Kapitola 10
10.
Mayel přitiskl dlaň na dveře a zůstal stát. V šeru sklepního schodiště sotva zahlédl železný kruh, který dveře otvíral. Zadržel dech a snažil se přes hlasité bušení srdce rozpoznat zvuky, které by přicházely z domu nahoře. Všude panoval klid, jen okenice rachotily ve větru. Ticho náhle přerušilo pronikavé hvízdání a Mayelovi vyskočilo srdce až do krku.
Potom ale poznal, oč jde, a s úlevou se zazubil. „To jen vítr fičí klíčovou dírkou,“ zamumlal. „Idiote!“ Zámek na kuchyňských dveřích byl starý a rozbitý jako všechno ostatní v domě bez ohledu na to, jak přepychový dříve býval. Mayel sotva dokázal uvěřit tomu, že někdo mohl nechat krásné sídlo tak zpustnout, že dovolil, aby vlhkost vsákla do stěn a prken v podlaze, až zduřely a popraskaly jako přezrálé ovoce. Mnohé asi vysvětlovala okolní čtvrť, která byla stejně prohnilá a opuštěná jako nitro domu a obývaly ji jen záludné postavy, které se plížily tmavými kouty a ukrývaly se stejně tak před světlem jako před deštěm. Opat samozřejmě považoval místo za ideální. Uprchli sice ze strohé bezútěšnosti ostrovního kláštera, ale k Mayelovu pohoršení vyhledal opat Doren jeho městskou obdobu. A skutečnost, že za ni zaplatil poctivým stříbrem, dráždila mladíka ještě víc.
Mayel se ujal kuchyně a pečlivěji vydrhl. Opat se se svým studiem usadil ve sklepě a zbytek domu uzavřeli a přenechali krysám. Pracoval tady dole celou noc, rámusil a mumlal si pro sebe, zatímco Mayel podřimoval na kavalci. Když stařec konečně usnul, obvykle spával v křesle zastíněném před odpoledním sluncem, nedřímal však klidně, protože ho pronásledovaly noční můry, o nichž se odmítal bavit… Ale Mayel věděl, že mu nedávají pokoj ani ve dne.
Opat Doren nebyl nejmladší, ale Mayel tušil, že není tak starý, jak vypadá, i když měl v očích neustále znavený pohled. Možná z něj život vysávaly sny, možná něco jiného. Byl mág jako většina vrchních kněží a služba magii ani Vellernovi nebyla lehká. A dohromady to dokázalo zničit každého.
Spárami pronikalo dovnitř světlo a rámovalo dveře. Nakonec Mayel otočil železným kruhem a čekal. Spása, nebo zatracení, přemýšlel, když dveře pomalu otvíral. Trhl sebou, když panty tiše zaskřípaly, strčil hlavu dovnitř a nahlédl do sklepa.
Přímo před ním se nacházela dvě špinavá okna, kterými dovnitř pronikalo ranní světlo. Sklep se nacházel pod hlavním vchodem a byl obrácený do ulice, kde dříve jistě panoval velký shon. Vysoké dubové dveře, které kdysi představovaly velkolepý vstup do domu, byly nyní shnilé a vylomené a černá barva se z nich loupala jako kůže malomocného.
Jakoby zázrakem však žádné z oken nikdo nevytloukl ani neukradl – lidé se domu vyhýbali, i když Mayel netušil proč. Shandek trval na tom, že v domě nestraší, a ze všeho vinil strach, který mezi lidmi vzbudilo několik nedávných a nevysvětlitelných zmizení. Mayel tomu sice tak úplně nevěřil, ale opuštěný dům vypadal i nyní impozantně, proto by ho neudivilo, kdyby se k němu lidé stavěli podezřívavě. Ale na druhou stranu musel připustit, že se o místo, kterého se všichni obávali, budou jen těžko zajímat zloději, proto byl přesvědčen, že zvěsti rozšířil sám Shandek.
Mayel sundal z háku na stěně lucernu, překročil vaky plné podivných rostlin a nádoby s tmavými, vazkými tekutinami a vydal se k poškrábanému stolu uprostřed místnosti. Všiml si, že lucerny dohořívají. Kdyby se opat vrátil z procházky dřív, mohl se Mayel vymluvit na to, že doplňuje olej. Mezi stohy knih na stole rozpoznal Mayel těžké svazky, které osobně odvlekl z kláštera. Vzal do ruky ten úplně nahoře, přelétl očima vybledlé písmo a doufal, že mu napoví, na čem opat pracuje. Nápisy se daly jen těžko přečíst a nedávaly žádný smysl. Dole na stránce objevil podivnou kresbu, nezřetelné kroutící se linie, kterým nerozuměl. Naklonil hlavu na stranu, svraštil obočí a zaostřil. Díval se na vysokou postavu, která stála s taseným mečem nad rytířem ležícím na zemi. Umělec pečlivě začernil čepel inkoustem. Na řádku pod obrázkem stálo Velerův skon. Mayel předpokládal, že ležící postava je elfský princ Velere. Zdálo se, že starodávný text popisuje skutky nesmrtelného hrdiny jménem Aracnan a jeho oddanost pánovi, Mayel ale netušil, kdo onen pán je, protože text jeho jméno nezmiňoval. Stálo tam něco o bitvě mezi lučními květinami a o kouřové stěně, která Aracnanovi při svatém tažení pomohla. Část textu byla rozmazaná, jak po ní učenci v minulosti přejížděli při čtení prsty, ale Mayel nechápal, co je na ní tak důležitého. Věděl, že kniha nepochází z klášterní knihovny, nýbrž z opatovy osobní sbírky, a to znamenalo, že současný opat a možná i ti předchozí považovali ten kousek za nesmírně důležitý.
„Na tom teď nezáleží,“ řekl si Mayel, „necháváš se rozptylovat. Nejsi tady, aby sis četl, ale abys našel tu zatracenou skříňku.“
V místnosti panoval naprostý chaos. Mayel sem nesměl vstoupit už od chvíle, kdy do sklepení odtáhl stůl, u kterého opat pracoval. Pokračoval v pátrání a pod stolem objevil další draze vypadající knihu se zčernalými stříbrnými deskami. Byla zabalená do voskovaného plátna. Vypadalo to, že název je psaný rukou, slova mu ale nic neříkala – podobný jazyk nezahlédl ani v klášteře… Připadalo mu zvláštní, že byl na tak krásnou knihu název napsán ručně, ne vyražen. Pokusil se ji otevřít a ke svému překvapení zjistil, že desky jsou slepené. Neviděl žádný zámek, a ani když knihu otočil, nenašel otvírací mechanismus. Mayel přejel prstem po vnitřní části obalu z vytvrzené kůže a vyjekl, když se mu něco zapíchlo do prstu. Upustil knihu na stůl a strčil si prst do úst. Po chvíli ho vytáhl a ranku si prohlédl. Stále krvácela, ale když si ji olízl, uvědomil si, že říznutí má podivný tvar připomínající monogram, dvě propletená V. To Mayela zaujalo a srovnal ho s deskami knihy. Stejný monogram zahlédl ve snítce břečťanového listí.
„No, to je divné,“ zamumlal Mayel, obrátil knihu a znovu si ji prohlédl. Zvláštní bylo, že nenašel nic ostrého – když ale přejel po stejném místě opatrně nehtem, stříbrně se zablesklo a stejný tvar měl nyní vyražený do nehtu.
„Magie,“ vydechl užasle. Opat byl zkušený mág, ale sám Mayel žádný talent neměl. I držet knihu s tak drobným kouzlem pro něj bylo vzrušením, které utišilo bolest krvácejícího prstu.
V přízemí se ozvalo zaškrábání a Mayel sebou trhl. Někdo otevřel kuchyňské dveře. Mayel strčil pod dveře malý kamínek a právě jeho zadrhnutí o podlahou ho varovalo. Sebral lucernu, sfoukl ji a naposledy se rozhlédl po místnosti, když tu spatřil skříňku. Byla otevřená a uvnitř zůstal jen rudý sametový šátek. Lakovaná skříňka očividně něco ukrývala, teď ale byla prázdná.
Mayel tiše zaklel a zamumlal: „No, zlato vycpávky nepotřebuje.“ Se zhasnutou lucernou v ruce otevřel dveře a pustil se nahoru po schodech.
„Opate Dorene, jste zpátky,“ zvolal a dočista tak starce vylekal, protože se nečekaně objevil přímo za ním.
„Ano, ano. Dostal jsem nápad a musím si ho hned zapsat.“ Opat se podezřívavě zamračil, ale Mayel už dávno zdokonalil naivní výraz, který nasazoval vždy, když jednal se staršími kláštera.
„Měl jste zůstat venku déle. Potřebujete čerstvý vzduch. Včera večer jste skoro nic nesnědl a zase jste pracoval celou noc.“ Mayel zvedl zhasnutou lucernu, jako by předkládal důkaz.
„Ach, doplňoval jsi olej?“
„Samozřejmě, otče.“ Nakrčil tvář do nevinného zmatku. „Zakázal jste mi v laboratoři uklízet, ale světlo přece k práci potřebujete.“
Opat mladého svěřence chvíli pečlivě sledoval, pak se roztěkaně podrbal na hlavě. „To je od tebe milé.“ Nevypadal přesvědčeně, ale nedostatek spánku mu zatemňoval rozum. „Potřebuji, abys pro mě něco zařídil.“
* * *
Mayel zvedl tvář k nebi a usmál se. Slunce vyšlo sotva před dvěma hodinami, proto bylo ve srovnání s krutým odpoledním žárem stále příjemně chladno. Ulice byla navzdory krásnému ránu opuštěná, Mayel ale slyšel všude okolo neutuchající hukot města. Trhl sebou, když k němu z ohořelé ruiny chatrče nalevo dolehlo škrábání, a náhle se cítil opuštěný. Za chatrčí nic neviděl, krysu ani divokou kočku, jen holou zem a tu tam trs tmavě zelené trávy.
„Brý ráno, bratranče,“ ozvalo se za ním. Mayel se bleskurychle otočil a zpanikařil. Uvolnil se, až když poznal Shandeka, který se s jedním ze svých hrdlořezů objevil odnikud. Jeho bratranec byl statný, třiatřicetiletý muž s vlasy a kůží Farlana. Mayel byl o polovinu mladší a měl tmavší pleť a světlejší vlasy, i když si je oholil, aby se zbavil tonzury, která prozrazovala, že je stoupencem Vellerna. Bylo překvapivě osvobozující cítit vánek na uších a na zátylku. Shandek se naopak pyšnil dlouhými, řídkými vlasy, kterými se na ulicích, jimž vládl, vyznačoval.
„Lepší ráno než ta předchozí tady ve městě,“ odvětil Mayel s úsměvem. Díky šesti letům v klášteře získal kultivovaný projev a vzdělání. Shandek byl sice bohatý a měl vliv, ale Mayel věděl, že neškolený bratranec si potají velmi váží těch, kdo umí číst a psát, a přesně na to spoléhal, protože pokrevní svazky mu nemohly zajistit všechno.
„Pravda. Už nás dokonce napadlo, jestli sem temná mračna nepřitáhl tvůj opat.“ Shandek přistoupil blíž a objal Mayela paží okolo ramen. „Co opatovy experimenty? Už jsi zjistil, co má za lubem?“
Mayel zavrtěl hlavou. „Pořád mě u sebe v laboratoři nechce. Říká, že to dělá kvůli mému bezpečí, ale já vím, že se bojí komukoli uvěřit. Pokud se proti němu mohl po tolika letech obrátit Kavka, může to udělat kdokoli.“
„Stejně si myslím, že bychom měli prostě jít a sebrat mu to,“ bručel Shandekův společník s tak širokými rameny, že se i přes šest stop výšky zdál podsaditý. „S jedním starochem by nebyly žádný problémy.“
Shandek se natáhl a přátelsky pleskl společníka do ramene. „Sklapni, Brohme. Možná se schovává, ale furt je to vrchní kněz. Sotva bys vykopl dveře, obrátil by tě naruby.“
„Myslel jsem, že musí uvařit nějaký lektvar, aby mohl použít magii. To nemůže být rychlejší než nůž mezi žebrama.“
„Jen odhaluješ svoji neznalost, Brohme,“ prohlásil Mayel. „Umí čerpat sílu ze vzduchu – viděl jsem, jak lusknutím prstů zapálil oheň, takže pokud nemáš spodní prádlo z oceli, pochybuji, že by ti nůž k něčemu byl. A pokud by to nefungovalo, může povolat Vellernova aspekta a tomu by určitě vadilo, kdyby ses pokusil opatovi ublížit. Jeho aspekt-průvodce se jmenuje Erwillen Velký lovec a má tak velké drápy, že by ti snadno urval hlavu, a trojzubec, na který by ji pak narazil. Pomočil by ses, jen bys ho spatřil.“
Velký muž udělal krok vpřed a zaťal ruce v pěst, ale Shandek se postavil mezi ně a zasmál se. „Klid, příteli. Mayele, dokud se nedokážeš ubránit, dávej si pozor na pusu. Brohm není takový hlupák, jak si myslíš, ale je třikrát větší než ty. Brohme, chci si promluvit s bratrancem o samotě. Ty vyhlížej temného muže.“
Brohm zamručel, střelil podmračeným pohledem po Mayelovi a vydal se k rohu ulice vzdálenému několik yardů.
„Temný muž?“ zeptal se Mayel a díval se, jak Brohm odchází.
„Něco jsme se doslechli, ale podobné věci by studovaného muže neměly zajímat. Možná to má co dělat s lidma, kteří se tu v poslední době ztrácejí. Obyčejně bych řekl, že si zdejší prostě vymýšlejí, ale od začátku roku se tu objevilo tolik divných lidí, že už si tím nejsem jistý. Možná o nic nejde, ale raději bys měl mít oči na stopkách, dávat si pozor na cizince, kteří se tu potulují sami, a na podobné věci.“
„To udělám. Díky za varování, bráchanče.“
„Dobře. Takže co mi můžeš říct?“
„Málo. Zkoumá starodávné dějiny, mezi jiným hlavně Velkou válku. Neměl jsem dost času to tam prohledat. Nevíš, jestli nás Kavka nesledoval až sem?“
„Nic jsem neslyšel, ale moji lidé nejsou v některých čtvrtích zrovna vítaní, takže to nevím jistě.“
„S tetováním pozornosti jen tak neunikne,“ poznamenal Mayel a vysloužil si varovný pohled od Shandeka.
„To ani tvůj opat a udržet v tajnosti jeho přítomnost nebylo vůbec jednoduché. Stojíš mě peníze, chlapče. Nevadí mi to, ne když má rodina problémy, ale opat pro mě nic neznamená a já začínám přemýšlet, proč ho tu vlastně trpím.“
„Vyplatí se ti to, slibuji. Má u sebe nějaký artefakt, přinejmenším relikvii, a ten snadno prodáš nějakému sběrateli.“
„A přinejlepším?“
„Mohl by to být magický předmět. Knihovny v klášteře byly rozsáhlé a mnoho cel v nich zamčených. Myslím, že některé věci v nich úmyslně tajili před zbytkem Země, protože se obávali, aby ostrov nebyl napaden.“ Zadíval se na Shandeka, který se i nadále mračil. Nelíbilo se mu, že neví, co se děje, a Mayel poznal, že mu dochází trpělivost.
Nakonec Shandek kývl. „Dobrá, ale nemarni zbytečně můj čas, rozumíš? Ještě jsme si nepromluvili o ceně za tu věc. Raději bychom to měli vyřešit rychle. Není nic horšího než dohadovat se s vlastní krví, co říkáš?“ Po Shandekově tváři se rozšířil afektovaný úsměv. Vždy rád vyjednával z pozice síly.
„No, určitě už jsi uhádl, že se nechci vrátit, takže pokud je to relikvie, rozdělíme se o zisk a já pro tebe začnu pracovat. Moje úřednické dovednosti bys mohl využít.“
Shandek vybuchl smíchy a udeřil ho do zad.
„Počkej, napřed mě vyslechni,“ protestoval Mayel. „Podmínkou je, že si výdělkem koupím podíl – nechci být přirozeně rovnocenným partnerem, jen mít podíl na zisku. Vím, že se ti nelíbí být něčím vazalem a tohle by ti mohlo pomoct.“
„Raději by sis měl dávat pozor na jazyk,“ řekl Shandek tiše. „Pavoukovi se podobné řeči nelíbí a ví toho víc než já. Kdyby tě teď slyšel, stálo by nás to krk. Mě jenom proto, že jsme bratranci, a po tom, co by tě zabil, by mi už nikdy nevěřil.“
„Je opravdu tak paranoidní?“
„Musíš se ptát? Znám ho už deset let a pořád je pro mě hádankou. Nikdy jsem se s ním nesetkal, neznám ani jeho skutečné jméno.“ Shandek zvedl levou ruku a zahýbal pahýlem malíku, který hyzdily klikaté jizvy. „Tohle bylo přátelské varování, když jsem se o něj začal příliš zajímat. Jiné muže zabil, když to odmítli pochopit.“ Ukázal na ulici vedoucí do středu města a tiše pokračoval: „Slyšel jsem, že před pár dny odvolal rozkaz. To se nikdy dřív nestalo. Chceš se projít Jatkama? Podívat se na stará místa? Slyšel jsem, že rozpadlé divadlo teď obnovuje nějaká divadelní společnost – od chvíle, co ho před dvěma lety tvůj starý přítel podpálil, na tu zříceninu nikdo nesáhl.“
„Starý přítel? Kdo? Shirrel?“
„Přesně ten. Nikdy jsem nepochopil, proč ses s tím bastardem kamarádil, ale…“
„Proč jsme byli přátelé?“ zvolal Mayel. „Možná jsem byl mladý, ale ne hloupý. Když chtěl být Shirrel tvým přítelem, byl jím. Pokud ses ovšem nechtěl probudit v plamenech.“
„No, to už se teď nestane. Ten cvok se rozhodl zůstat v hořícím divadle. Možná nechtěl propásnout svoje představení?“
„Nechtěj po mně, abych ti vysvětlil, jak fungovala jeho mysl.“ Mayel byl příliš ztracený ve vzpomínkách na chudobu a dětinskou zášť, než aby si všiml Shandekova pokusu o vtip. „A cos to říkal o divadelní společnosti?“
„Ach ano. Poslali někoho, aby od herců vybral drobný projev úcty k Pavoukovi, a ukázalo se, že si ho společnost vůbec neváží.“
„Zešíleli?“
„Možná. Pořádně tomu chlapovi namlátili. Vypadá to, že pro ně pracuje pár albínů, zvrácených, holohlavých hajzlů, kteří pobíhají okolo bosí a tlachají nějakým nesmyslným jazykem. Museli přijít z Pustiny nebo tam odněkud, protože jsem nikdy nikoho podobného neviděl. Prý se už několikrát porvali v hospodách a pijou jako Chetsové. No, pořádně poslovi zvalchovali záda a vyhodili ho na ulici. Vypadá to, že už možná nikdy nebude chodit.“
„A Pavouk rozkázal, aby celé místo znovu podpálili?“
„Přesně. Ale nedošlo k tomu, nevím proč, a hned další den Pavouk rozkaz odvolal. Prý se s nimi ‚dohodl‘ a máme je nechat na pokoji.“ Shandekovi se očividně nelíbilo, že není o všem informován, divadlo totiž leželo na hranici jeho území.
„Vypadá to, jako by se bál.“
„Taky si myslím. Tihle albíni musejí být dost nebezpeční, když se jich ten bastard bojí.“
„Tak proč tam jdeme?“
Mayelův výraz asi prozradil jeho pocity, protože Shandek vybuchl smíchy. „Ne, nechci, abys s nima bojoval, ty tupče! Pavouk řekl, že se do nich nemáme pouštět, a já se mu nemíním postavit.“ Shandek zamával Mayelovi před obličejem káravě prstem. „Ale neřekl, že si s nimi nesmíme přátelsky popovídat. Zajdeme za nima, promluvíme si – a uvidíme, co se nám podaří zjistit. Je možné, že jsou šílení a prostě měli štěstí, ale o tom pochybuju. Ne, mají v rukávu nějaký trumf a já chci vědět jaký. A taky je tu zlaté pravidlo života.“
„Jaké?“
„Na tajemství se dá vždycky vydělat. Něco se děje a možná budou potřebovat někoho, kdo se tu vyzná a dokáže věci rychle a potichu zařídit. Anebo by nám úřady mohly zaplatit za informace.“
„A když přitom získáš mocné přátele?“
„Tím líp, chlapče,“ prohlásil Shandek a zachechtal se. „Vždycky říkám, že nový přítel zahřeje u srdce.“
* * *
Jatka byla místem temných, úzkých uliček. Vedly tudy jen dvě široké ulice a ty ucpaly stánky a káry, sotva tu položili dlažební kostky. Páchlo to tu stejně, jak si Mayel pamatoval: po hnijící zelenině, splašcích a žluklém mase. Stoku uprostřed ulice ucpaly krvavé vnitřnosti a maso, kterým opovrhla i zdivočelá zvířata. Bylo to doupě malých domků, které přivolaly záplavu vzpomínek. Tady se Mayel narodil, tady se mu dostalo první výchovy. Přes veškerou špínu tvořili zdejší lidé semknutou komunitu a Mayel na sobě v tu chvíli cítil upřené pohledy těch, kteří nelibě snášeli, že tu muž, jehož slovo bylo v Jatkách zákonem, tak veřejně předvádí cizince.
„Chceš se podívat na váš starý dům? Pronajal jsem ho koželuhovi a jeho rodině – osm ječících spratků, kteří jako by tobě a tvojí sestře z oka vypadli.“
Mayel zavrtěl hlavou. Nevěřil, že by jeho hlas neprozradil emoce, které jím zmítaly. Jatka mu připadala menší, drsnější a sešlejší než dřív, kdy neznal nic jiného. Hlodal v něm pocit viny. Odešel s otcem a pevně přitom objímal sestru, aby ji neztratil v davu prchajících lidí. Matka zatím ležela na jediném lůžku v chatrči, kterou nazývali domovem, a umírala na bílý mor. Posledním dechem je vybídla, ať utečou. Pořád viděl krvavou pěnu, která jí bublala na rtech, když je prosila, aby se zachránili.
Otec se z nějakého důvodu rozhodl, že je zachrání služba Vellernovi – a možná měl pravdu, i když se Mayel v klášteře dozvěděl, že bílý mor není tak nakažlivý, jak si ubožáci myslí. Ať už byla pravda jakákoli, vydali se na pouť na Ptačí ostrov. Po týdnu klopýtání po venkovských cestách sestra upadla a už nenašla sílu znovu vstát. Při té vzpomínce se mu pokaždé stáhl žaludek. Tehdy nebyl schopen otce nenávidět, později si ale vše vynahradil.
„Rozumím.“ Shandekův hlas zněl tišeji. Znal začátek příběhu a viděl bolest v Mayelově tváři. „Nikdy jsi mi neřekl, co se stalo s tvým tátou.“
„Zemřel,“ odvětil Mayel mdle. „Po několika měsících poznal, že klášter, kde nepěstují víno, není pro něj. Pokusil se utéct na člunu. Zabily ho Děvky.“
„Děvky?“
„Útesy okolo ostrova. Mniši vždy tvrdili, že jen lidé, kteří celý život rybaří na jezeře, jimi dokáží proplout. Vesničané tamtudy nesmí sami, dokud jim není třicet. Všichni ostatní skončí roztříštění na Děvkách.“
„Aha.“ Shandek zmlkl. Soucit byl emoce, kterou sotva znal. Co mohl říct? Lítost byla pro ženské a on se o ni nemínil pokoušet. Místo toho raději přejížděl očima po známých liniích domova. Po třiceti třech letech na těchto ulicích rozpoznal i tu nejmenší změnu, ať už zvrat štěstěny, který umožnil lidem opravit příbytky, anebo náznak toho, že některý z obyvatel začal víc pít než pracovat. Shandek dával na podobné lidi dobrý pozor. Naprostá bída a chudoba byly nepřípustné. Vždycky říkal, že je nutné ovce napřed vykrmit, než je ostříháte.
Divadlo zabíralo otevřený prostor na východním okraji Jatek, kde rušná Dlouhá ulice na hranici čtvrti náhle končila. Když lidé opustili úzké uličky Jatek, vždy chvíli mrkali a mžourali v oslnivém světle hlavní třídy. Shandek se vyhýbal kárám a proplétal se davy lidí, které plynuly sem a tam, a vedl bratrance k nízkým stánkům a trakařům kolem divadla, které nevědomky napodobovaly kruh svatyň okolo Šesti chrámů dál na severu. Dvojice vrb částečně zakrývala velkou část jižní strany divadla, ale Mayel viděl, že práce jsou v plném proudu.
„Přidávají další patro?“
Divadlo obklopovala ze tří stran zeď ze šedého kamene. Jeviště bylo zapuštěné hluboko do země a budova nad ním měla střechu na úrovni ulice. Připomínala skladiště a sloužila jako kanceláře a zákulisí. Mayel hádal, že právě tam zemřel jeho rádoby přítel.
Nízká stěna ukrývala místnosti s rovnou střechou a obklopovala velkou část pozemku. Ve srovnání s prostory uvnitř vypadala malá, jako hračka s nesprávnými proporcemi. Mayel si vzpomínal, že divadlo bývalo působivější, a to i bez dřevěné nástavby na zdi.
Jak se s Shandekem blížili, spatřil dělníky a lešení a před nimi káry, na nichž prodávali obchodníci a rozruchu za sebou si nijak nevšímali.
„Další patro,“ potvrdil nakonec Shandek.
Zastavili se u řeznického stánku. Žena, která ho obsluhovala, měla na sobě volné hnědé šaty bez rukávů a s hlubokými výstřihem a Mayel rozpoznal na látce tmavé flíčky krve. Zadíval se na ženu, která apaticky klouzala očima po ulici před sebou. Bledou kůži měla napnutou na kostech, které vypadaly na její tělo příliš velké. „Známka škodlivého návyku,“ zamumlal.
„Hm? Aha, tahle.“ Shandek nakrčil nos a Mayel nedokázal říct, jestli odporem, nebo hanbou – ten, kdo ženě zboží dodával, měl Shandekovi odevzdat podíl na zisku. „Tahle se snaží pomalu zabít. Před šesti týdny zemřely její děti při požáru a příštích šesti se už nedožije.“
Žena náhle vyskočila, protože se z lešení za ní ozvala hlasitá rána. Vylekaně se otočila, jako by vyhlížela nebezpečí. Stěna vzdálená několik yardů byla prázdná a jednotvárná, ale žena zírala přesto na ni, ne na okna v novém patře.
„Lidi říkají, že se pomátla už před požárem,“ pokračoval Shandek, „že ho způsobila sama, proto je tak nervózní a tvrdí, že po jejích holčičkách jdou démoni. Prý podpálila dům, aby zahnala stíny. A teď nemá kde žít. Buďto přespává v chrámech, kde ohně hoří celou noc, nebo je ještě před setměním v opiovém doupěti. Její manžel bude někde poblíž, nemůže ji nechat ve stánku dlouho samotnou.“
Shandek zmlkl, chvíli se na ženu mračil, pak postrčil Mayela k hlavnímu vchodu do divadla. „Lidi se bojí stínů a ulicemi se prý toulá temný muž. S tímhle městem není něco v pořádku.“
Mayel neodpověděl a podřídil se bratrancovu strkání. Znovu vykročili, jak nejdéle to ale šlo, nespouštěl ženu z očí. Něco v její tváři jím otřáslo. Na okamžik se mu zdálo, že slyší křik a praskání plamenů. Potom zahnuli za roh a kouzlo bylo zlomeno.
Hlavní vchod byl otevřený a čerstvě natřený – když zabočili do vrat, musel Shandek prudce zpomalit, aby se vyhnul muži, který dřepěl u pravého křídla a dokončoval složitý obrázek.
Mayel se zastavil, pohlédl na obraz a pokusil si ho představit dokončený. Shandek zamumlal omluvu, protože nakopl malířův vozík. Podobný obraz Mayel nečekal, nijak totiž nelákal na rozkoše uvnitř.
„Zlomený oštěp, Pět manželek na moři nebo i Boží vítězství by byly lepší volbou než tohle,“ zabručel Mayel.
Na obrazu se skvělo žulově šedé nebe s rozbouřenými mračny a dozvuky bitvy v údolí. Nad vším se tyčil obrovský hrad s pěti mohutnými věžemi. Jedna byla zborcená a olizovaly ji plameny vyvedené tak věrohodně, že Mayelovi připadaly skutečné. Před hradbami stály Smrtky, násilnické aspekty Smrti, které ztělesňovaly nejděsivější způsoby jak zemřít. Vyzáblý Voják hleděl na mrtvé u svých nohou a Hořící muž na kopečku vzpínal ruce jako mučedník. V pozadí se nejasný obrys Velkého vlka plížil stíny za kořistí a Kat se se sekyrou na rameni opíral o kus kamene. Zvláštní bylo, že to Chřadnoucí královna se pyšnila nejjemnějšími detaily. Mayel cítil, jak se do něj zařezávají její světle šedé oči. Rty tenké jako čepele nožů měla pootevřené, jako by se chystala promluvit.
Cítil na kůži její studený dotyk. Matka nebyla jediná, koho Mayel spatřil umírat na nemoc. Viděl lidi, kteří kvůli krutosti Chřadnoucí královny trpěli strašlivými muky celé měsíce. Okrádala oběti o všechno, o osobnost i o život, který její pán vyžadoval. Byla sice bohyně, ale Mayel ji nenáviděl za to, čím je.
Planině pod Smrtkami scházely detaily. Hranaté obrysy napovídaly, že je posetá povražděnými lidmi a tvory. Zběžné provedení jen posílilo hrůzu masakru. Planinu obklopoval vysoký hřeben barvy písku. Mayel si ho prohlédl bedlivěji a spatřil ve skále drobné detaily připomínající žilky ve dřevě. Zachvěl se, protože mu připomněly borovicové bedny, v nichž bohatí lidé pohřbívali mrtvé.
„Bozi, chlape,“ zvolal Shandek, „vy ale máte talent. Nic lepšího jsem v životě nespatřil.“
„Děkuji, pane. Je to…“ Malíř zmlkl a pohlédl ze Shandeka na obraz. Byl to malý muž, jehož temná pleť prozrazovala, že pochází ze Západu, a přestože měl na sobě obyčejné hadry, tvář měl čistou a vlasy pečlivě zastřižené. Tvářil se omámeně, zmateně, jako by nemohl uvěřit tomu, že něco podobného namaloval. „Je to určitě mé nejlepší dílo.“
„Nevěděl jsem, že se zajímáš o umění,“ řekl Mayel bratranci. Nedokázal od obrazu odtrhnout oči.
„Ach, už jsem ho spoustu viděl.“ Shandek se zazubil.
„Kde? Nejsi přece sběratel.“
„Ne, ale hodně jsem toho navštívil. Kompliment, příteli. Můžete nám říct, kde najdeme muže, který to tu má na starosti?“
Malíř sebou trhl a ukázal štětcem dovnitř. „Minstrel bude v jedné z lóží. Sedí ve stínu. Když půjdete dovnitř, brzy si vás najdou.“
„Kdo?“ zeptal se Shandek, ale malíř už se vrátil ke svému dílu. Shandek prošel branou a nahlédl do šeré, stísněné komnaty, kde obyčejně sedávali pokladní a počítali mince, zatímco do divadla proudili lidé. Byla zatím prázdná, dokonce i bez stolu či židle.
Napravo i nalevo vedly chodbičky k sotva dva yardy širokým skladištím na vnější straně zdi a k lóžím pro bohaté na té vnitřní. Přímo před nimi pak vedlo krátké schodiště do samotného divadla.
Shandek po něm vyběhl, otočil se a pokynul Mayelovi. Mladík zaváhal, protože ho obraz na dveřích nesmírně zneklidnil. Stylem mu připomínal náboženské ikony, staré, posvátné obrazy, na které byli tak pyšní na Ptačím ostrově.
Za sebou cítil Brohmovu tíživou přítomnost. Držel se za nimi a nevstoupí, dokud nevejde Mayel.
„Proč jsi chtěl, abych tě doprovodil?“
„Proč?“ Shandek nafoukl ledabyle tváře. „Vlastně jsem k tomu žádný důvod neměl, bratranče. Potřeboval jsem si s tebou tak jako tak promluvit a napadlo mě, že by tě to tu mohlo zajímat. A taky jsi chytřejší než já. Tihle komedianti by mohli říct něco chytrýho a já bych nevěděl, jestli mám kývnout, nebo je bodnout.“
Mayel si povzdychl a vydal se do schodů. Něco mu hlodalo v mysli. Nechci tady být, ale čeho se tolik bojím? Kavka tu nebude, ale čeho ještě se mám bát?
V tu chvíli vyskočila zpoza Shandeka postava a popadla ho kolem ramen paží bílou jako kost. Shandek vyjekl a pokusil se otočit, ale útočník ho držel pevně a tiskl mu ruce k tělu. Mayel uviděl přes Shandekovo rameno bílou, bezvlasou hlavu a záblesk zubů. Bratranec se zuřivě vzpíral. Brohm Mayela odstrčil a rozběhl se ke schodům, než ale k pánovi dorazil, uskočil albín dozadu a bez námahy odhodil Shandeka stranou.
Brohm zvedl masivní pěst a zaútočil, ale albín byl rychlejší. Vrhl se vpřed, sehnul se a zasadil Brohmovi do břicha takovou ránu pěstí, že obrovského muže zastavil uprostřed útoku. Brohm zalapal po dechu a padl na kolena, albín ho chytil za krk a hodil ho za pánem. Mayel slyšel, jak se Brohm kutálí dolů po hrubě otesaném schodišti. Potom se rozhostilo ticho.
Když se albín obou mužů zbavil, zastavil se a bezvlasá hlava mu ve slunci doslova zářila. Na sobě měl krátké kalhoty a košili s rukávy odříznutými vysoko nad zápěstím. Mayel se zadíval na albínovu znetvořenou tvář a přemýšlel, jestli je vůbec člověk. Vypadalo to, jako by bůh stvořil albína z bílého jílu a podle přesných instrukcí, nikdy ale neviděl skutečného člověka. Rysy měl hladké, ale čelist vystouplou a silnou a obrovské oči skoseného mandlového tvaru úplně černé. Když do nich Mayel pohlédl, cítil, jak mu ze srdce uniká teplo, jak ho vtahují na chladné, nemilosrdné místo.
Odtrhl oči stranou a albín ho dál pozorně studoval, jako by byl nějaký hmyz nebo králík, který překvapil vlka tím, že neutekl. Pohlédl dolů. Albín byl bosý a Mayelovi se zadrhl dech v hrdle, když si uvědomil, že na velkých nohou má jen dva prsty s krátkými, stočenými drápy na konci.
„Myslím, že to stačí,“ ozvalo se odněkud. Albín se zprudka otočil, rychle ale sklopil oči. Ukázal na Mayela a hbitě se stáhl.
„Prosím, přistupte blíž. Můj hlídací pes vám neublíží.“
Mayel zíral vyděšeně do otevřeného hlediště, dokud ho ze ztuhlosti nevytrhla záplava nadávek. Rychle vylezl nahoru po schodech.
„U Karkarnova uchcaného dechu!“ zasténal bratranec. „Vrazím tomu malíři štětec do prdele, takže bude malovat jenom jazykem.“
„No tak, no tak,“ káral ho hlas. Mayel spatřil v jedné z lóží s nohama opřenýma o zábradlí pohodlně rozvaleného muže v oděvu minstrela. Na krku mu visel zlatý řetěz se zvláštními, mincím podobnými disky ozdobenými drahokamy. Z klobouku mu trčelo paví pero. „Jsem si jist, že vám malíř nelhal, a za skutky jiných ho jen sotva můžete vinit.“
Shandek vstal. Brohm seděl dál na zemi a držel se za břicho. Ani jeden nevypadal vážně zraněný.
„Přišli jsme si jenom promluvit. Nemusel jste na nás hned poštvat vlky,“ bručel Brohm.
Minstrel si odfrkl. „Jsou to psi, ne vlci.“
„Podle mě vypadají jako vlci,“ odvětil Shandek, oprášil se a postavil se vedle Mayela. Albín ustoupil do stínů další lóže. Mayel se rozhlédl po divadle, po prázdných řadách kamenných schodů obklopených stísněnými lóžemi pro bohaté shlížejícími dolů na malý kruh udusané země. Mayelovi se zdálo, že v hlubokých stínech zahlédl další bílou tvář.
„To je rozdíl. Vlci nepřijímají rozkazy, nedají se zkrotit.“
„A tihle jsou podle vás zkrocení?“ užasl Shandek a promnul si místo na spánku, kde se mu začínala vybarvovat modřina.
„Jistě. Poslouchají bez odmlouvání, a protože jsem jim přikázal, aby zastavili každého, kdo se sem odváží vstoupit, poslechli očividně s velkým nadšením. Netvrdil jsem, že jsou méně nebezpeční než vlci, právě naopak. Shandeku, to bys měl přece chápat.“ Minstrelův hlas byl tichý a plný posměchu.
Mayel se cítil pošpiněný.
„Proč bych měl?“ zajímal se Shandek. „Ještě nikdy jsem se s těmihle bastardy nesetkal.“
„Měl bys, protože přece pořádáš psí zápasy,“ vysvětlil minstrel. „Jejich divokost předčí vše, co dokáže vlk. To lidi z nich dělají nebezpečné bestie – muži zprznili vlka, udělali z něj ještě nebezpečnějšího netvora a stvořili ho k obrazu svému.“
„Zní to, jako byste s tím nesouhlasil,“ vložil se do hovoru Mayel, „ale přesto psy a jejich divokost využíváte.“
„Já že nesouhlasím?“ Minstrel se usmál a odhalil ve snědé tváři bílé zuby. „Vůbec ne. Vlci byli přetvořeni v psy, aby sloužili jistému účelu, a ten, kdo je kontroluje, je zodpovědný za to, co provedou. Jak čas běží, všechno se mění. Kdo se snaží proti změně bojovat, křičí, aniž by měl v plicích vzduch.“
„Myslíte tím, že je němý?“ zeptal se Mayel, kterého minstrelův hlas skoro zhypnotizoval.
„Utonulý.“
Mayel cítil, jak ho minstrel vtahuje do sebe temným, pronikavým pohledem. Byl to jen obyčejný muž, Mayel hádal, že odněkud z jihu, ale stejně jako oči albína postrádaly i ty jeho lidskost. „Ale odkud se vaši psi vzali?“
„Zcestoval jsem velkou část světa, dokonce i Pustinu. Je to podivnější místo, než si lidé myslí. Změna je tam velmi drsnou záležitostí. Přežijí jen ti nejsilnější.“
„Okamžik,“ přerušil ho Shandek. „Moje jméno…?“
„Jak bych o tobě mohl neslyšet?“ skočil mu minstrel hladce do řeči. „Jsi tu pánem.“
„Znát moje jméno je jedna věc, poznat můj obličej něco docela jiného. A máte víceméně pravdu, tahle čtvrť mi patří a já nemám rád, když se do ní stěhují cizí lidi.“
„A přesto sis přivedl jen jednoho poskoka. Tady ten mladík nevypadá zrovna hrozivě.“
„Na něm nezáleží. Kdo jste?“
„Jistě víš, jak skončil poslední muž, který sem vpochodoval. Nemyslíš, že se chováš trochu vlezle?“ Minstrel si sundal nohy ze zábradlí a postavil se, jako by chtěl vyjít z lóže, zůstal ale stát ve stínech.
„Nejsem tady, abych rozbíjel hlavy, dokud nedostanu zaplaceno, to je Pavoukova parketa. Jen jsem se přišel ujistit, že v mojí čtvrti nenastanou žádný potíže – a možná uzavřít obchod.“
„Ach, takže obchodník. Výtečné zprávy. Někdo, kdo zná cenu věcí a lidí. V tom případě možná stojí za to v rozhovoru pokračovat.“ Minstrel se dotkl střechy klobouku. „Jmenuji se Rojak. Napijete se se mnou?“
Vytáhl odněkud láhev z vypálené hlíny a postavil ji na zábradlí. Mayel si všiml, že malba na ní je oloupaná a popraskaná – vypadalo to, že malíře čeká další práce, až dokončí obraz na velkolepých dveřích. Láhev následovaly čtyři šálky velké sotva na půl prstu.
Rojak vytáhl z láhve zátku a do každého šálku nalil trochu čiré tekutiny, potom je nabídl Shandekovi, Brohmovi a Mayelovi. Mayel přičichl. Alkohol pronikavě voněl jako tvrdá brandy s… že by s broskví? Chutnal ale mdle, proto rychle polkl a snažil se ignorovat pálení.
„Nádhera. Teď jsou z nás přátele.“
„Vypadá to tak,“ souhlasil Shandek. Rozhlédl se po divadle. „Takže vy jste majitelem téhle společnosti?“
„Vůdcem. Náš pán je tu, no, vlastně jen duchem.“ Rojak se lstivě usmál. „Píšu hry. Herci zařizují věci ve městě, než připravíme divadlo.“
„Platí vás Siala?“
„Proč si to myslíš?“
„Právě převzala vládu nad městem. Vypadá to, že Bílý kruh není tak oblíbený, jak věřila. Možná se snaží město získat pro případ, že nás napadne Farlan nebo něco podobného.“
Rojak povytáhl obočí. „Na muže, kterého by někteří nazvali ‚místním kriminálníkem‘, máš bystrý úsudek. Ale ne, nenajala si nás.“
„Tak proč Scree?“
„Bylo nám řečeno, že by tu mohli využít náš talent.“
„A kdo, prosím vás?“ odfrkl si Shandek. „Nechci být hrubý, mistře Rojaku, ale nemyslím si, že by Scree bylo správnou volbou. Tohle město není bohaté ani kultivované, tedy aspoň ne ve srovnání s jinýma. Prý jste získali divadlo na zbytek roku, ale přijde jen málo lidí, aby se za peníze podívali na vaše hry. A pokud vypukne válka, bude to tu pro vás ještě těžší.“
„Tvá starost mě hřeje u srdce. Ale já věřím. Chceme předvést celou řádku her. Během několika týdnů dílo vyzkoušíme a zdokonalíme. A až skončí léto, budeme připraveni vyrazit dál do Země.“ Rojakovi se zaleskly oči. Hleděl přímo na Mayela a ten pohled plný zkrocené divokosti poznal. Spatřil ho v očích klášterního bratra, který si liboval v týrání nejmladších noviců. Ale tohle bylo ještě horší. Minstrel nebyl žádný slintající zbabělec a toužil získat celou Zemi. Jeho potěšení bude bolestí národů. A až se civilizace zhroutí a lidé se před ním budou krčit, jeho jemný úsměv se ještě rozšíří. Mayel se snažil neroztřást.
„Zvolili jste si divnou dobu na předvádění her,“ poznamenal Shandek. „Podle toho, co jsem slyšel na ulici, žijeme v temných časech.“
„Proto budou lidé potřebovat rozptýlení.“
„Nedokážu si představit, že by byli ochotní za ně platit. Pokud dojde opravdu k válce s Farlanem, budou lidi potřebovat každou pencí na jídlo, a i tu jim ještě z půlky zdaní. Řekl bych, že si víc vyděláte jako vojáci nebo osobní strážci nějakého obchodníka. Vaši psi by dokázali stejně dobře chránit člověka jako divadlo, a dostal byste líp zaplaceno.“
„Moji psi jsou stejně oddaní umění jako já.“ Rojak ukázal hlavou na albína, který postával ve stínu jako duch. „Ubohé šarvátky mocných nás nezajímají. Naše místo je tady a tady taky zůstaneme a budeme šířit naše poselství, až se dostane ke každému muži, ženě a dítěti v Scree. Staneme se svědky změn, které jsem vyčetl z mincí, a Scree ovládne bouře, již sem přivolá někdo větší, než je Bílý kruh.“
Mayel o krok ucouvl. Minstrel konečně přestal šeptat a jeho ruce, které měl dříve pobožně sepnuté, nyní rázně gestikulovaly. Přeskočil zábradlí.
Rojakova slova se rozléhala Mayelovi v hlavě a rachotila jako kosti padající na náhrobky. Minstrelův nečekaný zápal ho vylekal. Pohlédl na bratrance, který se tvářil stejně překvapeně.
A pak bylo po všem. Rojak opět ztuhl, sepnul ruce, upřel pohled na zem a sotva dýchal, jako by se tiše modlil. Zdálo se, že jejich přítomnost ani nevnímá.
Shandeka ovládl stejný zmatek jako Mayela. Stali se právě svědky kousku dramatu, spisovatelova výstřelku, nebo v tom bylo něco víc? Mayel se ustaraně kousl do rtu.
Uplynulo dvacet zabušení srdce. Rojak se stále nepohnul, ale jeho hlava a ramena se nyní koupaly v slunečním svitu tak jasném, že Mayelovi začaly slzet oči.
Nakonec zamumlal: „Do města vstoupila moc.“
Mayel sebou při krutém, sametovém šepotu trhl.
„Vyděšeně a tajně se krade nocí. Hrají se hry, je třeba osnovat plány a prolít krev. Na jaře vše spláchne očistný déšť a nově zrození povstanou z krve mrtvých.“ Rojak trhl hlavou vzhůru a černé zorničky se vpálily do Mayelovy kůže jako žíravina.
Mayelovi se stáhly hrůzou vnitřnosti, jako by mu žhavý pohled spálil útroby.
„Dobře si rozmysli, jaké hry chceš hrát, vrabčáku. Nad ulicemi se vznáší orlové a v stromech sedí supi. Ty a tobě podobní jim padnete za kořist.“
Mayel klopýtl dozadu, jako by ho uhodil. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Koutkem oka zachytil pohyb, tmavé zatřepotání vzadu na jevišti. Na mysli mu vytanula vzpomínka na tetování převora Corciho, na peří, které zdobilo Kavkovy líce a čelo jako helma.
Mayel se obrátil na útěk. Shandek zavolal jeho jméno a natáhl se po něm, ale Mayel propadl strachu, který ho provázel už celé měsíce, a vyklouzl bratranci z prstů. Přestože měl v patách strašlivý přízrak, nemohl si pomoct a otočil se. Jáma s jevištěm byla až na stíny prázdná. Schodiště vedoucí dolů ozařovalo jasné slunce, jen do vrcholu se ostře zařezával stín střechy.
Něco přimělo Mayela zaváhat. Sešlapaný schod s odštípnutým okrajem. Nepřerušená linie stínů. Stín budovy za Rojakem. Znovu vzhlédl. Minstrel se nepohnul. Jeho hlava se stále koupala v jasném ranním slunci, které mu vycházelo za hlavou a halilo levou část tváře do tmy.
Když Rojak spatřil Mayelův zděšený výraz, chladně se usmál a odhalil malé, ostré zuby.
„Kde… kde je jeho stín?“ zašeptal Mayel nechápavě. Opět se zahleděl na rovnou linii stínů střechy za Rojakem a u páteře ho zamrazilo. Spolkl výkřik, mávl rukou na bratrance a dal se na útěk, jako by měl za patami všechny netvory Ghenny.