ak bude to fungovat?“

Konstruktér si otřel široké čelo kusem hadru se skvrnami od oleje a pohlédl na svého pána. Obrovský bělooký muž stál bez hnutí a skrze mrak sledoval městské zdi. Lord Styrax se buď pohyboval svižně, ovšem naprosto úspornými a přesně propočítanými pohyby, a nebo stál nehybně jako nespočetné sochy Karkarna – boha války a patrona kmene Meninů – které zdobily jejich rodné město. Nikdy nic mezi tím a sledovat ho mnohé znervózňovalo. Nikdy neplýtval energií na zbytečné pohyby. Bylo to, jako by bohové vytvořili prototyp perfektního bělookého a Kastan Styrax byl výsledkem jejich snažení. Od chvíle, kdy ho před dvěma měsíci spatřil poprvé, nevycházel konstruktér z údivu. Dokonce i teď, když si prohlížel Styraxovu netečnou tvář, dělalo mu problémy uvěřit, že se dívá na pouhého smrtelníka z masa a kostí.

„Věřím, že ano, můj pane,“ ozval se po chvíli, kdy se snažil potlačit nervózní škytání, které se ho zmocňovalo. „Dřevo je kvalitní a moji muži odvedli dobrou práci. Za daných okolností to nemohlo dopadnout lépe. Raději bych provedl testovací palbu, ale pokud to není možné, mohu jen říct, že věřím, že vše bude fungovat podle vašich představ. Kdybyste použil sekaný kámen, mohl bych odhadnout…“ Zmlkl, když Styrax pozvedl ruku. Kromě hlavy to byla jediná část těla, která nebyla uvězněná v ohyzdném černém brnění. Ruka i brnění byly daní za jeho největší vítězství. Od zápěstí ke konečkům prstů byla končetina bílá jako kost, tkáň hyzdily jizvy a pod nehty navěky zůstaly temně rudé skvrny od krve. Říkalo se, že si ji Kastan Styrax nechal spálit, aby mohl dokončit svůj slavný triumf – porazit v bitvě Koezha Vukóta. Vzhledem k tomu, že žádnému osamocenému bojovníkovi se takový skutek nepodařil od doby, kdy upír poprvé vstal z hrobu, cena, kterou zaplatil, mu připadala nízká.

„Šlacha pořád drží?“ ozval se chraplavý hlas za nimi. Konstruktér se otočil na přicházejícího generála Gaura. Chlupatýma rukama uctivě svíral pánovu přilbu. Málokdo si dovolil rušit lorda Styraxe při hovoru, ale přes monstrózní vzhled a nejasný původ byl generál Gaur nejblíže tomu, koho mohl bělooký nazývat přítelem.

„Přivezli jsme dvě, pro všechny případy, a jedna je naprosto nepoškozená,“ potvrdil konstruktér. „Katapult jsem zkontroloval a je stále v palební pohotovosti.“

„Skvělé. Splnil jsi vše, na co jsem tě potřeboval.“ Konstruktér zbledl a pohlédl na Styraxův obří meč.

„Gaure, doprovoď našeho zručného přítele ke koním a pomož mu vypravit se na cestu. A pošli mi sem Kohrada.“

Konstruktérovi se viditelně ulevilo a generál Gaur vyrazil pryč. Zastavil se na moment, aby si konstruktér mohl posbírat nářadí a dohnat ho. Bylo jasné, že i když práci dokončil, nezabijí ho. Jak si oddechl, škytavka se znovu spustila. Chytil se za ústa a snažil se ji potlačit. Generál ho ale dloubl pařátem do ramene a pobídl ho k chůzi.

I když se kolem ozývaly zvláštní zvuky, lord Styrax se nepohnul ani o centimetr. V ranním světle a jazycích zvláštního dýmu vypadal téměř nadpozemsky. Divoce škytající konstruktér se při pohledu na něj zachvěl a spěchal pryč. Za žádnou cenu už by se neohlédl.

* * *

Styrax nasál vzduch. Hořkosladká příchuť magie se kolem něj hromadila. Mlha obklopující jeho malou armádu znemožňovala vidět cokoliv jiného než obrysy města proti ranní obloze. Koutkem oka zahlédl Larima, jednoho z Laratových Vyvolených, jak pracuje na tom, aby zůstali pro zraky z městských zdí neviditelní. Na tváři mladého bělookého se začaly objevovat první známky vypětí.

„Otče, zdá se, že jsi Larima pro ten úkol vybral dobře. Myslím, že ten starý havran lord Salen si bude muset svoje postavení v budoucnu dobře hlídat. Larimovi z očí kouká ctižádost.“

„Souhlasím s tebou, Kohrade,“ odvětil Styrax a nespouštěl oči z opevnění. Napřáhl paži, syn se pod ní sklonil, a jak dopadla na jeho ramena, ocel zařinčela o ocel. „Nepodceňuj ale mazané havrany. Lord Salen také poslední dobou nezahálel. Čeká nás ještě zábavná podívaná, jak ti dva budou soupeřit.“ Styrax se odmlčel. „Kohrade, mám neobvykle horkou paži.“

„Protože hoří, otče.“

„Tak ji uhas.“

„Ano, otče, jen jsem likvidoval Gaurovy blechy.“

„To neříkej. Neměl by sis z něj utahovat, když je kolem šlechta. Generál Gaur má mezi ní jen nepřátele, žádné spojence. A tobě je oddaný stejně jako mně.“

„Tomu odmítám uvěřit.“

Kohrad se rozhlédl po otcově příteli. Zavalitý generál procházel opodál. Čelisti mu pracovaly jako vždy, když přemýšlel, a tesáky si pročesával štětiny ve tváři.

„A stejně je to tak, ať už si to připustíš, nebo ne.“ Styrax se otočil na syna a nedopustil, aby se mu ve tváři zračil smutek, který pociťoval při pohledu na synův skelný výraz. Na synově do ruda rozžhaveném brnění ještě sem tam poskakovaly plamínky. Kohrad si rád hrál s ohněm a rád ničil věci. Možná více, než by se jeho otci zamlouvalo. Styrax si myslel, že ta záliba začíná mladému muži zatemňovat mozek. Ať už brnění našel kdekoli – bylo to jediné tajemství, jaké před otcem měl – nebylo takovým požehnáním, za jaké je Kohrad považoval.

„I když vypadá, jak vypadá, stejně si nemyslím, že se Gaur hodí na vojáka,“ řekl Kohrad během jednoho z vzácných momentů, kdy se nad něčím zamyslel. „Je moc klidný, moc vyrovnaný. Když jsem vyrůstal, nikdy se mnou neztratil trpělivost. Teď mi dochází, jak těžké to muselo být.“ Styrax se zasmál, ale syna nepřerušoval. „To z něj asi dělá nejvhodnějšího kandidáta, kterému bys mohl svěřit armádu. Ale stejně je to zvrácené.“

„Spousta věcí je v životě zvrácených,“ přitakal bělooký lord. „Nepoznal nic jiného než bitvy. Kdybys mu teď zabránil pomáhat mi uskutečňovat plán, hluboce bys ho ranil.“

Kohrad ukázal na zdi Ralandu před nimi. „Když už mluvíme o tvém plánu a zvrácenosti života – všechny roky výzkumu, abys tu zatracenou věc našel, a ten tlustý blázen ji vykope jen pár měsíců před naším příjezdem.“

„Já vím,“ zareagoval Styrax a ironicky se usmíval, „ale pořád nevím, jestli je to jen lekce toho, jak je život nepředvídatelný, a nebo zlé znamení pro celý Věk. Ať už je důvodem cokoli, je čas, abychom lidem ukázali, jak snadno si můžeme vzít, co jim náleží. Jsi připraven?“

„Jistě. Ale zajímalo by mě, jak si můžeš být tak jistý, že mě čeká měkké přistání.“

„První pravidlo vedení války.“ Čekal, až ho syn doplní.

„Znát nepřítele,“ dodal Kohrad. „Ovšem někteří by řekli, že základ je znát sám sebe.“

„To je třeba ještě dávno před tím, než vedeš armádu do války.“ Styrax cítil, že synovi se ještě nechce diskuzi na to téma ukončit, ale to bylo pochopitelné. Syn byl také bělooký a i synovská slepá důvěra má meze.

„Stejně si myslím, že mít pořádnou přesilu by bylo lepší pravidlo.“

Styrax láskyplně šťouchnul syna do ramene. „Možná. Ale není to dost elegantní a nevezmeš si z toho do života žádné ponaučení. Pokud se nabízí lekce, neměl by sis ji nechat ujít. Pokud se nenabízí, otevři láhev vína a hledej moudrost v ní.“

„I když máš skvělou intuici, pořád je to hazard. Nemůžeš o něm vědět všechno. Možná že vévoda rád vstává za úsvitu, stejně jako já – pamatuješ na naše lovecké výjezdy? Od té doby mám radši okna situovaná na západ. Třeba je na tom vévoda stejně, i když z toho okna má tak úžasný výhled.“

„To může být pravda,“ přitakal Styrax, „ale nikdy nikoho nepřeceňuj. Většina lidí zůstává otroky svých slabostí a náš přítel vévoda je jedním z nich. Je tak slabý, že potřebuje pocítit svou moc, jakmile se ráno probudí. Nicméně, dalším životním pravidlem je nehazardovat s tím, čeho si ceníš nejvíc, a to já nikdy nedělám. Můj agent ve městě se ujistil, že mám pravdu.“

„Tvoji muži by tvůj odhad ani na chvíli nezpochybňovali. Třeba Gaur.“

„Protože mám nejlepší armádu v Zemi, a aby mohla armáda vítězit, musí věřit ve svého vůdce. Ty jsi na pochybách, protože ses nenarodil, abys přijímal rozkazy.“

„Jsi si tím tak jistý? Gaur je důkaz toho, že původ o tobě neřekne všechno.“

„Je to pravděpodobné,“ odvětil Styrax tiše. „Když chceš dobrý vrh, pořídíš si nejlepší fenu. Já jsem ve své přítomnosti strpěl jen velmi málo žen, a proto neriskuji, že kolem bude pobíhat syn, který mi bude dělat ostudu. Ty jednou zdědíš dvojí postavení – Gaurovo a moje. Jsem si jistý, že dokážeš, že jsi hoden obou. Dost už pochyb. Máš před sebou úkol, který nikomu jinému svěřit nemohu. Tak se běž přichystat.“

Kohrad se upřeně zadíval na otce a ve tváři se mu zračil vděk i podezření. Nebylo třeba dodávat, že se Styrax mohl toho úkolu zhostit sám. Co zamýšleli, bylo troufalé gesto, o kterém se bude mluvit po celém Západě. Byla to také Kohradova zkouška. Pokud neuspěje, nevrátí se.

* * *

„Proč s tím něco neděláte?“

Tochet se nadechl aby vévodovi Nemarsemu odpověděl, ale poznámku raději spolkl, aby jí později nelitoval. Vévoda už půl hodiny chodil sem a tam a poklepával prsty na malou sametovou taštičku připevněnou na opasku. To Tocheta dohánělo k nepříčetnosti a vévodův vysoký dívčí hlásek efekt ještě umocňoval.

„Co chcete, abych udělal? Z těch zvuků koně šílí a pěchotu tam nepošlu.“

„Něco prostě udělejte. Neplatím vás, abyste tu stál a zíral dolů z hradeb.“

Tochet si povzdechl. Zkusil poslat kavalerii, ale po pár desítkách metrů koně zpanikařili, protože slyšeli hrdelní volání nějakých zvířat. Ať už tam venku bylo cokoli, mělo to chuť na koňské maso.

„Destechu,“ zavolal velitel žoldáků a jeho poručík přistoupil blíže. Na vévodu vycenil zkažené zuby, aby ho přiměl ustoupit z doslechu. Nebylo to nutné. Vévoda nerozuměl ani slovo chetsky, ale podobné kousky byly pro žoldáky v Ralandu aspoň nějakým zdrojem zábavy.

„Generále?“ Tochet už tuto hodnost neměl, ale muži by si těžko zvykali oslovovat ho jinak. Vždycky ho budou respektovat více než kohokoli jiného.

„Co si o tom myslíš?“

„To samé co vy, pane.“ Destech už veliteli sloužil víc než dvacet let a za tu dobu se spolu utkali s mnohými nestvůrami z pustiny. Zkušenost jim velela nepodceňovat neznámé.

„Kruci, nevím, jestli to jsou trolové nebo minotauři, nebo něco ještě horšího, ale byl bych blázen, kdybych mužům přikázal jít to zjistit. Stráže hlásily, že slyšely, jak někdo něco těžkého táhne a pak upouští na zem. Ale možná že to nakonec není beranidlo. Nerozumím jen tomu, proč na nás ještě nestřílejí z katapultů a balist a kde se, u všech temných míst, schovává mág.“

„Půjdu někoho skřípnout.“

„Děkuju.“

Destech se otočil a prolezl dírou s poklopem uprostřed plošiny v nejvyšším bodě věže. Tochet pohlédl dolů z vévodova paláce Nad branami k Elfí pustině. Palác byl dobře opevněn a zároveň sloužil jako domov vévodově rodině. Když jednou hrotem sekery proděravěl vysokou vázu, vévodkyni z toho málem ranilo.

Tochet pokračoval v hlídce a sledoval zvláštní mrak, který ignoroval severní větřík a bez hnutí seděl na místě. Teď, když se úplně rozednilo, vypadal ještě nepřirozeněji. Hlídkující muži ho probudili před rozbřeskem, jakmile si poprvé všimli něčeho zvláštního. Když se vydrápal sem nahoru, ještě rozespalý, stanul v úžasu nad skličující nádherou těch mil tiché, prázdné země. Destech se vrátil za pár minut. Zarputile ignoroval protesty vzpouzejícího se muže, kterého vlekl za zátylek. Plukovník byl ještě mohutnější než jeho velitel a nedělalo mu problém muže prostrčit jednou rukou otvorem v podlaze a položit ho před Tocheta.

„Myslím, že mág zdrhnul, generále – a to není dobrý znamení, jestli chcete znát můj názor – ale tenhle vychrtlý skrček seděl v rohu a chlemtal víno.“

„Á, děkuji, Destechu. A vy, plukovníku, proč jste ještě nezačali pálit, jak jsem vám nakázal?“

„Pálit na co?“ I když se muž zrovna sbíral z podlahy, dokázal si zachovat povýšenou aroganci, která ve městě kovářů byla zřejmě všem společná.

„Destechu, vezměte ho a pověste z cimbuří.“

V řadách vojáků na plošině to zašumělo a vévoda vykročil vpřed, ale Tochet je všechny jediným pohledem umlčel. Destech popadl vojáka v červené uniformě za krk a vlekl ho k okraji.

Poslechl velitele – přehodil muže přes cimbuří a pevně ho držel za kotník. Tochet se naklonil, aby s ním mohl hovořit. Jeho slova ale zanikla ve vojákově racčím skřehotání. Destech s ním musel pořádně zatřást, aby konečně zmlknul.

Tochet znovu zopakoval svou řeč. „Vidíte ten rozdíl? Dám rozkaz, a někdo ho splní. Bez toho se vojsko vést nedá. V tomhle případě je mi jedno, jestli máte cíl, a nebo ne. Támhlety balisty měly na mrak střílet už dávno. Ještě jednou neuposlechnete rozkaz a shodím vás dolů sám.“

„Vy nechcete abych…?“ Destech vypadal překvapeně. Doma by mu Tochet jistě nakázal, aby muže upustil. Neuposlechnutí rozkazu se musí potrestat.

Tochet zavrtěl hlavou. „Ne, tentokrát ne. To bys musel jít dolů a vystřelit z těch balist sám – z jedné po druhé. Vytáhni ho.“

Destech komíhajícím se tělem ještě naposledy pořádně zatřásl a vytáhl ho zpátky. Žoldák se zakabonil, když si uvědomil, že si ta vzlykající troska nadělala do kalhot. Promluvil ke svému veliteli v chetštině. Opovržení v jeho hlase však nenechalo nikoho na pochybách, co vlastně říká. „Stačila by jedna legie a za den by bylo město naše.“

Tochet se zašklebil a sehnul se k uchu roztřeseného vojáka. „Teď jděte a vykonejte, co jsem rozkázal.“

Voják stál bez hnutí, dokud se Tochet opět nenapřímil. Pak vyběhl k otvoru v podlaze. Zdola zaslechli, jak zoufalým hlasem předává rozkaz k palbě. U Tochetových nohou zůstala jedna sametová rukavice. Odkopl ji do louže a otočil se zpět k mraku.

„Katapult!“ zvolal náhle Destech a Tochet obrátil hlavu k hořícímu objektu, který se k nim blížil vzduchem. Žoldáci se skrčili za nízký kryt v cimbuří a rukama si zakrývali oči v očekávání dopadu ohnivé střely. Když o pár sekund později udeřila, překvapilo Tocheta, že necítí v kamenné podlaze vibrace doprovázející zásah. Slyšel jen zvuk rozbitého skla a tříštícího se dřeva.

Oba Chetsové vyskočili a naklonili se přes zeď. Z míst pod nimi, kde bývalo masivní okno, vyšlehl plamen. Zavanul k nim poryv horkého vzduchu.

„Jděte dolů a uhaste oheň!“ zahřímal Tochet. Destech už tam běžel. Musel se prosmeknout kolem vévody, který stále ještě sbíral odvahu pohlédnout dolů.

„Co to bylo?“

„To byla střela, vy blázne. Střela, která přesně trefila vaši ložnici. Pod tím mrakem se ukrývá baterie katapultů.“

„Ale vystřelil jenom jeden.“

Tochet pohlédl vzhůru. Nebe bylo skutečně prázdné. Žádné další střely nesvištěly vzduchem. Žádný zvuk výstřelů, a dokonce ani nové nabíjení katapultů, který vystřelil. Mrak se zacelil a poklidně seděl dál na místě.

„Proč by někdo použil jen jeden katapult, když chce dobýt město?“ zamumlal si žoldák pro sebe. Vypadalo to jako špatný vtip.

„Co?“ zeptal se vévoda. Tochet mužíka ignoroval a sám si odpověděl.

„Protože jeden bohatě stačí. Panebože.“ Pohlédl přes okraj cimbuří a odměnil ho jen další závan horkého vzduchu. Donutil ho rychle se stáhnout, ale šířící se mihotavé plameny zahlédnout stačil.

„Tsatachu, ochraňuj nás. Vévodo Nemarse, musíme se přesunout do bezpečí. Myslím, že se oheň bude šířit rychleji, než budete považovat za možné.“

* * *

Z místnosti byl vytlačen všechen vzduch a jediným zvukem zůstalo cinkání rozbitého skla dopadajícího na kamennou podlahu. Zabalený ve vroucím objetí poničené matrace čekal Kohrad a zadržoval dech. Vychutnával si dychtivou touhu plamene, prozatím drženého v šachu a napjatě očekával polibek přívalu vzduchu. Pak plamen uvolnil. Temně rudá záře zalila stěny pokoje a po poničených sloupcích postele vytancovaly vzhůru žluté girlandy.

Zvedl se z ohořelých a zuhelnatělých trosek obrovské postele. Paprsky ranního slunce pronikající oknem dovnitř byly ve srovnání s plameny slaboučké a mdlé a třepotaly se v horkých jazycích olizujících pokoj. Rukama krytýma pancířem pohladil umělecký vlys nad krbem. Pod jeho dotykem se v barvě nadělaly puchýře a roztavila se do ztracena. Ohnivé prsty dopadaly na podlahu a strávily rohože, než se vrhly na závěsy a nábytek. Během několika vteřin se místnost topila v plamenech.

Uslyšel, jak někdo vylomil dveře. Otočil se a tasil meč. Chvilku viděl jen další dřevo pro své nenasytné plameny a pak se z ohně někdo vypotácel, pažemi si chránil obličej. Kohrad vykročil a jediným máchnutím meče uťal vojákovi hlavu. Koutkem oka zahlédl, jak se zableskla špice kopí. Obrátil se kolem osy, mečem kopí odsunul z cesty, popadl násadu a přitáhl si kopiníka blíže, aby mu mohl obrněným loktem rozbít obličej.

Vykročil vpřed, dalšího vojáka proklál mečem a odrazil útok sekerou. Pomocí plamenů zatlačil útočníka zpět. Uvědomil si, jak je ten muž, Chetse, statečný – ignoroval spalující žár a vrhl se kupředu, aby mohl ramenem narazit do Kohradovy hrudi. Útok bělookého na chvíli vyvedl z rovnováhy, ale mužovo vítězství nemělo dlouhého trvání. Kohrad ho udeřil pěstí do přilby jako kladivem a ťal ho do žeber. Muž se skácel a plameny si pochutnávaly na jeho oblečení a topůrku sekery. Pokoj patřil Kohradovi.

Kohrad vyběhl do chodby a náhle se zastavil. Ucítil, jak se k němu žárem prodrala cizí chladná mysl. Zdálo se, že jeho otce žár plamenů, kterými Kohrad vládl, nemůže zastavit. To mu připomnělo jeho úkol. Ta věc byla někde nahoře a volala ho.

Kohrad natáhl ruku a dotkl se trámu podpírajícího strop chodby. Byl hořlavý a Kohrad se tak mohl rozběhnout do všech koutů budovy a odříznout únikové cesty. Když zajistil toto, poručil plamenům polykat závěsy, leštěný nábytek a vytvářet nádherné sochy ze žáru a světla. Našel schodiště a stoupal po něm do jednoho patra za druhým. Byl jako smečka vlků pronásledující kořist. Některé panikařící obyvatele paláce zabil, a jiné nechal, ať se krčí v rohu a schovávají ve skříních. Někteří klečeli a modlili se, ale jejich výkřiky plné hrůzy ho nemohly obměkčit. Kohrad se narodil bělookým bez zásahu bohů a podřizoval se jen zákonům ohně a světla.

Dostal se na samý vrchol a našel zavřený poklop. Prorazil ho pěstí, ale pořád nešel otevřít. Cosi ho drželo. Dalším úderem ho roztříštil na kousky, které se mu sesypaly k nohám a přispěly tak k pohřební hranici. Na denní světlo vystoupal po hořících schodech. Další Chetse na něj zaútočil dlouhou válečnou sekerou dříve, než se stačil schovat zpátky do průlezu, ale hořící bělooký odrazil zahnuté ostří stranou, ohromující rychlostí vyskočil na plošinu a ťal muže do zad.

Voják padl k zemi a křičel bolestí. Jeho křik však brzy utichl v plamenech. Kohrad se mezitím rozhlédl po ostatních na plošině. Nikdo jiný se nepohnul, aby ho napadl, a tak Kohrad vojáky ignoroval a zaměřil se přímo na roztřeseného vévodu.

Když k němu napřáhl ruku, naplnil mu chřípí pach škvařeného a páleného tuku. Muž breptal hrůzou a prsty svíral kolem Lebky, i když už mu kůže uhelnatěla. Kohrad kosti snadno zlomil a Lebku vypáčil. Cítil, jak se dožaduje jeho doteku. Spokojeně si povzdechl a přitáhl si Křišťálovou lebku k hrudi, kde splynula s brněním a zbarvila se do krvava.

Když laskal Lebku prsty, plameny se kolem něj roztančily novou silou. „Tak ty jsi Zkáza,“ zašeptal. „Doufal jsem, že to budeš ty. Jednou budeš moje. Až se staneme bohy a otec tě už nebude potřebovat, staneš se mou součástí navždy.“

Plošinu opustil beze spěchu. Za sebou nechal jen praskání ohně a zápach spáleného masa.