Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 28

4. 9. 2011

 

28.

D

oranei si bezmyšlenkovitě mnul strniště na tváři. Upíral oči do stolu, aby na sobě nedal znát, že ho rozhovor u vedlejšího stolu zaujal. Seděl sám v temném koutě hospody, upíjel pivo bez chuti a čas od času zkontroloval, jestli se mu šátek nesvezl z krku. V nálevně bylo teplo a krk obalený šátkem přitahoval pozornost. Doraneiova tvář ale zvědavce od případných otázek odrazovala. U vedlejšího stolu seděla skupinka farmářů a bavili se o tom, co leželo v hlavě všem ve městě: před dvěma dny přišla zpráva, že se do města chystá lord Isak, a toho večera měl přijet. Šeptanda se rozběhla.

„Nechápu, jak mohl Kranna poslat pryč. Když se naštve, je z něj zběsilej parchant…“

„To jsou všichni,“ skočil mu do řeči další. Doranei už stačil zjistit, že tenhle chlapík se mrzutý zřejmě narodil. Celý večer si jen stěžoval a naříkal. „Jeden poutník mi říkal, že po bitvě u Lominu Krann tři dny nevylezl ze stanu. Tak se styděl. Je sice bělookej, ale bojoval spíš jako nějakej krvežíznivej démon.“ Muž se hrbil nad stolem a rezignovaně zíral do skoro prázdného žejdlíku.

Hostinec nebyl rozhodně nejlepší, jaký se dal v městečku najít. Dřevěné stěny byly popraskané a zkroucené. Vzduch naplnil pach potu, plísně, kouře a rozlitého piva. Doranei byl zvyklý spát pod širým nebem nebo ve stáji, ale usazenou špínu nedokázal vystát.

Přiznej si to, Doranei, pomyslel si a ušklíbl se, král z tebe udělal snoba. Když jsi byl mladý, z takových hospod jsi skoro nevytáhl paty.

„A proč sem vlastně přijede?“ naléhal nejmladší z těch tří. Do toho se špína ještě tolik nezažrala a pořád v něm doutnala jiskřička zájmu o dění v Zemi.

Doranei znal odpověď. Pod šátkem ukrýval symbol včely. Na sobě měl cvočky pobitou kůži a pancíř, ale nad tím se nikdo nepozastavoval. Voják nebyl ničím zvláštní. Včelka by ale prozradila, že patří ke Královým mužům. O těch se špitalo ledacos, a většinou nic pěkného. Třeba že pro ně neplatí zákony, a to byla čirou náhodou pravda. I poctivý člověk, když zahlédl včelu, zmlkl a přemítal, z jakých nepředložeností by mohl být obviněn. Žádný soudní úředník by se Doraneie neodvážil dotknout. Ať už by spáchal jakýkoli zločin, bylo by to s královým požehnáním. Zbytečně by lidem vysvětloval, že král od svých lidí vyžaduje naprostou neúplatnost. Tvrdě podplácení trestal – měl na jeho vymýcení neobvyklou metodu.

„Krann je tu asi, aby podepsal nějakou smlouvu,“ prohlásil první farmář poté, co se na chvíli zamyslel. „Každý ví, že si Farlani brousí zuby na Tor Milist. Nechtějí se s náma dostat do války, takže tenhle Krann, jak že se jmenuje…?“

„Říkaj, že Isak. Jeho táta ho tak pojmenoval naschvál – typickej farlanskej parchant. Určitě teď nemůže přenýst přes srdce, že je z jeho synáčka Krann!“ Mrzout se sám svým slovům zasmál a ostatní přikyvovali.

„Jo, Isak je to. Vsadím se, že přijel, aby namaloval čáru přes Tor Milist a králi nabídl půlku. A ten mizera to nejspíš vezme. Bude si moct vyvěsit vlajku v dalších městech.“

Doranei automaticky zaťal pěsti. Farmáři se dál pochechtávali a nevěděli, jak blízko výprasku se právě octli, když tu náhle do noci zazněla trubka. Bylo to příhraniční městečko a na pozorovatelnách stále někdo byl. Muži na sebe pohlédli a úsměv jim ztuhl na rtech. Přijížděli jezdci. Dalo se předpokládat, že jedním z nich bude i Krann.

Hovor v nálevně ztratil na intenzitě, až ustal docela. Muži se rozhlíželi, kdo vstane jako první. Všichni chtěli vidět Kranna a jeho skvělé brnění od elfů, ale nikdo nechtěl jako první vyběhnout a zírat na cizince. Na arogantní Farlany tu nebyl nikdo zvědavý. Zvlášť teď ne, když byl Narkang už téměř stejně mocný jako Farlan a Chetse.

Doranei se pomalu postavil, a jak jeho židle zavrzala, všechny pohledy se na něj otočily. Úmyslně pomalu rozvázal šátek a vychutnal si pohled na farmáře, kteří se, když viděli zlatou včelu na límci, celí roztřásli. Natáhl si obnošené rukavice, z vedlejší prázdné židle si vzal plášť a vyšel ven. Vnímal, jak se lidé za jeho zády vrtí, ale teprve když došel ke stáji, uslyšel, jak peláší k městské zdi. Láskyplně pohladil klisnu po šedém krku. Otočila se, aby se o něj mohla otřít, a prozkoumala čumákem, zda nenese něco dobrého.

Objal ji kolem krku, pohlédl do oříškových očí a řekl: „Tak co, kamarádko, půjdeme se podívat na toho Kranna, ze kterého mají všichni oči navrch hlavy?“

Klisna si odfrkla a zavrtěla hlavou. Doranei se uchechtl a zvíře poplácal. „Á, ty bys radši zůstala tady. Ale budeme muset udělat, co král nakázal. Krann možná přináší zlé časy, ale to tu nebude nic nového.“ Lehce se vyšvihl do sedla a vysoká šedá klisna vyrazila svižným klusem k městské bráně.

* * *

„Hej, kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se bojovně hlídač. Za ním viděl Doranei skupinku mužů, jak ho nervózně sleduje. Jeden z nich seděl na pěkném honebním koni – pravděpodobně místní lenní pán. Byl starý, ale s mečem, který mu visel u pasu, ještě dozajista dovedl zacházet. Ostatní byli městští radní – nervózní a celí zpocení pod slavnostními hábity. Doranei potlačil úsměv. O všech Farlanech si mysleli, že jsou náfukové. Bělooké z toho ale asi vynechávali.

„Mám za úkol přivítat lorda Isaka a být mu k službám.“

Hlídač k němu vyrazil a chrlil kletby, když tu si všiml znaku na Doraneiově límci. Prudce přitáhl koni otěže a mžoural v chabém světle. „Vy jste Králův muž?“

„Ne, jen nosím jeho odznak, protože jsem slyšel, že je zábava ho provokovat,“ odsekl Doranei. Nečekal na odpověď, objel hlídače a vydal se ke skupince. Jeden z jezdců, který stál bokem, měl nutkání jednat, ale zarazila ho zdvižená pravice lenního pána.

Když k nim Doranei dorazil, viděl, že jezdec ve stínu má honosný oděv, ale pancéřové rukavice odhalily, že má pod ním brnění. Doranei odhadoval, že jde o syna lenního pána. To mu tak scházelo – venkovský prchlivec, který se ještě nenaučil, že nemůže každého na potkání urážet. Starý voják, který ho zplodil, měl očividně víc rozumu a zachovával opatrnost. Král dal jasně najevo, že mu záleží na tom, aby se jeho lidem prokazovala patřičná úcta. Pokud to znamená, že si pár zbrklých šlechticů vykoleduje souboj, nedá se nic dělat.

„Můj lenní pane,“ zvolal Doranei a na znamení úcty sklonil hlavu. Ostatní významně ignoroval a k radním se, když je minul, otočil zády.

„Jsem lenní pán Coadech,“ potvrdil starší muž. „A vy nejste královský ceremoniář. Proč by král posílal vojáka, aby přivítal Kranna Farlanu?“

Doranei nehnul brvou. I když by raději hovořil s lenním pánem méně formálně – slyšel o Coadechovi samou chválu – jeho povinnosti mu velely zachovávat odstup. Nikdo kromě krále nevěděl, kolik Králových mužů vlastně je.

„Neposílal by vojáka. Místo toho poslal mě. Jsem si ale jistý, že by raději viděl vás, svého nejctihodnějšího poddaného, jak jede Kranna přivítat.“

Syn se pobouřeně ozval, ale lenní pán se jen pousmál. Už byl na světě dost dlouho, aby se naučil nereagovat na takové poškádlení, zvláště když je proneseno v přátelském duchu. Královi muži neměli tituly, ale byli stejně mocní jako králova poddaná šlechta.

„V tom případě mi bude potěšením. Snad to král nebude považovat za drzost, když vaše služby jeho ctěnému hostu nenabídnu. Pouze služby průvodce. Bylo by dost zvláštní poskytnout cizí mocnosti k dispozici všechno.“

Doranei přimhouřil oči. Velice dobře si uvědomoval, že mnozí vidí v mužích s včelou na límci jen královy profesionální zabijáky. Ale podle úsměvu lenního pána poznal, že si ho jen dobírá. Usmál se také a pokynul lennímu pánovi, aby skupinu vedl. Seshora se ozvala píšťalka na znamení, že je čas otevřít slavnostně brány. Lenní pán vyrazil klusem kupředu a za ním těsně klusal jeho syn tak, aby už pro Doraneie nezbývalo místo. Králův muž mladíka ignoroval a otočil se na radní.

„Počkejte tady. Jestli má za sebou Krann dlouhou cestu, nebude se chtít vítat s celou řadou úředníků dříve, než sesedne z koně.“

Zdálo se, že je jeho rozhodnutí zdrtilo, ale neodvažovali se protestovat. Viděli, jak Doranei netrpělivě poklepává na jílec meče.

Doranei vyrazil za lenním pánem a nechal dychtivou klisnu, aby dohnala skupinku mizející v šeru. Před sebou viděl seřazenou vojenskou jednotku, jejíž bílé tuniky zářily v podvečerních stínech. V jejich středu, na hřbetě největšího koně, jakého kdy Doranei viděl, seděl Krann. Ve večerním světle přímo zářil. Dokonce i Doranei při pohledu na něj zadržel dech. Krann měl masku připomínající modrou tvář boha Nartise, ale teprve tekuté stříbro halící jeho tělo způsobovalo, že vypadal, jako když se ze tmy vynořuje bůh.

Vojáci kolem něj byli kompletně ustrojeni jako do bitvy. Koňské přehozy ovšem neměly strohou kombinaci barev Palácové stráže, ale skvěl se na nich emblém s drakem. Doranei už o něm slyšel. Věděl, koho má vyhlížet, a brzy rozpoznal černozlatou kombinaci hraběte Vesny, jedoucího hned za Krannem. Blízko hrdiny jela také překvapivě krásná žena, očividně urozená. Za nimi klusala hubená, hrdě se nesoucí žena středního věku, podle všeho průvodkyně, když se vezme v úvahu pověst hraběte Vesny. Kdo byl muž jedoucí vedle ní, ale Doranei uhodnout nedokázal. Měl na sobě tmavý, praktický oděv jako zvěd. Žádné brnění. Přitom dva zvědi jeli po stranách skupiny.

To je mi ale zajímavá směsice, pomyslel si Králův muž a sledoval uvítací obřad. Lenní pán Coadech vyjel kupředu a Krannova stráž se rozestoupila, aby mohl středem vyjet do čela skupiny. Doranei očima zkušeného vojáka rozpoznal, že sestava je pečlivě nacvičená. Ani koňská žíně nevybočovala z řady.

Krann s důstojným klidem doklusal do čela a tyčil se nad všemi ostatními. Nejen že mě zajímá, kolik příběhů se tu odehrává. Navíc se ještě setkám s mužem, který je jejich ústřední postavou.

„Lorde Isaku, Vyvolený Nartise, dědici lorda Bahla a lenní pane z Anvee,“ zvolal lenní pán jasným hlasem. „Jménem Emina Thonala, krále Narkangu a Tří měst, vás vítám v jeho království.“

* * *

Isak vyhlédl z okna na řady stolů vyrovnané na náměstí pod ním. Starý lenní pán jim nabídl k dispozici vlastní dům – podle všeho nejlepší ve městě. Voda v šedé vaně za ním chladla, zatímco Isak tajně sledoval přípravy na hostinu. Sluhové pobíhali sem a tam a zručně se vyhýbali městským hodnostářům, kteří se jim snažili udílet pokyny a vyvolávali jen zmatek. Na vzdálenějším konci náměstí stála vyvýšená plošina. Tu hlídala ozbrojená jednotka a oddělovala ji od hrubých lavic, na kterých bude sedět městská chudina a připíjet komukoli, jehož příjezd zajistí pivo zdarma.

Plošinu pokrývalo bílé plátno a pečlivě naaranžované květiny. Pohodlně by se na ní usadilo alespoň osmdesát lidí. Isak si povzdechl při představě, jak se všichni ti vyšňoření šlechtici a hodnostáři seřadí a budou překypovat předstíranou radostí z toho, že ho vidí. Věděl ale, že se tomu nevyhne. Bahl chtěl, aby se naučil, jak se správně chovat u dvora. Možná si přál, aby v budoucnu mezi pánem Farlanu a jeho šlechtou nezela taková propast. A nebo to možná jen chtěl hodit na někoho jiného.

Isak to všechno sledoval, zatímco osychal po koupeli. Přejel si rukama po vlasech a nechal ručník spadnout na zem. Bylo zvláštní mít zase na hlavě vlasy. Tila mu poradila, ať si hlavu neholí. Poznamenala, že i tak vypadá dost hrozivě, a nemusí navíc každému ukazovat, jak ostře řezanou má lebku. Otočil se zpět do místnosti a zrak mu padl na Siulents ve stojanu na brnění, který mu nachystali k dispozici. Vykročil k němu a zahlédl sám sebe v zrcadle.

Zapomněl na brnění. Postavil se před velké zrcadlo a natočil ho tak, aby viděl své nahé tělo. Vlastní odraz ho vždycky fascinoval. Tolik se lišil od toho, jak sám sebe vnímal. Neznámý muž v zrcadle na něj hleděl stejně zvědavě. Hledal štíhlého chlapce, kterého Isak sám v sobě stále viděl. Připadalo mu, že ani centimetry výšky navíc, ani vytrénované svaly na něj tak nějak nepatří. Nijak zvlášť nechtěl vypadat nemilosrdně silně. Ale vypadal. Povzdechl si. Měl rád sílu dřímající ve svých končetinách. Je to tedy něco za něco.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Isak sebou trhnul a okamžitě pohlédl na Eolis, visící na rohu postele s nebesy.

„Můj pane?“ ozval se Mihn za dveřmi.

Isak popadl čisté spodní prádlo, které mu na posteli nechala Tila, natáhl si ho a zavolal na poddaného, aby vstoupil. Teď, když znal Mihnovu minulost, připadal si v přítomnosti vyhoštěného harlekýna pozoruhodně bezpečně. Jizvu na prsou – znamení Xeliathiných citů, jak ji žertem sám pro sebe nazýval – neukázal nikomu kromě Mihna. Ten ji viděl a nijak ji nekomentoval. Bahl to považoval za Isakovu soukromou věc a Mihn by o tom nezačal mluvit, dokud by Isak nenaznačil, že o tom mluvit chce. Isak si nebyl jistý, jestli má do té záležitosti do takové míry zasvětit i ostatní – Carla, Vesnu, Tilu. Ti ještě stále měli možnost žít úplně jiný život.

Vesna byl do Tily den ode dne zamilovanější. Když je Isak sledoval, jak se smějí stejnému žertu nebo se na sebe něžně usmívají, neubránil se pocitu viny. Věděl, že bude mít v následujících letech zřejmě pro svého poddaného mnoho úkolů. Jak ale snese Tilino němé odsouzení, až povolá otce jejích dětí, aby pro něj vraždil, a nebo ještě něco horšího?

Jiný druh viny cítil i v souvislosti s Mihnem. Možná ho v budoucnosti využije, nebo i zneužije ke svým plánům, ale to bylo potřeba a Mihn ani jiný život neměl. Cizinec měl s Xeliath něco společného – další zničený život, který Isak vnímal jako své břímě. Další pošramocená duše, již použije jako zbraň, až přijde správný čas.

Ta myšlenka donutila Isaka na chvíli se zarazit. Už i on si začínal myslet, že jeho život má nějaký vyšší smysl… Když ležel v noci sám ve tmě, znepokojovaly ho různé myšlenky. Co když to, jak celá Země předpokládá, že má za co bojovat, přinese jen zkázu? Co když samotná proroctví způsobí, že se to vyplní? Dokáže se vyrovnat s tím, co se od něj v budoucnu očekává?

Mihn vstoupil do místnosti, pohlédl na Isaka a zabouchl za sebou dveře. Isak překvapeně vzhlédl. „Muž jménem Doranei s vámi chce mluvit. Čeká venku.“

Isak si navlékl plátěnou košili a béžové kalhoty podobné těm, které nosila jeho stráž. „Pošli ho dovnitř,“ přikázal. Sedl si na kraj postele, popadl vysoké jezdecké boty a snažil se do nich vměstnat chodidla. Doranei pomalu prošel dveřmi a rozhlédl se po místnosti. Hledal, co mu asi mělo zůstat skryto. Teprve pak zakotvil pohledem na Krannovi. Mihn mu zkřížil cestu a tím přinutil Králova muže zůstat stát na místě. Poklekl k Isakovi a pomáhal mu obout boty.


 


Isak pokynul k židli a Doranei si ji opatrně postavil vedle Mihna. Pak se posadil.

Isak nechal boty na Mihnovi a hosta si prohlížel. „Máte na uchu zajímavé tetování.“

Doranei nepatrně ztuhnul a odvrátil mírně hlavu. Isak nedokázal rozpoznat, co má na uchu vytetováno, ale nechtěl, aby vypadalo, že ho to tak zajímá. Vsadil by celé Anvee, že se mohl na hrudi pochlubit něčím velice podobným.

„Jen památka na rozmary mládí, můj pane. Věřím, že zatím vše probíhá k vaší spokojenosti.“

„Ano, ale myslím, že tu nejste proto, abyste se přesvědčil, že mám dost přikrývek. Nechcete mi tedy říct, co tu pohledává člen Bratrstva?“

Doranei na sobě nedal nic znát. „Já, tedy spíše král si přeje, aby byl zaručen váš ničím nerušený příjezd do Narkangu.“ Doranei mluvil farlansky plynule, jen s nepatrným přízvukem. Lesarl je informoval, že se farlanština pomalu stává v Narkangu druhým oficiálním jazykem. Většina obchodníků na severozápadě mluvila farlansky a kupci z Narkangu si na svých jazykových dovednostech zakládali. To byl jen další důkaz toho, jak kosmopolitní Narkang je.

„Řekli mi, že v těchto končinách jsou lidé pozoruhodně dbalí práva. Nebo snad král očekává nějaké konkrétní potíže?“ zeptal se Isak.

„To jistě ne, můj pane. Nicméně mám na sobě králův odznak, a to mi dává právo nárokovat si pro vaši družinu jeho jménem ubytování i zásoby. Někteří by také mohli namítnout, že v porovnání s farlanskými jsou naše zákony celkem benevolentní. Je zde několik skupin, pro něž je tato země domovem, a ty spolu někdy soupeří.“ Odmlčel se. „Například Rytíři chrámů.“

„No, nepředpokládám, že by z jejich strany hrozily nějaké nepříjemnosti,“ zamručel Isak.

„Jsem přesvědčen, že ne. Rytíř-kardinál vás prostřednictvím našeho krále žádá o neformální setkání. Jako takové ho samozřejmě můžete odmítnout, aniž byste někoho urazil. Zároveň vás má přítomnost ochrání před tím, aby se s vámi lidé setkávali v přestrojení.“

„To jsou královi špehové tak výkonní?“

„Jsou více než schopní. Naši nepřátelé si nikdy nemohou být jisti tím, co vlastně víme nebo nevíme. To je brzdí.“

Isak se postavil a vzal si od Mihna halenu s drakem. Když si ji natahoval a zapínal poutka, nespouštěl z Králova muže oči.

„Máte neobvyklého sluhu, pane,“ řekl Doranei.

Mihn se zatvářil, že mu takový druh hovoru není milý.

„Skutečně.“

„A také s vámi jede hrabě Vesna. Ten bude u místních ženáčů asi stejně oblíbený jako ta krásná dáma u jejich ženušek.“

Isak neodpověděl a připnul si bílý plášť dračí sponou. Večer bude už tak dost dlouhý. Nebylo třeba začít se navzájem provokovat už teď. Pohlédl do zrcadla, aby viděl, jaký obraz nabídne Zemi. Svoje rozměry a nápadné svaly ukrýt nemohl, ale vypadal tak kultivovaně jako ještě nikdy. Usmál se. Úbor měl na sobě poprvé ode dne, kdy si ho v Tiražském paláci zkoušel. Asi minutu si mlčky prohlížel každý detail svého znaku – zlaté kudrlinky pařátů a drakův hrdý postoj.

„Řekněte mi něco o Morghienovi. Slyšel jsem, že mnohé tají.“

Doranei se uchechtl a poškrábal se po čerstvě oholené tváři. „S takovým vyprávěním bych byl velmi rychle hotov. Sám nevím nic. Pověděl vám o něm Prorok?“

„Ne, čekal na mě cestou.“ Isak se mrkl na Doraneiův obraz v zrcadle, ale nevyčetl mu ve tváři nic než mírné překvapení.

„O Morghienovi i o vás jsem se něco málo dozvěděl od Proroka. Ale ne dost. Zajímavé bylo, že mi Morghien dal dopis pro vašeho krále.“

„Četl jste ho?“

„Předpokládám, že to byl záměr. Je támhle, v tlumoku vedle Siulens.“

Isak ukázal na torbu a Mihn mu svitek podal. Doranei ho rozvinul a přečetl prvních pár řádek. „Velerův vrch,“ zamumlal si sám pro sebe.

„Ještě loni bych to považoval za duchařskou historku, ale ne teď, když už jsem slyšel o Malichovi a Azaerově kultu…“ Isak si všiml, jak sebou ostřílený voják při těch slovech trhnul. Zdálo se, že je to bod pro Isaka.

„Prosím, pane, na to teď není vhodná chvíle. Navíc nejsem ten správný člověk, se kterým byste se měl o tomhle bavit…“ Odmlčel se, když ho Isak gestem zarazil.

Oči se mu zlobně leskly. „Nechte mě hádat. Král je ten správný člověk. Tohle už jsem slyšel a začíná mě to otravovat.“ Bělooký vykročil k Doraneiovi a ten dokázal před blížícím se obrem neustoupit.

„Pak se omlouvám. Jsem králův služebník a vím jen tolik, kolik je nezbytně nutné, abych mohl plnit své úkoly. Asi už vás napadlo, že král Emin si toho hodně nechává pro sebe. Ale z toho, že jsem tady a vy máte ten dopis, usuzuji, že vám mnohé objasní. Chápu vaše rozhořčení, ale prosím vás, buďte trpělivý a vychutnejte si naši pohostinnost. Na tohle bude čas, až se dostaneme do Narkangu.“

Isak se ušklíbl, ale už mlčel. Strhl pochvu s Eolisem ze sloupku postele a připnul si pás. Jednu ruku položil na smaragdový jílec, pohlédl na Doraneie a donutil se k úsměvu. „Tak mi tedy tu pohostinnost předveďte.“


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář