31.

 šedavém šeru časného rána znělo vojákovo šoupání nohou po dláždění nezvykle hlasitě. Během noci se od oceánu přivalily dešťové mraky a přinesly s sebou chlad, mlhu a déšť. Nebyla to sice průtrž, ale lidé si rozhodně pro Jarní trh přáli lepší počasí. Voják měl po dlouhých hodinách služby ztuhlé a prochladlé svaly. Hleděl do prázdné, mokré ulice. Byl v části města stejně tiché a liduprázdné, jako byla tou dobou každá jiná. Na většinu obyvatel Narkangu bylo ještě příliš brzo. Z dálky k němu čas od času doléhaly zvuky – některé všední, jiné šlo určit jen těžko. Dokonce ani ptáci ještě nezačali cvrlikat.

Jeho kolega byl ve strážnici. Seděl si v teple a pohodlí a střílnou pozoroval příjezdovou cestu k paláci. Voják se nadechl, aby kolegu zavolal a dožadoval se vystřídání, když tu koutkem oka zachytil nějaký pohyb. V inkoustově černém závětří domu se mihl plášť. Voják pevněji sevřel halapartnu. Někdo ho sledoval. Zachrchlal a odplivl si na chodník. Slina se v šeru leskla. Ozvalo se lehounké zaklepání. Jeho kolega si také všiml hrozícího nebezpečí.

Dalších několik vteřin zůstala postava ukrytá ve stínu, pak se prosmekla za roh a plížila se podél zdi. Dlouhý plášť většinu těla zakrýval, ale když se na moment závanem větru rozevřel, odhalil bronzové plátkové brnění a červenou šerpu s odznaky hodnosti. Byl to Oddaný.

Konečně to dnes v noci začíná být zajímavé, pomyslel si voják. Oddaní a královi gardisté byli na kordy, kdykoli se potkali. Vojáci Oddaných svou pozici obvykle získali na základě rodinné příslušnosti a titulu. Gardisté si naopak museli všechno zasloužit. Voják sáhl za sebe a zabubnoval prsty na dveře. V noci byly brány paláce zavřené na závoru. Než se král vzbudí, bude jediný přístup do paláce nízkými dveřmi v levé bráně. Slyšel, jak někdo odsouvá západky, a zatím dál hlídal ulici před sebou. Nikoho neviděl – ani kolegu strážného, ani pronásledovatele. Když pak Oddaný přeběhl nekrytou část cesty, kopl voják do dveří, aby mu je otevřel.

„Já…“ muž zmlkl, když strážný rázně ukázal palcem ke dveřím. Zaváhal, přikývl a protáhl se úzkým průlezem. Na ulici by ho mohl někdo zahlédnout, a to si muž očividně nepřál. Voják si pomyslel, že stráže uvnitř už si s ním nějak poradí. Voják zručně opsal halapartnou dva kroužky a dál sledoval ulice před sebou.

Když se Oddaný protahoval škvírou, přivítaly ho dva páry bot a zaleskly se dva hroty mečů. Strnul a pak se pomalu napřímil, aby pohlédl do ne příliš přátelské tváře královského gardisty. Druhý gardista se zatím protáhl za něj, aby mohl zabouchnout dveře a zatlačit západky na místo. Teprve když byla brána zabezpečená, promluvili.

„Takže, majore,“ řekl voják stojící vpředu, když si spočítal mužovy frčky na šarlatové šerpě. „Co pro vás můžeme za dnešní krásné noci udělat?“

Muž se nejprve rozhlédl po nádvoří. I v šeru byl Bílý palác krásný. Růže vypadaly jako černé stíny, vysypané cestičky zářily holubí šedí a množství soch se třpytilo, jako by šlo o místní přízraky.

„Musím mluvit s Krannem Farlanu.“

Voják se uchechtl. „Á, jistě. Omluvte mě na okamžik. Půjdu ho vytáhnout za ucho z postele.“

„Přicházím ve velice naléhavé záležitosti.“

„Tím jsem si jist,“ pronesl voják ospale. Pohlédl do bezelstné tváře muže, který byl na svou hodnost příliš mladý, a schoval meč do pochvy. „Vám, pánbíčkářům, všechno připadá důležitý, ale lord Isak by s vámi nemusel souhlasit. Slyšel jsem, že není radno ho rozčilovat.“

„Tak tedy vzbuďte někoho z jeho družiny a nechte ho rozhodnout. Musím být odsud pryč, než se město probudí.“

Voják si povzdechl a poškrábal se rozvážně na bradě. „Nejsem si tak jistý, že to stihnete, ale půjdu a vzbudím velitele Krannovy stráže. Počkejte tady, ve strážnici.“

* * *

Isak seděl na posteli a mnul si rozespalé oči. Eolis měl položený na klíně. Gardista, který k němu nakonec majora Ortofa-Greyla dovedl, mluvil nejprve se svým nadřízeným a pak s jedním z černě oděných Králových mužů, kteří palác hlídali v každou denní i noční dobu. Nakonec někdo rozhodl, že se přeci jen jedná o urgentní záležitost a je třeba Kranna vzbudit.

Carel se na majora mračil. Byl ještě celý pomačkaný a tvářil se popudlivě. Neobtěžoval se soukat do uniformy, ale zahnutý meč, který pojmenoval Arugin, měl stále po ruce. Meč mu připomínal arugina, druh ptáka motáka – linie ostří se podobala ptákovu neslyšnému letu a bělavá záře, obklopující meč vyrobený z černého železa, vypadala jako kouř dýmky nebo bílé konečky motákových křídel.

„Můj pane, musíme si pohovořit o samotě,“ znovu naléhal major.

„Před nimi nemám žádná tajemství,“ odvětil Isak a ukázal hlavou na Carla a Mihna. Zalila ho vlna smutku – to, co říkal, nebyla tak úplně pravda. Mihn viděl jeho jizvu na hrudi, ale nedočkal se žádného vysvětlení. Carlovi, svému nejdražšímu a nejvěrnějšímu příteli, ji neukázal vůbec. Carel by chtěl slyšet vysvětlení a Isak sám žádné neměl.

Rozhodl se, že udělá kompromis. „Můžete odejít,“ nakázal členovi Bratrstva, přešlapujícímu za majorem. Muž ještě chvíli stál bez pohnutí a pak se uklonil. Z tváře se mu nedalo nic vyčíst, ani když opouštěl místnost. Mihn ho následoval, aby se ujistil, že nezůstane na doslech.

„Takže, majore, proč jste tady? Myslel jsem, že si vy a vám podobní ode mě udržujete odstup.“

„Já… Je pravda, že rada si nemyslí, že jste Spasitel…“

„A jak se mi ji podařilo přesvědčit? Nikdo jiný mi nevěří.“ Isak se hořce zasmál.

„Proto tu nejsem. Přišel jsem vám říct, že Rytíři chrámů nejsou tak jednotní, jak by se mohlo zdát.“

Isak se přestal smát, naklonil se kupředu a naslouchal pozorněji.

„Náš Řád prochází významnými změnami. Stará garda má stále radu pod kontrolou, ale mladá generace každým rokem sílí.“

„Co tím chcete říct?“

„Že možná už brzy k vám Rytíři chrámů nebudou tak nepřátelští. Ale to není ten hlavní důvod, proč jsem se za vámi v tuto nezvyklou hodinu vypravil. Mezi Rytíři se vydělila skupina mužů, jejíž jsem členem…“ Zarazil se a snažil se znovu nalézt klid.

Ještě mu nebylo ani třicet, odhadoval Isak. Na majora byl hodně mladý. Očividně mu ta situace byla nepříjemná. Isak se usmál. „Poslouchám, majore,“ povzbudil ho.

Major polknul a téměř šeptem řekl: „Je nás málo, ale známe tajemství, o kterém nemá rytíř-kardinál ani potuchy. Věříme, že máme důkaz, že jste Spasitel – nebo pokud nejste, stanete se jeho bojovníkem, až se jeho příchod bude blížit.“

„Jeho bojovníkem?“ přemítal Isak nahlas.

Mihn na sobě nedal nic znát, jako vždy. Harlekýni nevyprávěli oficiální dějiny Země, ale dokázali události nestranně zaznamenat. Isak došel k závěru, že zmínka o bojovníkovi patřila do učení Oddaných. Jinak by Mihn přispěchal s vysvětlením.

„Takže chcete spojence ve chvíli, kdy se budete snažit převzít moc?“ Carel se ani nesnažil zakrýt pohrdání. Zdálo se, že to muže skutečně ranilo.

„To vůbec ne. Doufáme, že nedojde k převzetí moci, ale spíš k posunu hodnot. Přicházím vám říct, že vám přineseme dar. Něco, co vás přesvědčí o čistotě našich úmyslů. Ten dar je pečlivě střežen, takže se nám ho ještě nepodařilo získat. Za dva týdny ho ale budeme mít. Velení naší skupiny navrhuje, abychom se s vámi a vašimi muži, můžete si jich s sebou přivést, kolik chcete, setkali o Stříbrné noci v Břečťanových kruzích. Je to opuštěný chrám tvořený vztyčenými kameny, asi týden cesty od města.“

„Tak jednoduše si to představujete? Myslíte, že jsem padlý na hlavu? Jestli mi nedáte důvod, proč bych vám měl věřit, zlámu vám nohy a do Pobožné věže vás pošlu zabalené v pytli.“

Isak se ani nesnažil zastřít hněv. Odmlčel se.

Když se uklidnil, zeptal se: „Co za tajemství skrýváte před rytířem-kardinálem?“

„To by vám nic neřeklo. Jde o to, za jakých okolností jsme našli dary, které vám chceme dát – i když on o nich nic neví. Já sám toho moc nevím.“

Isak se ani nesnažil najít v tom všem nějaký smysl. Major si očividně myslel, že nemá cenu se to snažit Isakovi vysvětlit. „Zkuste to.“

Muž nervózně polknul. „Dobrá. Dary, které vám chceme nabídnout, přivezl jeden člen Řádu z expedice do Elfí pustiny před lety…“

„Do Keriabralu?“ Isak se potutelně usmál, když viděl, jak muže jeho otázka vyvedla z míry.

„Vy jste o tom slyšel? Ale byl jediný, kdo přežil… Jak jen jste se o tom dozvěděl?“ Majora se zmocňovala panika, jak si tak v hlavě přehrával, kdo z jeho skupiny by mohl být informátor.

„Tu expedici přežili dva lidé,“ řekl Isak, „tedy, tři s tím vaším. Když budeme takhle pokračovat, zjistíme, že tam nezahynul nikdo.“ Za tu poznámku si vysloužil zuřivý pohled od Carla. Každý voják se bál, že by mohl zahynout daleko od domova. Že by se jeho rodina a přátelé nikdy nemuseli dozvědět, kde, jak a proč zemřel. Těm, kdo odcházeli do bitvy, nahánělo hrůzu, že odejdou bez pohřbu a obřadů. O tom se prostě nežertovalo.

Isak na Carla omluvně pohlédl.

„To jsem netušil,“ špitl major. „Toho muže poslali nazpátek samotného, brzy poté, co dorazili na hrad. Byl to hraničář schopný přežít kdekoli. Dostal se do Embere a tam našel vojáky, kteří ho doprovodili do pevnosti Oddaných. Když se doslechl, že se z expedice nikdo nevrátil, oběsil se. Trápila ho vina, že své druhy opustil.“

„Proč to není drženo v tajnosti, když je to pro vašeho vůdce tak důležité?“

„Jsou zde určité náznaky, které zpochybňují roli, již máme v tomto Věku sehrát.“

Isak se zasmál. „A to se vám hodí. Nu, budu o tom, co jste mi řekl, přemýšlet a dám vám vědět.“

„Můj pane, musí to zůstat v tajnosti. Nemůžeme si dovolit zůstat s vámi v kontaktu, jinak rada všechno zhatí. Kdyby se to dozvěděl rytíř-kardinál, nechal by nás všechny pozabíjet, vzal by si dary a možná by se snažil odstranit i vás.“

Isak si povzdechl a opřel se. Chvíli seděl bez hnutí a pak pohlédl na Mihna a Carla. Ani jeden z nich nepromluvil.

„Musím si to promyslet,“ řekl Isak. „Hrabě Vesna bude mít na turnaji na sobě šátek od své dámy. Pokud bude poslední den turnaje šátek červený, přijedu. Pokud bílý, odmítl jsem vaši nabídku. Stačí vám to tak?“

„Stačí, můj pane,“ řekl major Ortof-Greyl a vstal. „Děkuji, že jste mě přijal.“ Hluboce se uklonil a následoval Mihna ven.

Carel si sedl vedle Isaka a oba se tvářili stejně ustaraně.

„Myslel jsem, že víc zkomplikovat se to už ani nemůže.“ Carel nevypadal, že by se snažil žertovat. Znělo to jen unaveně. Začínal cítit svoje roky. „Předpokládám, že kdyby sis někdy o sobě myslel, že jsi skutečně Spasitel, nebo něco jiného, řekl bys mi to. Takže co uděláme s těmi, kdo si to o tobě myslí?“

Isak se poškrábal po zarostlé tváři. „Nevím. Jen doufám, že kvůli tomu nezemře moc lidí. Nikdy jsem si život nijak neplánoval. Určitě by mě nenapadlo, že se stanu pánem Farlanu. To mě dost překvapilo samo o sobě.“ Povzdechl si.

„Pokud máme jít do války kvůli tomu, že si někdo špatně vyložil blábolení několika šílenců, tak by bylo možná Zemi lépe beze mě.“

Carel se zhrozil a otočil se na Isaka. Viděl ale jen unaveného a rezignovaného mladého muže. Položil mu ruku na ohromné rameno. Poslední dobou, kdykoli se chlapce dotknul, měl pocit, že se nedotýká lidského těla. Neměl z toho příjemný pocit, ale pro Isakovo dobro se o tom nezmiňoval. „Tak musíme zajistit, aby k tomu nikdy nedošlo,“ řekl tiše.