14.

Hrabě Vesna se zadíval přes stromy na chomáče trávy, které na okamžik ozářilo protrhanými mraky slunce. Ozvalo se za ním tiché zařehtání. Jeho kůň zastříhal ušima, ale chlácholivé poplácání po šíji zapůjčené zvíře uklidnilo. Lehce přešlápl a škubl sebou, když přenesl váhu na zraněný prst, důsledek šťastného útěku před dvěma dny. Malý kůň se otočil, bedlivě se na hraběte zadíval a mu očichal ruku pro případ, že by schovával nějakou laskominu. Vesna se přinutil k úsměvu, láskyplně pohladil koně po nose a s povzdychem se vrátil ke sledování.

Jediné zvuky vydávala řeka před ním a malý potůček po jeho levici, který do řeky vtékal. Muže na opačné straně lesíku vůbec neslyšel, což by kdykoli předtím považoval za požehnání. Válka v Tor Milistu se táhla dlouhou dobu a většinu vévodových jednotek už netvořili naverbovaní vojáci, nýbrž bandité, kteří si užívali ochrany praporu.

Velitelé neměli muže pod kontrolou, vlastně byli často horší než oni, a znásilňování a plenění tak bylo ve válce častější než samotný boj. Považoval za požehnání vzdálit se od opilých hrubců, kteří byli jeho dočasnými spojenci, ale nedokázal se zbavit obav, že vzali do zaječích, namísto aby se drželi bitevního plánu.

„Vypadáte jako někdo, kdo moc přemýšlí,“ promluvil vousatý veterán, kterého Vesna záhy povýšil na seržanta. Jeho silný lominský přízvuk připadal hraběti drsný. Seržant Tael byl zarputilý polesný ve službách vévody z Lominu, ať už jím Isak ustanoví kohokoli, a jeden z mála zkušených vojáků v pluku. „Muži, kteří před bitvou tolik přemýšlí, se z ní nevrátí.“

„Já vím,“ odvětil Vesna, „ale já nemám v úmyslu tady zemřít.“

„A někdo z nás snad jo?“

Vesna se přinutil k hořkému úsměvu. „Jste pěkně zamlklý bastard, Taele. Nepředstírám, že vím, co máte za lubem.“

Seržant si odfrkl. „No, rozhodně tu nechci natáhnout bačkory. Mám vnouče na cestě, a než umřu, chci si jich ještě chumel pohoupat na koleni.“

Tael na Vesnu zamžoural, pak na něj upřel zadumaný pohled. „Podle vašeho výrazu bych řekl, že myslíte na svoji slečnu.“

„Nezapomeňte, kde je vaše místo, seržante,“ varoval Vesna spíše ze zvyku.

„Jo, pane, ale já taky nechci vidět v téhle bohem zapomenuté zemi umírat hrdinu. Mohl bych ztratit víru. A bez vás pro mě bude ještě těžší vrátit se domů se zdravou kůží.“ Mávl nevšímavě na jezdce za sebou. „Když padnete, tahle zbabělá cháska se rozuteče.“

„Nejsou všichni špatní.“

„Ne všichni, ale většina. Muži ze Saroku jsou dobří vojáci, ale ani jeden kapitán za moc nestojí. Jeden je zelenáč a druhý má příliš dobrý původ.“

„Dost!“ vyštěkl Vesna. „Jsou to vaši nadřízení a vaším úkolem není hodnotit je, jen poslouchat rozkazy. Rozumíte?“

„Jo, pane,“ odvětil líně. Podle seržantova výrazu Vesna poznal, že mu za nepatřičné názory nenadávají poprvé. Muž měl na tváři jizvy, kterými se pyšnil – jednu mu očividně způsobil kyrysník – ale na zádech určitě další, na které už tolik hrdý nebyl.

Vesna se rozhlédl po zbytku mužů. K dispozici měl celkem čtyři pluky: dva z Lominu a Tildeku, proti kterým nedávno bojoval, jeden ze Saroku a jeden z Nerlosu. Dohromady něco přes tři sta mužů. Všichni podstoupili základní výcvik, o který se musel postarat každý lenní pán, ale jen málokdo z nich měl zkušenosti v bitvě. V plucích vévody Certinse sloužilo několik veteránů, ale většina mužů byla příliš mladá, než aby byla poslána na hlídku do míst, kde muži získávají skutečné zkušenosti. Naneštěstí pro Farlan byla většina veteránů zabita ještě před bitvou na Chirské pláni a Certinse si vybral nové muže na základě věrnosti jejich velitele.

„Mají strach, to je všechno,“ zamumlal si Vesna pro sebe. „V téhle bitvě není na co být hrdý a vojáci hrdost potřebují.“

Muži se ukrývali v mělkém údolíčku. Podél potoka se sto yardů táhly stromy, z velké části jilmy, a Vesna z celého srdce doufal, že za nimi stále čekají spojenci. Tvořily je zbytky šesti pluků, ani ne tři sta mužů, a vedl je muž, který měl na krku zřetelnou jizvu od oprátky. Jednotky se řídily bojovými rozkazy vévody Vrerra. Kdykoli byly ve výhodě, zabíjely nepřátele, ale jinak terorizovaly kraj. Voják nacházel hrdost, kde mohl. Jen úplní zelenáči si mysleli, že na válce je něco záslužného, ale dokonce i farlanští veteráni byli znechuceni některými věcmi, které tu viděli.

Vévoda nic nezakazoval a žoldáci Bílého kruhu byli stejně špatní. Od nových spojenců se Vesna dozvěděl, že část legie, kterou pronásledovali, tvoří divoši z Pustiny, kteří používají temnou magii a rituály. Doslechl se také o drobných potyčkách v poušti a o takzvaném králi Pustiny, který bojuje proti naprosto všem – elfům, Siblisům, a dokonce i Meninům, pokud se dalo věřit fantasknějším historkám. Vesna věřil jen máločemu, ale musel přiznat, že mu starosti dělá fakt, že se k nim z Pustiny vůbec něco doneslo.

Hlavním zdrojem informací o Pustině byli potulní řemeslníci, kteří vyprávěli o obrovských úrodných pláních v místech méně zasažených Velkou válkou, kde vyrostla celá města. Možná se opravdu objevil král Pustiny a Isakovým osudem bylo ho porazit. Byla to skličující představa. Vesna se Pustiny vždy bál. Věděl, že jde o iracionální, dětinský strach, který nemá žádné rozumné základy, ale probouzela v něm nejasnou hrůzu, noční můry, v nichž mu kosti pomalu tlely uvnitř zbroje, jeho duše putovala rozžhavenou krajinou a jediným společníkem jí byl vítr.

Ticho přerušily hlasy a řinčení zbraní, ze stromů vylétlo hejno špačků a přeletělo přes řeku. Vesna zvedl ruku a dal znamení seržantům. Taelovo krátké hvízdnutí se neslo zástupem a muži se vyhoupli do sedel. Vesna také nasedl a postavil se ve třmenech, aby zkontroloval své muže. Vojáci zvedli oštěpy na znamení, že jsou připraveni, a zamířili k okraji háje. Lomoz za stromy sílil, jak se zloději a vrahové na opačné straně vyplašeně rozkřičeli. Spatřili nepřítele.

Dunění kopyt se blížilo. Vesna viděl, jak první z vévodových mužů přebrodil potok, procválal kolem něj a podél lesa zamířil k otevřenému místu, kde se měly jednotky znovu seskupit. Potok byl úzký a plytký, netvořil žádnou překážku a vévodovi muži se toulali zdejšími zeměmi už celé dva roky. Tael ukázal prstem na jezdce, kteří se hnali přes území, o němž Vesna tak úporně přemýšlel.

„Podívejte, vede je ten zrzavý hajzlík. Dal si pozor, aby zdrhl jako první.“

„Je to zbabělec, ale ne hlupák,“ odvětil Vesna. „Prozatím ho potřebujeme. Až se vydáme na cestu domů, možná by ho mohla potkat menší nehoda.“

Tael se zazubil a odhalil křivé zažloutlé zuby. „Můj pane, s tím vám rád pomůžu, když budete chtít. Mám dcery víte, takže mu rád vysvětlím rozdíl mezi milostnou avantýrou a znásilněním.“

„Budiž,“ slíbil Vesna a sevřel pevněji uzdu.

Hlavní skupinu následovalo několik opozdilců, muži, kteří upadli nebo jejichž koně odmítli přebrodit potok. Vždy se našlo pár takových. Krajina zjizvená průjezdem pluku se brzy opět vyprázdnila.

Dunění podkov sílilo. Vesna zvedl pěst do vzduchu a otočil se k seržantu Taelovi. „Vypadá to, že nám skočili na vějičku.“

„Jo, pane. Jenom doufejme, že naši ‚spojenci‘ nezapomenou přestat utíkat.“

„Nezapomenou,“ odvětil Vesna jistěji, než cítil. „A kdyby ano, budeme pokračovat v plánu sami. Žoldáci neradi bojují, když je někdo zaskočí.“

„A co když s sebou mají nějakou temnou magii z Pustiny?“

„Pak máte smůlu, seržante.“

„Já?“

„Vy. Moje zbroj je magická.“ Vesna se bezútěšně zasmál. „Existuje šance, že ji mágové vycítí a půjdou rovnou po mně.“

„A protože vás chrání zbroj, smůlu mají lidi ve vaší blízkosti,“ dokončil Tael.

„Na seržanta nejste tak hloupý.“ Vesna zmlkl, když se první nepřítel objevil na dohled. „Tady jsou. Na můj rozkaz dáte znamení.“

Tael kývl a zvedl roh k ústům.

„Myslete, chlape!“ obořil se na něj Vesna. Seržant na velitele překvapeně pohlédl, pak pochopil. Jednotky Tor Milistu nepoužívaly na rozdíl od Farlanů k předávání rozkazů roh. Nebyla by to zrovna katastrofa, kdyby se lidé dozvěděli, že se Farlan zapletl do zdejšího konfliktu, ale oficiálně se jejich země od války distancovala.

„Promiňte, pane. Starý zvyk.“

Vesna mávl rukou, tasil meč a zvedl ho, aby ho jednotky viděly. Na mysli mu vytanul obrázek Tily a toho, jak pevně spínala ruce, když se s nim loučila. Oblékla si jeho oblíbené zelené šaty. Stárnu. Smrt byl dlouhé roky můj společník a já se ho nebojím, jen mám strach ztratit to, co je mi drahé. „Bohové, co je horší?“ pronesl nahlas.

„Pane?“ zeptal se Tael úzkostně. Vesna sebou trhl. Nechtěl, aby ho někdo slyšel.

„Přemýšlel jsem, co je horší, nemít co ztratit, nebo toho mít tolik, že vás ovládne strach ze ztráty,“ přiznal ve vzácném okamžiku slabosti – moc dobře věděl, že muži potřebují, aby vyzařoval jistotu a rozhodnost, i když zkušení vojáci tušili, že je to jen iluze. Někdy stačila.

„U Tsatachových hořících koulí! Pokud na to neznáte odpověď, tak toho asi moc nemáte – anebo možná nevidíte, co je přímo před vámi.“

Vesna se natáhl dozadu, chytil přilbu, zazubil se na starého seržanta a nasadil si ji. „V tom máte možná pravdu.“ Dal mečem znamení, pobídl koně vpřed a zvíře vyrazilo přes otevřenou louku. Muži zařvali a následovali ho.

* * *

Zakrvácený a zabahněný Vesna opatrně procházel mezi mrtvými a umírajícími. Klopýtal zbrázděným bojištěm, snažil se najít mezi hromadami mrtvol pevnou půdu a měl pocit, jako by ho pole stahovalo dolů mezi padlé.

Zakopl a zabořil kouzelný meč skoro stopu do země, než se čepel zastavila o kámen. Hrabě zbraň vytrhl a s prázdným výrazem se plahočil dál. Bitva byla rychlá a zběsilá a jediné, co teď slyšel, byl křik raněných a umírajících. Zahnali žoldáky do kouta, ale někteří se přesto odmítli vzdát a bojovali až do konce, i když měli roztříštěné štíty, došly jim oštěpy a sekyry se jim otupily.

Kdo nezemřel přímo v bitvě, byl dohnán a rozdupán, když se pokusil znovu překročit potok. Vojáci Tor Milistu pronásledovali a zabili skoro stejný počet nepřátel, protože měli mnohem víc odvahy, když jim protivníci nastavili záda, než když jim čelili v boji muže proti muži.

Vesna se tvářil zasmušile, když si uvědomil, že legie žoldáků přežila nástrahy pouště, jen aby padla za oběť té nejprostší léčce.

Něco upoutalo jeho pozornost a Vesna si pospíšil vpřed. Seržant Tael seděl opřený o bok žoldáka, jenž ležel tváří v blátě a z týla mu trčel lovecký nůž. Vesna na okamžik pocítil naději, nůž totiž patřil Taelovi. Seržant měl dost síly, aby se ubránil. Hrabě schoval meč do pochvy a padl na kolena vedle Taela. Zbroj mu zaskřípala a seržant se pohnul a tiše zasténal.

„Taele, otevřete oči,“ poručil Vesna naléhavě. Muž pomalu uposlechl, zmateně zamžoural, pak se soustředil na Vesnu. Na sobě měl jen kožený kabátec pokrytý ocelovými šupinami, který neposkytoval nejlepší ochranu před bodnými ranami, jako byla ta v jeho břiše. Z rány mu trčel ošklivý pahýl zakrváceného dřeva. K roztříštěnému konci lnulo stéblo trávy, Vesna ho téměř bezmyšlenkovitě smetl a seržant zasyčel bolestí. Pahýl byl na šíp příliš velký, takže to musel být oštěp a vypadalo to, že ho většina pronikla Taelovi ven zády. Vesna viděl dost podobných ran na to, aby poznal, jak malou naději Tael má.

„Jak jste se mohl nechat píchnout oštěpem, vy starý bastarde?“ bručel Vesna. „Byl jste uprostřed největších bojů a řval jste jako sám Tsatach. Kdyby vás zasáhli při prvním útoku, tak daleko byste se nikdy nedostal.“ Rozhlédl se okolo. Soutok potoka a řeky byl vzdálen sotva padesát yardů a obrůstala ho řada vrb. Vojáci tu byli tak natlačení, že jeden málem zabil svého spolubojovníka, když se ohnal mečem.

Seržant na okamžik zavřel oči, pak se mu ale do tváře vrátil stín síly. „Bodl mě,“ zašeptal Tael. „Ležel na zemi a já měl plné ruce práce s jeho přítelíčkem. Dostal se mi pod meč a já ho neviděl, dokud jsem na něho nespadl.“

Vesna položil Taelovi ruku na rameno a útroby mu sevřela známá, sžíravá směsice lítosti, hanby a úlevy. Celý život se potýkal se smrtí a věděl, jak důležité je vidět známou tvář, cítit přátelský dotyk a slyšet hlas, ať už tlachá jakkoli hloupě. Stiskl Taelovi ruku a ten mu sevření slabě oplatil. Na mysli mu zrádně vytanula seržantova dřívější slova: Mám vnouče na cestě, a než umřu, chci si jich ještě chumel pohoupat na koleni. Co mu měl říct teď? Nebyla to jejich válka, neměli tu co dělat. V Zemi, kde život byl krátký a krutý, žádal Vesna od dobrých mužů, aby umírali na místě, které pro ně nic neznamenalo – a všechno na rozkaz mladíka, který sotva chápal, jakého požehnání se mu dostalo, a protože přísahal, že bude Isaka následovat, ať už ho napadne jakákoli pošetilost.

„Ne, to k němu není fér,“ řekl si Vesna. „Není to jeho vina.“

„Fér?“ zopakoval Tael zasněně. „Co je fér? Osud je krutá paní, nic není fér.“ Tiše zasípal a hrábl rukou do země, jak se marně snažil najít lepší polohu. Vesna mu pomohl přesunout se, aby tolik netrpěl.

„Díky,“ zamumlal Tael, jakmile bolest trochu ustoupila. „Nechci se v poslední hodince dívat, jak mi nad hlavou krouží supi.“

„Je to tak zlé?“

Tael se ušklíbl. „Ach, bohové, ano. Nebodli mě poprvé, ale tohle je můj konec.“ Znovu zasípal a zamračil se. „Jeden hajzlík mi kdysi řekl, že nejlepší je zemřít obklopený nepřáteli. Být vámi, raději bych se tím neřídil. Ležím na chlápkovi, co mě dostal, a nic to na celé věci nemění.“ Otočil hlavu v marné snaze pohlédnout na muže, kterého zabil.

„Nehýbejte se,“ varoval ho Vesna.

„Jinak co?“ řekl hořce. „Umřu? Na tohle varování je už trochu pozdě.“ Navzdory svým slovům to Tael vzdal a přemožen bolestí zůstal nehybně ležet. „Je to dobrý nůž. Vyrobil ho jeden z nejlepších kovářů v Lominu. Já už ho asi potřebovat nebudu, ale vy si klidně poslužte.“

Vesna kývnutím poděkoval a vytrhl dýku ze šíje mrtvého muže. Tael měl pravdu, skutečně to byl dobrý nůž, nástroj zkušeného lesníka, ne vojákova poslední záchrana, byl dobře vyvážený a směrem k hrotu lehce zahnutý. Otřel ho o mrtvolu a zasunul si ho za opasek vedle krásně tepaného nože, který dostal od strýce.

„Omlouvám se,“ vyhrkl Vesna náhle.

„Za co?“

Zmatek v Taelově hlase jen zvětšil Vesnův pocit viny. „Za…“ Odmlčel se, ukázal na pahýl trčící z Taelova břicha, pak mávl rukou a obsáhl celé bojiště. Viděl, jak po mrtvolách poskakují havrani a ani neuhýbají před lidmi, kteří mezi mrtvými procházeli. Bylo tu dost těl, jimiž se mohli nakrmit, a když mrchožrouty někdo vyrušil, jen ostře zakrákorali a líně mávli křídly.

„Můžete za tuhle válku?“ zeptal se Tael. „Ne? Tak sklapněte a dělejte mi společnost. Vím, že si po bitvě vždycky přihnete brandy.“

Vesna poslechl a neuctivě se posadil na mrtvolu. Vytáhl polní láhev, usrkl z ní a podal ji Taelovi. Byl to drahý alkohol, tak silný, že pálil v hrdle. Vesna neměl brandy nijak zvlášť rád, ale každý, kdo kdy cítil výkaly, bahno a pach vyhřezlých vnitřností na bojišti, věděl, že je užitečná.

„Nejsem si jistý, jestli v tom dokážu pokračovat,“ přiznal Vesna s očima upřenýma na zachmuřený obzor. „Pokaždé, když se vydám do bitvy, zanechám na bojišti kus sebe. A pokaždé mě zůstane trochu míň. Jednoho dne se buďto nevrátím, nebo se vrátí jen moje tělo. Jak můžu požádat dívku o ruku, když se takhle ztrácím?“

„Co je to za děvče?“

„Čisté,“ odvětil Vesna po krátkém zaváhání. Bohové, sedíme tu a mluvíme o mých problémech? Je to sobecké, nebo milosrdné? „Je mladá a krásná, ale nejvíce ze všeho mě udivuje její čistota. Pořád věří v bohy stejně, jako když byla dítě. Vychovali ji, aby hrála velkou hru, ale ta se jí nijak nedotkla. Nechci, aby ji pošpinilo to, kdo jsem a co jsem udělal.“ Odplivl si do bahnité kaluže u svých nohou. „Ha, poslechněte si mě. Zní to jako patetická zpověď na smrtelné posteli.“

„Mluvte dál,“ zabručel Tael. Slova ho stála mnoho sil, protože ho bolest a ztráta krve vyčerpávaly. „Já se vám se svými hříchy svěřovat nebudu. Nelituju toho, co jsem udělal, mužů, které jsem zabil. Nebojím se smrti, neutíkám před svými skutky. Pokud se něco z toho Smrti nelíbí, ať mi to řekne do očí.“

Vesna vzal Taela za ruku a pevně ji stiskl, protože seržantovi zbývalo už jen několik okamžiků života. „Kéž bych mohl být stejně hrdý,“ řekl Vesna. Nezáleželo na tom, co říkal, musel jen mluvit, dokud Tael nezemře.

Nalil Taelovi do hrdla další doušek brandy. „Ne všichni muži, které mám na svědomí, padli v bitvě. Některé jsem zabil v soubojích, jiné jsem prostě zavraždil. Není podstatné, že jsem jen plnil rozkazy, udělal jsem to. Až přijde můj čas a pokud je pravda, že Smrt váží dobré a zlé skutky na zlatých vahách, na rozkazech nesejde. Když si to muž uvědomí, jak by se mohl oženit s tak čistou dívkou?“

„Ví to?“

„Všechno? Bohové, ne. Některé mé činy bývaly státním tajemstvím, jen by ublížily, kdyby pronikly na světlo, takže je lepší, když zůstanou, kde jsou. Ale teď… bojím se jí ukázat tu část sebe, která využívala opilých manželek, trávila jídlo a chystala nehody na lovu. To, co jsem udělal, nebylo dobré, jen nezbytné.“

„A ona to nepochopí?“

„Já nevím.“ Vesna svěsil hlavu. „Ale pokud to budí nechuť ve mně, jak by to mohla cítit jinak?“

„Nevím o všem, co jste udělal, ale…“ Tael se odmlčel, aby popadl dech.

Vesna seržantovi málem řekl, aby šetřil síly, ale k čemu? Kvůli několika zabušením srdce navíc? Stála by za to?

„Ale vsadil bych se, že spousta chlapů, jako jsem já, by vám poděkovala,“ zasípal Tael a trhl sebou, jak bojoval o každé slovo. „Ať už jste udělal cokoli, vsadil bych se, že díky tomu dostali šanci vidět své děti vyrůstat. Dejte si stejnou šanci.“

Vesnovi se stáhla hruď soucitem a najednou nedokázal popadnout dech. Nemohl ale seržanta opustit, stárnoucího lesníka, který se sem vydal, ačkoli neměl co získat, a našel jen kus oceli, který se mu zabodl do břicha a o všechno ho připravil. Z dálky k němu doléhaly hlasy vojáků a Vesna poznal okamžik, kdy mu Taelův život unikl ze sevření. V mysli jasně viděl Tilin úsměv a pálení brandy a studený pach krve a bahna ustoupily do pozadí, jak tam seděl, hleděl na tělo ve svém náručí a čekal na odpovědi, které nepřicházely.