zchopte se. Už jsou tady zase.“

Unavené a zkrvavené obličeje se při zvuku Vesnova hlasu zvedly. Přítomnost rytíře v černé zbroji jim dodávala sílu a způsobila, že zarputile přikývli a sevřeli zbraně pevněji. Na zdech paláce hlídali gardisté, posílení o hlídače a služebnictvo. Kdyby ale mezi sebou neměli skutečného hrdinu, útok jednotek ostřílených vojáků už by je dávno zlomil. Jeden druhého polohlasně povzbuzovali a napřímili sehnutá ramena.

„Nechali jste mi taky někoho?“ houkl na ně Isak a přinutil se žertovat. Vesna se otočil na podpatku a bylo vidět, jak se mu ulevilo. Spěchal dolů z cimbuří Isakovi naproti. Zasunul meč do pochvy a chytil ho za paži.

„Díky bohům, jste naživu,“ řekl. „Když mi řekli, že vás vytáhli z královské lóže, myslel jsem, že jste neměl šanci. Chtěl jsem se pro vás vrátit, ale Tila – a Mihn – říkali…“

Isak ho zarazil. „Dost. Mihn měl pravdu. Kdyby vás bylo víc, nedostali byste se kolem stráží. Jak si vedeme tady?“ Isak mávl ke zdi, za kterou se ozývaly výkřiky.

„Je jich víc, než jsme čekali. Jsou tu jednotky žoldáků, jaké jsem nikdy neviděl. Yeetatchenští nebo tak něco. Ať už jsou odkudkoli, bojují jako lvi. Král je u hlavní brány – nejnižší část zdi je na sever od ní.“

„Kde je Carel?“

„Je v pořádku. Bojuje s králem. Mám na povel probíhající opravy, ale hlavní nápor je u brány. Těch několik, co sem proniklo, jsme zneškodnili, ale je to jen tak tak.“ Zarazil se, když si náhle uvědomil, co tu nehraje. Rozhlédl se. „Jak jste se sem, u všech bohů, dostal vy?“

Isak se usmál a mávl rukou. „Král Emin má rád svá tajemství. Když mě potřebujete, pošlete pro mě a já přiběhnu, jako by mi za patama hořelo.“

„A až vyvoláte bouři, budou hořet i nepřátelé, doufám!“ zasmál se Vesna. Ozvalo se volání z cimbuří a Vesna vyběhl zpátky do schodů. Přes rameno zavolal: „Dejte na sebe pozor, pane.“

Isak a Mihn zamířili k hlavní bráně. Zastavili se jen, když přiběhl sluha se zbytkem Siulents. Mihn ho Krannovi pomohl připnout a zleva k nim doléhaly výkřiky a řinčení zbraní. Viděl vojáky natlačené na zdi – byl to úsek mezi dvěma věžemi, kde byla hradba nejnižší. Jak se blížili, všiml si změn, které Vesna po jejich příjezdu do města předpovídal. Hrabě měl naprostou pravdu – už to nebylo bezbranné místo určené k odpočinku. Z paláce se stal opevněný hrad.

Vzduch nad hradbami se tetelil a náhle vyšlehlo oslňující světlo. Na chvíli obránce oslepilo a zmizelo tak náhle, jak přišlo. Z nejbližší věže vyšlehl ohnivý jazyk jako odpověď a zmizel venku za zdí. Isak slyšel zadunění, jak zasáhl zemi, a vzdálené výkřiky.

Zeď se jednou dvakrát zachvěla a Isak cítil, jak do kamene naráží magická síla. Snažili se kámen prorazit, aby se měli muži kudy dostat do paláce. Bělooký bral schody po dvou a cestou si připevnil na ruku štít a nasadil přilbu. Jeden z gardistů uslyšel škrtnutí kovu o kámen a otočil se.

Úleva se mu rozlila po tváři, když viděl blížícího se stříbrného obra. Vykřikl: „Lord Isak!“

Otočily se další tváře a přidaly se k radostnému volání. Isak mávl rukou jako poděkování za přivítání, ale zamířil přímo ke skupince mužů s králem Eminem ve středu. Křivka Temného světla mu zářila na zádech a kontrastovala se zlatým brněním. Dokonce i uprostřed bitvy muž vypadal klidně a uvolněně. Jeho palác ztratil na eleganci, ale král zůstával stejný. Isak se musel sám sebe tázat, co by se asi muselo stát, aby král o svůj klid přišel.

„To je moc pěkná hračka, ta, co jste mi přivezl, lorde Isaku,“ zavolal Emin a pozdravil ho pozdvižením sekery. „Doranei vás tedy našel?“

Isak přikývl na znamení díků. Nespletl se, když předpokládal, že bude mít král k dispozici tunelů více. Na cestě k veřejným lázním se nebojovalo, a když k nim přijeli, vystoupil ze stínu plně ozbrojený Doranei. Pokradmu se proplížili několika prázdnými ulicemi a další tunel je dovedl až do paláce. Jakmile prošli kolem gardistů, kteří je nejprve přivítali s obnaženými meči, zavalili dveře v podlaze kamenem pro případ, že nejsou jediní, kdo odhalil královu zálibu v tunelech.

Carel Isaka spěšně objal a poplácal Mihna po rameni. Nestačili ani prohodit pár slov a ozval se varovný výkřik. Mihn beze slova podal Arugin zpátky veteránovi. Ozvalo se cvakání žebříků a z cimbuří Isak viděl neuspořádané skupinky vojáků, chystajících se ztéci hradní zdi a zaútočit.

Jeden z Eminových mužů se naklonil a namířil na ně kuši. Ucukl, když kámen vedle něj zasáhl šíp a nekontrolovatelně se od něj odrazil. Isak vtáhl muže nazpátek – byl to vyděšený mladík ve špatně padnoucím brnění – a sám se vyklonil z hradeb.

Proti šípům a zapadajícímu slunci se chránil štítem a mrknul dolů na žebřík. Prvnímu muži už scházelo k vrcholku jen pár metrů. Isak zhodnotil situaci a záplava šípů ho přinutila rychle jednat. Polohlasně se meči omluvil a použil Eolis, aby odsekl část žebříku. Začarovaná čepel projela železným prutem, připevněným k vrcholku zdi, jako horký nůž máslem. Žebřík se zakymácel a spadl.

Isak se stáhl do relativního bezpečí a vzduch pročíslo válečné zavytí. Dvě postavy, máchající kolem sebe divoce rukama, přiletěly vzduchem a dopadly bezpečně na chodníček na cimbuří. Isak rozpoznal specifické rysy fysthrallů. Oba válečníci se pustili zuřivě do boje.

Král se napřáhl Temným světlem, ale než stačil něco podniknout, vyřítil se zpoza jeho zad Coran. Řval jako zuřivý býk a máchal nad hlavou kyjem. Trefil se do štítu jednoho z mužů. Pouhá síla toho úderu muže odhodila a přistál na štěrkem vysypané cestičce pod hradbami. Druhý fysthrall se pootočil směrem, kde slyšel ránu, a to byla chyba, která ho stála život. Jeden z farlanských gardistů mu nemilosrdně uťal hlavu.

Králův gardista přiskočil tam, kde předtím stáli fysthrallové, a chystal se sekat do žebříku, když přiletěl šíp a projel mu hrdlem téměř skrz naskrz. Ten zásah ho odhodil nazad, kde se z posledních sil snažil sáhnout si na krk. Coran ignoroval tiché kvílení umírajícího vojáka, přiskočil a roztříštil kyjem hlavu žoldákovi, který se vynořil za zdí. Další žoldák, hned za ním, to čekal. Odstrčil mrtvé tělo kolegy z cesty, oštěpem zuřivě bodal Coranovým směrem a snažil se bělookého donutit k ústupu.

Coran musel opustit pozice a na chodníčku přistál další fysthrall. Doranei přiskočil, zablokoval muži meč mezi svým mečem a sekerou a vší silou mu z boku dupl na koleno. Králův muž uskočil, Coran roztočil kyj a trefil fysthralla přímo pod bradu a shodil ho tak dolů, pod hradby.

„Zatracení mágové,“ ulevil si Carel. Neměl na sobě ani škrábnutí a vypadal mladší. Aruginem máchal zručně s lehkostí. „Házejí nám sem ty tmavý obludy. Potvory, nevědí, kdy maj umřít.“

Isak neměl čas veterána poopravit, protože se k nim po žebříku valili další žoldáci. Bojovali ze všech sil a bylo jich čím dál víc. Isak cítil ve větru magickou energii, krev tekla proudem a v každém stínu zněl nářek umírajícího. Skrčil se, minula ho divoce roztočená sekera. Probodl jejího majitele a shodil ho z hradeb. Po pancíři se mu smekl čísi meč a Isak vojáka udeřil štítem. Cítil, jak jeho okraj rozdrtil zuby i kost.

Nebyl čas zjišťovat, jak se daří ostatním. Zahlédl Emina, zářícího ve světle ohně. Jeho sekera zanechávala ve vzduchu temnou stopu. A Coranův řev vynikal nad všechno řinčení oceli a kvílení smrtelně raněných. Isak následoval Coranova příkladu a vrhl se na útočníky. Zuřivě kolem sebe sekal a bodal a snadno překonal těch pár metrů k místu, kde se přes zeď přehoupávali další a další vojáci. Isakovi strážní stáli těsně za ním a drželi žoldáky v uctivé vzdálenosti, aby dali Isakovi čas, který potřeboval.

Položil ruce na kamennou zeď, zklidnil se, otevřel své smysly a natáhl magickou energii do sebe. Cítil, jak se řada žebříků opírá o zeď. Představil si plameny. Natáhl ruce před sebe a cítil, jak se mu v nich tvoří oheň. Plameny se rozhořely a rozlétly se do okolí. Šplhající žoldáci začali křičet strachy. Naklonil se kupředu a upustil stále rostoucí ohnivou kouli. Obalila jednoho muže. Zaječel a pustil se žebříku. Padal k zemi a máchal kolem sebe rukama. Nadpřirozený oheň ovšem ještě neskončil. Se zlovolnou účelností se ohnivé jazyky natahovaly dále. Plazily se od jednoho cíle k druhému a postupně se zmocnily všech žebříků určených ke zteči.

Šplhající vojáci viděli, jaký osud potkal jejich kolegy, a začali se mezi sebou prát o únikovou cestu. Někteří spadli a plameny už jim polykaly oděv, jiní marně zírali do plamenů jako hypnotizovaní, dokud se k nim oheň pomalu nedopracoval.

„Isaku,“ zavolal král Emin. „Vidíte jejich mágy? Zeď už povoluje.“

Když to říkal, zeď se znovu otřásla, jako by do ní nějaký neviditelný obr udeřil pěstí. Isak poslal ohnivé kouli poslední dávku energie a nechal ji valit se dolů po zdi a halit vše do závoje oranžových jisker. Všechny žebříky byly v plamenech a na okamžik neměli proti komu bojovat.

„Musíme zarazit rozbíjení zdi,“ řekl Emin Isakovi. Stružka zaschlé krve se mu táhla po tváři a zanechala lepkavé cestičky na brnění. „Nevím, jak dlouho ještě zeď vydrží, ale kdyby měli rozum, došlo by jim, že stačí házet další vojáky na cimbuří. To by mělo ve výsledku stejný efekt.“ I uprostřed všeho chaosu vypadal král klidně.

Isak vykoukl zpoza štítu tak daleko, jak jen si troufnul. Věděl, že teď, když slunce zapadá, je Siulents velice nápadný cíl. Nekrytou mezerou hned prolétl šíp a otřel se o tvář jeho přilby. Ucukl a stáhl se zpátky. Udělal si obrázek o profilu krajiny za zdí. To bude muset stačit. Zbytek zvládne magie. Věděl, kde přibližně se nacházejí nepřátelští mágové. Jakmile se nachystají na další útok, ucítí je přesně.

Mraky na nebi se neklidně honily. Začaly růst v moment Bahlovy smrti a kupily se, aby pozdravily nového Pána bouří. Isak cítil, že je v nich cosi zvířecího – byly jak vzdušní obři, kteří se protahují a zívají, rachotí a stěží potlačují hněv. Silně vnímal, jaké napětí visí ve vzduchu. Útočníci i obránci cítili nepříjemné mrazení v páteři a nervózně vzhlíželi k nebi.

Když udeřil první blesk, vojáci poblíž nepřátelských mágů se rozutekli. Isak ucítil jejich pach ve větru. Nesl se jako pižmo vyděšené vysoké zvěře. Mágové byli tři – ženy, ale Ostia mezi nimi nebyla. Jedna z nich shromažďovala síly k vytvoření ochranného štítu. Isak se tedy zaměřil nejprve na ni. Nasměroval energii ve vzduchu tak, aby se spojila a udeřila u jejích nohou. Stálo ji obrovské úsilí blesky přesměrovat k družkám. Ty, když cítily, že se Isakův pohled upírá na ni, poodstoupily vzad a začaly si vytvářet vlastní obranné mechanismy. Bílé dýky blesků dopadaly všude kolem nich. Jedna čarodějka byla příliš pomalá. Bouře ji chytla do zubů, nemilosrdně zasáhla a odhodila stranou. Třetí čarodějka sice přežila, ale zapomněla na královy mágy. Během vteřiny ji pohltil jejich oheň.

Ze ženy, kterou si vybral za cíl jako první, Isak ucítil, že si začíná věřit. Štít, jejž si vytvořila, ji před bouří chránil. Usmál se.

Isak přitlačil dlaně k sobě. Vyslal své smysly do daleka a Země ho poslechla. Ochotně reagovala na dotek Vyvoleného. Isak mezi prsty cítil hlínu, v nose ho šimrala vůně udupané trávy. Když dlaně od sebe oddálil, Země byla poslušná jeho rady a pod čarodějkou se rozestoupila.

Spadla dolů. Její obrana byla ta tam. Sebedůvěru nahradila hrůza. Ležela polámaná a potlučená a ze svého hrobu vzhlížela k běsnící obloze. Ze rtů jí uniklo zakňourání. Vztáhla ruce ke stěnám z hlíny, které se nad ní tyčily. Ucukla, jako by se spálila, když vlhkou hlínu ucítila pod prsty. Strach ji zcela ochromil. Isakovy dlaně se opět spojily.

* * *

Žoldáci se poplašeně stáhli a obránci tak dostali trochu času k oddechu. Isak to ale neuvítal – chvíle odpočinku opět probudila jeho lidskou stránku – tu, která přemýšlela a truchlila. Věděl, že je to zbabělé, ale chtěl své zodpovědnosti uniknout. Schovat se za bestii, která se objevovala jen v bitvě. Této jeho součásti nezáleželo na tom, kdo je mrtvý, a kdo živý, kdo je pán, a kdo je sluha. Nikomu o Bahlově smrti neřekl, ale sžíral ho pocit viny.

Řekl si, že vlastně nikdy skutečně nevěřil v existenci paláce na břehu. Dokonce i když poznal Bahla, odmítl tomu věřit. Schválně ho nevaroval – věděl, že by ho starý lord stejně neposlouchal. Bahl si klid, který mu smrt přinesla, snad i trochu přál.

Ale i tak Krann věděl příliš mnoho. Normální lidé nemívají zlé předtuchy o budoucnosti. Dokonce ani Vyvolení ne. Znamenalo to, že je Isak jiný. Toho se bál stejně jako temného rytíře, kterému se jednoho dne bude muset postavit, a té chladné tváře, do níž pohlédne v den své smrti.

„Isaku.“ Přicházel k němu Carel a nesl měch vína a pár kousků chleba. „Měl bys něco sníst, chlapče. Dodá ti to sílu.“ Starý muž podal jídlo Isakovi. V jeho velké dlani vypadalo skoro žalostně. Isak si ale uvědomil, že skutečně něco potřebuje sníst. Alespoň malého.

„Co se děje? Jsi zraněný?“

Isak zavrtěl hlavou. Nevěděl, co říct. Před člověkem, který ho znal lépe než kdokoli jiný, toho tajil čím dál víc. Přitom byl jeden z mála, komu mohl naprosto důvěřovat. Začínalo to vypadat, že na pravdu není nikdy ten správný čas.

„Život se mi zkomplikoval,“ vypravil ze sebe konečně Isak.

Carel se zamračil a sedl si na bobek vedle něj. Šavli nechal položenou na rameni. Byl dost blízko na to, aby mohl šeptat: „Něco se stalo v aréně? Mihn něco řekl?“

„Ne. Teď na to není čas. A navíc na ničem z toho nebude záležet, pokud dnes padneme.“ Temná stránka jeho duše se tomu chtěla zasmát. Jestli je to všechno pravda, tak je úplně jedno, co uděláš. Nezemřeš tady. To by se tu musel objevit temný rytíř, a to se nestane. Už víš, kdo to je. Jen se bojíš pohlédnout pravdě do očí. Běž a schovej se na hradbách. Můžeš se dívat, jak ostatní umírají, a čekat, až přijde tvoje chvíle.

„To stačí,“ řekl Isak nahlas. „Jsou tu i jiní a na nich záleží. Záleží na nich natolik, že by se měli dozvědět pravdu.“

„Isaku? O čem to mluvíš, chlapče?“ Carel vypadal zmateně. Možná se bál, že Isak přichází o rozum.

„O ničem.“ Isak nad tou otázkou jen mávl rukou. Napřímil se. Teď, když se rozhodl, cítil, že má jeho život nový smysl. „Dej pokyn ke zpěvu bojové písně. Nepřítel přichází.“

„Ach, Isaku, chlapče, to může říct jen lord Bahl, jenom pán Farlanu. Oni budou zpívat i na tvůj pokyn ale… nebude to správné. Lidé si budou myslet, že jde o vzpouru.“ Carlův hlas zněl ztrápeně. Chtěl splnit závazek vůči oběma pánům.

Isakovi to připadalo zvláštní, ale věděl, jaká hrdost se pro Carla skrývá v těch několika verších.

„Máš ve všem pravdu, ale pánem Farlanu jsem teď já.“ Nečekaně se zajíknul. „Carle, lord Bahl dnes odpoledne zemřel. Řekni to ostatním. Řekni jim, ať zpívají na počest lorda Bahla. Nehodlám uctít jeho památku porážkou.“

Zpráva se rychle roznesla. Vojáci jako by pod tíhou té novinky ochabli. Měli pocit, že jim někdo vzal pevnou skálu, na které vystavěli své životy. Lord Bahl vedl jejich dědy a otce jejich dědů do vítězných bitev. Byl to nesmrtelný hrdina, který přijel jako ztělesnění boží pomsty. A teď byl mrtvý. Úhelný kámen jejich národa byl náhle a bez varování pryč.

Jen Carel, který mezi ně rázně vkráčel, jim zabránil poddat se smutku. Jednomu cosi zašeptal do ucha, druhého poplácal po rameni. U jednoho po druhém znovu probouzel lásku k pánovi Farlanu. V žáru bitvy se její vášeň rozhořela s náhlou a děsivou intenzitou. Čekali na nepřítele a v očích se jim zračila chladnokrevná zuřivost. Tiše zpívali bojovou píseň. Teď teprve byli rozzuření.

Když se nepřítel přiblížil, Isak očekával poslední zoufalý pokus. Zbylí mágové Bílého kruhu sice ve strachu uprchli, ale útok nyní vedl oddíl fysthrallských bojovníků. Ve světle ohně nevypadali lidsky. Jejich modrozelené šupinaté brnění strašidelně zářilo, a když zdvihali žebříky, pohybovali se zvláštním, trhavým způsobem.

Když je Isak pozoroval, jak přicházejí za zvuku svištících šípů, vyvolal ten pohled zasutou vzpomínku na třpytivá těla a obrovská bronzová válečná kladiva blýskající se ve světle nadpřirozeného ohně. Na víc si ale vzpomenout nemohl. Nevybavil si tváře ani jména a v myšlenkách se přenesl zpět do přítomnosti.

Stovky šípů nutily obránce zůstat v úkrytu a Fysthrallové šplhali vzhůru, aby zaútočili. Na vrcholku žebříků, které zvedali, stáli běloocí. Chystali se přeskočit na hradby jakmile se kov dotkne kamene. Tam kolem sebe začali zuřivě sekat s takovou lehkostí, jako by věřili, že jsou nesmrtelní. Mávali válečnými sekerami na dlouhých topůrkách. První Duch, který se dostal příliš blízko, byl zasažen do podpaží. Bronzem vykládaná čepel zajela hluboko do masa, ale zachytila se o kyrys a spadla na zem společně s mužem. Fysthrall nechal sekeru sekerou a tasil dva krátké meče. Šermoval s Carlem, dokud ho další dva Duchové nepropíchli.

Jinde běloocí odolávali déle a nemilosrdně kosili obránce… ale bojovou píseň od Duchů převzali i královi gardisté a nyní se nesla dolů z hradeb.

Kapitán bělookých fysthrallů se přenesl přes hradby a vyrazil rovnou k Isakovi. Vyzýval ho halasně k boji a probojovával si k němu cestu.

Isak na něj čekal, meč i štít připravený na kouzelnou sekeru v kapitánových rukou. Fysthrall zařval a začal Isaka zasypávat ranami. Na zemi se kupila těla a další a další muži přelézali hradby. Bylo tam stále méně místa k pohybu, ale i přesto se Carlovi podařilo přiblížit k fysthrallovi zezadu a seknout ho do nohy. Zbraň se sice svezla po jeho brnění, ale odvedlo to jeho pozornost natolik, že mohl Isak začít vlastní útok.

Využil veškerou rychlost a sílu. Sekal a sekal, dokud se Eolis nezakousl do topůrka jedné sekery. Rozetnul je na dva kusy. Vyšlehla červená záře. Magie uvězněná ve zbrani byla uvolněna a objevil se světelný oblak, ve kterém se proudy energie začaly omotávat kolem kapitánovy paže. Isak slyšel, jak zasyčelo pálící se maso. Muž vykřikl bolestí a zanedbal krytí. Další rána mu rozetla hrdlo.

Isak skopl tělo do zahrady paláce a rozhlédl se. Slyšel výkřik a zrak mu padl na Carla. Vrhl se kupředu, zuřivě, ale s rozvahou, a odrazil útočníkovi ruku. Pak mu vrazil štít do obličeje. Fysthrall bolestí zaryčel, ale umlčel ho Eolis, který mu projel srdcem.

Nepřítel měl nyní pod kontrolou malý úsek hradeb a snažil se vrazit klín mezi jednotky farlanských Duchů. Isak mezi ně vběhl a máchal mečem kolem sebe tak, že nebylo úniku. Jeho krytím pronikl meč, ale odrazil ho Siulents. Ve zlomku vteřiny Isak vykopl a slyšel, jak se útočníkovi láme vaz. V tu samou chvíli vrážel meč skrz pancíř do srdce jinému vojákovi.

„Isaku,“ zavolal král Emin za ním. „Je jich moc. Ustupte do hlavní věže.“ V tu chvíli zdí projel další otřes. Isak se překvapeně rozhlédl. Odvrátil úder meče posledního bojovníka a sledoval, jak se mu obličej zkřivil bolestí, když ho králův gardista bodl mezi žebra. Pak se zastavil a zbystřil smysly. Necítil v okolí žádné mágy, ale zdi se znovu otřásly a bylo jasné, že už moc dlouho nevydrží.

Pohlédl dolů z hradeb a uviděl, proč to tak je. Nepřítel právě odnášel ode zdi beranidlo, aby se s ním mohl znovu rozběhnout. Mosaznou hlavici obklopovalo magické záření. Zdálo se, že nepřítel nevěří už žádné králově bráně. Rozhodl se vniknout dovnitř skrze zeď, kde nečeká démon připravený ničit a zabíjet.

Isak se ponuře usmál. Zřejmě dobře udělali, když bránám nevěřili. Odřízl všechny žebříky na dosah a křikl: „Jdeme.“ Obrátil se na Carla a zhrozil se, když viděl, jak se mu ve tváři odráží bolest a únava.

Zazněl roh a královi muži spolu s Isakovou družinou okamžitě vyrazili k nejbližšímu schodišti. Isak Carla postrčil, ale ten klopýtnul a musel ho chytit v podpaždí jeden z Duchů a pomoci mu. Mihn se ani nepohnul. Čekal na Isaka.

„Běž, půjdu, až budou všichni pryč,“ řekl Isak a mával na Mihna. Mužík se ani nepohnul. „Udělej, co jsem řekl!“ křikl Isak. Chtěl, aby byl Mihn v bezpečí. „Sejdi z těch schodů hned teď!“

Mihn se na Isaka zamračil a snažil se rozhodnout, co podnikne. Pak pokýval hlavou. „Počkám na vás u brány. Nevejdu ale dovnitř, dokud tam nebudete vy.“

Mihn odešel a Isak uviděl členy Bratrstva, jak běží po chodníčku na hradbách k postupujícím jednotkám. Všichni nesli lahve, ze kterých čouhal kus hořícího hadru. Hodili je vojákům do cesty a tam, kde se rozprskly, vznikla ohnivá stěna, chránící prchající vojsko. Pak se královi muži otočili, sebrali poslední opozdilce a prchali do bezpečí.

Isak je sledoval až k bráně hradní věže, kde se shromáždili i všichni ostání. Zeď se znovu otřásla. Každou chvíli už se mohla rozpadnout. Kolem se rozléhalo vrzání a pukání rozestupujících se kamenů. Doběhl ke schodišti. Začínal jim docházet čas. Ještě pár úderů a zeď povolí. Eminovy jednotky pak budou dostiženy na otevřeném prostranství před hradní věží a všechny je pozabíjí. Zeď za ním zaúpěla a naklonila se. Dva obrovské kamenné kvádry spadly dovnitř. Chodníček se pod ním otřásl a Isak se opřel o cimbuří. Rozhlédl se – plameny ještě šlehaly příliš vysoko, než aby bylo možné je překročit. Třeba nebylo pozdě.

Carel byl v půli cesty přes zahradu paláce, když uslyšel, jak padají kameny. Otočil se a uviděl Isaka, jak jako akrobat balancuje deset metrů od pukliny – a najednou jen pět, když se zhroutil další úsek zdi. Škvírou viděl hroty kopí a na pozadí šlehaly plameny. Ještě kousek a žoldáci napochodují přímo dovnitř. Rozhlédl se a viděl, kolik vojáků se snaží dostat do věže. Od druhé strany paláce přibíhaly jednotky hraběte Vesny a ze všech sil se snažily doběhnout k bráně včas.

Carel znovu pohlédl na Isaka a znovu tasil Arugin. Blížili se k němu čtyři muži přibíhající od nejbližší věže, kam už se nevešli. Vykročil proti nim a oni se na místě zastavili. Byli neozbrojení a oblečení do pestrých barev. Museli to být královi mágové.

„Vy čtyři, udělejte něco a pomozte mu.“

Jeden z mužů pohlédl na stříbrnou postavu na hradbách. Isak klečel na zdi a štítem si chránil hlavu. Schody měl na dosah, ale nedíval se na ně.

„Pomoct mu?“ zeptal se druhý nevěřícně. Byl mladý. Jen o málo starší než Isak. Měl na sobě drahý, oranžovomodrý hábit, který ještě ráno vypadal jistě impozantně. Teď byl špinavý a propálený. „Musíme zmizet,“ vysvětlil.

„Co?“ reagoval Carel. „Proč?“

„Přivolává bouři. Zrovna teď vysílá magickou energii, aby ji k němu přivedla. Blesky půjdou po všem, co přitahuje magii. Prosím, nechte nás projít!“ Znělo to zoufale, jako by muž do té prosby vložil poslední zbyteček síly.

Než stačil Carel odpovědět, objevil se velitel Brandt. „Co tam nahoře dělá?“ zeptal se. Hlídač vypadal rozlíceně. Brnění měl omlácené a pokryté krví, ale jestli byla jeho vlastní, nezdálo se, že by si toho všiml.

„Chce pro nás získat čas. Jestli sem vtrhnou teď, pozabíjí nás do jednoho.“

Brandt pohlédl znovu na muže, kteří se mezi sebou prali o to, kdo se dostane do věže, a pak na Isaka.

„Sám to nezvládne. Podívejte.“ Brandt ukázal na neporušenou část zdi, kde se žoldáci pomalu sunuli kupředu. Do plamenů házeli mrtvá těla, aby je udusili.

„Ty.“ Brandt popadl nejstaršího ze čtyř mágů. „Nepřítel použil kouzlo, aby mohl na hradby házet vojáky – zvládl bys to?“

Mága zachvátila panika a na okamžik se díval nepřítomně. Pak se ale uklidnil. „Myslím, že ano, veliteli. Je to jednoduché kouzlo. Když se spojíme všichni čtyři, dokážeme to.“

„Dobrá.“ Brandt tasil meč a mág poplašeně ustoupil. „Tak mě dostaňte tam nahoru, jinak je po nás.“

„Potřebujeme čas…“

„Nemáte čas. Vím, jak magie funguje. Prostě přitáhněte co nejvíc energie a udělejte to. Jestli tu za půl minuty budu ještě stát, přísahám, že zemřeš jako první.“

Mág otevřel ústa, ale námitku spolknul při pohledu na zakrvácený meč. Obešel Brandta a zastavil se, když měl přes jeho rameno výhled na Isaka. Sevřel předmět, který mu visel u pasu, a zhluboka se nadechl. Ostatní mágové k němu přistoupili a položili mu ruce na ramena, aby spojili síly. Zavřel oči. Vzduch kolem se magickým prouděním celý rozkmital a jeho z toho jímala závrať. Víčka se mu poděšeně zachvěla, když ucítil energii přicházející od ostatních mágů. Zdálo se to jako věčnost, než zvedl třesoucí se ruku. Energie uvnitř něj se nemohla dočkat, až bude uvolněná, a pálila mu prsty. Pak náhle magie zesílila a on udeřil dlaní do Brandtova kyrysu. Cítil výbuch ryzí energie, odlétajícího velitele a pak ztratil vědomí.

* * *

„U Fatiných očí, kdo to je?“ Gardista ukázal na hradby, kam ne příliš jemně dopadla pár metrů od Isaka postava.

„Bohové, to je Brandt,“ zamumlal král a viděl, jak se muž vyškrábal na nohy. Blížila se k němu řada žoldáků. „Přestaňte zírat, blázni, a pomozte mu!“

Ti, kdo měli luky, začali pálit na postavy, které se k veliteli obezřetně přibližovaly. Z chodníčku opadávaly hořící kusy a Brandt zuřivě máchal mečem. První voják už byl skoro u něj. Muž uklouzl na zakrváceném kameni a spadl do plamenů. Oblečení se mu vzňalo.

Brandt uskočil, voják se zvedl a utíkal zpět ke svým jednotkám, které se před hořícím mužem rozestupovaly. Velitel si našel pevný bod na nyní nakloněném chodníčku a ustupoval před plameny k Isakovi, který nehybně klečel. Hořící muž divoce máchal rukama na své druhy, pak zakopl o mrtvá těla, spadl na ně a také je zapálil.

„Jak to vypadá?“ zajímal se Carel, když vykoukl z úzkých dveří a vyrazil ven, kde stál král Emin. Byl tak vyčerpaný, že hrdost šla stranou a musel se opřít o Doraneiovo rameno, aby neupadl. Veterána udržoval v pohybu už jen instinkt. Ruka mu silně krvácela a únavou se mu chtělo zvracet. Ale Carel byl profesionál a jeho chlapec byl stále tam venku. Nějak se mu ještě podařilo najít sílu.

„Lord Isak zřejmě provádí nějaké kouzlo.“ Král ukázal vzhůru. „Podívejte se na oblohu – to není normální.“ Všichni pohlédli na zlověstně vyhlížející mraky, převalující se na nebi nad Isakem. Dokonce i obrovský bělooký ve stříbrném brnění vypadal nepatrně na pozadí tísnivé hradby zhmotnělého násilí.

„Mág říkal, že vyvolává bouři.“

„No, vypadá to, že udeří každou chvíli.“

Zeď se znovu otřásla. Ozvalo se hluboké dunění, které přešlo v ohlušující zvuk pukající zdi. Další, desetimetrový úsek zdi se odlomil a zhroutil dovnitř. Isak se ani nepohnul, ale všichni cítili ve vzduchu tlak, který narůstal. Bylo jasné, že něco musí brzy povolit. Blízko Isaka se Brandt bil s postupujícími jednotkami s bezhlavou zuřivostí. Do zběsilé záplavy úderů dal všechno.

„On se zkouší utkat s celou armádou,“ vykřikl jeden králův mladý gardista, „ale vždyť je to jenom hlídač.“

„Jenom hlídač, chlapče?“ zaburácel král, náhle zosobnění hněvu. „Ale možná ti teď zachraňuje život!“

Brandt vykryl štítem další úder a ohnal se útočníkovi po krku. Muž padl, ale další nastoupil na jeho místo a zasáhl Brandta do ramene. Zapotácel se a vykřikl bolestí. Ten zvuk ale zanikl, když do věže, kde předtím stáli mágové, uhodil blesk. Muži na hradbách zůstali stát jako přimražení. Stejně tak i postavy, které prolézaly puklinou ve zdi a rozbíhaly se po zahradě. Pak uhodilo do věže znovu, do zdi, do země, znovu a znovu. Dostihla je bouřka vyvolaná samotným Pánem bouří.

„Když se stíny prodloužily a nepřítel se blížil ze všech stran, promluvil Nartis k nebi. Bouře vyslyšela jeho volání a vypustila své legie – na místo smrti začal dopadat strašlivý oheň,“ zarecitoval Carel. V očích měl slzy. Několik gardistů na něj tázavě pohlédlo a vzduchem mezitím prolétával jeden blesk za druhým.

Byl to úryvek, který znal každý Farlan. Pocházel z legend z dob před Velkou válkou. Král Emin slyšel, jak se Duch vedle něj tiše modlí. Otočil se, aby naposledy spatřil velitele Brandta, zoufale odolávajícího dvěma útočníkům. Pak už viděl jen jasné bílé světlo, slyšel výkřiky umírajících a země se mu chvěla pod nohama.