už je to tady.“ Myšlenky se mu převalovaly líně, jako by se pohybovaly proti proudu řeky.

„Co tím myslíš?“

„Vyhnanci se vrátili. Brzy povedeš armádu Oddaných. Věštby si protiřečí a ty figuruješ ve všech.“

„Tohle jsem nikdy nechtěl.“

„A co chceš? Copak můžeš bojovat s tím, co se má stát?“

„Já nevím. Ale nechci válku, která by mohla Zemi rozdělit. Jestli se věštby o Věku nemůžou shodnout, kdo ví, co špatného z toho může vzejít?“

„Někdy může mír přijít jen díky válce. Nemůžeš sedět s rukama v klíně, když se ostatní třesou na to, aby mohli plenit a dobývat.“

„Ale to není to, jak si lidé Spasitele představují.“

„Jsem uvězněna v životě plném předtuch a možností. Cítím, co se ti v budoucnu stane, protože tvá budoucnost je i má budoucnost. Stahují se temné mraky. Jsou tu síly, nad kterými nemáš moc. Viděla jsem tě mrtvého. Místo tebe přišla hrůza a ty jsi zůstal bez ducha. Žil jsi jako zvíře, uvrhnuté do Temného místa. Země se mezitím řítila vstříc zkáze.“

„Tak co mám dělat? Mám nechat Oddané, ať mi přísahají věrnost, až se s nimi setkám v Llehdenu?“

„V Llehdenu? Kdo vymyslel, že se setkáte právě tam? Je to velmi mocné místo. Oddaní tam nebudou právě vítaní. Musí chtít to setkání utajit za každou cenu. Až tam pojedeš, potkáš llehdenskou čarodějnici. Možná ti pomůže.“

„Jak by mi mohla pomoct vesnická bylinkářka?“

„Rovnováha v Zemi je narušena, protože vzhledem k okolnostem byla síla použita nerozumně. Čarodějnice čerpá svou sílu ze Země samotné a ví, že rovnováha věcí je nezbytná. Věřím, že nebude jen tak sledovat, jak rovnováha mizí, a pozná, že i ty se potřebuješ vrátit zpátky do stavu harmonie. Cítím, že právě ona ti ukáže cestu temnotou.“

Tma zesvětlala. Isak začal cítit ruce a nohy – bolavé a unavené. Oči měl slepené prolitými slzami. Bdělost, ostrá a neodbytná, se mu vloudila do vědomí, i když toužil znovu se ponořit do bezpečí spánku. Pod sebou cítil postel – v porovnání s vlahou kolébkou nicoty, ve které se vznášel, se zdála vlhká a zatuchlá. Do uší ho uhodil něčí hovor, zatím jen jako neodbytné bzučení. Pak se začala vynořovat i slova a Isak poznával, komu hlasy patří. Pomalu se vrátil na Zemi a k jejím starostem.

* * *

„Měli bychom ho nechat spát.“

„Měl by být vzhůru, aby se mohl ukázat svým lidem.“

„Jak se mu podařilo přežít?“

„Co myslíš? Byly to jeho první hodiny v roli pána Farlanu. Nartis by ho nenechal bez dozoru, obzvláště ne během bouřky. Spíš by mě zajímalo, jak to udělal. To nebylo jen vytvoření blesku pomocí magie. On tu bouři přivolal. Královy mágy to vyděsilo k smrti a pak…“

„A co jeho ruka?“

„Tomu nerozumím. To nám snad vysvětlí nějaký mág nebo kněz.“

Isak náhle zalapal po vzduchu, jako by se vynořil z vody. Lidé kolem jeho postele překvapeně uskočili. Do té doby tam ležel jako mrtvola. Teď ze všech sil lapal po dechu, jako by se vracel do života. Isak zaostřil na strop nad sebou. Byl v paláci. V rohu přepychově vyzdobené síně. Se značným úsilím se donutil přemýšlet – byla to Královnina síň? Jistě to nebyla hlavní přijímací komnata. Ta byla menší a vkusnější.

„Jak se cítíte?“

Isak měl co dělat, aby se Tilině otázce nezasmál. Ještě nestačil spočítat zranění, ale bolel ho každý sval a každá kost v těle. Něco mu podpíralo hlavu. Nadzvedl ji a rozlila se mu v ní ostrá bolest. Vidění se mu rozostřilo.

Když znovu otevřel oči, klečeli u postele Mihn s Tilou, drželi mu čelo a hruď, aby ho udrželi v klidu.

„Opatrně,“ varovala ho Tila něžně. „Zeď se pod vámi rozpadla. Spadl jste z pořádné výšky.“

„Co se stalo?“ zaskřehotal Isak.

„Co se stalo?“ zopakoval Carel stojící za ním. Isak se přinutil zaostřit na svého přítele. Uviděl zbitou a unavenou tvář. Byl samá modřina a na levé straně stále ještě trochu krvácel. Paže, zabalená do špinavých obinadel, mu visela na pásce. „Nepamatuješ se, jak jsi na ty vojáky seslal hněv boží?“

„Já… Ne, pamatuju si jen záblesky. Nic víc.“

„Taky tam nic jiného nebylo, chlapče!“ V očích mu zajiskřilo. „Celá spousta. Příroda ještě nikdy tolik blesků do jednoho místa neseslala. Pořád ještě nevíme, kolik jsi jich zabil, ale budou to stovky. Nacpali do té praskliny ve zdi, koho jen mohli. Ty jsi zvedl štít do vzduchu, přivolal blesk a poslal ho přímo na ně.“

Isak cítil v ruce tupou pulsující bolest, ale oproti tomu, jak se ozýval zbytek jeho těla, to nestálo za řeč. Opatrně zvedl ruku, ve které držel štít, a potlačil výkřik. Zachvátila ho hrůza, když uviděl, jak se jeho levá paže změnila. Chovala se stejně, byla stejně velká a těžká, ale místo obvyklé zdravé barvy zářila v jasném dopoledním světle nepřirozeně bíle. Kůže byla naprosto hladká a nebyl na ní ani škrábanec. Vypadalo to, jako by z ní někdo vysál každou kapku krve, každý náznak barvy. Zachvátila ho panika. Zdvihl druhou ruku, ale ta vypadala normálně. Byla po bitvě jen odřená a místy modrá.

„Je to jen levačka,“ řekla Tila tiše, uklidňujícím tónem. Ale ve tváři se jí zračily obavy.

„Kam až je takhle bílá?“ Zkusil natočit hlavu na stranu, aby na sebe lépe viděl, ale přivodil si tak jen další vlnu bolesti, až zamrkal. Nechal hlavu klesnout zpět na polštář.

„Jen po rameno,“ ozval se Mihn, který se objevil za Tilou. „Končí to naráz. Jako byste si namočil ruku do barvy.“ Ani teď na sobě nedal znát žádné emoce. Isak si vzpomněl, jak ho viděl bojovat na hradbách. Mával jen tou svou holí. Mihn byl šikovnější a rychlejší než muži z Bratrstva. Nebyl zraněn. Neměl na sobě ani škrábnutí. Slzy se mu ale řinuly po tvářích. Poté co se mu nepodařilo stát se harlekýnem, přísahal, že už nikdy nepoužije meč. Porušil ale přísahu, když zachraňoval Isaka ze zajetí Bílého kruhu. To byla další vina, kterou pociťoval.

Namočil do barvy – to je přesný popis, pomyslel si Isak. Ten kousek ruky, na který viděl, nebyl ani průhledný, ani zbavený barvy. Jen čistě bílý. Vzpomněl si, jak se mu blesk něžně ovinul kolem ruky. Jeho spalující světlo ho nejdříve hřálo na kůži a pak projelo až na kost. Když se podíval blíže, viděl chloupky a dvě pihy na předloktí. Všechno tam bylo. Jen sněhově bílé. I když se mu zranění hojila nesmírně rychle a lépe než normálním lidem, měl přeci jen jizvu. Kdysi spadl ze stromu a málem přišel o ruku. Nyní už šla jizva stěží rozeznat. Isak na ni fascinovaně zíral. Modré žilky prosvítaly pod kůží. Neměl ruku poraněnou, jen se jí dotkl bůh.

Natáhl se pro Eolis, ležící mu po boku, a přejel si ostřím po předloktí. I když právě prošel bitvou, byl ostrý jako vždycky. Zhypnotizován sledoval, jak mu po paži stéká červený pramínek. Neuvěřitelně kontrastoval s kůží.

„Už jste skončil?“ Tila vypadala zoufale. „Právě jsem vám obvázala každý pitomý škrábanec, a vy chcete další? Na mě se neohlížejte. Jen do toho.“

Isak na dívku pohlédl a široce se usmál. I na jejích rtech se objevil váhavý úsměv. Kdysi elegantní zelené hedvábné šaty měla nyní potrhané se skvrnami od krve. Na okrajích byly roztřepené v místech, kde utrhla pruh látky na obvazy. Od stehna po kotníky si šaty rozpárala nožem, aby se mohla volněji pohybovat.

Jak si tak Tilu prohlížel, Isak si uvědomil, že má holý hrudník. Hrklo v něm. Ruka mu vystřelila k jizvě.

„Á, ano,“ řekl tiše Carel, „a pak je tady ještě tohle. U Nartise, co to je, chlapče? Proč jsi mi o tom, ksakru, neřekl?“ I když slova byla strohá, hlas zůstal bezvýrazný.

„Král Emin to také viděl,“ přidal se Vesna a přešel do Isakova zorného pole. Isak si byl celkem jistý, že výraz bolesti ve Vesnově tváři nesouvisí s berlou, o kterou se opíral.

„Řekl něco?“

„Řekl, můj pane. A doufám, že vám to bude dávat smysl.“

Isak přimhouřil oči, když slyšel formální oslovení. Hrabě byl očividně zklamán, že mu Isak neprojevil důvěru a neřekl mu o tom.

„Řekl, že by ho zajímalo, proč jste si vybral zrovna tohle.“

„To je všechno?“

Přikývl.

Isak měl najednou pocit, jako by mu někdo z těla vysál všechnu energii. Zhroutil se zpět na postel. Ještě ani neměl dost síly na to, aby se mohl cítit provinile.

„Nuže?“ domáhal se Carel.

„Prosím, dnes ne. Musíme toho ještě tolik udělat a tolik lidí oplakat.“ Isak si malátně odkašlal a chvilku mu trvalo, než opět popadl dech. „Můžete mě nechat chvíli o samotě?“

Nikdo z nich z toho neměl radost, ale Isak únavu očividně nepředstíral, aby se vyhnul nepříjemné situaci. Tiše odkráčeli a přešli síň k paní Daranové, která tam dohlížela na ošetřování raněných vojáků.

Isak se položil na záda a zkoušel zjistit, co ho kde bolí. Teď, když se bolest hlavy trochu utišila, šlo to lépe. Využil nadpřirozenou schopnost vnímání a ujistil se, že žádné vážnější zranění neutrpěl. Všechny kosti měl celé. Siulents ho ochránil. Měl modřiny v místech, kde se od brnění odrazila sekera nebo meč, ale slabost způsobilo zejména nadměrné užívání magie.

Pousmál se, když si vzpomněl, jak ovládal bouři. Její síla mu stále ještě vibrovala v kostech jako připomínka božího doteku.

Když několik minut zíral na překrásně zdobený strop a bezmyšlenkovitě poslouchal vzdálené hlasy, ucítil, že se mu vrací síla. Opatrně zdvihl hlavu a vzepřel se na loktech. Bolest už trochu ustoupila. Teď už to bylo, jen jako by měl strašnou kocovinu – i když takovou, která mu zasáhla i duši. Vlastní tělo mu připadalo těžké a neohrabané. I nejmenší pohyb ho stál spoustu úsilí.

Nakonec se mu podařilo vstát z postele. Stál tam a kolébal se ze strany na stranu, dokud mu Mihn nepřistrčil židli. Když se posadil, vypadal už důstojněji. Isak zahlédl Tilu, Carla a Vesnu, jak ho zpovzdálí sledují a nechávají Mihna, aby svému pánovi pomohl. Tila poslala někoho pro jídlo a za chvilku se objevil sluha s podnosem a hrnkem čaje, ze kterého se kouřilo. Isak hrnek objal prsty a naklonil se nad něj, aby mohl vdechovat horkou páru.

„Kde je tělo mého bratra?“ zaduněl něčí hlas a Isak sebou cuknul. Na vzdálenějším konci síně vtrhl dovnitř mohutný muž a za ním kráčela skupinka lidí. Kontrastoval s ním mužíček, cupitající mu v patách. Podle šatů šlo o nějakého úředníka z paláce. Ruce měl úzkostlivě sepjaté.

* * *

„Můj lenní pane Toquine, mohl bych si, prosím, s vámi promluvit o samotě…“

„K čertu s vámi, chlape. Nemohl!“ zavrčel muž a pohrdlivě na něj pohlédl. Měl na sobě šarlatověbílou halenu – velice drahou a bez poskvrnky. Lenní pán Toquin se rozhlédl po síni, zrudl zlostí a zahlédl Isaka. Vyrazil a nevšímal si žen, jež ho doprovázely a snažily se ho uklidnit. Jednu z nich držel za sukni malý chlapec.

Šlechtic na bělookého pohlédl tak nasupeně, jako by mu byl býval vynadal za ten náhlý vpád. Isak si vzpomněl, odkud to jméno zná – bratr velitele Brandta. A vzpomněl si, jak hrdinsky se Brandt na hradbách zachoval a jakou oběť přinesl. Nemohl se lennímu pánu Toquinovi divit, že je rozzlobený.

Isak se na židli napřímil, jak jen to šlo, a řekl: „Můj pane, vy musíte být bratr velitele Brandta. Omlouvám se, že nevstávám, abych vás přivítal. Trochu jsem se pral.“

Muž se zakabonil, ale Isakův zdvořilý tón ho trochu ukonejšil.

„A vy jste jistě hraběnka Toquinová,“ pokračoval Isak a pohlédl na starší ze dvou žen, které přišly s lenním pánem.

Poklonila se, ale oči zalité slzami nespustila z Isakovy tváře.

„A vy, madam, musíte být paní Toquinová.“ Usmál se laskavě na mladší ženu a obrátil se k chlapci. „A ty jsi ten syn, na kterého byl velitel Brandt tak pyšný.“ Žena sklonila hlavu a přitiskla chlapce k sobě. Její žal byl téměř hmatatelný, ale chlapci zřejmě ještě zcela nedošlo, že se jeho otec domů nevrátí. Je mu jen devět, pomyslel si Isak. Je příliš mladý na to, aby mohl pochopit, co se vlastně stalo.

„Pojď sem, mladý pane Toquine,“ řekl mírně a pokynul chlapci.

Matka ho sevřela ještě pevněji, pak ho pustila a jemně postrčila k Isakovi. Brandtův syn popošel pár kroků. Nebál se bělookého do chvíle, kdy byl dostatečně blízko a uvědomil si, jak je ve skutečnosti obrovský. I když se Isak hrbil na židli, čněl nad chlapcem jako hora.

Isak se pohyboval pomalu, aby chlapce nevyděsil. Ukázal na prsten visící na koženém řemínku na chlapcově krku. Netušil, jak se má člověk chovat k takhle malým dětem. Hoch vypadal, že stačí malá záminka a uteče zpátky k mamince. Byl hubený. Zdálo se, že je spíše po mamince než po otci.

„To ti dal tvůj otec?“

Chlapec kývnul.

„Řekl ti, že to patřilo mně?“

Další přikývnutí. Chlapec se třesoucí rukou prstenu dotknul. „Chcete to zpátky?“ Chlapec zněl naštvaně, že by měl vrátit poslední věc, kterou mu otec dal. To se dalo pochopit.

Isak se uchechtl, ale vyšlo z něj jen bolestné zasípání, které chlapce málem zaplašilo na útěk. „Ne, je tvůj. Třeba ho jednoho dne dáš vlastnímu synovi. Pamatuješ si, co ti otec řekl, když ti prsten dával?“

„Řekl, že jsme všichni jen lidé a nic víc. Ale to neznamená, že se nemáme ze všech sil snažit, ať už děláme cokoliv.“ Chlapec slova pečlivě odříkával, aby ani jedno nezapomněl.

„Dobře. Kdykoli se na ten prsten podíváš, vzpomeň si na svého otce. Zemřel, aby zachránil ostatní. Zachránil život mně a pravděpodobně i králi, královně a všem v paláci. Nikdy nezapomeň, že tvůj otec byl hrdina, a ne jen tak obyčejný. Hrdina hodný Mýtického věku.“

Chlapec nešťastně přikývl. Začínala na něj doléhat drsná skutečnost a spodní ret se mu třásl. Pevně sevřel víčka, aby zadržel proud slz.

Isak jemně postrčil chlapce zpět k matce. Paní Toquinová si klekla a nepokrytě vzlykala do synových vlasů, zatímco on jí zabořil tvář do krku a její šátek pevně sevřel malými pěstičkami.

Isak se postavil. Bolelo to, ale v tu chvíli nedokázal zůstat v klidu. „Nevím, jestli máte nějaké vlastní tradice, ale pokud si to přejete, rád nechám velitele pohřbít v Nartisově chrámu. Zaslouží si hrdinský pohřeb.“

Lenní pán Toquin několikrát zamrkal, než pochopil, co jim Isak právě nabídl. Z jeho reakce Isak poznal, že jen málokdo zde smí být pohřben v chrámu. Isaka nezajímalo, že by kněží mohli něco namítat. Ani ten nejsenilnější z nich by jistě neodmítl žádost pána Farlanu. Sice se stále dalo vášnivě debatovat o tom, zda je Nartisův Vyvolený zároveň i hlavou jeho kultu, ale i ten nejzarytější odpůrce by tu pozici neodepřel králi Eminovi.

„Děkuji, můj pane,“ odpověděl muž škrobeně. „Můj Řád vyžaduje, aby se pohřeb uskutečnil před západem slunce. Kněží zřejmě budou proti tomu, ale pokud by to bylo možné, s radostí bychom vaši nabídku přijali.“

„Až půjdu s králem do chrámu obětovat, zařídím to na dnešní odpoledne. Pohřeb za svitu měsíce by byl vhodnější, protože by byl Nartis přítomen, ale stejně si musím zvyknout na roli jeho zástupce v Zemi. Bude to tedy tak, jak si přejete. Do té doby, pokud mě omluvíte, zde máme spoustu práce.“

„Jistě, můj pane. Prokázal jste mému bratru velkou čest. Děkuji vám.“ Lenní pán se uklonil a otočil. Všechen hněv z něj vyprchal a zdál se teď menší. Odcházel truchlit. Jednou rukou podpíral roztřesenou matku a druhou objímal synovce, tisknoucího se k mamince.

„Našlo se velitelovo tělo?“ zeptal se Isak polohlasně úředníčka z paláce, když došel lenní pán Toquin ke dveřím síně.

„Já, no… našlo, můj pane, ale je, ehm, úplně spálené.“

„V tom případě sežeňte rakev a pevně přitlučte víko, aby ho nikdo neviděl. Tady Mihn půjde s vámi. Dohlédnete na to, aby tělo nachystali a donesli do chrámu. Vysvětlíte kněžím, co se bude dít, a zajistíte, že budou připraveni provést obřad dnes odpoledne. Mihn ublíží každému, kdo vám bude chtít v tom počínání bránit, a bude mu ubližovat tak dlouho, dokud vám nebude nápomocen. Pokud nebudou souhlasit ani pak, osobně je později pohřbíte. Je to jasné?“

Sluha zíral na Isaka a chlad v jeho hlase jím otřásl. Mihn ho pevně chytil za loket a odváděl pryč.

* * *

Když se Isakovi a králi podařilo všechno urovnat, byl už skoro večer. Stíny se začaly prodlužovat a řada nosítek vyrazila ze čtvrti chrámů zpátky k paláci skrz tiché ulice města. Po obou stranách mírně se pohupujících nosítek kráčeli vojáci na koních. Isak sledoval tváře kolemjdoucích. Byly zkrvavené, vyděšené, unavené a zmatené.

Vláda krále Emina zajistila království více než desetiletí míru. Námořnictvo dokonce odvrátilo nájezdy pirátů ze Západních ostrovů. Válka se stala něčím, co se děje v jiných zemích.

Nyní řeči o Spasiteli a zvěsti o zvláštních událostech v Ralandu, kde skončila půlka města v plamenech, vzbudily v lidech pochmurnou nejistotu, která, jak vroucně doufali, už měla být jen záležitost minulosti.

Emin trval na tom, aby se do chrámu přesunuli v nosítkách. Viděl v nich symbol návratu k normálnímu životu. Zdálo se, že to funguje, protože navzdory strachu z dalších bojů lidé vycházeli z domů, aby se na procesí podívali. I když spočítali mrtvé kolem paláce – fysthrallští vojáci, kteří nezemřeli v puklině ve zdi, skončili pod jejich meči – stále ještě pohřešovali stovky lidí.

Prchající žoldáci se snažili ukrýt v uličkách a stokách, ale narkanští zločinci pod velením Bratrstva se s nimi vypořádali. Jejich těla se povalovala po celém městě. Tělo Herolena Jexe se mezi nimi zatím nenašlo, ale král Emin nepřestával doufat, že tam někde bude.

Posily přijely se zpožděním několika hodin. Zdrželi je mágové Bílého kruhu. Pomohly, s čím se dalo, ale stejně zbývala řada nezodpovězených otázek. Na první z nich se zeptal sám Emin Isaka, když procházeli těly posetou zahradou. Proč se to stalo? Sesbírali tajně celou armádu. To znamená, že jsou odhodlaní a dobře organizovaní. Aby zaútočili na tak mocný národ, museli k tomu mít dobrý důvod. Ale spousta věcí nedávala smysl. Emin došel k závěru, že všechno to obrovské úsilí se nesetkalo s úspěchem jen kvůli smůle. Jiné vysvětlení nemohl nalézt.

Isak se rozhodl, že nebude říkat nahlas, že selský rozum v tomto případě nepřišel zrovna ke slovu. Osobně si myslel, že když fysthrallové spřádali plány, proroctví jim zastínilo skutečnost. Možná to bylo ještě horší a oni si nahradili samotné proroctví něčím jiným. A nebo ho prostě zneužili.

Na cestě před nimi se cosi dělo. Isak se naklonil, aby přes nosiče viděl.

Vesna, kráčící vedle, ukročil stranou, aby měl lepší výhled. „Vpředu je kočár,“ hlásil.

„Vidíš, kdo je uvnitř?“

Od kočáru přilétla vzduchem vlna magické energie – nic agresivního. Spíš dal dotyčný jen najevo svou přítomnost.

„Nějaká žena,“ řekl Vesna. „Tvář má schovanou pod kapucí.“

Isak seskočil z nosítek a beze slova se vydal k černému, vysokému kočáru, blokujícímu cestu. Nejprve kráčel trochu prkenně – svaly měl stále ještě ztuhlé a bolavé. Viděl, jak se kolem kočáru shlukují vojáci a gestikulují během hovoru s kočím a se ženou vyklánějící se z otevřených dvířek. Když Isak procházel kolem králových nosítek, hrbil se u nich mladý plukovník a vzrušeně cosi králi povídal.

„Vaše přítelkyně?“ Emin se vyškrábal z nosítek, odstrčil plukovníka a přidal se k Isakovi.

„Myslím, že jsem ji potkal včera v aréně.“

„Skutečně? V tom případě odsud možná pojede rychleji, než by se jí zamlouvalo.“

„O tom pochybuji. Je silnější než já. U paláce ale nebojovala. Byla v Bílém kruhu z vlastních pohnutek.“

Král se na okamžik zatvářil překvapeně. Což se nestávalo často. Na nic se už ale neptal a pokračovali v chůzi. Stráže se ochotně stáhly na stranu. Byly rády, že už se záležitostí nemusí zaobírat.

„Ostie.“ Isakovi se dostalo odpovědi pouze v podobě chabého úsměvu. Zato král si okázalou úklonou vysloužil mnohem vřelejší reakci.

Zhia Vukótová se na něj ze stínu kápě koketně usmála. Když konečně promluvila, měla hlas sytý a melodický. Vyslovovala tak pečlivě, že vypadala jako nějaký vzdělanec ze starých časů. „Králi Emine, to je ale škoda, že se potkáváme teprve teď. Velice obdivuji, jak vládnete tomuto městu.“

„Ale přesto ho opouštíte, zdá se,“ reagoval král.

Zhia se pod stříškou kápě usmála ještě více. Dost na to, aby král Emin viděl, co bylo třeba, a poznal ji.

„Oslovil bych vás patřičně, ale pochybuji, že v současné době užíváte titul ‚princezna‘, takže doufám, že mi mou neformálnost odpustíte,“ dodal.

„To nebude problém. Na takových věcech si dávno nezakládám a jména, jimiž mě častují v poslední době, jsou různá, jen ne lichotivá.“

„Madam, to, co se vám stalo, byla vůle bohů. V této společnosti jistě není vhodná doba, abych očerňoval něčí přirozenost.“

Isak si odfrknul, když viděl, ke komu je přirovnáván, ale oba ho ignorovali.

„Nu, ubytovala jste se tu skutečně nenápadně,“ pokračoval Emin. „Netušil jsem, že jste ve městě. Pokud obdivujete mé politické schopnosti, jsem polichocen. Vaše pověst vás předchází.“

„Vás také. Během těch měsíců, kdy jsem musela snášet dětinské hry Bílého kruhu, jsem mnohokrát zatoužila, abychom si byli představeni. Už roky jsem na Xeliache nepotkala rovnocenného soupeře – nikoho, kdo má skutečné strategické myšlení. Vezmu-li v úvahu, jak jste se dostal k moci, mohl byste mi poskytnout příjemné rozptýlení. Alespoň na nějaký čas.“

„Xeliache?“ zeptal se Isak. To slovo se až příliš podobalo něčemu, co znal.

„Xeliache. To je přesnější název pro Srdce země.“ Emin ze Zhiy nespouštěl oči. „Vychází to ze základních run Xeliath, což znamená srdce, a Eache, čili Země.“

Upírka se usmála. V očích jí plálo cosi podobného touze. Isak pohlédl z jednoho na druhého, ale oni ho nevnímali. Oba uchvátila možnost náročného intelektuálního zápasu. Byl rád. Spojitost mezi „Xeliath“ a „Srdcem“ ho omráčila natolik, že se nezmohl na slovo. Nikdy předtím ho to nenapadlo, ale dávalo to smysl. Nitky jeho života se propojily. Měl na to přijít dávno.

„Madam, až se příště potkáme, uděláme si na tu hru čas,“ slíbil král.

„A co když povedeme znepřátelené armády?“

„To byste si skutečně nenašla chvilku?“

Zhia se zasmála. Byl to svůdný, sametově hebký smích. „Já a mně podobní máme času dost. Dobrá tedy, Vaše Veličenstvo. Až se znovu potkáme, zahrajeme si. Doufám, že tou dobou nebudeme nepřátelé.“

„Copak můžeme nebýt? Jistě jste si všimla včel na mém límci.“

„Jistě že ano. Také jsem si všimla, že jste se neobtěžoval je zakrýt a ušetřit mě tak nepříjemné situace. Co se týče nepřátelství, to záleží na někom jiném. Moje rodina nemá na vaší koruně žádný zájem. Nemohu ale mluvit za celou Zemi.“

„Na kom jiném má zájem?“

„Ach, jistě. Vy jste o tom ještě neslyšel,“ zavrkala.

Emin přimhouřil oči. Jasně si uvědomoval, jak si Zhia užívá, že má nad ním převahu.

Isak je moc nevnímal. Zbystřil, teprve když si uvědomil, že Zhia Vukótová přináší důležité zprávy.

„Slyšela jsem, že Chrám slunce je v plamenech. Meninové se vrátili z východu a lord Charr se nepromyšleně vrhl do bitvy. Jeho armádu zmasakrovali a Thotelu zůstalo málo vojáků na to, aby ho ubránil. Město podlehlo hned prvnímu útoku. Chetsové byli přemoženi.“ Zhia se na oba usmála a zavřela dveře kočáru. „Někdy zase na shledanou, Vaše Veličenstvo, můj pane.“ Ladně sklonila hlavu a zaklepala na přepážku dělící ji od kočího.