oušť byla cítit věkovitostí. Kastan Styrax si při pohledu na vyschlé stromy, které se ze všech sil držely kamenité půdy, připadal ještě unavenější. Sundal si přilbu, o tvář se mu otřel náznak večerního vánku, a pohlédl na obdělávaný kousek země, který se, kupodivu, dokázal bránit poušti tak dlouho, že domečky na něm zestárly a rozpadly se.

Rozepnul spony, které poutaly zlaté kruhy na jeho opasku k vypolstrovanému sedlu, svezl se po hřbetu dvounohého okřídleného draka a došlápl na prašnou zem. Z ledového vzduchu tam nahoře mu ztuhly svaly, ale po pár opatrných krocích už kráčel jistě. Zakroužil dvakrát mohutnými rameny a z pouzdra na zádech vytáhl zubatý meč.

Pomalu, pečlivě si prošel několik šermířských sestav a protáhl si tak záda, ramena a paže. Obrovská čepel svištěla chladným vzduchem, až se drak za jeho zády po něm ohlédl. Pak dál upíral ještěří oči na postavu, která se k nim blížila od vzdálených obydlí.

Když dokončil sestavy, vrátil Styrax meč, černý jako obsidián, zpět do pochvy a zhluboka se nadechl. Vůně pouště byla tady dole, kde bylo teplo a vzduch se nehýbal, výraznější. Chvíli jen stál a vychutnával si ji. Všiml si minivy – zvláštní hnědavé rostlinky, které se v poušti dařilo a sloužila jako potrava lidí i zvířat. Sklonil se, aby si mohl lépe prohlédnout její vějířovité lístky, které dokázaly vstřebat i tu trochu vzdušné vlhkosti kolem. Když složené lístky nadzvedl, objevil se temně rudý stonek. Bobulky byly ještě bledé, nezralé. Přesto jednu utrhl a snědl. Byla štiplavě kyselá a chutnala mu. Kastan Styrax se usmíval a čekal, až k němu jeho vazal dojde.

„Můj pane,“ řekl přicházející voják. Sundal si přilbu z černého železa a poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu a vlasy mu neuspořádaně spadly před obličej. Když opatrně vzhlédl, musel jejich dlouhé prameny setřást dozadu. Po chvíli mu Styrax pokynul, aby se postavil. Na bělookého byl muž celkem malý. To bylo ještě zřejmější, když stanul před pánem Meninu.

„Vévodo Vrille, pokračuje všechno podle plánu?“

„Lépe už to ani jít nemůže,“ odpověděl vévoda. V duchu se proklínal, když uslyšel, že se mu hlas chvěje nervozitou. I když jen trochu, lord Styrax si toho všimne. V posledních letech se párkrát setkali a vždy v bezpečném prostředí Crafanku. Anote Vrill už zapomněl, jak obrovský je jeho pán, zvlášť když je v plné zbroji. Při pohledu na jeho zvláštně tvarované brnění s vykrajovanými okraji měl pocit, jako by z něj něco vysávalo duši. Z meče zvaného Kobra vyzařovala odporná, zlovolná síla. Otřásl se.

Styrax řekl: „Měli jste problémy s kentaury. Temní rytíři se brzy vrátí domů. Lenní pán Zolin proklál mečem vlastního poddaného a mág z Řádu pěti černých hvězd byl včera večer zavražděn.“

Kdyby to řekl kdokoli jiný, zůstal by Vrill užasle stát s otevřenými ústy. Vévoda byl hrdý na to, že se mu dařilo mít vždy více informací než jeho všichni ostatní. Jeho pán ho ale pokaždé něčím překvapil. Vrill si mnohokrát pomyslel, že být jiná doba, byl by pánem Meninu on. Žádný šlechtic, obchodník ani politik nebyl chytřejší a schopnější intrikán. Kromě lorda Styraxe. Za dané situace ale musel vévoda Vrill uznat, že co se týče intrik a lstí, je lord Styrax minimálně stejně dobrý. Vévodova touha po moci nezastínila jeho intelekt natolik, aby to popíral. Dokonce i mágové ze Skryté věže se Styraxových schopností báli. Jenom šílenec by toužil uplatnit meninské právo výzvy. Nic na tom neměnil ani pradávný zákon, že bojovníci musí používat stejné zbraně. Styrax si právo vládnout vybojoval, když mu bylo dvacet a zabil svého předchůdce. Ten Meninu vládl tři sta let. Starý lord bojoval Kobrou a Styrax měl ocelový široký meč. Nikdo nebyl zručnější než on. O tom se brzy přesvědčila celá Země.

Vévoda přerušil přemítání a soustředil se na to, co mu lord řekl. „Jak jste věděl o tom mágovi?“

„Řekl jsem Kohradovi, aby to udělal. Byl to nekromant a můj syn s potěšením využije každou příležitost procvičit své schopnosti.“ V odpovědi se ozýval smích, ale Styrax patřil k těm, kteří se smějí o samotě. Nevtipkoval, aby někoho pobavil.

„Tak proto spálil jednorožce. Nenapadlo mě, že to bylo schválně.“

„Mělo to důvod. Kohrad je ještě naživu, ale doufám, že v bitvě se mu to vymkne z rukou. Když ho postavím proti Ohnivému řádu, mohl by se tak rozparádit, že načerpá víc magické energie, než dokáže ovládnout. Pokud se tak stane, Gaur už bude vědět, co má dělat. Vy mu pomůžete, s čímkoli bude třeba.“

Vrill přikývl a pak se odvážil zeptat: „Kohrad tedy umírá?“

Bělooký lord se při té otázce zprudka nadechl, ale Vrill už mnohokrát prokázal, že je muž na svém místě. Jeho cílem bylo ve Styraxovu stínu dosáhnout dokonalosti. Nikomu nemohl Kastan Styrax tak důvěřovat jako jemu.

Odpověděl: „Dříve nebo později ho to pohltí, ale nemám v úmyslu tuhle bitvu prohrát. Nebo jakoukoli jinou.“

Vrill přikývl a hluboce se uklonil. Diskrétně se stáhl do ústraní. „Pošlu sem někoho s jídlem.“

Styrax nepřítomně pokýval hlavou a upřeně hleděl do zapadajícího slunce. Chomáčky mraků se rozprostřely po obloze, jako by za sebou slunce nechávalo kouřovou stopu. Soumrak zahalil krajinu do mrazivého stínu. „Dohlédni, ať je to někdo mladý a nedůležitý.“

Vrill zaváhal. Rozkaz ho překvapil. Pak krátce přikývl a vyrazil zpět ke svým mužům. Styrax se vrátil k drakovi a odepnul sedlo. Nikdo z těch, kdo se mu obvykle starali o zvířata, nebyl nablízku a hladový drak by k sobě obyčejného vojáka nepustil. Když bylo zdobené sedlo dole, popadl Styrax zvíře za levý roh a tvrdě si jeho hlavu přitáhl k sobě. Drak se chvilku vzpouzel, ale pak se podvolil. Styrax nahlédl do jednoho obrovského, zeleně žilkovaného oka a chvíli sledoval, jak se zornice rozšiřuje a leskne. Ponuře se usmál. Bestie byla stále dostatečně v jeho moci.

Přejel dlaní přes široké, modrozelené šupiny na drakově hlavě. Levou ruku, nyní bílou jako sníh, měl holou, jako vždy. Ode dne, kdy brnění vybojoval, neměl v ruce skoro žádný cit. Přejel nehtem s krvavě rudým okrajem po hraně šupiny, vylákal ven malého parazita a rozmáčkl ho. Jemně poklepal, zaposlouchal se a našel ještě dva potenciálně smrtící cizopasníky. Neměl čas zkontrolovat drakovi celé tělo, takže toho nechal, když byla hotová alespoň hlava. To by mělo prozatím stačit. Ze sedla vytáhl velký, pečlivě zabalený balík. Rozvázal kožené řemínky, které vše držely pohromadě. Rozevřel tkaninu a rozložil ji na zem. Tkané hedvábí vypadalo v ustupujícím světle pomačkaně a ošoupaně. Nenamáhal se vytahovat voskované plátno. Pršet dnes v noci nebude a před zimou ho ochrání několik vrstev hedvábí.

Drak si dupnul a pařátem vyryl do země brázdu. Zatřásl rohatou hlavou, pohlédl na Styraxe a roztáhl křídla. Styrax ho jediným gestem utišil. Drak si dřepl, ale z jeho pohledu bylo jasné, že v něm ještě nějaká vzdorovitost zbyla. Po minutě či dvou hledání měl Styrax náruč klacíků. Na celou noc by nevystačily, ale pro jeho účely jich bylo dost. Až se drak uloží ke spánku, nechá Styraxe schoulit se u svého břicha.

Styrax rozdělil klacíky na dvě hromádky a nad jednou z nich mávl rukou. Vzplanula. Usmál se a pomyslel si, kdy asi naposledy rozdělával oheň klasickým způsobem. Drak si odfrkl a Styrax vzhlédl ke vzdáleným domkům. Blížila se odtamtud postava – mohutný voják nesoucí v jedné ruce tlumok a v druhé měch s vínem. Byl vysoký a dobře stavěný. Když se přiblížil ještě více, bylo vidět, jak je mladičký a jak se bojí.

Styrax si uměl představit, co se mladíkovi honí hlavou. V Meninu se k sexu stavěli otevřeně a tolerantně. V kmeni válečníků vyznávali spíše mužskou formu. Mladík ovšem nevypadal, že by ho ta vyhlídka těšila. Na tom nezáleželo. Styraxovi totiž šlo o něco mnohem nepříjemnějšího než o sex.

Rychle se otočil a z koženého vaku vytáhl dvě menší brašny. Na vyprahlé zemi namaloval patou kruh a obsah jedné brašny do něj vysypal. Asi tucet bílých předmětů se rozsypal po zemi. Styrax zběžně zkontroloval, že se žádný nedotýká okraje kruhu, a z druhé taštičky vytáhl špetku černých sušených bylin. Mladíkovi zbývalo ujít posledních pár metrů. Styrax si pozvedl prsty k nosu a nasál kyselý, odporný pach mrtvolníčku – nasáklého krví a poté usušeného. Byl to vskutku nesnesitelný zápach, ale musel se ujistit, že si bylinky uchovaly sílu. Voják došel až k němu a padl na jedno koleno. Styrax mu rozkázal, aby vstal a položil jídlo a víno k ohni.

Mladík ze Styraxe nespouštěl oči. V pozadí si odfrknul drak a kýval hlavou ze strany na stranu, dokud ho pohled jeho pána neutišil. Styrax stál na okraji kruhu a pokynul chlapci, aby přistoupil blíže. Jeden krok, druhý a chlapec stál v kruhu.

Styraxova ruka bez varování vystřelila kupředu a šokovaný voják zalapal po dechu. Ruce mu vyletěly nahoru a tělo zakolísalo pod nečekaným útokem. Styrax vrátil ruku zpět k tělu a voják sípající bolestí a strachem spatřil, jak mu z hrudi trčí rukojeť dýky. Z hrdla se mu draly tichounké zvuky, kolena se mu třásla, ale nějak se mu podařilo zůstat na nohou. Prsty se dotýkal zdobené kostěné rukojeti, jež se skvěla v místech, kde měl hrudní kost.

Styrax napřáhl ruku a na dlani měl nasypané speciálně upravené byliny – celé polámané a pokroucené bolestí, protože je někdo vytrhl ze země. Zatímco muž prsty zkoumal rukojeť dýky, Styrax zdvihl dlaň k jeho obličeji a byliny zapálil. Mladíka náhle zasáhla agonie smrtelného zranění, oční bulvy se mu protočily a bolest mu projela celým tělem. Naposledy hrůzou zalapal po vzduchu a vdechl kouř z hořících rostlinek. Sesul se k zemi. Pád přerušilo, jen když Styrax vytáhl dýku z hrudi a tělo sebou při tom nepěkně trhlo.

Na kruh se sneslo šero, vítr ztichl a čas jako by se také otřásl a zpomalil svůj běh. I sám Styrax se zachvěl, když mu páteří projel mrazivý pocit. Upřeně sledoval, jak se tělo opět napřimuje nepřirozenými, škubavými pohyby. Cítil, jak se k němu vkrádá prázdnota smrti. Povzdychl si. Musel by být šílený, aby se při takovém rituálu cítil dobře.

Mladíkova tvář ztratila výraz. Něco z ní vysálo život. Rty se stáhly a odhalily zuby, zatímco jazyk, nyní zbytečný, visel z úst ven. Bezvládná hlava se obrátila na Styraxe, sklonila se, aby zkontrolovala kruh, a pak znovu pohlédla na lhostejně se tvářícího bělookého.

I v mrtvé tváři se dal rozpoznat hněvivý záblesk. Vadilo mu, že musí k bělookému vzhlížet ze země. „Tys mě uvěznil?“ Hlas byl drsný a nepříjemný. Probublával ven z plic, plných ještě teplé krve. Zcela jistě vycházel z těla, ale nesl s sebou zvláštní, vzdálenou ozvěnu.

„Uvěznil,“ potvrdil Styrax. „Nemám nejmenší zájem dívat se, jak mi pozabíjíš celou elitní jednotku spolu s mým nejschopnějším generálem.“

„Tvoje sliby byly plané. Slíbil jsi mi celý zástup duší, a dostal jsem jich hrstku. Myslím, že zapomínáš, s kým jsi uzavřel smlouvu.“

„Nezapomněl. Tvůj zástup duší už se chystá. Až přijde, budeš počítat mrtvé na tisíce.“ Styrax na tělo pohrdavě shlížel. Démon byl mezi svými princ – neskutečně mocný a starý jako sám čas, ale bylo mu jedno, proč ho Styrax žádá o pomoc. Stačila mu vlna utrpení a smrti, kterou mu Styrax slíbil. Démonovy schopnosti byly nedozírné, ale tužby nekonečně nízké a omezené. Styrax jím za to pohrdal.

„Ale kdy?“ Ochablé rty se zachvěly.

Styrax v nelidském hlase slyšel hlad. „Brzy. Už jsme vyčistili cestu do Destennu. Brzy začne zkáza. Jestli máme rozhodující bitvu vyhrát, potřebujeme se střetnout s chetskou armádou na otevřeném prostranství a být v přesile. Doufám, že tvůj služebník udělá, co má. Jinak lord Charr nevytáhne do boje, hned jak se o nás doslechne.“

„Lord Charr úpí na temném místě. O svůj kmen se už nestará. To, co žije v jeho těle, bitvy miluje. Nebude třeba ho pobízet.“

„V tom případě se na každé křižovatce nakupí lebky a příčinou toho zmaru budeš ty.“

Na to reagovalo mrtvé tělo nechutným, chamtivým smíchem. Styrax cítil, jak se mu zvedá žaludek. Odolal pokušení tasit Kobru a utnout tělu hlavu. Místo toho pokýval hlavou. Už brzy nebude muset démonovy zvrhlé tužby plnit. Už teď byl tak mocný, že se mu mohl postavit. Brzy ho donutí bát se a škemrat, aby mu mohl splnit každý rozmar. A brzy nebude mít démon nic, co by Styrax mohl potřebovat.

„A na severu?“ naléhal Styrax.

„Utrápený nespí a ztracení naříkají do noci. Poslal chlapce na západ a prohledává zakázaná místa. Udělá, co jsi naplánoval.“

„Ten hoch šel na západ? Zůstal v horách ještě někdo, kdo vzývá tvoje jméno?“

„Ti, kdo přísahali věrnost, svému závazku už neutečou. To by sis měl pamatovat. Křivou přísahou na sebe přivoláš náš hněv.“

„Tak jim naplň sny bohatstvím a slávou. Pokud jsou oba Vyvolení daleko od domova, nemají Farlani daleko ke vzpouře. Najdi někoho, kdo se stane králem.“

„Zboř tam chrám a rozhlas moje jméno.“ Styrax začal vyhánět démona z jeho hostitele a tělo ochablo. Styrax přikývl a zaslechl ještě démonova poslední slova. „Dnes v noci se Lominovi bude zdát o koruně.“

Když se ovzduší kolem vrátilo do původního stavu, udeřilo Styraxe do uší bzučení a cvrkání nočních tvorů. Cítil, jak se mu tělo chvěje vynaloženou námahou. Vyvolat démona nebylo tak obtížné, ale byli z jiného světa a běhu času. Udržet ho dost dlouho na to, aby si mohli pohovořit, ho stálo mnoho sil. Pokaždé víc a víc.

Obrátil se k ohni a posadil se. Bílou rukou se téměř dotýkal plamenů, aby načerpal jejich teplo a zahnal nepřirozený chlad vyvolaný démonem. Cítil se v tu chvíli slabý jako stařec. Mávl rukou směrem k drakovi. Zvíře zavrčelo, vyškrábalo se na nohy a vrhlo se na mrtvého vojáka. Pařáty s drápy jako šavle si s mladíkovým koženým pancířem snadno poradily. Brzy drak odtrhával od kostí kusy jinochova masa.

„Já tě vidím, stíne,“ zavolal Styrax unaveně. Ani nevzhlédl od ohně. „Dost riskuješ, když špehuješ vládce svého druhu. Zajímalo by mě proč.“

„Svého druhu?“ Hlas zněl úplně jinak než hlasy démonů, se kterými se Styrax do té doby setkal. „To bych neřekl. Jak se můžu cítit spřízněn s tak sebestředným tvorem, kterého nezajímá nic než jeho vlastní posedlost a tužby? Vždyť se chová skoro jako člověk.“

Styrax se chtě nechtě musel zasmát. Byl to suchý, cynický humor. Tohle byl démon podle jeho gusta. „Tak proč jsi tady? Chceš se mnou smlouvat?“

„Nechci žádnou dohodu. Přišel jsem tě varovat. To farlanské mládě nebude jediné, kdo se vrátí a bude ho čekat chladné přijetí.“

Styrax se zamyslel nad varováním i nad tím, kdo ho vyslovil. Koutkem oka vnímal jen nejasný obrys. Hlas, i když sytý a kultivovaný, zněl starodávně a zlověstně.

„A kdo mě varuje?“

„Pozorovatel událostí podporující ctižádost. Ten, kdo je skrytý, toho tají víc, než si myslíš.“

„Kolik jsi toho vypozoroval?“

„Dost. Z plamenů vzejde zkáza.“

Styrax ztuhl. „To je ze Shalstikova proroctví?“ V duchu zuřil. Pokud jeho tajemství mohl odhalit jeden démon, i když neobvyklý, mohli ho odhalit i jiní. Třeba ti, kteří slouží nepříteli. Styrax nebyl ještě dost mocný na to, aby se mohl bohům postavit. A vlastnictví Křišťálové lebky se neodpouštělo ani nejlepším Vyvoleným.