13.

Isak vyběhl nahoru po schodišti k soukromým komnatám vévody v hlavním křídle Tiražského paláce, ignoroval Tiliny otázky a prohnal se kolem stráží, které se rychle postavily do pozoru. Udeřil pěstí do dubových dveří a ucítil, jak klika uvnitř povolila. Dveře se rozlétly, narazily do stěny a starší muž, který se staral o oheň v krbu, polekaně vyjekl. Vyskočil a pohrabáčem vyhodil z krbu poleno, až se kolem rozlétly jiskry a saze. Otočil se, aby se omluvil za výkřik, a uvědomil si, že v ruce stále drží pohrabáč a míří jím Isakovi přímo na srdce.

„Můj pane, já… omlouvám se,“ vykoktal a upustil pohrabáč, jako by ho popálil.

Isak ukázal palcem na dveře a zavrčel: „Ven.“

Sluhovi v patách přikročil ke dveřím a chystal se je zabouchnout, když si všiml, že nahoru po schodech pospíchá Tila a sukně si drží v rukách, aby nezakopla.

„Nikdo nesmí dovnitř,“ rozkázal a strážce napravo od dveří kývl úsečně hlavou. Nečekal na Tilin protest, zabouchl dveře a hrubým trhnutím vrátil ohnutou kliku zpátky na místo. Potom se vydal k širokému oknu vysokému jako on sám, které rámovaly pevné dřevěné okenice. Kolem rohu budovy se táhl balkón, z něhož se dalo vstoupit do každého z pokojů. Stál, hleděl do prázdna a lehký vánek mu čechral oblečení a uklidňoval rozzlobený zmatek v jeho mysli. Nakonec mu napjatá ramena poklesla úlevou. Xeliath jen zavolala jeho jméno. Její hlas nezněl vyděšeně. Možná se neměl vyřítit z jednání… Ale pak zavrtěl hlavou. Ne, možná nebyla v nebezpečí, ale způsob, jakým se s ním spojila, napovídal, že jde o něco důležitého.

Isak ulehl na lůžko a zadíval se na pomalovaný strop, na silné rudé trámy, které se táhly po celé délce komnaty. Zavřel oči a pokusil si pročistit mysl, ale netrvalo dlouho a prsty mu začaly cukat podrážděním z nehybnosti. Povzdychl si a znovu se posadil.

„Možná to zvládnu i beze spánku,“ prohlásil nahlas. „Co ty na to, duchu?“

Ubožáku! vyštěkl Aryn Bwr. Slepá, nevědoucí obludo!

„Prosím, jak si přeješ,“ řekl Isak, protože se nemínil nechat urážkami mrtvého krále vyprovokovat. „Nemůže to být tak těžké. Řekla, že jsme spojení, takže bych ji měl najít, když si to bude přát.“

Zkřížil nohy, přejel prsty po Křišťálové lebce, jako by hladil po tváři ženu, a sundal ji z Eolisu. Na dotyk byla teplá a tak hedvábně hladká, že ji sotva cítil. Isak při opatrných experimentech zjistil, že Lebka reaguje lépe při dotyku s kůží, kterou mu sežehl boží blesk. Napadlo ho, že by se na to mohl zeptat Dermenesse Chirialta, mága, který mu pomohl vykovat Carlův meč, ale dospěl k závěru, že pravděpodobně nechce znát odpověď. Obával se odhalení, že se nějak podstatně změnil, že jeho smrtelnou paži nahradilo něco jiného, nelidského. Isaka nikdy nenapadlo, že by křehkost mohla být svým způsobem půvabná.

Isak Lebku zvedl a díval se, jak se jí vrací tvar. Napřed se objevila čelist, pak se vyklenulo temeno a vytvarovaly se ostře řezané lícní kosti. Na okamžik vypadala tvář zneklidňujícím způsobem slepá, než se v ní propadly oční důlky. Jakmile Lebka získala tvar, sevřel ji Isak v dlaních. Vypadala v jeho rukách vskutku podivně, oslnivě bílá na jedné straně, tlumeně růžová na druhé.

Přitiskl si ji k jizvě na hrudi. Runa, která se mu vpálila do kůže první noc v paláci, byla jeho nejtěsnějším spojením s Xeliath, protože představovala její jméno. Bude ji následovat.

* * *

Llehdenská čarodějnice čekala na zvlněné pláni vlnícího se obilí. Bylo to místo pusté nicoty. Poblíž rostl shluk stromů, za nimi ale zela prázdnota. Xeliath necítila potřebu jít dál. Nebylo tu žádné sluneční světlo ani zvuk a pláň byla pro delší pobyt příliš nepříjemná a zneklidňující. Čarodějnice byla pevně spojená se zemí, proto se cítila na šedém místě mrtvých vzpomínek ztracená. Zabalila se do pláště, protože se zvedl vítr. Zdálo se, jako by vysával teplo ze živých, a to navzdory skutečnosti, že jeho chlad nebyl skutečný.

Xeliath si o kousek dál užívala znovunabyté volnosti. Čas, který trávila ve snech, byl pro ni vysvobozením, točila se, nestoudně pohazovala sukněmi a houpala se na větvích stromů. Moc dobře věděla, že se brzy bude muset vrátit zpět do svého skutečného, zkrouceného a chromého těla, ale prozatím zpívala radostí nad tím, že má silné údy opět plně pod kontrolou. Teď zrovna visela za nohy z větve a broukala si pro sebe ve zvláštní řeči svého lidu.

„Určitě tě slyšel?“

„Určitě.“ Xeliath se neotočila. Hebké kaštanové vlasy měla rozpuštěné. Čarodějnici stále připadalo divné, že dívčiny vlasy mají skoro stejný odstín jako její kůže. Bylo to v jistém ohledu nepřirozené, stejně zneklidňující jako bělost albína. Xeliathiny oči se tak jevily ještě výraznější. Její úsměv dokázal být přímo elektrizující. Dívka byla obvykle mladistvě nevinná, působila ale stejně přesvědčivě jako každý jiný bělooký. „Bohové si ji dobře vybrali,“ zamumlala čarodějnice. Jako Isakova královna by Xeliath dokázala okouzlit jediným pohledem. Ti, kdo by neviseli na každém Isakově slově, by se rozechvěli, kdyby jim jeho paní věnovala na kratičký okamžik pozornost.

Xeliath natáhla paže a zatočila zápěstími. Čarodějnice mrkla, a když oči otevřela, stál Isak přímo před snědou dívkou.

Xeliath vyjekla radostí a pevně obrovský, šarlatově zlatý přízrak objala. Isak sebou trhl, zjevil se totiž sotva několik palců před Xeliath a ta ho okamžitě popadla, jakmile ale přitiskla své rty na jeho, ihned se přestal vzpírat. Štíhlé prsty mu zabořila do hustých černých vlasů a přitáhla si ho blíž.

Jeho vášeň odrážela její a obrovský bělooký neztrácel čas, zhoupl Xeliath z větve a objal ji.

„Kde je vědro s vodou, když ho člověk potřebuje?“ pronesla čarodějnice nahlas. Isak sebou trhl a vyškubl se Xeliath z náruče. Než ji poznal, měl už Eolis napůl vytažený z pochvy.

„Ty! Co tady děláš?“

„Čekám, až se zklidní vaše rozbouřené hormony.“

„No, kdybych věděl, že čekáš v řadě…“ Uculil se.

Čarodějnice mu nemínila poskytnout zadostiučinění a poznámku oplatit, Xeliath se ale snadno urazila, a přestože byla yeetatchenská dívka mnohem menší než Isak, bez zaváhání se natáhla a tvrdě do něj šťouchla.

Isak vyjekl a čarodějnici se podařilo potlačit úsměv. Záblesk vzteku okamžitě zmizel, když se otočil zpátky ke Xeliath.

Čarodějnice si toho všimla a dobře si to zapamatovala. Až později se rozhodne, jestli by si měla dělat starosti. Xeliath Isaka naprosto okouzlila stejně jako každého jiného muže, byla ale odříznutá od skutečného světa. Mimo sny nebyla ničím víc než uvězněným, utrápeným dítětem. Jediná věc, kterou ve svém životě ovládala, byl Isak… Čarodějnici napadlo, jestli to bude skutečně on, kdo ovlivní chod dějin.

Potřásla hlavou, aby si ji pročistila. „Přivedly jsme vás sem z jistého důvodu,“ řekla. „Jsou tu některé věci, které si zaslouží vaši pozornost.“

„Moji pozornost?“ Isak k ní vykročil. „Povím ti, co si ji zaslouží: největší národ v Zemi. Moje korunovace, kterou si získám oficiální uznání, soud se zrádcem uctívajícím démona, a až tohle všechno zvládnu, musím se připravit na válku. Odpusť, že nemám náladu řešit cizí problémy, obzvláště když mi to přikáže někdo, koho sotva znám – ani jsi mi neřekla svoje jméno.“

„Jméno?“ Xeliath ho obešla, postavila se vedle čarodějnice a v očích se jí zablesklo. „Víš vůbec něco o čarodějnicích? Když dokončí učení, vzdají se svého jména. Prozradit ho někomu je pro ně stejně nebezpečné jako rozdávat pramínky vlasů všem mágům okolo. A co se týká rozkazování – jenom se tě snaží varovat, to je všechno. Je náš spojenec. Aspoň bys ji mohl nechat domluvit, než jí ukousneš hlavu.“

„Jak vím, že je na mojí straně?“ řekl Isak nabručeně. Měl pocit, jako by se proti němu spikly.

„Potřebujete důkaz?“ ozvala se čarodějka. „Kdybych byla vaším nepřítelem, myslíte, že byste tak snadno opustil mé území s dary Rytířů chrámů? Být čarodějnicí znamená cítit tlukot srdce Země, být součástí vzorů a rytmů, které ji spoutávají. Nevidím sice do budoucnosti, ale cítím, jaký důsledek by události mohly mít, cítím, když se něco pokazí.“ Zachvěla se. „A teď zrovna cítím nebezpečí pro nás pro všechny a narůstá s každým dnem. Vím to díky tomu, co jsem, kvůli tomu, co jsem obětovala.“

Odmlčela se. Nebylo snadné vysvětlit, co znamená být čarodějnicí. Pach teplé země a krve, vítr ve větvích, dotyk slunce a stínu na kůži, to vše to vysvětlovalo stejně dobře jako cokoli jiného. Lidé z Llehdenu to věděli. Chovali se k ní jako k místnímu aspektu, s ustrašenou úctou a s vědomím, že není jako oni. Občas si žila jako šlechtična, děti jí nosily jídlo a šaty, protože byly poslány, aby poznaly místní čarodějnici a pochopily, co je, jako jejich rodiče a prarodiče před nimi. Vyrůstaly s vědomím, že obyčejné věci čarodějnici netrápí, přesto si ale o ně dělá starosti. Pečovala o lidi i zvířata v lese, jeleny a vlky, protože byli součástí Llehdenské látky světa. Když hejkal unesl dítě, to ona se vydala do noci, aby ho přivedla zpátky bez ohledu na to, co ji to bude stát. Bojovala s pomstychtivými duchy a pomáhala při těžkých porodech, ať už dopadly jakkoli. V jistých ohledech byla Isakovi podobnější, než tušil. V jiných byla odlišnější, než se u spojenců zdálo možné.

„O jakém nebezpečí mluvíš?“ zeptal se Isak tiše. Xeliathina slova ho uklidnila a i čarodějnice na něj měla jistý vliv. Chvíli mlčel, pak se zeptal: „Nemyslíš, že už mám dost problémů?“

„Nebezpečí nehrozí jen vám, nýbrž nám všem.“

„Ale ty chceš, abych s tím já něco udělal.“

„Obdržel jste své dary z jistého důvodu. Podobná požehnání nejsou náhodná. Osud vás volá, ať už se rozhodnete poslouchat, nebo ne.“ Čarodějnice si povzdychla. Viděla, že ho dráždí, a připomněl jí tím krále Narkangu. Král Emin měl stejně jako běloocí vrozenou schopnost bouřit v ostatních emoce. Majestátnost Isaka i Emina vzbuzovala v lidech okolo potřebu poslechnout nebo stavět se proti. Skutečnost, že čarodějnice byla vůči němu očividně imunní, Isaka dráždila bez ohledu na to, jak moc se to snažil skrýt.

„Můj osud volá?“ řekl Isak. „Na můj osud existuje spousta názorů a žádné dva se neshodnou.“

„Váš názor je ten jediný, na kterém záleží,“ řekla čarodějnice. „Odklonil jste se od všech plánů, které s vámi bohové nebo démoni měli, a teď jen zbývá zjistit, jestli jste dost silný na to, abyste přijal břemeno svých pozoruhodných schopností.“

Isak se mlčky odvrátil.

„A vaše ruka?“ zeptala se.

Isak instinktivně pohlédl dolů a schoval ruku do rukávu. „Vedlejší účinek kouzla,“ zamumlal. „Nevěděl jsem, že budu muset zaplatit.“

Čarodějnice povytáhla obočí. „Za všechno se platí, a to dokonce i v nadpřirozeném světě, to by vám řekl každý mág. Jedinými otázkami zůstává, jaká cena to bude a kdo ji bude ochotný zaplatit.“

„Chceš, abych rozhodoval, jakou kdo má cenu?“ zeptal se Isak překvapeně.

„Vůbec ne. Pomozte těm, komu pomoct můžete, a soud nechte na bozích.“

„A proto jsi mě sem zavolala,“ hádal Isak.

Čarodějnice kývla. „Cítím, že na Zemi padl stín a šíří se z města na jih od vás.“ Přes pšeničné pole za Isakem se prohnal poryv větru, jako by její slova způsobila otřes v Xeliathině mysli. Nic ale necítili. Vánek je minul, jako by vůbec neexistoval.

„Scree?“ řekl Isak překvapeně. „Tam se vydal Emin, král Narkangu.“

„Odkud to víš?“ obořila se na něj Xeliath a přerušila tak mlčení. Vrátila se k Isakovi a vzala ho za ruku.

Čarodějnice je pozorovala a napadlo ji, že dívka je skutečně vyděšená, Xeliath ale přejížděla prsty po dlani Isakovy obrovské ruky, takže bylo jasné, že si chce jen užít obnovených smyslů.

„Pověděl mi to jeden z jeho agentů,“ přiznal Isak. „Myslím, že Emin chtěl, abych počkal s útokem, dokud nenajde to, co se tam vydal hledat.“

„Armádu do Scree vůbec nevysílejte. Nad městem se vznáší opar šílenství a bolesti. Invaze by vše jen zhoršila. Stín nad městem…“

„Stín?“ přerušil ji Isak ostře. „Jaký stín?“

„Vím jen to, že tam cítím temnotu.“ Čarodějnice se zamračila. „Říká vám to něco?“

Obě ženy se na Isaka zadívaly a bělooký neklidně přešlápl. Po chvíli přiznal: „Pravděpodobně o nic nejde, ale… No, jsem si jist, že mě v minulosti nějaký stín sledoval. A král Emin se připravuje vyhlásit válku stínovému démonovi jménem Azaer. Poznáváte to jméno?“

Obě zavrtěly hlavami. Čarodějnice o Azaerovi sice něco málo slyšela, ale pokud už ho chlapec považoval za nepřítele, nic víc mu stejně říct nemohla.

„Možná mě stín opravdu sleduje, a obzvláště od chvíle, co mě poslali do Narkangu, abych uzavřel spojenectví mezi národy.“ Zmlkl a naklonil se blíž ke Xeliath. Zdálo se, že dívka není jediná, kdo hledá útěchu v jejich dotyku.

„Co chceš, abych udělal?“ zeptal se nakonec. „Vydat se do Narkangu jen s osobní stráží po boku bylo snadné, dokud jsem byl Krann, ale teď jsem pánem Farlanu. Král Emin možná něco podobného bez problému zvládne, ale mě je dost těžké přehlédnout. Možná si budeš muset tentokrát najít někoho jiného, kdo za tebe vybojuje tvé bitvy – anebo jdi sama.“

„Také jdu.“ Tu máš, ty habáne, pomyslela si s trochou zadostiučinění.

„Půjdeš do Scree? Sama?“

„Ne tak docela. Mám společníka. Sice je také nepřehlédnutelný, ale cesta je dlouhá a já budu potřebovat ochránce.“

Isak přešlápl a dál jí hleděl do očí, jako by v nich mohl najít nějakou další pravdu.

Čarodějnice viděla, že je zvědavý nejen na jejího společníka, ale i na to, co se děje ve Scree. Nechala ho o tom chvíli přemýšlet, pak pokračovala. „Stín nad Scree přitahuje ostatní. Přitáhl krále Emina, Sialu a obávám se, že i mnohé další.“ A kdybych měla na vybranou, držela bych tě od toho místa co nejdál, ale myslím, že už to zašlo příliš daleko, pomyslela si. Je možné, že jedinou šancí, jak to zastavit, je postavit se síle silou. A pokud se to nepovede, snad alespoň pochopíš, jak vážná situace je.

„Čeho se tolik bojíš?“ řekl Isak tiše.

Čarodějnice zaváhala. „Ve Scree se sešli mocní muži a ženy, žoldáci a mágové, páni a válečníci. Bílý kruh nebude mít na vybranou a bude muset najmout na obranu města žoldáky, nadpřirozené žoldáky jako třeba ty, kteří si říkají Raylinové podle dávno zničeného elfského válečnického kultu. To jméno jim lichotí. Jsou to nestvůrně mocní válečníci s rozličnými magickými schopnostmi a jsou přitahováni k násilí. Pokud zůstanou bez kontroly, jen přispějí ke zkáze.“

„Lidi jako ty a tvůj společník na cestách?“ Isak se přinutil k úsměvu. „Muži jako já? Je snad jediný rozdíl v tom, že já mám titul a boží znamení na duši?“

„Doufám, že jde o něco víc. Tihle lidé jsou brutální divoši. Kdybyste byl skutečně jako oni, byl byste pro Zemi pohromou.“

„A ty ses jmenovala ochránkyní Země?“

Čarodějnice ztuhla. Jak se mě to nevychované štěně odvažuje obviňovat? Její matka plakala, když jí oznámila, že se stane čarodějnicí. Tehdy jí to připadalo vzrušující, ale po letech pochopila, proč matka tehdy zašeptala: „Je mi líto, že to tak musí být, ale čarodějnice je potřeba a čarodějnici taky získáme.“

Kousla se do rtu. Jedna horká hlava je víc než dost a ona se musela vypořádat hned se dvěma. „Dávejte si pozor, jak urážíte ty, kdo chtějí být vašimi spojenci,“ varovala ho čarodějnice. „Nejste jediný, kdo hraje určitou roli, a buďte rád, že jste alespoň dobře odměněn.“ Zvedla si košili a odhalila zjizvené břicho. „Tak vypadá moje odměna za to, že dělám, co je potřeba. Tohle mi udělal kolprys, rozpáral mi drápy břicho, když jsem ho zabíjela. Musela jsem se zašít přímo tam na lesní půdě, zatímco kolem mě čenichali mrchožrouti.“

Pamatovala si kolprysovu tíhu, drápy zabořené v břiše. V lesním šeru se dala jeho hrubá šedá kůže jen těžko rozpoznat. Prozrazovaly ho jen syčení a frkání a chvění větví, jak přeskakoval ze stromu na strom. A málem to nestačilo. Čarodějnice se otřásla. „Sešíval jste si někdy vlastní rány, můj pane? Je to velice nepříjemné. Nepožádali mě, abych kolpryse od vesnice zahnala, protože lidé věděli, že to není potřeba. Taková je stezka, pro kterou jsem se rozhodla.“

Obrovský bělooký sklopil zrak. „Omlouvám se, neměl jsem to říkat. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako by mě při všem, co dělám, někdo nutil jít po předem vytyčených stezkách vedoucích k cizímu prospěchu. Proto je pro mě těžké přijmout jakoukoli radu.“ Na okamžik se tvářil sklíčeně. „Je mi to opravdu líto.“

„Máte dobrý důvod cítit se tak,“ řekla čarodějnice a položila mu ruku na paži. „Vaše narození bylo naplánováno dlouho dopředu. Semínka byla zaseta už za Velké války.“ Její vztek polevil. Celoživotní kontrolu nebylo snadné zlomit a Isak vypadal upřímně zkroušeně. Připomněla si, že ho nevychovali k zodpovědnosti. Vnutili mu ji sotva před rokem a celá Země teď na něj hleděla s očekáváním a úzkostí.

„Semínka?“

„Vznešení válečníci, kteří zastávají pozice vašich rádců, se vám o tom možná nezmínili, ale válka jen málokdy něco skutečně vyřeší, a Velká válka nebyla výjimkou. Nenávist neumírá a původní spory jsou často znovu rozdmýchány bolestí a utrpením přivozeným na obou stranách. Nepřátelství přetrvá a všichni vyhlížejí den, kdy se jim naskytne nová šance zaútočit.“

Čarodějnice se natáhla a vzala Isakovu bílou ruku do své. „Než odejdete na poslední odpočinek, navštívíte mnoho stezek mrtvých. Následky podobných konfliktů to vyžadují, protože není lehké uložit duchy ke spánku. Naše životy jsou jako lesní stezky, na každém rozcestí se musíš rozhodnout, a někdy tě zavedou na sluncem zalitou mýtinu, jindy do stínu. Po vaší stezce prošlo už mnoho lidí, jejichž chyby a selhání určily směr vašeho života a narušily rovnováhu země.“

„Stezky mrtvých.“ Isak kývl ztracen v myšlenkách a dál pevně svíral Xeliathinu ruku. „Někdy mi připadalo, jako bych pod nohama cítil stopy jiných lidí a po boku se mi vznášeli jejich duchové.“

„Nikdy nezapomeňte, že tady jsou, ale nevlastní vás. Ani Aryn Bwr, ani stín Azaer, a dokonce ani bohové. Nedokážete změnit minulost, Isaku, ale možná osvobodíte budoucnost z okovů. Zemi ve stínu můžete nabídnout naději úsvitu.“

Isak přijal její slova s pokorou. Bylo těžké chtít tak obtížnou věc od někoho tak mladého, to věděla lépe než ostatní, ale neměla na vybranou. Musela mu důvěřovat a doufat, že je dost silný, aby tlak ustál. Nakonec se bude muset rozhodnout sám. Navzdory své moudrosti se nemohla rozhodovat za něj.

Pohlédla na statného lorda, pak na dívku, jejímž osudem bylo stát se jeho královnou. Xeliath v průběhu jejich rozhovoru mlčela, možná cítila ozvěnu Isakovy bolesti.

„Doufám, že vás uvidím ve Scree a budu vám moct ukázat, že nejste na všechno sám. Jsou tady lidé, kteří si také dělají starosti a přinášejí oběti, když je to nutné. A teď,“ povytáhla obočí na Xeliath, „vás nechám o samotě.“