Kapitola 11
11.
„Myslím, že bych si dokázal zvyknout na to být pánem všeho na dohled.“
Tila, která jela po Isakově boku, se zasmála. Jak slunce postupovalo po nebi, padaly na ně temné stíny olší lemující z jedné strany cestu. Isak se díval, jak se světlo a tma komíhají po postavách jezdců v čele. Znovu se přesunul v sedle, protože se mu ve formální tunice, kterou mu Tila to ráno doslova rozkázala si obléct, jelo velmi nepohodlně. Proto dbal na to, aby si jeho nepohodlí dobře všimla.
„Myslím, že už jste si na to zvykl, můj pane,“ odvětila Tila, přehodila si rozpuštěné vlasy přes rameno a užívala si dotyku slunce na kůži. „Už se netváříte zahanbeně, když vám regiment salutuje. Řekla bych, že jste se s titulem sžil lépe než lord Bahl. Dokázal ovládnout všechny v jedné místnosti jako nikdo jiný, ale myslím, že v srdci byl příliš pokorný, než aby chtěl vládnout národu.“
„Pokorný?“ přemýšlel Isak. „Tenhle popis by mě ve spojení s ním hned tak nenapadl, ale asi máš pravdu. Vládnutí je dřina. Asi by býval spokojenější jako generál, který by se nemusel obtěžovat se zbytkem společnosti. Tohle nebyl můj sen, ale je to dobrá alternativa.“
„K čemu?“ zasmála se Tila.
„Ach, já nevím. Nikdy jsem se neodvažoval myslet na budoucnost. Kdykoli jsem zmínil Duchy, začal se otec rozčilovat, takže jsem vyrostl v přesvědčení, že ze mě nikdy nic nebude. Brzy jsem se naučil držet jazyk za zuby. Budoucnost byla pro ostatní lidi, ne pro mě.“
„A teď jste pánem všeho na dohled.“ Tila zaváhala.
Isak si všiml, že ji něco trápí. „O co jde?“ zeptal se tiše
„Už je to skoro rok, co jste naposledy viděl otce. Vím, že jste se nerozešli v dobrém, ale je to váš příbuzný a vy jste teď jeho pán. Není už čas se znovu sejít a všechno urovnat?“
Isak si povzdychl. Vztek, ke kterému nikdy neměl daleko, otupil krásný den. „‚Jsi pro mě mrtvý‘, to mi řekl ten den, kdy jsem dorazil do paláce. Pokud mě nechce vidět, nemůžu s tím nic dělat a nemíním nad tím truchlit.“
„Byla to zbrklá slova pronesená po pitce v hospodě. Kolikrát jste litoval svých slov vy?“
„Nikdy,“ trval na svém Isak.
Tila povytáhla pěkné obočí. „Před dvěma týdny jste mi řekl, abych pohnula svojí tlustou… no, nebudeme to opakovat. Ale shodneme se na tom, že jste toho velmi brzy litoval.“
Isak se zazubil, když si vzpomněl na její zuřivou reakci. „No, možná jednou nebo dvakrát.“
„Tak se přestaňte hloupě chechtat a připusťte, že jste se zmýlil,“ prohlásila Tila chladně.
„Dobře, přiznávám. Bohové, dával ti snad Carel lekce v plísnění?“ řekl Isak podrážděně.
„Vůbec ne, ale zmínil se o tom, že nesmíme dovolit, aby vám narostl hřebínek.“ Tentokrát se uculila Tila.
Isak na ni vyplázl jazyk.
Celý den bylo krásně teplo, možná až příliš horko na jízdu ve formálním oděvu, ale dokonce ani Isak si doopravdy nestěžoval. Tento úsek Jižní silnice dobře znal a užíval si krásnou krajinu Saroku. Západnímu obzoru vládla nízká hora Tayell, které místní říkali Zelená vesta, protože ji ve středu porůstal hustý pás stromů. Severní půlka Saroku byla hornatá, ale spousta potoků a řek zajišťovala úrodnost jak horských luk, tak vinohradů, které prosluly hrozny zesládlými na slunečných svazích. Bylo to také ideální místo pro podzimní lov, a přestože oblast občas postihly záplavy, především když toky nabubřely jarním táním, bujná krajina plná života byla po většinu času ideální pro cestování. Nastal dokonalý čas vyrazit na sever.
Isak měl v plánu zůstat přes noc v pevnosti Větrov, kde hraničila lenní panství Saroc, Selsetin a Foleh. Podivnou shodou zeměpisu a politiky obklopoval pevnost výběžek Folehu, a přestože se to zdálo nelogické, byla navzdory tomu sídlem lenního pána.
Isak se otočil v sedle a podíval se dolů na Tilu. „Víš, když jsem z tebe udělal svoji politickou rádkyni, nedal jsem ti právo řídit i zbytek mého života.“
„Já vím,“ odvětila Tila s nejzářivějším úsměvem, který si obvykle schovávala pro hraběte Vesnu. „Ale jsem v tom mnohem lepší než vy.“
„Hm!“ zabručel Isak. „Myslím, že ten chlap má na tebe špatný vliv.“
„Netuším, co tím myslíte,“ opáčila Tila, ale nikoho neoklamala. Její rádoby gardedáma, paní Daranová, si byla plně vědoma toho, jak je hrabě Tilou uchvácen, ale dokud byla dvojice diskrétní, nechávala ji na pokoji. Isak si začínal uvědomovat, že se za rigidním pozlátkem farlanských zvyků ukrývají až překvapivě tvárná pravidla.
„Hrabě Vesna je jediný, koho znám, kdo si myslí, že stačí, aby se usmál, a bude po jeho,“ řekl Isak a sobě navzdory se zasmál. „Brzy se mu vyrovnáš. Měl by si dávat pozor, stárne a jeho kouzlo uvadá.“
„Ach, tiše. Nechte ho být. Prošedivělé vlasy působí distingovaně, zeptejte se kterékoli ženy! Je rozhodně přitažlivější než velký uhrovitý mladíček, a to bez ohledu na titul!“
Isak si odfrkl, ale sklonil hlavu a ustoupil. „Zdá se, že s tebou hraběnka souhlasí,“ řekl a ukázal palcem na průvod za strážemi s drakem na hrudi. Lenního pána Saroka doprovázeli kyrysníci odění do rudé a bílé, za nimi pak jeli hraběnka Sarocová a hrabě Vesna, přičemž hraběnka se nesla hrdě a vzpřímeně. Vesna ji očividně bavil nějakou veselou básničkou, kterou přednášel s veškerou teatrální okázalostí, jaké byl schopen.
Tila zvedla nosánek a okatě ho ignorovala.
Isakovu kavalkádu uzavírala lehká kavalerie, do níž se zařadili i muži z Lominu a Tildeku, kteří se vzdali tak rychle, jak jen to šlo. Neměli na vybranou a museli se řídit rozkazy vévody Certinse, proto je Isak neposlal domů, kde by znovu skončili pod vlivem rodu Certinse, nýbrž si je ponechal u sebe. A pro případ, že by jejich znovunalezená věrnost pánovi Farlanu byla slabší, než doufal, doprovázel je ještě oddíl sarockých jezdců.
Isak pohlédl před sebe a mezi stromy konečně spatřil Větrov. Hrad, jeden z několika, které chránily přístup do Tirahu, tvořila masivní čtvercová budova s jednou věží v rohu nejblíže k nim.
„Není tak velký jako hrad Nerlos,“ poznamenala Tila.
„Nemusí být. Podívej, jak dominuje krajině.“ Isak to ukázal a vysvětlil: „Jsme v otevřené povodňové oblasti. Hrad poskytuje neomezený výhled od východu k západu a tohle je jediná silnice dost dobrá na to, aby se po ní armáda přesunula na sever. Táhne se v tak těsné blízkosti hradu, že by několik jednotek lučištníků na hradbách dokázalo skolit tisíce vojáků.“
„Tisíce? To snad ne?“
Isak kývl. „Věř mi, a když už ne mně, pak Vesnovi. Utrpěla bys obrovské ztráty, i kdyby ses jen pokusila kolem hradu projít, a ještě větší, kdybys ho zkusila dobýt. Zdejší půda je od povodní tak měkká a promočená, že je skoro celý rok k ničemu.“
Minuli poslední olše a vjeli na pole před hradem. Mezi nimi a kamennými hradbami hradu se rozkládalo tisíc yardů otevřeného prostoru. Silnice se kroutila, protože se držela nejvyšších a nejsušších míst. Sama cesta pak byla vyvýšená a ohraničená na obou stranách kameny, zbytek pláně byl úplně rovný. Planina byla tak obrovská, že silnice na ní vypadala úzká a nedůležitá, ve skutečnosti ale byla široká a dobře dlážděná, protože se jednalo o významnou cestu.
Tila se zachvěla a přitáhla si šál pevněji k ramenům. Po celou cestu k hradu nepromluvila a stíny za nimi se zatím s blížícím se večerem prodlužovaly.
„Vypadá to, že lenní pán Foleh má hosty,“ poznamenal Isak sotva sto yardů od hradu. S praporci na věži nad branou si nepohrával ani ten nejslabší vánek. Isak nedokázal rozpoznat erby, proto mu nezbylo než hádat podle barev. Úplně nahoře na věži dozajista visel Folehův vlastní praporec, havraní křídlo nabodnuté na ostnatém oštěpu. Praporce byly zavedeny proto, aby nedocházelo tak často k šarvátkám s ozbrojenými šlechtici, kteří bez ohlášení vstoupili na cizí panství. Farlané byli hrdý lid a muži, kteří byli ochotní ustoupit a zdržet se boje, mezi šlechtu často nepronikli.
„Je to zvláštní. Tolikrát jsem tudy projížděl a ani si mě nevšiml, ale tentokrát mě uvítá jako nějakého dobyvatele.“
„A co ostatní?“ zeptala se Tila a mžourala na zplihlé prapory. Isak viděl bílý s černým vzorem, který nedokázal rozeznat, pak zelenobílý a úplně vpravo bílý s rudými skvrnami. „Ten vpravo musí patřit lennímu pánovi Lehmovi, je bílý s růžovými okvětními plátky. To znamená, že vyrazil na cestu, jakmile obdržel rozkaz. Ten uprostřed je tedy lenního pána Nerlose, bodláčí a pera – ale komu patří ten vedle něj?“
„Generálu Lahkovi,“ uvědomil si Isak náhle. „Nosí ho vzácně, ale jednou jsem ho přece jen viděl. Lesarl říká, že Lahk byl před dvaceti lety jmenován maršálem, i když z očividných důvodů dává přednost ‚generálovi‘. Ve znaku má černého sokola s vévodskou čelenkou v drápech.“
Tila se usmála. „Klíčníka vymýšlení jeho erbu asi zrovna nevyčerpalo.“
„Vyrazil mi naproti,“ přemýšlel Isak. „Zajímavé.“
„Ale nijak překvapující,“ odvětila Tila. „Nový vévoda z Tirahu by měl vjet do města s plnou parádou, ne se plížit nocí jen s tuctem stráží!“
Padací most byl spuštěný, brána otevřená. Jak se blížili, vynořila se z hradu skupinka mužů. Podle barev Isak snadno uhádl, kdo je kdo. Vysoký generál Lahk postoupil vpřed, aby Isaka pozdravil na okraji padacího mostu. Měl na sobě ten nejformálnější oděv, v jakém ho kdy spatřil, a přivítal Isaka s rozpaženýma rukama, v livreji a s prázdnou pochvou u boku. Ach, Lahku, pomyslel si Isak, co je zase tohle za pošetilou starodávnou tradici?
„Vítejte zpátky, Vaše Veličenstvo.“ Bělooký generál se naklonil na stranu a zadíval se na zástup vojáků za ním. „Chtěl jsem vám zajistit doprovod, ale vidím, že jste si našel vlastní.“
Isak se usmál. Poznal, že se Lahk pokouší o žert, a ocenil jeho snahu. Moc dobře věděl, že pro generála bude obtížné chovat se k osmnáctiletému mladíkovi stejně jako k pánovi, kterého ctil a sloužil mu víc než půl století. Isak si vzpomněl na krutá slova, která Lahkovi řekl minulý rok cestou do Lominu, a pocítil bodnutí hanby, věděl ale, že zpátky je vzít nemůže. Mohl jen začít znovu, a pokud to zvládne muž, který se kdysi ukázal nebýt hoden Isakova titulu, dokáže to i sám Isak.
„To ano,“ odvětil Isak vesele, „ale nikdy neodmítnu po svém boku ani Duchy, ani tebe.“
Carel zvedl ruku, dal průvodu znamení zastavit a Isak sklouzl z koně. Oplatil generálovi formální pozdrav, potom přistoupil blíž a stiskl mu předloktí. Zjistil přitom, že je nyní vyšší než Lahk. Na okamžik se mu zdálo, že v jeho očích vidí něco jako potěšení a úlevu nad tím, že nový pán Farlanu možná přece jen dostojí svému předchůdci.
„Poprvé tě vidím v tvých vlastních barvách.“
„Nepřipadalo mi vhodné použít barvy někoho jiného a nechtěl jsem čekat na nové. Doufám, že se neurazíte, že pluky, které jsem přivedl, nemají nic na převlečení.“
„Nové?“
„Ano, můj pane.“ Lahk se zatvářil zmateně. „Palácová stráž bude potřebovat novou uniformu ve vašich barvách.“
„Cože? Ne!“ zvolal Isak šokovaně. „Neměň jim uniformy.“
„Ale jsou teď vaší osobní legií, můj pane, nejsou nezávislí. Nemohou ve vaší službě nosit barvy někoho jiného. Nebylo by to vhodné, a co by si pomysleli lidé? Nikdy v nich nesmíme vzbudit dojem, že vám Duchové nejsou naprosto oddaní.“
„Nezajímá mě, jak to bude vypadat. Většinu života jsem snil o tom, že si tu uniformu obléknu. Vím, jak jsou na ni hrdí – stejně jako zbytek kmene – a je mi ukradené, co si myslí ostatní. Neponížím muže, kteří za ten prapor zemřeli, tím, že ho zruším. Duchové budou nosit stejné barvy jako předchozí dvě staletí. Pověz jim, že jsem nikdy nedostal šanci projít zkouškami, takže musím o něco usilovat. Moje barvy si obléknou až ve chvíli, kdy budu potřebovat osobní stráž – ale tu bude tvořit jen malá skupina mužů, ne všichni Duchové.“
Lahkova tvář se vyprázdnila a Isak tušil, jaký konflikt se v jeho nitru odehrává. Nakonec si odkašlal a uklonil se. „Jen malá skupina, ano, můj pane. Jsem si jist, že vaše gesto ocení.“
„Pluky se utábořily na loukách za hradem? Pošli někoho, ať k nim zavede i kavalerii a ukáže jí, kde se může utábořit.“
Obrátil se ke šlechticům, kteří trpělivě čekali za generálem. Jejich hostitel stál půl kroku před ostatními. Byl to šedivějící muž sehnutý pokročilým věkem. „Lenní pane Folehu, prokázal bys mi tu čest a ukázal mi svoji nejodpornější celu? Máme totiž nečekaného hosta.“
* * *
Při návratu z toalety zahnul Isak do jasně osvětlené chodby vedoucí do hlavní síně hradu a zastavil se. Po levici spatřil malý, skromný průchod a za ním spirálové schodiště. Zčásti ho zakrýval prapor visící z tyče upevněné u stropu. Isak si byl jist, že když tím směrem šel, nebyl prapor shrnutý. Pravda, potřeba ulevit si byla díky spoustě výtečného piva lenního pána Foleha vskutku naléhavá, ale rozum ještě zakalený neměl. Asi tudy prošel jen jeden ze sluhů a zapomněl prapor znovu zatáhnout.
Isak ale nikdy nedokázal ignorovat probuzenou zvědavost, proto se naklonil do otvoru a pohlédl vzhůru. Vrchol schodiště osvětlovala jediná pochodeň, ale až na ošlapané kameny a zatuchlý vzduch tu nebylo nic zajímavého. S obvyklou tichostí se vévoda z Tirahu vydal vzhůru po schodišti, které opsalo celý kruh, než se otevřelo do šeré, čtvercové místnosti.
Stropní trámy tu byly ve srovnání se zbytkem hradu hodně nízko, sotva na šířku palce nad jeho hlavou. Uprostřed podlahy se nacházela velká čtvercová díra ohrazená zábradlím, díky níž připomínala komnata spíše galerii. O zábradlí se opírali dva muži, v jednom Isak poznal správce lenního pána Foleha, druhý muž měl na sobě livrej. Oba upřeně hleděli do síně pod sebou a ukazovali na stoly a lidi. Správce něco řekl a jeho společník kývl a napřímil se. V tu chvíli spatřil Isaka a vyplašeně zakašlal.
Správce vytřeštil oči, když zjistil, na co jeho společník hledí, ale Isak pokynul, ať se uklidní. Sluha zůstal nejistě stát a pohlédl doleva, kde na malém stolku stály dvě karafy vína, a Isak pochopil, kam se muž chystal. Dole v síni nebyli žádní sluhové, ale poháry přesto zůstávaly celý večer plné. Isak opustil schodiště, pokynul sluhovi, že může jít, a muž s rychlou úklonou uposlechl. Očividně se mu ulevilo, že může zmizet.
Isak se opřel o zábradlí jako muži před ním a zadíval se dolů na spoluhodovníky. U stolu sedělo dvacet tři lidí, kteří se po formálním začátku rychle uvolnili. Viděl, že zapředli tři nebo čtyři rozhovory. Isak zachytil správcův pohled, zazubil se a sehnul se, aby si užil představení. Správce se viditelně uvolnil, nalil pohár vína a podal ho Isakovi.
„Děkuji,“ zašeptal Isak.
Správce se uklonil, a když Isak ukázal na zábradlí vedle sebe, zaváhal, ale pak zaujal pozici vedle pána svého lidu. Isak potlačil úsměv. Ještě nikdy neviděl, že by se někdo rozvalil tak formálním způsobem, ale začínal chápat vliv svého titulu. Bude si na to muset zvyknout.
„Jak se jmenuješ? Sloužíš lennímu pánovi Folehovi dlouho?“ zeptal se Isak tak tiše, aby ho dole neslyšeli.
„Dupres, Vaše Veličenstvo, jmenuji se Dupres. Na hradě pracuji celý život a správcem jsem šest let.“
Isak odhadl Dupresovi něco přes čtyřicet, vlasy nad čelem se mu sbíhaly do špičky a kolem očí měl vějířky ustaraných vrásek. Všiml si ho už dřív, protože byl svému pánovi neustále diskrétně k ruce a předvídal každou jeho potřebu.
„Sloužíš mu dobře. Viděl jsem jen málo tak pozorných sluhů.“
„Děkuji, můj pane.“
Zdola se k Isakovi donesl hlas hraběnky Lehmové a upoutal jeho pozornost. Naklonil se přes zábradlí, aby lépe slyšel.
„Hrabě Vesno, zmínil se lord Isak o tom, co zamýšlí udělat s vévodou Certinse?“
„Postaví ho samozřejmě před soud,“ odvětil Vesna úsečně. Její tón se mu nelíbil o nic víc než Isakovi. Musela si dávat velký pozor, protože mluvit o Isakovi za jeho zády byla nezdvořilost, které by se mnoho šlechticů neodvážilo. Pro Isaka byly zvyky šlechty z velké části stále tajemstvím, ale začínal rozpoznávat formální způsob mluvy, do nějž dokázala osoba šlechtického původu zaobalit svoji otázku.
„A vy jste se ho od toho nepokusil odradit?“
„Odradit? Jen ať ten zrádce visí.“
Isak netušil, jestli je hraběnka vskutku tak hloupá a snaží se ho urazit, nebo opatrně poukazuje na něco, co mu Vesna později sdělí v soukromí.
„Ale je to z dlouhodobého hlediska moudré?“ Všichni kolem stolu zmlkli a sledovali teď rozhovor stejně pozorně jako Isak.
„Proč by to nebylo moudré, má paní?“ zajímala se Tila. „Není pochyb o tom, že vévoda Certinse je zrádce. Nastražil nám léčku a pokusil se zabít pána Farlanu. Na to existuje jediná odpověď, a to smrt.“
„A ta je ještě milosrdná,“ zavrčel Lahk, spíše ale sám pro sebe.
Hraběnka ho okatě ignorovala. „Ale vévoda Certinse je muž s titulem, má postavení ve společnosti. Nehodí se, aby s ním bylo zacházeno jako s obyčejným zločincem. A lord Isak ještě nebyl oficiálně jmenován pánem Farlanu, takže by soud mohly zkomplikovat a prodloužit právní záležitosti.“
„Pak je tedy alespoň lenním pánem Anvee,“ přerušil ji lenní pán Saroc ostře. „Certinse a jeho rod nebránili své panství před vpádem. Kdybych stál na jejich straně, pak by možná mohli něco namítnout, ale v tomto případě žádná námitka neexistuje.“
Hraběnka zvedla uctivě ruce. „Neobhajuji jeho čin, jen se ptám, jestli je moudré ho veřejně pověsit. Pro poddané nemůže být dobré přihlížet popravě jednoho z nejvyšších šlechticů, obzvláště když další padnou spolu s ním. V každé hospodě v Zemi si o tom budou šuškat.“
„Obáváte se povstání?“ odvětila Tila a přiměla tak hraběnku, aby se k ní otočila.
Isakovi se zdálo, že ženě přelétl přes tvář záblesk pochyb, ale bez váhání pokračovala: „Nic tak dramatického, ale hanba a potupa padne na nás na všechny. Čím hloupěji šlechta vypadá, tím víc se přibližuje poddaným, a to by u nich mohlo vzbudit nebezpečné iluze. S generálem Lahkem je jich tady v komnatě dost na to, aby mohli sami od sebe zahájit soud hned teď.“
Isak se otočil ke správci a ušklíbl se. „Slyšíš to, Dupresi?“ zašeptal. „Ne aby sis začal myslet, že jsi na stejné úrovni jako hraběnka.“
„To by mě ani nenapadlo, můj pane,“ odpověděl Dupres suše.
„Já už sice nejsem poddaný, ale nějak nechápu, čeho se bojí. Bohatí jsou bohatí a chudí jsou chudí. Takový už je život. Když jsem byl chudý, chtěl jsem zbohatnout, ale ne proto, že bych nenáviděl šlechtu, ale protože být bohatý je lepší. Přesto žije tahle cháska v neustálé hrůze, že se sluhové jednoho dne obrátí proti ní a prohlásí se za pány jejích sídel.“
„Takové věci se stávají, můj pane,“ řekl Dupres. „V minulosti došlo ke vzpourám už nespočetněkrát, a to bez ohledu na snahu šlechty.“
„Ale obvykle k nim existuje důvod. Když nastane hladomor a pán s ním nic nedělá, kdo může vinit poddaného, že udělá, co může, aby nakrmil rodinu?“
„Pokud mohu být tak smělý, můj pane…“
Isak Duprese mávnutím pobídl, ať pokračuje. Etiketa ho nezajímala, chtěl se dozvědět, co si ten muž myslí. Dupres zaváhal, ale viděl dost na to, aby poznal, že se bělooký ke svým rádcům chová velmi neformálně.
„Vaše statky v Anvee ve vaší nepřítomnosti jistě někdo spravuje a nepochybuji o tom, že by pohlížel na poddaného, který by ukradl chleba, stejně jako na toho, který by se prohlásil pánem sídla.“
„Možná, ale copak si lidi byli někdy rovni? Jen vzácně se stává, že povstání skutečně něco změní. Buďto zbohatne někdo nový, nebo celá oblast zchátrá. Existuje nějaký rovnější způsob? Šlechta je o tom přesvědčena a celý život tedy ovládá strach. A obyčejní lidé, kterých se tolik děsí, se zatím věnují poctivé práci.“
Na to nedokázal Dupres odpovědět.
Isak dopil víno a správce mu ihned dolil pohár.
„Napiješ se se mnou? Rád bych si poslechl, co si rozumný člověk myslí o stavu naší Země.“
„Ach, nebylo by vhodné, můj pane, aby správce pil víno, které má podávat…“
„Já vím. Prý to narušuje stavovské hranice,“ odvětil Isak ponuře a poplácal Duprese po rameni. „Ale jak jsem cestou sem říkal, naštěstí jsem pánem všeho na dohled. A to včetně tebe, příteli, a našich šlechtických přátel tam dole.“
„Lennímu pánovi by se to přesto nelíbilo.“ Navzdory protestům však v Dupresově hlase zazněla naděje. Bylo zjevné, že se Isak nenechá odradit, a kolikrát se Dupresovi naskytne příležitost napít se a promluvit si s Nartisovým Vyvoleným jako se sobě rovným. Musel ale dbát na konvence.
„Kašlu na něj. Jsem i jeho pánem a my běloocí jsme známí svojí vrtošivostí. Musíte toho od nás hodně snášet a určitě by ho nepotěšilo, kdybys odmítl splnit můj rozkaz.“ Isak se zazubil. „A ten jsem ti právě vydal, takže buď tak hodný a přines si pohár.“
Isak hádal, že lovcův měsíc už visí nad obzorem a půlnoc je na dosah. Připil si s Dupresem mlčky na Kasiho odchod a znovu se vrátil ke sledování.
„Tak co, chovám se jako lord?“ zamumlal Isak společníkovi. „Ne, počkej, raději bych slyšel, jak lidé přijali zprávu o smrti lorda Bahla.“
„No, můj pane…“
„Mohl bys toho nechat? Pokud takhle začneš každou odpověď, nikam se nedostaneme! Žádný skutečný lord by neseděl v temném koutě a neopíjel se se správcem svého hostitele, takže musím být výplodem tvé fantazie a podobné výplody by měl člověk nazývat pravými jmény.“
„Ale když to uděláte, nepřestanou být pouhými přeludy? Jakmile něco nazvete pravým jménem, stane se to skutečností.“
„Ach, v to doufám,“ povzdychl si Isak.
Dupres na okamžik přimhouřil oči, pak kývl. „Fakt, že vás to vůbec zajímá, asi zodpovídá vaši první otázku. A co se týká té druhé, dostali jsme strach – a zbytek kmene pravděpodobně taky. Lord Bahl nám vládl dvě stě let. Ani naši prapředci jiného pána neznali. A teď jsme o něj přišli, a za ne zcela vysvětlených okolností. Bylo to, jako bychom přišli o základní kámen našeho světa. Můžete mi říct, co se stalo?“
Isak zavrtěl hlavou. „Chtěl udělat něco, čím by kmenu zajistil bezpečí. Víc ti nemohu říct.“
„Samozřejmě. Se zprávou o jeho smrti ale dorazily také zvěsti o vašich velkých skutcích, a ty nás nesmírně povzbudily.“
„Moje velké skutky? Mluvíš o bitvě v Narkangu?“
„Přesně tak. Lid vás teď nazývá Isakem Pánem bouří. Říká se, že vládnete silou, jakou lord Bahl nikdy neměl.“
„Bahl využíval bouři vlastním způsobem.“ Isak se ušklíbl a zamával Dupresovi před tváří sněhově bílými prsty. „Ale nezaplatil za to jako já.“
„Takže je to pravda?“ užasl Dupres. „Opravdu se vás dotkl Nartis, když jste přivolal bouři?“
„Ne tak docela. Stalo se to po Bahlově smrti – Nartis mi toho dne byl tak blízko, že mi položil ruku na rameno. Kdyby to neudělal, nepřežil bych bouři, kterou jsem vyvolal. Řekli mi, že taková moc si vždy vybere svoji daň. Magie mě skoro zabila a vysála mi z paže všechnu barvu. Jeden z mágů říkal, že kdybych zemřel, připravila by bouře o barvu celé moje tělo – anebo by ze mě vysávala barvu, dokud bych nezemřel. Na tom se neshodli.“
„Magie.“ Dupres se zachvěl. „Jsem rád, že jí nejsem požehnaný.“ Škrábal nehtem po rudých šlahounech révy vyšitých na levém rukávu. Pravý zdobily plody na větvích. Isaka napadlo, jestli musí Dupres dolévat víno jednou rukou a jídlo nabízet druhou. Matně si vzpomínal, že se Tila o něčem podobném zmínila, ale nedokázal si vzpomenout na podrobnosti.
„Magie má své výhody,“ poukázal Isak, protože cítil nejasnou potřebu bránit ji, i když si nebyl jistý proč. „Když se nenecháš ovládnout primitivními touhami, stojí za to.“
Dupres se ušklíbl. „Ale přesto. Platit cenu, o níž netušíte, jaká bude, spřáhnout se s démony… Raději ne. Vím, že je užitečná, a to, že ji ovládáte, uklidňuje mnohé mé obavy. Vědomí, že v těchto těžkých časech naší armádě stále velí mocný muž, je pro mě úlevou, ale přesto jsem z celého srdce rád, že to není můj úděl.“
Isak zabručel. „Ale co když všechno, co dělám, situaci ještě zhoršuje?“
Na to neměl Dupres odpověď a dvojice zmlkla. Isak přelétl pohledem po stole. Z jídla zůstaly už jen talíře s ovocem. Hosté se teď nakláněli nad stůl a diskutovali o možných důsledcích popravy vévody Certinse. Komnatu osvětlovaly svíce na čtyřech mosazných lustrech visících z balkónu, odkud Isak vše sledoval. Železný řetěz jednoho z nich se nacházel až svůdně blízko. Isak v duchu viděl kapající bílý vosk, viděl, jak se natahuje po řetězu. Ruka mu dokonce zacukala, ale pak se vzpamatoval a zarazil se.
„Pohleď na mé věrné poddané,“ zabručel Isak a mávl pohárem. Vyšplíchlo z něj víno, dopadlo ale zpět do poháru namísto do výstřihu ženy dole. Isak s Dupresem se na sebe s úlevou zazubili, pak pokračoval: „Sedí si tam a šťastně tlachají, i když jejich pán zmizel. Aspoň někoho už přece muselo napadnout, jestli jsem náhodou nespadl po hlavě do toalety.“
„Možná vám natolik věří,“ odvětil správce, kterému se neuctivý rozhovor začínal líbit, „anebo si dělají starosti, ale etiketa jim brání dát je najevo.“
Isak pokýval s hranou zádumčivostí hlavou. „Za poslední rok mě nejednou napadlo, že mi tradice nakonec přivodí smrt.“
U stolu dole přehlušil ostatní Tilin hlas. „Ale to by lord Isak musel obejít zákon. Příklad lorda Atra a lorda Bahla jasně ukazují, že je nutné, aby se pán ovládl a nenechal se strhnout k náboženské autoritativnosti.“
„Snad, drahá,“ odvětila hraběnka shovívavě. Isak si dokázal představit, jak se Tila tváří. „Ale nemyslím si, že je nutné, aby se špinavé prádlo pralo na veřejnosti.“
„O špinavé prádlo se starají sluhové, má paní,“ připojil se Vesna, „jak jste sama důrazně poukázala. Vrchního správce Lesarla jistě překvapí, že podobná podpora přichází zrovna z vaší strany, a také ho dozajista potěší vaše přesvědčení, že se nemusí zabývat právními formalitami. Podobné věci zabírají tolik jeho vzácného času.“
„Ha, tak toho bych ráda viděla veřejně viset!“ zvolala hraběnka. „A podle toho, co jsem slyšela, se mnou lord Isak souhlasí.“
„Vrchní správce je věrný kmeni,“ prohlásil Vesna pevně, aby zadusil podobné fámy hned v zárodku. „Lesarl bude sloužit lordu Isakovi stejně dobře, jako sloužil lordu Bahlovi, a bude i nadále prokazovat Farlanu velkou službu. Teď když je vévoda Certinse pod zámkem a jeho strýc mrtev, měla byste si raději dělat starosti s nepřáteli za hranicemi než uvnitř kmene.“
„A kdo představuje větší hrozbu než ten sadistický megaloman, který dozajista bude trávit všechen čas vymýšlením způsobů, jak vašeho vznešeného pána obejít?“
„Největší hrozbou je v tuto chvíli Bílý kruh. V Narkangu se ukázalo, že jeho členové jsou našimi nepřáteli, a přestože je jejich vůdkyně mrtvá, organizace přežila. Dnes večer jste slyšela, že nejrychleji zareagovala Siala. Není pochyb o tom, proč převzala kontrolu nad Scree. Bez něj si nemohla být jistá, že vyhraje válku v Tor Milistu, což je asi její priorita, protože potřebuje uvolnit své oddíly. Až bude mít pod kontrolou jak Scree, tak Tor Milist, nikdo v Kruhu nebude moct zpochybnit její vůdcovské postavení, a to jí poskytne mocenskou základnu, na níž bude moct vybudovat silnou obranu proti nám.“
„Vaše úvaha zní správně,“ přitakal lenní pán Foleh. Podsaditý stařec byl podle vlastních slov vždy spíše obchodníkem než vojákem a s radostí postoupil autoritu v poli kmenovému hrdinovi, a to navzdory skutečnosti, že mu Vesna byl společensky podřízen. „Ale slyšel jsem, že se uvnitř Kruhu rozpoutaly mocenské boje, že mu chybí jakákoli řídící struktura. Nemohl by pokus vytvořit ze tří městských států království stejně snadno vyprovokovat vnitřní boj o moc, který by se táhl stejně dlouho jako válka o samotný Tor Milist?“
„Prvním krokem k porážce nepřítele je odhalit, co chce,“ přerušila ho hraběnka z Lehmu. Rozhlédla se zvědavě okolo stolu a zeptala se shromážděných politiků a válečníků: „Pořád nevíme, jaký cíl vlastně Bílý kruh sleduje. Neměli bychom to napřed zjistit, než se pokusíme obsadit Scree?“
Odpovědí jí bylo ticho. Motivace Bílého kruhu zůstávala tajemstvím a jediní lidé u stolu, kteří ho mohli poodhalit, mlčeli. Isak se jim pozorně zadíval do tváří. Sám toho věděl víc než ostatní, ale i tak se ještě nerozhodl, co udělá.
„Prozatím bychom měli počítat s tím, že Sialiným cílem jsou ony tři městské státy,“ řekl Vesna opatrně. „Když zabráníme, aby je získala, alespoň prozatím tak ochromíme její ambice. Ocitly se v nejisté situaci a jejich cílem bude přežít.“
„Řekl bych, že nadešel čas zasáhnout,“ zamumlal Isak, napřímil se a zvýšil hlas. „Jsem rád, že si to myslíš,“ zavolal dolů na Vesnu, „protože to dostaneš za úkol.“
Všichni překvapeně vzhlédli a lenní pán Foleh zbledl, když si uvědomil, že hlas přichází z místnosti pro služebnictvo. Zamžoural přes lustry, jako by nemohl uvěřit tomu, že Isak je opravdu tam nahoře.
„Můj pane? Co tam děláte?“
„Popíjím víno s tvým znamenitým správcem.“ Isak pozvedl pohár a ukázal, kudy přišel. „Našel jsem schodiště a napadlo mě, kam asi vede, to je vše.“ Snažil se nezubit, když uviděl, jak na něj všichni hledí s ústy dokořán, ale bylo tak zábavné sebrat vítr z plachet nejmocnějším lidem v Zemi.
„Co dostanu za úkol, můj pane?“ zeptal se Vesna. Znal Isaka natolik dobře, že ho bělookého konání nevyvedlo z míry.
„Klid zbraní v Tor Milistu nebude trvat věčně a my se musíme postarat o to, aby Priata Leferna neporazila vévodu. Odpověď by tedy měla být očividná.“
„Chcete, abychom pomohli vévodovi Vrerrovi?“ vybuchla Tila, která byla příliš rozčilená, než aby dodržela formální zdvořilůstky. Nikdo si toho ale nevšiml. Podle jejich výrazů Isak uhádl, že většina se stále snaží přijít na to, proč by vévoda dobrovolně popíjel se správcem.
„Pokud alternativou je koalice sjednocených měst Bílého kruhu na naší jižní hranici, proč ne?“
„Vévoda Vrerr je krutý despota, který už dlouhé roky týrá svůj lid,“ protestovala, „a když válku protáhneme, ještě mnohem víc jich zemře hlady. Víte, že už teď se nedokáží uživit.“
„Takže ho mám radši zabít? Mohli bychom město dobýt a rozšířit naše hranice.“
„Samozřejmě že ne.“ Tila zaváhala. „Ale víte, jak Vrerr vládne? Mučí, vraždí a při nejmenší provokaci vypaluje celé vesnice. Ani se neobtěžuje kontrolovat své vojáky. Polovina z nich jsou žoldáci, obyčejné tlupy banditů.“
„Ale s tím nic nenadělám, aniž bych ho sesadil. V tuto chvíli je jedinou možnou alternativou velitelka vojsk Bílého kruhu Priata Leferna, a to je naprosto nepřípustné. A proto můžeme, vážené dámy a pánové porotci, doufat, že je vévoda Vrerr natolik schopný, aby se ubránil, anebo mu pomoct. Jsem si plně vědom toho, že by se tamním lidem vedlo lépe pod nadvládou Bílého kruhu, jejich blahobyt by ale netrval dlouho, kdyby se v konečném důsledku ocitli ve válce s námi.“ Tohle znamená být pánem Farlanu, pomyslel si Isak smutně. Vím přesně, jaký muž vévoda Vrerr je, ale musím to ignorovat kvůli vlastním sobeckým cílům.
„Hrabě Vesno, povedeš oddíl kavalerie do Tor Milistu. Nechci, abys Vrerrovým jednotkám dodal koně nebo zbraně, ale udělej, co budeš moct, abys poškodil Lefernu. Považuj se za velitele žoldácké družiny.
Obávám se, že následky přetrvávající války nebudou náš problém. V tomto případě účel světí prostředky a utrpení je nezbytné. Kdybychom do války zasáhli přímo, museli bychom v Tor Milistu dosadit loutkovou vládu pod mojí kontrolou a dějiny dokazují, že kdykoli jsme se o něco podobného pokusili, jednalo se z dlouhodobého hlediska o špatný nápad.“
„Ty, kdo přežijí, to sotva utěší,“ poukázal lenní pán Foleh. V jeho hlase ale nezazněl ani náznak obvinění, moc dobře znal realitu.
„Máte pravdu, ale kdyby se Duchové vydali na pochod Alderskou bažinou, nečekal by je také žádný vděk. Nemůžeme za ně řešit jejich problémy. Až se zbavíme Bílého kruhu, celou situaci znovu zvážíme, ale potřebujeme najít způsob, jak neobrátit nešťastný mír ve strašlivou občanskou válku.“
Tak promluvil král, ozvalo se Isakovi v mysli. Bělooký ztuhl. Duch v jeho hlavě ještě nikdy nepromluvil tak jasně. Obvyklá ozvěna sebelítosti a nepřekonatelné ztráty byla pryč, když Aryn Bwr pokračoval: Pro soucit a morálku není při rozhodování krále místo.
A to říká muž, který povstal proti bohům? pomyslel si Isak posměšně. No tak, poraď mi.
Jsi jen ubohou kopií toho, kdo nám nikdy nebyl roven, zavrčel poslední král. Moje válka leží mimo tvé chápání. Žadoníš o radu? Prosím. Lítost je pro hlupáky. To skutky činí krále velikým. Nečinnost je zbabělství a za to tě budou dějiny nenávidět.
Vztek v hlase Aryna Bwr byl přímo hmatatelný. Isak se zprudka odvrátil od balkónu a zamířil ke schodům. Komora nad hodovní síní mu náhle připadala stísněná a dusivá.
Nikdy jsem nechtěl činit podobná rozhodnutí, pomyslel si nešťastně. Bezmyšlenkovitě oznámím své rozhodnutí, a kolik tisíc lidí tak odsoudím k smrti? Tohle není život.
Ale no tak, posmívala se mrtvá duše, běloocí přece žízní po moci, ne? V žilách ti koluje oheň magie. Na špičkách sněhově bílých prstů ti tančí zuřivost bouře. To všechno ti bylo dáno z nějakého důvodu.
Isak pohlédl na svoji ruku. Navždy byl poznamenám tím, co udělal v Narkangu, když použil moc svého boha k povraždění stovek fysthrallských vojáků a žoldáků, kteří prolomili hradby paláce krále Emina, ale změna byla jen povrchová.
„Tak jsem se narodil. Nemusím takový i být,“ zamumlal si pro sebe.
Chceš popřít vlastní podstatu? Předstírat, že jsi něčím, čím nejsi, je cesta ke zkáze. Viděl jsem to stokrát. Rozhodnutí, která budeš nucen udělat, tě zanechají uvnitř tak prázdným, jak se obáváš.
„Alespoň to bude moje volba,“ řekl Isak. „Rozhodnu se, čím chci být. Co jiného může kdokoli žádat?“
To těžká rozhodnutí dělají krále.
„Těžká rozhodnutí dělají muže. A to mi bude stačit.“