16.

Dlouhé prsty mračen tiše pluly přes srpek měsíce a Doranei mířil do srdce severní čtvrti, k domu agenta krále Emina v Scree. Odhadoval, že jsou asi dvě hodiny po půlnoci. V hlavě mu od divadelního představení bušilo a měl co dělat, aby se ujistil, že není sledován. Pokud by mu ale byl někdo v patách, byla by to pravděpodobně sama Zhia a on by neměl šanci prastarou upírku přechytračit, i kdyby se necítil zbitý jako pes. Horký noční vzduch spolu s bolestí, vínem a zmatkem mu zatemňovaly mysl, takže si jen s obtížemi vzpomínal, kudy jít.

V ulicích bylo mrtvo, což muži, který byl vycvičen v přelidněných zločineckých doupatech a špinavých uličkách Narkangu, připadalo divné. Doranei zahnul do prosté uličky a asi v její polovině, potom co se naposledy bedlivě rozhlédl, si sundal z krku klíč a odemkl nenápadné dveře ve zdi kousek pod úrovní ulice.

„Do které z šesti jam Ghenny jsi dneska v noci spadl?“ ozval se zevnitř tichý hlas.

„Do té nejdivnější, Beyne,“ odvětil Doranei. „Dostali se všichni do bezpečí?“

„Všichni jsou tady a v pořádku. Mysleli jsme, že tě chytili.“

„Skoro. Rozhodně nejsem ve stavu, abych dál utíkal.“

„No?“

Doranei měl stále pocit, že Beyna vlastně nezná, i když sloužili u stejné jednotky už celých sedm let. Kromě služby králi věděl Doranei o Beynovi jen to, že rád okouzluje ženy svým úchvatným vzhledem – a obvykle to považuje za výzvu.

„A tak jsem si namísto toho zašel do divadla.“

„Do divadla?“ Beyn se na okamžik odmlčel, pak se rozchechtal. Členové Bratrstva dřív nebo později získali zvrácený smysl pro humor, který dávali najevo směšnými sázkami, jež mezi sebou uzavírali. Doranei věděl, že jeho historka všechny pobaví. „No, doufám, že sis to užil. Teď jdi a podej hlášení králi.“

Navzdory bolesti hlavy a zraněním se Doranei usmál. Chvilka zájmu a byl propuštěn. Takový už byl Beyn, rezervovaný, občas nesnesitelný, ale nikdy nezapomínal na povinnosti. Doranei zamířil přes komnatu. Otevřel dveře a z chodby proniklo dovnitř tlumené světlo. Otočil se a spatřil Beyna, jak sedí a míň napnutou kuší na dveře z ulice. Kývli na sebe a Doranei se vydal najít krále.

Prostý dům byl dost velký na to, aby se do něj vešlo třicet členů Bratrstva a hrstka dalších mužů, které vzal král Emin s sebou. Byl překvapivě bytelně postavený, protože z opačné strany chodby k němu dolehlo jen tiché mumlání. Doranei přemýšlel o majiteli domu, o známém místním umělci jménem Pirlo Cetess. Rád by se s ním znovu setkal, tedy pokud byl stále naživu. Dům nenesl žádné stopy toho, že by domácnost truchlila, možná zůstaly jejich vzkazy nezodpovězeny z nějakého jiného důvodu. Mohl v to jen doufat.

„Doraneii, je hezké, že jsi se k nám konečně připojil,“ poznamenal král Emin, když Doranei vstoupil do hlavní přijímací místnosti. Král ani na okamžik nevzhlédl od papírů rozházených po velkém mahagonovém stole. Sebe ve světle pochodně někoho holil. Tak už to v Bratrstvu chodilo, s dýkou u krku věřili jen jeden druhému. Potom co se Ilumene pustil do vraždění, rozsekal některé z králových nejbližších přátel na kusy a vyryl své jméno královně do břicha, to bylo těžší. Důvěra ale byla nezbytná a nemohli si v žádném případě dovolit mít v domě zrcadla. Odraz postrádal podstatu a příliš se podobal stínu, než aby byl bezpečný.

Král byl oblečen do šedé tuniky a kalhot. Černé prýmky ho odlišovaly od jeho mužů, ale ne od stínů. „Jsi zraněný?“ zeptal se.

„Nijak vážně, ale bude trvat aspoň týden, než budu moct používat levou paži.“

„Nesnažil ses zase krmit hlídací psy, že ne?“ Pochmurně se zachechtal.

Veil, který na klíně držel holící mísu, se uculil a Sebe ustal v práci, odhodil si z obličeje rozcuchané vlasy a zazubil se. Zjizvené tváře se mu přitom nakrčily. Doranei jen zamrkal a pokrčil rameny. Když mu bylo pět, pokusil se pohladit přes mřížoví brány psa. Hlídací pes ho připravil o půlku malíku a kus dětské nevinnosti, ale byla to dobrá lekce. Nikdo se o tom v Doraneiově přítomnosti nezmínil už dlouhé roky, ale král si to přesto pamatoval.

„Zašel jsem si do divadla, Vaše Veličenstvo.“ To přinutilo krále vzhlédnout, jak si Doranei se zadostiučiněním všiml. „Ve společnosti Zhii Vukoticové.“

Král zašel tak daleko, že povytáhl obočí. „No, to je zajímavý zvrat událostí. Zajímalo by mě, jak sis mohl podobná zranění přivodit v divadle.“ Král se narovnal a ukázal na malé schodiště vedle krbu, které obvykle ukrýval regál s knihami. „Pojď a podívej se na tohle.“

Doranei následoval krále nahoru po úzkých schodech do Cetessovy soukromé pracovny, kde umělec ukrýval předměty akademického zájmu, který sdílel s králem. Byla to malá místnost bez oken, pečlivě ukrytá před zraky města i Cetessových patronů. V pokoji panoval příšerný nepořádek, papíry a knihy byly rozházené úplně všude. Útroby se mu stáhly hrůzou.

„Kde je Cetess?“

„Dobrá otázka,“ odvětil král a mávl na protější stěnu. „Zatím se nám nepodařilo zjistit, co se tu odehrálo, ale některé detaily jsou vskutku znepokojivé.“ Ukázal na prázdnou tabuli na zdi, stejnou jako byly ty v králově ložnici. „Podívej.“

Doraneiovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co je v nepořádku. Hladká tabule z fialové narkanské břidlice pocházela ze stejného kusu kamene jako její dvojče a byla úplně prázdná – a to byl právě ten problém. Co se stalo s jednou tabulí, stalo se i s druhou. Byly to jemné výtvory a snadno se poškodily, ale tahle byla v pořádku. Její povrch byl jen trochu umazaný od křídy.

„Moc toho sice o magii nevím, ale není to nemožné?“

„Já toho vím o magii hodně,“ odvětil Emin, „a stejně tak i Endine a Cetarn. A všichni jsme se shodli na tom, že to je nemožné. Žádný z našich studovaných kolegů nemá vysvětlení.“

„A vy?“ Všichni v Bratrstvu žasli nad královou pozoruhodnou schopností řešit problémy.

„Možná právě nemožnost vše vysvětluje? Magie je přelétavé stvoření a jako král, a ne mág, nemusím předstírat, že jsem jejím pánem. Kouzelníci předpokládají, že rozumí podstatě magie, když ji ale chceš studovat, vyklouzne ti.“

„Nerozumím, Vaše Veličenstvo.“

„Já taky ne,“ přiznal Emin s úsměvem. „Už dříve se ale staly věci, které jsme považovali za nemyslitelné. Co když ale můžeš něčeho podobného dosáhnout, jen když přijmeš fakt, že je to nemožné? Utajený plán mohl uspět jen proto, že byl prozrazen.“

„A to má být vysvětlení?“

Král se zasmál Doraneiovu zmatku. „Ha! Ne tak docela, jen říkám, co si o tom myslím. Vzkaz na tabuli v mém pokoji nebyl napsán normálním způsobem, jinak by se objevil i tady. Jakmile se tabule rozbije, zpráva už se nedá smazat. Takže někdo použil nekonveční způsob, aby nás sem přilákal. Jak jsem řekl, magie je vrtošivá, takže něčeho podobného se dá dosáhnout jen v případě, že dílo selže.“

„Ale jsme tady,“ namítl Doranei.

Král zvedl prst. „Jsme tady, ale jsme si vědomi toho, že jsme sem byli vylákáni, a tím pádem jsme varováni před případnou léčkou. Možná jsme dokonce chráněni, než se nám naskytne příležitost past odhalit.“ Pokrčil rameny a odhodil si z čela loknu. „Je to jen teorie, nic víc. Ještě zbývá odhalit její smysl.“

„Hodně štěstí. Podařilo se vám zjistit, co se stalo s Cetessem? Byl to… on?“ Doranei se zdráhal vyslovit v králově přítomnosti Ilumenovo jméno, jméno jediného zrádce Bratrstva, kterého král miloval jako syna.

Emin zavrtěl hlavou. „Ne, nic nevíme jistě. Sluhové vypráví o hlasech za nocí, o smíchu, který se nesl stěnami, a o stínech v prázdných pokojích. Nedává to sice smysl, ale připomíná to Azaerovy činy v Narkangu.“ Emin se zamyšleně kousl do rtu. „Víme jen to, že všichni členové domácnosti přísahají, že Cetess jako obvykle zamkl dům a odebral se na lůžko. Když se probudili, dům byl pořád zamčený, ale Cetess zmizel. Nespal ve své posteli. Nenašli žádné stopy násilí, tělo ani klíče.“

„Takže co teď?“

Emin povytáhl obočí. „Myslím, že bys mi měl povyprávět, cos dneska večer zažil.“ Posadil se ke stolku, který trčel do středu místnosti, a upřel pronikavě modré oči na Doraneie. Ten si s ohledem na zraněnou paži co nejopatrněji sundal z ramen brašnu a s kovovým žuchnutím ji upustil na podlahu. Stejně tak odložil i koženou tuniku, protože se toužil zbavit tíhy jejích ocelových výztuží, a klesl na jedinou další židli v místnosti.

Podepřel si levé zápěstí. „Skončil jsem v divadle kvůli přesné mušce farlanské agentky,“ přiznal se žalostným úsměvem.

„Teď si mě dobíráš,“ řekl král.

Doranei zvedl ruce. „Nejsme jediní, kdo se zajímají o dění v Scree, zdaleka ne. Stalo se to takhle…“

* * *

Král Emin strávil s Doraneiem skoro hodinu, probírali spolu tváře v davu, herce – a upírku Zhiu Vukoticovou. Doranei se nedokázal soustředit na samotnou hru, na tragédii o záměně identity a třech princích, kteří se lživě prohlašovali za Spasitele, protože bolest se v průběhu večera zhoršovala, ale snažil si vzpomenout na co nejvíce podrobností. Na Eminově tváři se usadil výraz ponurého odhodlání, když trochu nervózně přiznal, že jeden z maskovaných herců mohl být Ilumene.

„Ale nemohl bys to odpřísáhnout?“

„Ne, měl jen malou roli.“ Doranei se ušklíbl a pokusil se objasnit své podezření. „Něco v jeho postoji mi připadalo povědomé. Zastínil ostatní herce, aniž by pronesl jediné slovo.“

Král neodpověděl. Opřel se, židle přitom znepokojivě zapraštěla, a zamračil se do dálky. Doraneie napadlo, v jakém stavu se asi nachází Cetessův vinný sklep. Jediné, po čem toužil, bylo strávit zbytek noci v láskyplném objetí lahve.

„Pojď,“ řekl král nakonec a vydal se ke dveřím. „Měli bychom si promluvit s Endinem a Cetarnem. Myslím, že nám budou muset poskytnout první vodítko.“ Otevřel dveře a s rukou na mosazné klice se zastavil.

Na okamžik viděl Doranei krále jako vyčerpaného starého muže, zahořklého a zatíženého břemenem. Pronikavá modř Eminových očí vypadala pohaslá věkem a vlasy ve slabém světle šedivé.

„Nedovol, abych se nechal ovládnout pomstychtivostí,“ zašeptal Emin. Doranei šokovaně zavrávoral nad nečekaně odhalenou slabinou, ale král byl tak ztracený v myšlenkách, že si toho nevšiml. „Slib mi, že když přijde na věc, zastavíš mě.“

„Já… vy nechcete Ilumena zabít?“ zeptal se Doranei zmateně.

„Tak jsem to nemyslel. Ilumene je pro Azaera cenným služebníkem, o tom nemůže být pochyb, ale to nebyl jediný důvod, proč ho přetáhli na svoji stranu. Byl jediný, jehož zradu jsem nedokázal snést, jediný, kdo mi mohl zatemnit rozum. Až přijde čas, možná mi budeš muset připomenout, že naším hlavním cílem není pomsta. Azaer je čím dál silnější – už brzy může nastat vláda soumraku, obzvláště pokud se proroctví skutečně zmiňuje o tomto městě, a pak nebude na malichernou pomstu čas.“

Doranei vykulil oči. „A Coran? Zabije mě, když se postavím mezi něj a Ilumena.“

„O Corana se postarám. Naše pouto je dost silné, zastaví ho. Musíme najít Ilumena a minstrela a zjistit, co plánují. Pomsta bude muset počkat.“

„V tom případě vám to určitě připomenu.“

„Děkuji.“ Král se napřímil a prošel dveřmi. „Ale napřed ho musíme najít.“

Dvojice mágů, kterou vpašovali dovnitř, když Doranei odvedl pozornost většiny stráží, byla velmi nesourodá. Členové Bratrstva bezpochyby žertovali o tom, jak dostanou tlouštíka Shila Cetarna přes zeď, ale všichni věděli, že to Tomal Endine způsobí nejvíce problémů – mág Endine totiž vypadal jako choré dítě s vyzáblými pažemi a bledýma, mžourajícíma očima. Svému kolegovi sahal sotva po hrudník, ale přestože to vypadalo, jako by se neustále bál, že ho Cetarn rozmačká, obvykle se dal najít v jeho stínu. Kdyby ale měl uběhnout víc než dvacet yardů, pravděpodobně by vypustil duši.

Neduživost způsobovala Endinovu neustálou nervozitu, zatímco Cetarn vypadal až dráždivě vesele, a tak se často stávalo, že se kolegové hádali jako staří manželé. I přes tělesné nedostatky byl ale Endine dobrý vojenský mág a oba se dokonale vyznali v jemných odstínech magie, takže byli nedocenitelní.

Doranei s králem dvojici nakonec našli v podkroví, v zaprášené chodbě, která se táhla pod lomenou střechou a byla přecpaná starým nábytkem. Mračili se na sebe přes plátnem zakrytý stůl.

„Pánové,“ řekl král a v hlase mu zaznělo lehké varování, „tak pozdě v noci nestrpím žádné hádky. Naše přítomnost ve městě má být tajemstvím. Nedovolím, aby se stalo totéž co vloni o královniných narozeninách.“

Cetarn zvedl prudce hlavu. „Pokud si myslíte, že dovolím, aby mu prošlo…“

„Ty tlustý, prolhaný troubo,“ vyjekl Endine a zabušil pěstí do stolu.

„Řekl jsem dost!“ vyštěkl král a oba umlčel. „Máme důležitější věci na práci než vaše dávné spory. Požádal jsem vás, abyste zjistili, jakou magii použili tady v domě. Našli jste něco?“

Dvojice se na sebe ostražitě mračila, nakonec Cetarn pokrčil rameny a ustoupil od stolu.

„Pokud tady někdo používal magii, je tomu už nějaký čas, takže se nedá vystopovat. Vzhledem k časovému období, které jste zmínil, a jemnocitu, s jakým muselo být zaklínadlo provedeno, to není překvapující.“

„Co vám ale můžeme říct,“ připojil se Endine, „je, že se ve městě hromadí obrovské množství magie. Dost na to, aby mi začalo zvonit v uších, ještě než jsme se dostali přes hradby. Scree nemá Akademii magie, takže buďto tady spousta mágů provádí najednou své experimenty, nebo se tu děje něco jiného. Ve vzduchu jsou cítit velmi výrazné příchutě.“

„Dokážete je od sebe rozeznat, identifikovat jejich podstatu?“

„Bude to chvíli trvat, ale zajisté,“ řekl Endine a kývl. „Dnes v noci to tu připravíme. Sepíšu Tremalovi seznam věcí, které budeme potřebovat, a Bratrstvo nám je může zítra obstarat.“ Endine se dravě usmál. Sám měl nenechavé prsty a až příliš se upnul na Harla Tremala, který dokázal ukrást skoro cokoli. „Potom budeme potřebovat půl dne na zaštítění domu obvyklým způsobem a další půlden na to, abychom se poradili s démony-průvodci, pak se můžeme pustit do rozplétání vláken v tomhle městě.“

„Dobrá. Než se ale pustíte do práce, měli byste vědět, že Doranei strávil večer se Zhiou Vukoticovou.“

Endine zbledl.

„Věřím, že nás neohrozí,“ pokračoval král, „ale doufám, že vám nemusím připomínat, že upíři jsou nedůtkliví a Zhia vlastní Křišťálovou lebku. Držte se od ní dál.“

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Cetarn a šťouchl do Endina, který vypadal, že se každým okamžikem pozvrací. Endine kývl. Cetarn se najednou zatvářil zamyšleně. „To by vysvětlilo pár věcí. Uvidíte ji ještě?“

Doraneie zamrazilo, když na něj všichni upřeli zvědavé pohledy. „Já… no, možná ano.“

„Výtečně. Zkuste zjistit, jak často ji používá.“

„A to mám udělat jak?“ zeptal se Doranei šokovaně.

„To je mi jedno.“ Cetarn roztáhl silné rty v úsměvu. „Jakkoli to půjde. Chci říct, že obrovské množství magie ve městě by se dalo vysvětlit užíváním Lebky, pokud je ale za vším ona, její hrubost by mě zklamala.“ Zadumaně se odmlčel a zamračil se na podlahu. „Ale možná to vyžadovala situace.“

„A měl byste také vědět, Vaše Veličenstvo,“ ujal se slova Endine, když kolega zmlkl, „že se ve městě nachází nekromantik.“

Emin pohlédl na Doraneie. „Mohla by to být Zhia?“

„Jistě,“ odvětil Endine, zrovna když Doranei odvětil: „Ne.“ Králův muž neplánoval odpovědět, proto zrudl hanbou, sotva mu slovo vylétlo ze rtů. Emin na něj upřel nečitelný pohled, který trval déle, než bylo Doraneiovi příjemné, ale nakonec se rozhodl odpověď nekomentovat.

„Dá se očekávat, že se nesmrtelná upírka v nekromantice dobře vyzná. Dává to smysl. Jestli by se s něčím takovým obtěžovala, to už je druhá věc – něco podobného může být pod její úroveň.“ Endinův hlas byl plný kolegiálního obdivu. Doraneiovi to připomnělo způsob, jakým král hovořil o svém prvním setkání se Zhiou v ulicích Narkangu. „Nečekal bych, že by se k podobnému druhu magie snižovala příliš často, a někdo tady používá nekromantiku ve skutečně velkém měřítku, někdo velmi zkušený a silný, kdo se nebojí odhalení.

Od screejských mágů nebo od těch v Bílém kruhu se moc očekávat nedá,“ pokračoval Endine důstojně. „Pochybuji, že jsou tak dobří jako Cetarn nebo já, takže je možné, že nekromantik prostě z celého srdce pohrdá městskými mágy.“

„Doufejme,“ řekl Emin. „No, Doraneii, vypadá to, že ti budeme muset najít nějaké slušnější oblečení, až zase půjdeš do divadla. Pánové, vaším přednostním úkolem je najít nekromantika. Očekávám, že se toho v nejbližších týdnech hodně stane, možná má na všem svůj podíl i to zatracené vedro. Azaerovy hry jsou složité a obvykle nesrozumitelné, ale nikdy jim nechybí smysl. Přítomnost nekromantika bude součástí hry, proto chci, abyste ho našli. Čím více kousků skládačky odhalíme, tím větší budou naše šance Azaera zastavit, ať už v Scree plánuje cokoli. Tuším, že tohle bude stínův zatím nejodvážnější kousek, a já mu ho zamýšlím překazit.“