místo je alespoň dobře chráněno. Přijít sem jim asi připadá rozumné, i když kvůli tomu musí sebrat odvahu a projít ulicemi.“

„Zatracení!“ zavyl hlas. Tiniq bleskurychle vyskočil na nohy, tasil meč a připravil se Isaka chránit. Ulicí za nimi, kde se ve stínech ukrýval Jeil, vrávoral stařec v rozedraných hadrech a z rány na plešatějící hlavě se mu dolů po obličeji řinula krev. Muže, kteří ho pozorovali, vůbec nebral na vědomí. Ztišil hlas, mumlal něco nesmyslného, pak zařval: „Chřadnoucí město připoutané k chřadnoucímu srdci! Přináší popel. Slova a popel ze tmy podzemí.“

„Jeile,“ zasyčel Isak, „umlč toho starého bastarda, než přitáhne pozornost.“

Stařec ho uslyšel, zastavil se a vzhlédl. Rezavou dýkou ukázal na bělookého. „Co bohové opustí, očistí oheň!“ ječel. „Prokleli nás. Jejich sluhové používají magii, proto musí být obětováni plamenům!“

Z nejbližších dveří vystoupil Jeil a v ruce svíral krátkou sekyru s ostřím ve tvaru půlměsíce. Tiniq rychle přeběhl přes střechu, protože cítil potíže, když Jeil řekl: „Táhni, starochu, jinak tě zabiju a ty se můžeš zeptat pána Smrti osobně, co si o tvých slovech myslí.“

Stařec na okamžik na Jeila hleděl, potom nechápavý výraz na jeho tváři ustoupil zuřivosti. „Sluha boží!“ zaječel. Zvedl otlučenou dýku a s vřískotem se vrhl na Jeila. Zvěd ustoupil, aby získal prostor, narazil ale zády na stěnu. Ťal sekyrou vzhůru, zasekl ji starci do podpaží a tasil dýku, aby zastavil útočníkovo bodnutí.

Rána muže nijak nezpomalila, sekl nožem dolů, čepel sklouzla po Jeilově dýce a škrábla zvěda do paže. Jeil zoufale vykopl a poslal starce na dosah Tiniqova meče.

Dívali se, jak mu hlava odskakuje od těla a kutálí se pryč po ulici.

Isak s Leshim byli hned u nich, zbraně měli připravené, ale ulice zůstala prázdná.

„No, nebyl to milý starý pán?“ poznamenal Isak zachmuřeně, když si Tiniq utřel zbraň do starcových hadrů a vydal se ovázat Jeilovi paži.

Jatka okolo nich byla neobvykle tichá. Mayel jim řekl, že se většina lidí ukrývá ve svých domovech, když se zrovna nesnaží najít jídlo, koupit ho nebo ukrást. U Zelené brány se shlukl dav, protože tudy přicházely do města všechny zásoby. Rozlícený dav už zničil a podpálil tržiště na západě města.

Na vrcholu schodiště se objevil Mayel. „Jak se z toho dostaneme?“ zašeptal a sotva potlačoval paniku. „Takhle se chová skoro celé město. Buďto uhoříme se šílenci, nebo nás povraždí armády před hradbami.“

Isak si uvědomil, že vyděšený chlapec je na pokraji zhroucení. Potřeboval trochu naděje, pokud měl přežít následující hodiny. Isak rozvázal kůži, která ukrývala třpytivý jílec před zvědavýma očima. Zvedl Eolis a podržel ho Mayelovi před obličejem, aby zachytil světlo.

„Asi sis ho dobře neprohlédl, když jsi ho viděl poprvé,“ řekl. „Tohle není obyčejný meč a já nejsem obyčejný žoldák.“ Mayel zíral užasle na Eolis, ale zdálo se, že stále nechápe. Isak pokračoval: „Jedna z armád tam venku je moje.“

„Ach, bohové, vy…“

„Kráčíte poslepu stíny,“ ozval se hlas v Isakově hlavě a přehlušil tak Mayelova slova. Otočil se a spatřil, jak z boční uličky vystoupila postava v kápi. Isakovi strážci zakleli a tasili, on je ale zastavil zvednutou rukou.

„A ty jsi?“ řekl Isak.

„Jako vždy, světlo v temnotě.“

Isak se zamyslel, protože v něm její slova probudila zasutou vzpomínku. „Čarodějnice?“

Zasmála se a Isakovi strážci si vyměnili zvědavé pohledy. „Už mě sice pozdravili i zdvořileji, ale ano, máš pravdu.“

„Nevím, jak jinak ti říkat.“

„Ach, můj pane,“ začal Tiniq nejistě. Isak ho úsečným pohybem umlčel. Jednostranný rozhovor zvěda dokonale mátl – Isakovi strážci zareagovali úplně stejně, když se s llehdenskou čarodějnicí sešel poprvé – ale neměl čas na vysvětlování.

„Tak mi tak říkejte i nadále. Víte, že čarodějnice nikdy nesmi odhalit své jméno.“

„Nemůžeš mi říct nějaké jiné, kterým bych tě mohl oslovovat?“ zeptal se Isak v mysli.

Vydala se k němu a měsíční svit ozářil její obličej. Vypadala vyčerpaněji a přepadleji než ve snech, jako by cestou do Scree zestárla. Možná ji stál tolik sil odchod z Llehdenu.

„Tak mi tedy říkejte Ehlo. Je to elfská runa pro ‚světlo‘.“

„No, Ehlo, když jsi teď tady, myslíš, že dokážeš zaklínadlo zrušit?“

„Naneštěstí ne. Brzy bude dokončeno. Události se vymkly kontrole. Když jsem lezla přes zeď, viděla jsem, jak na město pochodují armády.“

„Vstoupila jsi do města dnes v noci?“

„Byla bych ubohá čarodějnice, kdybych nedokázala oklamat městské stráže,“ ušklíbla se Ehla a ukázala na divadlo. „Pozoroval jste diváky?“

„Zdá se to být bezpečnější než sledovat představení.“

„Půjdeme?“ Ukázala na schodiště, odkud je pozoroval Mayel. Chlapec špatně pochopil její úmysl a ucukl, ale Isak si ho nevšímal a s čarodějnicí v patách vystoupal zpět nahoru.

„Koho vidíte?“ zeptala se, posadila se na nízkou zídku, za kterou muži dřepěli, a opřela se zády o dřevěnou střešní podpěru.

Isak ukázal na skupinu žen, kterou provázela městská milice. „Támhle je paní Ostia s různými agenty a žoldáky.“ Promluvil nahlas, protože si uvědomil, že mlčení mate jeho muže ještě víc než jednostranný rozhovor, nechtěl ale, aby Mayel věděl o upírce, proto v duchu dodal: „Ostia je jméno, které Zhia Vukoticová přijala v Bílém kruhu.“ Pokračoval: „Jednou z nich je moje agentka. U brány divadla dělá paní Siala totéž co my, ji ale prý víc zajímají členky Bílého kruhu, nad kterými se snaží získat kontrolu.“

„A koho vyhlížíte vy?“

„Mocné. Siala je blázen, pokud si myslí, že Bílý kruh představuje v Zemi stále velkou moc. Scree rve samo sebe na kusy a místní lidé věří, že před hradbami táboří šest armád a jen čekají, až budou moct ohlodat jejich kosti. Chci se podívat, koho s sebou paní Ostia přivedla, koho s sebou vzal král Emin a kteří Raylinové se potulují ulicemi Scree.“

„A k čemu vám to bude?“

„Sama jsi řekla, že se události vymkly kontrole,“ řekl Isak. Snažil se ovládat, přestože i samotný vzduch, který dýchal, byl horký a rozrušený. Cítil, jak se od divadla šíří dusivé vlny magie jako puch hnijícího masa, cítil pronikavý zápach stok, důsledek nepřirozeného horka a pouličních bojů, který se mu plazil po kůži jako mor. Kvůli tomu musel neustále potlačovat nevolnost.

„Prostě chci zjistit, kdo mi způsobí problémy, pokud se odsud budu muset probojovat. Proč jsi vstoupila do města, když nevěříš, že tu něco zmůžeš?“

„Skutečnost, že nemusíme zvítězit, není důvodem, abychom to prostě vzdali. Scree je nedůležité město. Není pod kontrolou žádné velké moci, takže musí existovat jiný důvod pro všechno, co se tady děje. Na kouzle musí být něco víc, než vidíme.“

Isak se odmlčel. „Legana říkala, že Meninové pátrají po Křišťálové lebce. Mohou ji hledat takovým způsobem?“

„Přilákali sem vás a vy máte dvě Lebky. Proč zacházet do podobných krajností kvůli jediné?“ Čarodějnice zaváhala a očima jí probleskly pochyby. „Stálo by to za to, jen kdyby se jednalo o Lebku zvanou Vláda. Podle legendy je nejmocnější ze všech.“

Isak kývl, dávalo to smysl. Vláda byla poslední Lebkou, kterou Aryn Bwr stvořil. Daroval ji nejstaršímu synovi a následníkovi Veleru Nostilovi. Měla mu pomoci vládnout po Velké válce – Velerova matka Valije předpověděla, že Aryn Bwr v Poslední bitvě zahyne. Věděl, že k obnově Země po zkázonosné Velké válce bude potřeba génia a jeho následník tedy bude potřebovat pomoc. Ani Valije, ani Aryn Bwr však netušili, že syna dva roky po vypuknutí války zavraždí Aracnan, a nikdo nevěděl, co se s Lebkou stalo, dokud se neobjevila během Temného věku v rukách litského válečného lorda.

„Paní Ostia má také jednu,“ dodal Isak, „a Legana říkala, že do města dorazil i její bratr, a ten má u sebe bezpochyby tu svou.“

„Ve městě je přinejmenším pět Křišťálových lebek?“ Čarodějnice vypadala šokovaně. „To nevěstí nic dobrého. Moc přitahuje moc. Co máte v plánu?“

„V tuto chvíli? Sledovat tváře a až dav opustí divadlo, spálit budovu.“ Isak zmlkl a zadíval se na lidi před divadlem. „Co se to děje?“ Ukázal na skupinu okolo paní Ostie. Připojilo se k ní několik vojáků a byly slyšet naléhavé, vzrušené hlasy, z nichž některé volaly vojáky paní Sialy. Nedaleká skupina fysthrallských vojáků pozvedla zbraně a odběhla boční uličkou. Po chvíli dohadování je s tasenými zbraněmi následovala i Ostiina skupina.

„Vypadá to, že jedné z armád před hradbami došla trpělivost a napadla město.“

„Musela zaútočit na Zelenou bránu, pokud to je Ostia,“ uvažoval Isak nahlas, „ale o koho jde? Farlané by nezasáhli a pochybuji, že by se Rytíři chrámů nechali ovládnout svým dogmatem do té míry, aby zahodili soudnost a zaútočili, když je vojsko Bílého kruhu v tak velké přesile.“

„Kouzlo, které město ovládá, šíří chaos a šílenství. Je pravděpodobné, že se žoldácká armáda a Raylinové rozhodli, že už nebudou dál poslouchat rozkazy Bílého kruhu.“

„Pak jsme ve větším nebezpečí než dřív.“ Otočil se k mužům. „Tiniqu, můžeš se spojit s bratrem? Potřebuji poslat zprávu generálu Lahkovi.“

Zvěd zavrtěl hlavou ve stejnou chvíli, kdy Isaka přerušila čarodějnice. „Můj společník to zvládne. Jakou zprávu mu má předat?“

Isak se otočil k čarodějnici. „Dostane se tvůj společník přes kolovou hradbu živý?“

Ehla se usmála. „To doufám. Je polobůh, Nartisův syn.“

„No tak jim pověz, ať se zahrabou a drží pozice. Nesmí zaútočit, dokud jim tvůj společník nepředá můj výslovný rozkaz. Až budu připraven odsud zmizet, zamíříme k Podzimnímu oblouku – Mayeli, tak se brána jmenuje, že?“

Mladík sebou trhl, když ho Isak nečekaně oslovil, a tvrdě kývl.

„Dobře,“ pokračoval Isak, „Podzimní oblouk je nejméně chráněný. Zaskočíme je a Lahk vpochoduje dovnitř. Pokud je Zelená brána pod útokem, Podzimní oblouk je jejich jedinou nadějí. Nová věž na severu je nejlépe střežena, Princeznina brána na východě leží v blízkosti Sialina paláce a kasáren Úsvit, a kdyby napadli Liščí bránu na jihu, vystavili by se útoku žoldáckých armád, které tam táboří.“

„A jak generála přesvědčíme, že rozkazy pochází od vás? Fernal není Farlan. Mohli by ho považovat za Raylina ve službách fysthrallů.“

„Tiniqu, jak přesvědčíme tvého bratra, aby poslovi uvěřil?“ zeptal se Isak.

Zvěd se chvíli tvářil zmateně. „Asi nějakou, ach, informací z našeho dětství? Má na koleni jizvu od toho, jak se při prvním lovu bodl vlastní zbraní.“

Isak nedokázal potlačit smích, protože si vzpomněl, že sám udělal něco podobně hloupého a jak se Carel tvářil, když se mu přiznal. Zopakoval Tiniqova slova čarodějnici a ta úsečně kývla.

„Můj pane,“ přerušil ho Jeil. Obvaz na předloktí mu mokval krví. „Pokud se u Zelené brány bojuje, neměli bychom se stáhnout do domu?“

„Ne,“ řekl Isak pevně. „Zhia to určitě zvládne. Naše situace se zatím nemění. Chci, aby z divadla do rána zůstaly jen ruiny, pak se vrátíme zpátky a naplánujeme, jak pomstíme lorda Bahla.“

„Vy jste tady kvůli pomstě?“ zeptala se čarodějnice nesouhlasně.

„Ne,“ odpověděl Isak ponuře, „ale stejně se pomstím.“

Čarodějnice se na něj netečně zadívala a Isak cítil její výtku. „V Llehdenu se říká, že největší tužby provází největší obavy. Čeho se bojíte vy, můj pane?“

Isak se odvrátil, protože nedokázal odpovědět.