30.

aše Veličenstvo…“

„Prosím,“ přerušil ho král, „ty formality se sem nehodí. Říkejte mi Emin – alespoň pokud nebude nablízku někdo, kdo by mohl větřit porušení protokolu!“

„Ovšem,“ řekl Isak. „Zajímalo by mě, proč používáte runu znamenající ‚srdce‘.“

Emin se otočil a slabé světlo mu vytvářelo na obličeji zvláštní stín. „Pro Bratrstvo?“ Pokrčil rameny. „Jen rozmar, nic víc. O tom vám řekl Fedei?“

Isak přikývl.

Vůbec se nezdálo, že by králi Prorokova sdílnost vadila. Byl jen zvědavý. „Mně šlo jen o to, aby to byl jednoduchý znak, který lze snadno rozeznat, i když je malinký. Rozhodl jsem se pro základní runu, protože jsou velmi prosté. A ‚srdce‘, protože v některých kontextech znamená i ‚jádro‘ nebo ‚pecka‘ – třešně, například. Připadalo mi to přiléhavé. Jako Narkang – bohatý a sladký, ale pod povrchem zdaleka ne zranitelný. Pokud si bude chtít nepřítel kus ukousnout, vyláme si zuby. Za to ručím. To je všechno. Není za tím žádná temná symbolika.“ Zasmál se. „Proč?“

Isak zavrtěl hlavou. „Jen tak. Prostě mi to připadalo divné.“

„Jako vám toho v životě připadá hodně, zjišťuji. Á, už jsme tady.“

Ušli několik set metrů a tunel náhle končil. Před nimi byla už jen stěna a v ní zatlučené ohnuté železné pruty coby příčky. Vedly vzhůru do šachty zakryté prkny, mezi nimiž pronikalo světlo. Emin vyšplhal nahoru a Isak opatrně našlápl na první příčku. Bylo zřejmé, že jsou zatlučené hluboko do kamene. Když byl Isak v půli cesty, Emin otevřel poklop a protáhl se dírou v podlaze. Zdálo se, že se vynořil ve skříni.

Isak nakoukl dovnitř a ušklíbl se nad prašným zápachem. Vměstnal do otvoru ramena a v malém prostoru se vztyčil. Odhrnul si z tváře zatuchlý plášť, který se o něj otřel. Přemítal, komu asi patří a kde se octli. Nezdálo se příhodné, aby něco tak ošuntělého patřilo králi. Pak se pousmál a uvědomil si, že není jediný, kdo předtím žil úplně jiný život. Král se zmocnil trůnu násilím. Možná byl plášť památkou na staré časy. Dveře byly dokořán a Isak se na okamžik zastavil a zaposlouchal do hlasů v místnosti, než si proklestil cestu ven.

„Kapitáne, máme hosta. Mohl byste, prosím, říct Anternovi, aby se dostavil? A když potkáte další Bratry, vezměte je s sebou. Náš nováček a knihovník by se s lordem také jistě rádi setkali. Předpokládám, že většina už je přítomna, ne?“

„Je to tak,“ potvrdil mrzutě chraplavý starý hlas. „Šel jsem sem, abych si užil klid a samotu.“

„A já jsem vám to opět překazil. Omlouvám se. Á, lord Isak, prosím, udělejte si pohodlí.“

Emin ukázal na prázdnou místnost, ze které vyprovodil mohutného, prošedivělého muže. Byla luxusně zařízená. Na jednom konci stál velký dubový stůl a před ním v půlkruhu osm křesel. Na všech stěnách visely obrazy – většinou krajinky. Vesnička mezi kopci či vyhlídka na město v letním slunci. Isak přistoupil k oknu a vyhlédl skrz olovnaté sklo ven. V dáli zářila v odpoledním svitu kopule Veřejného shromáždění.

„Toto je klub Di Senego. Malý pánský klub, nezajímavý pro někoho, kdo by se případně chtěl ujmout moci ve městě,“ vysvětlil Emin a Mihn a Coran se mezitím vynořili ze skříně.

Mihn zkontroloval dveře, vyhlédl z oken a spokojeně se postavil vedle dveří, odkud měl výhled na celou místnost. Král se přesunul za stůl, odepjal si pás se zlatem zdobeným rapírem a pověsil ho na jeden ze dvou háků trčících ze stěny.

„Prosím, pane, posaďte se. Za okamžik dorazí několik mých kolegů. Vím, že musíme prodiskutovat důležité záležitosti, ale toto jsou muži, kterým já a Morghien věříme.“

Isak si vybral křeslo přímo naproti Eminovi a také si odepnul meč. Sedl si a zbraň mu pohodlně spočívala v ohbí paže. Vzpomněl si na poslední dar a obrátil se na Mihna. Ukázal na batůžek.

Otočil se zpět ke králi. „To mi připomíná, Vaše… Emine. Morghien mi pro vás dal svitek a mám pro vás ještě jeden dar od lorda Bahla. Přátelské gesto, které nechtěl učinit veřejně.“ Mihn si sejmul ze zad batoh a vytáhl předměty. Položil oba na stůl.

„Mihn mi pověděl vše, co o Morghienovi věděl. Možná mi vy budete schopen říct, o co mu v mém případě jde?“ Věděl, že otázka vyzněla trochu plačtivě, ale už měl plné zuby toho, jak se o něj každý zajímá.

Emin na Kranna upřel pronikavé modré oči a přikývl. „Jistě. Nemám ovšem čas převyprávět celý dlouhý příběh.“ Sebral svitek a mávl jím Isakovým směrem. „Mohu vycházet z toho, že jste obě díla četl?“

„Jistě. Kdyby to nebyl záměr, nedali by mi je.“

„Dobrá. To nám ušetří čas. Co se týče Morghiena, po zkušenosti s aspektem Seliasei se toulal po Zemi a nabral jednoho nebo dva další pasažéry. A jedna taková událost způsobila, že si ho vybral za pomocníka jeden ne příliš důležitý mág. Jeli na výpravu organizovanou skupinou učenců, kteří se dali dohromady na základě studia díla mága Verliqa. Výprava vedla na zříceninu hradu Keriabralu. Ta pevnost patřila Arynovi Bwr. Vzala zasvé během Velké války, a to za velmi podivných okolností. Doprovázela je půlka legie Rytířů chrámů.“

„A co našli? Prorok mi řekl jen to, že Morghien jediný přežil.“

Emin zaváhal. Z dálky už se k nim nesly hlasy. „Corane,“ požádal, „mohl bys je poprosit, ať chvíli počkají na schodech?“

Bělooký přikývl a odešel. Tiše za sebou zavřel dveře.

„Morghien o tom nerad mluví,“ řekl Emin Isakovi. „Trvalo pět let, než se odhodlal něco mi povědět. Jistě chápete, že by byl nerad, kdybych ty informace volně šířil.“

Na okamžik se odmlčel. Tvářil se ustaraně. „Důležité je, že výpravu přežili dva muži a vrátili se do Embere. Nikomu o tom, co prožili, nic neřekli. Jen to, že pohlédli Azaerovi do tváře a slyšeli jeho strašný hlas. Jeden z nich byl Morghien. Ten druhý byl syn jednoho z vůdců výpravy – nadaný mladík jménem Cordein Malich…“

„Malich?“ skočili mu do vyprávění Isak i Mihn naráz. Král vážně přikývl.

„Malich. Mladý muž, jenž se stal původcem tolika vašich problémů. Výměnou za svůj život uzavřel Malich smlouvu.“

Isak se zamračil a napřímil. „Takže kdo nebo co je Azaer?“

„To je další záhada – a podle mého názoru ta nejnebezpečnější. Do skupiny jeho uctívačů patří i jedni z nejchytřejších lidí ve městě – vzdělanci a mágové. Jediné, na co jsme zatím přišli, je, že žádný bůh ani démon jménem Azaer neexistuje. Poslední člověk, který se o něm snažil něco zjistit, se asi dostal na správnou stopu, protože se Azaer rozhodl ho exemplárně potrestat. Strašil ho vlastní stín a pak zemřel i se svou ženou v zamčené místnosti. Nemohu a ani nechci vystavit někoho dalšího nebezpečí takové smrti.

Ale i tak Azaerovi končí ve spárech další lidé. Náhodné oběti, jejichž smrt nemá žádný jiný význam než jeho pobavení.“ Král se opřel o stůl, až mu klouby prstů zbělely.

Isak ukázal na knihu na stole. „Podle kardinála Distena, autora té knihy, neuctívali Azaera jako takového. Malich byl nekromantik, který si zahrával s démony. Kardinál Disten tvrdí, že používal Azaerovo jméno jen jako varování, jako hrozbu.“

Isak si připadal trochu hloupě. Emin toho určitě věděl mnohem víc než on. Ale král na sobě nedával znát netrpělivost.

„Pak je to samo o sobě poučné,“ řekl zadumaně. „Démoni, stejně jako bohové, od svých vyznavačů vyžadují uctívání. Z toho, co je mi známo, Azaer vyvolává jen strach a způsobuje bolest a utrpení, ať už je jeho jméno vysloveno, nebo ne. Je rafinovanější než démon. A možná, podle toho, že o sobě nedává tolik vědět, slábne. On spíše postrkuje ostatní určitým směrem, než aby sám cestu vytvářel. Azaer žije ve stínech…“ Větu nedořekl, protože Isak sebou škubnul. Král chvíli čekal, Krann však nereagoval.

Emin proto pokračoval, pečlivě ale Isaka sledoval. „Azaer žije ve stínech a ovládá události, možná dokonce i myšlenky, ale proč, to nevíme. Těch pár bláhovců, které jsme načapali, jak Azaera uctívají, se k němu chovalo jako k bohu nebo k démonovi. Ale to byly jen zřídkavé případy. Dělali to pro osobní zisk. Nebyla to větší skupina lidí. Mám podezření, že Azaer něco takového toleruje, dokud jeho jméno vyvolává strach.“

„A co s ním mám společného já?“

„To samé, co s bohy, Rytíři chrámů a Bílým kruhem. Ale obávám se, že teď musíme vyřešit mnohem neodkladnější záležitosti. Momentálně důležitější, než je sám Azaer.“ Zvedl ruku a zarazil Isaka v dalším vyptávání. Zavolal: „Corane, přiveď je, prosím.“

Isak se otočil ke dveřím. Vešla skupina mužů různého věku. Bělooký se postavil ke zdi vedle Eminova stolu. První dva muži byli tak zabráni do hovoru, že si Isaka ani nevšimli. Uviděli ho, teprve když třetí muž při pohledu na něj přidušeně vykřikl.

„Pánové, pojďte prosím dál a najděte si židli,“ zvolal Emin. Obrátili se na krále a mumlavě přitakali. Podle šatů je Isak odhadoval na šlechtice, ale nikdo z nich se na něj nedíval tak podezíravě jako předtím lidé v lázních.

„Lorde Isaku, mohu vám představit pár svých přátel? Ti dva postarší vepředu jsou Norimin Dele, vrchní knihovník Akademie magie, a Anversis Halis, můj strýc. Nejsem si tak zcela jist, proč je tady, takže ho zatím budeme ignorovat, dokud mu to nedá, něco neřekne a Coran ho nevyhodí.“

Knihovník se uchechtl a poplácal společníka po rameni. Halis přešel slova svého synovce mávnutím ruky a usadil se v křesle. Podle toho, jak se Coran na Halise díval, žert možná nebyl daleko od pravdy.

„Norimine, co je nového ve tvém bádání ohledně stigmat z Poslední bitvy?“

„To je dobře, že se ptáte!“ vykřikl knihovník nadšeně. „Máme několik zajímavých tipů, které je třeba prověřit. Mladá žena v Cholos od loňského jara pravidelně krvácí ze středu lebky. Jeden náš přítel se uvolil, že ji přivede do Narkangu. Doufám tedy, že ji budu moci přivést do klubu a dále ji zkoumat.“

„Skvělé. Těším se na to. Prosím, posaď se. Dále, lorde Isaku, tu máme jiné dva proslulé muže – jsou to zakládající členové zločinecké organizace sužující město. Sir Creyl a maršál Dorik z Tohlu. Sir Creyl je také velitel Bratrstva.“

Oba se uklonili a vybrali si židle naproti starším mužům.

„A hrabata Alscap, dlouholetý spojenec, a Antern, se kterým jste se již setkal.“

Tito muži se také uklonili. Antern se posadil nejblíže ke králi Eminovi, zatímco zavalitý, brunátný hrabě Alscap si sedl vedle Isaka a podezíravě si ho měřil.

„Hrabě Alscap je relativně čerstvým členem klubu a tím pádem neví o našich aktivitách tolik jako ostatní,“ doplnil král tiše. „Doufám, že ho přesvědčím, že svůj vliv může využít užitečněji zde než dalším rozšiřováním svého beztak velkého majetku.“

„No, on o tom tak přesvědčený není a netouží se hned dozvědět všechny novinky – ale je královým dlužníkem a rád by se revanšoval odpovídající službou,“ řekl hrabě Alscap Isakovi hlubokým, drsným hlasem.

„Tedy,“ začal Emin, když si všiml, že všichni zvědavě hledí na jeho hosta, „doufám, že ty novinky pro vás, hrabě Alscape, budou dostatečně nezajímavé. Antern, Creyl a Dorik už to vědí, ale pro ty, kteří ne, možná jste si všimli, že letošní Jarní trh bude zatím vůbec největší. Všechny krčmy, hostince i stáje jsou již obsazené. Někteří podnikavci dokonce vztyčili stany coby dočasné hostince.“

Rozhlédl se po místnosti. Zatím to nikoho nijak zvlášť nezajímalo. „To samo o sobě není problém,“ pokračoval. „Nicméně všiml jsem si, že do města přijíždí více lidí, než kolik si jich sjednalo ubytování.“

Isak si všiml, že hrabě Alscap a oba starší muži se v křeslech napřímili.

„V příliš mnoha vozech je málo zboží a hodně pomocníků – pokud se díváte pozorně, jako například někteří uvědomělí zloději.“

„Podařilo se jim prozkoumat vozy?“ zeptal se Isak obezřetně.

„Ne,“ odpověděl sir Creyl. Celý zrudnul vzteky a naklonil se kupředu. „Dva naše chlapce chytili a hlídači vozů je ubičovali. Nikdo místní by si to netroufnul udělat – porušit zákon, a ještě se postavit Bratrstvu. Jakmile přijela patrola, dostala štědře zaplaceno, aby o tom mlčela. Naštěstí pro nás, patrola si vzala peníze a ihned nechala zprávu veliteli Brandtovi. My naše muže učíme, aby takové nabídky přijímali.“

„Hodně mužů, vozy, od kterých odhánějí zloděje – kdo tedy plánuje vzpouru?“ Isak se rozhlédl po přítomných mužích, ale všichni hleděli na krále.

Král si odkašlal. „Podle našich informací to zatím vypadá na Bílý kruh. Mezi lidmi mířícími do města jsme identifikovali dost vysoce postavených žoldáků. Oddaní by je nepotřebovali – i kdyby neměli ve zvyku žoldáky popravovat, kdykoli se jim naskytne příležitost.“

„Ale to vůbec nevypadá na Bílý kruh. Nikdy nikde žádné povstání nevedli ani nefinancovali,“ protestoval Alscap. „Aby dosáhli svých cílů, vždycky používali vliv a peníze. Dokonce i ve válce v Tor Milist – sice fungují jako rádci, ale nepodporují ji finančně a ani v ní nebojují. Proč by teď měnili taktiku? To, že se drželi stranou, zatím fungovalo dobře.“

Všichni souhlasně pokyvovali a Isak nevěděl, o čem se vlastně baví. O Bílém kruhu už slyšel, ale jediné, co věděl, bylo, že jde o sesterstvo bohatých dam a Lesarlovi se zatím nepodařilo proniknout dovnitř – tedy pokud se to už nepovedlo jeho krásné vražedkyni. Každý věděl, že Helrectu vládne žena – Siala. Vyvdala titul vévodkyně, ale nepoužívala ho, aby zdůraznila fakt, že vládne bez pomoci svého muže.

„To je pravda,“ odpověděl hrabě Antern, „ale Narkang by byla velká odměna. Před třemi měsíci přivezli do města jednoho muže. Máme za to, že to bude vůdce povstání. Většina žoldáků od ženy přijme peníze, ale ne rozkaz. A nikdo z těch mužů, kteří bývají s Bílým kruhem spojováni, by nedokázal vést armádu.“

„Nikdo z těch, co jsou stále naživu, chcete říct,“ zamumlal knihovník Dele uštěpačně. „Napadá mě hned několik, kteří by se toho úkolu zhostili dobře, kdyby je ovšem nesklátila ‚náhlá choroba‘ krátce poté, co se jejich ženy připojily k Bílému kruhu.“

„Ten hajzl Jex,“ zahučel náhle králův strýc. Polovina přítomných sebou leknutím trhla.

Halis zamumlal omluvu a jeho synovec řekl: „Správně, strýče, Herolen Jex. Trvalo nám dlouho, než jsme přišli na to, s kým máme tu čest. Ale i bez toho, co měl všechno za sebou, by se pro ten účel hodil perfektně.“ Pohlédl na Isaka. „Vy jste pravděpodobně o Jexovi neslyšel. Byl kapitánem pirátů z Vijgenu. Dost slavný – mezi těmi, co mají čas na historky o pirátech. Jisté je, že je inteligentní a všeho schopný.“

„Každopádně,“ řekl hrabě Antern, „vhodnou chvílí pro útok bude konec Jarního trhu. Všichni naši informátoři se shodují, že to je den D. Polovina města bude opilá, a navíc král bude venku v polích odměňovat vítěze turnajů.“

„Takže jaký máte plán?“ Isak přešel rovnou k věci a místnost ztichla.

Všechny hlavy se otočily ke králi, který stál a plnou vahou se opíral o stůl. Hlavu měl skloněnou, jako by zkoumal mapu či plán bitvy. Pomalu zvedl chladné oči. „Na základě dostupných informací odhadujeme jejich počet na patnáct set mužů. Královských gardistů je v Narkangu obyčejně pět set. Tento počet jsme v posledních dnech zdvojnásobili – dost opatrně, takže si, myslím, ničeho nevšimli. Tím jsme stále v menšině, i když moji gardisté jejich žoldáky předčí.

Můj člověk by už měl touto dobou být na hradě Brodei. Posily dorazí někdy kolem konce trhu. Až útok přijde, my musíme být připraveni a dát se na ústup do paláce. Jakmile budeme uvnitř, nebudou mít dost času ani dovedností, aby nás porazili.“

„Jex je arogantní,“ ozval se Antern vážně, „ale není blázen. Ví, že se instinktivně budeme chtít stáhnout do paláce. Král není nikdy nechráněný. Předpokládáme, že své lidi rozdělí. Většina zaútočí na krále a dejme tomu třetina bude u městských bran, aby nám zabránila v útěku, kdybychom ho plánovali.“

„Co když brány zavřou a zabarikádují? I kdybyste měl jednotky ve městě, budete mrtvý, než se k vám probojují a brány znovu otevřou.“ Po Isakově námitce se ozvalo souhlasné mručení. Emin se jen škodolibě usmíval.

„Tak to je čeká velmi nepříjemné překvapení. Během trhu zůstanou brány otevřené. Je to samozřejmě kvůli tomu, abychom podpořili hýření a výstřednosti, které můj lid očekává a vyžaduje. Tím sice moc nadšený nejsem, ale hodí se nám fakt, že vrátní zřejmě nebudou na svých místech, kde by byli normálně. Nevím, jestli se do Farlanu doneslo něco o našich tradicích, ale otvírání a zavírání brány obvykle doprovází krátký obřad. Nic přehnaně komplikovaného, ale svůj význam to má.“

„A co z toho vyplývá?“ přerušil ho Isak.

„Z toho vyplývá, můj pane, že je to pouze taková příjemná tradice, na kterou si již obyvatelé města za ta léta zvykli a oblíbili si ji. Pokud nebude přítomen vrátný, obřad se samozřejmě neuskuteční, a to z důvodu, který se brzy objasní.“

„Kouzelný zámek?“ navrhl Mihn a všichni se na něj zadívali. Emin zavrtěl hlavou.

„Ne tak docela. Připouštím, že jsem se inspiroval příběhy o černých branách Crafanku. My jsme ten nápad ovšem uchopili za jiný konec. Musím říct, že už se těším, až uvidím, jak to funguje. Zatím jsme totiž neměli příležitost to vyzkoušet. Není obecně známo, že všichni vrátní byli vysvěceni na kněze Smrti. Pokud bránu otevře kněz, nic se neděje. Pokud ji otevře někdo jiný, vypustí démona uvězněného v oltáři nad odemykacím mechanismem.“

V pokoji to zašumělo. Dokonce i dva členové Bratrstva, sir Creyl a maršál Tohl, vypadali překvapeně. Vrchní knihovník se při té představě otřásl. Isak měl co dělat, aby se nesmál. Přesně takový škodolibý nápad od Emina očekával.

„Prosím, uklidněte se. Občanům města nehrozí žádné nebezpečí. Démon se může pohybovat pouze ve vrátnici a tam po celou dobu trhu naši lidé nebudou. Bránu sice budou hlídat strážní, ale to je místo, kam se chodí trávit důchod. Jsou tam jen kvůli obřadu. Vzdají se, místo aby zbytečně pokládali životy.“

Isak se rozhlédl po ostatních. Mihn vypadal zamyšleně. Byl stejně vypočítavý jako král Emin. Pro Anterna a Corana celý plán očividně nebyl ničím novým, ale ostatní vypadali vyvedení z míry.

„Co bude můj úkol?“ zeptal se Isak a v místnosti se rozhostilo ticho.

Emin se usmál. „Cením si vaší nabídky, můj pane. Snad vás neurazím, když řeknu, že jste nejzručnější zabiják ze všech přítomných. I když máte s sebou jen hrstku mužů, každý z nich dostane čestné místo mezi mými gardisty. Tím uchystáme Jexovi malé překvapení. Ale také se z vás tím pádem stane podobně vyhledávaný terč jako ze mě. Byl bych vám velice vděčný, kdyby se vám podařilo zabít Jexe. Ale pamatujte, že v Bílém kruhu jsou i čarodějnice a mágové. Zůstat naživu možná nebude tak jednoduché…“

Ze skříně se ozval šramot a král se odmlčel. Coran se okamžitě odlepil ode zdi, o kterou se opíral, a vykročil ke skříni, ruku na jílci. Isak se také zavrtěl, aby měl Eolis lépe po ruce. Když se ale dveře rozletěly, vypadl z nich Veil a lapal pod dechu. V jedné ruce držel lampu. Bylo jasné, že tunelem jen proletěl.

„Vaše Veličenstvo, musíte se vrátit do lázní!“

Emin ignoroval naléhavost Veilova zvolání a beze spěchu sundal ze stěny meč. „Co se stalo?“

„Herolen Jex, můj pane. Vyzval na souboj jednoho z mužů lorda Isaka.“

* * *

„Co se tedy vlastně stalo?“ zeptal se tiše Isak. Seděli v jeho apartmá v paláci. Rozlehlé, vzdušné místnosti byly luxusní i na farlanská měřítka. Byly zařízeny ve stylu, který byl v protikladu s tím, na co byli zvyklí. Místo tiražského šedého kamene zde stály hladké bílé zdi. Všechen nábytek, dokonce i svícny, byl zdoben leštěnými kameny, ozdobným dřevěným vykládáním a kovové části zkrášlovaly rytiny. Dveře byly nádherně vyřezávané.

Carel stál s hlavou skloněnou a rukama sepjatýma. „Můj pane, je to moje vina. Nejsem zvyklý pobývat mezi šlechtici. V kasárnách je všechno jednodušší…“

„Ne,“ Tila se postavila mezi oba muže a zabodla pohled do Isaka. „Byla to Jexova vina. Urážel mě a Carel zasáhl, aby se mě zastal.“

„A Jex se urazil a vyzval ho na souboj?“ zeptal se král. Hověl si na pohovce a pokuřoval tenký doutník.

„No, maršál si nebral servítky a Jex hledal nějakou záminku.“

„Takže teď se s ním budeš muset utkat?“ Isak nekřičel, ale i tak se při těch slovech jeho přítel stáhl do sebe. „Carle, jestli jsi to náhodou zapomněl, odešel jsi do výslužby už před lety. Ve svém věku se s někým takovým, jako je Herolen Jex, utkat prostě nemůžeš.“

Jeho druhové na něj zmateně pohlédli.

„Odkud ho znáte? Já jsem o něm v životě neslyšel.“ Vesna postavil na stůl prázdnou sklenici, se kterou si do té chvíle bezmyšlenkovitě pohrával.

„Král mi o něm řekl.“ Isak se obrátil zpátky na svého stárnoucího přítele. „O to teď ale nejde. Carle, ty s ním bojovat nebudeš.“

„Nemusí,“ zareagoval Vesna, než stačil Carel něco říct. „Bojovat s ním budu já.“

„A on to přijal? Ani mě to nepřekvapuje,“ přemítal Emin. „Neslyšel o vás. Jex je příliš arogantní na to, aby odmítl souboj, pokud nemusí. Nu, přeci jen z toho vzejde něco dobrého. Předpokládám, že jste si při volbě zbraní vybral dřevce.“

Vesna přikývl. Muž, který si vybudoval pověst neodolatelného svůdce, by dlouho nepřežil, kdyby nebyl zručný v boji jakoukoli zbraní. Vesna nebyl jen známý milovník, ale také hrdina farlanské armády a svou pověst si na bojišti i v turnajích poctivě vysloužil. Při troše štěstí už Jex se dřevcem nikdy nevyjede.

„Teď nám ale vyvstává jiný problém. Předpokládám, že souboj se má odehrát zítra ráno?“

„Ne, můj pane,“ ozvala se Tila. „Nedokázala jsem tak rychle vymyslet nic, co by je od souboje odradilo, ale podařilo se mi ho odložit až po Jarním trhu.“

„Cože?“ K Tilině překvapení se král celý rozzářil. Když pohlédla na Isaka, viděla podobné nadšení.

„Napadla mě jediná záminka, proč souboj odložit. Doufala jsem, že do té doby vymyslíte, jak se mu vyhnout. Řekla jsem Jexovi, že vy a král jste se vsadili o pět set eminů, že Vesna vyhraje turnaj. Spoléhala jsem na to, že sázení tu ošetřuje podobný zákon jako v Tirahu. Vzhledem k tomu, že by souboj vaši sázku ohrozil, musel by Jex ty peníze zaplatit.“ Zapýřila se. „Nevypadal, že by měl u sebe pět set eminů.“

„Má zlatá,“ zavrkal Emin, zvedl se z pohovky a uchopil Tilinu ruku. „Kdybych nebyl ženatý, už bych před vámi klečel.“ Uctivě jí políbil dlaň. „Sám bych to nevymyslel lépe.“

Natáhl krk, protože chtěl na sebe upoutat Coranovu pozornost a ve výhledu mu překážela Isakova mohutná ramena. „Zajdi za Herolenem Jexem. Věřím, že je ubytovaný u vévody Forella. Řekni mu, že se souboj odehraje po předávání cen vítězům. Jistě si oddechnou – ostatní už o schopnostech hraběte Vesny určitě slyšeli.“

„Ostatní?“ zeptal se Vesna. Vzplálo v něm podezření a na souboj zapomněl.

„Já se vzdálím a nechám vašeho pána, aby vám vše vysvětlil. Ach, Jarní trh mi vždycky zlepší náladu…“ Z místnosti téměř vytančil, Corana měl v patách jako vždy. Zůstal po něm jen tenký proužek dýmu a řada nic nechápajících tváří.

Isak pojal podezření, že takové věci se v králově přítomnosti stávají často.