Jdi na obsah Jdi na menu
 


Epilog

6. 9. 2011

 

Konec hry

SSlunce zdráhavě vyšlo nad obzor a začalo šplhat po bezmračném nebi nad ruiny Scree. Úsvit ozářil mrtvou krajinu zjizvenou lidskou rukou a skoro bez života. Nepoletovali tu žádní ptáci, jen tu a tam zabzučel nějaký brouk, vážka nebo jiný neškodný hmyz. Město kdysi bývalo změtí domků se zchátralými hospůdkami na každém rohu, místem, kde žily, jídávaly, bavily se a hádaly rozvětvené rodiny. Nyní tu panovalo nepřirozené ticho, které přerušovalo jen šustění popelu ve větru a občasné prasknutí nebo zadunění, jak se k zemi zřítila další ze zbývajících několika málo zdí.

Ohnivá bouře pohltila všechny větší budovy ve městě, jižní část spolykala rychle a s neovladatelným hladem a proměnila ji v pustinu doutnajících hranic a obrovských hromad suti. Na severu pořád hořelo několik ohňů. Dláždění v Scree bylo stále tak horké, že by se na něm dalo vařit, a sálal z něj žár jako z tisíce pecí.

Když se pustou krajinou vydaly dvě postavy, kůži jim spalovala spíše rozžhavená země než Tsatachovo žluté oko. Muži kráčeli rychle, dokonce i ten statnější oděný do zbroje. Jeho společník měl na sobě jen černou tuniku a kalhoty sešité z kusů látky a vypadal by jako prostý poutník, kdyby nebylo mečů na jeho zádech. Tvář měl hladkou a bledou v místech, kde nebyla tetovaná, kdežto jeho společník na větrem ošlehané kůži nasbíral během života mnoho jizev. Podivná dvojice šla tiše a očividně měla nějaký cíl, i když by zběžný pozorovatel nedokázal říct jaký. Zdálo se, že ví, kam jdou, a to navzdory tomu, že v okolí nezůstaly žádné výrazné orientační body, jako by jim někdo šeptal do ucha, kam mají jít.

Čas od času se Ilumene, ten větší z mužů, zastavil a ohlédl. Asi sto yardů za nimi se jako trucovité dítě ploužil další muž, který zjevně trpěl sílícím žárem dne. Kolem hlavy a těla si omotal kus plátna, aby se alespoň nějak chránil před sluncem. Odhalenou tvář mu hyzdily tmavé, krvavé strupy a na rukách mu naskákaly rudé puchýře. Sevřel je v pěst a pokusil se ochránit si dlaně, když ale zakopl, instinktivně zbrzdil pád rukama a zafňukal bolestí. Ani Ilumene, ani jeho společník Venn mu nepomohli. Ilumene se spokojil s tím, že se muž drží na dohled. Jinak se o něj ani v nejmenším nezajímali a snažili se být od něj co nejdál, aby je neobtěžoval sípavým dechem a bolestivými výkřiky.

Skoro půl hodiny poté, co se první sluneční paprsky dotkly korun stromů, dospěl Ilumene k závěru, že jsou na místě. Od zbytku města se lišilo jen větším počtem spálených těl okolo. Spolu s Vennem se zastavili a dívali se, jak se odraný muž belhá blíž.

Zadýchaný Kavka se zastavil, ještě než k nim dorazil, shodil si špinavé plátno z hlavy a utřel si pot z obličeje. Bledou tvář měl vychrtlou. Dokonce i půlnočně černá vytetovaná pera vypadala po době, kterou strávil v Scree, pomačkaně.

Kavka zaváhal, když k nim dorazil, a vyděšeně těkal pohledem od jednoho k druhému, jako by se bál, jak jeho přítomnost přijmou. Ilumene si odfrkl a hodil muži poloprázdný měch s vodou. Kavka ho vděčně přijal a pil velkými doušky, dokud si nevšiml upřeného pohledu zjizveného vojáka. Rychle měch vrátil.

Ilumene si také lokl, znovu si pověsil měch na krk a vydal se do ruin budovy. Kavka se rozhlédl po tělech, z nichž mnohá byla spálená k nepoznání. Nejbližší mužská mrtvola měla ruce složené na hrudi, jako by byla připravena k pohřbu. Byl to zvláštně mírumilovný pohled, obzvláště ve srovnání se sežehnutou hromadou podivně zkroucených údů a zahnutých drápů o několik stop dál. Ilumene k obrovskému tělu přistoupil, vší silou ho nakopl a shodil z něj zčernalé kusy nějakého neurčitého materiálu. Ať už to bylo cokoli, nebyl to člověk.

„Byl to aspekt-průvodce?“ zeptal se Kavka bez dechu, když Ilumene zaklel a snažil se setřást špínu z nohy.

„Myslíš si snad, že se včera v noci vplížila do města jiná takhle velká potvora?“ zavrčel Venn.

Kavka neodpověděl, protože se bál říct něco, čím by si muže znepřátelil. Kopali ho a tloukli, kdykoli se jim zachtělo, a mág byl příliš vyděšený, než aby proti Rojakovým oblíbencům zakročil. Choulil se a oči upíral na zem, takže vypadal jako pověšená kostra.

Ilumene vstoupil do ruin, odtáhl stranou dlouhý, zčernalý trám a odkopával otlučené břidlicové došky, dokud nenašel, co hledal. Kavka se pokradmu naklonil do strany, aby se podíval, pak mu ale něco prasklo pod nohou a jeho společníci k němu obrátili tak vzteklé pohledy, že rychle ucouvl a kousl se do rtu, aby potlačil plané omluvy, které by je ještě víc rozzuřily.

Ilumene se přestal mračit na Kavku a sestoupil dolů po odkrytých schodech. Otlučené dřevěné dveře u paty schodiště se odmítly hnout, proto je vší silou nakopl a uvolnil natolik, aby mohl zrezavělé železné panty vytlouct kusem kamene. Kavka nepotřeboval vidět Ilumenovi do tváře, aby věděl, jak dobře se baví. Bývalý Králův muž se až dětinsky radoval z ničení, z čehokoli, co mohl rozbít nebo zhmoždit.

„Co hledáme?“ zamumlal Kavka.

Ilumene neodpověděl, sehnul se, prošel pod bortícím se překladem a zmizel z dohledu. Kavka počkal několik minut, pak si povzdechl, ometl nejbližší kus rovné země a sedl si. Venn na něj chvíli zíral, pak přistoupil k vylomeným dveřím, aby viděl na Kavku i na schodiště.

Čekali mlčky. Venn se zadíval k severnímu obzoru, kde prý ležela jeho domovina, potom si pro sebe něco zabručel, postavil se na jednu nohu a bez zjevné námahy zůstal naprosto nehybně stát. Opovržlivě se přitom mračil na neklidnou postavu v odrané plachtě.

Kavka ho ignoroval a zasmušile hleděl na hlínu u nohou.

Po čase k nim ze dveří dolehl Ilumenův hlas a Kavka se ušklíbl a vyškrábal se na nohy. K jeho úžasu vedl Ilumene ven vysokou ženu s dlouhými, ucouranými šedými vlasy a zmateným pohledem v očích. Kavka si všiml, že pod roztrhanou koženou zbrojí má statné tělo a mladší tvář, než barva vlasů naznačovala. Její mohutná postava Kavku překvapila, protože většina lidí ve městě byla po týdnech chaosu hubená až vychrtlá. Na tuto ženu minstrelova magie zjevně negativně nepůsobila, viděl ale tucet obyčejných zranění, čerstvých i napůl zhojených. Jedno oko jí napůl zavírala dlouhá modřina a sedřená kůže. Objímala nějaký předmět a tiskla si ho pevně k hrudi, možná knihu zabalenou v látce.

„Už je po všem, už jsi v bezpečí,“ chlácholil ji Ilumene. Kavka sebou trhl překvapením nad jeho tónem i nad vším ostatním. Ilumenův hlas zněl stejně laskavě a konejšivě jako hlasy mnichů ve Vellernově klášteře – do té chvíle neviděl, že by se muž z Narkangu choval k někomu kromě minstrela třeba jen zdvořile. Toužil ženu varovat, aby nebyla hloupá, zakřičet na ni, ať utíká, ať nevěří Ilumenovým zákeřným plánům, namísto toho ale sklopil oči a nic neřekl, protože ho ochromila vlastní zbabělost. Dokázal se jen kousnout do rtu a nenávidět se ještě o trochu víc, pokud to vůbec bylo možné.

„Co se stalo?“ zamumlala rozpraskanými rty. Vypadala překvapeně, mžourala do světla a ostražitě se rozhlížela po zničené Zemi, do níž se probudila. Kavka jí na očích viděl, že nechápe, že ani netuší, kde vlastně je.

„Válka a krutost bohů,“ odvětil Venn odtažitě a ani se neobtěžoval na ni pohlédnout. Žena ucukla, když uslyšela chlad v jeho hlase, přitiskla se k Ilumenovi a ten ji objal chlácholivě okolo ramen. Vděčně se o něj opřela, byl větší než ona, a vůbec si nevšimla krvavých šrámů na hřbetě jeho ruky.

„S tím, co se tu stalo, si nemusíš dělat žádné starosti,“ zopakoval Ilumene. „Už je po všem. Nastal nový úsvit.“

„Kdo jste?“ zašeptala. „Jak jste mě našli?“

„Důležité je jen to, že už jsi v bezpečí,“ řekl a pohladil ji po vlasech.

Žena zkroutila tvář a Kavka si uvědomil, že se snaží na zachránce usmát. U Vellernova dechu, ona zapomněla, jak se smát.

„Můžeš mi říct, jak se jmenuješ?“

Žena se zamyslela, pak zbledla a zavrtěla hlavou.

„Zapomněla jsi své jméno?“ zeptal se Ilumene, pak konejšivě dodal: „To nevadí. Najdeme ti nové. Nejkrásnější jméno na světě.“ Ilumene hovořil tak laskavě, že Kavka sotva uvěřil tomu, že je to tentýž muž, který ho před úsvitem probudil ranou pěstí do obličeje. Přejel si jazykem po zubu. Pořád byl zlomený, takže to nebyl sen.

„Vezmete mě s sebou?“ zeptala se nejistě. Bylo zvláštní slyšet takovou zranitelnost v hlase ženy, která očividně bývala žoldákem, ale pokud si nevzpomínala na jméno, nepamatovala si dozajista ani roky bojů. Kavkovi se zdálo, že žena váhá kvůli Ilumenovu brutálnímu vzezření – a měla bys! Utíkej, hlupačko, utíkej! – ale v její potlučené, zraněné tváři viděl i naději a nevinnost. Zoufale toužila uvěřit jakémukoli slibu ochrany před mizerným světem, v němž se ocitla.

„Samozřejmě,“ odvětil Ilumene a ukázal na předmět, který si tiskla k břichu. „No tak, máš za sebou strašlivý zážitek a ještě chvíli budeš slabá. Nebylo by lepší, kdyby tvůj majetek nesl tady můj přítel?“

Bývalý harlekýn se nepohnul, chamtivě ji ale pozoroval.

Objala knihu pevněji a zavrtěla hlavou. Přitom zvedla obláček prachu a Kavka si uvědomil, že její vlasy nejsou šedé, jen pokryté popelem. „Je moje,“ zašeptala chraptivě.

„Jak si přeješ,“ řekl Ilumene něžně, „ale můžeš mi říct, co to je? Abych věděl, jak ti pomoci.“

„Já…“ Žena k němu na okamžik vzhlédla, pak se ochranitelsky schoulila nad knihou. Látka sklouzla na stranu, ale Kavka stále nerozeznal nápisy. Zdálo se mu, že je to obyčejný svazek v kožených deskách, jakých měli v klášterní knihovně tucty. „Můj poklad,“ řekla žena nakonec.

„Poklad a popel,“ ozval se nečekaně Venn.

Vylekaně vzhlédla, když se Ilumene zasmál, dotkl se jejího rukávu a zvedl další obláček prachu. Rozkašlala se a prskala, ale knihu ani na okamžik nepustila.

Věta se rozléhala Kavkovou myslí. Slyšel ji už někde? Zněla jako nenávistné poznámky, které tu a tam trousil Rojak. Byla i tohle součást minstrelova plánu?

„Shořely,“ odvětila a zvedla pěst. Kavka si všiml, že v ní drží kus ohořelého papíru, a zamračil se. Sklepení se požár nedotkl, proč tedy kniha shořela? „Všechny shořely až na tuhle,“ pokračovala, „všechny až na můj poklad.“

Kavkovi se stáhl žaludek. Opat Doren uprchl z kláštera s knihami a s Křišťálovou lebkou, která jim byla svěřena do opatrování. Vypadalo to, že se ten senilní dědek pokusil knihy spálit, jako by šli po nich, a ne po Lebce zvané Vláda. Zaváhal. Přece nešli po knihách, že ne?

Ilumene kývl a žena otevřela ruku a nechala kousky papíru slétnout na zem do popela u svých nohou. Naklonil hlavu do strany, prohlédl si desky knihy a vydal krátký, spokojený zvuk.

Tentokrát se Kavka neovládl. „Tohle všechno kvůli knize?“ zeptal se nevěřícně. Zamžoural na desky a tentokrát rozeznal reliéf pod dívčinou rukou. Byly to propletené iniciály, možná dvě V, což naznačovalo, že kniha dříve patřila šlechtici.

„Není to jen tak nějaká kniha,“ řekl Ilumene a ke Kavkově úžasu mu odpověděl na otázku. „Obsahuje zápisky šílence.“

„Zradil jsem svého boha kvůli knize?“ zeptal se omámeně.

„Ano,“ prohlásil Ilumene se zadostiučiněním, vzal ženu za ruku a vedl ji pryč od schodiště do sklepení, „kvůli knize – přesněji řečeno deníku. Deníku Vorizhe Vukotice.“

Ilumene s ním konečně mluvil a Kavka byl odhodlán zjistit co nejvíce. „Upíra? Ale ten je šílený.“

„Mimo jiné,“ připustil Ilumene, „ale nepřipadá ti to zvláštní? Samotný Smrt ho proklel příčetností stejně jako jeho sourozence, ale on se na rozdíl od nich přesto pomátl. Jsi mág, takže mi prozraď, jaká moc dokáže přemoci kletbu samotného Smrti?“

Kavka se zatvářil rozpačitě. „Jaká moc? O žádné nevím, jen zase moc Smrti.“

„Kdysi dávno,“ řekl Venn tiše, „kráčeli Zemí ruku v ruce stvořitelka a ničitel a vládli prachu pod nohama i vzduchu nad hlavou.“

„Stvořitelka? Tím myslíš Život, nevěstu Smrti? Ta ale zemřela v Poslední bitvě a Aenaris byl pohřben s ní. Dokonce ani svým mečem nedokázala Královna bo…“ Kavka zmlkl a po tváři se mu rozlil výraz hrůzy. Čelist mu poklesla a Ilumene se na něj zazubil.

Kavka si přitiskl ruce na hruď a zasípal: „Magie Smrti? Zbraň Smrti? Ale Termin Mystt byl zlomen v bitvě, zničen…“

„Ne tak docela,“ řekl Venn, kývl na knihu a žena vytřeštila oči a sevřela ji ještě pevněji. „Vlastně vůbec ne, ale dějiny píší vítězové a ti si sami zvolí, co poví, a co ne.“

„Jak to můžeš tvrdit zrovna ty?“ zeptal se Kavka rozechvěle. „Byl jsi harlekýn, vypravěč minulých událostí. Vykladač pravdy!“

„Přesně,“ odvětil Venn a v očích se mu nestoudně zalesklo, „a tak ti povím pravdu: Termin Mystt dohnal yeetatchenskou dívku k šílenství, když se dotkla jeho jílce při hostině na oslavu pána Smrti. Klíč magie je tak mocný, že překroutí mysl každého, kdo se ho dotkne – a dohnal k šílenství i Vorizhe Vukotice. V zoufalství meč ukradl, aby zlomil kletbu své rodiny.“

„Vy pátráte po Terminu Mysttu,“ řekl Kavka tupě. „A tahle kniha vám prozradí, kde ho najdete?“ Vzplála v něm jiskřička vzteku a ukázal na ženu s knihou. „A co ona? Zabijete ji a knihu jí prostě seberete?“

Žena zafňukala strachy a ucukla od Ilumena.

Kavka se roztřásl a čekal, že ji Ilumene udeří pěstí do tváře, ale muž z Narkangu se jen zasmál.

„Samozřejmě že ne,“ řekl Ilumene ženě něžně, „ne když jsi těhotná. Poslali mě, abych vás oba chránil.“

„Těhotná? Jak to víš?“

„Bylo to předpovězeno,“ prohlásil Venn. „A až se dítě narodí, obdaruješ ho.“

„Jeho? Je to chlapec?“ zeptala se. „Chtěla jsem děvče… Myslím, že jsem kdysi měla děvčátko…“

„Chlapec,“ řekl Ilumene jistě, „a vyroste z něj princ. Postaví ti palác ze slonoviny.“ Usmál se na ni a paží ji pobídl k chůzi.

Zdráhavě minula Kavku, který byl stále ztuhlý šokem.

„Chlapec?“ zopakoval chraplavě. „Princ?“

„Nový úsvit, nová Země,“ zavolal Ilumene vesele přes rameno.

„Ach, bohové,“ vydechl Kavka a vzápětí se přes něj přelil chlad.

Pro bohy,“ řekl stín tiše, „v Zemi brzy nebude místo.“


 

Dramatis personae

Aftal, Voss – Nartisův vrchní kněz v Tirahu

Ajel – yeetatchenský lord a Xeliathin otec

Alterr – bohyně nočního nebe a většího měsíce a členka Horního kruhu panteonu

Amavoq – bohyně lesa, patronka Yeetatchenských a členka Horního kruhu panteonu

Anarie – bohyně tichých luk a Amavoqin aspekt

Ansayl, Jachen – farlanský major přidělený ke zvědům

Antern – hrabě a rádce krále Emina

Aracnan – nesmrtelný poutník neznámého původu

Aryn Bwr – bojová přezdívka posledního elfského krále, který vedl povstání proti bohům, jeho skutečné jméno bylo vymazáno z dějin.

Atro – pán farlanského kmene před lordem Bahlem

Azaer – stín

Bahl – pán farlanského kmene před lordem Isakem

Belarannar – bůh země a člen Horního kruhu panteonu

Bern, Jopel – vrchní kněz Smrti v Tirahu

Beyn, Ignas – člen Bratrstva

Bohreq (Otec stáda) – Vrestův aspekt a bůh zvířat

Breytech – chetský kupec

Brohm – screejský rváč

Carel (Carelfolden), Betyn, maršál – farlanský šlechtic a velitel osobní stráže lorda Isaka

Cerdin – bůh zlodějů

Certinse, Horel, rytíř-kardinál – velitel Rytířů chrámů, mladší bratr lenního pána Tildeka, původem Farlan

Certinse, Varn, kardinál – farlanský klerik, mladší bratr lenního pána Tildeka, rytíře-kardinála Certinse a vévodkyně z Lominu

Certinse, Karlat, vévoda – farlanský šlechtic, vládce Lominu a vnuk lenního pána Tildeka

Cetarn, Shile – narkanský mág ve službách krále Emina

Cetess, Pirlo – screejský umělec a jeden z agentů krále Emina

Coran – bělooký osobní strážce krále Emina

Corci – viz Kavka

Corlyn – tradiční jméno přijaté hlavou farlanské odnože Nartisova kultu

Cytt – zesnulý meninský bělooký Krann

Dedev, Borl – farlanský zvěd přidělený osobní stráži lorda Isaka

Derl – major z Canar Thritu, člen Rytířů chrámů

Dev – chetský generál a velitel Deseti tisíc

Disten – farlanský kardinál a bývalý legionářský kurát

Doranei, Ashin – člen Bratrstva

Doren – opat ostrovního kláštera a vrchní kněz Vellerna, boha ptáků

Dupres, Syen – farlanský sluha, správce lenního pána Foleha

Echat – tachren, chetský velitel legií Deseti tisíc

Echer – farlanský vrchní kardinál, vůdce kardinálské odnože Nartisova kultu

Ehla – jméno, kterým smí lord Isak oslovovat llehdenskou čarodějnici.

Elierl – zesnulý farlanský generál, kdysi velitel lominských armád

Endine, Tomal – mág ve službách krále Emina

Eperal – Ilitův aspekt

Erizol (Ohnivá bouře) – šaman vymřelého kmene v Elfské pustině, nyní jeden z raylinských žoldáků

Erwillen (Velký lovec) – aspekt Vellerna, boha ptáků, a aspekt-průvodce opata Dorena

Farlan, Kasi – farlanský princ v dobách Velké války, podle nějž byli stvořeni běloocí a pojmenován menší měsíc.

Fedei, Wisten – Prorok z Ghorentu

Fernal – polobůh žijící v Llehdenu

Fershin, Horman – farlanský vozka a otec lorda Isaka

Foleh, Shoqe – farlanský lenní pán

Fordan, Karad – farlanský lenní pán

Galasara – elfský básník z dob před Velkou válkou

Gaur – válečník z Elfské pustiny, generál meninských armád a rádce lorda Styraxe

Gort – generál Rytířů chrámů

Grast, Deverk – bývalý pán Meninu

Grepel – Tsatachův aspekt, bůžek krbů, žena

Haipar – raylinská žoldačka z kmene Deneli z Elfské pouště

Helras – farlanský mnich

Hořící muž – jeden z pěti aspektů Smrti známých pod jménem Smrtky

Chalat – sesazený pán Chetsů

Charr – zesnulý pán Chetsů a Krann lorda Chalata

Chirialt, Dermeness – farlanský mág

Chotech – chetský generál Rytířů chrámů

Chřadnoucí královna – jedna z pěti aspektů Smrti známých pod jménem Smrtky

Ial – Ilitův aspekt

Ilit – bůh větru, patron litského kmene a člen Horního kruhu panteonu

Ilumene – bývalý člen Bratrstva

Introlová, Tila – rádkyně lorda Isaka

Isak – pán Farlanu, Vyvolený Nartise a vévoda Tirahu

Jantar – přezdívka meninského majora chemské Třetí legie

Jeil – farlanský zvěd přidělený k osobní stráži lorda Isaka

Karkarn – bůh války, patron meninského kmene

Kat – jeden z pěti aspektů Smrti známých pod jménem Smrtky

Kavka – převor Corci, bývalý Vellernův mnich

Kehla – Tsatachův aspekt

Kelet – farlanský šlechtic a Asketa

Kels – farlanský klerik, hlava opatství v Saroku

Keneg – meninský voják chemské Třetí legie

Kenn, Shuel – screejský obchodník a farlanský agent

Kerin – velitel stráže a rytíř-obránce Tirahu

Kitar – bohyně úrody a plodnosti, členka Horního kruhu panteonu

Lahk – farlanský bělooký generál a velitel tiražských sil

Larat – bůh magie a manipulace, člen Horního kruhu panteonu

Lecha – tachren, chetský velitel legie Deseti tisíc

Leferna, Priata – členka Bílého kruhu, velitelka povstání v Tor Milistu

Legana – farlanská stoupenkyně Paní, nájemná vražedkyně a zvěd

Lehm, Preter – farlanský lenní pán

Lehmová, Rais – farlanská hraběnka

Lesarl – vrchní správce a hlavní rádce pána Farlanu

Leshi – farlanský asketický voják

Leteil – bělooký pán Yeetatchenu a Vyvolený Amavoq

Luripp, Aras – screejský hrabě

Macove, Perel – farlanský hrabě a člen Bratří svatého učení

Malich, Cordein – zesnulý nekromantik z Embere

Mariq, Shari – farlanský vojenský mág

Matak Hadí zub – raylinský žoldák

Mayel – novic z kláštera opata Dorena, původem ze Scree

Mehar – podporučík a pobočník generála Gorta z Rytířů chrámů

Meqao (Lovec Tichého lesa) – Amavoqin aspekt

Meqaovy dcery – menší Amavoqini aspekti

Mihn ab Netren ab Felith – bývalý harlekýn, nyní přítel lorda Isaka

Mikiss, Koden – meninský armádní kurýr

Mistra – raylinská žoldačka

Mochyd – vrchní kurát Farlanu, hlava kaplanské větve Nartisova kultu

Morghien – poutník emberského původu, známý jako muž mnoha duší

Mrzák – farlanský mnich

Nai – sluha nekromantika Isherina Purna

Nartis – bůh noci, bouří a lovců, patron farlanského kmene a člen Horního kruhu panteonu

Nelbove – farlanský lenní pán

Nerlos – farlanský lenní pán

Nostilová, Valije – manželka Aryna Bwr, první majitelka Lebky zvané Sen, královna

Nostil, Velere – dědic Aryna Bwr, první majitel Lebky zvané Vláda, princ

Ortof-Greyl, Harn – plukovník Rytířů chrámů

Paní – Osud, bohyně štěstěny

Panro – sluha Zhii Vukoticové

Pavouk – vůdce screejského zločineckého podsvětí

Portion – farlanský klerik, převor opatství v Saroku

Posel smrti – aspekt Smrti

Purn, Isherin – meninský nekromantik a bývalý učedník Cordeina Malicha

Quistal – kentaurský kmenový náčelník a generál meninských armád

Rojak – minstrel původem z Embere, první mezi Azaerovými stoupenci

Roqinn – farlanský bělooký klerik, Belarannarův vrchní kněz v Tirahu

Salen – meninský pán Ukryté věže a Vyvolený boha Larata

Saljin – démon pronásledující kmen Vukoticů

Saroc – farlanský lenní pán a člen Bratří svatého učení

Sebe – člen Bratrstva

Seliasei – menší Vaslův aspekt, nyní žije v Morghienovi

Selsetin – farlanský lenní pán

Shalstik – elfský věštec, který předpověděl návrat posledního krále.

Shandek – screejský zločinec

Shart – meninský voják chemské Třetí legie

Sheln – bratr-kapitán Bratří svatého učení

Shinir – farlanská asketická agentka

Shotir – bůh léčení a odpuštění

Shyn – screejský zločinec

Siala – vládkyně Helrectu a Scree, členka Bílého kruhu

Smrt – pán bohů

Styrax, Kastan – bělooký pán Meninu a Vyvolený Karkarna

Styrax, Kohrad – bělooký syn lorda Styraxe

Styraxová, Selar – bělooká kouzelnice, manželka lorda Styraxe a matka Kohrada, vévodkyně

Šašci – polobohové a raylinští žoldáci, synové Smrti

Tael – farlanský seržant

Teviaq – polobohyně, raylinská žoldačka a dcera Amavoq

Thonal, Emin – král Narkangu

Thonalová, Oterness – královna Narkangu

Tildek – farlanský lenní pán, starší bratr rytíře-kardinála Certinse. Jeho sestra, Karlatova matka, se provdala za vévodu Lomina.

Tiniq – farlanský zvěd a bratr generála Lanka

Torl – farlanský lenní pán

Tremal, Harlo – člen Bratrstva

Triena – bohyně romantické lásky a věrnosti, patří ke spojeným bohyním, které společně pokrývají všechny druhy lásky.

Třpytka – raylinská žoldačka

Tsatach – bůh ohně a slunce, patron chetského kmene

Ushell – bohyně hor, Belarannarův aspekt

Vasle – bůh řek a vnitrozemských moří

Veck, kardinál – farlanský šlechtic, druhý po vrchním kardinálovi

Veil – člen Bratrstva

Velký vlk – jeden z pěti aspektů Smrti známých pod jménem Smrtky

Vellern – bůh ptáků

Vener, Telith – generál Rytířů chrámů a vládce Ralandu

Veren – první bůh zvířat, zabit během Velké války

Verliq, Arasay – slavný mág a učenec, zabit lordem Styraxem

Vesna – hrabě a slavný farlanský voják z Anvee

Voják – jeden z pěti aspektů Smrti známých pod jménem Smrtky

Vrerr – vévoda vládce Tor Milistu

Vrest – bůh zvířat

Vrill – vévoda a meninský bělooký generál

Vukotic, Koezh – vládce kmenu Vukoticů, po Poslední bitvě proklet upírstvím, princ

Vukotic, Vorizh – Koezhův mladší bratr, po Poslední bitvě proklet upírstvím, následně se pomátl, princ.

Vukoticová, Zhia – nejmladší z rodiny Vukoticů, po Poslední bitvě prokleta upírstvím, princezna

Woren – vojín ze Scree, člen Rytířů chrámů

Xeliath – yeetatchenská bělooká, které z rukou splynula Lebka zvaná Sen.

Železná kůže – raylinský žoldák chetského původu


 

 

 

 

 

Tom Lloyd

Posel soumraku

 

1. vydání

Anglický originál Twilight Herald

vydaný Gollancz

Překlad Kateřina Niklová

Obálka Raymond Swanland

Grafická úprava obálky Jan Patrik Krásný

Jazykový redaktor Jiří Popiolek

Odpovědný redaktor Libor Marchlík

Vydalo nakladatelství FANTOM Print

jako svou 155. publikaci

Ostrava 2009

Tisk Printo, s. r. o., Ostrava

 

Doporučená cena vč. DPH 269 Kč