deset dní později na nebi visely nevlídné mraky. Skupina Farlanů vyrazila na cestu do Llehdenu. Smrt lorda Bahla jejich pobyt v Narkangu zkrátila. Čas teď hrál proti nim. Každý den, kdy nebyl Isak v Tirahu, sílila hrozba občanské války.

Skupina mířící k Llehdenu se značně ztenčila. Tři vážně zraněné Duchy museli nechat v Narkangu, protože by cestu nepřežili, a více než polovina těch, co toho rána nasedli na koně, měla zranění, která jim budou cestu značně ztrpčovat.

Osm jich zahynulo v bitvě a jejich těla byla zpopelněna. Nakonec se rozhodlo, že urny zůstanou v Nartisově chrámu a budou vystaveny vedle hrobky velitele Brandta. Nikdo z těch mužů neměl rodinu a z chrámu se stalo něco jako pomník padlým v bitvě. Na Farlany pohlíželi jako na osvoboditele města a obyvatelé jejich mrtvé ctili.

Světlo bylo zvláštní. Nevýrazně šedé. Spíš jako na sklonku podzimu než na jaře. Polovina dne už uběhla a nadcházející soumrak hlodal Isakovi v mysli. V tento den, o Stříbrné noci, se před osmnácti lety narodil. Jeho matce se ozvaly porodní bolesti, když světla začalo ubývat. V okamžiku, kdy Arianův třpyt dodal všem předmětům zvláštní ostrost, křičela strachy a bolestí do bezcitné noci. Obrysy stromů, které na ni nevzrušeně shlížely, tajuplně a stříbřitě svítily. A ona zatím krvácela. S každým narozeným bělookým souvisela obrovská ztráta krve. Isak přišel na svět pokrytý krví, která byla životní silou někoho jiného. Vina z této smrti ho tížila nejvíce ze všech.

Řeka Meistahl se klikatila severovýchodním směrem a tvořila dvě třetiny hranice Llehdenského hrabství. Pět mil od Narkangu se vlévala do řeky Morwhent. Vzdálenější břeh lemovala řada obrovských borovic. Byla dlouhá více než třicet mil a sahala až k hlubokému, klidnému jezeru. Pod stromy se povalovaly obrovské rozlámané valouny a jezdcům, kteří se tudy chtěli vydat, značně ztěžovaly cestu.

„Říká se jim soumračné kameny,“ řekl král Emin Isakovi. „Když tamtudy jedete za šera, vidíte, jak na těch kamenech stojí gentryové a sledují, jak slunce zapadá. Jindy je neuvidíte, pokud se sami nechtějí zjevit.“

„Vy jste je viděl? Myslel jsem, že neexistují.“

Myslel si, že se král usměje nad jeho nevědomostí, ale tomu se ústa ani nepohnula. Jen v očích mu zablýsklo. Isak dlouho váhal, jestli má říct králi Eminovi, kam jedou. Nakonec si řekl, že by na to dříve nebo později stejně přišel, a pokud se země nachází na prahu války, je lepší projevit důvěru.

„Nejsou součástí Země a na své území jen tak někoho nepustí. Z bohů si nic nedělají a lidé jsou jim úplně ukradení. Zajímají je jen lesy, ve kterých žijí. Jsou duší lesa,“ řekl. „Nevím, jestli vůbec chápou sami sebe jako jednotlivé bytosti. Vím ale, že není radno je rozčílit. Vaši noví Oddaní přátelé se můžou octnout ve velkém nebezpečí, jestli na gentrye někde narazí. Nemyslím si, že by Řád schvaloval jiné rasy, a gentryové jsou dost vznětliví.“

* * *

Řeka tekla příliš rychle na to, aby ji mohli přebrodit, a vedl přes ni jediný most. Major Ortof-Greyl na ně čekal na vzdálenějším břehu. V sedle seděl vzpřímeně a nehybně. Měl na sobě jen některé díly brnění a jakousi uniformu. Vypadala slavnostně – široké šarlatové rukávy, kalhoty zdobené perletí a kapuce z liščí kožešiny.

U mostu se Megenn začal plašit. Zíral do tmavé vody pod sebou a nervózně stříhal ušima. Ani jednomu koni se nechtělo do hrabství vstoupit, ale přemluvili je, když je hladili a klidně k nim hovořili. Když Isak přešel řeku, vítr zatřásl stromy, jako by se od něj les v prvním okamžiku plaše odtáhl a pak se napřáhl, aby ho objal. Isak se nejprve zamračil, ale když ke stromům dojeli, byl rád, že jim poskytují úkryt. Major se snažil zapříst se zamyšleným Isakem rozhovor, ale bělooký ho ignoroval. Teprve když ho Vesna zatahal za rukáv a zamračil se, vyjel major napřed a zavládlo opět skličující ticho.

Isakovy narozeniny nikdo ani nezmínil. Jen Tila ho něžně políbila na tvář a Carel ho vědoucně poplácal u snídaně po rameni. Víc nepotřeboval. Jen vědět, že má přátele, kteří si to pamatují a znají ho natolik, aby o tom pomlčeli.

Před nimi zářil na obloze třetí měsíc – Arian. Arian se objevoval na týden každé tři roky a prostředním dnem toho týdne byla právě Stříbrná noc. Dva dny před ní a po ní byla noc jen malinko světlejší než obvykle, ale každý věděl, že v ty dny je lepší zůstat doma. Kolovalo nespočetně příběhů o všech zlých událostech posledních tří let, které měly kořeny právě v tomto týdnu. Ať už byly pravdivé, nebo ne, jisté bylo, že když byl na nebi Arian, Země se jen hemžila duchy a nadpřirozenými bytostmi. Nikdo se zdravým rozumem by nevyjel do otevřené krajiny. Pokaždé, když se Arian objevil, vznikly nové historky o vraždách a jiných hrůzách a ty se pak vyprávěly v hostincích, u krbů a před usnutím. Byly to nebezpečné dny.

I pro to všechno byla Stříbrná noc tak kouzelná a v každém městě a na vesnicích se konaly bouřlivé oslavy. Té noci se vše, čeho se dotklo měsíční světlo, zdálo postříbřené. Nikdo nedokázal odolat vábení a zůstat po západu slunce doma. V tu noc, na rozdíl od období před ní a po ní, se venku žádná zlovolná stvoření nepohybovala. Byl to bezpečný čas radovánek.

Jak se tak nořili do nitra Llehdenu, světla ubývalo a otevřené pláně přenechaly místo hustému lesu. Hlohy napřahovaly zkroucené větve k cestě, tlusté duby šustily křehkými větévkami a pochmurné tisy dosahovaly až k zemi a vytvářely z nich nepropustnou suknici. Viděli jen málo živých tvorů. Nad hlavou jim proletěl luňák samotář, malí ptáčci a první netopýři se jim občas mihli před očima. Jen lstivý rys jim věnoval pozornost. Kočkovitá šelma je líně sledovala z větve vysokého jilmu a tlapami objímala hladkou kůru větve. Isak zahlédl chomáčky šedé srsti trčící mu z brady jako vousy. Díky rezavému žíhání na hřbetě rys snadno zmizel z dohledu v podrostu, jakmile ze stromu seskočil. To bylo dlouho předtím, než k místu dorazili první vojáci. Ani Isakovy vnímavé uši nezaznamenaly žádný zvuk. Rys prostě splynul s okolím a přidal další pár očí k těm, které je sledovaly ze stínů.

Cesta byla spíš jen vyježděnou stezkou – stará a zarostlá. Ale bylo snadné ji sledovat a spolu s ní se proplétat mezi stromy. Projeli kolem několika opuštěných farem. Vypadaly tmavě a opuštěně, ale ze stodol bučel dobytek. Dokonce i pro farmáře znamenala Stříbrná noc společenskou a veselou událost. Jen Isaka se všechny ty radovánky nijak nedotýkaly.

Po dvou hodinách na cestě se dostali do starodávného středu lesa. Poslední stopy dne se vytratily a přišel stříbrný soumrak. Stromy kolem cesty se nad ně naklonily a měsíce, svítící skrz jejich větve, vytvářely pod jejich nohama mihotavý stín tvořený jednotlivými lístky. Cesta se rozšířila a přivedla je k velkému kamennému domu. Pozemek byl obehnaný zídkou, která za vysokými stvoly plevele nebyla ani vidět. Stovky metrů trávy byly spaseny a v pozadí se tyčila tmavá budova. Zdála se opuštěná.

Brána chyběla. Když Isak dojel k otvoru ve zdi a pohlédl na cestu k domu, přitáhl koni uzdu a vše si prohlížel.

Major Ortof-Greyl už vyrazil k domu, když si uvědomil, že jeho společníci ho nenásledují. Zastavili se před místem, kde by normálně stála brána. Staré šedé zdi na černém pozadí vysokého vavřínového živého plotu a náletových stromů zářily v měsíčním světle. Po rozpukaném kameni se šplhaly úponky břečťanu. Isak se konečně vydal po cestě k domu. Jeho společníci ho následovali. V otevřeném okně ve druhém patře zahlédl sovu. V měsíčním svitu byla jasně vidět. Seděla tam, nehybná jako socha, i když byl od ní Isak už jen dvacet metrů daleko. Náhle roztáhla křídla a zahoukala. To zahoukání odstartovalo zvláštní chřestivý zvuk všude kolem nich.

Isak se rozhlížel. Nečekaný pohyb ho znervózňoval. Povytáhl Eolis z pochvy. Necítil, že by poblíž někdo nebo něco bylo. Nedokázal určit, co vydává ten zvuk. Náhle z mezery mezi stromy vystoupila žena. Halil ji dlouhý tmavý plášť a hábit, který vypadal v měsíčním světle černě. Zavolala na ně jazykem Narkangu.

„Vítají vás,“ přetlumočil bez pobízení Mihn.

„Kdo?“ Isak se okamžitě zastyděl, že odkryl čepel meče, i když jen napůl. Tradice velela nechat o Stříbrné noci zbraně v pochvách a ze žádného důvodu je nevytahovat. Staří vojáci přísahali, že Arian zničí povrch každé čepele, kterou kdo té magické noci odkryje.

Pohlédl dolů. Eolis zářil ještě jasněji – nadpozemsky a nebezpečně.

„Gentryové,“ přeložil tiše Mihn, když odpověděla.

Isak se na ženu podíval lépe. Všiml si, že jí není víc než třicet. Dlouhé tmavé vlasy jí vyčuhovaly zpod kápě a upírala na něj pronikavé, vědoucí oči. Stála tak nehybně, že se zdálo, že patří do jiného světa a času a pozemské problémy se jí netýkají. Isak rozeznal její milý úsměv.

„Myslel jsem, že je lidé nezajímají,“ řekl jí s Mihnovou pomocí.

„Nezajímají, ale vás vítají jako bratra.“

„To vám řekli?“ zeptal se Isak.

Když to Mihn přeložil, žena si jen opovržlivě odfrkla.

„Vy jste llehdenská čarodějnice?“

„Jsem čarodějnice,“ řekla.

Vedle ní se objevila postava. Měla tvar štíhlého, pružného muže, ale nic jiného na ní lidského nebylo. Bledá kůže bez vlasů a chloupků těsně obepínala strohé rysy. Tím tvor Isakovi připomínal Aracnana. Ten tvor – gentry – měl úzké, jasné, černé oči. Téměř naprostý opak Isakových bílých. Gentry vypadal připravený buď zaútočit, nebo prchnout, ale na jeho netečné tváři nešlo vyčíst, zda má něco z toho v úmyslu. Oděn byl do šatů ze sešitých listů, v pase stažených vrbovým proutkem. Chodidla měl holá a dva největší prsty na nohou měl vražené do hlíny, kde stál.

Zatímco si Isak prohlížel jednoho, stáhli se k němu, tiše jako duchové, ostatní. Byla jich celá skupina. Ten vpředu, možná jejich zástupce, se díval na Isaka. Vzpomněl si na královo varování, že gentryům snadno dojde trpělivost. Pokud ho skutečně vítají jako bratra, pak sedět na Mengennovi a shlížet na ně z výšky musí být velice urážející.

Isak si stáhl hedvábnou masku, seskočil z koně a zlehka došlápl na zem.

Gentry se usmál, odhalil dlouhé špičáky a hluboce se uklonil. Nespouštěl přitom z Isaka oči. Isak se také uklonil, téměř stejně hluboce, a tím si vysloužil další dravčí úsměv. Pak promluvil. Znělo to jako chřestivé štěkání. Odpovídali mu další gentryové ukrytí mezi stromy. Odhadoval, že se jich tam sešlo alespoň padesát.

Čarodějnice pozvedla obočí. Z jejího výrazu Isak poznal, že ještě nikdy gentrye neviděla takhle se chovat. Říkají, že vás doprovodí do Břečťanových kruhů, kde na vás čekají vojáci. Nazývají vás přítelem Země. To, že jsou ti vojáci ještě naživu, berte jako výraz úcty k vám.

Muselo na něm být vidět, jak ho překvapilo, když uslyšel v hlavě hlas. Usmála se. Jak?

Jsem čarodějnice. Nejen vy máte zajímavé schopnosti.

Vy o ní víte?

Slyšela jsem ji v noci. Zpívá, že se bojí. O vás a o Zemi. Cítí vaši bolest, jako by byla její.

Moje zranění?

Bolest z vaši budoucnosti a bolest duše. Na obzoru je bouře. Sám ji cítíte v krvi. Je ale divoká a nekontrolovatelná. Vaše světlo toho přitahuje tolik, že svou budoucnost budete moci ovlivnit, jen když se vám podaří ovládnout bouři. Dobře promýšlejte každý svůj krok, protože ovlivní celou Zemi a ji také.

Jaká je vaše role?

Mě nezajímají plány bohů ani lidská pýcha. Jsem llehdenská čarodějnice. Mým úkolem je chránit rovnováhu v Zemi. Ti, kdo potřebují pomoc, ji u mě najdou. To je to, co jsem povinna dělat se silou, jež mi byla dána. Běžte. Musíte toho ještě hodně udělat. Až budete potřebovat mou pomoc, dostanete ji.

Kdy ji budu potřebovat?

Teď tu nejste proto, abyste se se mnou setkal. Na to není čas. Vím jen, že přijde chvíle, kdy budete potřebovat světlo v temnotě. Pak, mladý draku, budete mou pomoc potřebovat.

A vy mi jen tak pomůžete? Vždyť sama nemůžete vědět, k čemu se vlastně zavazujete. Dělal, co mohl, aby jeho myšlenka nevyzněla urážlivě.

Nikdo nevidí budoucnost přesně. Ti, kteří vidí nejdále a nejjasněji, jsou věštci a stává se to zdrojem jejich šílenství. Já cítím jen ozvěnu budoucnosti. Nic víc. Dokud nebudete potřebovat světlo v temnotách, nemusím chápat víc.

A co mám do té doby dělat? Dokonce i v jeho hlavě to znělo podrážděně. Snažil se potlačit hněv, který se ho zmocňoval vždycky, když nemohl okolnosti ovlivnit. Teď nebyla vhodná chvíle na výbuch vzteku. Rozhodně ne, když se bavil s někým, kdo by mu v budoucnu mohl zachránit život.

Ovládněte bouři. Najděte způsob, jak její energii nasměrovat a spoutat. Cítím ve vás celou Zemi – obestřenou magií a hledající rovnováhu. Cena, kterou platím za své schopnosti, je, že je musím použít, když je jiní potřebují. Možná že cena za vaše schopnosti bude pomoc celé Zemi.

Ale…

To stačí. Teď musíte vyjet vstříc své budoucnosti.

Své budoucnosti?

Čarodějnice se otočila a tiše odkráčela. Sledoval ji, dokud ji nepohltila stříbřitá tma. Když konečně odpověděla, zněl její hlas tichounce a vzdáleně. Cítil v těch slovech laskavý humor. Naše budoucnost je vždy před námi, ale někdy se zastaví, obrátí se a pohlédne nám do tváře. Všechno má svůj čas. Pamatujte si to, mladý draku.

* * *

„Co se tam stalo?“ zeptal se tiše Vesna.

Isak jel dál a okolí nevnímal. Zíral do prázdna a tvář mu před Arianovým světlem chránila kápě. Přemýšlel o tom zvláštním setkání. Zvěd Jeil jel napřed ve stopách gentryů, kteří skupinu nyní vedli. Megenn šel za ostatními vlastním tempem. Isak mu nedával žádné pokyny.

Isak se nemohl zbavit myšlenek na čarodějnici. Měl pocit, že jí může důvěřovat, ale zároveň mu nezištnost začala připadat podezřelá u kohokoli. Je jen dalším hráčem vstupujícím do hry? Pokud ano, jaký má záměr? Nemá ani království, které by chránila, ani hranice, jež by rozšiřovala. Nebo měla vznešenější cíl?

Čarodějnice jim nenabídla doprovod. Stříbrná noc patřila lidem a jejich oslavám. Čarodějnice a noční duchové se stáhli do ústraní. Finntrailové nechávali i nejunavenější poutníky na pokoji, hejkalové si nevšímali otevřených vrat stodoly a čarodějnice zůstávaly doma. Vyšla před dům, jen aby si promluvila s gentryi, a před rozbřeskem by vyšla před zdi vymezující její pozemek jen v případě nejvyšší nouze.

Mihn si něco sám pro sebe mumlal. Znělo to jako dětská říkanka. Když se ho na to Tila zeptala, řekl, že to byl konec staré básně. Žadonila tak dlouho, dokud jí ho nezopakoval.

Váhavě a zasmušile zarecitoval: „I hadi a gentryové bázní se třesou, když llehdenskou čarodějku nohy kol nesou.“

Tila se zachvěla. Už chápala, proč se mu nechtělo to zopakovat.

„Isaku, co se stalo?“ Vesna se dotkl paže svého pána a vytrhl ho z myšlenek. „Proč jste s tou čarodějnicí jeden na druhého jen zírali?“ Vesna vypadal v měsíčním světle menší než obvykle. Možná ho ale jen zastiňovala záře Siulents.

„Povídali jsme si,“ namítl Isak a pak překvapivě dodal: „Omlouvám se. Tolik jsem vám toho ještě neřekl. Vám všem.“

Carel se zatvářil rezignovaně, ale Tilu rozčílilo, že ještě něco neví. Dokonce i Mihn se na svého pána díval zamračeně a jeho tichou výčitku Isak nesl těžce.

„Vím, jak vám všem je,“ začal Isak, „ale dnes v noci vám to ještě říct nemůžu. Možná zítra, a nebo spíš až skončí tento týden a Země se vrátí do normálu.“

„Vzhledem k tomu, že na západě postupuje meninská armáda, nevrátí se do normálu ještě mnoho let,“ zamumlal Carel.

„Myslel jsem tím, až zmizí Arian,“ vysvětlil Isak. „To světlo mě bodá do očí a vůbec, nedělá mi dobře. Pak vám vše vysvětlím.“

„I tu jizvu?“

„I tu jizvu,“ potvrdil Isak. „A sny a všechno, co budete chtít vědět.“

Major Ortof-Greyl jel vpředu s Jeilem, ale hlasy z kolony probudily jeho strach. Nervózně se ohlédl a cítil se ještě trapněji, když se na něj Tila oslnivě usmála. Isak se na něj zašklebil. Major ztělesňoval všechno, čím Isak pohrdal. Byl pobožný, privilegovaný, vzdělaný – pravděpodobně ho vychovávali zavřeného někde v bezpečí a vyučovali ho kněží. A všechny ty vybroušené vojenské dovednosti a učená mysl, to vše se rozplyne, když se na něj usměje hezká tvářička.

Ortof-Greyl se na Tilu také rozpačitě usmál. Pot se mu perlil na čele a leskl se v měsíčním světle.

Isak sledoval, jak se major obrátil zpátky na cestu. Viděl, jak stromy řídnou a pomalu přecházejí v pastviny. Stébla trávy se třpytila, šustila a vše se mírně vlnilo. Pěšina se stáčela dolů z kopce k potoku. Majorův kůň instinktivně zabočil k vodě, ale major ho nasměroval zpátky na správnou cestu – k dubovému hájku na vrcholku kopce.

Objevily se známky přítomnosti lidí. U stromů stálo šest koní se svázanýma předníma nohama, aby neutekli. Hlídal je voják, který na ně zamával a pokynul jim, ať jdou blíže. Jeho šarlatová uniforma vypadala ve světle černě. Zbraně mu jasně zářily. Z obou stran hájku se blížila skupina rytířů přivolaná dusotem kopyt. Pohybovali se pomalu, aby bylo vidět, že přicházejí v míru. Gentryové ale začali kňučet a syčet a všichni koně se zastavili na místě. Děsily je hlasy přicházející ze stínů.

„Měl byste jim říct, ať zůstanou, kde jsou. Gentryové, zdá se, nejsou moc rádi, že tu jste,“ řekl Isak a v duchu dal lesním tvorům za pravdu. Nafoukaná pobožnost Rytířů chrámů ho rozčilovala. Zvlášť když vzal v úvahu, kolik násilí Řád zavinil během let. A to všechno ve jménu božím. Lord Bahl jednou řekl, že církevní právo není nic víc než sprostá snůška mylných výkladů. Bahl nikdy nebyl příliš shovívavý nebo zodpovědný vládce, ale nikdy se nemusel schovávat za náboženské dogma, aby zdůvodnil své činy.

Před Velkou válkou měli bohové k lidem blíže. Dělali chyby, lhali, podráželi se navzájem nebo si utahovali jeden z druhého a neplnili sliby. Od té doby se mýty a příběhy o bozích používaly k tomu, aby se jimi ospravedlnily různé zvláštní a někdy barbarské zákony – od kamenování ptáčků ve dnech modliteb až po okamžitou popravu každého, kdo má z ložnice výhled na dveře chrámu. Lidé ve Vanachu, státu sousedícím s Farlanem, žili v neustálém strachu z církevního práva. Říkalo se, že život tam znamená chudobu a děs. To byl dostatečný důvod pro to, aby jim vrchní správce doporučil do Narkangu delší cestu jižně kolem Tor Milist. Raději je poslal na území, o které se přetahovali dva hrabiví vládci, než aby jim doporučil místo, kde žijí sveřepí vyznavači písma.

„Přítomnost těch tvorů zneuctila toto svaté místo.“ Major měl při řeči hlavu skloněnou.

Isak nedokázal určit, jestli opakoval něco, co mu vtloukli do hlavy, a nebo se snaží zakrýt vlastní znechucení. Svobodní tvorové jako gentryové Oddaným připadali nečistí a viděli v nich rouhání se bohům. Isak se chtě nechtě musel pozastavit nad tím, proč je tedy nezastavili sami bohové, když se dopustili takového hříchu.

„Bohové, jen se na ně podívejte,“ vydechl užasle Carel.

Isak se rozhlédl. Nejprve si myslel, že gentryové vyšli z úkrytu, ale pak si uvědomil, že se Carel dívá na obrovské zvětralé kameny stojící podél lesa – nahrubo otesané žulové kvádry porostlé mechem. Hrozivé kameny měly uprostřed noci tmavou, nevýraznou barvu. Ve vnějším kruhu všechny, až na jeden, stály vzpřímeně. Tyčily se do výše tří metrů, možná i více. Silné provazce břečťanu se plazily až k jejich vrcholku a nějak se jim podařilo překlenout i vzdálenost mezi jednotlivými kameny. Vytvářely tak korunu kolem zapomenutého chrámu. Břečťan se zdál být černý a zlověstný – jako by Arianovo světlo sklouzlo po voskovaných listech dolů na zem, do změti větviček a žaludů. Osvětlovalo dva metry země mezi tímto a dalším kamenným kruhem. Kameny měly v porovnání s vnějším kruhem jen poloviční výšku.

„Vnějším kamenům se říká ‚Vojáci‘. Vnitřní kruh jsou ‚Kněží‘.“

Isak nepřítomně pokýval hlavou, když Mihn promluvil. Zkoumal hájek, dokud si nevšiml, že v jeho středu stojí čtyři muži. Také se snažili působit mírumilovným a uvolněným dojmem. Isaka při pohledu na ně svrběly dlaně.

„Vojáci údajně zavraždili kněží během rituálu,“ pokračoval tiše Mihn. „Počkali, až upadnou do transu, a pak se k nim přikradli a podřízli jim krky. Původně je měli chránit. Doteď se mnozí neshodli, jestli to bylo správné, nebo ne. Ale každopádně se tady odehrála vražda.“

„A Belarannar je všechny proměnila v kámen?“

„Ne, vojáci utekli.“

„A bylo správné, co udělali.“ Major vypadal rozhněvaně a měřil si Mihna planoucím zrakem. Ruku držel nad jílcem meče. Otočil se zpět ke svým svěřencům. „Ti mniši se bratříčkovali s démony. Prováděli nejhorší rituály a obětovali lidi. Vojáci byli najatí, aby klášter hlídali, ale nemohli ignorovat, co se tam dělo. Založili náš Řád, aby pokračoval v boji proti božím nepřátelům. Tyto kameny připomínají Řádu, kde jsou naše kořeny.“

Mihn neodpověděl, ale sklonil hlavu, aby dal najevo, že vzal majorova slova na vědomí.

„Pokání je skvělá věc,“ prohlásil Isak. Pohlédl na Vesnu a ušklíbl se. Hrabě se na něj usmál. Major Ortof-Greyl pevně sevřel rty a nechal to rýpnutí bez komentáře.

Isak sesedl z koně a vešel do hájku po svých. Ulevilo se mu, když náhle na ramenou necítil váhu Arianova pohledu. Ve stínu byl šťastnější. Gentryové, tvorové, kteří se obvykle ukazovali jen za soumraku, kdy bohové odpočívali, ho přijali za svého bratra. A co ostatní stvoření žijící ve stínech? Bude ho Azaer považovat za spojence, nebo nepřítele?

„Dělá ti to starosti, že ano?“ Isak nechtěl promluvit nahlas, ale stalo se a Mihn byl jediný dost blízko na to, aby tichá slova slyšel. Isak neodpověděl a pokračoval v samomluvě ve své hlavě. Bojíš se, že zjistíš, že jsi v téhle válce na špatné straně barikády? Co když se tvé pravé já dostává ke slovu jen v bitvě? Co když jsi obluda, které ses vždycky bál? Věříš, že dokážeš být dobrý a spravedlivý vládce?

Nebyl schopen na otázky odpovědět, přesto v něm hlodaly dál. Vzhledem k tomu, že mu život ovlivňovaly síly z obou stran, měl zřejmě v duši světlou i temnou stránku. Hluboko v sobě si musel přiznat, že tomu tak skutečně je.

Procházel mezi stromy, dotýkal se plazivého břečťanu a cítil dřímající sílu chrámu. Ať už se tu přihodilo cokoli, země byla pořád posvěcená. Stále ještě měla pro bohyni z Horního kruhu určitý význam a její přítomnost zde byla cítit.

Isak vnímal, jak se všude kolem vrtí gentryové. Stáli trpělivě jako stébla trávy a mírně se komíhali ve větru. Cítil je, jen když se pohnuli. Nebyli jako lidé. Nevysílali ty samé vlny, takže když zmizeli v lese, ztratil jejich stopu. Zůstávala po nich jen atmosféra očekávání, sotva znatelná, jako vůně ve větru. Záviděl jim, že jsou tak dokonale spjatí se Zemí, že jim stačí jen vstoupit do podrostu a zmizí.

„Lorde Isaku,“ zavolal někdo ze srdce chrámu přesnou, spisovnou farlanštinou. Postarší tělnatý chlapík jim vyšel z vnitřního kruhu naproti. Pohyboval se na svůj věk velice čile. Když se přiblížil, Isak rozeznal, že jde o generála.

„Můj pane, jsem Jebel Gort,“ řekl muž a usmíval se. Isakovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že ten více než šedesátiletý generál je z něj ohromený.

„A oni?“ Isak ukázal na zbývající tři muže, kteří se zatím nepohnuli. Dva z nich, ač už dosáhli středního věku, byli očividně silní a v dobré kondici. U pasu jim visely meče. Jeden pocházel ze západu – měl široký nos a ustupující čelo. Isaka napadlo, že by mohl být z Vanachu. Druhý byl Chetse – i když vypadal dost zvláštně s krátkými vlasy a rapírem u pasu. Jediný Chetse, kterého zatím Isak potkal, byl z nejdivočejších. Tento muž v porovnání s ním byl jako beránek. Třetí muž byl mladší. Byl vysoký a tvářil se nepřístupně. Mohl být z Narkangu. Stál kousek opodál.

„To jsou generálové Diolis a Chotech, to je ten uprostřed, a major Irien je tam vzadu,“ řekl generál Gort. „Major Ortof-Greyl už vám vysvětlil, že tu dnes nejsme jako hodnostáři našeho Řádu.“

„Řekl mi něco, čemu jsem nevěřil,“ zareagoval Isak, „ale nepřivedli jste s sebou žádné mágy a myslím, že gentryové by si zase poradili s jakoukoli armádou…“

„Gentryové?“ skočil mu do řeči generál. „Tak to oni tady dělali v noci takový randál.“

„Pravděpodobně se dohadovali, jak vás zabít. Každopádně, přivedli jste mě na divné místo, které se mi moc nelíbí, z důvodu, kterému nevěřím, a to všechno na moje narozeniny. Takže vemte na vědomí, že mě to dost rozladilo, a přejděte, sakra, k věci.“

Generálova tvář byla ve stínu a Isak nedokázal vyčíst jeho reakci. Odpověděl ale rozvážně: „Dobrá tedy. Můj pane, naše skupina je malá. Skládá se jenom z mužů, kterým můžeme věřit, že budou sledovat pravé zájmy Řádu. Rytíř-kardinál mezi ně rozhodně nepatří. Smrt jeho synovce ho ani tolik nezajímá. Je to jen záminka, proč chtít vaši hlavu. Touží se stát Spasitelem a přímo slintá při představě, že by mu patřily vaše zbraně. Ostatní členy rady jeho megalomanství už unavuje. Dva radní mají tento rok odejít do důchodu, a až se to stane, je celkem jisté, že jejich místa zaujmou generál Diolis a generál Chotech. Tím pádem budu mít potřebnou většinu, abych se mohl stát rytířem-kardinálem já. Pak můžeme začít ukazovat všem vlivným lidem, jako jsou Telith Verner a Afasin, k čemu by měla být moc Řádu užívána.“

„Takže tohle je puč, tvářící se jako otázka principu.“

Muž pokrčil rameny. „Jsem si jistý, že co dnes uděláme, dokáže, že nám nejde o to uchvátit moc.“ Aniž by dal Isakovi čas na odpověď, přistoupil blíže a poklekl před ním. Ostatní tři ho rychle následovali. Major Ortof-Greyl Isaka kvapně obešel a klekl si za své nadřízené.

Isak zmateně pohlédl na své druhy. Mlčeli. Vesna se usmíval, jako by to celé byl jen vtip. Carel, Mihn a Tila se tvářili, jako by nevěděli, co si o tom všem mají myslet.

„Lorde Isaku. Zde, v našem nejsvětějším chrámu, přísaháme věrnost vašemu jménu a znaku. Budeme plnit úkoly, které po vás budou chtít bohové jako po svém Spasiteli. Přísahám, že ovládnu Rytíře chrámů, aby sloužili vůli vaší a boží. Až bude třeba, poskytnu vám armádu Oddaných vojáků, o které se hovoří v proroctvích. Abychom dokázali svou víru, přinesli jsme dary, které vám pomůžou v nastávajícím Věku.“

Major vyskočil a utíkal k plochému kamennému oltáři uprostřed chrámu. Isak si do té doby nevšiml mosazí pobité skříňky. Neměla na šířku více než třicet centimetrů, ale major ji pozdvihl s posvátnou úctou. Vrátil se se skříňkou ve strnule napřažených pažích. Vypadalo to, jako by na něj byla příliš těžká. Generál zůstal v pokleku, převzal ji a podal Isakovi. Čelo mu pokrýval pot, ale v zářících očích se mu zračilo očekávání. Otevřel víko a ukázal obsah Isakovi.

Ostatní Farlané zalapali po dechu. Obsah krabičky v měsíčním světle zářil stejně jasně jako Siulents.

Isak nebyl schopen slova a třásl se po celém těle. Nejprve se bál uvěřit vlastním očím. Pak se ho zmocnila touha. Zažehl ji strašidelný svit vycházející z krabičky. Ucítil bolest, když se mu nehty zaťatých pěstí zaryly do dlaní.

Zbytek Země jako by neexistoval a Isak se zahleděl na hladký povrch dvou Křišťálových lebek. Na chvíli nic neslyšel a nebyl ničeho schopen. Jen ohromeně zíral na to, co mu nabízeli. Okamžitě věděl, jak se jmenují. Ta jména mu sama vyskočila v mysli: Lov a Ochrana – lebky, které si Aryn Bwr vyrobil sám. Učinily ho silnějším než jakéhokoli jiného smrtelníka. Byly to zbraně, které zabily bohy.

Hlava se mu motala a v uších mu hučela pulsující krev. Pomalu znovu získal kontrolu nad svými smysly a konečně vztáhl třesoucí se ruku ke skříňce. Když se k ní jeho prsty přiblížily, měl pocit, jako by svět kolem ztěžkl a získal nový rozměr. Rozevřel dlaně, aby se dotkl obou Lebek najednou. Myslel si, že budou chladné, ale byly teplejší než jeho prsty. Z povrchu jedné z nich dokonce stoupala pára. Jejich teplota stoupala, až byly náhle rozžhavené. Paži mu zachvátila bolest z popálení a každým okamžikem sílila. Pak svět zčernal.