1.

Na vrcholu dlouhého, mírného stoupání přitáhl Isak uzdu hřebci, opřel se o hrušku sedla a zadíval se na krajinu před sebou. Společníci se k němu na hřebenu připojili a mlčky si užívali výhled. Bylo nádherně slunné odpoledne a teplý vánek k nim z rozlehlé louky přinášel vůni suché trávy a divokých květin. Zvlněnou pláň jen tu a tam přerušoval shluk stromů, jinak se táhla plných tucet mil až k okraji lesa. Ještě dál pak tmavá skvrna prozrazovala jezero.

Isak si les pamatoval z dřívějška, kdy jako neznámý, nedůležitý chlapec cestoval s karavanou. Nyní byl vévodou a jeho život se od toho předchozího nemohl lišit víc. Lesem vedla jen jediná cesta pokrytá kobercem jehličí a táhla se pod vysokými korunami obrovských starých borovic. Přestože se les rozkládal před farlanskými hranicemi, navozoval pocit poslední domovské bašty, za kterou se Země otevře a vpustí všechny do svého nitra. Po jeho pravici se nacházelo pět kopečků porostlých kručinkou a Isak si pamatoval, jak vypadají z opačné strany. Vršky mu vždy připadaly příliš souměrné a pravidelné a ze strany připomínaly obrovského hada plazícího se z doupěte ve svahu, na kterém právě stáli.

Carel, velitel Isakových gardistů, přítel a učitel, mu vyprávěl o bitvách, které se strhly jen kvůli tomu, že se kopečky podobají hadovi, vyvolenému zvířeti boha Nartise. Pánové Tirahu to v minulosti považovali za dostatečný důvod k tomu, aby si na ně činili nárok a považovali je za jedinou skutečnou hranici mezi národy, nikdy se jim ale nepodařilo území udržet. Místo se totiž dalo díky své poloze snadno obklíčit a odříznout z jihu. Strážní věže, které měly před blížícími se armádami varovat, byly stejně jako hrad na hranici už dávno strženy a nezůstala po nich skoro ani stopa.

Pospíchali domů a cesta ubíhala rychle, a to hlavně díky člunu krále Emina, který je dopravil na hranice, kde jim jeden z jeho černě oděných agentů zajistil rychlou říční loď, Isak ale najednou nijak netoužil vstoupit na území, které mu nyní patřilo. Tady panoval mír, tady měli Zemi jen pro sebe. Po porážce v Narkangu se Bílý kruh stáhl z konfliktu v Tor Milistu a tamní vévoda odvolal své jednotky, aby pochytal všechny jeho členy. Na východních hranicích Tor Milistu, které se táhly podél řeky, po níž se Isak s doprovodem plavil, se tak najednou poprvé za dlouhá staletí rozhostil klid. Slunce zahřívalo Isakovi tvář a on cítil, jak se mu rty roztahují v úsměvu. Slyšel zpěv ptáků, nezaměnitelné cvrlikání drozdů v tmavých křovinách kručinky a ještě dál pak štěbetající hejno špačků kroužící po nebi.

Vzpomínám si na podobný den, kdy jsem se spolu se syny a bratranci toulal meyonskými kopci. Vítr tehdy voněl úplně stejně, po teplé trávě a lučním kvítí.

Isak hlasu ve své hlavě mimoděk přitakal. Hrabě Vesna zachytil jeho pohyb koutkem oka. Pohledný šlechtic na Isaka pohlédl, pak se téměř neznatelně zachvěl a odvrátil se. Isak společníkům prozradil, co se v noci v Llehdenu stalo, pověděl jim o tom, jak mu do života proniklo proroctví a do hlavy duše mrtvého krále. Vesna tehdy nic neřekl a od té doby se o tom sotva zmínil. Isak věděl, že hrabě neví, co si má myslet. Důsledky celé události byly zároveň děsivé i úžasné, a to nejen pro Isaka, nýbrž i pro celý národ.

Mihn seděl mlčky za Isakem a sledoval každý pohyb svého pána. Celou situaci přijal svým obvyklým fatalistickým způsobem, zatímco Carel s Tilou zareagovali napřed šokovaně, vzápětí ale velmi ustaraně – oběma se rychle vrátila řeč a Isakovi trvalo skoro hodinu, než je uklidnil a ujistil je, že není v nebezpečí. Bylo pro ně těžké přijmout, že se duše Aryna Bwr pokusila ovládnout jeho tělo a selhala, ale Isak je přesvědčil, že Arynovo selhání je pro něj výhrou. Země očekávala, že bude jednat jako král, a kdo může být lepším rádcem než největší král, jakého kdy Země měla? Skutečnost, že mrtvý elf je zároveň i největším nepřítelem bohů sice celou věc trochu komplikovala, ale Isak si byl jist, že má vše pod kontrolou, i když přátele ještě tak úplně nepřesvědčil.

Vlčí máky vypadaly jako kapky krve. Nebe i Země byly plné zlých znamení a já si jich nevšiml. Nevnímal jsem to, co jsem měl přímo před očima.

Hlas ovládla melancholie a Isak ho ignoroval, protože byl odhodlaný nedovolit, aby mu uvězněný duch zkazil náladu. Slunečné dny byly v Pavučinových horách vzácné a Farlan si jich nesmírně cenil. Cizinci často žertovali, že Farlané by klidně zastavili i válku, jen aby si užili slunce, a když nyní Isak cítil na tvářích teplo, připadalo mu to jako velmi rozumný nápad. Blížil se večer, slunce viselo nad obzorem a zalévalo Zemi zlatým svitem. Celá krajina ztuhla na mírumilovný okamžik v čase, než se podvolí soumraku a předá mu vládu.

Poslední král roztříštil vlastní duši, aby unikl ze spárů Smrti, ukryl své myšlenky a vzpomínky do Křišťálových lebek, které k tomu účelu vyrobil. Vzpomínky se nyní Arynovi Bwr vracely a Isak cítil ozvěny jeho bolesti. Zapátral po něčem, čím by vytlačil elfovy chmurné úvahy z mysli, ale nic neupoutalo jeho pozornost. Stáli na nejvyšším místě v krajině, ale kromě úzké stezky, po níž jeli, neviděl nic než malý kamenný oltář ve vzdálenosti asi třicet yardů.

V meyonských kopcích jsem držel v náručí svého dědice a díval se, jak umírá. V meyonských kopcích jsem proklel zemi, kde Velere zemřel.

Isak cítil, jak ho ovládá smutek a vztek a vzpomněl si na dopis, který odnesl králi Eminovi a který se zmiňoval o místě zvaném Velerův skon. Teď už to pro něj nebyl jen hrůzostrašný příběh sepsaný na listu papíru, v nitru totiž cítil žal a zuřivost tak silné, že zanechaly na Zemi jizvy, jež přetrvaly celých sedm tisíc let, a jejich ozvěna mu vnesla na jazyk kyselou pachuť. Isak si povzdychl, poškrábal se na líci a zahnal zvědavou mouchu, která mu poletovala kolem obličeje. Chceš mi za každou cenu zkazit požitek z krásného výhledu? zeptal se v duchu.

Tahle Země se tolik liší od té, kterou jsem znal, pokračoval hlas zadumaně. Během dlouhých let z ní vymizely barvy. Teď je celá šedá a hyzdí ji jizvy mé smrti. Aryn Bwr se opět ztratil v myšlenkách. Od chvíle, co opustili Llehden, vedl Isak s duchem ve své hlavě skutečný rozhovor jen dvakrát.

„A mám po dobré náladě,“ zabručel a sklouzl ze sedla.

„Můj pane?“ ozval se Vesna.

„Jenom si potřebuju protáhnout nohy,“ řekl Isak a mávl rukou. Carel ihned vydal rozkaz a gardisté se roztáhli po okolí jako vždy, když si udělali přestávku, potom sám sesedl a připojil se k mladému pánovi. Isak se přinutil usmát a objal starého muže paží okolo ramen. Pomalu zamířili ke kamennému oltáři a Isak cítil, jak se úsměvu vrací upřímnost. Bylo zvláštní, že až ve chvíli, kdy se podobné gesto stalo pro pána Isakova postavení nevhodné, cítil nutkání muže, který mu byl víc otcem než Horman, obejmout.

„Chceš se pomodlit?“ zeptal se Carel nedůvěřivě. Znal Isaka skoro od narození a bělooký se pobožnostem vždy bránil.

Isak pokrčil rameny. „Asi bych si na to měl zvyknout, když je teď ze mě tak důležitá osoba.“

„Ale přesto bych to od tebe neočekával,“ řekl maršál tiše a dal si dobrý pozor, aby ho nikdo jiný neslyšel. Vlastnoručně vojáky vybral z Palácové stráže, ale toto tajemství bylo příliš šokující, než aby ho někomu svěřil.

„Ani od něj,“ připomněl mu Isak s úsměvem. „Přestaň si dělat starosti jako stará ženská. Tila to zastane sama.“

„Tak o co jde?“ zajímal se Carel zmateně.

Isak si povzdychl. „Na tom nezáleží. Prostě jsem si chtěl na pár minut užít výhled a vyčistit si hlavu. Vrací se mu vzpomínky, které byly doposud uzamčené v Křišťálových lebkách. Jedna jeho část se mnou byla od chvíle, co jsem se narodil, ale tolik toho bylo celá tisíciletí ztraceno a ne všechno je zrovna veselé. Poražení mají jen málo šťastných vzpomínek.“ Jak mluvil, prsty se dotkl sklovité fazóny na kyrysu. Poté co poznal obrovskou moc starodávných artefaktů, zdráhal se je vyzkoušet, musel však přiznat, že mu poskytují zvláštní útěchu.

„Jaké vzpomínky?“

„Na bitvy, na synovu smrt, někdy jde jen o nesmyslné útržky, jindy odhalují až příliš mnoho.“

„Jako třeba?“ pobízel Carel tiše.

„Vzpomínáš si na den, kdy tohle všechno začalo?“

„Na Aracnana?“

V Isakových útrobách vzplál hněv, rychle ho ale zadusil. „Na Aracnana. Zabil Velera, syna a dědice Aryna Bwr. Cítil jsem jeho nenávist, proto jsem tehdy odmítl s Aracnanem jít – a ze stejného důvodu se asi ke mně Aracnan nepřiblížil. Nebyl si jist, čemu by čelil. Když mě prozkoumal smysly, zjistil, že nejsem jen vyděšený mladíček, kterého čekal.“

„A co když se s ním znovu setkáš?“ Připojil se k nim Vesna s Tilou zavěšenou do paže a oba se na bělookého úzkostně zadívali. Posvátné amulety na žlutých stuhách v Tiliných dlouhých vlasech ve vánku tiše cinkaly.

Isak se zamračil. „Na to neznám odpověď.“ Ohlédl se zpět směrem, odkud přišli, jako by očekával, že se Aracnan vzápětí objeví, ale stezka zůstávala prázdná. Nad zemí poletovaly vlhy a zelená křídla měly ztuhle roztažená, jak chňapaly po kořisti, kterou on sám neviděl. Kdyby si dělal starosti s případnou léčkou, považoval by štíhlé ptáky za dobré znamení. Nevydali by se na lov, kdyby se v trávě někdo ukrýval. „Pokud na Aracnana znovu narazím, netuším, co udělá,“ přiznal.

„Ale co uděláš ty? Dokážeš… ho… ovládnout a zabránit mu, aby Aracnana napadl, jako to udělal s Laratovým vrchním knězem?“ zeptala se Tila.

„To bylo něco jiného, tehdy jsem na něj nebyl připravený,“ řekl Isak. „Teď už vím, jak je nebezpečný. Budete mi prostě muset věřit, že Aryn Bwr už není dost silný na to, aby mě ovládl. U Břečťanových kruhů měl jen jednu šanci a selhal. Jsem připravený a dost silný na to, abych ho zastavil – a neustále sílím.“

„Neustále?“

Isak se usmál. „Možná ne fyzicky, ale zjistil jsem, že záleží i na jiných věcech. Bohové, Carle, věřil bys, že jsem ani ne před rokem řídil tvůj vůz a stěžoval si, že mi nikdy nedovolí, abych se připojil k Palácové stráži?“ Zasmál se.

Dorazili k templu a Isak přejel prsty po oltáři, který mu sahal k pasu. Někdo si dal velkou práci a naskládal kameny do tvaru konkávy, ne kužele. Byla zakřivená kolem obětní mísy pevně ukotvené tak, že polovina jí trčela ven z oltáře. Samotná mísa byla z jílu, prostá a nedokončená, ale její obsah prozrazoval, že si chrámu někdo velmi váží. Ležely v ní vyřezávaný kostěný hřeben, otlučený, ale stále použitelný nůž a dva drobné měďáky. Pro Isaka ty věci nic neznamenaly, ale pro pastevce, který je tu nechal, byly nesmírně důležité. Do zaobleného úlomku břidlice nad mísou byl vyškrábán symbol Vrestových rohů.

„Jo,“ potvrdil veterán pochmurně, „není tomu ještě ani rok, co jsem žertoval, že s tebou bohové mají své plány. Měl jsem raději držet jazyk za zuby.“

Stříbrovlasý muž se vzdálil od chrámu, hlasitě zachrchlal a odplivl si. Vysloužil si káravý pohled od Tily, proto zahanbeně svěsil hlavu, sáhl do měšce a hodil do obětní mísy minci. Tilin vyčítavý výraz nahradil zářivý úsměv, kterému Carel nikdy nedokázal odolat. Usmívala se na starého gardistu, jako by byl pětileté děcko, které se učí rozpoznávat dobro od zla. Carel poklekl před chrámem a doprovodil obětinu krátkou modlitbou. Když sklopil hlavu, polechtal Isaka na krku chladný vítr, jako by na něj někdo dýchl. Instinktivně se otočil, ale nic nespatřil, jen ho ovládla jistota, že místní bůžek je nablízku.

Isak zapátral co nejopatrněji smysly a s překvapením zahlédl rozmazaný stín, pravděpodobně jestřába, kroužící pomalu nad chrámem. Trhl sebou, když si uvědomil, jak vyděšený duch je. Bylo to zvláštní, protože očekával, že se od něj bude držet co nejdále. Položil ruku na oltář a ucítil, jak se duch nad ním zachvěl. Najednou všechno dávalo smysl. Bůžek se nemohl vzdálit, protože nedokázal snést pomyšlení, že by Isak vstoupil mezi něj a jeho chrám. Oltář byl to jediné, co měl.

„Nebyl vysvěcen,“ zamumlal Isak.

„Cože?“ řekl Carel. „Chrám? A co Vrestův symbol?“

„Pastýř, který chrám postavil, toho o náboženství asi moc neví. Pravděpodobně chtěl vzdát dík za nalezené jehně nebo něco podobného. Neuvědomil si, že ho musí posvětit kněz.“

„Zapíšu to a informujeme kněze v nejbližší vesnici,“ řekl Vesna.

„To je zbytečné,“ odvětil Isak. „Leží za hranicemi a mír v Tor Milistu nebude panovat dlouho. Je tu příliš mnoho žoldáků a každý kněz, který by se sem odvážil, by potřeboval ozbrojený doprovod, pravděpodobně kyrysníky místního lenního pána, důsledkem čehož by bylo, že by nás obvinili z toho, že zasahujeme do konfliktu, nebo vojáky bez erbu a barev, a ti by zase riskovali napadení kýmkoli, kdo by je zahlédl.“

Vesna na něj chvíli zíral, potom se mu po tváři rozlil úsměv. „Bohové na nebi, my z vás možná nakonec přece jenom uděláme pána!“

Isak si odfrkl, chytil Carla zezadu za krk a postavil ho na nohy. „Možná. A to jsem se přitom jen toužil přidat k Palácové stráži. Měli byste dávat při rozdílení úkolů lepší pozor!“

Společníci vybuchli smíchy. „Odpusťte, můj pane,“ řekl Vesna a zazubil se, „ale ještě jste neprošel zkouškami. Připouštím, že jste se na bojišti docela předvedl, ale to neznamená, že se můžete jen tak připojit k Duchům.“

Isak zasyčel v hraném podráždění a udeřil hraběte do ramene.

„Nedokážu si představit, že by s tím Kerin souhlasil,“ přidal se Carel, „ale já si na nezaslouženou slávu stěžovat nebudu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je teď ze mě maršál Carelfolden a ty už nejsi ucourané děcko, nad kterým jsem se párkrát slitoval. U sladkého Nartise, musí to být už třináct roků, co jsem tě našel ubrečeného v lese s rozbitými koleny a lokty, a přesto mám pocit, že je to sotva měsíc. Co to s tebou tehdy provedli?“

Čtveřice přátel se vydala zpět ke koním. Mihn stál s paní Daranovou, Tilinou gardedámou, a držel koně za uzdy.

„Odvlekli mě k řece,“ odvětil Isak tiše a jeho úsměv povadl, „shodili mě ze břehu a nechali mě tam.“

„Ach ano, byli to odporní malí hajzlíci. Ale děti neví, co dělají, a jejich rodiče jim nezavdali důvod myslet si, že jednají špatně. Ale oplatili jsme jim to, co?“ Carel se zachechtal.

Vzpomínka vrátila Isakovi veselí. „Projímadlo! Byl to jeden z tvých nejlepších nápadů. Nikdy jsem neměl takovou radost ze smradu hoven jako ten den!“ Poškrábal se na líci a zadíval se na západ ke Scree, kam podle zpráv uprchli zbývající členové Bílého kruhu a fysthrallské jednotky. „Ale obávám se, že teď už mi obyčejné projímadlo na pomstu stačit nebude.“

Vesna kývl. Isak se zdráhal mluvit o tom, jak odpoví na pokus Bílého kruhu zotročit ho, i když od odchodu z Narkangu bez obav hovořil jak o tom, co se stalo v opuštěném chrámu v Llehdenu, tak o svém spojení s bělookou Xeliath. Yeetatchenská dívka byla další věcí, které tak docela nerozuměl a s níž bude muset brzy něco udělat. Jen doufal, že jeho nejbližší příliš neznervózní společnost v Isakově mysli, největší nepřítel bohů a dcera cizího šlechtice, jednoho z pradávných nepřátel Farlanu.

„Spratek z karavany by neměl činit podobná rozhodnutí,“ povzdychl si Isak.

Tila zavrtěla hlavou. „Radši ať je to spratek s hlavou na svém místě než polovina lidí, kteří k tomu byli vychováni.“ Její tón všechny zaskočil, ale Tila pokračovala: „Přečtěte si někdy dějiny Litse a pochopíte, o čem mluvím. Farlan zůstává silný, protože přivádí mezi aristokraty novou krev. Ostatní kmeny se mohou posmívat našim rigidním tradicím, ale největší problém Litse je, že obyčejní lidé tam nikdy nemohou ničeho dosáhnout. Vládnoucí elita je slabá a neustále se hašteří a armádám velí muži se správnými styky, ne se správnými dovednostmi. Vy možná nemáte potřebné vzdělání, to se dá napravit, aspoň vás ale nezatěžuje hrdá rodová historie.“

„No, je hezké, že to říkáš,“ odvětil Isak s úsměvem.

„Myslím to vážně,“ řekla Tila a ignorovala jeho pokus o zlehčení. „Naučíte se všechno potřebné a Lesarl se postará o detaily, jako to dělal za vlády lorda Bahla. Nejdůležitější je, že máte sílu činit rozhodnutí, a na tu se ráda spolehnu.“

„Takže jsem se přece jenom pro tuhle práci narodil,“ ozval se Isak po chvíli. „Jsem silnější a větší než obyčejní muži a děti mohu mít jen se ženou ze své vlastní rasy a těch je poskrovnu. Běloocí se rodí proto, aby veleli nezatíženi rodovými pouty, o kterých mluvíš.“

Tila kývla. „A ve vás se toho ukrývá mnohem víc, než se zdá. Po bitvě v Narkangu a po tom, co se stalo v Llehdenu, mi připomínáte rčení z jedné staré kmenové ságy. Král Deliss Farlan, otec Kasiho, prvního bělookého, prý řekl: ‚V jeho krocích se rozléhá ozvěna dějin.‘“

„To zní spíše jako kletba,“ zabručel Carel a svraštil obočí.

„Ale není,“ trvala na svém. „Je to břemeno, to připouštím, ale jen si vzpomeňte, čeho všeho už jste od chvíle, co jste opustil karavanu, dosáhl. Je vám teprve osmnáct, ale vaše skutky by nezahanbily ani mýtické hrdiny. Běloocí byli stvořeni bohy, aby bojovali a veleli jejich jménem, ale většina z nich Zemi nikdy tolik nezmění.“

Blížili se ke koním a Isak ukázal na Mihna. „A co on? Zabil královnu fysthrallů, bělookou, a ještě k tomu s Křišťálovou lebkou.“

Mihn ignoroval namířený prst, ale všímal si všech detailů. Jako jediný v družině nepatřil k Farlanům, proto byl výrazně menší než ostatní muži, a s prostým oblečením a skromným chováním ho někdy bylo snadné ignorovat. Jen jeho oči protiřečily nevýraznému vzhledu, byly totiž jasné a bystré jako oči dravce.

Isak sklonil ruku, když k nim Mihn přistoupil a řekl: „A můj čin mě bude pronásledovat po celý život.“

„Proč?“

„Jste bělooký a byl jste zrozen k velkým činům. Já pro Zemi tak důležitý nejsem. Obyčejní muži, kteří se připletou k velkým událostem, nikdy neskončí šťastně.“

Než mohl někdo jeho tvrzení popřít, ozval se za nimi hlas: „Štěstí je relativní. Mně hlavně vadí, že nejsou odměněni ti, kdo si to zaslouží.“

Isak vyskočil, bleskurychle se otočil a sevřel jílec meče, vzápětí ale poznal, kdo promluvil, a zvedl ruku, aby zastavil své stráže. Morghien vypadal stejně neupraveně, jako když se poprvé setkali, a na rtech měl stejný posměšný, nesnesitelný úsměv. Kvůli vrásčité tváři vypadal, jako by k němu léta byla krutá, ale Isak jako jeden z mála lidí věděl, jak nepřirozeně dobře muž mnoha duší na svůj věk vypadá.

„Vy,“ zvolal Carel rozzlobeně, tasil černou šavli a vykročil vpřed. Morghien nevytáhl otlučenou sekyru zpoza opasku ani si ze zad neshodil naditou brašnu, nýbrž zůstal stát vedle chrámu a s nezměněným výrazem ve tváři se díval, jak se k němu Carel blíží.

„Až se k nám budete plížit příště, buďte opatrnější,“ obořil se na něj Carel. „Překvapení mám rád tak akorát o narozeninách, takže pokud to ještě někdy uděláte, nakopou vám moji chlapci zadek.“

„Ale no tak, takhle se chováte ke spojenci?“

„V těchto dobách ano,“ prohlásil Carel procítěně. Stále neschoval meč. „Pokud to ještě nevíte, překvapení už nejsou vítaná.“

„Doslechl jsem se o lordu Bahlovi,“ řekl Morghien a v hlase mu nezaznívaly žádné emoce. „Je ho škoda, ale když se ohlédnu zpátky, vlastně mě to nijak nepřekvapilo. Xeliath říká, že ho prý zabil lord Styrax. Pokud je to pravda, čekají nás velké problémy.“

„Nás?“ ozval se Isak zapáleně. „Kterému městu vládneš, že je to tvůj problém?“

„Nemám pána Meninu rád, a pokud se celá věc týká mých spojenců a komplikuje mé plány, pak je to i můj problém.“ Morghien upíral klidně a sebejistě oči na Isaka, dokud si nevšiml, že Isak nehtem pomalu ťuká do smaragdu v jílci meče. Morghien se zamračil a jeho obvyklá sebejistota zakolísala.

Za jiných okolností by Isaka potěšilo, že Morghiena zneklidnil, ale v tuto chvíli mu radost působilo jen velmi málo věcí. „Tvůj přítel,“ řekl, „Prorok z Ghorendtu…“

„Fedei? Co je s ním?“

„Cestou zpátky jsme se u něj zastavili – no, aspoň jsme se o to pokusili. Stráže nás zastavily ještě před městskými hradbami a daly nám jasně najevo, že nejsme vítaní.“

„Nejste vítaní?“ Morghienův výraz povadl. „Fedei je mrtvý?“

„To nevíme. Ghorendt uzavřel brány všem cizincům. Zjistili jsme jen, že se tak stalo den po Stříbrné noci. Když jsme se vylodili, mířily na nás tucty šípů, proto jsme se raději otočili a vrátili se zpátky. Slyšeli jsme, že Prorok je uvězněný za zamčenými dveřmi a všechna zrcadla v jeho domě jsou rozbitá.“

Jak Isak mluvil, Morghienova tvář se chmuřila. „Vím, čí je to dílo,“ zamumlal.

„Proč? Nezdálo se mi, že by Fedei byl důležitou postavou ve tvé hře.“

Morghien zavrtěl hlavou. „Taky nebyl. Byl to prostě dobrosrdečný učenec se vzácným darem, schopností vidět obrysy budoucích událostí.“ Odmlčel se, pak dodal: „Xeliath mi pověděla něco o tom, co se o Stříbrné noci stalo, o zvratu v dějinách, ke kterému došlo.“

„A došlo k němu zčásti díky tvému zásahu,“ skočil mu Isak do řeči a trochu se zastyděl. Když Carel vyhrožoval Morghienovi zabitím, ani si nevzpomněl na to, že to poutník mu ukázal, jak přežít útok Aryna Bwr. „Myslím, že bez tebe bych už tady nebyl.“

Morghien mávl nad díkem rukou, dál mlčel a mračil se na zem. „Povíte mi zbytek příběhu při večeři. Musíme si promluvit o více věcech, než jsem si myslel, a možná bych vám mohl trochu osvětlit, co se stalo v Ghorendtu.“

* * *

Pokračovali v jízdě, dokud viděli na cestu, a následovali dva zvědy kolem malého jezera k potoku, který zurčel shlukem jasanů a jilmů na okraji lesa. Jezero ze zvyku rychle objeli, protože stojaté vody představovaly zlé znamení a využívaly se, jen když nebylo zbytí. Podobná místa přitahovala roztodivné duchy. Tohle bylo sotva padesát yardů široké, ale protože leželo blízko u sporné hranice, dozajista v jeho hlubinách rezaví spousta mečů a sekyr, obětiny největšímu z bohů, který už přijal jejich majitele. Ne všechna jezera tvořila bránu do říše Smrti, ale nikdo se u nich rád nezdržoval.

Slunce zapadlo dřív, než zastavili a rozdělali ohně. Teplo dne přetrvávalo, i když je zahalila tma, a malá družina beze spěchu jedla a přátelsky si povídala, poutníci se opírali zády o kmeny stromů a vzhlíželi k utěšujícímu svitu hvězd a měsíců.

Když se vojáci začali ukládat ke spánku, Morghien vstal a pokynul Isakovi, aby ho následoval. Bělooký se zdržel jen na tak dlouho, aby si přes rameno přehodil opasek s mečem a dal Carlovi znamení, že nepotřebuje doprovod.

Během minuty či dvou už s Morghienem šel lesem a sestupoval k mělké přírodní prohlubni, která na šířku měřila sotva dvacet yardů. Na dně doliny se nacházel napůl pohřbený balvan, jehož horní část vyhladily vítr a déšť, takže připomínal hrubě otesanou desku stolu. Isak se ohlédl a všiml si, že je zpoza stromů pozoruje Mihn. Pohled na tvář neúspěšného harlekýna ve stínech Isaka zvláštním způsobem uklidnil. Pokynul mu, ať se vrátí do postele, a zvláštně ho potěšilo, když Mihn rozkaz ignoroval a dál zůstával na hlídce.

„Tohle místo je ideální,“ poznamenal Morghien a přejel rukou po kameni.

„Na co?“

„Na trochu magie. Nikdy jsem v ní nebyl zrovna dobrý, ale jde o prosté kouzlo, pokud máte správné nástroje.“

Vytáhl malý nůž se stříbrnou čepelí, otlučený a omšelý léty používání. Isak poznal, že je opředený nějakým prostým kouzlem, nedokázal ale říct jakým. Morghien vyškrábal do kamene asi stopu velký kříž, pak jednotlivé vrcholy spojil do kosodélníku. Ze stejné kapsy vytáhl zlatý řetěz ozdobený tlustými, velkými mincemi z různých kovů a posázenými drahokamy.

„Bohové,“ vydechl Isak a natáhl se, aby se jedné dotkl, ale Morghien ucukl. „Co je to?“

„Říká se mu prorokův řetěz a používá se k věštění. Podle toho, jak mince dopadnou a v jakém postavení jsou jedna k druhé, se dá odhalit spousta věcí, pokud má člověk dost zkušeností a dokáže správně vyložit, co vidí.“ Morghien si všiml skeptického výrazu na Isakově tváři. „Nedívejte se tak,“ pokáral ho přísně, „není to žádný kartářský trik. Každému bohovi Horního kruhu je přiřazena jedna mince, kterou posvětil vrchní kněz. Dotklo se jí tudíž stvoření stojící mimo čas a zákony Země. Když je rozhodí mág, roztáhnou se mince podle vzoru, který řídí jejich pád. Věřte mi, nejedná se o pouhou náhodu.“

Vzal do ruky prázdný zlatý disk a obrátil ho, aby Isakovi ukázal druhou stranu, kterou tvořil obsidián nebo možná naleštěný černý jantar. „Dvě mince ale s Horním kruhem spjaty nejsou. Jednou z nich je mince Paní, která představuje Náhodu, ale v přesně určeném smyslu, a Smrtelnost, která je obvykle hlavní mincí při věštění, protože vše se v konečném důsledku točí kolem lidí.“

Na řetězu opatrně oddělil další minci, ukázal ji Isakovi a ostatní přitom držel pečlivě stranou. Isak poznal, že je vyrobená z tmavě modrého lazuritu s tenkou žilkou pyritu. „Jak už jste asi uhádl, tohle je Nartisova mince. Radil bych vám, abyste se ostatních nedotýkal, protože byste mohl narušit jejich rovnováhu.“ Zazubil se. „A radil bych vám ještě něco. Žádnou z těch mincí nikdy nesvěřte knězi. Bez rovnováhy jsou k ničemu, hůř než k ničemu, protože cokoli, co byste se pak pokusil přečíst, by bylo strašlivě překroucené.“

„A co ten kříž?“ zeptal se Isak a mrtvolně bílými prsty levé ruky přejížděl po naleštěném povrchu disku. Nartisův hadí symbol byl vyrytý do středu a obklopený neznámými nápisy, pravděpodobně lovcovou modlitbou. Morghien přitakal a Isak si uvědomil, že jeho magií poznamenaná ruka asi Nartisovu minci ještě vylepší.

„Kříž je hrací deskou rozdělenou do čtyř částí: nebesa a země jsou nahoře, oheň a voda dole. Nosím u sebe prorokův řetěz už mnoho let, takže dobře znám jeho nálady. Postavení mincí ve vztahu k hrací desce a k sobě navzájem by mělo po odstranění prázdných kousků odhalit odpověď na otázku, která vám vytane na mysli, když mince rozhodíte.“

„Prázdné kousky? Aha, jsou ozdobené jen z jedné strany,“ řekl Isak, když otočil Nartisovu minci. „Ale co mince Paní? Ta je prázdná po obou stranách?“

„Je totiž zvláštní,“ vysvětlil Morghien. „Obsidiánová strana znamená, že cesta už byla započata a ani sama Osud už na tom nic nezmění. Osud tady představuje náhodu nebo příležitost, které je třeba se chopit. Když se ale na tomhle řetězu, na mém řetězu, objeví černá strana, jedná se spíše o Azaera.“

Jméno viselo ve vzduchu mezi nimi a Isak se díval, jak se v naleštěném povrchu mince odráží velký měsíc Alterr. O Azaerovi – nebo o stínu, jak mu říkal král Emin – toho věděl jen málo, tušil ale, že už ho celé měsíce sleduje. Noc Isaka obvykle nijak neděsila, protože celý život kráčel Zemí jen ve společnosti měsíců, ale v poslední době se mu několikrát stalo, že ho přepadl nevysvětlitelný strach a přiměl ho uprchnout do světla. Dokonce ani král Emin mu nedokázal vysvětlit, co má stín za lubem. Isak se nechtěl zaplést do Azaerových plánů.

Bez dalšího zdržování rozepnul Morghien sponu na řetězu a podržel mince vysoko nad hrací deskou. Smrtelnost visela úplně dole. Mince s chřestěním dopadly, zrovna když se lovcův měsíc vyhoupl zpoza mračna a ozářil kamennou hrací desku.

Morghien se nad nimi sklonil, zvedl ruku, aby odstranil prázdné kousky, a ze rtů mu uniklo zasyčení.

Isak také pohlédl dolů a uvědomil si, že sám snadno uhádne, co mince říkají. Ve čtvrtině, kterou Morghien označil za nebe, ležela Smrtelnost a skoro úplně ji zakrývala obsidiánová strana mince Paní.

„Azaer nechtěl, abyste se znovu setkal se Fedeiem, a tak jsem ztratil dalšího drahého přítele,“ zašeptal Morghien do noci a pod tíhou žalu sklopil hlavu.