a Zemi dopadly první ranní paprsky slabého zimního slunce a muž vylezl na liduprázdné cimbuří v jihozápadním rohu pevnosti Nerlos. Měl na sobě jen hrubou černou košili a volné kalhoty – oděv málo vhodný pro tak chladné ráno. Ale jak tak neslyšně kráčel k plošině v rohu, kde se střetávaly dva chodníčky cimbuří, zdálo se, že mu vítr ani chladný kámen pod bosýma nohama vůbec nevadí.

Klekl si tváří k slunci, které pomaličku stoupalo k mraku zakrývajícímu většinu oblohy. Pak se uklonil a s přivřenýma očima zašeptal mantru. Vítr jeho slova odnášel a on se uklonil a pomodlil ještě desetkrát. Hlas měl klidný, skoro hypnotický.

Posadil se na paty, spokojeně se usmíval a několik minut sledoval východ slunce. Pak znovu zavřel oči, natáhl pravou nohu a celou délkou ji položil na kamennou zem. Mířila k severu. Napnul levou nohu a položil ji směrem na jih. Nemusel vynaložit žádné viditelné úsilí. Hovořil dále. Tentokrát méně formálně, ale stále velmi zbožně. Naklonil se dopředu a položil dlaně na zem. Tělo se napjalo a pak se uvolnilo, když na dlaně přenesl váhu. Nohy se mu zachvěly, jak hledal rovnováhu. Opět dal nohy k sobě a nasměroval špičky chodidel k nebi.

Narovnal paže a přesunul váhu na jednu ruku. Přetočil se tak, aby se díval na prázdný chodníček. V časech míru fungovala jen jedna pozorovatelna a ta byla na nejvyšší věži. Nikdo jiný s rozbřeskem nevstával. Prohnul se v zádech, až vypadal jako písmeno C, dotkl se nohama země a postavil se na ně.

„A to bylo co?“ Při zvuku hlasu se Mihn zarazil a mžoural nedůvěřivě do tmy za dveřmi. Isak vykročil do svěžího denního světla.

„Modlil jsem se.“

Isak zvedl obočí. „Modlil? Kněze jsem tohle ještě dělat neviděl.“

„Nemusíte být kněz, abyste se mohl modlit, můj pane. Každé dítě by mělo umět modlitby ke všem bohům z Horního kruhu.“

„To by jistě mělo. Já si dokonce možná ještě některé pamatuju. Ale co sis to k nim přidal? Kdyby měl v chrámu tohle dělat každý, chodil bych tam možná častěji.“ Rozchechtal se, ale když viděl Mihnuv vážný výraz, zmlknul.

„To byla osobní modlitba. Učili nás to v mém kmeni. Každý člověk se ji modlí jinak. Děkuje za věci, které má rád, za zvláštní schopnosti, jichž se mu dostalo…“

„Takže bych měl každé ráno někoho zabít? To mi jde.“ Isak okamžitě litoval své břitké odpovědi. Mihn se ale nenechal vyvést z míry.

„To vůbec ne. Věřím, že můžete být vděčný za mnoho věcí: sílu, zdraví, postavení. A taky za dary…“

„Fajn. Pochopil jsem. Hlavně už nech toho kázání. Jestli ses rozhodl, že tvoje životní poslání je nábožně kňourat, kdykoli se objevím, beru zpět, co jsem řekl.“ Isak se začal ošívat. Ani ho nenapadlo odříkat děkovnou modlitbu za dary. Když se mu Nartis objevoval ve snech, neměl na to ani pomyšlení. Později ho pohltil nový život… Teď nezbývalo než doufat, že bohové nejsou jako lidé. Isak už viděl rodiny rozhádané kvůli svátkům, na kterých se předávaly dárky. Nezamlouvala se mu představa, že by si o něm bůh Nartis mohl myslet, že je nevděčný.

Ze zamyšlení ho vytrhl Mihn. „V tom případě se pokusím nábožensky nekňourat každé ráno. Ale ano – rozhodl jsem se, že zůstanu s vámi. Na to, že vaším hlavním způsobem řešení problémů je násilí, dovedete být pozoruhodně výmluvný. Náhodný posluchač by mohl nabýt dojmu, že jste se nad tím tématem hluboce zamýšlel.“

Isak se zašklebil. „Jestli už jsi skončil, můžeš jít a přinést mi džbány s vodou.“

Mihn přimhouřil oči. I když měl Isak v rukou všechnu moc, byl to stále jen mladý muž a neměl zatím moc šancí užívat života jako jiní v jeho věku.

„Jeden by řekl, že když nedávno Carel tvrdil, jak se mu ráno špatně vstává, nemyslel tím, že by si všichni měli přispat.“

„Já vím, ale to by řekl ten, kdo se každé ráno modlí. Já ovšem nemám žádné morální zásady – a to, prosím, z vůle bohů. A kdo jsem já, abych se jejich vůli vzpíral?“

Mihn si povzdechl. „To je pravda.“

* * *

Jeil se svižně proplétal mezi stromy a luk měl nachystaný k výstřelu. I když blízká řeka hlasitě šuměla, zaslechl slabounké ptačí zacvrlikání – sýkorčí dvojitý trylek – přikrčil se za mohutný keř hlohu. Borl uměl ptáky napodobovat perfektně – byl to také jeden z důvodů, proč doprovázel Isaka do Narkangu. Byl to skvělý způsob, jak předávat druhům zprávy o pohybu nepřítele a zůstat nezpozorován. Rychlejší Jeil ho pak měl na základě ptačích instrukcí dopadnout.

Tohle byl první člověk, kterého potkali od chvíle, kdy se vylodili. Loď využili na cestu podél hranice mezi Tor Milist a Scree k Helrectu. Místo bylo ideální pro napadení ze zálohy, protože řeku v tom úseku dokázaly překonat jen malé lehké čluny a koně by se na druhý břeh neměli jak dostat.

Sýkorka znovu zatrylkovala a Jeil se, celý napjatý, chystal vystoupit z úkrytu. Odněkud shora se ozvalo podobné ptačí volání. Tiše zaklel. Buď se Borlovi podařilo přilákat skutečnou sýkorku, a nebo na ně jejich vlastní kořist vyzrála. Jeil si dřepnul. Ani se nepohnul a soustředěně naslouchal. Země byla nepřirozeně tichá. V tom ticho proťalo pronikavé písknutí. Ne ptačí zvuk, ale varování, že Jeila někdo viděl. Zvěd se zvedl, a než vytáhl luk, zabodl meč do země tak, aby na něj lehce dosáhl.

„Dost už toho cvrlikání,“ ozval se hlas pouhých třicet metrů před ním. „Vím, že tam jste. Tak vylezte.“

Slyšel, jak se k němu někdo blíží a drtí při tom nohama větvičky. Vystoupil zpoza hlohu a stále mu nešlo do hlavy, jak ho mohl někdo vidět nebo slyšet. Hedvábná tětiva ho šimrala na tváři. Spatřil majitele hlasu. Nevypadal nijak zajímavě. Měl záplatované kožené šaty, otrhanou vlčí kůži, přes rameno luk a u pasu sekeru s krátkým topůrkem.

„Jsem sám,“ řekl. „Čekám na vás celé dopoledne.“ Vypadal tak na padesát. Týdenní vous mu stříbrně prokvétal. Lehkomyslně se usmíval a Jeila to znervózňovalo.

„Je zvláštní čekat sám a bez koně na hranici Scree,“ odpověděl Jeil a luk stále držel v pohotovosti. „Po řece jste se sem nemohl dostat a jako místní převozník taky nevypadáte.“

„Pošlete kolegu, ať přivede vašeho pána,“ pokračoval muž. „Potřebuju si s ním promluvit.“ Nevypadalo to, že by z těch končin pocházel. Měl zvláštní přízvuk. Jako by jeho vlastní jazyk byl farlanštině na hony vzdálený.

„Co našemu pánovi chcete?“

„Někdo mě poslal, abych si s ním promluvil. Heleďte, mladíku, věděl jsem, že se blížíte. Kdybych ho chtěl zabít, už bych to udělal dávno. Prostě pošlete svýho kamaráda, ať mu poví, že jsem tady. My tu zatím můžeme počkat a společně si zakouřit dýmku.“

Jeil povolil napjatý luk natolik, aby si uvolnil pravou ruku. Aniž by odtrhl od muže oči, ruku zvedl a zagestikuloval. Borl odpověděl hvízdnutím, že rozumí. S očima upřenýma na cizince Jeil zacouval a vytáhl ze země meč. Šíp měl stále připravený k výstřelu.

„Moc se neusazujte,“ houkl na muže, který se posadil na kořeny dubu a vytáhl váček s tabákem. „Kousek se vrátíme. Tudy.“ Ukázal směrem, kde nechal koně.

Cizinec si významně povzdechl a vyškrábal se na nohy. Když prošel kolem zvěda, stále se ironicky usmíval. Jeil si lámal hlavu nad tím, koho to vlastně v lese objevili.

* * *

„Takže kdo jste?“ Isak nechal ruku nepřehlédnutelně položenou na smaragdem zdobeném jílci Eolise. Stáli tváří v tvář a muž vypadal vedle Isaka jako trpaslík. Nedal ale na sobě znát, že by ho to vyvedlo z rovnováhy. Buď to neměl v hlavě v pořádku, a nebo o něm jeho vzhled nevypovídal vše. Isakovy dary ho zajímaly jen okrajově. Mnohem víc pozornosti než Siulents a Eolisi věnoval Isakově tváři skryté za hedvábnou maskou.

„Buďte pozdraven, bratře,“ řekl muž a nedbale se uklonil. Isak četl ve tvářích svých druhů, že jsou stejně zmatení jako on sám. „Jmenuji se Morghien, ale jsem si jist, že vám to asi moc neřekne.“

Krann se pod modrou maskou usmál, když zahlédl, jak se Mihn tváří. Mužík se ošíval rozpaky, ale neváhal promluvit: „Říkají vám muž mnoha duší.“

Morghien překvapeně povytáhl obočí a Isaka potěšilo, že mu úsměv ve tváři na moment pohasl. Neváhal ale dlouho. Pokrčil rameny a vypadalo to, jako by se moly prožraná vlčí kožešina vzedmula v poslední smrtelné křeči. Pak řekl: „Váš poddaný zná své příběhy dobře. Nenapadlo mě, že má sláva dorazila až k severním klanům.“

Teď byla řada na Mihnovi, aby se tvářil překvapeně. Morghien se jen uchechtl a pokračoval: „A teď, když jsme se představili, můžeme probrat to důležité.“

„Co s námi chcete probírat?“ zajímal se Carel. „Jak jste věděl, že tudy pojedeme, a proč mu říkáte bratře?“

„Na vysvětlování bude čas jindy. A jak jsem věděl, že tudy pojedete? Řekněme, že mi to prozradila dívka z jeho snů.“

Carel se zasmál, ale viděl, jak Isak ztuhnul. Morghien si byl tak nějak zvláštně jistý sám sebou, a to veteránovi dělalo starosti. Muž vypadal mladší než Carel, ale něco na něm bylo téměř nadpozemského. Přezdívka „muž mnoha duší“ se zdála přiléhavá.

„Můžeme si pohovořit o samotě?“ zeptal se Morghien tiše. Isak přikývl, a aniž by od muže odtrhl oči, mávl na ostatní, aby se stáhli zpět. Carel poznal, že to Isak myslí vážně, a poodstoupil bez řečí. Vesna a ostatní vojáci učinili totéž. Jen Mihn se nepohnul. Sevřel ještě pevněji ocelí pobitý obuch.

Morghien na něj chápavě pohlédl. „To je v pořádku, chlapče. Pokud mě znáte, víte, že bych v boji s ním neměl šanci.“

Mihn stál chvíli strnule a pak pokýval hlavou na znamení souhlasu. Připojil se ke Carlovi, ale Morghiena stále kontroloval pohledem. Když mu starší muž položil ruku na rameno, překvapeně nadskočil.

„O co tu jde?“

Mihn odpověděl nepřítomně: „Slyšel jste o finntrailech?“

„Ne, kdo je to? Další severský kmen?“

Mihn pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Vysvětlím to později. I když si nemyslím, že by ten člověk nějak lorda Isaka ohrozil, vím, že je nebezpečný.“

* * *

„Teď, když jsme sami, řekněte mi, co jste tím myslel.“ Každá zmínka o jeho snech Isaka znervózňovala. Jak mohl cizí člověk vědět, že ve snu slýchává hlas?

„Nejsem si tak zcela jistý,“ začal Morghien, ale umlkl, když se mu u hrdla zaleskla stříbrná čepel.

„Žádné hádanky, příteli,“ varoval ho Krann tiše.

Morghien polkl a přikývl, jak jen mu meč dovoloval. „Obávám se, že nebudu mít tolik odpovědí, v kolik doufáte. Čtyřikrát jsem měl sen, který nebyl jen pouhým snem.“

„Mluvil jste o dívce z mých snů,“ pravil netrpělivě Isak. „Vysvětlete to.“

„Zdálo se mi o dívce, která ke mně promlouvala. Řekla mi o vás a požádala mě, abych vás tu vyhledal. Předpokládám, že se vám o ní také zdálo, protože vás zná a věděla, kde vás najdu.“

„Kdo je to? Jakto že mě zná?“

„Jmenuje se Xeliath. Řekla mi, že vás hledá už více než rok. Sama nevěděla, koho má vlastně hledat, dokud jste si neoblékl Siulents.“

„Ona Siulents cítí?“

Morghien ignoroval Isakovu nedůvěřivost. „Myslím, že se bála mi to vysvětlovat. Řekla, že Siulents je pro ni jako maják, zářící přes celou Zemi, když spí. Vy si ale sny pečlivě hlídáte a ona se do nich nemůže dostat. Doufá, že když vám to řeknu, budete více otevřený.“

„K tomu bych potřeboval pádnější důvod. Pokračujte.“

„Myslím, že je z Yeetatchenu. I když jsem tam nikdy nebyl. Má pleť snědou jako lískový oříšek. Xeliath je mladá. Nemá více než patnáct let.“

„Co mi chce?“

„Věřím, že vám chce pomoct. Přesvědčila mě, že já bych měl také.“

„Jak? Myslíte, že nějakou pomoc potřebuju?“ Isak konečně sklonil meč, přesvědčený, že mu muž nechce a ani nemůže ublížit. Pohlédl na Morghiena zkoumavě a cítil z něj neobvyklou směsici energií. Vyzařovala z něj zvláštní síla – nepodobná ničemu, s čím se Isak do té doby setkal. Nicméně ne taková, aby se jí Isak měl cítit ohrožen.

„Xeliath řekla, že je třeba připravit se na těžkosti, které přijdou.“ Když viděl, jak se Isak zatvářil, zvedl ruku a kvapně pokračoval: „Neřekla mi všechno. I když si myslím, že jsem pochopil, co měla na mysli. Kdybych vám to řekl, mohl bych věci ještě zhoršit.“

„Zhoršit? Pořád ještě jsem se nerozhodl, jestli vás zabiju, nebo ne. Co by mohlo být horšího?“

„Kdybyste se už nedokázal rozhodovat vůbec,“ odvětil Morghien stručně.

Isak otevřel ústa, aby odpověděl, ale viděl, jak se muž tváří. Myslel to naprosto vážně, i když vypadal jako blázen. Isak se ohlédl na své druhy a přešel k mechem porostlému kmeni padlého stromu. Pokynul Morghienovi, aby ho následoval. Posadil se na kmen obkročmo, čelem ke zbytku výpravy, a Morghien si k nim musel tím pádem sednout zády. Isak si stáhl hedvábnou masku a rukou v pancéřové rukavici si přejel přes nakrátko ostříhanou hlavu. Stříbro otírající se o kůži znělo jako šepot vánku ve větvích.

„Chcete mi pomoct a chcete, abych vám věřil, a přitom mi nechcete říct, o co kráčí?“

„Je to věc osudu a člověk se může svou budoucnost dozvědět jen na vlastní nebezpečí.“ Morghien pokrčil rameny.

„K čertu s osudem,“ vyštěkl Isak. „Nevěřím, že je budoucnost pevně daná…“

„A také není,“ přerušil ho rozhodně Morghien. „A proto nemůžete pochopit, co jsem tím chtěl říct. Xeliath je svým způsobem věštkyně. Ale není třeba být věštec, aby člověku bylo jasné, že se bělooký bude svému osudu vzpouzet. Ať už si to uvědomujete, nebo ne, budete stále bojovat proti všem silám, které se vám budou snažit zasáhnout do života. Takoví prostě jste. Ale možná se můžete na to, co má přijít, připravit.“

Isak si ani nevšiml, že si prokousl ret. „Co navrhujete?“

„Xeliath považuje sebe samu za vašeho strážného anděla. Řekla mi: ‚Brnění možná udrží naživu jeho tělo, ale já musím bdít nad jeho duší.‘ Je jasné, že vám hrozí větší nebezpečí, než si uvědomujete.“

„Mám, myslím, dost nepřátel,“ řekl Isak hořce.

Morghien to ignoroval a pokračoval: „Xeliath viděla, jak zemřete. Chce, abyste se takovému konci vyhnul, a proto požádala o pomoc mě.“

„A co mě vy můžete naučit?“ Isak se uchechtl. „Nevypadáte jako šermíř.“

„To skutečně nejsem. Ale bavíme se o smrti ducha, ne těla. Pokud má někdo v budoucnu napadnout vašeho ducha, pak bych snad mohl být užitečný.“

„Proč vy?“

„Protože jsem, jak vám váš společník řekne, posedlý.“

Isak vyprskl smíchy, ale dlouho se nesmál, když viděl, že muž říká pravdu. „To myslíte vážně?“

„Naprosto vážně. Není ve mně démon a posedlost je dobrovolná, ale je to tak. Vzpomínáte, jak mě váš člověk nazval?“

„Muž duší? Nebo tak nějak?“ Isak se musel ovládat, aby se nepostavil a neustoupil před tím šílencem dozadu. Na moment sevřel jílec meče odpočívajícího v pochvě.

Morghien si toho všiml a chápavě se usmál. „Nazval mě muž mnoha duší. Můj příběh je dlouhý a teď na něj není čas. Zkrátka, zželelo se mi Seliasei – aspekta boha Vasleho. Seliasein potok přehradili a ve chvíli, kdy by voda přestala proudit, měl z ní zbýt jen hlásek ve větru. Nabídl jsem jí, co jsem mohl, protože mi jí bylo líto. Když potokem protekla poslední kapka, vstoupila do mé duše. Ti ostatní – no, podobné případy. Mám štědré srdce.“

„Mihn vypadal, že si myslí, že jste nebezpečný.“

„Já? Ne, já ne. Ale jeden z těch uvnitř je finntrail, to je pravda.“

„A to je co?“

Morghien se nejistě usmál. Očividně z něj kroky, které podnikl, učinily vyděděnce. Svěřovat svá tajemství cizím lidem mu nebylo příjemné. To Isak dovedl pochopit.

„Já… No, finntrailové jsou duchové. Ne duchové lidí. Něco mnohem staršího. Nevím přesně, co jsou, protože nemají paměť. To, co se málem stalo Seliasei, se stalo finntrailům. Jsou jen stíny toho, čím kdysi bývali. Ale to, že se jim podařilo zachovat aspoň takovou formu, znamená, že jsou velice mocní.“

„A jsou nebezpeční?“

Morghien se zamyslel. Hledal správný výraz. „Jsou rozčílení. To je asi nejpřesnější. Dokud jsou schopní cítit hněv, existují. Drží je to při životě. Ale všichni jsou podřízení mně. Dokonce i finntrail moji nadvládu uznal. Je to malá cena za to, že se cítí opět naživu.“

„Takže co navrhujete? Nevím, jestli chci vědět, jak mi může pomoci někdo, komu se v hlavě honí nějaký zlý stín.“

„Říkejte tomu třeba nová zkušenost. Věřte mi, mě to bude bolet víc než vás – o tom nepochybuji. Neříkám, že runám na vašem brnění rozumím, ale Seliasei se jich bojí. Chci po vás, jen abyste se pokusil nezasahovat a odložil meč z dosahu.“

Isak na něj chvíli podezíravě hleděl, ale pak zavřel oči a vnímal všemi smysly svět, který ho obklopoval. Pomalu si uvědomoval Zemi kolem sebe a tělo se dostávalo do stavu uvolnění. Cítil chladivou vůni vlhkého listí a kypré půdy. Za pár vteřin začal vnímat i tvary světa kolem sebe, šimravý pocit přicházel ze strany jeho přátel a ucítil i podivnou směsici duší kolem Morghiena – to potvrzovalo, že ho Mihn nazval správně. Isak se usmál. Když své smysly otevřel Zemi, zachvátil ho klid. Ať už to byla uklidňující nehybnost země pod nohama, nebo pulzující vzdušné proudy nad hlavou, všechno ho, i když jen na moment, odvádělo od vzteku, který mu bublal pod kůží.

„Budu vám věřit.“ Donutil se otevřít oči a vrátit se zpět ze snového klidu, jenž se mu rozhostil v hlavě. Tasil Eolis a hodil jím tak, až se zabodl do blízkého jilmu. Stříbrná čepel se vnořila třicet centimetrů do dřeva, chvěla se a vydávala tichý bzučivý zvuk. I když bylo zamračené ráno, Eolis se třpytil, jako by ho pokrývala jinovatka.

Morghien se upokojil, že je meč mimo dosah, a zklidnil svou mysl. Isak ucítil vlnu energie – to se zřejmě aspekt snažil zjistit, co ho čeká. I slabý duch si dával pozor, aby neztratil to málo, co má.

„Nejsem učenec,“ začal Morghien „a netvrdím, že rozumím duchům a démonům, i když se mi ty záležitosti můj přítel v Narkangu snažil vysvětlit. Umím ovšem vnímat z pohledu ducha. První věc, kterou musíte pochopit, lorde Isaku, je, že duchové nejsou tak mocní, jak se o nich obecně soudí.“

Isak zbystřil pozornost, když uslyšel, jak uctivě ho Morghien oslovil. Muž cítil, jakou silou Isak oplývá. Uštěpačný úsměv byl pryč a Morghien se tvářil stejně jako Kerin tenkrát na cvičišti. Isak si připomněl, co z toho vyplývalo: to, že je schopen muže na místě zabít, neznamená, že se od něj nemá co naučit.

Morghien netušil, co se Isakovi honí hlavou, a pokračoval: „Část duchovy síly pramení z toho, jak ho vnímáte. Mýty, které zaslechnete, strach, který máte, když se s nimi střetnete – magie je síla sama o sobě. Je naprosto odlišná od sil přírody, ale přesto dokáže stvořit život… spíš existenci, hodilo by se říct.

Takže stejně jako jsme my v podstatě tvořeni toutéž látkou jako stromy a hlína, tak jsou bohové a démoni tvořeni magií.“

„A k čemu mi ta informace bude?“ Mágové z Akademie se snažili Kranna vzdělat, ale jejich úsilí nepadlo na úrodnou půdu. Udělali chybu, když mu řekli, že bělookému je pochopení teorie na nic. Isak to vzal jako důvod, proč se o to téma dál nezajímat.

Morghien se zatvářil podrážděně, ale rychle si připomněl, o co se vlastně snaží. Usilovně se pokoušel najít lepší vysvětlení, až se mu z toho zvrásnilo čelo. „Když bojujete, nestačí jen vědět, jak muže bodnout, ne?“

Isak pokrčil rameny a Morghien pokračoval: „Jistěže ne – musíte znát způsoby úderů, postoje, zbraně, ale také nepřítele a charakter krajiny. Představte si magii jako bitvu.

Vaše zbraně a výpady budou kouzla a kletby. Musíte je nacvičit a vypilovat, aby z máchání nazdařbůh byly přesně mířené výpady a úsporné, neznatelné pohyby. Znát nepřítele – nakolik ho zpomaluje brnění a jak daleko dosáhne – je stejně důležité jako uvědomění si toho, jak vás zpomalí bahno pod nohama a na kterém kameni byste mohl uklouznout nebo na něm vyvést nepřítele z rovnováhy.

Vnímáte, jak se země svažuje, jak silný je déšť, kolik je nepřátel a jakou mají sílu. Všechny ty věci vstřebáváte tak přirozeně, jako když žvýkáte a polykáte. A stejně tak je to s magií. Magie má vlastní pravidla, která se řídí vlastní logikou. Magie může ignorovat hřející paprsky slunce, ale začne se měnit ve světle měsíce…“

Isak ho gestem zarazil. „Tuhle lekci už jsem slyšel. O podstatě magie si toho pamatuju dost. Začínáte znít jako ti protivní učitelé.“

Morghien se na něj překvapeně podíval. „Vám podstata magie nepřipadá zajímavá?“

Isak znovu pokrčil rameny. Magie byla opojná a plnila ho radostí tak, že v tu chvíli nic jiného ani nevnímal. Mluvit o ní ho ale tak nebavilo. Bylo to jako bavit se o sexu. Někteří lidé v tom nacházeli potěšení a dovedli o něm mluvit hodiny. Isaka samotné mluvení nikdy nenadchlo.

„Dobrá, zkrátím to tedy. Musíte si pamatovat, že duchové sílí z nám naprosto nepochopitelných zdrojů. To, jak je vnímáme, je často mnohem mocnější než jejich skutečná síla. Někteří z nich jsou velice mocní, ale to je to samé jako s lidmi. Člověka si nevšimnete, pokud není obzvláště velký, silný nebo šikovný. Ale kdyby se ten samý člověk rozzuřil, dokázal by napáchat obrovské škody. A kdyby napadl rasu, která lidi v životě neviděla, vyděsil by ji.“

„Myslím, že chápu, co chcete říct. Když cítím Nartisovu přítomnost, jsem úplně ochromený…“ Isak zmlknul. Nedokázal ten pocit popsat.

„A to mu nad vámi dává moc. Dělají to schválně – ukazují se v co nejefektnějších podobách, protože to vzbuzuje údiv. Čím větší hrůzu cítíte, tím jsou mocnější. Ne jenom nad vámi, ale jedna jejich část existuje jen díky víře a chvalořečení. Víra bohy posiluje, protože je vnímáte jako mocné bytosti a uctíváte je jako takové. A to je jedna z věcí, ve kterých se bohové liší od démonů.“

„Jedna z věcí?“

„Tohle není nejvhodnější téma k diskuzi. Stačí, že se při tom, v jakém stavu je moje duše, aktivně účastním honu na Azaerovy přívržence. Nemůžu si dovolit se k tomu všemu ještě rouhat. Král Emin bude znát lidi, kteří si s vámi o tom milerádi pohovoří. Prozatím stačí, když pochopíte, že se vás démon nebo duch bude snažit vyděsit, protože pak se mu otevřete a on z vás bude moci čerpat sílu.“

Přejel si dlaněmi přes obličej a hrubá kůže šustila po neoholené tváři. „Myslím, že je na čase ukázat si to v praxi.“

Isak Morghiena fascinovaně sledoval a snažil se zbystřit smysly, aby pochopil, co se to s ním děje. Muž zvedl ruku, aby Kranna v tom snažení zarazil, ale nebylo třeba. Při pohledu na mužův obličej se Isak rychle stáhl zpět a sáhl po Eolisu, který nebyl na místě.

Muž se změnil. Jemné magické proudění mu vyhladilo vrásky ve tváři, brunátné líce zesvětlaly a nos se mu zmenšil. Stále to byl Morghien, ale Isak nyní viděl ženské rysy.

Hlas se mu také změnil. „Nepolevujte v obraně. Neotevírejte mysl,“ řekl Morghien a hlas, předtím hrubý, zněl náhle melodicky.

Isak se snažil odpovědět, ale jazyk se mu lepil na patro. Vzpomněl si ale, co mu předtím Morghien řekl. Když se hodně snažil, podařilo se mu přes všechnu tu zástěrku opět uvidět mužovy pravé rysy. Měl pravdu. Nezměnilo se nic. Jen to, jak ho Isak vnímal. Usmál se a přerušil magické proudění kolem Morghiena.

Ten vykřikl bolestí. Dlaně mu vystřelily k obličeji, jako by ho Isak řízl nožem. Vymrštil se z klády a padl na zem, obličejem dolů. Isak vyděšeně vyskočil a Mihn, spolu s Vesnou a Carlem, mu spěchali na pomoc. Zarazil je mávnutím ruky.

„Ne, vraťte se zpátky. Nepřibližujte se k němu. Nenapadl mě.“

Neměli z toho pokynu zrovna radost, ale rozmrzele uposlechli. Morghien stále ležel na zemi.

Rozhostilo se napjaté ticho. Isak slyšel v dálce naříkat jestřába a závan větru nadzdvihl několik suchých lístků a umístil jich několik Morghienovi na záda. Jako by se vítr snažil nehybné tělo pohřbít.

Nakonec muž přeci jen vydechl a lísteček se mu na zádech obrátil. Pomalu, opatrně si sejmul ruce z tváře a vzepřel se do vzpřímené polohy. Byl překvapivě klidný a bledý, po aspektovi nebylo ani památky. Ovšem líce a obočí se mu lehounce chvěly. Pak se znovu nadechl a začal lapat po dechu – ramena se mu při tom samou námahou otřásala.

„Je mi to líto,“ začal Isak. „Skutečně. Co jsem udělal?“

Morghien dotápal zpět ke kládě a vyškrábal se na ni. Po půl minutě se mu do tváře vrátila trochu barva a on začal vysvětlovat: „To je moje chyba. Měl jsem vám podstatu toho kouzla vysvětlit lépe. Ale nestalo se nic tak strašného.“

„Jste si jistý?“

„Jsem. Seliasei se cítí ublíženě, ale myslím, že to byl pro ni spíš šok než cokoli jiného. Ta iluze je její součástí. I aspekt je svým způsobem bůh. Není to z její strany marnivost, ale součást její podstaty. Když jste to magické proudění přerušil, bylo to, jako byste mi dal políček. Já mám ale rysy, ke kterým se můžu vrátit, Seliasei je tvořena jen obrazem, kterým se prezentuje. Nemá sílu přeměnit jej na fyzickou formu. Když někdo obraz poruší, Seliasei zapomene, kým je.“

Isak z toho byl celý přepadlý. „Myslím, že to chápu. Je mi… ehm, myslíte, že byste se jí mohl za mě omluvit?“ Nebýt bolesti a strachu v Morghienově tváři, připadal by si hloupě, když říkal něco takového. Jedna z věcí, které si pamatoval, byla, že když bůh ztratí identitu, zemře. Božská síla nemohla být zabita, ale jak dokázal Aryn Bwr s Křišťálovými lebkami, mohla být zredukována na pouhý hlas ve větru. Oslabena natolik, že sotva existovala a zůstaly jí jen vzpomínky na to, že tomu kdysi bylo jinak. Isak se otřásl. Představil si, jaký asi je věčný život, když z někoho zbyde jen pocit ztráty.

„Dostane se z toho. Ale ve vaší přítomnosti už se neukáže. I předtím se vás bála. Je místní bůžek, aspekt, a některé vzpomínky sdílí s Vaslem. Stejně jako jeho pohled na dějiny. Oni se na současnost dívají úplně jinak než smrtelníci. Vás částečně viní ze smrti Vasleho bratra, protože i vy jste důkaz toho, že bohové mohou být zničeni.“

„Aha. A pak jsem jí něco podobného i předvedl. Mrzí mě to.“

„Máme tu ale jiný problém. Souhlasila, že se dotkne vaší mysli a pomůže vám pochopit, jaký útok vás podle Xeliath čeká. Teď…“ Morghien se odmlčel. Pohled se mu rozostřil, jako by naslouchal hlasu někoho za sebou. Isak ho tiše sledoval.

„Můžeme to zkusit,“ řekl nakonec Morghien nahlas. Isak se toužil zeptat, co to znamenalo, ale už způsobil dost problémů. Navíc byl příliš netrpělivý na to, aby si vyslechl další přednášku.

„Prosím, posaďte se ještě jednou.“ Morghien pokynul k padlému stromu. Když opět seděli tváří v tvář, zavřel Morghien oči a začal zhluboka dýchat. Když na Isaka pohlédl, vypadal vyrovnaně a připravený na vše, co mělo následovat.

Napřáhl ruku a dotkl se konečky prstů Isakova čela. Bělooký se mírně odtáhl, ale pak se naklonil dopředu, aby se Morghien nemusel tak natahovat. Když tak učinil, uvědomil si, že má svaly v ramenou napjaté a připravené k útoku. Uvolnil se a otevřel svou mysl.

Po tváři ho pohladil studený vánek – jako by ho zima laskala prsty. Zavřel oči a soustředil se na ten hladivý pocit na kůži. Šimrání začalo na čele, kde měl Morghien prsty, a pokračovalo přes pravé obočí na lícní kost. Pocit nabíral na síle a Isak cítil, jak mu z těla mizí teplo. Tentokrát si dal pozor, aby ducha, který z něj lačně čerpal sílu, nevyrušil. Ať už to bylo cokoli, nebylo to dost silné na to, aby mu to mohlo ublížit – nehledě na to, zda mu to vůbec ublížit zamýšlelo.

V mysli Isak cítil starodávný pach – ne nepříjemný, ale ani ne vábný. Suchý pach hrobky. Ne zápach těla, ale spíš vůni nehybných let. Zápach mrtvého místa. Ledové mravenčení se přesunulo k jeho krční žíle.

Nyní Isak ducha jemně zarazil. Napřáhl se, aby ho na chvíli zastavil a mohl si ho prohlédnout. Duch byl stále velice slabý, ale načerpal dost síly na to, aby mohl k Isakovi vyslat obraz muže. Úzká brada, hluboko zasazené oči, hladké čelo a vlasy zčesané dozadu – to vše jako by se ztrácelo v oparu bílé mlhy. To byly první věci, na které si duch vzpomněl.

Stejně jako v případě Seliasei, identita byla první v pořadí důležitosti. Jakmile měli duchové opět tvář, jméno, vzpomínky, mohli se soustředit i na Zemi kolem. Dokud nedokázali vnímat sami sebe, na přáních a emocích nezáleželo, protože nebylo ke komu je vztáhnout. Duch se snažil zbytečně a Isakovi ho bylo líto. Toužil sice po teple a síle Isakova těla, ale nebylo v tom nic zlomyslného. Jen zoufalá touha, která Isaka rozesmutněla. Když tak ducha chvíli hýčkal, uvědomil si, že už pochopil dost. Předal ho zpátky Morghienovi. Jakmile tak učinil, poslal duchovi myšlenku, téměř omluvu, zatímco se ho duch snažil zoufale udržet. Pusť se. Život patří živým.

Mlhavý obraz se rozplynul a Isakovu mysl zastřela temnota. Hlavou mu projela bolest, jak do něj duch pronikl a začal se zuřivě živit jeho životní silou. Toto nebyl žádný napůl zapomenutý aspekt. Isak měl pocit, jako by spadl do ledového potoka. Pokaždé, když se pohnul, cítil, jak mu síly ubývají. Chlad se mu rozléval po těle a odváděl teplo a život pryč.

Isak začal panikařit. Každý nádech byl těžší a těžší a místo těla jako by měl jen vzpomínku. Před očima se mu míhaly obrazy hladových očí a dlouhých tenkých tesáků. Cítil finntrailovu touhu, jeho vztek a pocit ztráty, které tvořily jeho sílu. Zděsil se, že by mohl někdy být také tak prázdný.

Pak si vzpomněl na Morghienova slova: ta stvoření byla jak prázdné nádoby. Jejich síla byla částečně tím, co jim někdo dal. To potlačilo strach, který mu zakalil mysl. Znovu se podíval na ducha a nyní si všiml, že nemá formu. Viděl, že je jen mlhavým obláčkem, který může snadno rozehnat.

Pocit umrtvení zmizel a Isak začal rozpínat svou mysl. Ignoroval zoufalý, ale nyní bezvýznamný pokus o odpor. Natáhl se kolem sebe, posbíral inkoustově černá vlákna a pevně je sevřel. Finntrail se zuřivě bránil, ale neměl potřebnou sílu. Vztekle zakvílel a Isak ho poslal zpět k Morghienovi. Poutník se pousmál a sejmul ruku z Isakova čela.

Krann se mu do očí nepodíval. Rozhlédl se po svých druzích a viděl Mihna, Carla a Tilu, jak ho sledují stejně jako předtím. Nic se nezměnilo, ale Isak se jemně chvěl. Vzduch se zdál chladnější, jako by se vrátil mráz. Vstal a vykročil, aby překonal těch deset metrů, které ho dělily od Eolise. Náhle se zastavil. Otočil se kolem dokola, žádnou změnu však nezaznamenal. Měl ale pocit, jako by se k nim přidal někdo další. Stromy u cesty byly tiché a bez života. Oblohou letělo jen několik ptáků – příliš daleko, než aby je šlo rozpoznat. Stále se cítil nesvůj. Vytrhl meč ze stromu, ale do pochvy jej neschoval. Ostatní ho znepokojeně sledovali, ovšem Isak si jich nevšímal. S mečem v dlani se cítil bezpečněji.

Z převislých větví hlohu se ozvalo uchechtnutí, které nikdo nezaznamenal. Ptáci, sedící poblíž, poplašeně vzlétli. Cítili, že je obklopuje zlo. Jen vítr smích zaslechl a vyrazil za ptáky. Nesl s sebou suché listí a vlahé hrudky hlíny.

Život patří živým? Někdy si myslím, že takové věci říkáš jen pro moje pobavení. Zajímalo by mě, jestli si na svá slova vzpomeneš.