Konec
I |
sak se probudil na šerém a temném místě. Osvětlovaly ho jen hvězdy, které téměř pohasly, když se na ně podíval, ale na okrajích jeho zorného pole se intenzivně třpytily. Vzduch byl řídký a tak suchý, že ho škrábal v krku. Chutnal jako dávné vzpomínky – hořce a prázdně. Neviděl ani stromy, ani vztyčené kameny. Jen zvlněnou kamenitou krajinu všude, kam se podíval. Obloha slibovala brzký rozbřesk. Pokrýval ji jeden celistvý, břidlicově zbarvený mrak. Isak poklekl, sundal si pancéřovou rukavici a dotkl se vyprahlé, šedé, prašné země. Měl pocit, že je mrtvá. Ne jako písek na poušti, ale jako pustina, ze které někdo vysál všechen život. Cítil se nyní prázdný. Jako by ho část chyběla.
Když si natahoval rukavici zpět, všiml si, že pozbyla svůj lesk. Stříbro potemnělo a vypadalo nyní obyčejně a matně jako staré železo. Byla to stále jeho zbroj, ale nějak ztratila na síle. Podíval se na Eolis. Byl na tom podobně. Sundal si přilbu a modrou hedvábnou masku a zhluboka vdechoval řídký vzduch. Svaly měl ztuhlé a zesláblé. Ať dělal, co dělal, nemohl setřást únavu.
„Čekal jsem na tebe.“
Isak se v mžiku otočil, ruku na meči, a uviděl postavu v brnění, stojící jen pár metrů od něj. Rytíř měl na hlavě přilbu s nic neprozrazujícím hledím a štít ve tvaru kapky držel odvrácený, takže Isak neviděl znak na něm. Meč měl muž tasený, ale držel ho za zády. Postoj Isakovi připomněl formální soubojové pozice, které cvičil hrabě Vesna.
Isak z rytířova držení těla pochopil, že je právě vyzýván na souboj. Hrozba visící ve vzduchu byla zřejmá. Tasil zbraň a rozkročil se, aby měl stabilitu. Chodidla na šířku ramen a jedno mírně dopředu. Tak, jak ho to Carel před mnoha lety učil.
„Kde to jsem? Kdo jste?“
„Nejsi nikde. Jsi chycený v okamžiku mezi tvou minulostí a budoucností.“ Hlas byl mužský, sytý a vznešený. Podobný měl král Emin. Přízvuk tohoto muže Isak ovšem nemohl zařadit. Na rytíři bylo hrozivé úplně všechno. Dokonce i jeho slova: „tvoje minulost“ nějak zastínila „budoucnost“. Jako by v budoucnosti pro Isaka nebylo místo. Z té myšlenky ho zamrazilo. Toto nebyl rytíř v černé zbroji z jeho snů – ten, o kterém Isak věděl, že ho jednoho dne zabije. Připomnělo mu to Morghienovo varování, že bude muset čelit záhubě vlastní mysli. Přepadl ho smutek. Zemřít na tomto prázdném, mrtvém místě bylo horší než jakýkoli jiný osud, který si byl schopen představit.
„Co po mně chcete?“
Zdálo se, že tu otázku rytíř nečekal. Místo odpovědi pozvedl štít a zamířil mečem přímo na Isaka. Ten si to uvědomil okamžitě – rytíř měl na sobě Siulents a v ruce držel ten samý meč jako Isak. Ne kopie, ale ty samé věci. Stejně potemnělé, ale nezaměnitelné.
„Co po tobě chci, chlapče? Všechno. Vše, čím jsi. Jedna moje část byla s tebou celý tvůj život, abych z tebe udělal nástroj, který potřebuji pro roky, které přijdou.“
„Celý život?“
„Jistě. Některé události jsem musel trochu usměrnit a chránit si svou investici. Třeba ten Laratův kněz – nemohl jsem ho nechat jen tak pátrat ve tvé hlavě.“
„A co se tedy stalo, když jsem se dotknul Lebek?“
„I kdybych ti to vysvětlil, nepochopil bys to,“ ušklíbl se rytíř.
„Takže proroctví o posledním králi jsou pravdivá? Popřel jste rozhodnutí Smrti?“ Jedna Isakova část se stále ještě domáhala nějakého důkazu, ale v nitru mu narůstala strašná jistota.
Rytíř upustil přilbu na zem. Zatřásl hlavou a uvolnil stříbřité, téměř nehmotné prameny vlasů. Zvýraznily mu úzkou bradu a ostře řezané lícní kosti. Aryn Bwr byl zvláštně krásný. Vypadal ušlechtile, ale zdaleka ne slabě. Měl v sobě sílu býkovce, který udeří jako blesk.
„To všechno kvůli pomstě?“
„Ať tě ani nenapadne mě litovat,“ vyštěkl pán elfů. „Nic nevíš o mně ani o válce, kterou jsem vedl. Znovu přišel můj čas, a tentokrát zvítězím.“
Ve zlomku vteřiny se vymrštil a sekl pod spodní hranu Isakova štítu. Bělooký ten pohyb skoro ani nepostřehl. Jen tak tak ho vykryl. Další úder, tentokrát vedený vrchem, mu zasvištěl kolem hlavy. Isak uskočil a vší silou máchl mečem, aby odvrátil úder mířený na ničím nekryté nohy. Nějak se mu podařilo meč Aryna Bwr odklonit z jeho dráhy.
Zavrávoral vzad, aby získal prostor, ale elf ho následoval a zasypával ho deštěm ran. Ani Isakova výjimečná rychlost mu nebyla proti Arynovi Bwr nic platná.
Elf se náhle zastavil a zle se na Isaka usmál. „Zvláštní. Když jsem se díval na svět tvýma očima, připadal jsi mi rychlejší.“ Znovu zaútočil. Nesnažil se o smrtící úder. Dělalo mu dobře, že může mladého bělookého zahnat do kouta a vyvést z rovnováhy. Ustoupil vzad pokaždé, když už Isak téměř cítil ostří Eolise na krku. Za ty chvilky oddechu byl Isak vděčný. Vrhl se na elfa s veškerou silou, kterou jeho obrovské tělo bylo schopno vytvořit.
Aryn Bwr se Isakovu neohrabanému útoku vyhnul tak hbitě, jako když se vrbový proutek ohne ve větru. Pak tvrdě zaútočil. Isak vykryl úder štítem. Síla rány mu zaryla štít do ramene, až zavrávoral.
Pokusil se o odvetu, elf opět uskočil. Tentokrát Isaka udeřil hranou štítu do zápěstí. Paží mu vystřelila bolest a cítil, že nějaká kost povolila. A co hůř, Eolis mu při té ráně vypadl z ruky. Isak se zprudka nadechl a zavrávoral. Ani neviděl, jak se po něm elf ohnal jílcem Eolise. Zasáhl ho a Isakovi se před očima roztančily hvězdičky.
Padl poslednímu králi k nohám. Aryn Bwr na něj pohrdlivě shlížel. „To je všechno? Takže je pravda, že tě udělali slabého. Tak slabého, aby tě mohli ovládat.“
Isakovi se podařilo vzepřít se na loktech. „Co tím chcete říct?“
„Ty nevíš?“ Aryn Bwr se zasmál. „Chlapče, vždyť ani nejsi první Spasitel, který se v tomto Věku objevil. A v porovnání s ním jsi nula. Chceš to snad popřít? Vídáváš ho ve snech. Znáš ho celý svůj život.“
„Spasitel? Tak…“ Isak nemohl najít slova na to, nač se chtěl zeptat.
„Tak co se stalo? Azaer. Azaer podnítil jejich marnivost. Způsobil, že si bohové sami přivodili zkázu. Podnítil je k tomu, aby se rozdělili a přestali si navzájem věřit. Já jsem se mezitím dostal zpět k moci. Bohové stvořili svého Spasitele jako nejlepšího ze všech. Předčil zřejmě dokonce i mě. Ale netrvalo dlouho a Spasitel se začal ptát sám sebe, proč by měl vůbec někomu sloužit.“
Isak ležel na zemi a snažil se srovnat si v hlavě, co zrovna slyšel. Nebyl ale tak vyvedený z míry, aby se zároveň nesnažil najít cestu k úniku. Věděl, že je to marné. Aryn Bwr byl nejlepší ze všech válečníků. Zabil bohy. Porazil ho jenom sám bůh války Karkarn.
Elf schoval meč do pochvy, natáhl ruku a pomohl Isakovi na nohy. Podržel si ho před sebou a zahleděl se mu do očí.
Isak se díval do bledých, zlatě tečkovaných panenek, jako by tam chtěl najít odpověď. Mysl se mu začala halit do mlhy a z těla mu pomalu odcházela všechna síla. Těžký spánek těch, kdo leží v hrobě, ho lákal do svého objetí. Jak mu síly ubývaly a mysl slábla, porozumění se mu náhle v mysli rozvinulo jako poupě.
„Už vím,“ řekl Isak klidně.
Aryn Bwr zaváhal, přimhouřil oči a chytil Isaka ještě pevněji. Pocítil změnu v Isakově myšlení a ve tváři se mu mihla nejistota.
„Řekni mi, elfe, pamatuješ si, jak se jmenuješ?“
Poslední král mlčel.
„Tvoje jméno. Pamatuješ si ho?“
„Já…“ Nejistota se přetavila v pocit ztráty a pak už z elfa čišel jen strach. Pravé jméno Aryna Bwr skončilo v propadlišti dějin, stejně jako tomu bylo u finntraila v Morghienově hlavě, ta ztráta jeho ducha oslabila.
„Pamatuješ si svou smrt?“ Jak to Isak řekl, cítil, jak stisk kolem jeho hrdla ochabuje. „Ach ano, pamatuješ si ji. Ta bolest v tobě stále dříme. Jsi mrtvý. Jsi jen vzpomínka, která unikla náruči smrti. Bez jména a bez formy. Co z tebe zbylo?“
Isak se usmál a pozvedl levačku. Paži měl z boje celou rozbolavělou. I přes tu slabost uchopil Aryna Bwr za zápěstí a vypáčil jeden po druhém prsty, které mu svíraly krk. Pozvedl pravou ruku. Komíhala se mu a otáčela na zlomeném zápěstí. Roztáhl nepříteli prsty před obličejem, jak nejlépe to šlo. Vzpomněl si, co udělal Morghienovi. Pod jeho dotekem se magické vlnění rozplynulo jako ranní mlha.
Poslední král vyjekl a zazmítal se v Isakově sevření. Bělooký ale cítil, jak se mu do těla kvapem vrací síla. Duch elfa mu už nemohl odporovat. Isak potlačil zavrčení, které se mu dralo z krku. Načerpal všechnu magickou sílu vznášející se kolem a koncentroval ji do své ruky. Rozhodl se, že tentokrát se hněvu ozývajícímu se v jeho útrobách nepoddá, jak tomu bylo tenkrát před Lominem.
Silou mysli hodil na duši mrtvého krále síť upředenou z magického proudění. Svázal ji vší silou a vytrhl z těla, které se snažila zabydlet. Aryn Bwr zavyl hrůzou.
Nyní držel Isak elfovu duši pevně v rukou. Byla slaboučká. Stíny potemněly, jak se Smrt přikradl blíže. Aryn Bwr znovu spustil jekot a marně se snažil osvobodit. Isak vytáhl duši z temnoty a vstřebal ji do sebe, kde se jedna její část schovala před Smrtí.
Isak stál sám a ztěžka dýchal. Vzduch byl nyní čerstvější a únava mu z údů někam vyprchala. I bolest zmizela, protože veškerá zranění byla jen výplody jeho vlastní mysli. Obloha se rozjasnila a on zachytil vůni vřesu a vlhké trávy. Vonělo to opojně.
V mysli uchopil ducha Aryna Bwr. Jemně. Násilí už nebylo potřeba. Elf už nad ním nikdy nemohl mít moc.
Co jsi to udělal? Isak cítil elfův hlásek v hlavě – tichý a ztrápený, ale zároveň ustrašený.
Zachránil jsem se. Přesně tak, jak jsi mě to učil každý den mého života.
Co se mnou uděláš? Aryn Bwr věděl, že je nyní k věčnému trestu v Ghennině jámě blíže než kdykoli předtím.
Nezabiju tě, jestli se ptáš na tohle. Myslím, že mám pro tebe lepší využití. Pokud ke mně Země vzhlíží jako ke Spasiteli, budu potřebovat tvůj mozek.
Ty jsi nikdy neměl být Spasitel…
Já vím, přerušil ho Isak s úsměvem. „Ve stříbrném světle zrozen, ve stříbrném světle oděn.“ To jsem nikdy neměl být já. Tos měl být ty a tvé znovuzrození mělo přijít dnes v noci. Až na to, že k tomu nedojde. Všechno má svůj čas. To si pamatuj, spoutaný draku. Tvůj čas právě pominul.
Porušil jsi běh dějin. Tvým osudem bylo dnes v noci zemřít. Uvědomuješ si, co to znamená?
Isak se protáhl a ucítil, jak ho po tváři pohladil chladivý vánek. Vnímal, jak v chrámu uprostřed lesa přichází k sobě. Navracel se do života, který mu patřil.
To znamená, že od tohoto okamžiku si budoucnost vytváříme sami. Znamená to, že co se stane, není v žádném proroctví. Jsme tu jen my.
Usmál se. Čekala na něj Země.