uitin Amanas byl zvláštní. Jeho rodina a přátelé to o něm věděli a zdálo se, že gardista stojící v pozoru u jeho stolu si o něm již utváří podobný názor. Nebylo pochyb, že si jeho reakci na předvolání k lordu Bahlovi představoval trochu jinak. Amanas, místo toho, aby znervózněl, pociťoval očividně spíše úlevu. I když byl nový Krann ve městě teprve necelý týden a šuškanda o něm neutichala, očekával Amanas předvolání už dávno. Těšil se na setkání s člověkem, který vyvolal všechen ten rozruch.

„Řekněte mi, mladý muži, jaký ten Krann vlastně je?“

Voják překvapeně zamrkal. „Je… no, je bělooký. Ti jsou všichni jeden jako druhý, ne?“

„Ale on patří mezi Vyvolené a tím pádem je jiný.“

„Ale pořád je to bělooký – v klidu, dokud ho nenamíchnete – tedy, promiňte mi ten výraz, pane. Hned první den zabil muže. Říká se, že to udělal, jako by to byl jeho denní chleba.“

„Určitě tam šlo o víc.“

„Pravděpodobně ano, pane,“ souhlasil gardista rychle a podle Amanase možná až trochu povýšeně, „ale prodávám, jak jsem koupil.“

„Pověz, víš, co je moje práce?“

„Vaše, pane? No, v knihovně jsou záznamy o všech rodokmenech. Předpokládám, že jste musel dát do pořádku jeho statky, když je teď lenní pán.“

Amanas nakrčil nos. Gardista smrděl jako všichni vojáci. Těžký pach kovu a uleželé propocené kůže, který nemohla zakrýt ani zbrusu nová bílá uniforma. Čím déle tam gardista stál, tím hmatatelnější pach byl – jistě, nemohl za to, ale Amanasovi to nedělalo dobře. Válečníci byli nepředvídatelní. Představoval si, že tasit meč a zanořit ho Amanasovi do těla, by pro gardistu byla hračka. Jako voják už to jistě udělal mnohokrát. Jednou navíc by mu už v soudný den nijak nepřitížilo. Amanas nerad jednal s takovými lidmi.

„Ano, starám se o knihovnu, ale také vytvářím erby a znaky pro muže nově povýšené do šlechtického stavu a pro mladíky z vážených rodin, kteří dosáhli plnoletosti. Určitě sis myslel, že se jen tak na štít namaluje nějaké zvíře.“

Voják pokrčil rameny. Očividně nevěděl, co si o tom všem má myslet. „Nebudu zapírat, že sním o rytířském titulu. Každý gardista o něm sní. Ale nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, kdo maluje erb.“

„Ve skutečnosti je to trochu složitější než jen ‚namalovat erb‘. Je třeba smíchat umění s magií. Jestli chceš, ukážu ti, jak to funguje. Dej mi ruku.“

Při zmínce o magii gardista od Amanasovy napřažené ruky téměř odskočil.

„Ne? Nevadí. Možná bychom tím provokovali bohyni Fate – má svérázný smysl pro humor. Nicméně, moje síly jsou slabé a úzce zaměřené. Když se člověka dotknu, promítne se mi v mysli něco z jeho ducha a čím by se mohl v budoucnu stát. Jak to interpretovat, to už je samozřejmě jiná věc a hodně záleží na kontextu. Dobrým příkladem je Karlat Lomin. Znáš následníka Lomina?“

Gardista přikývl. „Jistě, pane. Všichni si vykládají o tom, jak se jeho otci přitížilo a že asi nepřežije zimu. Takže zanedlouho se následník stane čtvrtým nejmocnějším mužem v zemi. A minulý týden,“ dodal znepokojeně, „zabil Krann Lominova bratrance při tréninku se zbraněmi – úplně ho propíchl, pane.“

„Slyšel jsem. To je velice nešťastná událost. V následníkově erbu je vlčí hlava cenící zuby. Obvykle si to lidé vysvětlují tím, že je velmi zručný bojovník. Ale když vezmeš v úvahu znak jeho rodu – hradní věž – může ten vlk stejně dobře znamenat i to, že je to divoký a násilnický člověk.“

Gardista o krok ustoupil. „To by mě nenapadlo, pane. Ale radím vám, abyste své soudy o následníkovi vynášel opatrněji. Musel byste být blázen, kdybyste ho chtěl proti sobě popudit.“

„Ale, nejsem dost důležitý na to, aby si mě slavný rod Lominů všímal. A navíc šlechta jako taková má z mého nadání velký užitek. Když chceš dělat to, co já, musíš mít věštecké vlohy a ta neobvyklá vlastnost mě chrání.“

Gardista opět o krok ustoupil a podle jeho výrazu bylo jasné, že tentokrát už si opravdu myslí, že je Amanas šílený.

„Ale ne, takhle se na mě nedívej. Skutečného věštce poznáš snadno. Přede mnou jsi v bezpečí.“ Amanas se uchechtl. Bylo příjemné zahnat do úzkých vojáka. Ti chudáci, kteří odhodili opatrnost a stali se věštci, brzy úplně zešíleli z toho, co se jim zjevovalo ve vidinách. Většinu z nich museli připoutat řetězy, aby nikomu neublížili.

„Chtěl jsem říct, že pokud jsem v přítomnosti toho kterého člověka, leccos dokážu,“ vysvětloval. „Ale tenhle Krann… ještě jsem se s ním nesetkal, ale už měsíce se mi zdává o jeho znaku. Měl jsem jeho štít vymyšlený ještě předtím, než se stal Vyvoleným. Musí být tedy víc než obyčejný bělooký, když tohle způsobil.“

Gardista nevěděl, co na to říct. Celý rozhovor ho znervózňoval. Po dlouhé odmlce řekl chraplavě: „Neměli bychom nechat lorda Bahla čekat.“

Amanas přikývl, vstal a vedl hosta do knihovny – temné místnosti obložené starým dubovým táflováním. Po levé ruce měli řadu otvorů na svitky a po pravé dvě řady polic na knihy. Uprostřed stálo několik čtenářských pultíků. Některé obrovské knihy, očividně nedozírné hodnoty, byly řetězem připoutány k polici. Klíčník je ale ignoroval, šoupavými kroky je minul a došel až ke dveřím na vzdáleném konci místnosti. Ty vedly do místnůstky připomínající klenotnický trezor.

Jakmile ji Amanas odemkl a vypůjčil si lampu z jednoho pultíku, naskytl se gardistovi pohled na kumbálek obložený policemi s hromadami papírů. Na jedné polici leželo cosi velkého, zabaleného do tmavého plátna.

Amanas odstrčil pár lejster z cesty a s nábožnou úctou vytáhl zabalenou věc. Pohlédl přes rameno na gardistu. „Víš, proč tvoji dva kolegové stojí na stráži před dveřmi mé kanceláře?“

„Ne, pane, jen že to nařídil vrchní správce Lesarl.“

„Á, jistě. Vrchní správce. Velice prozíravý muž. Tahle knihovna je mnohem cennější, než si většina lidí myslí. Ta stráž tam musí být, aby knihovnu nemuseli stěhovat do paláce nebo do Chladných síní. Naše šlechta je bezbožná cháska, která plodí levobočky jako o závod. Moje záznamy jsou ale naprosto přesné – musejí být – a moje schopnosti mi dovolují poznat, když mi někdo lže. Myslím, že jen vrchní správce, jeden z jeho agentů a já známe plný dosah eskapád jistého hraběte. A teď, když mnozí z jeho levobočků dospěli do věku na ženění, musíme na námluvy dohlížet velice pozorně.

Dokonce i vévodové z Perliru a Merlatu přijíždějí do Tirahu, aby mi představili dědice. Všichni chápou důležitost takové tradice a stal se z ní rituál přechodu do dospělosti. Předpokládám, že bělooké podobné problémy netrápí, a proto předvolali mě.“

Sebral balík a vratce ho vybalancoval v ohbí paže, zatímco se potýkal se zámkem. Když mu gardista nabídl pomoc, zamračil se na něj a pokračoval ve své snaze. Byl opatrný, aby gardistovi neodkryl nic z toho, co se schovávalo pod plátnem.

Když pak bok po boku kráčeli po ulici, objímal ochranitelsky balík. Heraldická knihovna se nacházela v nejstarší čtvrti města, obklopená vysokými, starodávnými budovami, kde žily starobylé rody a nejbohatší vévodové a lenní páni tu měli dvorní sídla – nyní značně zanedbaná.

Když se protlačili čtvrtí obchodníků, octli se na Lovecké stezce, ulici, která se vinula od řeky a na křižovatce s ulicí K paláci se začala mírně zdvíhat směrem k tiražskému sídlu. Byl vlhký a podmračený den. První sníh na chvíli pokryl město bílou barvou, ale bylo příliš teplo, než aby se vločky udržely. Mnohé z nesčetných soch lemujících ulice města plakaly slzy roztátého sněhu. To klíčníkovi připadalo jako zlé znamení.

Na Iriennově náměstí před nimi se zrovna konal trh, takže gardista postrčil Amanase doprava na Loveckou stezku a hluk a vřavu doků nechali za sebou. Lidé udržovali uctivý odstup a nechávali je projít a jedna žena s košem plným úhořů vrhla na Amanase soucitný pohled, protože předpokládala to nejhorší.

Všichni byli dnes venku a plnili tisíce různých úkolů, kterých je třeba, aby jakékoli město vzkvétalo. Po druhé straně ulice dusal zavalitý muž s masivním zlatým řetězem kolem krku. Za ním cupitali účetní. Bylo vidět, že se jedná o úspěšného obchodníka.

Pak Amanas zahlédl čističe stok na okraji doškové střechy vysoko nad jejich hlavami. Jako všichni jemu podobní, kteří žijí vysoko nad zemí, měl na sobě jen jakési hadry a na kostech poskrovnu masa. Byli to sběrači odpadků, kteří používali síť střech, aby se dostali rychle z jednoho konce města na druhý. Lidé je často používali jako rychlé posly. Čističi stok museli dodržovat pevný řád a tím pádem je obyvatelé Tirahu tolerovali. Bylo dost dobře možné, že chlapce na střeše toho rána zaměstnal právě tlustý kupec.

Dva kopiníci střežící bránu pod věží pokynuli Amanasovi a jeho doprovodu, aby vstoupili dovnitř. Když se znovu dostali na denní světlo, Amanas při pohledu na své zablácené boty podrážděně zasyčel. Trval na tom, že se musí na chvíli zastavit a očistit je z nejhoršího, než se vydají po schodech do Velké síně.

Konečně překročil práh. Mžoural a na chvilku si připadal jako ryba na suchu. Jako zranitelný blázen ve světě, ve kterém neměl co dělat. V uších mu rezonoval smích přítomných mužů. Tu scénu vídával v posledních týdnech ve snech. Obvykle sny nebral vážně, ale sny o Vyvoleném, který se ještě ani Vyvoleným nestal, mu seslali bohové. Vzpomínal si na smaragdový pohled – ty oči se mu zabodávaly až do nejtemnějších zákoutí duše. Znal jen jednu bohyni se zelenýma očima a věděl, že Fate není zrovna trpělivá paní.

Stiskl balík pevněji a vstoupil do síně. Naposledy tu byl před mnoha lety, ale nic se za tu dobu nezměnilo. Byla to pořád stejná tmavá a smrdutá vojenská skládka bez náznaku důstojnosti, kterou by člověk očekával, když jedná s elitní jednotkou. Muži byli namačkaní podél dvou řad stolů, které vedly k vyvýšenému stolu na vzdálenějším konci místnosti. Ani tento stůl nebyl honosnější než ostatní. Jen o něco delší a výše položený.

Amanas došel doprostřed síně a zastavil se, aby mohl zběžně prohlédnout vybledlé heraldické znaky a vlajky visící ze střešních trámů. Pak popošel několik kroků, až si ho konečně lord Bahl všiml. Zastavil se a čekal, až ho někdo osloví, ale starý bělooký jen poklepal na rameno mladíkovi vedle sebe a pokračoval v konverzaci s vrchním správcem Lesarlem.

Mladík byl očividně nový lenní pán. Když se postavil, čněl nad Amanasem do výše, ale pořád byl nižší a méně mohutný než vévoda Tirahu. Krann na klíčníka chvíli hleděl, pak zabodl jídelní dýku do stolu, obešel ho a vykročil k muži. Cestou si olizoval prsty. Amanas se uklonil, a když mu oči padly na meč po Isakově boku, rychle se napřímil. Při tom pohledu ze sebe vydal podivné zaskřehotání, až se Krann musel usmát.

„Něco není v pořádku?“

„Jistě, můj lenní pane. Ten meč, který máte u pasu, není váš.“

„No a?“

„Patří rytíři-ochránci Tirahu a měl by ho nosit jen on.“

Krann se tázavě ohlédl zpět ke stolu. „Myslel jsem, že patřil Kerinovi. To on mi ho půjčil.“

Amanas sebou škubl, když viděl ten nedostatek respektu. „Velitel stráže Kerin je rytíř-ochránce Tirahu – to je plný titul muže, který velí velitelům stráže.“

„Pořád nechápu, co se děje.“

Isakova otázka přilákala Lesarlovu pozornost. Vrchní správce promluvil dřivé, než stačil odpovědět Amanas. „Myslí tím, můj pane, že jde o hrubé porušení protokolu, když nosíte obřadní meč někoho jiného.“

„Kerin nevypadal, že by mu to vadilo,“ odsekl Isak.

„Na rozdíl od některých přítomných,“ odvětil vrchní správce a ukázal na nově příchozího.

„Dost. Hádejte se někde jinde.“ Bahl ani nevzhlédl, ale pokynul Lesarlovi, aby pokračovali v hovoru.

„No, pokud už na mém oděvu nemáte co zkritizovat, mohli bychom si promluvit o mém znaku. Lord Bahl řekl, že kvůli tomu přijdete.“

„Obyčejně tomu tak bývá, můj lenní pane. Ve vašem případě to ovšem nebude nutné.“ Amanas se rozzářil, strhl ze štítu plátno a podržel ho na světle.

V místnosti to zašumělo, když klíčník pozdvihl naleštěný stříbrný štít ve tvaru kapky a otočil ho tak, aby mohl každému představit nový Isakův znak, vyvedený ve zlatě.

* * *

Isak zíral na štít s otevřenými ústy. Byla to spíš práce klenotníka než kováře. I ve sporém osvětlení ho záře zlata na moment oslnila. Chvilku trvalo, než mu plně došlo, jaký obrazec je na štítu, jaký znak bude nosit na oblečení až do smrti a jaký symbol se bude třepotat na jeho praporci, až pojede do války.

Drak z ryzího zlata se vzpínal na zadních nohách, pařáty přichystané drásat a trhat. Z tlamy mu vyčnívaly zahnuté tesáky a podél hlavy se kroutilo několik párů rohů. Z postavení ramen a křídel draka vyzařoval vztek, který Isak ihned poznal. Byl to jeho starý známý hněv, kterému dal někdo fyzickou podobu.

Pak jeho pozornost upoutalo něco jiného a ruce se mu roztřásly. Natáhl je a vzal si štít od Amanase. Nad drakovou hlavou se vznášela korunka, a jakmile ji uviděl, zlá předtucha se mu usadila v žaludku, těžká jako zlatý valoun.

„Opatrně, pane. Stříbro je stále ještě celkem křehké,“ varoval ho Amanas.

„To je pravé stříbro? Tak proč…?“

Klíčník ho gestem zarazil. Pak se sehnul a zelený samet, do kterého byl štít zabalen, rozložil na zem. Položil štít na látku erbem vzhůru a poodstoupil.

Isak otevřel ústa, aby něco řekl, ale než našel vhodná slova, ucítil, jak z hromádky na zemi stoupá pulsující teplo: magie…

Otočil se na Bahla. Starý lord si toho také povšiml. Přísně se zadíval na štít.

Látka pod štítem se bez varování vzňala. Isak překvapeně uskočil, ale znovu přistoupil blíže, protože z ohně nevycházelo žádné teplo. Oranžové plameny se zbarvily do zelena a téměř milostně hladily okraje štítu. Svíjející se magický oblak zahalil štít a houstnul, zatímco zelené plameny strávily veškerý samet. Isak si náhle uvědomil, že kouzlo je vtahováno do stříbra štítu a sloupec energie se zavrtává do škvír mezi kameny v podlaze pod ním. A pak to skončilo. Amanas byl pryč, oheň dohořel a zůstal jen štít a udivené tváře.

„Vezmi si ho,“ přikázal Bahl z dálky.

„Cože? Ale…“

„Udělej to.“

Krann pokrčil rameny a dotkl se stříbra prstem. Po tváři se mu rozlilo překvapení. Pohladil hladký povrch dlaní a pak štít zvedl, aby ho ukázal přítomným.

„Je chladný. Úplně chladný,“ podivoval se. Obracel štít v rukách a náhle přestal a zaťukal kotníky prstů na jeho povrch. „To nemůže být stříbro. Je to příliš pevné.“ Popadl štít po stranách a zmáčkl. Nejprve jemně a pak vší silou.

„Na stříbro je to moc pevné,“ zopakoval.

„Je to stříbro,“ potvrdil Bahl a Isak se zamračil. „Stříbro vstřebává magii lépe než jakýkoli jiný materiál. Je to dar pro tebe od bohů. Smaragdová je barva Paní Fate osobně.“

* * *

Amanas vyklouzl z místnosti dlouho předtím, než někoho napadlo se po něm shánět. Byl potěšený a vrátil se k manželce se spokojeným úsměvem na tváři. Odmítl jí ovšem povyprávět, co toho odpoledne zažil. Teprve příští den, když je navštívil vévoda Tirahu, pochopila proč.